Ohlédnutí za rokem 2015

Už od roku 2011 si na konci roku sednu a dám si pěkně dokupy všechny své zážitky uplynulého roku. Je to pro mne celkem důležité, ještě před tím, než se totiž vydám do roku následujího, tak si musím uvědomit, co všechno mi tenhle rok dal. Můžu pak totiž začít s čistým štítem. Stejně jako rok minulý, můj život se točil kolem cestování, kolem lásky a kolem trablí. Rok co rok je to intenzivnější a já si říkám, že k tomu abych se nerozpadl na milion kousíčků musím vyvíjet víc a víc energie. No a teď tedy k věci, jaký byl rok 2015?

Leden - Březen

První kroky do novýho roku jsem učinil v cizím městě, z cizího bytu, sám a musel jsem použít nejeden dopravní prostředek, abych se dostal tam kam jsem chtěl. Byl jsem trošku zklamanej, i když to byl večer takový všelijaký. Byl jsem ale celkem ožralej. Což asi navodilo atmosféru na celý rok. Abych to nebyl já, abych s někým neuletěl a hned druhý den novýho roku toho byl jasným příkladem. Několik litrů vína, opitá šestnáctka a Moody. Úžasné. Zvláště protože, ona vystřízlivěla tak rychle, že se mi po tom strašně dlouho vyhýbala.

Sedmým dnem se loučím s ČR a mizím do Pobaltí. Před tím mne však čeká úžasné setkání s kamarádem Tondou. Dáváme si slušně do tlamy a totálně zlití se touláme ulicemi Prahy. Já se nakonec naložím do autobusu směrem do Varšavy a nechám to vše za sebou. Stevardka se snaží mou kocovinu zkrotit někde za Vratislaví, kde mi nabízí džus a nějaký pečivo. Příjemné. Snídaně. A i když mám přes to vše svou sváču, tohle bodne. Zimní krajina za oknem busu vypadá tak nějak nehostinně, to však nemění nic na tom, že vím že mne ve Varšavě čekaj tři hezký couchsurferky a dlouhá noc s nimi.

Po Varšavě následuje Vilnius, setkání s Petrou, která je zde na Erasmu a s Egle, která mne ve Vilniusu hostí. Vilnius je hezký a trávím v něm docela dost času. Mám ho prozkoumaný skrz na skrz. Z Vilniusu už jedu stopem do Rigy, kde poznávám Ilze, Alexandrinu a poté i Edgarse. Na to, že první věcí, kterou jsem se na něj dozvěděl bylo že se den před mým příjezdem ožral a pomočil půlku gauče, byl nakonec vlastně fajn. Prochlastali jsme se spolu celým mým pobytem v Rize. Z Rigy jsem zamířil do Tartu, kde jsem poznal Helenu, Vooteleho a jejich dva malý ďábly, kteří křičeli skoro non-stop. Ale stálo to za to. Potom jsem se zvládl ještě vyznamenat v Tallinnu, kde jsem couchsurferce poblil byt. Hnus. Ale můj žaludek nějak stávkoval. Což nebylo vůbec fajn.

Na zpáteční cestě jsem zvládl několik zázraků, jednu návštěvu v Rize, udělat podruhé pápá. A pak jsem zase zakončil svůj trip v rodným městě. Dal jsem se dokupy, protože jsem smrděl jako bezďák. Tady jsem se jako vždycky ožíral, chodil pařit, bavil lidi historkama z cest a budoval jsem vztahy. Netrvalo to ale dlouho a já jsem byl opět na cestě. Toulal jsem se někde na západě. Slunil jsem se na plážích na jihu, smál se v Německu, Holandsku i Belgii. Měl jsem tak za sebou nějakých pět tisíc kilometrů. Bylo to takové trošku dekadentní, ale bylo to moc fajn. Zajímavým okořeněním těchto cest, bylo to, že jsem poznal Johanu. A s tou jsem se nakonec po několika velmi výjimečných rande, dal dohromady. A to na nějaký čas přerušilo mé cestování. Chtěl jsem snad i stěhovat do Prahy. Blázen. Romantik. Slepě zamilován, nebo co to bylo.

Začínají mne nahánět čím dál víc. Buzeranti.

Umírá můj dlouholetý společník od dob na střední. Můj notebook. :(

Naštěstí mi E. dává noťas, co nepotřebuje. A já můžu zase psát! :))

Duben - Červen 

Zamilovaný jsem se toulal s tou zrzavou Johy v ulicích města pražského. Koukali jsme na to, jak se hezky svět vybarvuje. Bylo to hezké. Byli jsme na místech, která už jsem neměl rád, abychom jim společně dali smysl. Opět jsme je prosvítili, něčím příjemným.

S Johy utíkáme do divočiny. Kousek od Tábora se schováváme v lesích v nádherné dřevěné chatce. Oddáváme se tam zvrhlostem. Orgiím. Cpeme se. Grillujeme párky v krbu. Spíme v jedný manželský posteli a ráno si navzájem připravujeme snídani. Procházíme se lesem. Kolem řeky. Fotím ji u cedule Lišky, protože je zrzavá. Každý den se starám o to aby nám bylo teplo. Koukáme na Californication a jsme furt zvrhlí. Kdyby tak někdo věděl, co se děje. Tak by nás tam už nikdy nepustili. (Myslel jsem si a tak se i stalo, stačilo vypít pivo a rum, co tam byl. Nějak to ale neustálo rodičovstvo a vše okolo. Prej nadmírná konzumace. Nemysleli jsme si.) Myslím, že od té doby jsem byl trošku nenáviděn. Koukalo se na mne skrz prsty. Přišlo mi. No co, cestovatel, tvrdí že píše knížku a ještě chlastá. "Co horšího, by člověka mohlo potkat?!".

Vydávám se na spontánní trip do Bosny a Herzegoviny, který se protáhne na nějaký čas. Zůstávám v Chorvatsku, protože je to tam absolutně boží. Split je místo, kde je mi opravdu hezky. Potkávám tam jednu hippisačku v letech, co semnou občas zajde na kafe a neustále mi vysvětluje jak je to místo úžasné. Dostávám hromady peněz. Jsem bohatý. A to nejen díky penězům. Chodím si na snídaně do mariny, kde pozoruju plachetnice. Poznávám nový lidi. Je to hezký. Jenom jsem trošku smutný z toho, že tam nejsem s Johy. A proto se za ní vracím do Čech.

Červenec - Říjen

Johy přijíždí hned druhý den po tom, co jí skončí škola. Jede vlakem do mého rodného města a veze mi dort. Ocitám se v jejím objetí. Na zádech má batoh a ten něco věští. Oslavujeme mé narozeniny a jedem k mé babičce. Tam společně obědváme a ona tam zanechává skvělý dojem. Objeví se tam i otec, ale ten mi popřál pouze po telefonu a nedovezl mi ani čokoládu. Jsem z toho pak celý den naštvaný, smutný, zklamaný. Johy se však snaží, abych nebyl.

Ožíráme se s několika mými kamarády, kteří poprvé poznávají Johy. Je to párty jak má bejt, až na chvíli, kdy jsem trošku mimo a mám totální přecvak a zhroucení z toho, že jsem všem ukradenej.

Nakonec s Johy zůstáváme o něco déle tady a na cesty, o kterých sníme už měsíce se vydáváme o něco později. Nakonec ale vyrazíme vstříc zázrakům a radostem.

Nevím, jak se říká. Na cestách poznáš člověka nejlépe. Nevím, jestli to bylo úplně fajn, ale zamilovaný brýle zapříčinily že ano. Přesto jsme se po cestě ale dost hádali a já jsem byl opravdu hnusnej. Byl jsem trošku ve stresu. Možná trošku víc. Úplně jsem cítil tu přenesenou nesnášenlivost. Doopravdy nevím, co to přesně bylo a jak to bylo. A nikdy se to už asi nedozvím, ale někde a někomu jsem byl na jazyku asi nonstop. Byli jsme spolu víc než dva tejdny a stihli jsme spolu projet dost míst. Toulali jsme se v národním parku, měli jsme hezkou večeři, poznali super lidi a toulali se po půlce Evropy. Koupali jsme se v moři, opíjeli se a prostě žili. To vše pak ale skončilo, protože Johy měla jet na tábor. A tím vlastně asi skončilo úplně vše, co mezi námi bylo.

Pak se objevily zprávy, které mne úplně uvnitř ničily a rvaly mi srdce. Jako by ji někdo posadil na vlak, který jel přesně opačným směrem než ten můj, ten náš společný. A tím to skončilo. Nitě zpřetrhány. A i když se snažila, zachovat alespoň nějaký kontakt (asi ji to fakt sralo a nevěděla jak se zachovat), tak vy co mne čtete a nebo trošku znáte, víte že to prostě nejde. Že to neumím.

Stopařský gathering v Murnau. Paráda. Skvělé. Opravdu. A i když jsem měl slabší chvilky, protože jsem tam mohl být s Johy, tak to bylo fajn. Následující trip do Itálie na Lago di Garda byl taky úžasný. To místo je magické.

Návrat do Čech a čekání na zázrak. Jel jsem zpět a doufal, že vše zvrátím ale pak už jsem se akorát tak plácal ve sračkách celý zbytek měsíce. Nenávist stoupala. A to hlavně na mé straně. Byl jsem poražen. Skončil jsem. Padlo poslední slovo.

Myslím na útěk a tak si rozhodnu, že si dám inzerát na stopařskou seznamku a najdu někoho, kdo pojede semnou někam do hajzlu odsuď a v prázdných chvílích pomůže zaměstnat mozek tak že nebudu myslet na ten rozchod. Nakonec poznávám Číču a nechápu, jak někdo takový semnou vůbec někam chce vyrazit. Nakonec je z toho šestidenní trip do Itálie a Chorvatska. Mrdání jsem se nevyhnul. Jako by to bylo součástí. Zázraky se konaly. A stejně jak rychlo tohle všechno přišlo, tak rychle přišla v zapomnění.

Poznávám v Hradci Evu, další adeptku ze seznamky na cestování. Stavím se tam na pivo a vomrknu co a jak. Nakonec ji ukecám na trip do Litomyšle. Kde navštívíme pivní festival, zatopený lom a zvládnem stopa i zpět. Eva sama. Já sám. Výborné. Plány na další trip jsou otevřený, ačkoliv nechci nic z toho co nabídla Číča. Eva se mi totiž moc nelíbí.

Poprvé hulím trávu s Anežkou. Myslel jsem si, že se jí tohle vyhne. Ale dokonce s námi i chlastá. Takež nevyhlo. Haha. Ale je to fajn. Aspoň je sranda. Zastavili jsme se za ní totiž když jsme jeli s Evou na hory. Jenom tak se toulat. Což nakonec vyústilo v přechod beskyd a fajn čas. Pak zmizela a už jsem ji neviděl od tý doby.

Porozchodový depky.

Chlast.

Cíga.

Agresivita.

Ale začal jsem aspoň pracovat na knize, tak abych zaměstnal mozek. Nakonec pracuji skoro non stop. Abych ji dokončil co nejdříve.

Listopad - Prosinec

Listopad je takový ožralý. Občas se objevím v Praze a vždycky se to zvrhne v chlastání. Jak by taky ne. Pracuji na knížce co to jde a někdy v půlce měsíce mám dopsáno. Sháním někoho kdo mi to opraví, přečte a zkritizuje. Bere si to na práci Anežka. A nakonec i několik dalších lidí. Tak uvidíme.

Dělám crowdfunding na knížku a vyberu 60% prostředků, takže nakonec je to fail. Pro mne to byla ale výhra a šance zjistit, kdo podporuje mé cestování a kdo ne. Našli se jenom dva odpůrci. Jeden prudič na netu a jeden bývalý klient, kterýho jsem oslovil. Nu, skvělý. Z částky kolem 18 000 Kč mi rodina přispěla rovných 100 Kč. Vyděděnec jsem. Haha.  

Pobil jsem se s Okšajem. Mohl za to chlast a naše tvrdohlavost.  

Potyčky s policajty. Nic dobrýho. Ale jsou na to zvyklý.  

Vánoční trhy jsou dějištěm zázraků a tak mám svařák, punč a hruškovici zadara, jenom protože jsem ukecanej a Miro je dobrý člověk. A taky Čestmír, protože umí hrát na kytaru. Vyhrávám taky foto soutěž a dostávám za fotku prachy. K tomu všemu mne zpovídaj místní noviny, za to co dělám a výjde mi v nich interview.

Dny kolem Vánoc jsou vůbec takový hrozně alkoholový. Přijel i Luďa, tak dáváme Vánoční kalbu pěkně do rána.

Na Štědrý den ráno mizím do obchodů a jdu schánět dárky. Tak abych všem udělal aspoň malou radost. Snažím se. A vlastně se dost trefím do toho co je potřeba. Bohužel mne to pak večer nasere, protože jsem nedostal skoro nic. Ale jebat. Tak jsem se akorát den na to zase hezky zežral s Luďou. Haha. 

Začínám se stresovat kam pojedu na Vánoce/Silvestr a nakonec je to trošku v prdeli a je jasný kde budu. Budu se dívat na to, jak si všichni dávaj dárky a jak jsou najednou jiní. Hm....... Asi se ožeru.   

Nakonec jsem to ale celý přežil. Nikam jsem neodjel. Protože nejem kozatá blondýna. To by se ten kamioňák možná i ozval. Cyp jeden.

Tenhle rok jsem jako vždycky užil tak jak se patří! Snad jsem zmínil všechny opilé duše a kamarády se kterými jsem prožil zásadní události roku. Mrzí mne že jsem některý neviděl, nebo si nenašli čas na to se vidět. Taky samozřejmě přeju vše nej těm, který tenhle rok byli po mém boku a už nejsou, ať už z jakýchkoliv důvodů. :)

A Tak všeci mějte hezký konec roku a do nového roku vstupte jak nejlépe umíte. Já jsem se rozhodl, že nakonec zůstanu sám a urovnám si v hlavě to co se všechno stalo a nastavím si cíle a hodnoty pro další rok. A to i přes to, že můj rok vlastně skončil s novým jízdním řádem... a posledním úplňkem roku!

Předsevzetí mám, ale nepíšu je. Jsou jenom v mé hlavě.

Lásku Vám všem!

PF 2016!

Zamilované léto

Zamilované léto v nás vždycky zanechá tolik vzpomínek a pocitů, jenom když se správně prožije. Mé zamilované léto na mne dopadá až tak nějak teď. A i když jsem kvůli tomu trošku smutný a moc mi to chybí, snažím se na to vše vzpomínat v dobrým. Zamilované léto vlastně začalo už někdy mnohem dřív, než by léto začínat mělo. A začalo to pouhým snem a představou toho, jak by takové léto mohlo vypadat. Těšil jsem se na to tak, že jsem tím žil. Žil pro ni.

Když se samotné léto blížilo, ty dny a představy se začaly naplňovat už dřív. Začalo být dost teplo na to, aby se člověk mohl procházet přírodou, užívat si každého společného doteku. Ať už šlo o držení se za ruce, hlazení vlasů, nebo jenom lehkých doteků, které byly jakože náhodné. To všechno mne uvnitř tak naplňovalo, bylo to něco díky čemu jsem se cítil opravdu nádherně. Dobíjelo mne to nějakou energii, kterou jsem opět využil k tomu aby to bylo lepší a hezčí. Mohli jsme si spolu venku vypít víno a radovat se z toho že jsme. Mohl jsem si zabořit hlavu do jejích vlasů a být opojen jak vínem, tak i tou opojnou vůní.

Nemluvím ani o tom, jak ty vlásky vypadaly ve chvíli kdy na ně zasvítilo zapadající sluníčko. Všechny tyhle detaily. Ty ve mne zůstávájí, jako by se to všechno stalo včera. A nebo ještě před pár minutama. Vzpomínám si, sním si o těch nekonečných zvrhlostech co jsme spolu prováděli a o tom, jak to bylo úžasné. O tom jak jí bušelo srdce, po tom co jsme byli zvrhlí a já ležel na její hrudi. Ah bože. A to ještě ani nezačalo ono léto. A já už v tom byl až po uši.

A pak to přišlo. Slavili jsme moje narozeniny a radovali jsme se z toho že jsme spolu. Naše batohy byly sbaleny a my dva jsme měli vyrazit na dlouhou dobrodružnou cestu. Byl jsem z toho unešený. Stáli jsme na výpadovce z města, měla rozpuštěný vlásky a já se co chvíli snažil dobít svou energii doteky. Najednou jsme skočili do toho tobogánu společně a jeli jsme pěknou rychlostí někam do neznáma. Bylo to vzrušující. Bylo to tak vzrušující, že skoro nebylo potřeba se vzrušovat jiným způsobem. Byla to láska, co mi proudilo v žilách místo krve.

Viděl jsem všechny její podoby a všechny se mi vlastně s odstupem času líbily, i když jsem s nimi měl občas trošku problém. Člověk na cestách se totiž vždy vybarví ve všech svých možných podobách. A já jsem se vybarvil taktéž, i v těch moc špatných. Zlých. Což mne mrzí. Viděl jsem ji unavenou, ztrápenou, smutnou, šťastnou a nadšenou. Zamilovanou. Krásnou. Špinavou. Furt to byla ona, její krásné oči mne vždy po ránu zhypnotizovaly a její pihy byly pro mne vesmírem. Polibek na dobré ráno a dobrou noc jsem bral jako samozřejmost. Koukal jsem na její odraz na lesklé hladině jednoho jezírka v Koldingu. Viděl jsem jak se jejími vlásky proplétají kapky deště v Německu. Jak si sedí jako královna na posteli v kamionu. Jak se usmívá, když míjíme další státní hranici. Jak ji ovládá spánek a spí na zadním sedadle BMW, které nás rychlostí přes dvěstě veze do Paříže. Jak si prohlíží domy podél řeky Seiny. Jak poprvé jede pařížským metrem a pije francouzský cider. Jak hezky a klidně spí, ať jsme kde jsme. Jak se spolu cpeme všema dobrotama co seženeme. Protože jídlo, to měla fakt ráda.

Mrzneme spolu u plavebního kanálu u Hannoveru, ale jsme šťastný, protože máme pivo a dobré jídlo. Dokonce se o něj podělíme i s kačenkama. Pečeme se spolu na jihu Francie. Koupeme se v moři na azurovém pobřeží, na jedné z městských pláží malebného Nice. Obědváme společně těstoviny v anglické kolonádě a při tom koukáme na to jak se vlní moře. Je to prostě úžasné. V moře se objímáme a snažíme se líbat jako ve filmech, ale nejde nám to a spíše se topíme. Asi je v tom nějaký zvláštní trik. Dotýkám se jejího těla, jsme zvrhlí a je nám jedno, že na pláži kousek od nás jsou stovky, né li tisíce lidí. Její prsa jsou pod vodou úžasný. To samé děláme v moři poblíž Marseille. Jsme opiti ciderem a zkouření trávou, plaveme kvůli tomu až za vlnolamy, kde se jeden druhému oddáváme. Vlny si s námi pohrávají. Procházíme se podél pláží, písek nás páli a společně potom koukáme na ohňostroj. Usínáme na střeše s výhledem na skalnaté pobřeží. Jedeme spolu vlakem do Avignonu a potom spolu sedíme i ve vlaku do Lyonu. Překračujeme rychlost 200 km/h a je to poprvé kdy jede rychlovlakem. Děláme si kávové přestávky. Jíme dobroty v parku v Lyonu a potom se těšíme z další jízdy vlakem. Opírá se o mé rameno. Koukám na to, jak leží na posteli v kamionu a při tom ve zpětném zrcátku zapadá sluníčko a obloha je má podobnou barvu, jako její vlásky. To je poslední krásná chvíle, kterou jsme spolu zažili.

Teď brečím. Nevím však jestli štěstím že něco takového mohlo být, nebo tím, že jsem teď strašně smutný. Sedím si v baťově domku, někde ve Zlíně a přemýšlím. Svět má dvě strany. A i když ráno bylo škaredě, teď už je venku líp. Asi to bude tím, že právě vzpomínám na zamilované léto... a na ni.

Najednou je svět hezčí...

Dnes je den nových začátků

Dnešek má být výjimečný, má být novým začátkem a možná je to taky důvod toho, proč se poslední dny cítím opravdu mizerně. Jako bych nikam nepatřil, jako bych nepatřil tam kde si myslím, že bych alespoň trošku mohl patřit. Z části si za to můžu sám, že jo. Ale teď je to nějaké intenzivní. Proč má dnešek tedy být výjimečný? Protože dnes bude poslední novoluní v tomhle roce a ještě je k tomu jedenáctýho. Dnešek je ideální den, na to nechat svou minulost definitivně za sebou a začít novou cestu. Protože v numerologii je jedenáctka mistrovským číslem, je to symbol nového začátku. Důležité je však, říci sbohem tomu všemu starému. Protože bez toho aniž bychom se oprostili od starého, nemůže vzniknout nové. Pro některé to může znít divně, ale fajn.

Říká se že v těchto dnech bychom mohli zažívat něco jako představu o tom, že se nám bortí život. V poslední době mohlo zaniknout mnoho vztahů, představ a přátelství, které nebyly určeny naší vlastní vnitřní evoluci. Ty jež jej přežily, budou o to váženější a není třeba zoufat. Bude líp. Sám tohle cítím už nějaký ten pátek, vlastně je to zhruba skoro už dva měsíce, co se uvnitř mne něco mění a děje. Dokonce to něco, uvnitř mne, to místo na těle, které se projevuje když máme strach, když milujeme, když nenávidíme, teď poslední dobou nějak pernamentně dává najevo svou existenci. Nejdříve jsem si myslel, že mám nějaký zdravotní problém a dokonce jsem jej byl řešit s doktory, ale řekli, že jsem zdravý. Což jsem samozřejmě rád slyšel, ale nevysvětlovalo to vůbec nic z toho jak jsem se cítil a jak mi bylo. Chvíli jsem to studoval a zaručeně by se to projevilo. Pro jistotu jsem se svěřim dvěma doktorům, výsledky stejné.

Blíží se čas, který vlastně ani nevím jak strávím. Svátky. Uvnitř cítím, že nejsem připravený na to učinit tak velké rozhodnutí. A říct, bude to takhle! A doufám, že se zítra probudím a ten pocit mít budu. Nabízí se totiž tolik možností, tolik míst a tolik lidí s nimiž bych mohl být, že bych se v tuhle chvíli nejraději rozpadl na milion kousíčků a byl všude, kde by mne bylo potřeba. Byl bych s kamarádem, který nemůže vidět své děti, byl bych s druhým kamarádem, který bude v Rize asi taky sám. A vůbec, nejraději bych byl někde, kde by mne lidi měli rádi i přes to, že mne neznají tak jak by mohli. Abych byl někde, kde jdou stranou předsudky a ego, abych mohl cítit ten slastný pocit, že jsem, že žiju. Opět jsem se totiž nějak zasekal v mezích toho všeho, a necítím se vůbec fajn. K tomu všemu mne včera něco trošku zabolelo. Jeden z lidí, kteří jsou v mém životě už nějaký čas a já si je vždycky vychutnávám jenom po doušcích, tak abych je "nevypil" naráz. Narazil. Nový začátek. Souvislost s tím co se opravdu děje? Doufám, že ano. A že se stejně jako já, probudí a bude to lepší.

Jaké to tedy nakonec bude? Jsem nadšený.