Vzpomínáme: Období neomezených možností

Sedím tady tiše ale kdyby proud mých myšlenek a vzpomínek měl vydávat zvuk, tak se dům otřásá v základech. Vzpomínám na to plodné období, které tady bylo celé léto. Kolem mne bylo všeho dostatek, necítil jsem nedostatek ničeho. Nic jsem nepostrádal, vstával jsem s úsměvem a těšil se na každý další prožitý den. I když byl pracovní, věděl jsem že mne po práci čeká zasloužená odměna. A to nemluvím jen o té finanční stránce, ale především o té duševní. Mé tělo se cítilo uspokojené, má duše taktéž. Kdykoliv jsem totiž dostal chuť, ať už na cokoliv vždycky jsem nebyl jen Já. Ale byl někdo, kdo měl pro vše pochopení a tak to fungovalo jako dokonale naprogramovaná hra. Moody, máš chuť pít? Jak je libo, zcela tě chápu a najednou před námi na stole ležel rum z Božkova a dvě sklenice s colou a ledem. Je libo citrón do koly? Tady.... Ah! Tohle místo bylo oázou klidu pro mou duši, jakmile jsem totiž zul boty své, tak jsem byl odnášen na obláčku spokojenosti rovnou do peřin toho nezbedného stvoření. Moody, máš chuť na gurmánský zážitek? Jak je libo, v mžiku jsme rozpalovali oheň na fondue a užívali si sýrového blaha. Moody, máš chuť na nějaký film? Mám a tak z nekonečného seznamu filmů vždycky nějaký zvítězil a bylo o zábavu postaráno. A bylo mi jedno, že film jako takový pro nás znamenal počáteční titulky a titulky na konci. Neexistovala únava, neexistovalo NE. Bylo to jako pít z nekonečné studny. Vteřiny, minuty, hodiny, dny, týdny... ubíhaly a já si tuhle závislost dokonale užíval. Byť jsem zapomínal na vše hodnotné, co bylo tímto v sázce. Ale na druhou stranu člověk nikdy nehledá to, co už má a já s Tebou našel to co jsem neměl a že toho nebylo málo. Po tomdle všem... nastala doba, přesně opačná tomu co jí předcházelo. Období neomezeného strádání, neboť zpátky jsem jel již sám. A né zrovna správným vlakem. Hleděl jsem na to, jak po Tvé tváři tečou slzy zapomění. Bylo mi to hrozně líto a rvalo mi to srdce. Protože Ty, ta malá holka, která se pro mne v některých chvílích mohla roztrhnout si byla to, co mi nejspíše mělo zůstat blízké. I když i ty si měla své mouchy, bylo to vůči mně zasloužené neboť já taky nehrál zcela fair. Kdysi jsem to nedokázal pochopit, ale teď... teď již chápu. Za co. V konečné stanici mne čekal pouze smutek, stesk, deprese a jedna zkurvená minulost. Bylo to jako vracet se po velkolepé bitvě, na zříceninu hradu s očekáváním rudých koberců a plných stolů. Život mi začal býti spíše naobtíž a dny a dny se táhly. A na závěr bych rád podotkl že tento článek zde ležel od 25. Srpna a Já tuším, že TEĎ je ta správná chvíle s ním vyrukovat. 

 

Jak pomáhá Noiseware?

Před použitím.

Po odfiltrování.

Když se z práce snů stává noční můra

Začalo to v půlce června, Moody byl bez práce a tak si vychutnával kávu ve společnosti zpráv, e-mailů a pracovních nabídek na serverech nabízejících práci. Čas plynul a já se pomalu dostával ke konci seznamu volných pracovních míst, když v tom jsem objevil inzerát, který na první pohled vypadal jako obyčejný. Jeho obyčejnost ale skončila ve chvíli, kdy jsem si přečetl jeho tělo. Stálo tam, že se hledají pracovníci pro obsluhu minibarů ve vlacích. Moodyho dětský sen, pracovat na železnici jakoby ožil a narostl do obrovských rozměrů. Vyžádám si informace! Večer, těsně před půlnocí informace dorazily a jednalo se přesně o to, co jsem myslel že to je. Neváhal jsem ani vteřinu oblékl se a letěl jsem na Pražské hlavní nádraží hledat jejich "základnu". Bohužel jsem jí však nemohl najít a tak jsem zvedl telefon a volal na uvedený telefonní kontakt. Tam jsem byl navigován téměř až do náruče "dispečera". Přihlásil jsem se svým jménem a říkám, že bych si zde měl dohodnout první cvičnou jízdu. Byl jsem zapsán a přidělen mi byl čas 6:51 o dva dny později. Celkem jsem se těšil a narychlo sháněl červenou košili (kterou by samozřejmě do tý doby v mým šatníku hledal jenom blázen). Než se přiblížil onen den, v mé hlavě se rodily předsudky a myšlenky o tom jak to všechno bude probíhat. Nakonec vše bylo mylné a já pod vedením paní Martiny ujížděl své první kilometry v rychlíku směřujícím z Prahy do Luhačovic. Pomaličku jsem vstřebával veškeré informace, sledoval jak se co dělá a především si po dlouhé době užíval cestování vlakem. Zjistil jsem že většinu času člověk prokouká z okna, že tržby jsou takové a takové a že peněz bude tolik a tolik. Trasa to byla příjemná, vlaky také a kolegyně byla také ukecaná. Po příjezdu zpět do Prahy, což bylo v 20:31 jsem šel rovnou domů, vyčerpán ale natěšený na svou první pracovní směnu. Od té chvíle se začal plnit můj sen, chodil jsem po vlaku jako zaměstnanec. Řítil se hodiny krásnou letní krajinou a užíval si "vůně" železnice. Přímo jsem si užíval své svobody. Práce šla od ruky a div bych neřekl že lidé po mně v tom vlaku ty peníze házeli ještě než jsem k nim došel. Denní tržby byly vcelku vysoké a moje denní odměny nad rámec uspokojovaly mé chutě a potřeby. Takdle to trvalo až do konce srpna, kdy přišel pomalý ale o to krutější útlum. Lidé začali být mrzutí, protivní a tržby se stále snižovaly. Dostával jsem blbý směny, jezdil jsem na "lukrativních" trasách a pracoval jsem od brzkých ranních hodin až do večera. Celkem se to ale dalo ještě ustát. Jenomže, poté přišel ten zkrat. Začal jsem jezdit noční. Vcelku Vám povím, že je to o něco lepší než ve dne, neboť máte více prostoru pro svůj odpočinek a nepřeskakujete z vlaku na vlak téměř co 100 km. Což v praxi znamená, klidně ve vlaku jedete 3 hodiny a více. Což na některých denní není ani tak pravdou, natož realitou. Jenomže po finanční stránce, vzhledem k blížící se zimě se to všechno začíná stávat hororem. Ve vlacích začíná být zima, při prostojích mrznete kdesi v nádražních halách, nástupištích a podobně. Tržby jsou tak z 1/5 jako při denních směnách v létě a hlavně, mé tělo se začíná bouřit. Taková směna má mnohdy i 14 hodin a to nemluvím o těch, které mají třeba 18 hodin a další den na ní jedete znova. Což je téměř příklad nastávajícího víkendu. Dnes odjedu v 18:51 (nejhorší trasa jakou lze jet, všude dlouhý prostoje, tržba téměř na nule a vlaky k ničemu) a vrátím se zítra kolem 8 ráno, hned na to vyjedu v 13:51 a vrátím se v 8:30, posléze odjedu v 10:09 a vrátím se kolem 23:00. Sami si spočítejte kolik času zbývá pro spánek, hygienu a stravu. A to ani nemluvím o finanční stránce, protože za ty první dvě směny budu mít tolik peněz, že jejich čtvrtku utratím za svačinu. Dalším neduhem se stává to, že když teď v noci spím, mé tělo si myslí že jsem v práci a tak se budím v noci s tím že jsem usl ve vlaku, že mi ujel vlak, že mne okradli a podobně. Třeba dnes v noci, jsem se takdle zbudil neskutečně mnohokrát a věřte není to nic příjemného, vzbudit se spocenej a ještě k tomu ve schýze. A to je vlastně pointa toho všeho, jak se ze snu stává horor. Neboť věnujete práci času víc než sobě, odsírá to Vaše psychické zdraví a o fyzickém ani nemluvě a "pracujete pomalu za stejné jako člověk na podpoře."