Automatická pračka v hlavě

Dva týdny hrobového ticha. I když se hlavou honilo milion myšlenek a dělo se kolem mne milion věcí, já jsem nebyl schopen jenom tak sednout, vypnout a napsat několik desítek řádků o tom co se kolem mne dělo. Nešlo to. Jako bych byl paralizován. Jako by mne někdo svázal. Jako bych to nepokládal za důležité. Je to důležité a já bez toho nemůžu být stejně tak jako poslední dobu nemůžu bejt bez alkoholu. Chtěl bych nepít, nikdy nezačít. A prostě se jenom smát lidem, který to pohltilo. A teď v tom jedu taky. Jsem vůl. Když se na to podívám - tak je to tak že téměř dva tejdny jsem naložen v lihu. Je mi krásně. Směju se. I když jsem sám. Ale mozek je tupý a to nechceš.

Za dva týdny se toho událo tolik, že by všechno zasloužilo vlastní článek. Ale už je to moc daleko, tohle období prostě přeskočíme a lidi, kteří se v něm objevili zmíníme jen okrajově, někdy. Bude to tak mnohem lepší, protože prostě bude. Nebo ne? Nebylo by to fér? Oni se třeba mohli těšit. Netěší se. Ví jaký jsem. Ví že si to budu pamatovat a možná třeba někdy o tom něco napíši. Že teď zrovna mám slabou chvíli. Nebo... počkat... mám slabou chvíli? Ne... prostě je mi blbě protože jsem se vzbudil po včerejším opojení tady u počítače, kdy jsem si psal s hezkou holkou. Fakt jako hezkou. Připomínala mi A. a má pihy. A já mám A. i pihy rád. Teda...vzpomínky na ně. Pochopitelně.

Santa Monica, to bude kapitola sama o sobě. Stále ji měřím pohledem přes internet a mám celkem obavy se s ní sejít. Co když jí ublížím? Bude semnou chtít spát a bude očekávat, že ji za to budu milovat. Jenže mám pocit, že nestačí sejít se opět po třech letech a říct si: "Jo, minule si byla mladá teď už si starší, vyspělejší.......... no..... a máš dítě." Ehm. A chápete mne, já mám spíše pocit že se zoufale chytá každé příležitosti jak sehnat otce svému dítěti, protože ten původní byl evidentně kokot. Já to teda jako chápu, že je asi dost blbý mít tak brzy dítě, nebo vůbec - mít ho vůbec v dnešní době. Ale naštěkat holce do boudy a pak táhnout do hajzlu, to je fakt srabácký! Ale třeba si šel jenom pro cíga.

Chybí mi hrníčky na kávu. Chybí mi požitek z pití kávy, který jsem prožíval na Kozácký ve svém starém bytě. Dřevo v pokoji. Sluníčko za oknem, nedaleký park a seděl jsem si tak u stolu a užíval si prostoru okolo. Když jsem zavřel oči viděl jsem ty krásný hnědý vlasy jak visí ze spacího patra. Viděl jsem tam P. jak se zvrhle kouká dolů. Viděl jsem tam všechno to hezké co se tam událo. Teď tady tak trošku trpím tím, že jsem uzavřený v jedné malé místnosti bez čehokoliv krásného. Nemám ani chuť na tu kávu, protože mne celkem nebaví pít ji sám. Ve chvílích ještě trošku vzpomínám na J. když jsme spolu snídali čerstvě připravenou kávu. Umlela ji pro nás. Všechno. A přitom ještě stihla být tak krásná a vonět. Chtěl bych si tu chvíli prožít zas a zas. Jenže... není tady.... -neadresováno- "I need your arms around me, I need to feel your touch....I need your understanding...I need your love, so much..." Zmizela z mých citů nadobro i K. Všichni odchází. Velmi rychle. Je to jako kolotoč. Ne, je to automatická pračka!

Deset deka Moody myšlenek 4.

Prodíráme se všedními dny a ztrácíme naději, že to všechno brzy skončí. Ale ono to tak je, že jo. A buď si to připustíme nebo ne. A já si to poslední dobou připouštím až moc. Je to špatně? Je to dobře? Nevím. Každopádně tak konám a mám pocit jak mne to pomalu sžírá? Nebo jak to popsat? Ty dny, který jsou prázdný tím stylem, že se nesu jenom tou všední povinnosti vůbec někde fungovat. Ty schůzky už mne nějak ani nebavěj, protože maj stejnej průběh. Moody přijde, Moody prodá. Moody příjde, Moody neprodá. A tak je to furt dokola. Stále stejný: "Uděláme to tak, že mrknem na ty služby co tady teď máte od UPCčka a pak si povíme o tom co by mohlo bejt u nás, jak to funguje a co to umí no a potom? Potom učiníme nějaký závěr. Můžeme se tak domluvit?" Obvykle následuje ano. První potřebné ano. A pak už se to veze.

Pořád myslím na ty poslední dvě prohýřený noci ve víru nočního velkoměsta a pomalu mi začínají chybět. Jsem v tu chvíli jinej, takovej víc Moody. Protože nemusím myslet na ty průsery co se za mnou táhnou jako smrad. Šílené. Kdysi jsem tohle ventilovat a regulovat pomocí někoho druhého, obvykle nějaké své milé a dnes? Dnes to léčím chlastem a nezřízeným užíváním si života. Tohle nemůže ale trvat bez následků dlouho. A toho se tak trošku děsím, že prostě příjde jednou den kdy Moody vypne. Odpadne. Konec. A že to příjde. Jednou. Nevíš kdy. Nikdo neví.

Víkend měl být ve znamení další takové pařby. Měla mi v pátek přijít výplata a měl jsem se najíst a vyrazit na pouť do Karviné. Místo toho? Místo toho jsem sbíral drobné po bytě a šel odevzdat flašky od piva. To nechceš. K obědu, svačině, večeři, svačince ve dvě ráno měl jsem americké brambory. První dvě formy byly i s tatarkou! A to je co říct. Nemohl jsem ani spát, protože pátek byl posledním dnem splatnosti ďáblu. Co bude v pondělí to nevím, každopádně to prostě není dobré. A všechno je to zapříčiněno tím, že české firmy jsou prostě neposlušné. Splatnost faktury 15. den v měsíci? Zaplatíme 15. tého. Však to má čas. Ehm. A pak člověk čeká a čeká a čeká a čeká... A někdy se ani nedočká. Mám pocit, že platební morálku zasáhla má karma. Kurvadrát!

Naštěstí přichází menší osvobození ve formě na dálku koupené jízdenky. Protože peníze na druhé straně republiky dorazily a já tam měl menší službičku. A ta mi byla opětována nákupem jízdenky. Díky. Můžu jet! A tak jsem se ploužil v 6:45 Žižkovem směr hlavní nádraží, kde na mne čekal černý Leo Express. Super. Po cestě se děsím oslovení někoho cizího. Holubi na stromech mne chtějí posrat. Vzpomínám na chvíle kdy jsem takto chodil do práce za svými vláčky. Oh bože. Chybí mi to. Sice ty rána byly krušný, ale i tak bylo to něco co mne naplňovalo víc než všechno okolo teď. "Pivo, limo, bagetýý..." Staniční hlášení, vůně "kovu" na rukou od všech těch madel a přechodů mezi vozy. Prostě to mělo svý neskutečný kouzlo a pro mou duši to bylo to pravé ořechové.

"Já se měla jenom objevit, užít si to všechno krásné a beze stopy zmizet. Né tohle."
"Ne, to nejde. Bylo to úžasné a ty to víš, jenomže já k tobě asi furt něco málo cítím."
"Tak to mne mrzí."
"Jo mne už taky.... Asi tak půl roku."
Kompenzace: Alá patří ti celý svět a ty ho celý pozřeš!.... dřív než on tebe.

Zvláštní je že tam někde je i trošku K.

Ehm. Ehm.

Nebudu o ní psát, protože nepíše o mne. Stydí se. Ne, nestydí. Ona to tak prostě ani nebere a já žiju ve vlastní zkreslené realitě, ze které mám opět chuť utéct. Vykonat pouť! Literární? (nekoukej na Californication!) Blíží se super počasí. Možná je teď ta nejlepší příležitost. A možná taky ne...

Finsko a temné dálky nevím co dřív.

I východy z kolejí mi tuze chybí... Copak není možné získat je zpět? 

Z výběru té nové snotéky

Zdálo se mi o tobě, nevím jak si se tam dostala opět ale mám z toho divnej pocit. Toulali jsme se spolu nočním městem, nebyla si však co dřív. I když jsme se smáli, byla si jako týraný pes. Bál jsem se na tebe šáhnout, neb si vypadala jako bych na tebe ruku nechtěl položit, ale jako bych tě chtěl uhodit. Nechtěl. Toulali jsme se a já se cítil dobře. Neustále si však opakovala, že nás nesmí vidět a já se toho taky bál. Šli jsme si koupit sýr a nějaký pivo. Potkali jsme tvoji máti a tvou ségru. Já jsem prchl. Pak si mne chvíli hledala, ale nenašla. Najednou si se ve dveřích objevila s nějakým tlustým člověkem, následována tvou máti a tvou ségrou. Měli jsme cestu stejnou. Do metra. Tam jsem tě oslovil, byla si k němu připoutána. S červenou tváří. Jako by se snad vědělo, že jsi se mnou byla.

Oslovil jsem tě, ale neodpovídala si a na mne byly vrženy jenom divné pohledy všech z metra. Jako by bylo veřejně tolerováno, že zde jede dívka spoutaná a zbitá. Z očí ti sršela bolest a smutek. Chtěla si utéci, ale neudělala si ani jeden krůček stranou. Poslušně si tam stála jako pes, u svého páníčka. Bylo to děsivé. Jak na tebe tvé okolí hledělo jako na věc a já stále hleděl na to že uvnitř máš nějaký ten cit a že tě pomaličku užírá existovat takhle. Zkusil jsem to ještě jednou, ale tentokrát z očí do očí. Postavilo se proti mne několik náhodnejch idiotů: "Nech ji bejt, je jeho, nevidíš?!" s odmítavým pohledem a sevřenýma pěstma před mým xichtem. Cejtil jsem se tak bezmocný, o to víc pln touhy.

Piju pivo, neskutečně se začínám opíjet. Myslím na to pak celý dny, snad i měsíce. Je to jako bych se plavil na moři a vzpomínal na nymfy z ostrovů, které jsem míjel někde před měsíci. Byly stejně prokleté, uvězněné jako ty. Mořská voda jim nedělala dobře, i když byly ve svém přirozeném prostředí. Nic nebylo jako dřív. A ony to cítily, proto sváděly k zastavení. Nezastavil jsem. Chodím denně do metra, hledět jestli nebudeš tam co dřív a ty nejsi. Vychází nějaká dívka, která je ti podobná. Je sama a směje se... Krátkým pohledem si ji prohlédnu a vyhrknu: "Takový krásný děvče, nejsi to ty?" Mizí vyděšeně v dáli. Směje se mi celý metro, jako by se mi celá společnost posmívala. Metro odjíždí a tunel nekončí. Smích také ne... Probouzím se v posteli, leží vedle mne jedna holka z Twitteru. Je to divné... Probouzím se podruhé a mám neskutečnou erekci.... Moody...

Horečka sobotní noci

Když jsem psal horečku páteční noci, nečekal jsem že druhý den se ponese ve stejném duchu. Ale ono to tak prostě bylo. Sice jsem si řekl, že si prostě jenom tak lehnu, koupím si nějaký jídlo a budu celý den jenom tak ležet a lenošit. Nakonec prej ne. Domluvil jsem si jenom krátké pivní posezení na náplavce. Znáte to, jenom tak se projít, mezitím vypít několik piv a celkem slušně a brzy se vrátit domů. Jenže... To bych po třech pivech nemohl chtít další. Nejlépe tak milion dalších. Jsem pak nenasytný a nedá se to zastavit. Sešel jsem se s jedním týpkem z Twitteru na Výtoni. Vyžahli jsme Novopacký speciál a krátkou procházkou po nábřeží, kterou jsme zakončili za Muzeem Franze Kafky, kde jsme vyžahli i další piva, který přinesl on. A tím to vlastně začalo.. "Jedem na kebab." Jedem. "Musím vybrat prachy na Náměstí Republiky." "Rum nebo pivo?" Házíme mincí. "Vítězí pivo, deset piv..."

Volám Veverce do Meet Factory, o které se včera jenom zmínila. Ale já bych tam sám nešel, vždycky je lepší když tam za někým člověk jde, i když má parťáka picího. Prostě jinak bych tu basu donesl na nábřeží nebo někam na Petřín a vypil si ho v klídku při pohledu na noční Prahu. Jenže, Veverka mi zvedla telefon a určila směr naší další cesty. Letěli jsme s basou piv metrem až na Smíchov. V metru jsme stihli vypít snad další dvě piva. Šlo to celkem rychle ona se ta Smíchovská splaška pije celkem dobře. Není li teda úplně teplá, což.. už tak z části byla. Do Zababova posunuje parní lokomotiva. Je nádherná. Noční Smíchov a parní lokomotiva. Jako z pohádky. Přebíháme koleje a já si ani nepamatuju, že bych se rozhlídl. Co když by mne srazil vlak? Bože. Ty jsi idiot Moody. Pivo schováváme někam do křoví. A vybaveni několika kousky se táhneme dovnitř. Nevím co od toho čekat, nikdy jsem tu nebyl. Jen jsem o tomhle místě slyšel. Hledám ji, nemůžu ji však najít. Nedovolám se. Nadávám.

Nakonec ji zahlédnu a tak jí to oplatím pěkným vylekáním. Představuju se nějaké její kamarádce, je celkem hezká ale je oprsklá. Mládě nějaký. Snad ještě mladší než ona sama. Všichni se tady už třepou na koncert nějaké kapely, prej to bude dobrý. Vidím i Šourka. Fakt dorazil, evidentně dřív než my. Já se tedy tady přisral, ale to se stává... Já běžně nejsem zván vůbec nikam. Tak jsem se pozval sám. Je tady docela dost pěknejch lidí, obávám se že tady snad potkám někoho koho potkat nechci. Třeba. Ale ne. Dívky pod pódiem nejeví o pivo žádný zájem, hudba je celkem děsná. Začínám mít pocit, že se chci zhulit. Protože všude cejtím trávu. Okolí to však nechápe - tedy, né nijak aktivně, ale spíše pasivně. No tak se vyhulte!

Pijem pivko na střeše karavanu do kterého se leze celkem divně, by mne zajímalo jestli tady stojí běžně, protože jestli jo? Tak je to strašně super. Atmosféra staré budovy. Sudy ve kterých hoří dřevo. Jako z jiného světa. Pobíhá kolem týpek, který vypadá jako kus masa. Chci se s ním vyfotit stejně jako milion dalších lidí. Přesto však dávám svůj telefon nějaký týpce a ta nás s ním vyfotí. Mám na něj speciální žádost. "Chytíš se za koule?" "COŽE? Za tvoje? Za jeho?" "Né vole! Za svoje, to bude stačit." Vracíme se do karavanu. Pak ještě na chvíli dovnitř. Nakonec mizíme do hajzlu, protože je to nudný a lidi jsou oprsklí. Nebo jsem málo ožralý. Vyzvedáváme pivo. M. pořád mluví o Vypsané Fixe. Všude. Všem. Přebíháme opět koleje. Tentokrát oživla i ta dieslová lokomotiva. Hustý. Zařvi si na celý Smíchov! Okno - nevím jak jsme se dostali do Vagonu. Jenom vím že jsem po cestě někde ztratil kilo - kokot blbej. Ale dlužil jsem to tomu něčemu mezi nebem a zemí co mi to kilo nedávno nadělilo na Barrandově.

Ve Vagonu pijeme pivo, čteme divné komixy na stěně a posloucháme někoho kdo béká songy od Nirvany. Koukáme na nějakou baculku před náma, nutím ji M. k nakousnutí. Že prej vypadá strašně smutně. A doslova plně lásky. Že by šla. Pak si sama přivedla nějaký týpky. Vole, to je zrada. Coo se to právě před mým xichtem stalo. Kupujem další pivo a M. pozívá na zelenou. Pak nějak mizí. Svíjím se ještě chvíli v davu. Ale pak na to mrdám taky, jsem unavený. Ožralý. Mám hlad. V KFC zas týpky ze včera, má objednávka je jasná. Jsem průhlednej jako to jejich prostírání po deseti menu s kuřetem. Dokonce i z obsahu mé dlaně pozná, že větší hranolky fakt nechci. Beru si své jídlo a čumím na nějaký pár a je mi z nich smutno. Protože já tady sedím sám. A to mne asi rozesralo na celou cestu domů. Dávám si ještě druhý menu, tentokrát u jiný obsluhy. Mizím pomalu do ulic. Táhnu se na Florenc jak smrad a brečím Na příkopech. Né že by se mi něco stalo, ale bylo mi vlastně tak moc super, že mne to dojalo. Na druhou stranu, jsem však chtěl vedle sebe někoho mít. Víte co, takový to děvče se kterým se po takový akce poslušně vracíte do společného "domů". Žeru ještě v McDonaldu, dokonce dvakrát. I na Florenci. Ty cheeseburgery jsou prostě v opilosti jako minihambáčky z toho jednoho filmu o hulení. Vybíjí se mi telefon a po cestě nočním busem se ocitám konečně v posteli. Je mi blbě... Po tom všem kapitalistickém hnusu co jsem snědl. Fuj! Dobrou!

Horečka páteční noci

V práci jsem skončil o dost dřív, než bych měl. A to proto, protože jsem měl jenom dvě schůzky. Jedna z nich byla asi hodně debilně domluvená a ta druhá, ta druhá byla domluvena ještě hůř. Tenhle týden jedna objednávka, o dvě mi utekl týdenní cíl. Nevadí, se stává. S mořem času a v pátek se ale něco musí udělat. Jak jinak mne mohlo napadnout něco jiného, než li že bych se mohl jít bavit. A třeba i tak, že se posilním něčím alkoholickým. Připadaly dvě možnosti, první že si koupím alkohol a něco k jídlu a zůstanu doma sám. Budu psát, budu poslouchat jazz a budu snít o něčem strašně super. No a nebo že půjdu někam mezi lidi. Obeslal jsem pár lidí, ale obvykle na mne lidi serou, takže z toho nic nebylo. A pak přišla Veverka. Nějak se z naší konverzace vyvinulo "pozvání" na nějakou hipsterskou akci někde v centru Prahy. Přijímám!

Vydal jsem se vyzbrojit se k bankomatu bankovkama, jako voják bez munice. V Edenu jsem zakoupil pár piv vychlazených a uvařených na Smíchově, jeden rum s colou a dva anglický rohlíky za diskontní cenu. Vybaven proviantem a vším jsem si po cestě do centra zpříjemňoval den hovorem s K. z Plzně a pitím piva. Přeci na takovou akci nepříjdu střízlivej, ne? To bych asi neustál. Cesta ubíhá celkem pohodlně, zase volám tak abych v někom vzbudil zájem. Ale nic. Nevadí. Na Můstku vyzvedávám Míšu a ráčíme jít co nejrychleji na místo konání. Chvíli však bloudíme. Chce se mi čůrat. V centru Prahy. Ehm. Nemožné. Nakonec jsem si ulevil až v Máji. Ztrácíme se a nemůžem najít místo konání. Nakonec nás z této pasti vytáhne mapa.

Akce se konala na takovém zvláštním místě, vystřiženém jako z filmu o nějakých feťácích. Squat? Opuštěný prostor? Alternativa? Dost punk! Ztlučený bar z nějakých příček, provizorní pípa a milion hipsterů a podivných lidí. Kde to jsem? Jsem správně? Nezačínám zrovna dobře, pivo za 28 Kč. Ok, dobře, beru. Na to že je to tak punkový jsou ty ceny tady celkem srovnatelný s pohodlně vybavenou hospodou kdekoliv v okolí. Jedno pivo. První kapela. Hezká zpěvačka. Hledím na ní, protože to je asi jediný co mne v tu chvíli zajímá. Občas čučím na Veverku, na lidi okolo. Hledám Šourka. Né svého, ale měl dorazit jeden člověk z Twitteru. Dorazil. Až někdy po tom co jsem se ztrapnil oslovováním osamělých kluků se zrakem zapíchlým do telefonu. Oh no! "Vypadám jako nějaký Samuel?" "Ne, to nejsem já." "Cože?! Kdo?" Míša a neverbální komunikace s podivným týpkem. Několik stovek lidí, místní televize. Nekonečná fronta na pití. Chce to větší grády. Objednávám si rum s colou. 65. COŽE? Za panáka Morgana a do třetinky dolitý coly? WTF?

Autorské čtení alá Špatné básně, super skvělý! Zeman žere děti. Výbuchy smíchu, opilost se blíží. Prostor se nebezpečně plní zvláštníma dušema, není však ale vůbec možné kohokoliv oslovit, či s někým hodit řeč. Milion párů. Dvě poletující hipsterky. Týpek s roztrženým péřovým polštářem. Všude peří. Peří jako peří. I když, peří jako peří možná taky někde někdo měl. Nedivil bych se. Básně končí, Veverka mizí. Házím okem po nějaké blondie. Směje se a mizí. Fotí kapely. Mizíme i my. Najednou je předemnou na ulici. Oslovil jsem jí, jestli s námi nejde. Nejde. Šla by. Nejde. Nevadí. Highfive na rozloučenou a mizím opět v ruchu ulice. Zaplouváme do Vagonu. Milion dalších lidí. Pivo. Moc piva. Tančím v davu. Zpívám a řvu. Jsem ožralej. Tančím s nějakou holkou, která tam prostě snaží kámošovi dohodit nějakou buchtu. Tak ji vysvobozuju. Tančím. Tiskne se na mne. Ale já mizím. Cesta domů je krutá, mlhavá... Vyhazují mne z Paladia. Prej pokud nemám moc peněz, tak ať tam ani nejdu. Bloudím ulicema. Užívám si nočního ruchu. Potkávám zbloudilé duše. Páry. Poslouchám život. Slyšíte? "Já tě budu tolerovat do konce života!" říká holka týpkovi, kterej před ní stojí a je mu to evidentně jedno. Lidi s pitím. Florenc. McDonalds a předražená cola. Jinak bych asi zdechnul. Sedím na zastávce a čekám na noční bus. Týpek vedle je evidentně dost zlitej. Poblil v buse dveře. Mlhavo. Tesco na Skalce a dlouhá cesta domů, kterou zpestří už jen dlouhý pohled do kočičích očí a její zběsilý útěk.

Deset deka Moody myšlenek 3.

Tisíce vteřin maličkostí. Pozdní vstávání, dlouhý večery. Smutné i radostné debaty s K. Dobré ale i špatné dny. A tak se to nese neustále dokola. Večer v nočních tramvajích, proplétajících se noční Prahou. Přemýšlení o životě, alkoholu, sexu a maličkostech, které miluju. Na druhou stranu, stálé přemýšlení o tom co bude dál.. ? Vím to? Nevím to? Je to k ničemu tohle všechno. Nebo to má svůj důvod? 

"Měl by sis to v životě urovnat. Ale prosím né tak, že z něj nadobro zmizíš." Slýchávám.

"Co teprve tohle, ale takovej útěk do dáli by bodnul." Zase?

"Moody, potřebuju tě." Slýchávám často.

"Nevím jak to děláš, ale tvé doteky byly tak... tak.. kouzelné. Vzpomínám na vše. Ráda." Píše A. 

"Jedu zrovna z práce, nechtěl by ses zastavit?" Nechtěl. 

Měl bych psát. Mnohem víc. Měl bych se konečně pustit do něčeho co bude mít název, začátek, konec. Úspěch. Něco, co bude trošku jiné než můj život ale bude to mít jedno společné. To právě ten život. 

Někde na dně leží a usazují se usazeniny minulých dní. Kouzlím a nekouzlím. Žiju a nežiju. Dýchám.

Kolem mne voní káva, moc kávy. Ale neužiji si ji tak jako dřív. Chci spíš pít alkohol. Moc.

Létam na kole přírodou, voní, šumí, teče a čas se v ní strašně vleče. 

Naštvávám se na tu jinou A. protože se chová jako arogantní namyšlenec a nakonec mne blokuje na Facebooku. To je ale trapné! Tyhle pseudovirtuální vztahy, které když přerušíte, chtějí Vás ti druzí pomalu podřezat. S hláškami jako, že jsem hysterka a já nevím co ještě, nehledajíc možné důvody odchází. Sama. Já ji neodepsal úplně, ale ona odepsala sama sebe. A toho si není vědoma. Myslí si že jí patří celý svět asi. Nepatří. Ani zdaleka.... Takhle to dopadá, když rozmazlíte svoje děcka. Neváží si ničeho, nikoho. 

Výborný oběd v hospodě kde se ocitl můj oblíbenec Pohlreich. Výborný kuchař. Moravský vrabec se šesti a skvělým zelím, které se svou chutí dalo srovnat s tím babiččiným. Chystám se tam. Bude se pít. Moc pít. Možná naposled v dohledné době. I když.. piju stále, furt. Málo i moc. 

Po večerech tajně sním o krásných chvílích, ať už s kýmkoliv. Chybí mi láska. 

Na ulicích potkávám lidi, kteří jsou ji plni. Chtěl bych trošku nasát. Ale, jsou cizí.