Právě teď v období ještě třináct dní trvající, přemýšlím nad tím jak toto období vlastně ovlivní mů následující život. Ve své podstatě se blíží to, co většina jednou zažila. Jednou, když člověk dospěje opouští svůj domov a dobrovolně vychází do světa. Jenže, tohle se mně v podstatě netýká. Můj útěk je spíše, vyhnáním do světa. Protože v tuto chvíli bojuji o střechu nad hlavou. Boj, který prozatim nemá žádné boční cesty. Prostě jdu přímou cestou do pekla, i když vím že ty cestičky by tady možná byly a možná i jsou, ale jejich využití stejně dřív nebo později povede zpět na tu cestu přímou. Tudíž, bylo by to pouze dočasné řešení jak oddálit zkázu. Chvílema si říkám, proč je tak těžké být a proč je tak těžké žít. I když jsem tuto situaci nezpůsobil já, tak právě já ponesu následky. A nejen já, všichni kolem mne v tuto chvíli žijící. Přemýšlím co bude dál a hlavně jak to ovlivní mně. Jedno je jisté, bude třeba jednat. A tak tu tak sedím a čtu po sobě tento text. Protože vím, že i ten může být poslední z toho místa. Za sebou vláčím hromadu vzpomínek a před sebou hromadu sraček. Tak kde jsme! Všechno co se zdálo býti tak pevné, je nakonec tak křehké. A to, co bylo tak neprůhledné je náhle průzračné jako horská říčka. A člověk si říká, jak to takdle mohlo dopadnout. Je to bída, bude to bída. Pocítím ji já, ty a ty... všichni. Teď mně napadá, jak by vlastně mohl být realizovatelný takový útěk někam pryč, někam kde je lépe. Nedokážu si to představit. Né ve chvíli kdy vím, že mám tady nohy zalité v betonu a pomalu klesám na dno. Je mi z toho mizerně i když uvnitř právě cítím jeden z nejlepších pocitů a to ten, že někoho mám. I když na druhou stranu i tohle bude boj. Dvě osoby odděleny vzdáleností Karviná - Praha. Říkám si: "Chlape jestli to zvládneš, tak zvládneš všechno." Já mám výzvy rád, ale né takové, né takové ve kterých je vsazeno vše a karty rozdány. Protože tahle situace se jinak nazvat nedá. K sakru ze vším!
