Bolestivý pád

Dnes jsem narazil čumákem pěkně rovnou do zdi. Do tvrdé zdi. Věřte že jsem se opět velmi krutě probudil do reality. A věřte, že to je něco pěkně hnusného a zblitíhodného. Posledních pár dní se neslo ve víru opuštění, odloučení a naděje. A já těmito dny tak nějak proplouval v naději že brzy sjednám nápravu, že brzy sjednáme nápravu společně. Takový svět by byl krásný, převelice. Ale, realita je mnohem horší. Dnes jsem z posledních sil, za poslední peníze započal čin, jaký u mne nemá obdoby. Vydal jsem se ji podpořit po škole, po jejích strastech a hlavně vyznat svou lásku. Stál jsem tam, mrznul jsem tam s růží v ruce. Což o to, co by člověk  pro někoho kdo je mu velmi blízký neudělal. Celé se to nějak seběhlo a skončilo to velmi "povedeně". Byl jsem živen lží, falešnou nadějí. Realita byla úplně jiná. Tím jsem to celý rozsekl.

Takdle definitivně končí jedna velmi dlouhá kapitola mého života. A možná i život celý....

Těžké chvíle jedné duše

Jednou tak jedna zcela zhroucená existence, ležela ve své probrečené posteli. Její srdce tlouklo a její mozek pracoval na plné otáčky. Tušila že dalšího dne nedožije. Moc se toho bála a zkusila ještě poprosit o pomoc. Poprosit o pomoc dušičku, která ji doposud byla oporou. Dušičku pro kterou žila... Její prosba byla vyslyšena a ta existence se začala cítit mnohem lépe. Trošku se bála, ale čekala připravená na to až bude vyzvána na cestu. Stalo se tak během hodiny a ona vyrazila na svou pouť, na pouť na které měla najít sama sebe a hlavně svou druhou polovičku. Celou cestu přemýšlela, jak udělat vše tak aby i ta druhá dušička mohla být spokojená. Do chvíle, než opět spatřila pohled té osoby. V celou tu chvíli zapomněla na své trápení, na své strasti a na svůj smutek. Smáli se.. Povídali si.. Dělali hlouposti..Smáli se... jako by se nic nikdy nestalo. Bylo to moc krásné a celé to pokračovalo dále. Všechno bylo jako dříve, dušičky se smály a prožívali další hezké společné chvíle. Usínali v objetí a vstávali do krásného dne. Všechno to skončilo, když jedna z dušiček odešla do školy. V tu chvíli se depka pomalu drala na povrch a začala si užírat života. Začala trávit, začala zabíjet. Cesta domů byla smutná, moc smutná. S každým kilometrem cítila ta dušička neblahej pocit a smutek. Touha mít druhou dušičku při sobě se zvyšovala a zvyšovala. Vše vyvrcholilo opět v té posteli, ve které to všechno začalo. Dušička je hrozně smutná, hrozně moc chce změnit všechno a hrozně moc chce zpátky to, co jí je ohromně blízké. Její síla totiž není tak velká, aby vše zvládla sama.
Dokonce si už uvědomuje, že to co se zdá je nevolnost. Je vlastně šílená zamilovanost....

Hledá se: smysl mé existence zn.: nemožné

Přišel jsem o smysl svého bytí. Přišel jsem o někoho koho stále miluji, o někoho kdo mi na tomhle světě byl oporou, o někoho s kým jsem měl chuť překonávat všechny nástrahy. Ten člověk tady pro mne už není...A mne nezbylo nic než oči plné slz. Protože taková ztráta je až srdcervoucí. Nemůžu dělat nic, vůbec nic. Všechno mi totiž připomíná nás, nás dva.. Vařit nemůžu, protože jsme často vařili spolu. Nemůžu jen tak ležet v posteli, protože jí tam cejtím.. protože tam nechala žvejkačky, protože jsme tam lehávali a spali spolu. Mazlili jsme se tam. Povídali si... Nebo jen tak na sebe koukali. Zeď voní po její vůni a mé myšlenky mne tam dokonale ničí. Psychicky... Protože jsem byl ponechán na pospas. Odhozenej jako bezmocný kotě v dešti.Nemůžu sedět jen tak tady dole, protože jsme zde sedávali a společně koukali na filmy.. poslouchali hudbu... jedli... pili.. Když výjdu ven.. uvidím ji tam stát, protože na mně čekávala před domem. Nemůžu nic. Nemůžu jít do obchodu, protože se mne pan Wong na ní zeptá. Jak se má... a vše okolo... Světě jsem bezradnej... Protože nemohu příjmout ztrátu své druhé půlky, bez půlky nemohu existovat.... Mezitím mi zazvonil telefon... sms... s nadějí že píše něco hezkýho po ránu... s nadějí že mi odpovídá na mou sms...vyběhnu schody.... koukám na telefon...buší mi srdce... čtu... brečím... jste v prodlení s vaším závazkem...odpadám do křečovitého breku.... plného nářku.

Nevím co budu dělat.. nevím jak budu existovat a hlavně vůbec nevím jestli existovat chci. A není to jenom aktuální myšlenka, je to kvůli tomu, že jsem zde byl jen pro ni. Pro nikoho dalšího. Nikdo další pro mne na tomhle zkurveném světě neexistoval. Veškerou důvěru... celý zbytek lásky... vše co jsem měl... bylo i její.. pro ni... pro nás...

Teď není nic... sedí tady jedna socka... která nemá nikoho... která nemá budoucnost.. která nemá život....
Tohle je konec šťastného Moodyho, konec Moodyho jakého znáte, konec všeho.. co jsem znal.