Putování v Pobeskydí

Všechno to začalo spontánním hovorem v den, kdy jsem měl v plánu navštívit několik hospod. Zavolal jsem Evě do Hradce a přemluvil jí k spontánnímu výpadu kamkoliv nás osud a nohy zanesou. Zněla nadšeně a se stejným nadšením i druhý den vyrazila. Minule jsem jí naučil něco málo o stopování a tak jsem čekal že toho využije. Druhý den vyrážela z Hradce směrem na Moravu. Zvládala to sama téměř bez potíží, já jenom seděl u počítače a čekal až se rozezvoní telefon a já ji vyrazím naproti. Den se táhl a tak jsem načal láhev vína, která zbyla z nedávna. Stihl jsem ji vypít, při tom čekání. Eva se nakonec doplahočila za pomoci kamionů a osobáku až do Frýdku - Místku.

EC ze Žiliny ve směru na Prahu

To vytvořilo příležitost jak se vidět s Anežkou, tak jsem jí o tom zpravil. Ta zrovna měla domluvenou nějakou slezinu ve Frýdku a tak jsme se mohli vidět, sic někdy až jí skončí program, ale i tak. Já jsem si pobral své cestovní zavazadlo a vyrazil jsem na nádraží. Byl jsem línej takhle při večeru stopovat a vůbec, do Frýdku bych se plahočil moc dlouho. Raději jsem se připravil na to že vysolím nějaký drobný a užiju si jízdu vlakem.V supermarketu jsem si koupil tři piva a vyčkával jsem příjezdu vlaku. Na druhém nástupišti stál uhlák, který přitáhla mašinka z Polska. Dost mne to lákalo, ale překonal jsem se. Jel jsem vlakem osobním. Do Frýdku člověk musí jet přes Těšín, který je v tuhle chvíli celý rozkopaný, tak jsem tam chvíli bloudil jako zmatená včela. Najít přechod na druhou stranu mi dalo prostě zabrat, je to celkem bídně značený. Regionova na pátým provizorním nástupišti už se pomalu plnila a brzy si to rozjela směrem na Frýdek. Paní vlakvedoucí byla velmi příjemná a usměvavá paní, musel jsem ji pochválit, přimo u drah, tak doufám že se pochvala dostala na správná místa.

Cestou hledím z otevřenýho okna na pomaličku zapadající sluníčko, na zelenající se louky a užívám si větru ve vlasech. Je to opravdu moc příjemné jet takhle vlakem a užívat si možnosti otevření okna, čerstvého vzduchu a všech těch zvuků, které vlak za jízdy vydává. Nechráněné přejezdy jsou na této trase v hojném počtu a tak si to doslova prohoukáváme krajinou. Do Frýdku dorážíme na čas a já se se svou mašinkou dočasně loučím. Pomalu jsem došel až do Frýdy, což je dost kritizovaný obchoďák, který zde vyrostl na břehu řeky. Dle mého ale vytvořil zajímavý prostor pro lidi, co se chtějí potkat u řeky a rovnou si koupit i něco malýho v obchodě uvnitř. Anežka a Eva už se potkaly předtím než jsem dorazil, tak jsem se s nimi potkal naráz. Už seděly vyvalený na trávníku před obchoďákem. Dopili jsme pivo, který jsem měl a Anežka nám nabídla nějaký bylinky. No neodmítli jsme a během chvíle se kolem nás objevil obrak marihuanového kouře. Děsně zkouřený jsme leželi v trávě a užívali si té pohody. Anežka potom přivedla dvě svý kámošky, který nám s Evou v tom zkouřeném stavu přišly, jako nějaký děsný puberťačky. Ze stavu jsem si s ní udělal srandu, že chodí do osmý třídy. Dost jsme se tomu smáli. Pak už to bylo takový celkem nudný a moc mne to nebavilo. Pindy, který ty dvě holky řešily, bych označil za puberťácký a víc bych se nezmiňoval. Protože to za to opravdu nestálo.

Večer se trošku táhl a já děsně zkouřený přemýšlel, kde vlastně budem spát. Nakonec osud rozhodne, během toho co odprovázíme Anežku na poslední vlak na Frýdlant, my si totiž chytáme vlak zpět na Těšín, přesně totiž vím kde bychom tam mohli přespat. Po cestě dopíjím víno z plecháčku a užívám si opět těch zvuků a toho že jedu vlakem. Sice mne to dnes už stálo moc peněz, ale je to prostě zážitek. V Těšíně se najím v nějakým fastfoodu, protože mám hlad. K mojí smůle je všechno v Těšíně zavřený a tak si nemůžem koupit nic levnýho. Kecám tam s nějakýma čičinkama, co měly stejný nápad a skončily v tom stejným fast foodu. Jedna z nich je opravdu moc hezká a baví se semnou nejvíce. Vykají mi a já jsem z toho úplně vykolenej. Asi byly moc mladý a já vypadám asi moc staře. Potkáváme je ještě jednou na náměstí, kde chvíli zevlíme. Pak už se vydáme do Polska, kde jdeme spát na zámeckou horu. Je tam takový fajn místo,kde člověk složí hlavu a má i střechu nad hlavou, pro případ že by začalo pršet. Což se nakonec nedělo, ale jistota je jistota. Vzbudil jsem se při východu slunce a tak jsem chvíli mezi větvemi stromů pozoroval, jak přichází další den. Ale pak jsem stejně opět usnul tak tvrdě, že jsem měl i snění.

Za východu slunce si stále spím, brzy se však probudím.

Vyrazit do hor na druhý den, byl skvělý nápad, nesměli bychom však celý den prozevlit v Těšíně a na cestě do hor. Plán vyjet na Javorový a pozorovat z něj západ slunce, při popíjení vína co jsme v Těšíně koupili se nekonal. Lanovka dojela přesně deset minut před naším příchodem. Sakra. Neměli jsme si kupovat další chlast v sámošce po cestě. Nu tak se nedá nic dělat, dáváme si víno pod lanovkou a západ slunce pozorujeme odsuď. Nemá to takový kouzlo. Spíme na terase budoucí občerstvovny, kde jsme nerušeni až do sedmi ráno, kdy nás budí zima, přicházející turisté a paraglidisté. Na lanovce se houpáme ve svitu ranního sluníčka a za našimi zády se otevírají nádherné výhledy. Snídaně na Javorovém byl dobrý nápad! Uvařím si čaj a kochám se dálekým výhledem, mezitím si Eva odskočí do chaty a já mám chvíli pro sebe. Seznamuji ji s plánem hřebenový tůry, na kterou se později vydáváme. Potkávat lidi, zdravit se "Ahoj!" a užívat si vůně lesa. To jsem potřeboval. Na druhou chatu dorazíme kolem druhý odpoledne a tak se usadíme a dáme si oběd. Já si dávám klasicky česnekovou polévku se sýrem a pivo, Eva zkouší guláš. Začíná se nám zatahovat a je čas vymyslet, kde strávíme noc. Několik variant, od pivovarku v Lomné až po rozhledny. Nakonec vítězí přístřešek za Kozubovou, znamená to dvě hodiny chůze, zdolání vrcholu Kozubová a zápis do vrcholové knihy na Kozubové. Předtím jsme však nemohli vynechat občerstvení na Kamenitém, kde jsem si dal druhou česnečku a pivo.

Když můžete ušetřit čas, který věnujete kochání se, stojí to za to.

K přístřešku dorazíme v šest večer a jsme mile překvapeni. Místo na spaní pro dva jako dělaný, hezký ohniště a nádherný výhled. Tady to bude boží! Organizuju soutěž ve sbírání dřeva na večerní oheň. Soutěž však má dva výherce a to ty, kteří večer budou sedět u ohně a hledět do něj s úžasem. Dřeva máme nakonec tolik, že nám minimálně půlka zbyde na ráno. Popíjíme víno, teda vlastně jenom já a občas si i něco zazpíváme. Takový příjemný relax. Ke spánku uleháme ještě za zvuků praskajícího dřeva, šustění listí v lesíku za námi a prapodivných zvuků vyvolávajícíh paranoiu. Ráno nás budí nepořádní turisti, co jdou a doslova řvou. Sice už je něco kolem deváté, ale i tak je to neopravňuje vyřvávat na lesy. Snídáme spolu s vosami a jedním sršňěm co se kolem potuluje. Rozdělávám oheň, abych je alespoň na chvíli odlákal. Na cestu se vydáme asi hodinu po tom co se vzbudíme. Je příjemné jít takhle po ránu lesem, dolů zrovna když jdou všichni nahoru. Všichni se zdravíme a přejeme si hezký den. To člověka nabudí. Po cestě do Návsí se stihnem ztratit a tak jdem o tři kilometry více než bychom měli. V Návsí doplňujeme tekutiny, dávám si Litovle a Eva Kozla, ale nakonec zjišťujeme že jsme si měli vybrat naopak a pivní sklenice si vyměňujeme i s jejich obsahem. Eva chce jíst a tak si vynutí zacházku do restaurace, kde nevaří. A tak nakonec jíme klobásy ze sámošky a pijeme lahváče. Na nádraží v Návsí potkáváme své PRVNÍ imigranty a čeká nás už jen pohodlná cesta vlakem, ve kterém oba spíme. Ono táhnout ty stopařský bágly takhle horami, je zážitek opravdu. A tak nám hlavy klimbají a krajina za okny ubíhá. Do večera už jsem nezvládl téměř nic jiného, než se válet a pít pivo. Výprava byla super, akorát jsem se trošku rozšoupl, takže nic lowcostovýho. Ale bylo to fakt skvělý!

Nádherná rána, všude!

O štěstí v životě

Před chvílí mne napadlo, že se každý se občas ptá jak být šťastnější? Ptá. Lidé okolo mne, lidé se ptají nahlas druhých, nebo jenom sami sebe. A co jim odpovědět? Jak jim poradit? Zamyslel jsem se na toto téma a tohle mne napadlo. Těžce se cizímu radí, protože ti lidé jsou "slepí" a nevšímají si věcí, které by je mohly činit štastnými. Jsou to maličkosti co jsou kolem nás, jsou to lidé, kteří nás chtějí udělat šťastnými ale my nechceme. A v neposlední řadě jsme to vlastně my, kteří si můžeme pomoci být šťastní. Pokud totiž budeme plní negativity, tak nikdy šťastní být nemůžeme. Takže, v prvé řadě je potřeba otevřít ten kohoutek a tu nádobu plnou negativity vypustit. Stejně tak jako to děláte na toaletě a je to pro Vás zcela běžné. Akorát to bude to negativní z Vaší hlavy.  To totiž nutně potřebujete jako první. Nemyslete na ty zlé věci. Nechte je prostě být.

Druhou věcí samozřejmě bude prostředí ve kterém se pohybujete. Máte li totiž kolem sebe samé prudiče a negáče těžce se budete této negativity zbavovat. Ale i to jde, protože je jenom na Vás jaké lidi pustíte do svého bližšího okruhu. A právě teď Vám hlavou asi proběhlo, no jak si asi můžu vybrat lidi co semnou chodí do práce? Jezdí ráno metrem? Nebo dokonce jsou v mé rodině? Nemůžete i můžete. Nelíbí se Vám vaše práce? Tak proč do ní chodíte? Víte že na světě je tolik příležitostí, že by jste právě vy nemuseli marnit svůj život v práci, kterou nemáte tak rádi? A stále si na to stěžujete? A vytváříte kolem sebe dusno? Trošku se zamyslete, proč děláte to co děláte. A pokud nejste spokojení tak to změňte! Podstatné je si uvědomit že lidi nezměníte, ale můžete se od nich držet dál.

Co Vás může v životě srazit? Vaše domněnky a představy. Víc než půlku mé rodiny teď trápí jedna věc a to je jejich představa o mém životě. Měli představu jak bude vypadat. A chtěli to tak moc, že nakonec jsou nasraní že to tak není. Moje poslední holka měla taky představu a najednou si uvědomila že to není tak jak si myslí. Tak prosím, nemarněte svůj čas vytvářením něčeho co se nikdy nemůže stát a nebo něčeho co nemáte šanci ovlivnit. To samé dělají rodiče, chtěli by mít úspěšné děti ale svou výchovou z nich dělají tupé ovce. A když se ta jejich tupá ovce jednou probudí a usmyslí si udělat něco jiného než si ostatní myslí že je správné, je popravena. Né doslova, ale v jejich myslích. A tak jsem černou ovcí rodiny a dobrých 90% z nich mne už nebere. Vlastní otec už mi ani pořádně nepopřeje k narozeninám. A proč? Protože nechodím do práce a nedělám to co by si přál on. Nejen on si mne srovnává s druhými, co "něco" dělají. A podstatné je to, že to co dělají je "normální".

Říkám si kde se z těchto lidí vytratilo to nejdůležitější? Ta láska? Ztratila se snad v penězích? Ve vidině pěněz? Majetků? Kde sakra je? Kde je ten respekt k druhým jako živým bytostem s darem života? Všichni jsme neradi když nám někdo kecá do života, ale přesto to sami děláme druhým. V poslední době jsem se setkával s takovým jednáním, které se dotýkalo i zprostředkovaně mne. A nebyl jsem z toho nadšený. Prostě pokud Vás něco na někom sere, tak se to proboha nesnažte za každou cenu změnit. Protože pak jdete přes mrtvoly. Raději se těch lidí zeptejte co by opravdu chtěli, stejně tak jak jsem to udělal před několika hodinami já. Někoho, s kým jsem byl rád jsem se zeptal co opravdu chce a nakonec z toho vyšlo, něco co jsem úplně nechtěl slyšet ale musím to respektovat. A opět za to mohly asi domněnky, asi nejsem zas tak dokonalý jak si myslela. Asi můj život není takový jaký si myslela že je. A to je to. Kámen úrazu. Hledáme si dokonalé partnery ale po čase zjišťujeme že tak dokonalí nejsou, nebo si dokonce myslíme že se změnili, oni se nezměnili, oni jsou furt stejní, jenom naše představa o nich se vytratila a my jsme konfrontováni s realitou.