Okamžik s knihou či fantazií

"Srdce div neprorazilo žebra a život nabízel nekonečné množství možností. Bylo to, jako když mladík má za sebou první uspokojující sexuální zážitek "

"Bylo to z lásky k Lásce či snad jen pocit samoty..." povídá o Ruské ruletě

"Rozkoš a bolest se jich netýká. Jen pochybnost a vzdechy...Ale pravá bolest na sebe dlouho nenechá čekat: je možné stát se dospělým mezi dvěma mrknutími oka." A taky se tak už stalo.

"Když zestráneme, snadno zapomínáme na stavy neobyčejného sexuálního vzrušení, v nichž jsme prožívali léta mezi šestnácti a dvaceti." V těch letech jsme ustavičně žili sexuálnímí zkušenostmi, které jsme nepoznali; hovořili jsme, snili jsme, čtli jsme: bylo to ve všem a všude.

A přitom všem, kdy se probíráš fragemnty knihy a v dáli vidíš zářicí návěstidla, která jako by se zbláznila. Absolutně by se mohlo zdát, že veškerá pravidla která doposud byla aplikována - přestala býti pravidly, ale jen směšnou poznámkou pod čarou. Fantazie přešla branou do světa reálného a ty se jenom chceš usmívat. Možná ti to sluší mnohem více, než sis původně myslel. A přitom všem stále cítíš tu blaženou vůni, která se ti zakusuje do mozkové kůry.

Stroj času: březnové zvrhlosti s J.

Očekávám že tohle téma zde již bylo, ale mne se nedávno tak jasně vybavilo, že jsem o něm musel napsat ještě jednou. S odstupem času. Tak trošku jinak. Protože mne to prostě baví. :)

Neznali jsme se moc dlouho. Vlastně jsme se zdáli pár vteřin, její hlas mi byl znám o pár minut déle. Sotva jsem totiž vylezl z metra, přesně tak abych na místě byl na minutu přesně a vyhnul se trapného čekání, mi volala a ptala se kde jsem. Já jsem možná stal na stejným místě jako ona, ale tak nějak pár metrů pod ní. Její telefonát mne nasměroval ven z metra. Protáhnul jsem se kolem stánku s čerstvými džusy, ve kterém pracuje blondie z jednoho rokáče. Jo ta která je na mne vlastně tak strašně naštvaná. Pohled jsem zapíchnul do země a řítil jsem se ke dveřím obchodního centra, před kterým jsem byl očekáván. Pamatuji se, byla docela zima, bylo to snad někdy v březnu. Ale sníh nikde nebyl. Stála tam u sloupu, jako by tak nesměle a přitom sebevědomě. Koukala směrem ke mne a já se pomalými kroky přibližoval. Hlavou mi letěly myšlenky, zda li je trapnější ji obejmout a pozdravit, nebo ji podat ruku. Protože mám raději objímání než podávání ruky, tak jsem ji obejmul. Bylo to zcela přirozené, neb to zřejmě očekávala. Během chvíle jsme si ujasnili plány. A já si stihnul ujasnit i barvu jejich očí a ty maličký nevinný pihy na obličeji. (Bože. Ah!)

Celý se to dělo pod rouškou tmy a Vinohrady zářily jenom díky pouličním lampám. Tramvají né zcela zaplněnou jsme se vydali na Žižkov, kde jsem potřeboval vyzvednout pár posledních věcí ze svýho dočasnýho punkovýho bytu. Nebyla vůbec proti. Znali jsme se chvíli a už byla schopna semnou jít do prázdnýho bytu, na divokém Žižkově. Když jsme dorazili, proplížili jsme se kolem hospody, kterou zná a nerada ji navštěvuje neb po poslední návštěvě to holt nebylo to co by zrovna chtěla. Stáli jsme před starým domem z padesátých let, hledal jsem klíče. Vešli jsme do domu, který na nás doslova dýchnul. Vyběhli jsme pro zahřátí do třetího patra a prošli po pavlači až před ony otřískané dveře. Krátkou poučkou jsem se jí snažil připravit na to co ji čeká a že to bude opravdu jen chvíle, kdy poberu poslední věci a pojedeme do novýho bytu. Neustále jsem se musel omlouvat, protože mi to přišlo docela trapný na prvním setkání rovnou stěhovat. Určitě to vypadalo jako že jsem ji chtěl zneužít k nošení věcí. Ale nabídla se sama, abych zde už nemusel. Doslova se do mne vcítila a pověděla: "Já ti ráda pomůžu, nemůžu to ani vidět. Pojeď, ať sem už nemusíš." A tak jsme se ověšeni zavazadly opět vydali do nočních ulic. Nevím proč, za svitu zářivek v tramvaji ty pihy byly roztomilejší. Její malý vzrůst mi doslova dovoloval si je prohlížet s nadhledem.

Do Strašnic jsme dorazili během půl hodiny a já jenom vyběhl do posledního patra staršího cihlového domu, hodil bágly za dveře a mohli jsme vyrazit opět do ulic. Nebylo zrovna vhodné počasí na procházky městem a tak jsme zamířili do nejbližší hospůdky. Tam ve starých Strašnicích, na rohu čepují tankovou Plzeň. Piva Vám tam nosí jako běžícím páse. A ona seděla naproti a jenom se uculovala nad půllitrem. Okna byly zamlžené a venku řádil docela nečas. Chvílemi jsem si říkal, jak jsem se dostal k takový dívce. Rozuměli jsme si a pivo do nás teklo proudem. Vrchní se jenom otáčel od výčepu ke stolům a všechno vypadalo jako skvěle spracovaná divadelní hra. Její telefon občas zabzučel, ale ignorovala ho a hleděla mým směrem. Navzájem jsme se prohlíželi a když jsem vycítil vhodnou chvíli, navrhl jsem mírný přesun. Opět na Vinohrady, jedna super hospůdka v uličce před mým bývalým bytem nabízela soukromí, ale né za cenu vysokou. A taky jsem rovnou mohl vyzvednout něco v druhém pražském bytě. Pak už se to vlastně jenom opakovalo, posedávali jsme na dřevěných židlích v přítmí rohu hospody a vedly vášnivé debaty o čemkoliv. Bez ostychů.

Po několika dalších pivech nadešel čas, kdy už naznačila že by měla jet domů. Bylo něco kolem desáté večer a domů to měla slušnou hodinu. Nabídl jsem doprovod až na poslední autobus k ní domů. Jediný háček byl v tom, že jsem potřeboval ještě něco odnýst domů. Vydali jsme se alkoholem posilnění po Vršovických schodech k nádraží. Mé věci letěly ze schodů a oba jsme se tomu jenom potupně smáli. V tramvaji z nás měli lidé radost. Určitě. Protože na nás musel být určitě strašný pohled. Takový, dva trošku přiopilí co táhnou srolovanou matraci. Museli jsme vypadat jako nějaký čerstvě sestěhovaný pár, který si zrovna do svýho bytu veze matraci. Aby tý iluzi nic nechybělo, v půlce jízdy jsme se do sebe tak zahleděli, až jsme se nakonec políbili. Bylo to takové, to první políbení následované vášnivými polibky. Dělám to v tramvaji nerad, ale tenkrát mi to přišlo ještě tak nějak v rámci slušnosti. Vlastně ne. Bylo to zvrhlý. Líbala skvěle, až jsem z toho začal mít zvrhlé myšlenky. Ale nijak jsem jim nevěnoval pozornost.

Když jsme dorazili do mého bytu, pozval jsem jí dále. Protáhnuli jsme se spolubydlovým pokojem, pěkně po špičkách. Aby o nás nikdo nevěděl. Což vlastně bylo úplně nesmyslné. Když jsem otevřel dveře svýho pokoje musel jsem najít postel, kterou mi tam přes den nastěhovali spolubydlové. Hodil jsem přes ní konečně matraci. Nevím úplně přesně jak, ale v přítmí a za svitu mého telefonu jsem hledal něco na svém stole. Snad jsem se i pokoušel zapnout notebook. Když jsem se otočil na J. stála tam vlastně už polonahá. V tu chvíli se všechny zvrhlé myšlenky vrátily. Najednou předemnou stála. Maličká. S hezkýma  rozpuštěnýma hnědýma vlasama. Její prsa, který jsem celý večer nenápadně zkoumal najednou nebyly jen těmy pahorky na tričku, ale pevný dvojky.. Všechny zvrhlé myšlenky byly zpět. Řekl bych že to bylo celý beze slov. Že jsem se jen přiblížil a během chvíle byl do půl těla svlečený a ona povalená na posteli. Koncert polibků. Ale nebyl čas, i když byl v tu chvíli vlastně zcela nedůležitý. Ani mne nenapadlo pomyslet na to, jestli jsme doma sami. Bylo nám to jedno. Postel neskutečně vrzala a ona vzdychala tak hlasitě, že to muselo jít slyšet celým bytem. Najednou jsem těm pihám byl o mnoho blíž. Moc dlouho to na zádech nevydržela. Flákla semnou o postel a vyřádila se co jí to hlasivky dovolily. Měla naprosto dokonalý tělo. A já jsem si ho užíval jenom ve svitu baterky mého telefonu ležícího na stole. Možná proto mi fantazie dovolí si jej vybavit i dnes. Vždycky když už dosáhla svýho se tak roztomile usmála a se zavřenýma očima se poté kousla do rtu. A nepřestávala do chvíle kdy jsem se udělal i já. Poté se na mne jenom svalila. Tak nějak oddaně, ležela mi na klíční kosti. Hladila mne. A povídala o věcech, o kterých bych vlastně ani první den slyšet nechtěl.

Odprovodit ji domů bylo vlastně děsný. Byl jsem unavenej a chtěl jsem jít spát. Ale jel jsem s ní přes celou Prahu až domů. Kdo by vlastně čekal, že bych se vracel týž noci zpátky tak by se nemýlil. Ačkoliv pokračování onoho večera se odehrálo o pár dní později, kdy jsem byl pozván já k ní a celý den a noc jsme nedělali nic jinýho než si vymrdávali mozky z hlavy, bylo to s ní vlastně strašně krátký. Viděli jsme se vlastně asi jenom čtyřikrát. Z toho jsme spolu spali asi tak milionkrát. Více času jsme strávili mrdáním, než povídáním. A v tom to bylo vlastně strašně super. Dnes na tenhle románek vzpomínám vlastně s úsměvem, protože nebejt mý blbosti, myslím si že bychom spolu píchali ještě dnes. Jenomže, duše romantika se projevila příliš brzy. Jí to sice svědčilo, ale nakonec se to celý rozplynulo. A tak jak rychle to začalo, tak rychle to škončilo. A teď? Teď je J. už jenom v mých představách a vzpomínkách.

Deset deka Moody myšlenek 10.

Už podesáté. Dojdete k pultu červenému a požádáte obsluhu o deset deka myšlenek. Naservírují Vám je na recyklovaný papír, zváží a na dekagram přesně i spočítají. Cena je velká a přitom je máte zdarma. Obvykle když tohle píši, tak z kilogramu myšlenek tvořím oněch deset deka. A ono je to vlastně dobře, protože si stále zachovávám nějaký svý uvnitř, který nikomu nesdělím a budu si z nich válet kuličku až před sebou budu valit balvan. Od doby kdy jsem víceméně skončil s dlouhou cestou z důvodu počasí se zdržuju tady v místě mého původu. Jenom chvíli samozřejmě a na různých místech. To aby nebylo snadný mne nalézt.

Vlastně mne tady něco táhlo. Možná někdo. Protože moje sentimentalita nezná mezí samozřejmě to zase byla ženská. Jo, zase. Moody si nedá pokoj. Samozřejmě jsem to trošku nezvládl a nepobral, každopádně moje hlava si usmyslila že mi nadělí takový ty radosti. Jako, chtíč. Ale né ten, který by mne táhnul k tomu někoho získat a užít si jej fyzicky, ale tadyhle šlo spíše úplně o něco jinýho. A já, jsem si řekl že to budu prostě jenom tak pozorovat. Že to pomine. Má běžná taktika zapomění nemohla být aplikována, protože má mou knížku a asi bych tím natropil trošku škod. Knížku bych třeba i oželel, nešlo li by o Konec Dobrodružství o Greena, který popisuje mé myšlenkové pochody a můj vztah k paní Božské. Ten vztah je samozřejmě již jistou minulostí, mosty jsou definitivně spálený a popel jenom doutná.

Říkal jsem si, že kdybych to děvče potkal za jiných okolností, možná bych se zase rozběhl za jedoucím vlakem a snažil bych se jim projít až k lokomotivě. Prošel bych všechny kupé abych našel to co bych uvnitř hledal. Věřím že bych to našel a jeho jízda by netrvala pouze dvě stanice. Koukali bychom na ubíhající krajinu a xichtili se na sebe v odrazech na okně. Místo toho, jsem se postavil ke kolejím a ten vlak jsem si vyfotil. Snažil jsem se v tý rychlosti prokouknout všechny okna, ale nějak se mi to nepovedlo. A je to možná dobře. Jediný co je na tom špatně, že jsem z toho vykolejenej. Tak trošku. Chybí tomu troška sněhu, tak jako jednoho podzimního dne a aféry s "Tarjou" (do dneška vlastně ani neví, že se jí tak přezdívalo). A protože místo konání je město jemuž bylo právě kvůli tomuto přezdíváno SnowC, bylo by to dokonalý.

K tomu všemu citovýmu narušení toho, že jsem smířen s tím že je mi samotnýmu nejlépe a že láska je kurva, která každýho sundá, se ještě přidávají myšlenky na neustálý útěky pryč. Čekám na vhodnou chvíli, na vhodnou příležitost. A chytím se ji. Menší přiležitost mi nastínila Eva, holčina která mne vezla z Calais do Plzně. A mne se ta příležitost sakra zamlouvá. Má to však opět jedinný háček. Chybí mi řidičák, který se zdá býti nezbytný. A v tom bude zase průser. Naštěstí jsem průser označil za příležitost, budu se s tou příležitostí muset nějak poprat. Aby to nebylo jenom o mý sentimentalitě, přiležitostech který je třeba překonat, tak bych se i rád zminil že včera se nám povedlo býti svědky zázraku. Jednoho dne asi někdy před dvěma lety - né li více, jsem si psal s jedním děvčetem. Zdála se bejt fajn. Mezitím jsme milionkrát spáchali "internetovou sebevraždu" - aneb. zmizela z kontaktů, zmizel jsem z kontaktů a tak pořád dokola. Neustále pokusy o to se sejít a neustálé nevydařené pokusy. A tentokrát, v rámci naší spontánnosti a mé troufalosti poprvé někomu říci prostě: "Jestli chceš, tak si přijeď. Ať už je to na konec světa nebo ne." to vyšlo. Opravdu dorazila. Dovezla ji Terezka. Průvodcovská procházka po místním parku a lázních. Místní "moře", západ slunce. Moodyho káva. Pivo v Oáze. K tomu všemu jeden z nejlepších počinů od Milky a vyzvednutí na nádraží s rozloučením tamtéž. A vy všichni moc dobře víte jak já miluju nádraží právě kvůli těmto loučením a vítáním. Z pravidla objetím.Ať už jde o rodinu, známý, kamarády nebo kamarádky (to asi spíše co?).

/edit1: Článek byl zpět v konceptech, protože jsem nechtěl ať si ho někdo přečte.
/edit2: Je mi to už jedno.

I když to není nádraží pražský, je to stejně hezký. :)

Deset deka Moody myšlenek 9.

Moody je nerozhodný.

Protože neví co dál, neví co by teď/ kde by teď chtěl existovat a dělat radost světu.

Moody je tady v Mordoru, v kraji černém. Přesto však nachází něco, co ho dokáže uspokojit.

Protože tady má dočasné zázemí, které ale brzy ho bude muset opustit. Ale nechce se mu jej opouštět..kvůli...ehm.

Moody je zmatený. (Myslí si to.)

Je zmatený, protože nad ním každý den visí obří kámen a jen čeká až šlápne na onu pomyslnou spoušť.

Moody je strašně sentimentální.

Protože je prostě (d)rak.

Uživá si babího léta....

...padlého listí, usínajících stromů a probouzejících se divnocitů.

Protože je venku strašně krásně a Moody se cítí krásně, sentimentálně.

Moody hledí do sluníčka a zjišťuje že miluje jeho podzimní paprsky.

A ony milují jeho...

Moody se v noci probouzí a pátrá rukou kolem v posteli - nikdo nikde není.

Byl a nebyl. Bude a nebude?

A Moody by chtěl bejt taky někde zašitej, prožívat románek dekadenta.

A taky by při tom mohly vznikat hodnoty.

A taky opět touží po německém ovčákovi. Jsou totiž prostě úžasní.

Mají nádherný špičatý uši a oči...a "čičinka"...

A Moody by chtěl kočičku. Možná dvě. Jednu dvou nohou a druhou čtyřnohou.

Protože by třeba vyřešily mé strádání. 

A přesně při těchdle chvílích to všechno vzniká.

Podzimních 3500 Km aneb. ke kanálu a zpět?

Pokusů o útěk už tady bylo několik. Některé byly zdařilé, některé né tak docela. Některé byly vykonány na půl, některé byly pouze v mé mysli. V nedávné době mi opět v hlavě utkvěla myšlenka na Anglii. Nevím co mne tam furt láká. Asi je to jistá „odloučenost“ od kontinentu. Možná to je jiná kultura, možná za tím může být cokoliv jinýho. Cíl byl tedy jasný. Pálení mostů je v mém životě jaksi na denním pořádku, i když.. tentokrát se mi opravdu moc nechtělo. Jsou za tím fajn chvíle. Jistý způsob utěšení mé mysli. Přesto jsem to udělal a s batohem opět u cesty stál. Stalo se to. Předal jsem při svítání Fenče knížku, na který mi fakt záleží. Vlastně jsem tady tak nechal kus sebe. V té knize je totiž ukryto něco, co nedokážu slovy popsat. Je to prostě veledílo! Předal jsem jí ho a upaloval jsem rovnou na místo odkuď stopuji do Ostravy. Štěstí se projevilo během dvou minut. Staví mi chlápek v malým autě. Nasoukám na zadní sedačky batoh a vyrážíme do Ostravy. Je to vědecký pracovník. Má taky dost procestováno a celou cestu vedeme zajímavou debatu o cestování. Nabízí mi snídani. S díky však odmítám, neb jsem byl najezen a napojen ještě od mámy. Vyhodil mne v Ostravě v centru a loučili jsme se s tím, že se na cestách někdy třeba potkáme.

Ostravou prosvištím tramvají na černo jako obvykle. Vyskočím u IKEA obchoďáku a s dobrou náladou si to šinu rovnou na místo odkud stopuji na Brno. Ceduli osvětluje sluníčko, můj zrak však také. Nemohu vidět gesta řidičů, špatně se mi čtou poznávačky a ještě hůře se mi hledí vstříc cestě. Za hodinu a něco mi zastavuje polský kamion. Paráda! Chlápek ve Volvu mne dnes odveze z Ostravy až do Brna. Po cestě mne obdaruje jablky a hruškami. Tak mu moc děkuju. Vyložil mne v Brně na Vídeňský, což není zrovna šťastný – ale je to mnohem lepší než nic. Na místo činu směr Praha se dostávám až někdy za dvě hodiny. Nemám moc rád velký města. Vždycky se zaseknu a pak to stojí za nic. Brno je jasným příkladem. Naštěstí se dá načerno dojet do Bosonoh a pak už se ty dva kiláky na první pumpu prostě musí dojít. Pumpa je to sice malá, ale obvykle z ní odjedu. Pravidlem je, že téměř pokaždý je to v kamionu. Tentokrát tomu nebylo jinak. Nebylo by to zvláštní, kdyby mne řidič neoslovil sám a kdyby jeho kamion nenesl Iránské značky. Karim, to je řidič z Iránu, který mne pohostí hned v úvodu čajem. Iránský kamion, Iránec, čaj a svezení až do Prahy? Výjimečnosti se meze nekladou. Po cestě neposlouchá hudbu. A do Prahy se kodrcáme 4 hodiny. Nebylo to popravdě úplně výjimečný svezení, přesto jsem však Karimovi daroval jednu pamětní minci s Karlem IV. Nechával jsem si ji pro někoho opravdu výjimečného, ale tu chvíli jsem vycítil teď. Do zápisníčku na čísla si zapsal i mé. A kdybych byl v Iránu, pohostí mne.

Na D5 v Rudné u Prahy se to pomaličku začínalo hemžit ženami, které se prodávají za peníze. Tma pomaličku ale jistě pohlcovala poslední paprsky slunce na nebi a já se dostával trošku do skluzu. Můj cíl byl dnes Plzeň, nikoliv Praha! Stopuji a z posledních sil se snažím dostat do Plzně. Stojím už jen pod lampou s cedulí a reflexní vestou a doufám. Staví mi ženská s chlápkem v oktávce. Do Plzně! Paráda. Sice někam na Doubravku, ale ve výsledku je to jedno protože svůj stanovený cíl splním. Do Plzně přijíždím někdy ve 21.h. Což znamená dobrých 13 hodin na cestě. Na druhou stranu bilance vozidel není zas tak strašná. Čtyři auta. Z toho dva kamiony. Potkávám se v Plzni s K a T. Vyzvednou mne u místního obchoďáku a rovnou jedeme k T. Kde mne čeká práce na jejich nefunkčních noteboocích. Snažím se s nimi udělat co zmůžu. Večeřím dvě bagetky. A v průběhu práce se loučím s K. Která odjíždí domů. Dává mi nějaký drobný abych ráno mohl dorazit. Má semnou nějaký plány, který se ji den poté daří i splnit. Vůbec mi to nevadí. Roztrhaná duše má to ještě snese. Nakonec to bylo vcelku v pohodě. Dalo by se říct, že jsem si to celkem i užil. Čtvrteční podvečer a já opět stál u cesty. Cíl byl stále jasný, ale kdyby mi někdo řekl že se stane to co se stalo, neuvěřím. Ve Slovanech stopuji náklaďák rovnou až do Frankfurtu. Chlápek je supr a máme vesměs podobný život. S tím že on je teda o nějakých 15 let starší. V jeho kamionu už usínám. Když mne budí, že jsme na místě. Vykládá mne za Frankfurtem na odpočívadle. V dáli září letadlo. A já ulehám na most nad tratí pro vysokorychlostní vlaky ICE. Ráno mi dělají budíček.

Osvětlený místo, cedule jasná odjedu?:)

Ze spacáku se mi moc nechce. Cítím jak je vlhký. Padla na něj rosa. Snažím se ohřát si vodu na čaj. Snažím se zahřát. Nakonec stejně jako motýl, tak i já se v plné kráse vyhrabu z té kukly. Nebe stále halí tma, je něco kolem půl šestý. Věřím ve své štěstí. Vybírám si osvětlený výjezd z parkoviště. Po 45 minutách mi staví kamion. Česká SPZ, Ústí nad Labem? Paráda. Zdravím krajana rodnou řečí a on s údivem jenom vyhrkne: „Ty mluvíš česky?!“ Kamioňák Standa mne protáhne po A3 až do Antverp. Dokonce mi i opět dokáže, že česká pohostinnost začíná za hranicemi naší země. Nakrmí mne houskama, ředkvičkama a ještě mi na sebe dá číslo s tím že by mne svezl, když budu chtít. Že jezdí docela často a furt někde po západě. Loučíme se na benzínce a já spěchám na výjezd. Přecijenom je pátek odpoledne a já bych nerad strávil víkend někde na benzínce. Staví mi asi třetí auto. Je to nový Mercedes. Starý chlápek. Bágl schovám do kufru a můžeme jet. Na ceduli stálo Gent a tak jsem počítal že pojede mým směrem. Nejel. Belgie je ale naštěstí tak malá, že to je vlastně celkem jedno. Po cestě mi nabízí oběd. Neodmítám. Jedeme na oběd do Holandského města Sluis. Zve mne na výborný steak v nějaký nóbl restauraci. Nejsem na to vůbec oblečen. Mám kalhoty mírně od bahna a tak jediné co mne reprezentuje v dobrým je znalost slušného stolování.

Po obědě následuje menší objížďka města, preferoval bych tedy spíše procházku ale chlápek byl už v porkočilejším věku a zřejmě zhýčkán pohodlím svého povozu. Poté jsme vyrazili do Knokke. Takový Beverly Hills Belgie. Samý obrovský vily. Nádherný. Golfový klub. Pláž. Obří kasíno. Tomu říkám místo. Freud mne odvádí do svého bytu. Nehledal jsem za tím nic špatnýho. On měl však jiné představy. Lehký flirt přešel do přímé nabídky. S úsměvem odmítám a raději bych pokračoval v cestě. Omlouvá se. Nakládá mne opět do auta a míříme směr Brugge. Po cestě mne chce ještě vyložit na nějakým odpočívadle pro trucky, ale chtěl bych raději k dálnici. Prej je to tam malý a já nevím co ještě. Kecal. Benzínka je obří, parkoviště také. Jeho zájmem bylo, abych u něj mohl přespat. Klidně bych přespal, měl hezkej byt a myslím že bych se neměl špatně. Bohužel však, očekával i to co bych mu já dát nemohl. Rozloučili jsme se a já mírně rozrušen pokračoval v cestě. Když jsme přijížděli, čekal tam další stopař. Respektive rozmlouval s nějakým řidičem, který ho nakonec vezl. Benzínku okupuje ale i další stopař, nějaký Ir. Zdravím ho a chvíli si povídáme. Říká, že má špatnej den. Tak mu „propůjčuju“ trošku štěstí. Loučíme se s tím, že se určitě potkáme na lodi. Zní to strašně, ehm... Poeticky? Na lodi. Jako za starých časů, dobrodruhů, mořských korábů a cestování po moři. Ještě s Irem na lodi. Chvíli o tom přemýšlím. Z přemýšlení mne však vytrhává Dánský kamion. Veze ho nějaký Bulhar, se kterým mluvím rusky. (Cože, já mluvím rusky?) Říká mi, že jsem Lukas Kolumbus. Dává mi pět liber a omlouvá se mi že mne nemůže vzít do vlaku přes Eurotunnel. :( Vyhodí mne někde u odbočky na loď a tam se rozloučíme protože on jede na „vagzal“ a já mám jít na „koráb“. Vesnice vedle Calais. La Pidou. Obří truck stop a obchoďák. Snažím se najít nějaký jídlo, protože vím že ho ještě budu potřebovat. Ale truhlice jsou schovány.

Jak vznešeně se to místo nazývá, až vznešené není... Je to vlastně díra, kde končí lidská svoboda.

Do Calais je to něco kolem 5 km. Mapy na zastávkách mi pomáhají se orientovat. Po cestě vidím střet dvou motorek. Naštěstí nic vážnýho. Jsou jenom v šoku. A nerozumí mé angličtině. Na pomoc přichází nějaký frantík a tak beru batoh a raději jdu dále. Po cestě potkám kočičí mámu s koťaty. Celé křoví mňouká! Míjím davy černochů. Přicházím do přístavu a hledám vstup k „ticket office“ nakonec jsem tak zmatený že vlezu do vjezdu pro náklaďáky. Je mi to jedno. Staví mi nějací chlápci v autě a vysvětlují mi že tudy opravdu nee. Takže se zase vracím a hledám jinou cestu. Nakonec ji nacházím a do Ferry terminálu přicházím někdy kolem půl jedenáctý večer. Několik lidí se tu kroutí už na zemi. Myslím že přesně vím kde dnes budu spát. Neváhám a jdu si najít místo se zásuvkou. Za vytrínou s modely lodí, které křižují mezi Francií a Anglií nalézám supr místo. Doslova se svalím k zemi a modlím se ať noc přežiji ve zdraví. Nakonec mne budí jen lidi co se chodí dívat na lodě, trajekty plují snad přes celou noc. Restaurace u jejiž vstupu ležím je také otevřená. Nu což, není zbytí. Ráno se snažím dostat k silnici na který bych mohl stopovat auta. Ale moc jich nejezdí. Terminál je stále rozespalý. Mluví na mne jen nějaký chlápek, který si furt chce opisovat nějaký „top up code“ do mýho telefonu. Tak mu vždycky pomůžu. On poděkuje a zase zmizí. Zmizí s tím, že jeho telefon je bohatší o dvě eura, který mu někdo poslal. Další noc tady trávit nechci. Lidi čekající na falešný pasy, hromada imigrantů v nelegálních táborech. Odpoledne se nakonec rozhodnu, že to otočím. Něco mne táhlo zpátky. Zpátky? A kam?

Na značkách v Calais stálo, ať zde nestopuji, ať nedělám to a tamto. Udělal jsem to. A jak to dopadlo? Skvěle!

Otáčím se a vyrážím po tisíce na kruhový objezd, který se nachází pod dálnicí vedoucí do křtánu celníků. Kruhový objezd na kterém se vždycky vytvoří kolona vozidel s každou přijíždějící lodí. A že jich bylo. Stopoval jsem vlastně jenom chvíli. Zastavilo mi anglický auto. S cedulí: „Brussel“ jsem se řítil k oknu řidiče. Ptám se jestli si mohu hodit bágl na zadní sedačky. Můžu. Ale nejdou nám otevřít dveře. A tak batoh hážu do kufru. V průběhu se mne řidička anglicky zeptá, odkud že to jsem? Odpovídám že z ČR. Na což mi v češtině odpoví: „Děláš si prdel?“ No, nedělal. O třináct hodin později jsme byli už v Plzni. Po cestě jsme udělali dobrej skutek v podobě svezení holandskýho stopaře, což se nám potom vlastně vrátilo když nám pomáhala tlupa opilých dodávkářů na benzínce u Norimberka. Po cestě jsme už jen spali na Rozvadově v autě. Eva mne vyhodila v Plzni, kde jsem akorát tak dostal opět depku. Nikdo nestál o mou společnost, tak jsem vyrazil dál. Na Rokycanský v Plzni mi zastavil kamioňák Martin. Měl jsem s ním původně jet do Prahy, ale náhodou jsme to vzali přes Poznaň. Po cestě mi koupil hambáč a hranolky s colou v MCD, ale aby to nebylo blbý tak řekl že mu to tam dali nějak navíc. Asi mu bylo blbý zvát stopaře na jídlo. Na druhý den mne vyhodil v Plzni a já se stihl vidět s Evou a Ondřejem. Eva mne nechala ustlat si na její druhý posteli a André mi donesl opět kávu. Ráno jsem Prahu opouštěl brzy. Po klasickým kodrcání po D1, průletem přes Brno a svačince s kamioňákem jsem dorazil do Ostravy. Čekal jsem vysvobození od pantáty, ale ujala se mne kamarádka Ema. Mohl jsem spát na obrovským gauči v nádherným pokoji. Miluju starý byty a Ema zrovna v takovým bydlí. Stihli jsme spolu najít i večeři, kterou pak se svou ségrou připravily. Pozvala mne na pivo do hospody, do který jsem moc nikdy nechtěl jít a nakonec jsem zjistil že je super. No a tímto tedy po týdnu objevil jsem se v Karviné. Za sebou jsem měl 3 500 km. Mnoho zážitků, jak je vidno. A hlavně ten „zvláštní“ pocit, který tak nějak přetrvává. 

Čechy nás přivítaly mlhou, značilo to snad následující smutnění v Plzni?