Tenhle rok začal vcelku špatně, byť začínal po boku milované osoby. Poslední vteřiny roku odbyly a nadešel čas novoročního polibku a tak jsem se vášnivě přisál k přítelkyni a plnil svou novoroční povinnost. Posléze jsem své rty přesunul ke sleničcce ruského šampáňa a oddal se novoročnímu přípitku v duchu její rodiny. Poté jsme se rychle přesunuli na terasu jejich domu a hleděli všichni na ohňostroj. Já samoszřejmě v tričku, však proč by ne... pohodička. :) Hned ráno se mi ale tento nešvar podepsal na zdraví. Přišla na mne nekonečná únava, bolest v krku a horečka. Myslel jsem že chcípnu. A taky že téměř jo. Naštěstí mne Lenka obskakovala a pečlivě se o mně postarala. Smrtka vzala za své a já vše ustál s čajíčkem a ovocem v posteli. Říká se že jak na nový rok tak po celý rok a já jsem se obával že budu neustále nemocen. Naštěstí se tak ale nestalo a já vše přežil.
Další dny si pamatuji jako dny výletové. I když mi mi nebylo zcela nejlépe tak jsme s Leňourem vyrazili za její tetkou do Ústí nad Labem. Konkrétně tedy za Tedííkem! Fotky na 365tce napovídají tomu, že se jednalo o příjemné chvíle, byť byly znepříjemňovány mou nemocí, která se nakonec přenesla i na ni. Šestý den v novém roce a došlo na první katastrofu a tou bylo loučení. Po dlouhých dnech strávených po jejím boku jsem se musel nalodit do vlaku a vyrazit směr potíže, nervy a smradlavá Karviná. S myšlenkou na ni, jsem tento stav musel přežít. Další dny se nesou v duchu depresí a věčné nespokojenosti. Jsem nespokojený se svým životem, nic mne nebaví a škola je pro mne utrpením. Volný čas trávím u svého notebooku a ven chodím jen když musím. Absolutně všechno postrádá smysl, do chvíle než se objeví notifikace že je online uživatel Melomanka a já alespoň nachvíli ušetřím svou duši starostí.
Na začátku roku mne čekalo ještě pár nemilých ale i příjemných událostí. Pamatuji si že jsem díky své absenci musel jít na přezkoušení z jazyka Anglického, ale také si vzpomínám na Lenčin maturitní ples. Kapitola sama o sobě, i když všichni asi tuší jaké to vlastně bylo. Dávám tomu nálepku EPIC a nezapomínám. Můj život plynul dál, střídavě oblačno až zamračeno. Světlé chvilky v Praze mne neustále upevňovaly v tom že to je místo kam patřím a že JEJÍ bok je to právé ořechové. Započal jsem tak kroky, které měly našemu vztahu ulehčit. Ale nejenom nám, ale především mne. Rozhodl jsem se že se přestěhuji do Prahy a začnu zcela nový život.
Nový život.
Nadešel den, stál jsem ve dveřích bytu kde jsem 18 let vyrůstal. V rukách jsem držel cestovní tašky a hleděl na svou mámu. Plakala a v jejích očích byl vidět strach. Strach z neznáma, strach z toho do čeho jde její dítě. Já jí ovšem přesvědčoval, že se cítím býti dospělý a že vše zvládnu. Loučím se letmým polibkem na rty a otáčím se. Otvírám dveře domu a poprvé se nadechnu svobody. Od teď je vše na mých bedrech a na mou odpovědnost. Prvním vlakem odjíždím do Prahy, kde mne čeká místnost ve sklepě. Bez okna. Bez tepla. Bez internetu. Po dvou dnech zjišťuji že je to pro mne mor, že je to pro mne utrpení. Bylo to pro mne vězení. Neměl jsem práci, neměl jsem peníze. Měl jsem hlad a Lenku. Snažila se mi dodat víru, že bude líp. Pomohla mi, nejen ona ale i její rodina. Dostal jsem od nich dost věcí, které mi pomalu ulehčovali život. A to dost. Byla to taková injekce adrenalinu.
Dny plynuly a já zjišťoval že v těchto nehostinných podmínkách se žít nedá. A začal jsem se poohlížet po jiném bydlení. Neboť to co předvedli milí páni Matouškovi bylo zcela trestuhodné. Tohle pronajímat, za tyhle peníze byl jen jeden zkurvenej business. Behěm pár dní jsem vypověděl smlouvu, stálo mne to přes šest tisíc a já, já teď stojím sbalenej před novým bytem. Musím se seznámit se spolubydlícíma. Jednou holčinou, jedním klukem. Paráda... Po pár dnech se dáváme dokupy a jakž takž si rozumíme. Domacnost tak nějak funguje a já jsem vcelku spokojen. Jenom zase nemám peníze. Když v tom se objeví příležitost. Chmatám po ní všemi deseti a zdá se že jsem uspěl. Mám práci. Stává se ze mne minibarista. Začínám brazdít naši zem ve vlacích Českých drah.
Začínám vydělávat pomalu ale jistě peníze, které mne živí. Nemám hlad a dopřávám si pořádné a kvalitní jídlo. Avšak to, co by mělo fungovat ze všeho nejlépe nějak dře. Zjišťuji že čas ztrávený s Lenkou není to co býval. Vídáme se málo, oba nás ovlivňuje její příprava na maturitu a nejen ta. Něco se zadrhlo a já se jednoho dne ocitl venku vedle děvčete jménem Anyf. Začali jsme spolu trávit volný čas. Až se z toho stala "čerstvě" upečená láska. A já tak nějak vlastně zapomínal, na to že jsem byl zapomenut. I když to tak zřejmě nebylo, já se tak cítil. Hold nemůžete zkloubit něco tak složitého jako přípravu na maturitu a ještě k tomu vztah s někým, kdo nemá také času nazbyt. Všechno se porouchalo a to, v co jsem vlastně doposud věřit se pomalu a jistě rozpadalo. Od základu. Já však zachraňoval alespoň sebe, i když to teď zní všechno asi divně ale Anyf mně pomála překousnout tuhle dobu. I když ani jeden z nás, nebyl čistý ani svatý tak jsme to spolu tak nějak táhli dál. Nikdo nevěděl jak, nikdo nevěděl proč. I když možná trošku plácám, někdo věděl víc, někdo míň. Všechno bylo složitější, neboť svědomí tíží a já měl vlastně na "prstě prstýnky dva". Střídal jsem je jak bylo potřeba, byl jsem hrozná kurva. A to už je co říci. Že to přiznám... Psychicky tohle zvládne málokdo a tak jsem se "léčil" alkodýchánky.
Tak nějak v pozadí mezitím došlo k zásadním erroru v rámci mého vzdělávání. Zkoušky jsem projel a byl jsem tak nějak v piči. Bez školy. A tak můj polyvztah, ukončená škola a vidina nejistá budoucnosti dohnala až do takových krajů, že by jste nevěřili co se mi honilo hlavou.
Jak se říká na každého dojde. Došlo na mně, došlo na Lenku, došlo na Anyf. Všechno bylo rozbito a já se válel v hromadě střepů. Všechno bylo v hajzlu. Vracel jsem se do starých kolejí, plných depresí, alkoholu a samoty. Snažil jsem se pracovat denně, neboť jinak bych se tady doma užral. Každá volná hodina doma, mne týrala mou vlastní hloupostí. A když jsem tak jednoho dne, seděl zde a neměl si s kým povídat tak jsem zkontaktoval svou bejvalku jménem Nikol. Samozřejmě jsem to dohrál tam kam jsem chtěl, stála předemnou znovu a nevěděla co očekávat. Rozešla se semnou přes IM a od té doby jsme se neviděli a teď? Teď jsme stali naproti sobě... Všechno se to po krátkém čase zvrhlo. Nechci ani vedět jak to dopadlo. Byť to vím.... Nechci si to připustit. Stalo se, nečekané. Zbylo pár fotografií a vzpomínka na poslední hádku....Moody ty si ale řádný KOKOT.
Mezitím v Berlíně
Tak si sedíme na dálničním mostě. Během chvíle ležím v poutech na zemi. Pobíhá kolem mne asi šest členů Německé policie. Sedím v cele. Pár hodin. NESNAŠÍM NĚMECKO. Za pouhou krávovinu. Moody byl ozbrojen na Německé zákony zřejmě přespříliš. Dál bych to nerozebíral.
Odhodlal jsem se oslovit Anyf, neboť nemám rád když se s někým mé cesty rozejdou a už se nikdy nesejdou. Napsali jsme si pár mailů, vyměnili pár IM, čísla.. a vzniklo z toho pozvání na kafe (cože?!) Sešli jsme se. První pohled na ni a mně popadla ta dávná eufórie. Začlo to klasicky... a skončilo to fantasticky. Den jsme spolu strávili a objevili tu snůžku citů bejvalých. S čistým štítem jsme po pár dnech vyrazili na společnou cestu po které kráčíme do dnes. A tak nějak mi ten rok uběhl. Platil jsem a platil jsem a platil jsem a určitě i platit budu.
Takže shrnutí? Tenhle rok byl hodně náročný, byl pro mne velkou zkouškou a ukázal mi i ty stinné stránky života. Bylo dobře, bylo hrozně. Byl jsem nemocen, byl jsem zdráv. Byl jsem střízliv, byl jsem ožrán. Každopádně užil jsem si jej v každém směru, i když v některých ohledech mé počínání mělo katastrofické dopady. Naučil jsem se býti sám ssebou a také i jisté drzosti. Naučil jsem se že věřit mohu jen tomu co vidím a že né všechno co se třpytí je ze zlata. Snad je aspoň ta země kulatá!
Na závěr poděkuji všem zúčastněným: Lence a její blízké rodině, Tedíkovi (za drápance), Anyfce, Sany (za drápance a kousance), Niky, Tondovi a Martinovi (spolubydlové), Ondrovi (@adlgcz) a v neposlední řadě i Maxovi, který se naposlední chvíli objevil naproti u stolu s pivem v ruce. (Karvinský kámoš).
A teď Vám všem (i těm kteří semnou NEKOMUNIKUJÍ) popřeji všechno nejlepší do roku nového, hlavně štěstí v hledání smyslu života, nebo alespoň manuálu jak jej žít aby bylo všechno kolem v pořádku. Ti co pijí, nechť se na silvestra zlijí ale ať neblijí! A teď? Na zdraví přátelé!
Ps: Celý tendle článek jsem napsal na jeden zátah, stylisticky bude určitě zcela na hovno, bude pln chyb a pohoršení a nedoporučuji jej číst za střízliva. (To jsem měl asi napsat na začátek co?)
