Pár dnů zpátky, jsem se tak nějak uchýlil k poslechu této vyjímečné hudby. A do dnešního dne, se jí stále nemohu nabažit a stále mi tu hraje. Opravdu jsem rád, že jsem schopen poslouchat a pochopit hudbu, která se svou popularitou vyjímala v 20.-60. letech minulého století a vznikla v mé tak vysněné USA, konkrétně v New Orleans.
Za temné noci a neustávajícího se deště, v jednom dalekém městě. Postával tulák.. Postával a koukal vstříc dešti, vstříc kapkám, vstříc svému smutku, koukal. Studené kapky posledního podzimního deště smývaly ještě teplé slzy z jeho tváří, čistily jeho tvář od pomyslných šrámů, které mu osud připravil. Déšť neustával a v jeho uších zněl jen tón klavíru, houslí a všech podobných vznešených hudebních nastrojů, které doplňoval jen andělský hlas nějaké pěvkyně. Kapek bylo čímdál tím víc, ztrácely se za jeho šatem. V jeho duši, v jeho srdci. Které je jen prázdné ale i přesto stále životu oddané, cítil svou touhu toulat se dál, svou touhu hledat svůj domov. Místo kde bude vítán a kde ho bude hřát láska bližních. I přes problémy, které osud pro něj denodenně chystá je stálem oddán svému životu a neztrácí naději žít, protože ví že země je velká a někde je místo, kde i on bude rovnocenným člověkem.
Od doby co jsem bohužel na základě své hlouposti a lenosti byl nucen přejít o level níž a tím pádem se dostal na horší školu, jsem jen svědkem toho jak je české školství stále ještě v dobách byrokracie a totality. Nemám sice zkušenost s totalitním režimem, ale z vyprávění se člověk také lecos dozví. Takovým hlavním příkladem je ředitelka, která má vidinu že její škola (v podstatě jen učiliště s párem oborů s maturitou) je výběrová a snad pomalu nejlepší škola v našem městě. Jakmile toto slyším a rozhlédnu se kolem sebe a tak všeobecně, chci se nekonečně dlouho smát. Dalším takovým byrokratem je zástupkyně, která zneužije vaší jakékoliv chybičky ku svému prospěchu, nelíbí se ti? Vypadni..... Další takovou je naše češtinářka, která už z mého hlediska už nějaký ten pátek nese hodnost diktátora. Protože jakmile nestíháš? Chcípni... Něco se ti nelíbí? Drž hubu.... Je všem možná jasné, že učitel je v některých případech né povolání, ale diagnóza- diktovat-diktovat-buzerovat! Dle mého jsou na tom nejlépe vychovné poradkyně, tedy alespoň díký mých dosavdních zkušeností. S většinou se dá domluvit jako člověk s člověkem. Ale co mně dnes naprosto dostalo? Povrchnost tělocvikáře, který děcko viděl jenom na obrázku. Po jeho rozhodnutí, které následovalo po udájném ulývání se v basketbalu, se rozhodl v tomdle hrozném počasí jít ven..... Kdo by na to ale myslel? Co teď, já v šortkách a tričku s krátkým rukávem mám jít do té zimy a mokra? Nasrat! Potom si tak ještě důležitě oznámí celé třídě, že od teď nám z tělocviku udělá peklo... Poslal by tak svoje děcko? Kterému by předtím udělal rozcvičku takovou že by se pěkně zpotilo a pak ho vyhnal do zimy? Jestli ano, tak jo to teda debil a né učitel. Tady se opět projevuje to, že učitele může dělat pomalu každý....... To se potom člověk cítí jako něco bezceného, když se nad ním každý takový debil povyšuje!
Divte se nebo ne, ale na většině středních škol jsou profesoři. U nás, jen učitelé.....(v rámci oslovení)
A nakonec, myslíte si že člověk co napsal toto může učit IT?:) (myslel jsem že umřu smíchy)
