Když se Moody pere, tak se všechno sere.

V posledním článku jsem se zmiňoval o tom že bych měl začít víc chlastat. Měl jsem dodat, měl bych chlastat sám. Což odpovídá definici problému s alkoholem. S lidmi je něco špatně. Fakt ty vole. Poslední dobou si všímám, že přitahuju různý lidi. Asi je to tím, že ze mne cítí něco "výjimečného" nebo já nevím. Ty události posledních dní jsou stejně podivný. Šel jsem pít, abych měl klid. Ale protože jsem neměl prachy, tak jsem věděl kam přesně zajít. A tak jak jsem očekával, tak se i stalo. Piva. Panáky. Moody byl ve svým živlu. Alkohol v krvi koloval v množství, větším snad než krev. A můj mozek byl čím dál víc opilou částí těla. Mé uvažování bylo náhle jinde a najednou bylo všechno zase super. Do chvíle, kdy se to nějak zvrtlo. Většina účastníků garážové pitky se ztratila za svými rodinami. A já zůstal se svým bratrem a jedním kolegou v jeho garáži. Načali jsme další láhev vodky. Skvěle vychlazená vodka přímo z mražáku.

Měl jsem v tu chvíli říct ne, protože vodku moc nemusím. Ale ta nenasytnost mne hnala k branám pekelným. Vodka v nás mizela strašně rychle. Všiml jsem si že mé a bratrovy pulky se plní nějak neobvykle rychle. Do toho člověk pil ještě pivo a tak. Debata měla zcela normální průběh. A když došlo pivo, navrhl jsem že zajdu pro další. A tak jsem šel. Když jsem se vrátil, kolega měl trošku xicht od krve. Jakože cože kurva? Brácha říkal ať to neřeším. Tak jsem to neřešil. Jenomže, to co bylo tím oním důvodem se opakovalo. No kolega na nás měl jaksi chuť. A dával to dost prasácky najevo. Když jsme mu ale jasně dali najevo, že jako my zájem opravdu nemáme tak se to celý posralo. Co si to vynutit násilím? Hm? No zkusil to a doslova po mne skočil. Jenomže jeho výpad skončil akorát fiaskem. Já jsem se ubránil a jednou ránou jsem ho poslal čelem ke zdi. V tu chvíli se to ve mne asi nějak zlomilo. Když se zvedal ze země, měl už obličej celý od krve. "Jste nevděční zmrdi." říkal,když se zvedal. A poslal nás pryč. Ale já se nedal a chtěl jsem mu vysvětlit, že si za to může sám. A že jsme dost ožralý, na to abychom se rvali. Už vlastně nevím, proč jsem mu rozmlátil všechny pulky a všechen chlast v jeho garáži, ale to jsem asi neměl dělat.

Když jsme za jeho doprovodu vyšli z garáže, tak po mne skočil podruhé. Tentokrát se mu to povedlo a jak mne chytil za vlasy, tak jsem s ním letěl k zemi i já. A v tu chvíli kdy mi trhal vlasy z hlavy jsem ho pěstí mlátil co to šlo aby mne co nejrychleji pustil. Bratr mi pak na to později vysvětloval, proč skini vlastně mají plešku - aby je nikdo takhle nezkosil k zemi jenom za vlasy. Jenomže to už jsem měl ruce od krve, toho s kým jsme pili. Když jsem se vyprostil ještě jsem ho několikrát kopl. S odstupem si říkám, že jsem se choval jako zvíře. Ožralé zvíře. Někdo to omluví, že to byla obrana. Ale mne to uvnitř žere, že si to nedokážete představit. Kopat do někoho kdo se nemůže bránit. Do někoho kdo už má evidentně dost, protože jsem ho nešetřil. Kopal jsem do něj, jako by to nebyla lidská bytost. A dnes mne to sere. Nejsem člověk, co se běžně pere. Vlastně jsem se pořádně v životě pral jenom párkrát. A obvykle jsem z toho nevycházel jako vítěz, ale spíše jako poražený. A teď i když jsem zvítězil, tak morálně jsem poražený. Neustále vidím, jak z toho člověka teče krev a jak to dělám tak nějak přirozeně. Chtěl jsem mu potom pomoct. Ale schytal jsem za to ještě jednu ránu. Šli jsme raději pryč. Nejraději bych byl, aby se tohle nikdy nestalo.

Jedna posraná bitka a já z toho mám trauma, jako bych někoho zabil. Nehledě na to, že při té bitce jsem přišel o svůj přívěšek stopaře. O to, co ze mne dělalo Moodyho. A to mne taky strašně mrzí. To si člověk nedokáže představit, co pro mne znamenal. Ručně vyrobený, s láskou vyrobený. A já ho ztratím v pitomé bitce. Byl jsem jej hledat, ale na místě jsem našel pouze kůži na který visel. Trs svých vytržených vlasů tam ležel také, ale přívěšek? Nikde. Je mi z toho špatně. A stejně tak je mi špatně z toho, jak si se mnou hraje ta číča z Itálie. Je to typ ženských, který ví že jsou jakýmsi způsobem přitažlivý a ví že chlapi by se mohli rozkrájet. A přesně tak se chová ke mne. Značně se mnou vyjebává, ale já se nenechám. Udělal jsem za ní tlustou čáru. Ale to ona ještě neví. Dnes jsem měl odjet, ale neodjíždím protože jsem ještě stále trošku mimo. Stalkuju jí a čekám na tu chvíli kdy ji budu moci s grácií poslat do prdele. Krávu namyšlenou. Na závěr tedy, nesnáším násilí a nesnáším tyhle posraný děvky!

Kaluž zvratků

Jmenuje se to kaluž zvratků, aby Vás to odradilo od čtení. 

Vrátit se z Itálie, po tak bohémském výletu byla kravina. Obří. Místo nebe je tady nějaká šedá mrdka. Venku to smrdí, něčím co nechci raději popisovat a v mým těle se hromadí nenávist. Proč jsem tady vlastně jel? Říkám si. Dokola. Někdy od dubna jsem se v životě omezoval, kvůli někomu druhému. A vedlo to k čemu? Úplně k hovnu. Je mi z toho akorát na nic. Jak jsem mohl být tak debilní a opět věnovat svůj drahocenný čas a sílu pro něco, co je tak pomíjivé. Myslím že je opět čas se s těmi lidmi nesrat. Vymrdávat jim mozky z hlavy a používat je jenom k tomu, k čemu chci já. Né k čemu si přejí oni mne. Stejně jsou to všechno nevděčný mrdky. Zní to sobecky, ale je to jedinný způsob jak ochránit sebe.

Není nic jistějšího v životě, než vlastní rozhodnutí a cesta. Jakmile tohle všechno člověk vsadí na úkor někoho druhého, brzy o to může přijít. A o to víc, pokud není tupá ovce a buduje něco výjimečného. Láska se dneska prodává v supermarketu. Kupte si jí kolik chcete, nejlépe tuny do zásoby. Pak Vám to stejně shnije někde v ledničce a vy si budete moci jít koupit další. Jak prosté. Už to není jako kdysi, kdy jste museli zasadit semínko a čekat jestli vyroste. Dneska je to SPOTŘEBNÍ věc. Továrny na city. Továrny na sex. Všechno tohle zdvojnásobuje utrpení, které přichází po vystřízlivění. Měl bych asi více chlastat, měl bych dělat to co chci a neměl bych vůbec spoléhat na někoho druhého.

Lidem totiž totálně jebe v poslední době. Jedním z příkladů je jedna kámoška, kterou jsem dvakrát vzal na trip. Ona si našla přes net nějakýho borce, byla s ním někde na jednom tripu a totálně je z něj vyteklá. Dneska se stěhovala do Anglie. DO PÍČI TO UŽ NEMÁ NIKDO MOZEK? Kamarád povídal, že prej ve středověku a ranném novověku lidé věřili že při sexu člověk dostává z těla i kus vědomí, takže je možné že už ty lidi promrdali všechno co v těch hlavách měli. Další je číča, no to je taky případ ty vole. Vzal jsem jí do Itálie. Viděl jsem jí poprvý v životě. A hned třetí noc jsem jí vopíchal na dětským hřišti ve Florencii. No, věci mají takový spád, že by se z toho jeden posral. Jako na mrdání si nestěžuju, ale když už jsme takový, tak pak chtěj něco "normálního" když normální je promiskuita. Pak se mi můžou všichni divit, jak se směju jejich naivním vztahům, které jsou tak prohnilé jak společnost sama.

Řešení? Moody? Vymrdej se na to. Vůbec to neřeš. Sbal si věci a píčovinky a táhni zase někam do hajzlu. Odtamtud se všem posmívej a snaž se aby si se z toho nepozvracel. Jednoduché, ne? Jo. Kdyby nebyl posraný prodloužený víkend a já nejel do pojebaného města tady na severu Moravy abych se dozvěděl že jsem přijel ztroskotat. Plány, se změnily. Totálně. Všichni mají v píči. A já si to zas moc beru a pak o tom píšu. A jde to z toho asi cítit co? Tolik sprostých slov kurva všude. Bych rozmlátil i ten notebook.... všechno! Dejte mi chlast! Zmrdi!

Zářijová porozchodová melancholie

Tyhlety chvíle po rozchodech, po tom co člověku ze života zmizí někdo, pro koho dělal první a poslední. Jednou je to zklamání, jednou je to bolest a po druhý je to zase radost. Taková ta radost že v životě má člověk zase tu jistou volnost. Všechno to má společné ty melancholické chvíle, kdy se člověk podívá na telefon a zjistí že tam žádná smska. Mozek se snaží vnutit, stejně ti nepsala. Vytváříš boj ve své vlastní hlavě o to, jestli to všechno stálo za to. A i kdyby ne, nezměníš to. Ona tam klidně teď může sedět a dělat to samý. Ale taky nemusí, taky mohla roztáhnout křídla a letět si konečně tam kam chtěla. Může za tím být kdo chce, co chce. Teď už ti to ale musí být sakra jedno a musíš se zvednout a jít dál.

Zářijové dny jsou vůbec takové melancholické. Roky začínala škola. Roky! Roky si se netěšil do toho kolektivu všelijakých lidských polotovarů, ze kterých na konec měl vzejít stejný produkt. Produkt ochotný poslouchat to co se mu říká a ochotný se naučit to co se mu řekne. Možná takový někteří jsou a nechají se ovlivnit druhými, vlivnějšími ve svém okolí. Ať už rodiči. Ať už známými. Je to jedno. Protože ty s tím nic neuděláš. Vůbec nic, jediné co ovlivníš je své činy a své chování. Svou mysl. I když to se mi moc nedaří, protože jsem si dnes na podnět náhodně nalezených fotech paní (ne)"božské", vzpomněl na to jaký to vlastně kdysi bylo. Popadly mne myšlenky jaký by to mohlo být teď a tak. Došel jsem k závěru že bych na to sakra měl zapomenout a raději to nechat plavat.

Vyšel jsem si do ulic, ale nijak zvlášť mne to nepovzbudilo. Čekal jsem že potkám nějaký lidi, ale moc jich nebylo. Jako by všichni seděli doma, zklamaní tím, že je nepotkávají už roky. Nebo opravdu všichni odešli? Někam daleko? Za svými sny? Nebo nalezli ty lásky? Ty lásky, které teď žijí ale kdykoliv mohou zemřít stejně jako ty mé? Ach. Po všech těch zklamáních stejně toužím stále být někým, s někým. Užívat si chvíl, nechat se hladit po vlasech. Poslouchat hudbu a pít při ní kakao, který milerád připravím a do postele přinesu. Žít tak, abych nemusel někomu být na obtíž, natož mu kazit den jenom když mne vidí. Posledních pár měsíců jsem se tak totiž cítil, pokaždé když jsem se jim objevil na očích. V jejich pohledech šlo vidět, jak mne nemají v oblibě, jak by si nejvíce přáli, abych tady nebyl. Ani náznak úsměvu, ničeho. Stály tam vždy jen postavy, ze kterých sálalo zlo. A jak je známo, nad zlem by vždy mělo vyhrát dobro. Ale, to se děje jenom v pohádkách, né v mém životě. Prohrál jsem já. Na duši mám další šrám. Musel jsem se pro to, abych se ochránil zbavit kontaktu na ni a musím se naučit nemyslet na to co bylo. Ona už je prostě pryč. Chtěla pryč. Pustil si jí. Po tom všem. Po tom všem co bylo, co si udělal, co si předvedl co jsi obětoval.

Málem jsem si naplakal do nejoblíbenější knížky. Ale, já to zvládnu!