Deset deka Moody myšlenek 18

Poslední měsíc jsem pracoval na tom, abych dokončil to co jsem započal už před několika měsíci. Proces vydání mé knížky byl tak zdlouhavý, že už ani pořádně nevím jak jsem to celý (ne)zvládl. Každopádně jsem prozatím skončil v bodě, že exituje aspoň PDFko.. (v podstatě se připravují už i další formáty - protože jsem dostal nabídku jednoho nakladatelství).

Vydal jsem se opět o dům dál, jak já říkám. Žiju zase na několika místech najednou a přitom asi nikde. Protože mi stále něco chybí. Nevím úplně přesně co, ale věřte mi nebo ne, snažím se o to zjistit co to vlastně je.

Aktuálně ležím na gauči a je mi docela kosa. Máme tady totiž fakt slušnou zimu. Díky bohu alespoň za to že se můžu zachumlat do spacáku. Trošku mne bolí záda, protože jsem sletěl ze stromu pěkně rovnou na záda. Ale pak už jsem se vlastně vůbec nebál a vylezl jsem znova. Dokonce i na ten vyšší. Sundal jsem z něj alespoň obří polámanou větev. Díky že jsem to přežil.

Sere mne pes, protože furt leze na gauč a smrdí. 

A to ještě, víte co, jsem docela nasraný. Včera večer jsem se byl jenom tak projít. Jsem na vesnici, kde je asi 180 obyvatel. Obešel jsem celou vesnici a chvíli jsem se kochal pohledem na oblohu plnou hvězd. Když jsem šel zpátky, procházel jsem okolo policejního vozu. Samozřejmě jenom co jsem prošel, slyším jak se otevírají dveře. A slyším: "Dobrý večer..." a tady to celé začíná.

"Váš občanský průkaz." ....tak jsem policistu pozdravil a zeptal jsem se zda-li pak jsem něco provedl. Na což mi sdělil:
"Neznám Vás a chodíte po vesnici." trošku jsem se zarazil a zeptal jsem se ho jestli se to jakože nesmí nebo co. A jetli mne musí znát?

"Občanský průkaz..." no... nějak se mi to nezdálo. 

Týpek sice vylezl z policejního auta. Byl totálně neupravený a vypadal spíše jak kdyby vylezl někde ze stáje. Opět jsem se tedy zeptal, jestli jsem něco provedl a nebo proč chce mou občanku. Odpovědi se mi nedostalo. Řekl totiž jen: "Občanský průkaz, dělejte... ". Takže jsem mu nic nedal. Dostalo se mi pár pohružek v tom smyslu, že teda budu předveden na místní oddělení.A tak mi to nedalo a znova jsem se ptal proč? Mno.... pak mne bohužel už vyzval jménem zákona. Což už jakože odmítnout nelze. (odmítnutí výzvy - pravděpodobně by to mohli uhrát na něco z § 63 odst. 2)

Cirkus pokračoval. Místo občanky jsem mu dal svůj pas. No věřte mi, že pohled na něj mne pobavil. Ten policajt totiž v tom pase listoval jak v nedělním vydání blesku a hledal datovou stránku. Tak jsem mu pomohl:

"Jestli hledáte mé iniciály, tak vám dám radu. Jsou na té jedinné hrubé a pevné stránce." týpek se zmateně znova zalistoval a našel to co chtěl.
"Hm. Takže Magistrát města Karviná. Takže bydlíte v Karviné?"
(mám pas vydaný jinde než v místě trvalého bydliště)
"Ne."
"A kde jako?!"
"To není podstatné."
"Pracujete tady?"
"Nevidím vůbec důvod, proč bych vám tohle měl sdělovat."
"Hmmm... A kde teda jako bydlíte?"
"V Praze."
"Hmm..."
Zasvítí mi do xichtu baterkou a kontroluje s fotkou. Mezitím vystupuje druhý polda a kouká na to z povzdálí. No. Dostal jsem pas zpátky a týpek si stále opakoval mé jméno a šel zpátky do auta. Takže jsem řekl nashledanou a snad i sbohem.

Policejní buzeraci se tak nevyhnete ani na venkově.

No a tak to prostě všechno okolo plyne...

Jdu si dát čaj... a dát si chvíli voraz vod tohoto světa. Pak už se jen zahledím do hvězd, kterých je tady vidět na tisíce...

Noční vlak

Šel jsem celkem slušně nalitej domů. V tašce jsem měl ještě jednu láhev rumu a protože když jsem nalitej, tak se mi jezdí tak nějak "snáze"... je mi jasný jak to celý mohlo dopadnout. Opět jsem si dal slušnejch pár kiláčků na vlečce. Vůbec nechápu, jak si ten vlak tam vždycky vysním a on pak opravdu jede. Když tam lítám střízlivej, většinou mám smůlu. Pak se ale zliju a jdu a on tam na mne uprostřed noci čeká. Tohle mi však nestačilo. Když jsem se totiž ocitl mezi těmi všemy vagóny z Polska a slyšel jsem že hned vedle je oživlý vlak, neváhal jsem. Písknutím dával najevo že odjezd je tu a že je nejvyšší čas naskakovat. Chvíli jsem číhal než se to dalo celý do pohybu. Bylo to totiž líný jak cyp. Pak už jsem se vezl pod hvězdami na Resu jako Jack London kdysi. Chvíli jsem ležel a užíval si hvězd. Pak jsem ale zatoužil po tom vědět, kam vlastně asi tak pojedu. Tak jsem vyhmátl papíry, které říkaly jediné - PRÁZDNÝ! Neke! Během jízdy jsem se ještě přesunul o dva vozy dále a vlezl jsem do prázdnýho Easu... Jistota je jistota. Celá tahle sranda skončila v Ostravě - Mariánských horách na 312. koleji. Byl bych pokračoval, ale nebylo jaksi s kým. Všude okolo byl klid a bylo jasné, že dál se nejede. Lokotka totiž už zmizela v dáli...  a já se tak vydal toulat se MHD po Ostravě. Zpátky jsem se vracel busem, do kterýho jsem si vlastně ani nemusel kupovat jízdenku....  Ale stejně jsem jí měl. Po tomhle celým však zůstává jedna jediná otázka - "Kde jsem ztratil svůj telefon?"

Tulákem noci jsem byl...

Já to nehraju!

Jsem společensky nežádoucí? Nebo je společnost prostě nastavená na hovno? Já sám poslední dobou přemýšlím, jestli vlastně jenom nenarážím na ty nesmyslný mantinely, který mne omezujou. V podstatě je to všechno protože čas od času dělám věci, který nejsou určitě legální. Ale prostě, já je dělat chci a rozhodně tím nikoho neohrožuju. Takže je to čistě moje věc. Chápu, že ve společnosti je mnoho dementních lidí, pro který je tady právě asi nastaveno to co mohou a to co nemohou. Prostě by půlka lidí asi brzy chcípla.

Další věc je ten posraný systém, jsem z toho teď zase nasraný. Dostal jsem na pracáku doporučenku do nějaký posraný práce. Co to jako je? Práce. Opravdu mám vyměnit svých 260 hodin (což je mimochodem očekávaný hodinový fond) za nějakých pár šušňů? Si děláte prdel? No to jděte do píči. Co je na tomhle ještě ale horší? Oni na tom zkurveným pracáku nejsou ani schopní ověřit nějakou důvěryhodnost zaměstnavatele než tam někoho pošlou. Poslali mne do nějaký firmy, která je na internetu slušně pomlouvána pro svou platební neschopnost. Jak tam sakra můžou někoho poslat? Ono vůbec, je evidentně jasné že tam nikdo nechce dělat. Kdo by taky chtěl, že jo. Prostě je to celý zkurvený.

Jakože, já už přemýšlel jak se z tohohle zase vymotat a taky to tak zase udělám. Ale prostě přidělává mi to zbytečný starosti. Já bych nejraději měl klid od tadyktěch pičáren. Dost, že už musím každý měsic řešit obdobnou kravinu. I když je zřejmé, že prostě nic jiného nebude a není. Raději mi dejte pokoj, nechte mne utéct čas od času do lesa a žijte si svý posraný hry. Já to nehraju.

Takže viva la nasrat!

Co jsem to zas...

...posral. Na co šáhnu to zkurvím. Vlastně místo toho abych se radoval z toho, že si mám po dlouhý době s kým co říct, tak jsem to všechno zkurvil. Na druhou stranu jsem nechtěl být sobec a pokud jsem vyloženě vadil někomu třetímu - což je vlastně problém toho někoho né můj, tak jsem prostě musel udělat to co jsem udělal. Musel jsem se na to pořádně napít, abych měl vůbec kuráž ze sebe dostat takový rozhodnutí. Ale, když někomu na něčem záleží, nemůže to přeci takhle ignorovat....

...fakt jsem se zase rozjel s pitím, fakt neponaučitelný. Za posledních pár dní ani nevím, kolik jsme toho vypili. Stávají se z nás trošku alpy. Nevím jestli je to zase tím prostředím, nebo tou mou citovou a sexuální abstinencí, nebo jsem prostě jen závislák, ale dost mne to sere. Protože takhle to nesmí pokračovat. A pokud bude, já to dlouho nevydržím... Nevydržím to psychicky a nevydržím to fyzicky. I když, už jsem se několikrát přesvědčil, že lidské tělo je ohromně odolné. Třeba jako jsem se přesvědčil nedávno, skokem z jedoucího nákladního vlaku....

...na tom pití mne fascinuje vlastně úplně stejná věc jako Bukowskiho, ten rituál opití se a zavraždění sebe sama s možností se vrátit a začít všechno od znova... 

A tak si tady (ne)žijem....

Obraz světa mého

Říká se, že svět je obrazem našich myšlenek. A já čím jsem starší, tím více si to uvědomuji. Neboť nejhorší představy, kterým jsem věnoval své myšlení a obavy se mnohdy vyplnily, přesně tak jak jsem si "vysnil". Jsem si samozřejmě vědom toho, že je tohle špatně. Že bych rozhodně neměl myslet na to, že se něco nevydaří nebo podobně. Protože takhle si akorát škodím sám sobě. Škodím svému světu. Ale nějak se tomu nemůžu ubránit. Prostě s tím bojuju.

Taky stejně vím, že mé chování a myšlení zákonitě ovlivňují zvyky. Zvyky, kterými se řídím. A za posledních pár let jsem si vybudoval sérii špatných zvyků, které jenom podporují to všechno špatné. Všechnu tu žárlivost. Nenávist. Netoleranci. A prostě vůbec to co ze mne nedělá vůbec dobrého člověka. Vnímám sebe v těch chvílích jako velice ubohou bytost. Ale mindráky nezměníš ze dne na den. Že jo. A pak nastoupí na řadu chlast, kterým jsem se naučil léčit smutek. V těch chvílích si neuvědomuji totiž, že to vlastně jenom zhorším. A stejně to dělám.

Já vím, že na to nemám prachy abych si vylejval hlavu. Ale stejně se pro to obětuju, abych měl na chlast a mohl na chvíli zdrhnout do toho jiného světa. Kde je mi zcela lhostejná demence lidí okolo. Kde najednou na chvíli neřeším celosvětový problémy, který jsou až moc... na hlavu. Je totiž hrozně smutný, jak se lidi řítí z pořádnýho kopce a dole nečeká nic jiného než hromada sraček. A voni ještě přidávaj. Aby tam byli co nejrychlejš. Jo! Takový to je. Asi. Ale taky to může být jenom obraz mýho světa, o kterým denodenně čtu a přemýšlím o něm. Nemám totiž nic lepšího na práci.

Samozřejmě taky tohle všechno může být i díky tomu, že je prostě zkurvená zima a všechno je tak šedivé a hnusné. Že má svoboda, není rovna té co mám v létě, kdy můžu bejt kdekoliv a můžu klidně spát v lesích, na loukách a vůbec tam kde je ten vliv civilizace nejmenší. Nejlepší by pro mne asi bylo, odpoutat se od internetu a všech těchdle technologií a odejít daleko od lidí, kteří mne poslední dobou strašně štvou. Možná bych někoho vzal s sebou, ale... to by musel být někdo, kdo by byl absolutně samostatný a s myslí otevřenou, tak jako zatím nikdo kolem mne nemá. Nebo o nikom takovém nevím. A nebo v mém světě není a já jsem nejlepší? To je taky možné, může za to egoismus.

Ale proč jsem takový? Přemýšlel jsem o tom. A přišel jsem na to, že se to celý zhoršovalo s tím jak se mnou lidi postupně vyjebávali. A že jsem to nesl fakt špatně. A tak se ze mne stal ještě větší kokot než byli oni sami. Zase tím jdu proti sobě. A tak jsem vlastně zjistil, že místo toho abych si pomohl, tak jsem se dostal do pěknýho průseru. A to takovýho, který teď sám řeším fakt hodně těžce. Ale pokud budu mít pevnou vůli, tak zvládnu. Doufám v to. Stačí jenom vytrvat, dokud neuspěji. Tak jak mne to učí už roky Mandíno.

Společenské konvece říkají, nabídni horký nápoj osobě co není ve svý kůži.

Deset deka Moody myšlenek 16

Chci psát, ale nejde to.....

Všude chlast

Jsem zlomený.

A taky moc chlastám.

A to bych neměl.

Když piju tak dělám kraviny.

Říkám věci, který bych neměl říkat.

Nesnáším lidi.

Mám sentimentální chvíle.

Vzbuzuje to ve mne nenávist.

Nemůžu přestat.

Všechno mne sere.

Nedokážu se odpoutat od toho co "bylo".

Jsem debil.

Už mi z toho hrabe.

Měl bych zase začít dělat něco, co mne bude naplňovat více.

Jenže miluju pivo. 

A piva se nemůžu vzdát. Nechci.

Nic nedokončím.

Na všechno seru.

Jsem citově vyprahlý.

Moc zážitků a zklamání.

Vygumovaný.

Postavička ve stínu.

A tohle je jenom soubor po sobě jdoucích myšlenek.