Z deníku Moodyho obskurních zaměstnání

Dneska v noci se mi zdálo jak se opět proháním po soupravách vlaků ČD a nabízím vlažné instantní kafe, teplou Plzeň za 56 kč a bagety ze šuplíku vozíčku, jehož původní účel byl asi uplně jiný než k čemu byl užíván. Tak jsem se rozhodl vám tady napsat, jak to vlastně vypadalo a jak jsem se k této práci dostal.
Bylo to někdy v roce 2012. Blížil se konec světa, který byl naplánován na 21. 12. 2012. S vědomím tohoto jsem si v Praze hledal práci jako vzteklý, cíl byl jasný. Potřebuju zaplatit nájem, mít na pivo a taky něco k snědku. Musí mne to bavit. Nesmí to být žádná pičovina ve smyslu prodejů sraček, elektřiny atd. Nebudu dělat nikde ve fabrice, nebudu dělat v Mekáči. Takže moje hledání se základním vzděláním ve velkolepé Praze plné ukrajinců a jiných národů, kteří vzali jakoukoliv práci bylo celkem na hovno.
Když v tom se na prace.cz objevil inzerát na obsluhu minibaru ve vlacích ČD. Kontaktní osoba byla jakýsi Mr. Schusser a zaměstnavatel měl být jakýsi Staves s.r.o. No nic. Zkusil jsem tam zavolat, bylo mi sice jasné že uslyším to co vždycky, ale zkusil jsem to. Přecijenom prostředí dráhy bylo mému srdci blízké a hlavně spolubydlel jsem se strojvedoucím! Měli bychom hned o téma do debat navíc.
Zvedl to jakýsi týpek a skoro nic ho nezajímalo. Jen jestli mi bylo už osmnáct a kdy mám čas nastoupit na zkušební jízdu. Času jsem měl na rozdávání a tak jsem se domluvil na nejbližší možný termín. "Pozítří tedy v 6:30 na hlavním nádraží ,vedle kanceláře ztrát a nálezů."
No, nemohl jsem se dočkat.
Hned ten den jsem tam samozřejmě šel šmejdit abych v onen den trefil. Rozmlácené dřevěné dveře z prvního nástupiště. Na jedné z nerozbitých skleněných tabulek visí jasně napsáno: "Ztráty a nálezy". Nejrušnější nádraží v zemi. Ale je to jasné. Když člověk něco ztratí, zaručeně ví kam jít.
Když už nastal ten den, celý nervozní jsem přešlapoval už v šest na hlaváku. Na sobě jsem měl červenou košili, kterou jsem koupil v sekáči za dvacet korun. Byla to nutnost. Podmínka k nástupu. Žádné debilní požadavky jako loajalita, spolehlivost, zkušenost z raketového výzkumu SSSR apod. jenom červená košile! Tady není co posrat, říkal jsem si.
Rozrazil jsem dveře, vletěl do dveří hned vedle ztrát a nálezů a zůstal jsem v údivu. Minibarové království. Obří lednice. Obří pavouci a pavučiny. Smrad z cigaret. Kovová vůně mincí ve vzduchu. Za stolem seděl týpek asi přes 50.
"Dobrý den, já dnes mám přijít na tu zkušební jízdu, jak jsme se bavili."
Chlápek si mne změřil pohledem a řekl:
"Zdar, jasně pojď dál.... já jsem Jiří, říkej mi Baníček..."
No málem jsem se posral smíchy. Myslel jsem, že když odjedu z Karviné, tak už to nebudu muset poslouchat. Mýlil jsem se.
Kancelář byla jasně vybavena fotbalovými plakáty Baníku Ostrava.
Za chvíli se ve dveřích objevila moje kolegyně, která mne dnes bude celý den učit, jak prodávat kafe ve vlaku. :D Frajerka popadla minibar s chladícíma boxama a vyrazili jsme na nástupiště č.5. Tam už na nás čekal klasický rychlík v relaci Praha - Luhačovice.
Našim prvním úkolem bylo najít vůz 369, kde se mělo nacházet naše služební kupé. Ženská šla na jistotu, mezitím se po cestě pozdravila s vlakvedoucím a ohlásila mne jako zácvik.
Kupé jsme behěm chvíle osídlili a začala příprava samotného minibaru.
"Hele, tohle je výdejka, tady je napsáno co si všechno nafasoval. Takže si to zkontroluješ, případné chyby poznačíš sem. Chlapi sou občas lajdáci a tak někdy něco chybí a musíš to tam napsat, jinak to zacáluješ ze svýho. Tady jsou ceny pro lidi, tady po tebe. Kdyby si třeba dostal chuť na bagetu, nebo na pivo..."
S udiveným výrazem jsem se na ni podíval a zeptal se:
"Na pivo?"
"Jo, jasně na pivo...... za to tě tady nikdo nezabije."
Mezitím se vlak rozjel a hned po vyjetí z tunelů a rychlé zastávce v Libni jsme se vydali korzovat po vlaku. První dva vagony si obsloužila a ukázala mi triky jak projet vagonem s vozíkem vážícím tak tisíc kilo a nerozjebat přitom půlku vlaku, nezlomit si hnáty a tak. Průchody mezi vagony byly vysvětleny zvlášť.
Docela mi to šlo, vlak okupovali důchodci směřující do lázní v Luhačovicích a tak kafíčka a tatranky šly na odbyt. Před Olomoucí na mne přišel šok. Všechno jsme rychle sbalili a vlak jsme opustili. Čekal nás totiž vlak do protivky. Z Luhačovic do Prahy. S tím jsme měli jet do České Třebové.
Důchodci vracející se z lázní už neměli takovou kupní sílu a tak prodej jedné tatranky a ledového čaje byl úspěch.
V Městečku u nádraží jsme vystoupili abychom počkali na další spoj. Tentokrát opět ve směru Olomouc. Rychlík do Vsetína vypadal napráskaně a taky byl.
Po rychlém naložení a nástupu minibaru do vlaku jsme musei vyhodit několik lidí z řádně označeného služebního kupé. Moc se netvářili, ale předpisy jsou předpisy.
Do konce dne už to byla jenom rutina.
"Dobrý den, můžeme nabídnout kávičku, čaj, pivo, limo, bagetu?"
Nepřítomně vypadající cestující nejevili zájem. Občas se někdo rozzářil a udělal nám tržbu.
Na konci dne, přesně v 18:51 jsme dorazili zpět na Pražské hlavní nádraží a odevzdali vozík. Kolegyni bylo vyplaceno asi 1600 kč a tím zkončila má zkušební jízda.
V kanceláři bylo docela rušno, cigaretový mrak u stropu a několik podivných lidí. Byli to kolegové čekající na své noční směny. Odjezdy byly plánovány až cca. do odjezdu posledního vlaku směrem do Bratislavy (resp. Budapešti).
Moje kariéra minibaristy právě začala. :D :D
Byla to jízda, prachy byly docela slušný a musím říct, opravdu mne to bavilo. Tehda to na dráze ještě bylo takový anarchistický. Každej měl na párku a kazilo to jen pár blbečků, kteří snídali každý den předpisy. Mezi kolegy jsem měl nespočet individuí a musím říct, byli jsme taková spodina. Banda alkoholiků, nevzdělanců, gamblerů, zaměstnanců ČD - kteří ve svém volném čase jezdili s minibarem aby měli na automaty apod. Ale na druhou stranu musím říct, nikdo mi nikdy neublížil, nikdo mi nic zlého neřekl a víceméně jsem se všemi vycházel celkem v pohodě.
Celkem jsem se v této práci najezdil desítky tisíc kilometrů a užil jsem si nespočet dní za oknem vlaku. Bylo to jako splněný sen. Netrvalo to sice dlouho, protože rozpad této organizace byl cítit ve vzduchu už od mého nástupu, ale i tak jsem z této příležitosti vytěžil co nejvíce šlo! A věřte mi, bral jsem svou práci opravdu zodpovědně! Někdy až moc, když jsem obsluhoval cestující, kteří pak na oplátku pohostili mne. Třeba domácí slivovicí... :D :D

Holandská story den 2.

Včerejší noc byla docela záhul na moje nervy. Ulehli jsme do postelí někdy kolem 22. hodiny a na baráku byl poměrně klid. Řekl bych během 23. hodiny jsem usl. Né na dlouho. Ve 23:30 se rozrazily dveře baráku a dovnitř vtrhli sjetí spolubydlící. Samozřejmě jeden z nich si hned v obýváku, který je mimochodem za stěnou u mé postele, pustil nějaký posraný španělský seriál. Který pěkně hlučně zněl ke mně do postele.Do toho si o patro výš někdo pustil hudbu nahlas no a aby toho nebylo málo, kreténi se museli nahlas bavit někdy do půl třetí ráno. V 3:40 mne vzbudilo rachocení za dveřmi a někdo kdo potřeboval použít záchod, který je hned přes chodbu. Super.

Ráno jsme leželi asi někdy do 11. hodiny a to protože nás ve 12 čekal sraz s někým s agentury, kdo nás měl odvézt do továrny na sušenky. Rozmýšleli jsme se jestli zdrhneme včas, nebo nasadíme životy a přežijeme to. Rozhodnutí padlo. Hození mincí a naše životy budou teď trošku jiné. Továrna na sušenky je ve zkratce jedna dlouhá linka plná sušenek. Nic víc. Několik míst na balení, sklady a to je vše. Řekl bych že žádná extra složitá technologie se zde nekoná. Co by taky člověk chtěl, není to chemička ale výroba cookies.

Po prohlídce továrny a všeho jsme se konečně dostali k našim dopravním prostředkům. Hlavním lákadlem proč sem vůbec na všechno kývl bylo to, že dostaneme služební auto, se kterým si ve volným čase budeme moci volně cestovat po Beneluxu. (Samozřejmě za svoje). No, když jsme dnes dostali kolo, tak mne přešla prdel. Kurva. Do práce to je 5 km a to budeme muset každý den zvládnout tam i zpět. Plus shop, že jo.

Trošku jsme si ty kola dneska zajely a musím říct, že stačilo. Do rána minimálně.

Měli jsme dnes mít noční, ale plánování nám to změnilo a tak do konce týdne budeme mít ranní. Takže, jsme si aspoň zajeli na nákup a tak. Trošičku to tady prozkoumat.

Holandská story den 1.

Včera večer jsme se plantali po praze, otěžkáni taškami. Celé naše životy jsme museli sbalit do jednoho kompromisu. Tohle tričko ano, tohle ne. Tyhle gatě ano, tyhle ne. Bylo to náročné, po těch několika letech odloučení od společnosti. V autě měl člověk více méně už vše. Teď jsme si ale vše sbalit nemohli. Ale i tak to moc nebylo znát. Obtěžkáni celkem dvěma batohy a dvěma cestovníma taškama jsme se doplahočili na Florenc. Odkud začínala naše cesta za dobrodružstvím - tedy, vlastně za prací. Za novým životem. Nečekali jsme eldorádo, ani nic podobného. Jsme znalí reality, ale.....

Po neskutečně únavné cestě autobusem společnosti Regiojet, jsme se konečně po 15. hodinovém utrpení pro naše páteře a kosti, ocitli v Bredě. Ve městě nedaleko vzdáleném, našeho nového útočiště. Tento přesun jsme zvládli díky Uberu a super řidiči jménem Muhamad- původem ze Somálska. Náš řidič byl tak plný optimismu a radosti ze života, že jsme tušili že máme vyhráno. Nabiti pozitivní energií a radostí jsme byli vysazeni před branou kempu. Kempu, ve kterém máme minimálně následující tři měsíce bydlet. Našim úkolem bylo najít domeček - identický se všemi okolo, kde měla býti kancelář oné společnosti GoodStay. Naše agentura, nás prodala agentuře, která nám našla práci. Ta agentura nám také našla agenturu, která našla agenturu, která nám našla a poskytla bydlení. A tak to vlastně vypadá místní trh s pracovníky z "východu".....

Po příchodu na ubytovací jednotku - řekněme li chatu, byl pln očekávání, jak to teda nakonec bude vypadat. Vnější půdorys nasvědčoval podobnému uspořádání jako jsme měli minule, ale zdání klame.
Uvnitř je to trošku jiné, ale princip je ten samý. Los nám určuje pokoj dole. Díky bohu?

Zaprvé se nebudu muset ožralý trmácet do schodů, zadruhé nebudu muset pomáhat T. a zatřetí, hajzlík máme přímo naproti pokoje. SUPER!

Radost však opadá po návštěvě společných prostor. Všude syf, hnus, bordel a smrad.

Spolubydlící nejsou k zastižení a tak se žádné vítání a seznamování vlastně nekoná.

Což se mění asi po 3. hodinách během kterých stíháme navštívit Lidl a do krve vpravit pár desetin promile alkoholu. Na uklidnění. Naše chutě jsou shodné. Balíme to, konečná. Odjezd. Tohle pro nás není.

Shodou okolností jsem přibalil flašku rumu a ta nám pomáhá zcela změnit mínění.

Nakonec ležíme v povlečené posteli, máme puštěnou uklidňující hudbu, v krvi nám koluje český rum a po seznámení téměř se všemi spolubydlícími lidského původu jsme celkem spokojeni. Dáváme tomu volný průběh. Nic jiného nám totiž nezbývá.

Život vězně

Nikdy jsem nad takovým tématem nepřemýšlel. Nikdy né tak, jako bych jím byl já sám. A teď je to tady. Jsem vězněm. Jsem uvězněný ve svém vlastním obézním těle. Slabý. Nemocný. Nic pomalu nezvládám. Dva roky řidiče dodávky jsou pomalu za mnou. A pravidelný příjem, hrozný životní styl a nedostatek pohybu si začíná vybírat svou daň.

Nikdo nemládne, i já stárnu. Cítím se starší tak o sto padesát let. Přestal jsem jezdit na kole. Chodit na hory. Putovat s batohem na zádech. Americký styl života se stal mou denodenní rutinou. Autem do obchodu, autem tam a zpátky, přestal jsem pomalu chodit. To co ujdu pěšky vůbec nestojí za řeč. Je mi z toho zle. Protože si to uvědomuji a mám pocit, že je pozdě. Že už není cesty zpět. I když asi je.....

Jenomže jak se z toho vymanit, když je člověk vězněm. Mám utéct?

Nejenom, že jsem přestal cvičit tělo. Zároveň jsem přestal cvičit svou mysl. Jsem den ode dne hloupější. Jsem ovce. Chodím do práce. Vydělávám na svůj život. Jezdím na dovolenou. Snažím se v tomto systému nějak přežít. A stejně mám pocit, že to tak zcela dobře nejde. Protože mám stále málo. Stále mi nestačí. Stále nemám dost.

Jak totiž může mít člověk dost? Co zapříčiní, že bude mít dost?

Kdy to příjde? Asi nikdy, protože tenhle svět je plný neomezených možností a my ani z daleka nemáme šanci je využít. Naše pozemské životy na to prostě nestačí.

A teď přišla chvíle, kdy můj mozek naprosto vypnul. Všechno jsem zapomněl a nemám dál o čem psát.

Vydrž, Moody!!!!!

Žiju?

Duben 2016, toť datum mého posledního příspěvku. Vzhledem k tomu, že je srpen 2019 tak se docela divím tomu, že ještě vůbec žiju. Blog pro mne byl místem na vypsání se ze strastí života a najednou zeje prázdnotou. Jakoby můj život skončil. Nebo přinejmenším, přestal být tak zajímavý na to aby se o něm psalo. Nebo se něco stalo. Něco velkého. Nečekaného. Nebo to prostě jen přestalo být cool, míti svůj osobní blog. Což by byla velká škoda. Protože, místo jako blog/deník je v našem životě potřeba. Je to taková zpovědnice. Uložiště. Cloud našeho vědomí a pamětí.

Duben 2016 byl měsícem strašným. Ale nemůžu říct, že až tak že bych si v roce 2019 pamatoval jak moc strašný byl. Takže jak se říká, co tě nezabije to tě posílí. Takže mne vlastně celý dosavadní život jenom posílil. Sic nezbylo sil na to psát svůj blog, ale za to jsem těch sil užil k něčemu jinému. Něčemu vzněšenějšímu. V květnu 2016 jsem totiž poznal T. A tady to všechno začíná. V tom roce se mnohé změnilo. Objevil se v mém životě člověk, který mi také přinesl mnoho výzev. Já se jich chytil a začal jsem je plnit. Nebylo to lehké, ale dnes s odstupem času musím říct, že jsem to zvládl. Zvládli jsme to oba. Začali jsme si takový románek, jaký nemá obdoby. Přesně takový, jaký se k životu novodobého romantického hrdiny hodí. Objevila se hrdinka mého života. Tedy, s ohledem na poslední tři roky.

Přes všechny strasti a starosti tuláka, které jsem v oném roce řešil jsem si dokázal život na chvíli zorganizovat tak, že jsem se vzdal svých cestovatelských pudů a na chvíli se usadil. Ale pouze na chvíli. Těch pár měsíců jsme spolu museli vymýšlet plán, kam utečeme, když na to dojde. Došlo na to o pár měsíců později. V den 18. narozenin T. jsme spolu byli přes tisíc kilometrů daleko od naší domoviny. Koukali jsme na pláži na západ slunce a popíjeli estonskou vodku. Společnost nám chvíli dělali psi jedné estonky a poté se k nám přidala jedna holka z Gruzie. Bylo to moc fajn. Dojeli jsme tam stopem a neměli jsme moc peněz. T. byla naprosto unesena způsobem cestování, který mi byl tak blízký. Neskončilo to jenom u Estonska. Vlastně jsme se celé léto toulali takovým způsobem, že jsem i já byl překvapen. Neminuli jsme Balkán. Společnými silami jsme překonávali neskutečné vzdálenosti, zažívali ohromná dobrodružství a naše láska nás doprovázela.

Když si ale do života pustíte dalšího člověka, nikdy to neznamená, že si pouštíte do života pouze jeho. S každým člověkem se vždy objeví další, je to jako promo balení produktu v supermarketu. Celý tenhle nákup měl samozřejmě vliv na můj další život. Tlak společnosti. Tlak okolí. Ale zároveň i touha zažít něco nového mne dovedla až tam kde jsem teď. I když přiznávám, že výsledek není nijak zvlášť uspokojující. V září toho roku jsme odjeli pracovat do Holandska. Cílem bylo vydělat ranec peněz, abychom nemuseli dále makat jak otroci dnešní společnosti a mohli zase chvíli žít naše bohémské životy. Cíl číslo dvě, bylo udělat si řidičák alespoň na auto,  abych někdy mohl zažít nějaký RoadTrip. To jsme vše tak nějak zvládli. Mnohem líp, než jsme zvládli práci ve skladu. Protože z Holandska jsme zmizeli po měsíci a půl. Ale i to stačilo abychom ušetřili aspoň 50 tisíc. Při skromném životě by to mohlo vydržet dlouho. Nevydrželo. Neumím žít skromně, když mám v kapse padesát litrů. Řidičák jsem zvládl na jedničku. Nastalo plánování číslo 3795763920.

"Najdeš si práci řidiče dodávky a budete spolu cestovat dále. Jen za to dostaneš zaplaceno!"

Do září 2017 jsme žili střídavě "doma" střídavě na cestách. Příjmy nízké. Převážně z pracáku. Kam mne už nebavilo chodit.

V září přišel onen zlom. Našel jsem si práci řidiče dodávky. A né ledajaké. Podle inzerátu jsem se stal řidičem prestižní mezinárodní přepravy léčiv. Občas jsem léky vezl, to jo. Že by to bylo nějak znát, že dělám pro prestižní firmu, to už se říct nedalo. Auta vetšinou holomrdky. Výbava žádná. Tempomat a klimatizace byly sprostá slova. Ale zase na druhou stranu musím říct, že jsem se podíval na zajímavá místa. Za svou tři měsíce trvající kariéru řidiče u této firmy jsem se zvládl podívat od Istanbulu až po Glasgow. Fakt pecka. Mělo to ale jednu nevýhodu. T. byla zmotivována a také z části dotlačena (ne mnou) do práce tady. A tak se sen o společném cestování dodávkou plnil jenom z půlky.

V lednu jsem skončil. T. také.

Odjeli jsme si připomenout cestovatelské chvilky na Ukrajinu. Tentokrát vybaveni tlustší peněženkou. Bylo to fajn. Jenom tak ležet v pronajatém bytě něde na Ukrajině a chlastat. Jakože fakt moc. Nedaleká večerka pomalu přišla o všechny zásoby chlastu.

Návrat do reality byl o to horší. Prachy opět došly a tak bylo potřeba něco začít dělat. Byla zkurvená zima a tady je zima zkurvenější než kdekoliv jinde. Bydlet v horách není výhra. Né v zimě.

Nic, našel jsem si hbitě další job a vyrazili jsme tentokrát spolu. Osedlali jsme staršího Mercedesa a vyrazili převážet náklady. Cílem bylo procestovat Evropu.

Cíl nesplněn. Jezdili jsme jenom Nový Jičín - Kolín nad Rýnem.

14 dní a dal jsem výpověď.

Za další dva měsíce jsem si našel jinej job. Tam jsme konečně začali jezdit tak, jak jsem si to představoval. Francie. Itálie. Španělsko. Dobroty. Cizí kuchyně. Daleké trasy. Časté návštěvy moře, hor, lesů. Cizích měst. Vesnic. Nádherná poznávačka.

Nedělalo mi problém být v práci 27 dní v kuse.

Užívali jsme si to.

Dnes je srpen 2019 a já na tohle jenom vzpomínám.

Celá doprava jde do háje a já i přes to že mám auto vybaveno tak, že je to vlastně "skoro"karavan, tak se nepodívám dál než do Prievidze na východě a do Chebu na západě. Je to bída.

Co bude dál? To nikdo neví.