Opět jsem dlouho nepsal, ale má to svůj důvod. Jsem v takových sračkách, že ani nevím jestli má cenu o nich psát. Jestli to vůbec někoho zajímá, nebo ne. Na druhou stranu jsem si řekl, že bych psát měl, protože si to pak někdy přečtu já a řeknu si: "I to pominulo." Doufám. Tenhle měsíc ve spojení s tím minulým je jedna velká katastrofa. Zdá se že mne vše začíná srát víc a víc a že si s tím nevím rady. Nejenom že se na mne navalily všechny ty závazky, který jsem měl, ale v práci která vypadala že půjde a že je skvěle organizovaná je situace asi taková, že je všechno akorát tak na píču.
Proč? Vždyť jsem si říkal jak to bude super? Ono to je všechno vždycky super všechno z úst lidí pro které máte pracovat. Ale vydrželo to tak jenom pár týdnů. Kvalita domluvených schůzek se začala nesmírným tempem snižovat a já začínal dostávát menší objemy práce. Zlom přišel na začátku tohoto měsíce. Byl objeven super zázračný skvělý způsob práce - door to door. Ale zaobalili jsme to do takové pohádky o perníkové chaloupce, že to Moody úplně nepochopil. A víte, že v hlavě má takovej odpor k tomuto způsobu prodeje, že si nedokáže ani představit že by takhle fungoval. Nefunguje. Za minulý měsíc mi přišla výplata 4500 Kč. Za nájem to máte 3 500 Kč a za telefon 1200 Kč. Kde jsem ? V píči. Tyhle dvě položky jsem zaplatil a zjistil jsem že jsem se ocitl opět v pěkných sračkách. Nejenom že mne vyhodili zase z pracáku, kvůli tomuhle posranýmu kšeftu ale doléhají na mne pohledávky dřívější.
Taková Komerčka se semnou nadobro rozloučila - čímž mi ušetřila cestu na jejich pobočku protože jsem u nich využíval jen kreditku (drahou jak sviň). Jenže jsem už několik měsíců nemohl zaplatit potřebné a byl jsem ve skluzu. Co udělala komerčka? Pohledávku prodali (né dali do správy, hovadsky PRODALI) nějaké inkasní agentuře.
(To jsou takový mrdky toto, podnikání, které vydělává na sračkách. A ještě je to k tomu legální.)
Takový Vodafone se semnou taky nadobro rozloučil - což je vlastně taky fajn, protože je to firma, která stojí za hovno. Měl jsem u nich paušál za nula, což byl jenom takový záložní způsob jak někomu brnknout nebo tak. No jenže přišla menší krize, hledání práce a tak a člověk provolal majlant s jejich vykurvenýma cenama za minutu. Co udělal Vodafone? Dal pohledávku do správy nějaké dost vykurvené inkasní agentuře, která je proslulá jejich výlepama po ulici s tím že dlužíte prachy a podobnýma sráčskýma praktikama, alá hovory uprostřed noci, noční návštěvy a podobný sračky. Tak prosím tohle milý Vodafone pěkně posral.
V půlce týdne jsem měl pohovor na práci, která mne z tohohle všeho měla vytáhnout. Posílal jsem CV do firmy, která je z části v oboru ve kterém teď pracuju a v popisu práce bylo něco s čím bych vůbec neměl problém. Zkušenosti na to celkem i mám a prodat se přeci umím ne? Chtěli po mne nějakej trapnej dotazník, tak jsem jim ho vtipně vyplnil a poslal zpátky. Tykačka v mailu? Z jejich strany no problem, u mne dost velkej problém ale tak v pohodě. Byl jsem pozván na pohovor - což vlastně znamená, přečetla jsem si tvůj životopis a dotazník a jsi vhodnej kandidát. Doraž! Dorazil jsem. Půlhoďky o sobě mluvil a odpovídal na otázky, ve výsledku to vypadalo všechno nadějně. "Já ti napíšu zítra mailem výsledek." Ok. Čekal jsem na mail jako na vysvobození. A on přišel! Přišel! Aaaa! A co přišlo? "díky za Tvou účast na včerejším pohovoru, ale do druhého kola pohovoru bohužel nepostupuješ.." Ok, to už můžu všechno mrdat, promarněný čas a úsilí. Aneb. v dnešní době hledat práci, to je snad jednodušší jít prodávat třeba drogy, před mateřskou školou.
Co vlastně takový člověk jako já může dělat? Dluhů po kokot, práce žádná, k tomu bydlím v zaflusaným hnusným bytě ve kterém se lepím na podlahu když jdu ze svýho pokoje ven. Kde v ledničce hnijou už miliontý měsíc citróny spolubydlící a kde to v kuchyni smrdí plísní a hnusem? Víte jak miluju vaření? Tak za celou dobu co tu bydlím cca. od března jsem si tu neuvařil nic jiného než kávu.
Nedivte se tomu, že jsem sprostý ale už jsem fakt marný. Posíláte CVčko na milion podřadných pozic a oni Vám napíšou z té nejnuznější sračky že vybrali někoho vhodnějšího. Jako CO TO KURVA JE?
Zasraný systém to je.
Co teď? Mám si to hodit? Nebo si zbalit a zmizet někam na blinda a doufat že něco? Nebo co jet zase s nějakou zkurvenou agenturou někam za hranice a tam se nechat odrbat? (Jako že to jistojistě udělají) Nebo co?
pátek 23. května 2014
pondělí 5. května 2014
B.Y.O.B - ta pravá sranda teprve přijde
Zase se pěkně procházím po dně, nejraději bych si koupil chlast a zmizel z tohohle zkurvenýho světa. Nebaví mne život vyvrhele. Celý se to zkurvilo, úplně všechno. Minulý rok. A už to rok trvá. Ty vole a žádný zvrat nepřichází. Což vlastně úplně vyvrací všechny protiargumenty - to se otočí a bude to v pohodě. Víte co, jenom tak si lehnout do trávy a říct si: "Jsem svobodný, můžu koukat do nebe a jenom tak se smát. Nikdo mi v tom nebude bránit. Teda do tý chvíle, než někdo řekne že se tady nesmí ležet. Nebo že na tu trávu se nesmí. Nebo že se tady nesmí smát. Nebo cokoliv jiného stupidního. ZKURVENÝ SYSTÉM!"
Balancuješ na hraně útesu a nevíš kdy spadneš. Nevíš kdy foukne ten osudný vítr. Nevíš jestli to bude vánek a nebo pořádný uragán. Ale víš že tam dole to asi nebude zrovna hezké. A tak jenom koukáš a čekáš kdy to přijde. Den co den se poohlížíš po příležitostech, ale nenastávají. Kdyby nastala, chopil by ses jí? Snad ano. Snad ano a snad by to vydrželo. Ale co když ty na tohle vůbec nemáš? Už... Nemáš sílu na to podílet na tom všem. Na tom svinstvu. Na to zkurveném bečení. Protože je všechno tak okaté, hnusné a škaredé. Chceš zmizet. Někam, kde začneš znova. Od malička. To nejde. A ty to víš. A přesto o tom v hloubi duše sníš.
Vypadni už pryč.... Nevracej se! Dokud neobjevíš stroj času. Nebo tajemství. Poselství.
Bolí tě břicho? Ono to asi není břicho. Je to něco co se opakuje už nějakou dobu. Ty to trpíš. Nemůžeš s tím nikam jít, protože na to nemáš. Nemáš už na nic. Všechen kov vysypal si do měšce tyrana. Takový barter. Troška pocitů sytosti. Vlastnictví. Výměnou za kus kovu. Bezkontaktní transakce - zamítnuta.
Zníš jako létající krabice. Jako letec, bombardér. Wuuiiiii.... boooooom!
A vy všechny, v dáli někde zpíváte píseň nymf. Nikdo ji však neslyší.
Trpím vlastním bytím.
Právě teď.
Řešení?
Sbalit se a zmizet. Osvobodit se. Závazky. Milion závazků. Svázanost. Lana. Provazy. Ostnatý drát.
Balancuješ na hraně útesu a nevíš kdy spadneš. Nevíš kdy foukne ten osudný vítr. Nevíš jestli to bude vánek a nebo pořádný uragán. Ale víš že tam dole to asi nebude zrovna hezké. A tak jenom koukáš a čekáš kdy to přijde. Den co den se poohlížíš po příležitostech, ale nenastávají. Kdyby nastala, chopil by ses jí? Snad ano. Snad ano a snad by to vydrželo. Ale co když ty na tohle vůbec nemáš? Už... Nemáš sílu na to podílet na tom všem. Na tom svinstvu. Na to zkurveném bečení. Protože je všechno tak okaté, hnusné a škaredé. Chceš zmizet. Někam, kde začneš znova. Od malička. To nejde. A ty to víš. A přesto o tom v hloubi duše sníš.
Vypadni už pryč.... Nevracej se! Dokud neobjevíš stroj času. Nebo tajemství. Poselství.
Bolí tě břicho? Ono to asi není břicho. Je to něco co se opakuje už nějakou dobu. Ty to trpíš. Nemůžeš s tím nikam jít, protože na to nemáš. Nemáš už na nic. Všechen kov vysypal si do měšce tyrana. Takový barter. Troška pocitů sytosti. Vlastnictví. Výměnou za kus kovu. Bezkontaktní transakce - zamítnuta.
Zníš jako létající krabice. Jako letec, bombardér. Wuuiiiii.... boooooom!
A vy všechny, v dáli někde zpíváte píseň nymf. Nikdo ji však neslyší.
Trpím vlastním bytím.
Právě teď.
Řešení?
Sbalit se a zmizet. Osvobodit se. Závazky. Milion závazků. Svázanost. Lana. Provazy. Ostnatý drát.
sobota 3. května 2014
Deset deka Moody myšlenek 5.
Je sobotní ráno, sedím tady u počítače a popíjím za tónů hrající hudby kávu. Ohlížím se na celý týden a říkám si opravdu to muselo bejt takový? Včera mi někdo řekl, že prej poslední dobou se semnou děje něco divnýho. A já to pozoruji také. "Ničím" sám sebe myšlenkama, nárokama, vzpomínkama, který ve mne evokují něco co nechceš. Začalo to přitom tak nevinně. Na cestovatelským večeru v úterý. Tam jsem pozval kamaráda co má podobný pohled na cestování jako já. Dal jsem si tam cider od Pragera (konečně!) ale byl jsem zklamán, asi možná tím jak chutnal. Asi možná tím kolik stál. Asi možná tím, že to byl cider. Přednáška mne taky moc nevzala, nevím proč. Asi tím že byla o Iránu? Nevím. Koukal jsem možná tak po lidech okolo a strašně jsem se těšil až to skončí a já si budu moci odskočit na záchod. Skončilo. O něco pozdějš než jsem čekal. Pak ale nastala otázka - co s načatým večerem? Já vím, je sice úterý a zítra je pracovní den, ale já nechci jít domů a být sám. Nahlodal jsem kámoše k návštěvě další hospody. Bod zvratu. Souhlasil.
Jeli jsme do Nuslí, do Špeluňky ani nevím proč zrovna sem. Asi proto, protože to místo přitahuje divný lidi a pivo tam stojí 18 kč - a to právě chceš. Obzvláště je li tak blbý datum a ty žiješ ze dne na den a nevidíš na zítra. Prorazili jsme si cestu dovnitř. Opět zahuleno. Všechny stoly obsazený. Vzadu usedáme ke stolu s nějakým chlápkem, který vypadá značně unaveně. Ale uvolnil nám místo a najednou sedíme u stolu tři. Vedle sedí nějaký dvě né moc hezký holky a u druhýho stolu tvoří zvláštní kompozici nedopitej turek a rozpitý pivo. Berle opřený o židličku a pár drobných na stole. Říkám si, že to je jako z nějaký knížky. Objednávám si první pivo, připíjíme si a chlápek téměř usíná. Bavíme se jenom dva, do doby než vyslovím slovo alimenty - to se chlápek probudí a započne s námi debatu. Zvláštní debatu, ale evidentně to má v hlavě v pořádku. Kdo by čekal od někoho ve Špeluňce že bude studovat arabštinu a že se bude docela zajímat o různý věci? Ten člověk se mi líbí. Najednou se u nejzapadlejšího stolu v nejzapadlejší hospodě v Praze probírají takový témata, že by byla hodna snad i na vybranou společnost. Ale co když jí jsme zrovna my?
Kafe a rozpitý pivo na sebe dlouho nenechá čekat, pařáty hospodského se sice blíží ale né kvůli tomu, ale kvůli tomu aby na našem lístku zvěčnily další tři piva. Je jich už přesně čtyři a jeden utopenec. Z toalet pro dámy se vyřítí stará paní, usedá k rozpitému pivu a oslovuje chlápka co sedí s námi. Ten vypadá že o rozhovor s ní nestojí, ale paní se nenechá odbýt. Je zvláštní. Taková doslova plná příběhů. Není opilá. Chce si povídat? Co ji sem přivedlo? Má to jen blízko? Je tady levný pivo? Nebo.. ? Je to Eva. Na takových místech přemýšlíte proč ti lidé přišli zrovna sem? Mají tady šachy k zapůjčení, ale evidentně je nikdo tady ještě nehrál. Kromě mne. Chyběly tam figurky. Přesto jsem se však dobře bavil. Příchází, k nám další neznámý. Paní sedí u těch holek, zjišťuji že jsou dost rozměrově obsáhlé. Týpek co přišel, čeří vodu. Otevírá prej Peklo. Někde na Vršovický. Což jsme slyšeli asi tak ještě hodinu po tom co přišel. tak stokrát. Šest piv a myslím že je čas platit. Jedu domů, noční tramvají. Ve středu. Ehm.
Středa, čarodějky. Měly by se upalovat a přesto chodím městem a doufám že nějakou potkám. Ulovím. A učaruji tím, že ji neupálím. Místo toho se však toulám městem sám. Koukám na lidi a hledám alespoň úsměvy, šťastné chvíle či náhodná setkání. Popíjím ledovou kávu ze Starbucks, kterou mi daroval kamarád v podobě kupónu na free kávu. Volám s mámou a jdu do Rígráčů koukat na západ slunce. Je tady nespočet lidí. Sedím jenom tak v trávě a užívám si slunečních paprsků. Ale dlouho to nevydržím. Mou osamělou duši doslova rozcupují přicházející usměvavé páry s vínem v ruce. Já chci taky. Místo toho sedím a jenom hledím na to jak všichni okolo jsou šťastní. Je to jenom boj. Vnitřní boj. Hledím zpátky. Prudce se zvedám a odcházím. Jdu ke klavíru na Mírák a chce se mi tam brečet. Je to dojemné. Tady se pojí světy. Hezká dívka, vkusně oblečená dává doutníček bezdomovci, který zrovna dohrál. Vietnamská babička s dítětem užívá chvíle u klavíru. Paní s ruským přízvukem co prodává párky v rohlíku tu najednou pobíhá v zástěře. Lidé se u klavíru schází jako holubi u kousku žvance. Je to krásné. Klavír mne dostává. Chce se mi tak brečet - ne jen smutkem, ale vlastně i štěstím a krásou této chvíle. Sedím tu sám(!).
Jedu si pro pivo a píšu kámošovi, že chvíle u klavíru ho dostane. Přichází pozvání na trojpivo s jeho spolubydlou. Tak jo, potřebuju společnost. Stačí do mne píchnout a vyroním moře slz. A to nechceš. To je přesně ten stav, kdy se chci zavřít někam a nebýt viděn. Třeba do něčí náruče. Zavřít oči a nebýt. Vracím se za nimi na Mírák, vyzvedávám je na schodech u Ludmily a jdeme směr nějaká hospoda na Slezké. Neznám ji, ale to nevadí. Těším se. Dáváme si asi čtyři, pět piv. Je tam tombola. Zvláštní, trapná. Ale dá se to. Ke konci se i zpívá, cuká mne to k tomu jít si zatančit. Ale nejdu. Kluci nechtějí podpořit můj nápad. Končíme a odcházíme. "Jdeme do Vagonu?" "Co? Fakt? Jdeme..." a tak jsme jeli. Na Národce si dávám nějaký jídlo v KFC a zaplouváme do té nory. Potkávám Blondie2nd. Má fakt hezký vlasy a tak vím čím mne tady minule asi učarovala. Ale nevšímá si mne. Já ji také moc ne, ale chtěl jsem ji aspoň pozdravit. Přeci se to sluší, pozdravit někoho s kým jste prožili skvělou noc. Ne? Parket je plný lidí. Ale nikoho neznám. Několik děvčat se mi tu líbí ale mám takovou náladu, že... no ani se mi moc nechce někoho tady oblbovat. Leda že by měla na čele nápis: "Jsem tady náhodou, dotáhli mne sem kamarádi." Neměla. Žádná. Jsem docela paranoidní, blondie o mne mluví a přitom mne propichují pohledy nějakých jejich známých. Někdo se chce bít. Né semnou, ale s kamarádem. Přestává se mi tu líbit. A chci odejít. Odcházím. Beru si své věci ze šatny a mizím. Neobvykle jako první. Loučíme se s kámošem slovy: "Zítra teda jedem do toho pivovaru - ve dvanáct jedem spěšnákem z Masaryčky...Ok?" "Ok." Domů už mne veze opět noční tramvaj. Přicházím téměř za světla. Uf.....
Vstávám na druhý den a mířím si to na Masaryčku. Odjíždíme na Kladno. Mám zvláštní pocit, protože prostě A. , místa kde jsem s ní byl. Kde jsem se s ní scházel. Pivovar je před jejím domem. Seděli jsme tam. Jednou. Těmi místy jsem chodil takovou dobu. A teď? Jdu tady, vyprahlý. Smutný. A chci vrátit čas. Né proto abych něco neudělal špatně, né proto aby to neskončilo. Ale proto jak jsem se v tý době cítil. Jak všechno mělo smysl a jak jsem se cítil naplněný. Jdeme do Poldovky. Hledáme kešku. Vracíme se zpátky za deště. Nezmoknul jsem tady taky? Tolikrát. Kvůli ní. Jsem z toho dost naměkko. Usínám ve vlaku. Probouzím se v Dejvicích v nádražce. Miluju nádražky. Pozorujete vlaky, lidi a přitom sedíte uvnitř hospody. Tadyta je taky dost specifická. Mám ji rád. Fotím si ji. Fotím vlaky. Koukám na děvče, které sedí samo a píše. Rozpouštíme náš sraz. Jedu za kamarádkou, která už je připravena s vínem. Přijíždí její další kamarádka. Moc hezká zrzka. A tak tam sedíme někdy do rána, pijeme víno, smějeme se kravinám na internetu a k tomu kouříme vodnici. Usínám a budím se ráno v devět. Loučím se s kámoškou a jdu ulicí domů. Jako po lobotomii. Jsem zván na večerní repete, nikam ale nejdu....
Stále hledím na to co bylo, neustále usiluji o něco podobného ale vše je tak daleko? Potřebuju zpátky ten pocit, ty myšlenky, to souznění. Pátrám v moři, v oceánu ale spíše se topím než abych pátral.....
Jeli jsme do Nuslí, do Špeluňky ani nevím proč zrovna sem. Asi proto, protože to místo přitahuje divný lidi a pivo tam stojí 18 kč - a to právě chceš. Obzvláště je li tak blbý datum a ty žiješ ze dne na den a nevidíš na zítra. Prorazili jsme si cestu dovnitř. Opět zahuleno. Všechny stoly obsazený. Vzadu usedáme ke stolu s nějakým chlápkem, který vypadá značně unaveně. Ale uvolnil nám místo a najednou sedíme u stolu tři. Vedle sedí nějaký dvě né moc hezký holky a u druhýho stolu tvoří zvláštní kompozici nedopitej turek a rozpitý pivo. Berle opřený o židličku a pár drobných na stole. Říkám si, že to je jako z nějaký knížky. Objednávám si první pivo, připíjíme si a chlápek téměř usíná. Bavíme se jenom dva, do doby než vyslovím slovo alimenty - to se chlápek probudí a započne s námi debatu. Zvláštní debatu, ale evidentně to má v hlavě v pořádku. Kdo by čekal od někoho ve Špeluňce že bude studovat arabštinu a že se bude docela zajímat o různý věci? Ten člověk se mi líbí. Najednou se u nejzapadlejšího stolu v nejzapadlejší hospodě v Praze probírají takový témata, že by byla hodna snad i na vybranou společnost. Ale co když jí jsme zrovna my?
Kafe a rozpitý pivo na sebe dlouho nenechá čekat, pařáty hospodského se sice blíží ale né kvůli tomu, ale kvůli tomu aby na našem lístku zvěčnily další tři piva. Je jich už přesně čtyři a jeden utopenec. Z toalet pro dámy se vyřítí stará paní, usedá k rozpitému pivu a oslovuje chlápka co sedí s námi. Ten vypadá že o rozhovor s ní nestojí, ale paní se nenechá odbýt. Je zvláštní. Taková doslova plná příběhů. Není opilá. Chce si povídat? Co ji sem přivedlo? Má to jen blízko? Je tady levný pivo? Nebo.. ? Je to Eva. Na takových místech přemýšlíte proč ti lidé přišli zrovna sem? Mají tady šachy k zapůjčení, ale evidentně je nikdo tady ještě nehrál. Kromě mne. Chyběly tam figurky. Přesto jsem se však dobře bavil. Příchází, k nám další neznámý. Paní sedí u těch holek, zjišťuji že jsou dost rozměrově obsáhlé. Týpek co přišel, čeří vodu. Otevírá prej Peklo. Někde na Vršovický. Což jsme slyšeli asi tak ještě hodinu po tom co přišel. tak stokrát. Šest piv a myslím že je čas platit. Jedu domů, noční tramvají. Ve středu. Ehm.
Středa, čarodějky. Měly by se upalovat a přesto chodím městem a doufám že nějakou potkám. Ulovím. A učaruji tím, že ji neupálím. Místo toho se však toulám městem sám. Koukám na lidi a hledám alespoň úsměvy, šťastné chvíle či náhodná setkání. Popíjím ledovou kávu ze Starbucks, kterou mi daroval kamarád v podobě kupónu na free kávu. Volám s mámou a jdu do Rígráčů koukat na západ slunce. Je tady nespočet lidí. Sedím jenom tak v trávě a užívám si slunečních paprsků. Ale dlouho to nevydržím. Mou osamělou duši doslova rozcupují přicházející usměvavé páry s vínem v ruce. Já chci taky. Místo toho sedím a jenom hledím na to jak všichni okolo jsou šťastní. Je to jenom boj. Vnitřní boj. Hledím zpátky. Prudce se zvedám a odcházím. Jdu ke klavíru na Mírák a chce se mi tam brečet. Je to dojemné. Tady se pojí světy. Hezká dívka, vkusně oblečená dává doutníček bezdomovci, který zrovna dohrál. Vietnamská babička s dítětem užívá chvíle u klavíru. Paní s ruským přízvukem co prodává párky v rohlíku tu najednou pobíhá v zástěře. Lidé se u klavíru schází jako holubi u kousku žvance. Je to krásné. Klavír mne dostává. Chce se mi tak brečet - ne jen smutkem, ale vlastně i štěstím a krásou této chvíle. Sedím tu sám(!).
Jedu si pro pivo a píšu kámošovi, že chvíle u klavíru ho dostane. Přichází pozvání na trojpivo s jeho spolubydlou. Tak jo, potřebuju společnost. Stačí do mne píchnout a vyroním moře slz. A to nechceš. To je přesně ten stav, kdy se chci zavřít někam a nebýt viděn. Třeba do něčí náruče. Zavřít oči a nebýt. Vracím se za nimi na Mírák, vyzvedávám je na schodech u Ludmily a jdeme směr nějaká hospoda na Slezké. Neznám ji, ale to nevadí. Těším se. Dáváme si asi čtyři, pět piv. Je tam tombola. Zvláštní, trapná. Ale dá se to. Ke konci se i zpívá, cuká mne to k tomu jít si zatančit. Ale nejdu. Kluci nechtějí podpořit můj nápad. Končíme a odcházíme. "Jdeme do Vagonu?" "Co? Fakt? Jdeme..." a tak jsme jeli. Na Národce si dávám nějaký jídlo v KFC a zaplouváme do té nory. Potkávám Blondie2nd. Má fakt hezký vlasy a tak vím čím mne tady minule asi učarovala. Ale nevšímá si mne. Já ji také moc ne, ale chtěl jsem ji aspoň pozdravit. Přeci se to sluší, pozdravit někoho s kým jste prožili skvělou noc. Ne? Parket je plný lidí. Ale nikoho neznám. Několik děvčat se mi tu líbí ale mám takovou náladu, že... no ani se mi moc nechce někoho tady oblbovat. Leda že by měla na čele nápis: "Jsem tady náhodou, dotáhli mne sem kamarádi." Neměla. Žádná. Jsem docela paranoidní, blondie o mne mluví a přitom mne propichují pohledy nějakých jejich známých. Někdo se chce bít. Né semnou, ale s kamarádem. Přestává se mi tu líbit. A chci odejít. Odcházím. Beru si své věci ze šatny a mizím. Neobvykle jako první. Loučíme se s kámošem slovy: "Zítra teda jedem do toho pivovaru - ve dvanáct jedem spěšnákem z Masaryčky...Ok?" "Ok." Domů už mne veze opět noční tramvaj. Přicházím téměř za světla. Uf.....
Vstávám na druhý den a mířím si to na Masaryčku. Odjíždíme na Kladno. Mám zvláštní pocit, protože prostě A. , místa kde jsem s ní byl. Kde jsem se s ní scházel. Pivovar je před jejím domem. Seděli jsme tam. Jednou. Těmi místy jsem chodil takovou dobu. A teď? Jdu tady, vyprahlý. Smutný. A chci vrátit čas. Né proto abych něco neudělal špatně, né proto aby to neskončilo. Ale proto jak jsem se v tý době cítil. Jak všechno mělo smysl a jak jsem se cítil naplněný. Jdeme do Poldovky. Hledáme kešku. Vracíme se zpátky za deště. Nezmoknul jsem tady taky? Tolikrát. Kvůli ní. Jsem z toho dost naměkko. Usínám ve vlaku. Probouzím se v Dejvicích v nádražce. Miluju nádražky. Pozorujete vlaky, lidi a přitom sedíte uvnitř hospody. Tadyta je taky dost specifická. Mám ji rád. Fotím si ji. Fotím vlaky. Koukám na děvče, které sedí samo a píše. Rozpouštíme náš sraz. Jedu za kamarádkou, která už je připravena s vínem. Přijíždí její další kamarádka. Moc hezká zrzka. A tak tam sedíme někdy do rána, pijeme víno, smějeme se kravinám na internetu a k tomu kouříme vodnici. Usínám a budím se ráno v devět. Loučím se s kámoškou a jdu ulicí domů. Jako po lobotomii. Jsem zván na večerní repete, nikam ale nejdu....
Stále hledím na to co bylo, neustále usiluji o něco podobného ale vše je tak daleko? Potřebuju zpátky ten pocit, ty myšlenky, to souznění. Pátrám v moři, v oceánu ale spíše se topím než abych pátral.....