Dvě první setkání, snění nesnění a akademická půda

Posledních pár chvil pražských, stále kalkuluji s tím jak co a proč bude dál. Jak to bude zařízený, jak to bude vypadat a nebo jak bych vůbec chtěl aby to bylo. Na druhou stranu se bojím toho že to celý nedopadne a všechno skončí nedobře. Jak řekl jeden člověk: "Víš že se dobrovolně stáváš bezdomovcem? Byť na určitou dobu, ale přecijen hranice mezi na určitou dobu a navždy je tuze tenká."  Vím. Všechno vím. Ale já jsem Moody a všemu se musím postavit čelem! 

Už od příjezdu přemejšlím nad tím jak co nejlépe využít posledních chvil, kdy mám něco čemu se říká "doma" - i když to tady už taky ani nevypadá. Batoh ležící na prázdném gauči, matrace, deka a polštář na mém vysněném spacím patře. Poličky prázdné. Ani malej kousek mne tu nezůstane. I když, mohl by viďte. Mohl bych tady po sobě nechat něco, co by všem řeklo, že tady byl Moody. Že tady prožíval krásné chvíle, že tady plakal, že tady existoval hezkou řádku dní. Že tady vzpomínal na dobré i zlé. I když, je to starý dům. On si to bude pamatovat tak jako tak. Staré domy si pamatují příběhy že ano? Já to z nich cítím. Určitě když kdokoliv bude chtít, bude moci nahlédnout. Nahlédnout do těch všech chvil které činily zdejší svět tak krásným. Kouzelná čtvrť. Malebné sousedství. A vůbec, stromy, park, skalky. Ah! 

Abych celou dobu pouze nesnil o tom co zde bylo a bude, musím Vám říct jak jsem doposuď efektivně užíval chvil posledních dvou dní. Když jsem v pondělí dorazil do Prahy řekl jsem si, že nemohu jen tak přijít domů a vybalit počítač a nedělat absolutně nic. Rozhodl jsem se že někomu udělám radost - zkusil jsem tedy slečnu s kotletkama. Nabídl jsem svou přítomnost na celou noc. Chtěl jsem se s ní ještě potkat a možná za tím nebyl jen ten super sex, kterej jsme spolu vždycky měli. Potřeboval jsem i od někoho obejmout. Rozhodl jsem se vcelku spontánně a spontánně jsem byl i přijat. Na cestu jsem si vybral Arriváckého dopravce. Jezdí už nějakou dobu z Masaryčky až do Kralup a já jsem se doposud nesvezl. Bude to naše poprvé. Mezitím jsem se stihl ještě potkat s jedním followerem, kterému jsem přislíbil pro jeho skautskou mládež dar v podobě nové karimatky. Stihl jsem zařídit i své resty v bance a dokonce i potkat jednoho starého známého s jeho sestrou. Příjemné shledání. Nádražní shledání jsou vždycky super. Je tam mnoho lidí, mnoho příběhu. Taková místa přímo přitahují zvláštní události. Třeba jako potkat v milionovém městě někoho kdo už zde dávno není. Ale byl jsem rád. Nasytil jsem se tam rovnou dvěma legendárními párky v rohlíku za 23 Kč a pomalu odkráčel do přistavené soupravy bývalého německého osobáku. 

Arriva Vlaky a naše první shledání

Otevřel jsem dveře soupravy a teplo mne pěkně vytáhlo do jejich útrob. Příjemné barvy. Všechno vypadalo jako nové - a jakože sedačky jsou a možná i nejen ty. Průhledné sklo kabiny strojvedoucího mne zaujalo. Hleděl jsem skrz něj na zhlaví. Na lesknoucí se koleje. Na rudě svítící návěstidlo. Vybral jsem si sólo dvě místa ve směru jízdy - příjemný pocit v osobáku nejet ve "čtyřce". Zkoumal jsem stoleček a všechno možné okolo. Od oken na mne sálalo teplo. Chtěl jsem si číst ale byl jsem tak rozrušený a unavený že to ani nešlo. Vlak se naplnil těsně před odjezdem několika desítkami pasažérů. Nestačil jsem se divit obsazeností a i sedadlo vedle mne začalo sloužit svému účelu. Nevadí. Musím Vám říct, že i přesto že vedle mne v tom osobáčku seděl někdo cizí necítil jsem se špatně. Rozteč sedadel, samostatné záhlavníky a vůbec celkově prostor jako takový na mne působil dobře. Nijak jsem nebyl spolucestujícím omezován. Hlášení proběhlo krásně po staru - mikrofon a pěkně od huby. Zapůsobilo to zprvu trošku neprofesionálně a divně ale pak jsem si uvědomil že vlastně jedu v "osobáku" do Kralup a né ve vnitrostátním vlaku InterCity. Ve vlaku bylo dáváno všude najevo že je možnost se připojit k palubní wi-fi - což jsem bohužel nemohl otestovat protože zde nejsou zásuvky - což je škoda - ale na dieslové trakci je to pochopitelné. V průběhu jízdy celkově personál vlaku čítal tři osoby - určitě to není normální stav. Mašinfíra. Vlakvedoucí. A člověk obsluhující minibar (edit: Obsluhoval mne sám pan ředitel společnosti Arriva vlaky:)). Lístek mne s OpenCard stál 25 Kč! Což mne mile překvapilo. Jízda vlaku nebyla nijak hlasitá, žádné nepříjemné zvuky mne po cestě neobtěžovali a v Kralupech jsme byli docela rychle. Po cestě jsem si ještě stihl z minibaru objednat kávu. Bohužel pro mne zrovna došla a člověk obsluhující minibar se omluvil a odskočil do zadní části vlaku, kde prej měla být další káva. Dorazil za několik minut a omluvil se že bohužel kávu již nemá. Ale nabídl mi čaj zdarma. Dostal jsem dobrej zelenej čaj. V Kralupech jsem vystoupil a měl jsem pozitivní dojem. Rozloučení personálu - žádné kyselé xichty. :) 

Česká lokálka aneb. splašenou krabicí na míle daleko

V Kralupech jsem musel čekat několik desítek minut na svůj přípoj a tak jsem si prohlédl místní nádraží a hlavně nástupiště na Louny. Musím říci, že nádraží to hezké není. Vůbec. Potom se na čtvrté nástupiště začaly sjíždět šukafony ze všech směrů snad. Byla mi už zima a tak jsem vybral ten nejvhodnější a s tím že to bude asi ten pravý jsem do něj usedl. Seděl jsem asi pár minut. Milion keců od mašinfíry -  že to nikam nejede. A superodporná vlakvedoucí to dorazila. "Ten vlak nikam nejede, ven!!" - kráva jedna nechutná, neřekl bych to kdyby mi to tisíckrát neopakovala do xichtu. Chápu že už asi měla padla po celodenní. Že už obsloužila tisíc kyselých xichtů v hnusný zapocený 810 na kurevsky dlouhý (63 Km!!) trase, ale jako tohle fakt neomlouvá (ne)dobrý přístup. Nakonec to byl až ten třetí šukafon. Naplněný po strop. Školka. Zapocený okna. Důchodci. Typická lokálka. Bože. Po Arriváckým svezení děs a hrůza! Do Slanýho jsme dorazili včas. Našel jsem si nejkratší cestu za slečnou s kotletkama a vyrazil jsem. 

"Večeře. 

Sex.

Film.

Usínání.

Hádání.

Promlouvání do duše.

Hádání.

Spocené spaní na gauči.

Vedro.

Odjezd v 4:55 s podivným pocitem."

Autobus v 4:55 byl skvělou volbou. Plno lidí. PLNO lidí! Šofér mi tykal. Seděl jsem vedle někoho kdo neumí ani pozdravit a odpovědět že místo je volné. Naštěstí to nebyl ten vyhlídkový autobus co po cestě do Prahy obslouží všechny vesnice středočeského kraje - ale ten co to veme přímo po R7 rovnou do Prahy. Po cestě bylo zhasnuto. Svět za okny se probouzel na první ranní šichtu. V dáli zářilo Kladno - vzpomínka na A. a časné odjíždění od ní do práce u mašinek. Super. K tomu super pocitu se kterým jsem odjížděl to byla přímo vražedná kombinace. Doma jsem byl někdy kolem šestý. Posnídal jsem a konečně ulehl.

Severní korea, přednáška na půdě FFUK.

I když jsem dorazil takhle brzy ráno domů a člověk by čekal že budu celý den ležet v posteli a nic nedělat tak jsem zvolil taktiku: "udělej toho co nejvíce" je sice pravdou že jsem nestihl psát  - ale časně na polednem se v mém telefonu objevila sms od Okšaje, jestli může jít semnou na tu přednášku o Koreji. Neváhám a potvrzuji stroze že ano, že se můžem sejít. Šel jsem tam samozřejmě pěšky, přes celý centrum. Zabloudil jsem - né tak docela, ale ty uličky jsou fakt strašně zrádný i po té době co tu žiju. Dorazil jsem s 10 min. zpožděním. Přednáška začala v po strop zaplněné malé místnosti. Akademická půda čítala hned pár krásných lidských stvoření. Děvče v čele - zřejmě docela mláďátko ale hezký. Děvče v gládách vedle nás. Ah! Už teď jsem byl docela nepozorný. Angličtinu jsem však ještě stále stíhal vnímat. Po necelý hodině monologu francouzské přednášející jsme odcházeli (a také posledními pohledy a úsměvy loučili s hezkými lidmi) plni různých pocitů. Bylo to těžký, nebrečet. Ale zvládl jsem to. Po přednášce jsme se s Okšajem rozloučili na Národce a já zamířil za K. Zázvorový čaj, podprůměrné espresso v Café Indigo. Domů jsem se loudal s hudbou v uších. Noční praha ve spojení s mým playlistem je úžasná. Byla mi zima. Velká. Těšil jsem se domů.... do vyhřátého domů posledních dní...... 

Neřesti číslo dvě další dny v Karviné

Minulý týden neřestí uběhl rychleji než by se čekalo, jak jsem již psal bylo to hustý. Ale celý to vlastně má pokračování. Ať chci nebo ne, vždycky se najde někdo kdo Vám takový chvíle milerád prodlouží. V úterý ráno jsem sedl do vlaku a pomalu vyrazil směr Praha. Pohodlně jsem celou cestu psal a těšil se do cíle. Byť teda musím říci, že jsem byl v takovém divném rozmaru - asi taková chvilková slabost pro někoho. (mínus pro Moodyho) Na druhou stranu teď už to vím, že to byla opravdu chvilková slabost a všechno už jsem spolehlivě hodil za hlavu. (plus pro Moodyho) Už žádná taková slabost v mých citech nefiguruje a já se v klidu mohu věnovat sám sobě. Zpátky k cestě, do Prahy jsem dorazil o tři minuty dříve. Měla mne tam čekat Pája. Nějak nečekala. Zpozdila se natolik že jsem se urazil a domů jsem jel podle svýho. Sám. Sedl jsem na nejbližší osobák směr Vršovice a naštvaně a smutně jsem si to šinul domů. Nakonec byla tak šikovná a přišla ke mne. Něco málo jsme spolu ukuchtili, něco málo jsme se vyblbli - prej něco málo, něco jako hodně. Jako by to bylo naposledy. (bylo?) Naneštěstí pro mne musela jet domů docela brzy ale to nevadilo protože Okšaj se rozhodl pro dnešní pivní sezení. Všechno se krásně stihlo. Ale téměř dokonale vše do sebe zapadlo jako puzzle. 

S Okšajem jsme jako nálevnu vybrali Dejvickou nádražku. To místo má něco do sebe, je takový trošku punkový, vyznačuje se pivem za 22,50, podmíráky jak hrom a osazenstvo všech věkových kategorií. Choděj tam docela hezký děvčata, takový... jiný. Ty víc v klidu. Který se nebojej zapadnout do pajzlu, ale maj i dobrej vkus. Dali jsme tam asi pět kousků. A člověk by vydržel i o mnoho více. O MNOHO více. Ale my jsme odešli po pěti. Pro víno a klobásku. Kterou jsme spořádaně snědli na Dejvický. Cože, my pokračujem? La špeluňka v Nuslích. Tam dva - nebo tři? Bráníky. Šachy a konverzace s nějakým MUDR.cem. Odcházel jsem značně opojen už. Po cestě domů jsem si dal ještě jedno. Abych neměl žízeň. Usínám nevím o sobě... Probouzím se do středečního dne, který je ve znamení balení a balení. Kupuji jízdenku na čtvrtek a balím svůj pražský život. Je to dlouhé, nekonečné. Večer po sbalení všech kravin jsem si koupil asi pět piv - nebo čtyři? Možná i víc. Tak šest. Čuně! Ale musíte uznat, že tohle období je silně stresové a že tohle všechno do kupy vyžaduje určitou hladinku. (Alkoholici prej hledaj důvody k pití). Ráno následujícího dne, po pár hodinách spánku letím ověšen taškami opět na hlavní nádraží. První metro. První vlak. Kupé je plné, přetopené hrozně. Cesta je celá úmorná mám pocit že to nezvládnu a někde se složím. Chce se mi furt brečet – asi jsem labilní. Chvilkama si v těchto řádcích připomínám Ef, v tomhle jsme dočista asi kopie. Emočně nestabilní jedinci. 

Příjezd do Karviné značí další alkoholové dýchánky, je to tak. Opět furt a zase. Potkávám se s Nikol – moc mne to s ní nebaví, je strašně odměřená a vůbec. Celý je to takový divný. Jsem naštvanej na Ann a vůbec, nejraději soudím že by bylo nejlepší kdybych se držel dále. A tak taky konám.  V sobotu nás čeká velká akce, bude se soutěžit o sud piva. Bude v Oáze koncert. Velkolepá akce, kterou vlastně velkolepou dělal jen alkohol a výhry s ním spojené. Vyhráli jsme s bráchou asi čtyři piva grátis, tričko a kompas (je rozbitý – takže odteď nevím kam mířím, je Vám to jasný?). Celý večer jsme to táhli tak nějak ve třech, abych si nezkurvil karmu tak místo Ann – jsem „hostil“ jejího bratra. A taky svého. A taky učitelku ze základky. A taky nějakou starou ženskou, kterou jsem s kupónem na pivo zdarma přemluvil ať si k nám sedne – vím že jsme se představili, ale popravdě byl jsem už tak na šrot že si to nepamatuji. Každopádně konverzace plynula takovým stylem, že s mou prořízlou držkou jsme brzy seděli u jejich stolu. Mezitím jsem bráchu odvezl tágem domů – zvracel. 

Z Oázy nás tak někdy v půl jedenáctý vyzvedával táta, měl nás hodit domů. Měl.. Poslechl mne a opravdu nás odvezl na nádraží. Na Excelsiora. Na nádraží jsem prej byl agresivní a na někoho jsem furt něco mluvil. Hrozná představa – nepamatuji si to. Co si však pamatuji je to že jsem ve vlaku měl strašně nostalgickou chvíli. Béčko. Excelsior. Minibarové vzpomínky. Sedíme v temném kupé. A já bulím. Na nádraží v Ostravě nás vyzvedává Ef a její (nymfomanova) kamarádka. Hezká slovenka ( byla hezká? Nebo jsem byl tak ožralej). Každopádně celej večer se nese ve víru toho že na ní furt čumím a v představách ji znásilňuji. Po těch deseti pivech ještě pijem meruňku – super asi budu zvracet. Naštěstí ale ne. Zabral jsem Ef postel a usnul jsem. V půlce noci jsem ji musel vylákat od počítače a připomenout jí že to je i její postel. Poslušně odevzdávám deku a kradu polštář. Musí to bejt fér ne?  Ráno se probouzím, v tlamě žumpa. Ef spí. Kočka mňouká a celým pokojem bijou zvony. KTEREJ MAGOR! Moje hlava. Umírám. Na chodbě nikoho nepotkávám, naštěstí. Nikdo nevidí mé ranní kocovinové Já. Ani Slovenka. Hledám bráchu od Ann a pobízím ho k rychlému útěku. Natropil jsem bordelu že se stydím! 

Jeden z prvních autobusů (v 9:15!!!) a končí tohle šílené období. Přijíždím domů. S kolou v ruce, brácha sedí u PC s kolou v ruce. Zombie. Kocovina. Ah! Slibuji si že po tomhle všem nám končí období alkoholu. Musím se krotit, protože s tím budu opravdu velkej problém. Už to vidím. Takže tímto to všichni víte, dávám si od pití nachvíli voraz. Na dlouho. Kvůli svému zdraví. Jo? 

Teď pomalu mizím do Prahy, sedím v LE 1356 a hledím z okna. Je mi smutno. Chci bulet. Nevím co bude dál. A mám z toho vcelku strach. Velkej. 

Neřesti tohohle týdne aneb. útěk útěků opět

Začalo to vlastně celý nevinně, pouhým sbalením věcí a přesunem sem. Myslel jsem že je sem dovezu a hned zmizím užívat si zpátky poslední chvíle Prahy. Ale nebylo tomu tak. Od úterý se tady plácám ve svým, naložen v alkoholu. V úterý to začalo s otcem, dost piva, dost oznamování, dost zbytečných slibů - hádka po cestě s neznámým člověkem, který se mi snažil prodat nějaký kraviny. Řádně jsem ho odpálkoval, že si dal hned voraz. Středa pokračovala v podobným stylu, svatomartinský víno, moc vína, sezení a dlabání doma. Čtvrtek, ten byl tak bohatej že to nelze jen tak shrnout několika slovy. Ve čtvrtek jsem popadl svý kolo a smogem zamořenou Karvinou jsem se vydal ke svý babičce. Tam jsme si dali řádně do čumáku, stejně tak jako kdysi. Klopil jsem do sebe jednoho panáka kalvadosu za druhým. Chtěl jsem v něm utopit všechny svý starosti a to i přesto že jsem věděl že odpoledne budu muset býti společníkem. Nepřestával jsem a pil jsem a pil jsem. K tomu pivo. Znáte to. Když jsem odjížděl byl jsem dobře načatej. Odjížděl jsem s velkým zpožděním a tak jsem doufal že na mne v Karviné děvčata počkaj. Nakonec byly tak hodný, že počkaly. 

U nás doma jsem připravil kávu dle svýho gusta a modlil jsem se ať chutná všem. Snad jsem jejich očekávání nezklamal. V průběhu našeho kávového dýchánku jsem se tak nějak dozvěděl o tom že bychom mohli jít na vernisáž. Byl jsem na to správně naladěn a tak jsem toho hned "využil" a doufal jsem že E. a A. budou souhlasit. Jejich nápad se uchytil a můj návrh realizace také. Jupí! Půjdu na svou první vernisáž. Nevhodně oblečen, nevhodně společensky znaven. Měl jsem sebou ale oporu ne? Takže jsem nic nepotentoval. Vernisáž to byla zvláštní, v prostorách zámku - podivná díla, podivné moderní umění. Některé věci se mi však líbily, sochy a tak. Byly sice na můj vkus předražený ale bylo z nich něco cítit. Jistá vyváženost. Jako správní falešní návštěvníci vernisáže jsme taky popíjeli víno, debatovali nad uměním a smáli se. Bylo to fajn, opravdu. Po vernisáži byla taková menší afterparty, jsem zas musel koupit ještě další víno v Bille. Pak jsme to nakonec zapíchli u A. To už bylo takové odpočinkové, já sem se zakecal s jejím bratrem a zbytek kolem jsem moc nevnímal. Teda, pak až na naši společnou vlasofilní chvíli. Virtual haircut a masáž hlavy pěkně ve třech. Řekl bych, že to byla taková vlasofilní trojka. (:D). Řádné opojen odcházel jsem po devátý domů (bejvalýho "domů") - ještě že to mám blízko. Po cestě jsem ale musel potkat známý, který mne pozvali na párty hned na další den. Super. A k tomu jsme si ještě dali pár tahů z trávy. Konečná. 

Pátek bych zcela vynechal, víte co... Ono se stejně nic nedělo, kromě toho že jsem musel spravovat notebook a schánět tady náhradní adaptér. Což se mi nakonec za nekřesťanský peníze povedlo. Ale dobrý, co bych já dělal bez počítače že ano? Přijel brácha ze školy a já mu oznámil plán na sobotu. Celkem se zaradoval, že ho vytrhnu z reality. A já vlastně také, protože to byla další příležitost jak se zlít. Sobota nastala a já už od rána nemohl dočkat času kdy zmizím někde v ulicích. V Kauflandu jsem se hned ujal sedmičky bílýho rumu, několika džusů k vodce, kterou měla donýst A. a nějaký tý kofoly pro nás s bratrem. S našimi dvěma spolupíči jsme se potkali na rohu ulic které spojují dvě školy – jednoduše jsem v tu chvíli muset zbořit bráchovy předsudky o bratru od A. A nakonec jak jsem v průběhu večera zjistil nebylo to ani třeba. Vždycky je nejlepší jít ve čtyřech lidech, protože pak je možnost vést dvě paralelní konverzace a nikdo nezůstane pozapomenut. Pomaličku jsme si to kráčeli až k panu Ježkovi. Pamatujete si na pana Ježka? Na tu onu osudnou lavičku, která byla součástí mého karvinského života? Musel jsem se tam podívat, pokřtít to místo opět troškou alkoholu a ožraleckými kecy. Nakonec se to povedlo doslova a do písmene. Líbilo se mi že se každej účastnil konverzace, že nikdo nemlčel. Bylo to fajn. Pak se k nám nachvíli přidal nějakej opilej rybář, kterýho jsem se na základě zhodnocení jeho otravnosti a jeho blbejch keců musel zbavit. A tak jsem pobral tu „svěřenou“ mládež a vydal se s nimi na menší procházku, která skončila jak jinak než zpátky u pana Ježka.

A pak už to s náma šlo z kopce. Otevřenost na nejvyšší úrovni, vnímání všeho tak nějak víc než obvykle. Dlouhá cesta od pana Ježka do Oázy. Nějak jsme se všichni navzájem ztráceli. Vždycky před mýma očima zmizela jedna dvojice a já se vždycky musel ujistit kdo zůstal semnou. Jedna duše držela basu a to se cení. Dokonce se nám oběma povedlo ztratit naše telefony. Na jedné z těch tisíce laviček na kterých jsme seděli a debatovali nad strastmi našich životů. V některých chvílích jsem se v tom úplně ztrácel a zcela jsem v hlavě měnil priority. Dokonce jsem se byl málem nechal přemluvit abych nejezdil do Anglie. Stačilo tak málo a já bych se svého snu asi zbavil. Tyhle dlouhé chvíle smýšlení nad tím co by, kdyby a jistého podsouvání myšlenek, nejasných podtextů a kravin.. přerušila nevolnost. Jako správnej picí parťák jsem se musel o svého bližního starat aby nepřišel k újmě. Ale zvládla to bravůrně. Všechny jsem pak ještě usadil v hospodě. Teda, takhle… nejdříve jsem tam odeslal bratra s bratrem. A pak jsme tak nějak dorazili my. Ale cajk. Dal jsem si ještě pár piv. Bratr, né ten můj, stihl poblejt půlku hospody. Tak jsme pak měli i menší uklízecí chvilku. Z Oázy jsem odcházel nejvíce na sračky asi já. Fakt mi bylo bídně. Ale měl jsem oporu. Vlastně jsme si všichni tak nějak pomohli. Postarali se o sebe. Pak už jsem jenom bulel, svěřoval se já a mlel jsem kraviny. Asi tak jako vždycky… Když uznám, že se mám vylejt z celýho srdce a pak to svézt na chlast. Chtěl jsem furt někoho objímat, třeba psa. Řval jsem to. Brácha bráchu odnes domů. Pak vyzvedl nás. A já jsem musel ty vole řvát před cizím domem že chci OBEJMOUT PSA! To co se dělo potom si moc nepamatuju, osvětili mi to až den poté. Jediné co si pamatuji, je shledání s N. a L. a mé ztřískání se. Výsledkem čehož bylo mé odřené obočí, koleno, zápěstí a nějaká naražená ruka. Jo a mé jídlo, se rozprostřelo po celém chodníku. Byl jsem bezmocnej.

Nakonec jsem ale zvládl ještě další pivo a hrát kulečník s holkama v Bbaru. Jo abych nezapomněl, musel jsem slíbit že se budu revanšovat za tu zaplacenou útratu v Oáze a že budu společníkem den poté. Znáte to, takové to vzájemné ujištění o tom co vše se stalo, co jsem udělal a neudělal. A k tomu samozřejmě takové to další vytrhnutí z reality, tentokrát za střízliva. Což mi moc nejde. Moc to neumím. Ale temný park, mlha vznášející se těsně nad zemí mi k tomu všemu pomohla. Chvilky zamyšlení. Hledění nad hladinu rybníka na kterém se tak ladně povaluje mlha mlhoucí a další smýšlení o tom, že bych měl svůj odjezd alespoň odložit. To je zas takový, jak rychle já si lidi oblíbím. To je pak až hrozný semnou. Ale někteří to znáte. Já jsem tím snad asi posedlej. Vždycky zvláštní a zajímavý lidi mi tak utkví v paměti že bych pro ně udělal první a poslední. Asi je to tím, že si moc vážím lidí, kteří jsou ochotni semnou komunikovat. Kteří vůbec kdy stáli o mou společnost. Tisíc kroků. Teplo zima. Dvě cappuccina, džbánek vody s kousky citrusových plodů. Sladkosti. Objasňování karvinských záhad. A mnou vyřčené prosté Ahoj  - jako bych něco dlužil…… Asi jo. Zejtra milej Moody zmizíš domů. Dáš se trošku dokupy, sbalíš nějaký věci…. A …..

Doplněno: Poznámka pro možné náhodné čtenáře, pro které by to bylo až zcela nepřípustné - není všechno zlato co se třpytí. I když, tohle se netřpytí. 

Události včerejšího večera aneb. věci se hýbou

Věci se začínají pomaličku hýbat. Já jsem se včera resp. v neděli zcela spontánně rozhodl že začnu balit pomalu věci ve svém bytě. Ani nevíte, kolik věcí vzpomínkových jsem našel. Vzpomínky za poslední snad dva roky. Tolik krásných věcí. Balil jsem tašku, vyhazoval tuny papírů z práce. Likvidoval jsem věci, které nejsou pro mou další existenci vůbec důležité. Sbalil jsem krabičku s dopisy, přáními, fotkami. Vším. Všechno co mi bylo blízké se pomaličku rozplývá někde ve snech, které chci realizovat. Stejně tak jako i sny co se nám zdají v noci - tak i ty mé v tuhle chvíli mají tu temnou stránku. Naším největším strašákem je strach, všichni to víme. Všichni s ním bojujeme. Mne včera popadla taková úzkost, že jsem myslel že shořím. Lehl jsem si do postele, mezi všechny ty věci. Mezi voňavé peřiny, mezi polosbalenou tašku, mezi trojočku, mezi hromadu papírů a začal jsem brečet. Bolí mne to všechno a uvnitř neskutečně pláču nad obavami, nad situacemi které zcela jistě nastanou - nebo které nastat mohou.

Naštěstí v tom všem nejhorším mi začal zvonit telefon - zděsil jsem se kdo mi volá o půlnoci. Byl to kamarád spolubydla, v docela připitém stavu a říkal s podivným hlasem: "Pojď na pivko..... Někam.... Do žáby... Pijem... za mé..." Docela jsem se zděsil, že se něco stalo. Zněl tak nějak podobně depresivně, ale nebylo to tak. Prostě už byl opilej. Řekl mi že je to vlastně asi poslední možnost kdy spolu můžem pít, než odjedu. Tak jsem se mu svěřil, stáli jsme uprostřed cesty na Krymské... před Café v lese. Vylil jsem ze sebe doslova všechny své obavy. Docela se mne snažil uklidnit, snažil se mi dodat sebevědomí. Pořádně ho do mne nalít z té jeho nekonečné konvice optimismu.

Vyhodili nás ze špeluňky, chápete... NÁS VYHODILI z HOSPODY La Špeluňka. Z Pražské mekky špatného pití a Bráníka za 19 Kč. Asi jsme na tom byli dost špatně. Každopádně útočištěm nám byla hned hospoda vedle, Pohoda. No a v Pohodě, byla pohoda. Že jo. Hráli Kabáti, hrál Landa.. tančilo se na stolech a my jsme v klidu popíjeli natočené Svijany. Fascinoval nás výherní automat, skořápky. Tonda tam nasypal dvacku, vyhrál hned šedesát. Já tam hodil dvacku, vyhrál jsem nic. Velká to škoda. Odcházíme, procházíme ulicema naší čtvrti a já pomalu začínám strádat. Domů přicházíme v půl třetí. Konečná, jdu spát.

Ráno jsem dobalil poslední věci. Je mi stejně jako večer, možná trošku lépe. Tonda zaspal a jeho školení v šest se nekoná. Snídám výtečné tousty a chystám se pomalu na cestu do Karviné. Ověšen taškami, plnou krosnou na zádech a myšlenkama v patách. Sedím v LE 1357, piju kávu a snídám druhý chod snídaně. Vlak je poloprázdný a zrovna vedle mne si z Pardubic někdo musel koupit lístek. Pak je to tady pěkně nekomfortní. Malé... hrozné. K tomu ta bagáž. Hm. Celá tahle nálož mne unavuje. Co přinesou další dny?

Ach ty sobotní rána

Tyhle sobotní rána jsou mnohdy krutá. Vždycky to takhle přeženu a pak ráno trpím jak pes! Je sice pravdou že dneska se nekoná žáden kocovinovej stav, na druhou stranu mne však pálila žáha jak kdybych měl uvnitř shořet. Takovej boj to byl. Hned z rána zjišťuji co jsem celou noc tropil. Jak tak koukám na počet otevřených záložek v prohlížeči, tak to bylo opravdu výživný. Zjišťování informací o Anglii. Rezervace jízdenky - JÁ MÁM PENÍZE?!?! - nemám, že jo. Vůbec nevím jak jsem se k tomu dostal. A vůbec, vůbec nevím jak to tady všechno sbalím - kam to dám - komu to svěřím. To bude těžký! Mám na to všechno tak dva tejdny a to bude hustý jako! A hlavně jsem zvědavej na tu cestu, protože jako, jet stopem do Anglie na blinda s malým obnosem peněz, bez čehokoliv zajištěnýho bude asi hodně silnej zážitek. Spoléhám však na své štěstí dobrodruha, vždycky se v těchdle situacích dařilo tak tisíckrát více než v normálním životě. Takže s mým štěstí stopnu na Rozvadově truck rovnou někam do Anglie. S mým štěstím tam dorazím a rovnou všechno spáchám do dvou dnů. Do tejdne budu makat jak šroub někde v polskoslovenskoarabském kolektivu a budu po večerech pít cider v skromném pokoji někde na periferii. Občas zajdu na nějakou tu párty s couchsurferama a určitě zajdu na pivo s Hobbitem! Ha! Počítám že se asi budu pohybovat někde v okolí Londýna - takže tohle všechno je víc než pravděpodobné. A nebo, nebo to bude všechno stát za nic. Dojedu tam, do tejdne zařídím velký kulový, budu trajdat po couchsurferech až nakonec někde chcípnu....Ach ty sobotní rána plné domněnek...

Ode dneška začínám tagovat tématické články tagem: Moodyho emigrace....

Životní zvrat děvěttisícčtyřistadevadesátosm

A je to tady! Další velký zvrat v mém životě, dnes už je to téměř jasné. Rozhodnutí padlo a já se pěkně za pochodu dostávám do stavu, kdy končí vše.. co doposud bylo. Rozhodl jsem se znova utéci, utéci někam kde je lépe.

"Bude ti tam někde lépe než tady?"
"Klidně se může stát že ne, ale... já po tom toužím." 
"Vzpomeň si na holandskou tragédii."
"Nemám co ztratit, s bídou můžeš kamarádit ať žiješ v Praze nebo kdekoliv jinde na světě..." 

Chci okusit jiná místa, chci okusit nové příležitosti, chci konečně zase ve svém životě něco dokázat. Nedokázal jsem se probojovat školami - zkurvený školský systém. Nedokázal jsem, že jsem schopnej vydělávat hromady peněz. Nedokázal jsem, že dokážu vést spořádaný vztah s někým. Nedokázal jsem že dokážu být dobrý přítel. Jediné co jsem v životě dokázal, bylo zažít nespočet dobrodružství na cestách. Dokázal jsem husarské kousky za hranicema, dokázal jsem že se cestě a kilometrům předemnou umím postavit čelem ať to stojí co to stojí!  A teď je jedinečná šance jak to uplatnit!

"Nemám co ztratit." 

Mám i nemám, ztratím úžasný domov v jedné z nejkrásnějších pražských čtvrtí. Ztratím známosti zde vybudované, ale na druhou stranu. Nepříjdu o práci - kterou nemám. Nepříjdu o příjem - který nemám. Nepříjdu o život - který zde spíše přežívám než žiju.

Příjde den, kdy můj majetek pohltí pár krabic na které se bude měsíce prášit - protože na tu půlku věcí co zůstala ještě někde v Karviné se práší už přes rok. Já zamavám a s požehnáním všech blízkých se vydám vstříc dalšímu dobrodružství. Alespoň, budu mít více materiálu na svou knihu. Alespoň to bude stát za to. Budu brečet - vím to. Je to jasný, budu brečet jako malý dítě, budu mít hlad a možná se všechno posere.
Posunu se v životě o něco dál, o kus dál a budu o to zkušenější. Písmenka další očekávejte brzy.