Chvíle kdy není proč být

Přesně takové chvíle prožívám tento týden téměř nepřetržitě. I když, dobře... pár chvil, které mně povzbudily tady bylo ale to nestačí. Je třeba mít smysl bytí a ten já jaksi postrádám. Představte si, že teď v takový den jako je pátek tady sedím a vlastně po tisíceré zjišťuji že neexistuje nikdo s kým bych sdílel zájmy a pohled na svět a kdo by si zde semnou sedl a užíval si života jako něčeho za co jsme rádi. Ať píšu komu chci, vždycky se mi dostane negativní odpovědi. Už mám i halucinace a vidím jak mi zvoní telefon a volá mi někdo s jménem kdokoliv. Seděl jsem tady a přál si aby se někdo takový zjevil. Stále nic. A tak pomalu odkráčel jsem do kuchyně, do ledničky. Ze který jsem vytáhl pečlivě uschované archívní víno, které má zřejmě neskutečnou hodnotu. Je to ale jen můj odhad a pro mně má možná jen hodnotu duševní. Byť je zcela nevhodná chvíle, já ten špunt vytáhl a pomalu to víno nalil do čistě umyté sklenice na víno. Víno svým chladem zcela orosilo její stěny a řeklo mi dík za svobodu jež jsem mu dal. Pochvíli zašustil i sáček chipsů, který si k tomuto lahodně vypadajícímu vínu zřejmě dám. K tomu jsem si pustil pozitivně naladěnou hudbu, jaká je výtvorem mistra jménem: Parov Stelar. Unáší mně každý tón.. každý lok vína.. káždý chips. Odnáší Moodyho já za hranice všedního škaredého světa. Odnáší mne pryč, tam kde mi je asi líp, neboť necítím smutek, strach ani výčitky svědomí. A říkám si, jak chápu některé existence a jak chápu jejich činy neboť i já pomalu končím jako ony. Zcela ztracen v tomto světě, bez přátel, bez peněz, bez ženy... Na zdraví! Na předsudky! Na díky tomudle vznikle poznámky!

Osud si semnou pohrává

Posledních pár tejdnů mám pocit, že se mi hroutí celý můj svět od základů. Od samých základů se bortí vše, co jsem do teď zvládl vybudovat. Nezničí to ale velká nemoc nebo něčí smrt, ale shoda mnoha náhod. Mou duši si podmanilo něco špatného, něco hodně zlého jinak si totiž nedokáži vysvětlit vše co se za posledních pár týdnů stalo. Všechno začlo před pár měsíci kdy jsem se asi nechal nakazit, něčím nevysvětlitelným. Nemohu tady psát detaily, ale každopádně vím že tímdle to všechno začalo. Poté přišlo na jisté nesrovnalosti, jistou podezřívavost a jisté zjištění. Jistý pád na tvrdou zem. Následovalo setkání s revizorem při tak obvykle činnosti, jako je cesta do obchodu. Pokračovalo to dále, měl jsem se vydat na cestu do Berlína. Měl jsem velké plány a na konec byly tak malé a nedokonalé. Skončil jsem v německé cele, skončil jsem na lavici zpytování. Seděl jsem uprostřed tři stěn a přemýšlel nad svým životem. Čtyři hodiny trvaly celou věčnost, nakonec jsem byl propuštěn na svobodu. Věřte že svoboda chutná skvěle. Ale pouze ve svobodné zemi. Následovalo další zklamání a smůla, zkoušky jako by vůbec nebyly pro mne a já jako bych ani neznal své jméno. Něco zcizilo mou identitu, něco mně teď užírá zevnitř. Jedinné co dokáži kontrolovat je proud slz a příjem potravy. Sedím tady teď celý hodiny a nešťastně hledím ve svých myšlenkách na to co bylo. A jaký to bylo... Není nic z toho. A už asi ani nikdy nebude... Moody zdá se že tohle je ta cesta do pekla....:'( Nemohu chodit na jistá místa, neboť tam mně číhají vzpomínky a vidiny. Nemohu dělat nic. Nejraději bych vyměnil svůj mozek za jiný a hrál zas za někoho jiného. Protože Moody zůstal uvězněn uprostřed labyrintu, labyrintu plného příšer.

Ps: Ty jež to čteš a nerozumíš tomu, cítíš se stejně jako já.