Moody a jeho malá duševní revoluce

Znáte tu chvíli, kdy si řeknete že takdle to nejde dál, že takdle nemůžete fungovat a že to co Vás tíží musíte zahnat? Tak přesně takovou chvíli jsem si prožil nedávno. Řekl jsem si, že je všemu konec a že již dále nemá cenu se nad tím pozastavovat. Nastala doba, kdy jsem hledal sám sebe. Chvíle, kdy se z introvertního raka stal někdo úplně jiný. Za posledních pár tejdnů jsem toho zažil neskutečně moc, poznal jsem mnoho lidí, setkal se s lidmi, který jsem dlouho neviděl a hlavně začal konečně trošku společensky žít. Začalo to tak trošku nevinně, pouhou myšlenkou na opilou sobotu. Myšlenka byla pomalu realizována popíjením rumu v centrální části Prahy, pomalu se ale vedle ní začínala objevovat obava že tímto ta zábava skončí. Že půjdem domů nalití jak žok a bez jakéhokoliv zážitku. S tím jsem se ale nehodlal smířit a tak jsem přemohl strach a navštívili jsme místo, kde se odehrálo pár příjemných chvil. Nic jsme ale nezískali, akorát tak předražené pivo a falešnou zrzku hrající na křídlo. Banda opilých španělů a podivná atmosféra. Podnik jsme po vypití piva okamžitě opustili s tím, že musíme jít někam dál. Další naší destinací bylo KFC, kde jsme nasytili hladové žaludky. Troška zábavy s bandou nalitých anglánů, ale stále nic co by mne rozproudilo. Zvrat nastal ve chvíli kdy jsem se přemohl a zamířili jsme do jednoho nejmenovaného podniku, který jsem zhodnotil pro svůj hudební vkus jako vhodný. První pivo na baru, druhé pivo a párty začala. Taneční parket se zaplnil během chvíle a já se stal pomalu jeho přirozenou součástí. V tomto velkém hloučku kalícím na neskutečně skvělou hudbu jsem poznal zajímavý děvče, byl jsem pozván na pivo. Po chvilce konverzace nad pivem zaslechla první tóny nám oboum známého songu a v tu ránu mne doslova táhla zpátky na parket. Doslova jsme se protančili rána, kdy jsme oba (polo)leželi na jedné z lavic štamgastů. Navrhl jsem doprovod domů a tím začala další jízda večera. Cesta domů je pro mne doposud jedním velkým otazníkem, domů s ní šel někdo "jiný".. to jsem přeci nemohl být já. Tohle nedělám. Udělal jsem to... Dlouhá debata při východu slunce na jednom z pražských mostů, koupání v kašně a mnoho dalších maličkostí, které tomu všemu dávali smysl. Nakonec by to nejlépe vystihlo: "S cizím děvčetem, v cizí posteli.." O devět hodin později jsem se od toho děvčete vracel teprve domů. Zmítal mnou podivný pocit, ale nechával jsem se unášet skvělým zážitkem.. Hned ten den jsem si ještě užil dvou piv v Rígráčích s "kamarádkou", den poté jsem si prožil vydařený den po boku slečny Lenky. Nestačil jsem se divit jak ten život začíná bejt pestrej, jak se změnil... né k horšímu ale k lepšímu!

Následovníkem tohohle všeho byla plánovaná pártyride až do rodných krajů. Jednoho rána jsem se sebral, koupil lístek, svačinu a pár piv a vyrazil jsem směr Ostravsko. Po cestě jsem stihl zažít další skvělý zážitek, tím byla skvělá společnost posádky jídelního vozu na Ex 149, kterým jsem mířil na místo činu. Pár piv, pár ciderů a bylo mi zase skvěle. Takdle to pokračovalo někdy do půlnoci, sešel jsem se s pár spolužáky a utopil žízeň v pivě. Byla sranda, ale nic co by mohlo konkurovat posledním dnům. Pak přišel den druhý, verbuji bráchu na cestu na pivní tour, vyrážíme za mou starou kamarádkou do restaurace kde obsluhuje. Objednáváme si pivo, já ji přesvědčuji že bratrovi je víc než dost a posedáváme tam. Jedno, druhé, nuda a je rozhodnuto že jdeme dál. Loučím se s Niky a vyrážíme k otci. Tam nás čekalo dalších pár piv, možná čtyři? Na konec tohoto shledání jsem byl obdarován půllitrem slivovice a mohli jsme vyrazit domů. Plán byl jasný, dostat se domů. Jenže... To bych nesměl potkal Sabču a pár známejch s ní. Plán se otočil o 360 stupňů a já najednou dále popíjel ve společnosti bývalé nejlepší kamarádky. Nevím jak se to stalo, ale neustále nedocházelo pití. Vždycky se od někud přisunula flaška čehosi tvrdého a nikdo nezůstal ušetřen. Tím večerem jsme se doslova všichni propili, snažil jsem se i družit ale slečna vyvolená řešila neustále nějaký psychický problém a evidentně se moc svěřovat nechtěla. Nevadí. Věděl jsem že se stačí otočit a hned se najde někdo kdo se bude chtít bavit. A taky to tak bylo... Člověk tu společnost už pomalu moc nepotřeboval, ten alkohol udělal své. Slet dalších událostí bych pouze naznačil, neboť rozepisovat se o nich by nebylo vhodné v kontextu s tím vším dobrým. Takže jak to všechno bylo dál? Menší potyčka se 7mi strážníky, dva zmlácení exoti, nekonečné toulky a návrat pěkně nad ránem. Chvíli jsem se vyspal a vyrazil jsem do Ostravy, kde jsem se po dlouhé době potkal s Emou. To děvče vždycky překvapilo a tentokrát taky. Doslova a do písmene mne potěšila takovou dobrou zprávou, že jsem měl snad i větší radost než ona. Přesně to byla ta chvíle, kdy mi udělalo neskutečnou radost že někdo prožil něco krásného. Po tomto příjemném shledání jsme se rozloučili při příjezdu mého žlutého vlaku a já vyrazil pěkně domů.

Cesta domů nebyla zas tak zvláštní, zvláštní spíše bylo to co se stalo po ní. Slíbil jsem se opět na onem osudném místě a tak jsem se připomenul spolubydlovi. Byl jsem očekáván v jeho společnosti, kterou mu dělala jeho známá Helča a klučina se jménem, který jsem zapomněl. Pořídil jsem si rumíka a vyrazil za nimi. Po cestě jsem jim dal vědět ať mi popíší, kde přesně jsou. Následoval krátký hovor, po kterém mi neskutečně tlouklo srdce. Normálně, nemohl jsem rozdýchat to, že ten dívčí hlas už jsem někde slyšel. (kecám přesně jsem tušil kdo to je) Když jsem dorazil na místo, málem jsem nebyl schopen slova, ten někdo komu ten hlas patřil vypadal téměř jako... někdo s kým jsem si toho moc prožil. Nemohl jsem se toho pocitu zbavit a začal jsem se trošku vyptávat. Nevěřil jsem svým očím ani uším. V hlavě se mi doslova proháněla jedinná myšlenka : "To si jako fakt takdle dokonale změnila identitu a zapomněla na mne?" Někdy kolem půlnoci jsme se pomalu loučili, kluk s neznámým jménem a slečna vyrazili neznámo kam. My však zamířili opět na místo, tanci a skvělé hudbě zaslíbené. Potkávám opět blondie, vyměníme si pár myšlenek ale pak se oba ztrácíme v davu. Každý sám, každý jiným směrem. Noc pokračuje, já zcela zpocený doslova mokrý! Pařím se všemi okolo až někdy do brzkého rána, kdy jsem uznal za vhodné vyrazit domů...

Cítím se naprosto skvěle, ale jedno mi hlava nebere. Jaktože jsem takový začal být až teď? Kde je ten samotářský Moody, který nesnášel poznávání nových lidí, který nesnášel hromadné společenské akce? Těžko říct...Každopádně pokud se mi bude dařit všechno dále, nebudu po tom raději ani pátrat.

Splatil jsem svůj karmický dluh?

Již nějakou dobu věřím na to, že každý můj čin má svou příčinu a také následek a že každý špatný čin postihne ve výsledku mne. Někde se to nashromáždí a v nejbližší době budu potrestán, je li to možné. Opět jsem se o tom přesvědčil v posledních dvou týdnech. Doslova a do písmene se mi vrátilo to co jsem provedl jednomu děvčeti. Asi si to celý připomeneme. Povídám že na to vše ale hledím s odstupem asi jednoho roku a že né vše vyjádřím správně. To jsem měl takhle jeden pěknej vztah s děvčetem, který ve mne mělo zřejmě lásku svého života. Bylo nesmírně vděčné a snaživé. Vážilo si našeho vztahu a vzhlížela ke mne jako ke svému muži. Vkládala do toho vztahu vše co mohla. Dokonce i mé stěhování do Prahy bylo z části podpořeno naším vztahem. S odstupem času, když tak koukám na ta díla která pro mne byla tvořena, na tu snahu a na ten vděk uvědomuji si opravdovou hodnotu toho co jsme spolu vytvořili. Já ale zklamal, zklamal jsem jako člověk, zklamal jsem jako muž. Jednoho dne jsem tomuto děvčeti byl nevěrný. Celé se to vyvinulo až do takové fáze, že jsem s tím musel ven. A musel jsem na světlo světa vynést své chyby a činy. Do teď si pamatuji její reakci. Do teď si pamatuji jak moc jsem ji ranil. I teď když si vzpomenu, slyším ta slova plná smutku a zklamání. Byla to pro ní noční můra. A to vše bylo podpořeno i tím, že se jí o tom předtím zdálo. Zdálo se jí o tom že jsem nevěrný. Bez toho aniž by o tom nějak věděla, nebo měla nějaké podezření.
Já však tvrdohlavě nechal věci plynout a snažil se její smutek utěšovat. Snažil jsem se jí dát naději, že to byla chyba, která se již nestane. Selhal jsem. Stala se. A tím jsem našemu vztahu zasadil osudnou ránu. Od té chvíle jsem byl již nenáviděn a byl se mnou přerušen veškerý kontakt. Doba šla dál, to děvče se kterým jsem podváděl jsem opustil, důvody bych nerozebíral. Uplynuly tři měsíce mého života a naše cesty se opět setkaly. Kupodivu ale s tím devčetem se kterým jsem byl nevěrný. A začal se utvářet vztah, vztah ve kterém jsem se cítil opravdu dobře. Začínal jsem si uvědomovat že ona je pro mne nejspíše ta pravá. Vzhlížel jsem k ní jako ke své ženě. Snažil jsem se do vztahu dát vše co jsem měl. Byl jsem ochoten obětovat vše, co jsem měl jenom proto abych s ní mohl být. Věnoval jsem jí svůj čas. A dočista jsem se zamiloval. A pak přišla ta rána. Stejná chyba jakou jsem kdysi udělal já, stejný průběh situací jaký jsem kdysi vytvořil já. Stejná dohra... A zřejmě i stejné pocity, jako mělo kdysi to děvče, kterému jsem tak ublížil...
Ona byla strůjcem mého osudu, nástrojem odplaty, nástrojem odčinění. Možná je přeci jenom dobře, že přišla. Teď totiž znám tíhu svých chyb, teď totiž znám tíhu bolesti, kterou jsem způsobil. Teď jsem si plně vědom svých chyb a důsledků, které v jejich souvislosti vznikly. Jsem silnější a moudřejší.  Zbývá jen jediné a to žít dál, tak abych nikomu nezpůsoboval bolest a útrapy. Snad jsem tento svůj karmický dluh alespoň částečně splatil.

Ach ty chvíle pomatené

Když vysvitne slunce v zemi dešťů, bídy a smutku je to událost veliká. Na povrch se tak dostanou i myšlenky, trošku pozitivnější. Dle předpovědi daly se očekávat i činy jež v posledních dnech nebyly vůbec k vidění. A taky se tak dělo. Mé tělo spatřilo světlo venkovního světa hned dvakrát. Poprvé v docela polomrtvém stavu, neupraven a v tom nejhorším oblečení vydal jsem se ulovit kořist. Své první jídlo dne jsem pořídil u svého osobního prodejce potravin. Pan Wong měl po ránu docela napilno, ale přes to se se mnou chtěl vybavovat. Bohužel jsem ho zklamal svým pohledem a rychlou stručnou odpovědí, že jsem to zase včera přehnal a že potřebuji rychle odejít. A taky jsem tak učinil... Co nejrychleji jsem se doplahočil domů a rychle začal do svého zcela prázdného a alkoholem oslabeného žaludku sypat potravu. Neudělalo se mi po tom zrovna nejlépe a tak jsem odeslal "vyptávací sms" a uložil se k dalšímu spánku. Z tohoto polospánku jsem se každou chvíli budil a mé oči neustále mířily na displej mého telefonu. Začínal jsem ztrácet naději, začal jsem se obávat že nic z toho o co bych stál se dnes nestane... Změna k lepšímu nastala o pár hodin později kdy se ze svého spánku probrala ta dívka na druhém konci telefonní linky. Vše bylo najednou domluveno a začal boj o mé fyzické já. Musel jsem se humanizovat. Docela mne překvapilo, jak rychle jde z totální polomrtvoly udělat vcelku slušně vypadající člověk. Nezbývalo moc času, musel jsem vyrazit.. Celou cestu jsem bojoval s mnoha pocity, ale vítězila touha. Trošku jsem se obával toho, jestli to co se chystám udělat není jen cesta do pekel. Ale všechno to ze mne tak nějak opadlo ve chvíli, kdy se rozdrnčel telefon a já spatřil to malé děvče v oblečení, které bylo laděno do optimistických barev. V tu ránu jsem zapomněl na vše, co ve mne celou tu dobu bylo. Užíval jsem si její přítomnosti. Neustále jsem koukal do jejich očí, neustále jsem pozoroval její rty. Užíval jsem maličkostí a každé chvíle, která byla tomuto zasvěcena.. Zasypal bych její rty polibky, načmuchal se vůně jejich hebkých vlasů a nikdy bych ji už od sebe nepustil. Navštívili jsme spolu místa, která mi pro takové činnosti příjdou nejvhodnější. Nakonec uvízli jsme v přírodě, kterou přede mnou již dlouhou dobu ukrývá Divoká šárka. Nemám již vhodných slov k popsání všeho co jsem v tu dobu cítil, vězte ale jedno, bylo to příjemné. S tím jak se ale krátil čas našeho setkání, já začínal opět myslet na to na co dřív. Začal jsem se obávat a začal jsem se cítit opět osamělý. Nechtělo se mi dopustit, že ji nechám odjet, že mi opět bude tak daleko...Musel jsem..Dva letmé polibky, dlouhé objetí a přesně v 18:50 se zavřely dveře autobusu a stalo se tak.. Zůstal jsem tam chvíli stát a musel jsem si to celé ještě jednou přehrát... Opět se ve mne totiž upevnil pocit pravosti,  pocit oddanosti....Nikdy dřív bych zřejmě nepřipustil nikomu, svázat mou mysl takovýmto způsobem. Co bude dál? Osude, co tam pro mne máš dál, neboť karty si již rozdal a já svůj tah již odehrál...

"Cítím tě, cítím tvé doteky. Slyším tě, slyším tvá slova. Chci tě, chci tě tady znova."

Proud myšlenek

Přemýšlím stále nad tím, jak ve mne může být tak prázdno. Tak vyprahlo, tak nenaplněno. Jak nemám ani chuť na činnosti, které byly pro dosavadní život zcela běžné.  A když už nějakou takovou započnu, její smysl během chvíle vyprchá. Protože mám pocit že už nic z toho nezvládám. Jako bych ztratil tu znalost, jako bych ztratil tu chuť. Kolem mne je takové pole, ve kterém hyne veškerý život ve kterém se pohybuje pouze vzduch. Jsem jako atom, uprostřed toho všeho sám. A ani poslední vrstvou nekončí to čemu se říká prázdnota. Jediné přání které tady je, aby tomu tak nebylo.... Abych svou silou vrátil čas a opravdu na to kafe šel... a u kafe nezůstal.