Cíl? Neznámý. Cesta? Dlouhá. Lokace: Evropa. Období? Zima. 3. část

Nádražní hala se otevřela přesně na čas a můj spolunocležník toho samozřejmě využil. Já jsem zůstal nerušeně spát A užíval jsem klidu, který mi poskytoval přístřešek na nástupišti. Řekl bych že to bylo dost pohodlný, na rozdíl od nádražní haly, která se určitě plnila lidma, kteří jeli do práce. Bez pochyb se tam sešlo i několik dalších bezďáků a tak jsem raději zůstal ležet na lavičce venku. Plán pro dnešní den jsem raději ani netvořil. Obepsal jsem sice několik chouchsurferů ale nikdo se neozval. No takže jsem to opět ponechal náhodě.

Někdy snad ještě za tmy jsem se vydal opět zpět na tu benzínku, kde jsem den před tím stopnul francouzský kamion co mne odvezl do Francie. Teda, né tak do Francie. Bohužel. Bylo celkem sychravo a já z toho nebyl moc nadšený. Ale první stop mne celkem vyvedl z míry. Zastavila mi pěkně vyhřátá Audi a řidič sliboval svezení do Francie. Uměl anglicky, tak jsem se mohl ujistit, že se nejedná o "la frontiere". A tentokrát to tak nebylo, mohl mne svézt do Lille, ale i dál. Vzhledem k tomu, že Lille je od milované hranice nedaleko, rozhodl jsem se pozměnit svůj (ne)plán jet po dálnici na Paříž a jel jsem s ním téměř do Valenciennes.

Nádraží ve Valenciennes.

Jel tam na obchodní schůzku a času měl stále dosti, což znamenalo že jsem si mohl vybrat kam mne odveze. Tak jsem poprosil o svezení na nádraží, protože jsem věděl že se takhle můžu vydat vlakem dál. Počasí se bohužel zhoršilo a to mému dalšímu stopování nevěstilo nic dobrýho. Pan řidič, když mi zastavoval u nádraží z kapsy vytasil několik eurobankovek a předal mi je. Pověděl, že mi to dává jako dar, abych si mohl koupit nějaký jídlo a mohl si tak Francii hezky užít. Rozloučili jsme se a já se opět začal "kamarádit" s deštěm. Pršelo víc a víc.

Bylo něco kolem devátý ráno a obchod otevíral něco po devátý. Francouzi si na to moc asi nepotrpí, protože neotevřeli včas. Můj žaludek si už žádal jídla a tak jsem posnídal alespoň nějaký stroopwaffels. Omrknul jsem místní katedrálu a přemýšlel kam se vydám dál. Rychlý nákup francouzský bagetky a zlevněný šunky od kosti mi vylepšil den. Protože tak dobrou šunku jsem dlouho nejedl. Vydal jsem se zpátky na nádraží a rozhodl se že pojedu na černo vlakem do Valenciennes. Z Valenciennes vedla dálnice do Brusselu a taky možná i železnice do Paříže. "Pokud ta jízda na černo výjde, tak to bude paráda." říkal jsem si.

Po příjezdu vlaku RER do Valenciennes, jsem se zhostil role černého pasažéra. Našel jsem si místo a zabral si jej. Vlak byl celkem poloprázdný a můj strach se rozplynul ve chvíli kdy jsme se rozjeli. V tu chvíli jsem věděl, že do cíle dorazím protože nikde jinde po cestě se nestaví. Ha! Samozřejmě mne nikdo po cestě nekontroloval a tak jsem se těšil z toho že jsem se ve Francii poprvý svezl na černo vlakem. A taky jsem zjistil, že je to opravdu tak jak se na internetu píše, tedy ultrasnadný! A tím, jak se později dovíte, jsem započal i svou závislost.

Nádraží ve Valenciennes mi přišlo docela honosné. Na prvním nástupišti stál vlak TGV a to snad bylo poprvý v životě, kdy jsem ho mohl spatřit tak z blízka. Samozřejmě jsem kolem něj poletoval jako šílenej. To víte, jsem vlakový nadšenec a tohle je přeci jeden z nejrychlejších vlaků světa. Jeho cílovou stanicí byla Paříž a mne hlodala myšlenka jízdy na černo. Marně jsem hledal volnou wifi, tak jako v Holandsku to bohužel zvykem nebylo. I když jsem tedy později zjistil, že některá nádraží mají díky SNCF (francouzská železniční společnost) free wifi, tady tomu tak nebylo. Bohužel. Rozhodoval jsem se mezi stopem směr Paříž a jízdou na černo v TGV. Rozhodování to bylo těžké, ale nakonec jsem přeci vytáhl minci a hodil si s ní. Panna! Je to jasný, jdu na stopa.

Deštivý stopování u Valenciennes.

Kousek za městem, v místě kam se dalo pohodlně dojet tramvají se nacházelo docela velký odpočívadlo s restaurací a benzínkou. Zamířil jsem právě tam! Cesta od nádraží mi trvala asi půl hodiny a pak kus pěšky. Zmoknul jsem a byl jsem opravdu rád, když jsem rozrazil dveře do motorestu. Mohl jsem se alepoň usušit a tak se trošku ohřát. Na polorozmáčený papír jsem napsal "Paris" a chvíli po tom co jsem přišel jsem už stál na výpadovce z benzínky. Půl hodina uběhla a já jsem seděl ve stříbrným Citroenu s chlápkem co jel do Paříže. Byl to vzhledem arab a neuměl anglicky. Takže to chvílema bylo vtipný. Po cestě mi koupil kávu a snažil se být milej. Dokonce se po cestě stihnul pomodlit, což mne trošku děsilo - kor když to dělal za jízdy. Zapnul si totiž modlitbu na svým iPhonu a řekl že to Alláh, jeho bůh vidí. Na závěr zdůraznil, že je muslim. Nechtěl jsem se pouštět do žádných náboženských debat, což se nakonec díky jazykové bariéře podařilo. Svěřil jsem se mu, že se potřebuji dostat na letiště v Paříži a tak jestli jede kolem, ať mne tam vyhodí. Udělal co mohl. Tedy, snad.

Sic mne vyhodil asi 15 km od letiště, někde uprostřed cesty a na dálnici ale i přesto jsem byl blíž než li bych byl z centra Paříže. Stálo mne to velké úsilí dorazit až na letiště. Počasí mi moc nepřálo a cesta taky nebylo zrovna rovná. Na letiště jsem přišel asi kolem šestý, což byl ideální čas na to hledat si místo na spaní a vůbec, dost času na obhlídku letiště jako takového. Povím Vám letiště v Paříži je neskutečně obrovský! Letiště je pomalu větší než samotná Paříž. Několik terminálů propojuje vlak, který jezdí bez řidiče. Což byla docela zajímavá skušenost. Jezdí v celkem rozumným intervalu a přepraví Vás zcela zdarma! A vzhledem k použitému pohonu bude i ekologičtější než bus.

Na doporučení webu SleepingAtAirports jsem si našel své místo u power boxu v terminále 2E, tedy pokud si dobře vzpomínám. Chtěl jsem si tam dobít svůj vybitý telefon, ale bohužel zásuvka tam moc nefungovala. Za to jsem se tam ale seznámil s jednou Němkou s českými kořeny. Byla to Nomádka a právě se chystala do Mexika. Záviděl jsem jí to. Možná ani né tak dlouhý let, jako spíše to jídlo který v průběhu letu dostane. Přesunul jsem se na konec haly, abych si našel lepší místo i se zásuvkou, což se povedlo. Klidný koutek. Zásuvky. A net. Paráda! Ještě bych mohl mít nějaký jídlo a bylo by to skvělý.

Terminál 1 v Paříži je nestarší.

Před spaním jsem se zakecal ještě s jedním chlápkem s Texasu. Nebýt jeho, asi by mne z letiště vyhodili. Přes noc jsem mu půjčil nějaký věci, ať má na čem ležet. A on za to řekl policajtům, že s ním ráno letím do Texasu a ukázal jim svou letenku - aby mne nebudili prej. Já spal v pohodlí svýho spacáku a tak nevím co se dělo kolem mne v průběhu noci. Ráno mi dal ještě dvě poslední eura co mu zbyly a rozloučili jsme se. Nevzal jsem si ani kontakt, byl celej takovej unavenej a protivnej. Což chápu, noc na letišti není zrovna cool, pokud člověk nemá ani spacák. Teda, vlastně cool byla a to přímo v tom pravým slova smyslu. V osm se budím a dostávám i zprávu, že mám kde dnes spát. Jenom se musím dostat do Saint Etienne. Což je přes půl Francie. Ale proč ne.

Hm. To bych mohl zvládnout. Pojedu snad vlakem? Zase mne to škádlí. Ta představa v TGV. Nakonec mám celkem problém dostat se i z letiště, myslel jsem že lístek na MHD co jsem dostal od Veroniky mi bude stačit, ale nedostal jsem se s ním ani za turniket na nástupiště. Asi jiný pásmo nebo co. Tak jsem šel zkontrolovat kolik stojí jízdenka do první stanice. Ehm. 7 euro. Tak to nedám. Chvíli obhlížím turnikety až nakonec lezu za někým kdo si zaplatil. Sice to trošku pípá a já nevím co ještě, ale já se ztrácím v davu. Po cestě RERem na přestupní stanici v centru Paříže, se něco stane a zůstáváme viset na trati. Nakonec se cesta protáhne o několik desítek minut. Ale nikam nespěchám. Přeci.

Rutina pařížského příměstského vlaku RER.

Musím se dostat do Villabé, kde je velký obchoďák a taky odpočívadlo směrem na Lyon. Dávám si svačinku, zakoupenou v Carrefouru a k tomu všemu piju ten boží nápoj s ovocnou dužinou. Je fakt superboží! A stojí jenom něco kolem eura. Svačinka mi nestačí a když vidím obchoďák IKEA, neváhám a letím i tam. Dám si tam menu za euro, který mi příjde poněkud chudší než to český. Jeden párek v rohlíku a malá flaštička vody. V Česku za ty peníze mám hot dogy dva a ještě snad i pití neomezený! Žaboužrouti! Všechno by mělo bejt všude stejný!

Když už se konečně dostanu po obědě ke stopování, říkám si jak já tam zvládnu dojet v čas. Z tohohle strachu mne nakonec vyvádí francouzský kamion, který mi staví. Jeho řidič mi slibuje svezení až do Lyonu. Nakonec po cestě zjišťuji, že snad mne může vzít rovnou i do Saint Etienne, neboť odtamtud pochází. Stačí když přežiju vykládku v Lyonu. Po cestě si dáváme pauzu někde na půl cesty a já si musím dopřát kávu. Jinak bych opravdu asi usnul. Benzinka je plná děcek, protože tady staví autobus a automaty se sladkostmi zažívají asi super boom. Je to vtipný, připomnělo mi to dětství kdy všechny penízky šly na sladkosti.

Nehezký pohled na nějaký neštěstí v Pařížském předměstí.

V Lyonu vykládáme někdy kolem sedmý. Snažím se najít wifi abych potvrdil svůj příjezd mé hostitelce a abych zjistil adresu. Daří se mi to zvládnou díky McDonaldu, kterých je za hranicemi požehnaně. A všechny víceméně nabízejí stejný standard. Wifi zdarma. Tedy, kromě těch Německý, ty se vymykají uplně standardu všeho. Nezaplatíte kartou, nemají wifi zdarma - mají ale je velmi omezená a je od T-Mobile. Musíte se zaregistrovat a to je mnohdy dost žrout času, obzvláště dělá li to člověk na pomalým telefonu.

Do Saint Eitenne přijíždíme kolem půl desátý. Mířím si to z Le Round Point rovnou k Zélii. Dala mi instrukce a adresu. Na co však zapomněla, bylo její přjmení případně tedy číslo zvonku. To byl problém. Naštěstí díky základům sociálního inženýrství zvládám dost stalkerský věci a tak se mi podaří vyzjistit vše, bez jakékoliv pomoci. Snad jen náhoda může za to, že byly otevřený vchodový dveře. Měli jste vidět výraz, když jsem zaklepal na ony dveře a otevřela má hostitelka. Údiv nezapřela. Ani ona, ani její přítel a ani její kocour. Přivítali jsme se, představili a já se hned ujal mazlivého kocourka. Zélie mi přichystala "crepes" a nalila sklenku bílýho vína. Cítil jsem se jako v ráji, i když jsem usínal na zemi spolu s kocourkem Bethou.

Živý sen v městě pražském

V úterý, v podvečer v den kdy jsem zažíval odporně vlezlou kocovinu a chvílemi mi bylo střídavě zle a střídavě dobře, jsem se opět vypravil pryč z rodného města. Čekala mne 400 km cesta vlakem. Počasí bylo tuze nevlídné a já si cestu snažil co nejvíce zpříjemnit. Dlouho jsem neviděl Emu a tak jsem ji nachvíli ukecal jako doprovod na nádraží. Chudák semnou musela absolvovat dvě jízdy na černo tramvají. Odměnou jí za to však bylo pár historek z posledních cest. Neviděli jsme se totiž dlouhý tři měsíce, minimálně. Na nádraží jsme dorazili pár minut před odjezdem mýho vlaku. A tak jsme se jen rychle rozloučili na peróně a Moody spolu s černou soupravou vlaku LE zmizel v dáli.

Zůstala po něm v Ostravě snad jenom bouřka. Což mi připomnělo, že to bylo první blýskání se co jsem tento rok viděl. Ve vlaku jsem měl pro sebe dvojsedačku a tak to bylo celkem pohodlné. Na druhou stranu mi však po cestě bylo střídavě zle. Takže jsem střídal ty polohy až když jsem nakonec našel tu správnou, náš vlak projížděl pět minut zpožděn skrz pražskou estakádu. Po příjezdu vlaku na hlavní nádraží jsem se ještě chvíli toulal, neb díky zpoždění jsem nestíhal metro a tak jsem musel jet tím o deset minut později. Jeden bezdomovec se ke mne dopotácel s drobnýma v ruce a řekl: "Prosímtě, chybí nám sedm korun na víno, nemohl bys nám dát nějaký peníze?" odpovídám mu: "Mám nějaký poslední drobný, ale můžu." vytáhl jsem z kapsy dvě dvacetikoruny a čtyři kačky ve stříbrnejch. "Tak tady ti dám čtyři koruny?" a on povídá: "Nemohla by bejt ta dvacka?" což bohužel neguji s tím že jsou to mý poslední peníze. Nakonec mi chtěl vrátit zpět i ty čtyři koruny, ale řekl jsem ať je užije!

Ospalým metrem jsem se řítil blíž a blíž starýmu bytu, kde mne čekal Tonda. Už jsem se těšil na svůj starý byt. Opravdu. Mám v něm takový smíšený pocity, ale tak nějak v tuhle dobu převažovaly příjemný. S Tondou jsme okoštovali domácí uzené a nakonec jsme si povídali až někdy do dvou ráno, kdy jsme nastavili budík na devátou ranní a šli jsme spát. Ráno mne probudil můj budík a z bytu jsme vypadli před desátou. Musel jsem něco skočit zařídit na úřad, i když to nebylo nezbytný - ale když už jsem byl kvůli něčemu úplně jinýmu v Praze, spojil jsem příjemný s užitečným. V kanceláři seděla úplně jiná úřednice než má oblíbená. A tak jsem to tam během deseti vteřin vyřídil i s pozdravem a zmizel jsem. Přesunul jsem se do knihovny na staroměstský do studovny. Abych něco málo napsal a počkal na Johy. Pomalý internet mi to tam ale krutě znepříjemňoval. Před druhou už jsem však stál natěšený venku.

Pomaličku jsem se potuloval kolem Mariánského Náměstí a čekal až se z poza jedhoho z rohů objeví dívka se zrzavými vlasy. Johy nakonec přišla chvíli po druhý a já se opět těšil z jejího objetí a z vůně jejich vlasů. V mžiku jsme si ujasnili jak jsme na tom s časem a vyrazili za dalším dobrodružstvím do pražských ulic. Kaufland na Podbabě nám zařídil skvělou ochutnávku "free food" chleba s oříšky. Chodili jsme stále dokola a vyjídali jim tu ochutnávku. A že byla boží. V oddělení s vínem jsme velmi šikovnou rukou vybrali růžové víno ze španělska. A pak už jsme jen vyrazili na jeskyně. Ale po cestě jsem zjistil, že jeto moc daleko. A že bychom promarnili strašně moc času na cestě. Což by byla velká škoda. A vlastně, v cíli by Johy mohla být trošku zklamaná, obzvláště v tomhle počasí. Zvolil jsem jinou destinaci, božskou přírodu přírodního parku Divoká Šárka. Tramvají jsme se tam dokodrcali a vylezli k přehradě.

Krmili jsme tam chvíli nádherný labutě. A sebe? Sobě jsme dopřávali zbytek domácího uzeného, které jsem den předem dostal od babičky. Johy snad chutnalo, ale labutím ne, přesto by obě mohly soupeřit o to kdo je krásnější, labuť by s rozežraností prohrála. Vylízt na skály nám dalo trošku zabrat, protože jsme to vzali tou kratší, ale horší cestou. Po chvíli s nádherným výhledem na šárecké údolí nám to ale nepřišlo. Našli jsme si útulné místečko a pustili se do pití. Ale v tu chvíli začal foukat takový vítr, že jsme se museli přesunout někam do závětří. Což bylo jenom kousíček opodál. Tam jsme se usadili a nenechali jsme se protivným větrem otravovat. Příroda si ale pohrála, sněhovou vánici nám přinesla. A že to byla pořádná vánice. Johy tam jenom tak seděla a do vlásků se jí zaplétaly kousky sněhových spíše krup než li vloček.

Já jsem byl hypnotizován její přitomností a vůbec, Divoká Šárka je sama o sobě moc kouzelná. Cítil jsem se opravdu výborně a i když jsem měl trošičku splín, když jsme odcházeli bylo to jenom proto, že jsem věděl, že Johy zmizí a já ji zase nějaký čas neuvidím. Chtěl jsem si ji vzít s sebou. Moc. Pak už se v necelý hodině má nálada zlepšila. Asi tak o sto procent. Cestou tramvají na hlavní nádraží jsme si užívali posledních společných chvil. Nádraží nás opět pohltilo svou atmosférou. Ve Fantově kavárně, stáli jsme bez kávy. Na nástupišti se líbali, pod cedulí která zběsile značila brzký odjezd vlaku. Dveře vlaku se zavřely a tenhle hezký živý sen se zas na chvíli rozplynul. Touha však zůstala. Stejně jako všechny ostatní pocity. Vezl jsem si je s sebou stále až domů. A že cesta nebyla zrovna příjemná. Ale při vzpomínce na vše hezké, jsem se usmíval i ve sněhový bouři.