Zemřel mi děda

Dnešek byl  posledním dnem pro člena naší rodiny. Bylo mi oznámeno, že před polednem zemřel můj nevlastní děd. Tyhle zprávy, ať už se týkají kohokoliv tak v nás nikdy nevytvoří nic dobrého. Teď zde sedím a snažím se přes těch pár upřímných slz vzpomenout kdo vlastně z mého života zmizel.

Pamatuji si jej už od mala, byl to člověk který mi občas byl na blízku ale dosti mne škádlil. Schovával mi oblíbené hračky, strašil mne a někdy mi i slovy ublížil. Občas ale i dokázal potěšit, vzal mne jako malého nejednou na vychlazenou sodovku ve skle, ukrojil mi na cestu kus babiččiny sekané. Vyrobil pro mne luk a střílel se mnou z balkónu špejle. Daroval mi hokejku. Uměl výtečné polévky a bramborový salát. To dobré již pominulo. A on se právě vznáší někde na pláních smrti. Čekali ho tam kamarádi z jeho historkami opředené hornické partaje. Zůstali zde po něm jeho holubi, jeho zvěřinec a jeho čestné místo v našich vzpomínkách.

"Nechť je ti země lehká, nechť smíříš se s tím co ti na mne vadilo. Má nevzdělanost tě už trápit nemusí a na ta velká prsa mé ex přítelkyně můžeš teď beztrestně radostně hledět. Nechť je tvůj další život, opět krásný. Svíčku jsem ti zde v Praze zapálil. I já nezapomenu."

Spontánně stopem za zážitky

Když už mne popadá ten špatný pocit ze stereotypu, z té každodenní šedi. Tak vymýšlím plán jak se z ní dostat, jak vlastně docílit opět toho pocitu skvěle prožité chvíle. Tohle se mi v hlavě honilo před několika dny. Ve čtvrtek večer jsem zvedl telefon a zavolal jsem do rodného kraje. Otázka zněla jasně: "Přivítáte když přijedu?" Kladná odpověď určila můj směr. Píši také Ef, které jsem slíbil že se přijedu podívat, také s tím nemá problém. Říkám si tedy, není tedy jiného plánu než li tohoto. Během chvíle bylo rozhodnuto, začal jsem si pomalu balit své stopařské zavazadlo. Proč stopařské? Protože bohužel po té bídné výplatě nemám již téměř žádné finance, zbývá mi pár drobných a několik stravenek. Proto volím tento způsob dopravy. 

Těším se už celou noc, celý následující den v práci nedočkavě hledím na hodiny a čekám na padla. Z práce odcházím pln očekávání, ale zmítá mnou i strach. Je docela pozdě, pozdě na to vyrazit tak nejistým způsobem přepravy na 400 km dlouhou cestu. Snažím se tento strach ale ignorovat. Po cestě na benzínku na šestým potkávám pár "určitě" stopařů, míjím je však uprostřed vesnice a ztrácím se jim v dáli. Během pár dalších minut se přede mnou zjevuje velká benzínka s parkovištěm, podél naší nejhorší dálnice. Aut jezdí dosti, je pátek a já se těším až budu někomu společníkem na jeho osamělé cestě. S opičákem pomalu sestupujeme z náspu po vyšlapané cestičce až k okraji parkoviště, které z velké části zaplnily parkující kamiony všech značek a původů. Připravuji si ceduli, kterou jsem si v práci vyrobil. Je na ní jasně napsáno, Brno. Určuje můj průjezdní bod, snaží se trefit do možného cíle většiny projíždějících řidičů. Činí tak přesně hodinu a půl. Mezitím se v mém okolí opět objevují další stopaři, z dáli na mne mává holčina která je součástí páru, který jsem předtím potkal. Pomalu se také blíží dva kluci s bágly, kteří se optávají na to jak dlouho zde stojím. Odpověď je netěší, jdou si však za svým.

Po tisíci úsměvech, prázdných gest, nechápavých výrazů staví mi nádherné auto. Ani pořádně nevím, co je to za auto, ale těší mne to. Otevírám dveře, po tváři mne pohladí chládek klimatizace, v rychlosti se ptám na cílovou destinaci a ověřuji její kompatibilitu s mou. Po ověření hážu batoh do kufru, z kterého na mne dýchla absolutní novota. Byl můj stopařský batoh prvním zavazadlem, které v něm bylo? Když se pohodlně usadím do sedadla spolujezdce, jsem konfrontován s faktem že pojedeme pomalu, že to auto má najetou pouhých 37 km a že to prostě moc nemůže trápit. Zda li tedy, nevadí že pojedeme maximálně 130 km/h.

Vůbec mi to nevadí, podstatné pro mne je že už nestojím na přímém slunci v tisíci stupních a že už se konečně vydávám na tu nejistou cestu. Na hodinách je jasně napsáno 17:15 a já jak počítám, tak se obávám nejistého cíle mé cesty. V hlavě se objevují velké otazníky nad tím zda li je vůbec možné v tak krátké době urazit stopem zbývajících 400 kilometrů.  Dálnice pomalu ubíhá pod našimi koly, město hlavní se vzdaluje, lesy houstnou a provoz také. Po cestě se ocitáme v několika kolonách, zúženích a všelijakých nepříjemnostech komplikujíc naši cestu.  Chlápek spěchá za svou dcerkou do Zlína a já spěchám kamkoliv, odkud bude možno dostat se do cíle. Po cestě tedy měním plán z Brna, na benzínku za ním. Šance odjet odtamtud je mnohem větší, než li se zasekat cestou přes Brno. Cesta nám plyne docela rychle, ale stejně tak rychle mi mizí naděje že dnes dojedu. Pomalu jsem smířen s tím že dnešní noc strávím někde na benzínce, v křoví nebo na okraji odstavného parkoviště. Na druhou stranu se mi to však tuze líbí, líbí se mi to protože přesně to je to, co mne vytrhne z té každodenní rutiny.

Po několika hodinách sjíždíme konečně z šedé dálnice na Rohlenku. Převelice děkuji za svezení v takovém hezkém voze, fotím opičáka na jeho kapotě a utíkáme hned stopovat dále. Loučím se pevným stiskem ruky. Během chvíle kolem mne ještě řidič projíždí, mává na mne a s úsměvem na tváři troubí jako malej kluk. Díky, za další zkušenost. Zbytek cesty snad už zvládne sám. Já vytahuji ceduli, která značí směr mé cesty: „Ostrava“ tučně napsáno na ni jest. Chvíli tak stojím, hledím na svůj stín o který se stará zapadající slunce za mými zády. Velký oranžový koláč na obloze jako by padal do nedalekých polí. Chvilku uvědomění narušuje podivně mávající řidič nedalekého odstaveného kamionu. Naznačuje mi, že mám ceduli naopak. Děkuji mu a sjednávám nápravu. Během patnácti minut staví mi auto s tří člennou posádkou. Usedám k dívce na zadní sedadlo a vyrážíme opět na dálnici. Ujišťují se, jestli mi nevadí že jedou úplně jinam – za normálních okolností bych se asi zděsil, ale teď mi to bylo tak nějak jedno. Řekl jsem, ať mne svezou kamkoliv že já už se dopravím. Naštěstí si však ze mne dělali srandu. Po menší zajížďce, na které ukončila svou cestu slečna vedle mne a chlápek sedíc vepředu jako spolujezdec jsme si to mířili spící krajinou 190 km/h směr Ostrava Třebovice. Cesta uběhla tak rychle, že mi trvalo mnohem déle uvědomit si, že jsem vlastně z Prahy v Ostravě na dvě auta a za vcelku rekordní čas.

Vystupuji před Svinovským nádražím, loučím se se svým autem a přemýšlím co dále. Celou cestu jsem si psal s Ef, dostávala informace z první ruky – možná když už jsem v Ostravě, mohl bych ji svou společností potěšit. V průběhu psaní návrhu se na mne s prosbou obrací nějaký podivný chlápek. Prosí o drobné na vlak. S úsměvem a s velkou pýchou mu sděluji že bohužel nemám ani korunu, že jsem právě dorazil z Prahy stopem a že tedy bohužel neposloužím. V průběhu tohoto odmítnutí jsem pyšně ukazoval svou stopařskou ceduli na kterou on připíchnul nevěřícně oči a s pochopením odcházel.

Po chvíli to s Ef odkládáme na další den, nebo neděli. Bylo to rozumné, asi bych totiž usnul při první příležitosti. Cesta to byla náročná a přeci jenom, byl jsem vzhůru od čtyř ráno. Nasedám do právě přijíždějícího Leo Expressu, který tuto cestu ukončí na Karvinském nádraží. Po cestě prosím mámu s bratrem o vyzvednutí na nádraží, těším se na přivítání. Které se také o několik desítek minut koná.

Rodná hrouda, úspěšná cesta a pocit toho že jsem dokázal něco úžasného ve mne probouzí zajímavý rozmar. Směji se, je mi skvěle. V ten den usnul jsem rychle, spokojeně.

Na druhý den se probouzím stejně tak jako jsem usnul, jsem rád že jsem kde jsem, že tomu předcházelo co tomu předcházelo a těším se na to co přinesou další chvíle. Dnešní den začínáme procházkou po městě, nákupy jídla a jen tak lenošením. V podvečer zaslouženě popíjím „Moodyho Libre“ – (rum, kola v poměru 1:1). Dopíjím se pivem, tvořím sms s další spontánní nabídkou. Ef souhlasí, je to jasný. Cesta do Ostravy je v plánu, během pár desítek minut vyrážím z domu na nádraží. Ve vlaku se plán rozšiřuje o párty s jejím spolubydlícím. Říkám si není to moc? Není to moc jet sem stopem, setkat se s Ef -  se kterou se vlastně sektávám (ne)poprvé? A ještě k tomu poznat jejího spolubydlícího a jít na nějakou neznámou párty? Tohle je normálně spontánní, až je to na mne nezvyklé. Obavy se však rozplývají ve chvíli, kdy jsem vyzvednut na zastávce. Všichni tři vyrážíme směr, rádoby párty – né však pro mne, ani pro Ef. Po cestě padla dohoda, že se o ni nezmíním. A tak to tedy přeskočím. Žádná párty se nekonala, na žádné párty jsme nebyli, na žádné párty jsem nedostal cigára, na žádné párty jsem nevypil pofidérní rum z plastového panáka, na žádné párty jsem nebyl hudebně pohoršen. Potichu jsme se vypařili… Noční ostravou jsme se vrátili do centra, kde mne čekalo další shledání. Tentokrát to bylo malé, bílé kočičí stvoření. Nemohl jsem se jí nabažit! Když se mi schovala, začli jsme s Ef tweetovat, což se vlastně celé zvrhlo v takovou dlouhou debatu o ničem, která vyústila v to, že se před domem objevila má kamarádka @EmaDeWonderland. Krátké seznámení s Ef a následné dlouhé toulky podél břehu Ostravice.

Naše toulky byly zakončeny v počátcích úsvitu, který jsme vlastně s Ef už nezažili. Víte proč? Protože touha si konečně už odpočinout, sednout asi zařídila, přesný opak. Výtah a technika se vzbouřila, uvízli jsme ve výtahu. Chápete, jako by té spontánnosti nebylo dosti. Volám 150, prosíme o vysvobození. Hasiči příjíždí. Slyším jejich auto, zanedlouho i jejich hlas v telefonu, zklamu je však neboť dveře od domu jim bohužel nemohu otevřít. Ptají se na jejich zničení, což odmítám s tím že počkáme než se na někoho dozvoní. O chvíli později se jim podaří otevřít dveře výtahu, ale stále jsme uvěznění. Chtějí nás spustit, což však po patnácti minutách přehodnocují a vylézáme z výtahu ven mezerou, která vznikla otevřením dveří.

Zažitek? Neskutečnej. Pak už zbývalo jenom krátké podřimování za čtení nějakého básníka a vrnění Yuki. V 7:15 jsem se s Ef rozloučil a vyrazil autobusem do Karviné. Kde už jsem se jen stihl dospat, tak nějak operativně sehnat nějaké drobné na cestu zpět a v superrychlosti zvládnout porovnat nabídky a koupit lístek na právě přijíždějící expres do Prahy.

Na závěr bych rád poděkoval Ef za pohoštění, Yuki za chlupy na triku a kalhotech a Emě za ochotu vylézt ve tři ráno z manželského lože, pro trochu spontánnosti.

Blázen má mnoho otázek neexistuje žádná odpověď.

Nastala chvíle, kdy mi maličkosti okolo mne otevírají dveře do mé mysli a kdy je nejvhodnější čas na to zde psát. Je to opět, ta chvíle kdy do nejmenších podrobností probírám své činy a činy lidí okolo mne. Nejvíce však přemýšlím nad sebou. Nad tím jakým jsem vlastně člověkem a co se ve mne skrývá. Co se skrývá za mými myšlenkami, mými city a vůbec proč jisté věci dělám dočista jinak než si vlastně později uvědomím že jsem chtěl. Všechno to ve mne pracuje tak strašně nepochopitelně a chvílema si myslím, že vlastně nikdy nepříjdu na to kdo jsem a co je důvodem mých rozhodnutí. Mám pocit, jako bych vlastně občas nebyl ani sám sebou, jako bych jednal jako lidé kolem mne. Stává se to ve chvílích, kdy se lidé obrátí třeba proti mne, pak jako bych chvílema začal jednat úplně stejně jako oni. Nejhorší na tom však je to, že občas mám pocit že se ke mne otočili zády, i když tomu tak není. A podobné je to například u nepochopených činů a tak bych mohl pokračovat do nekonečna. Občas také nechápu své city, nechápu jak mohu milovat a nenávidět zároveň, jak mohu tak neskutečně po někom toužit a přitom tak neskutečně chtít, aby se v mém životě nikdy neobjevil. Jak mohu zapomenout a přesto stále vědět. Jak mohu být tak daleko a přesto být tak blízko. To nechápu. Jak mohu tak silně vzpomínat, když vzpomínat nechci. Jak se mi na mysl mohou dostávat tak silné vzpomínky na něco, co už je vlastně tak ohromně daleko. Jak se v těchto myšlenkách může objevovat víc postav. Existují pro mne místa, která jako by ožila po mé návštěvě. Jako by si ukousla kus toho, co jsem na to místo přinesl ať už jsem tam byl sám, nebo s někým hodně blízkým. Teď, vždy, když je navštívím, jako by na mne promlouvaly. Jako by se v jejich blízkosti objevovali lidé, tak náhodile podobní lidem se kterými jsem tam byl. Jako by ve mne vyvolávaly pocity, stejné jako v době kdy jsem je navštívil. Jako by chtěly, abych znovu opět snil. Abych opět znovu, cítil jaké to bylo, abych si uvědomil jak moc důležité jsou pro mne okamžiky s lidmi, kteří jsou mi blízcí.

Tím se pomalu dostávám k myšlence, kterou doprovází také jistá otázka. Jak se vlastně stávají těmi blízkými? Je to složitý proces? Nebo je to přesně tak, jak si v tuto chvíli myslím. Je to zásluhami? Nebo jenom sympatiemi? Těžko říci. V poslední době jsem moc blízkých lidí neměl. Uvědomuji si vlastně, že blízký člověk, pro mne vždy bylo mé děvče. Ve chvíli kdy jsem takovému děvčeti propadl, pro mne přestal existovat jakýkoliv svět kolem mne, neexistoval najednou nikdo, jehož přítomnost by mne tak naplňovala. Dokázal jsem v tu chvíli, dočista zapomenout na cokoliv. Dokázal jsem být, ve světě dvou lidí, dvou duší. Mé a její. To ve mne vlastně nastavilo jistou potřebu, být někým "vlastněn", být někomu oddán. Ale to zas tak trošku popírá, to že jsem byl toužil vždy i po něčem jiném a vlastně jsem to tak i celé vedl. Ale říkám si, není to však tím, že jsem doposud nenalezl tu shodu fyzického a duševního uspokojení? Že i když jsem se cítil vlastně šťastný, tak to vlastně bylo jenom, na půl? A co když to tak vůbec nebylo a já jen hledám výmluvu pro své já, které se teď potýká s tím, že není nikým vlastněno? Nebo vlastně, třeba vůbec, topím se v záplavě svých myšlenek, které se dočista mísí jedna z druhou a v hlavě tvoří neskutečnej zmatek. Nemálo tomu přispěla i nedávná událost s K. a s K. Byly to takové dva neobvyklé zážitky, které však žádné východisko nemají. Jak K. tak i K. jsem vlastně ze svého života téměř odepsal. Přesto jsem ještě nedávno tak toužil, po jejich přítomnosti. Mám já vlastně vůbec nějaký cit? Zbyl mi ještě nějaký? To je taky občas otázkou, jestli ještě dokážu vůbec něco cítit. Jestli to vlastně není jen pouhá iluze, iluze která spustí proces jistých myšlenek a vpraví do mozku ten správný impuls, kterej semnou udělá divy. Kterej mne nastaví do režimu, někoho kdo je oddaný, vděčný a přitom vlastně tak cizí. Jsem necita?

Jak jsem byl schopen, nebo... jak vlastně ještě stále jsem schopen, takhle rychle propadnout téměř cizím lidem? Když vlastně všude a všem tvrdím, že jsem již opatrný a jen tak nepropadnu sympatiím.  Jsem jenom člověkem s prázdnými sliby? Proč si nalhávám něco, co vlastně není pravdou? Bude mi to jednou osudným? Nastane jednou chvíle, kdy mé osobní lži přerostou přes hlavu a vytvoří se z nich jedna velká lež, která mne celého pozře a ani mne samotného už nestráví? Rozplynu se v prach, jenom kvůli tomu, že jsem si lhal? Že jsem lhal lidem okolo?

Nepoznávám sám sebe, až příliš pozdě? Nezjišťuji že jsem jaký jsem vlastně ve chvíli, kdy už nejsem nikdo? Kdy už jsem jen stínem na zdi, kdy už jsem jen vzpomínkou v cizích hlavách. Nejsem vlastně nemocný? Neměl bych být, uzavřen ve svém vlastním světě? Spoután, nehybně na svém lůžku a neměl bych vést nekonečný boj s myšlenkami? Jeden by si teď řekl, že tohle je vlastně chvíle, kdy už je pozdě na to, najít se. Najít se v něčem nebo někom.

Tohle všechno se děje ve chvíli, kdy sedím nad kávou. Kdy mi neustále v notifikačních bublinách přicházejí zprávy někoho, kdo je vlastně úplně cizí, kdy mi zde hraje Einaudi, kdy chci být vlastně uplně jinde a přitom nikde.

Jsem zmatený, jsem zmatený sám sebou, jsem zmatený z Tebe, z Vás.

Zkuste někdo na mne zavolat ty bídné duše v bílých pláštích se svěrací kazajkou po ruce a já Vás až skonám budu strašiti v každé Vaši chvíli, kterou budou oplývat maličkosti. Takže, furt. 

Hoří! Hoří! Haste! Už však není co...

V mém životě se občas stávají takové nemilé události, vznikající z nepochopení a pravděpodobně i rozdílných pohledů na svět a věci v něm. Nedávno, nedávno jsem se toulal ve vodách chatu. Jako obvykle, jsem doufal že naleznu pochopení a spřízněnou duši. Obvyklé naděje, obvyklá očekávání se v ten večer začala, jistým způsobem naplňovat. Objevilo se děvče, s nímž jsem si měl co říci. Vedli jsme dlouhou debatu do noci, už v tu chvíli jsem cítil že v mnoha věcech si můžeme rozumět. Všechno se takhle táhlo následujících pár dní, občas mi bylo polichoceno a diskuze se stávaly čím dál návykovější. Tak jako to u mne vždycky bejvá, propadnu příjemným a sympatickým lidem velmi rychle. I v tuhle chvíle jsem tomu propadl, po pár desítkách sms, po pár úsměvech které ve mne vzbudili jistý pocit spokojenosti jsem si řekl, že bych chtěl s tímto děvčetem strávit nějaký čas jinde, než li v internetovém světě. V tu chvíli se ona sama přiznala, že by o mou společnost stála.. Jistá nepsaná dohoda byla na světě a já se začal převelice těšit. Velká očekávání se zvětšovala a já jako neuvěřitelný snílek začal stavět vzdušné zámky. Během dnešního dne, však s jistého důvodu začaly hořet... a z nich zbyl pouho pouhý prach. Veškeré mé jakékoliv naděje se rozplynuly a nebylo to ani tak tím, že můj dnešní výlet za K. byl zrušen, ale bylo to spíše tím že jsem vlastně svými úmysly mohl uškodit někomu třetímu. Ze všeho se vlastně nakonec vyvinulo, něco co je pro mne vcelku nepochopitelné. Nevím vlastně, kde se v ní vlastně vzala ta chuť mne, takhle byť třeba nevědomky uvést v omyl. Jaké úmysly stály za tím, když mi psala hezká slova, když mi byla lichotila. Nevím... Možná je to úplně běžné, né však v mém světě, ve kterém tohle má vždycky nějaký smysl. A ten smysl je jednoznačný, neměnný. Teď si však říkám, není to vlastně jenom má zkreslená představa? Nečetl jsem mezi řádky jen to, co jsem od ní chtěl číst? Těžko říct. Jedno je však jisté, je z toho jedno takové malé zklamání, které bylo naštěstí utnuto v zárodku. Mohlo z toho bejt také jedno velké neštěstí. Teď už snad zbejvá jediné, vystřízlivět. A být zase o něco silnější a odolnější, vůči těmto věcem.