Nikdy jsem nad takovým tématem nepřemýšlel. Nikdy né tak, jako bych jím byl já sám. A teď je to tady. Jsem vězněm. Jsem uvězněný ve svém vlastním obézním těle. Slabý. Nemocný. Nic pomalu nezvládám. Dva roky řidiče dodávky jsou pomalu za mnou. A pravidelný příjem, hrozný životní styl a nedostatek pohybu si začíná vybírat svou daň.
Nikdo nemládne, i já stárnu. Cítím se starší tak o sto padesát let. Přestal jsem jezdit na kole. Chodit na hory. Putovat s batohem na zádech. Americký styl života se stal mou denodenní rutinou. Autem do obchodu, autem tam a zpátky, přestal jsem pomalu chodit. To co ujdu pěšky vůbec nestojí za řeč. Je mi z toho zle. Protože si to uvědomuji a mám pocit, že je pozdě. Že už není cesty zpět. I když asi je.....
Jenomže jak se z toho vymanit, když je člověk vězněm. Mám utéct?
Nejenom, že jsem přestal cvičit tělo. Zároveň jsem přestal cvičit svou mysl. Jsem den ode dne hloupější. Jsem ovce. Chodím do práce. Vydělávám na svůj život. Jezdím na dovolenou. Snažím se v tomto systému nějak přežít. A stejně mám pocit, že to tak zcela dobře nejde. Protože mám stále málo. Stále mi nestačí. Stále nemám dost.
Jak totiž může mít člověk dost? Co zapříčiní, že bude mít dost?
Kdy to příjde? Asi nikdy, protože tenhle svět je plný neomezených možností a my ani z daleka nemáme šanci je využít. Naše pozemské životy na to prostě nestačí.
A teď přišla chvíle, kdy můj mozek naprosto vypnul. Všechno jsem zapomněl a nemám dál o čem psát.
Vydrž, Moody!!!!!
čtvrtek 15. srpna 2019
pátek 2. srpna 2019
Žiju?
Duben 2016, toť datum mého posledního příspěvku. Vzhledem k tomu, že je srpen 2019 tak se docela divím tomu, že ještě vůbec žiju. Blog pro mne byl místem na vypsání se ze strastí života a najednou zeje prázdnotou. Jakoby můj život skončil. Nebo přinejmenším, přestal být tak zajímavý na to aby se o něm psalo. Nebo se něco stalo. Něco velkého. Nečekaného. Nebo to prostě jen přestalo být cool, míti svůj osobní blog. Což by byla velká škoda. Protože, místo jako blog/deník je v našem životě potřeba. Je to taková zpovědnice. Uložiště. Cloud našeho vědomí a pamětí.
Duben 2016 byl měsícem strašným. Ale nemůžu říct, že až tak že bych si v roce 2019 pamatoval jak moc strašný byl. Takže jak se říká, co tě nezabije to tě posílí. Takže mne vlastně celý dosavadní život jenom posílil. Sic nezbylo sil na to psát svůj blog, ale za to jsem těch sil užil k něčemu jinému. Něčemu vzněšenějšímu. V květnu 2016 jsem totiž poznal T. A tady to všechno začíná. V tom roce se mnohé změnilo. Objevil se v mém životě člověk, který mi také přinesl mnoho výzev. Já se jich chytil a začal jsem je plnit. Nebylo to lehké, ale dnes s odstupem času musím říct, že jsem to zvládl. Zvládli jsme to oba. Začali jsme si takový románek, jaký nemá obdoby. Přesně takový, jaký se k životu novodobého romantického hrdiny hodí. Objevila se hrdinka mého života. Tedy, s ohledem na poslední tři roky.
Přes všechny strasti a starosti tuláka, které jsem v oném roce řešil jsem si dokázal život na chvíli zorganizovat tak, že jsem se vzdal svých cestovatelských pudů a na chvíli se usadil. Ale pouze na chvíli. Těch pár měsíců jsme spolu museli vymýšlet plán, kam utečeme, když na to dojde. Došlo na to o pár měsíců později. V den 18. narozenin T. jsme spolu byli přes tisíc kilometrů daleko od naší domoviny. Koukali jsme na pláži na západ slunce a popíjeli estonskou vodku. Společnost nám chvíli dělali psi jedné estonky a poté se k nám přidala jedna holka z Gruzie. Bylo to moc fajn. Dojeli jsme tam stopem a neměli jsme moc peněz. T. byla naprosto unesena způsobem cestování, který mi byl tak blízký. Neskončilo to jenom u Estonska. Vlastně jsme se celé léto toulali takovým způsobem, že jsem i já byl překvapen. Neminuli jsme Balkán. Společnými silami jsme překonávali neskutečné vzdálenosti, zažívali ohromná dobrodružství a naše láska nás doprovázela.
Když si ale do života pustíte dalšího člověka, nikdy to neznamená, že si pouštíte do života pouze jeho. S každým člověkem se vždy objeví další, je to jako promo balení produktu v supermarketu. Celý tenhle nákup měl samozřejmě vliv na můj další život. Tlak společnosti. Tlak okolí. Ale zároveň i touha zažít něco nového mne dovedla až tam kde jsem teď. I když přiznávám, že výsledek není nijak zvlášť uspokojující. V září toho roku jsme odjeli pracovat do Holandska. Cílem bylo vydělat ranec peněz, abychom nemuseli dále makat jak otroci dnešní společnosti a mohli zase chvíli žít naše bohémské životy. Cíl číslo dvě, bylo udělat si řidičák alespoň na auto, abych někdy mohl zažít nějaký RoadTrip. To jsme vše tak nějak zvládli. Mnohem líp, než jsme zvládli práci ve skladu. Protože z Holandska jsme zmizeli po měsíci a půl. Ale i to stačilo abychom ušetřili aspoň 50 tisíc. Při skromném životě by to mohlo vydržet dlouho. Nevydrželo. Neumím žít skromně, když mám v kapse padesát litrů. Řidičák jsem zvládl na jedničku. Nastalo plánování číslo 3795763920.
"Najdeš si práci řidiče dodávky a budete spolu cestovat dále. Jen za to dostaneš zaplaceno!"
Do září 2017 jsme žili střídavě "doma" střídavě na cestách. Příjmy nízké. Převážně z pracáku. Kam mne už nebavilo chodit.
V září přišel onen zlom. Našel jsem si práci řidiče dodávky. A né ledajaké. Podle inzerátu jsem se stal řidičem prestižní mezinárodní přepravy léčiv. Občas jsem léky vezl, to jo. Že by to bylo nějak znát, že dělám pro prestižní firmu, to už se říct nedalo. Auta vetšinou holomrdky. Výbava žádná. Tempomat a klimatizace byly sprostá slova. Ale zase na druhou stranu musím říct, že jsem se podíval na zajímavá místa. Za svou tři měsíce trvající kariéru řidiče u této firmy jsem se zvládl podívat od Istanbulu až po Glasgow. Fakt pecka. Mělo to ale jednu nevýhodu. T. byla zmotivována a také z části dotlačena (ne mnou) do práce tady. A tak se sen o společném cestování dodávkou plnil jenom z půlky.
V lednu jsem skončil. T. také.
Odjeli jsme si připomenout cestovatelské chvilky na Ukrajinu. Tentokrát vybaveni tlustší peněženkou. Bylo to fajn. Jenom tak ležet v pronajatém bytě něde na Ukrajině a chlastat. Jakože fakt moc. Nedaleká večerka pomalu přišla o všechny zásoby chlastu.
Návrat do reality byl o to horší. Prachy opět došly a tak bylo potřeba něco začít dělat. Byla zkurvená zima a tady je zima zkurvenější než kdekoliv jinde. Bydlet v horách není výhra. Né v zimě.
Nic, našel jsem si hbitě další job a vyrazili jsme tentokrát spolu. Osedlali jsme staršího Mercedesa a vyrazili převážet náklady. Cílem bylo procestovat Evropu.
Cíl nesplněn. Jezdili jsme jenom Nový Jičín - Kolín nad Rýnem.
14 dní a dal jsem výpověď.
Za další dva měsíce jsem si našel jinej job. Tam jsme konečně začali jezdit tak, jak jsem si to představoval. Francie. Itálie. Španělsko. Dobroty. Cizí kuchyně. Daleké trasy. Časté návštěvy moře, hor, lesů. Cizích měst. Vesnic. Nádherná poznávačka.
Nedělalo mi problém být v práci 27 dní v kuse.
Užívali jsme si to.
Dnes je srpen 2019 a já na tohle jenom vzpomínám.
Celá doprava jde do háje a já i přes to že mám auto vybaveno tak, že je to vlastně "skoro"karavan, tak se nepodívám dál než do Prievidze na východě a do Chebu na západě. Je to bída.
Co bude dál? To nikdo neví.
Duben 2016 byl měsícem strašným. Ale nemůžu říct, že až tak že bych si v roce 2019 pamatoval jak moc strašný byl. Takže jak se říká, co tě nezabije to tě posílí. Takže mne vlastně celý dosavadní život jenom posílil. Sic nezbylo sil na to psát svůj blog, ale za to jsem těch sil užil k něčemu jinému. Něčemu vzněšenějšímu. V květnu 2016 jsem totiž poznal T. A tady to všechno začíná. V tom roce se mnohé změnilo. Objevil se v mém životě člověk, který mi také přinesl mnoho výzev. Já se jich chytil a začal jsem je plnit. Nebylo to lehké, ale dnes s odstupem času musím říct, že jsem to zvládl. Zvládli jsme to oba. Začali jsme si takový románek, jaký nemá obdoby. Přesně takový, jaký se k životu novodobého romantického hrdiny hodí. Objevila se hrdinka mého života. Tedy, s ohledem na poslední tři roky.
Přes všechny strasti a starosti tuláka, které jsem v oném roce řešil jsem si dokázal život na chvíli zorganizovat tak, že jsem se vzdal svých cestovatelských pudů a na chvíli se usadil. Ale pouze na chvíli. Těch pár měsíců jsme spolu museli vymýšlet plán, kam utečeme, když na to dojde. Došlo na to o pár měsíců později. V den 18. narozenin T. jsme spolu byli přes tisíc kilometrů daleko od naší domoviny. Koukali jsme na pláži na západ slunce a popíjeli estonskou vodku. Společnost nám chvíli dělali psi jedné estonky a poté se k nám přidala jedna holka z Gruzie. Bylo to moc fajn. Dojeli jsme tam stopem a neměli jsme moc peněz. T. byla naprosto unesena způsobem cestování, který mi byl tak blízký. Neskončilo to jenom u Estonska. Vlastně jsme se celé léto toulali takovým způsobem, že jsem i já byl překvapen. Neminuli jsme Balkán. Společnými silami jsme překonávali neskutečné vzdálenosti, zažívali ohromná dobrodružství a naše láska nás doprovázela.
Když si ale do života pustíte dalšího člověka, nikdy to neznamená, že si pouštíte do života pouze jeho. S každým člověkem se vždy objeví další, je to jako promo balení produktu v supermarketu. Celý tenhle nákup měl samozřejmě vliv na můj další život. Tlak společnosti. Tlak okolí. Ale zároveň i touha zažít něco nového mne dovedla až tam kde jsem teď. I když přiznávám, že výsledek není nijak zvlášť uspokojující. V září toho roku jsme odjeli pracovat do Holandska. Cílem bylo vydělat ranec peněz, abychom nemuseli dále makat jak otroci dnešní společnosti a mohli zase chvíli žít naše bohémské životy. Cíl číslo dvě, bylo udělat si řidičák alespoň na auto, abych někdy mohl zažít nějaký RoadTrip. To jsme vše tak nějak zvládli. Mnohem líp, než jsme zvládli práci ve skladu. Protože z Holandska jsme zmizeli po měsíci a půl. Ale i to stačilo abychom ušetřili aspoň 50 tisíc. Při skromném životě by to mohlo vydržet dlouho. Nevydrželo. Neumím žít skromně, když mám v kapse padesát litrů. Řidičák jsem zvládl na jedničku. Nastalo plánování číslo 3795763920.
"Najdeš si práci řidiče dodávky a budete spolu cestovat dále. Jen za to dostaneš zaplaceno!"
Do září 2017 jsme žili střídavě "doma" střídavě na cestách. Příjmy nízké. Převážně z pracáku. Kam mne už nebavilo chodit.
V září přišel onen zlom. Našel jsem si práci řidiče dodávky. A né ledajaké. Podle inzerátu jsem se stal řidičem prestižní mezinárodní přepravy léčiv. Občas jsem léky vezl, to jo. Že by to bylo nějak znát, že dělám pro prestižní firmu, to už se říct nedalo. Auta vetšinou holomrdky. Výbava žádná. Tempomat a klimatizace byly sprostá slova. Ale zase na druhou stranu musím říct, že jsem se podíval na zajímavá místa. Za svou tři měsíce trvající kariéru řidiče u této firmy jsem se zvládl podívat od Istanbulu až po Glasgow. Fakt pecka. Mělo to ale jednu nevýhodu. T. byla zmotivována a také z části dotlačena (ne mnou) do práce tady. A tak se sen o společném cestování dodávkou plnil jenom z půlky.
V lednu jsem skončil. T. také.
Odjeli jsme si připomenout cestovatelské chvilky na Ukrajinu. Tentokrát vybaveni tlustší peněženkou. Bylo to fajn. Jenom tak ležet v pronajatém bytě něde na Ukrajině a chlastat. Jakože fakt moc. Nedaleká večerka pomalu přišla o všechny zásoby chlastu.
Návrat do reality byl o to horší. Prachy opět došly a tak bylo potřeba něco začít dělat. Byla zkurvená zima a tady je zima zkurvenější než kdekoliv jinde. Bydlet v horách není výhra. Né v zimě.
Nic, našel jsem si hbitě další job a vyrazili jsme tentokrát spolu. Osedlali jsme staršího Mercedesa a vyrazili převážet náklady. Cílem bylo procestovat Evropu.
Cíl nesplněn. Jezdili jsme jenom Nový Jičín - Kolín nad Rýnem.
14 dní a dal jsem výpověď.
Za další dva měsíce jsem si našel jinej job. Tam jsme konečně začali jezdit tak, jak jsem si to představoval. Francie. Itálie. Španělsko. Dobroty. Cizí kuchyně. Daleké trasy. Časté návštěvy moře, hor, lesů. Cizích měst. Vesnic. Nádherná poznávačka.
Nedělalo mi problém být v práci 27 dní v kuse.
Užívali jsme si to.
Dnes je srpen 2019 a já na tohle jenom vzpomínám.
Celá doprava jde do háje a já i přes to že mám auto vybaveno tak, že je to vlastně "skoro"karavan, tak se nepodívám dál než do Prievidze na východě a do Chebu na západě. Je to bída.
Co bude dál? To nikdo neví.