Období klidu, pohody a dekadence. Všechno jde do hajzlu. Chlastám tady od toho co jsem tady přijel, protože nic jinýho nedávám. V hlavě mi vznikají takový myšlenky, že je stěží jsem schopen formulovat slovy. Umřel strýc Petr a jeho část rodiny mu evidentně neudělala ani pohřeb nic. Takže poslední rozloučení se nekonalo. Ani jsme ho nemohli zapít. Nic. Prostě fiasco. Koukám na to jak se kolem mne točí svět se skleničkou na baru a říkám si jestli mám vůbec zapotřebí něco někde tvořit. Asi nemám. Štědrý večer skončil s podivným pocitem, když dáte dárky a nedostanete nic. Kouzlo se vytratilo před lety. Pak se balíš s dárkem pro otce a nevlastního bráchu. Chceš nasát alespoň trošku toho štěstí malýho dítěte když rozbaluje dárek a ten malej harant řekne: "Cože jenom čokolády?" a dá to máti, že to nechce. A v hlavě mi znělo: "Příště nedostaneš ani ty zkurvený čokolády co jsem vytáhl v Německu z kontýše." Chtělo se mi brečet. Nerozbalená láhev pro otce stojí na stole a jeho zájem je nulový. Proč kurva?
Jedeme k babičce, abychom se sešli popovídali si a sotva vyjedem, otec už řeší kdy pojedem zpátky. Vypíjíme litr a půl slivovice a já se nakonec rozhodnu jít na koncert, na který jsem jít nechtěl. Na poslední chvíli mi zpěvák prodává lístky za tónů zvukové zkoušky a já ve značně opilém stavu tvořím fotku na fejsbook. Předtím lítám po Petrovicích ve víru schánění santa čepičky abych byl trošku cool. Nakonec mi ji pujčují a já jsem šťastný že mám santa čepičku. Když už jdu na ten Vánoční koncert Dogy že jo. Potkávám se tam s D. a K. a pár dalšími známými. Koncert nakonec nebyl špatný. Ale asi jsem se v tom úplně nenašel. Organizace afterparty mi zabere pět minut a táhnu asi desítku lidí do nedalekýho baru, kde zrovna dělá kámoška. Krmíme jukebox a playlist se táhne pomalu až k zemi. Sere mne že kámoš co na tom koncertě byl taky zmizel. Nese se to celkem poklidně, zpívá se a evidentně se všichni baví. A pak bum, blesk. Čest. Čumíš na tu sexy čičinku, co se cumlá s nějakým neznámým týpkem. D. se plazí po bráchovi. Sedíš tam pak jak kretén a chceš odejít. Ale stejně obě dvě vyběhnou před bar a dotáhnou tě zpátky. Aby se mohly dále věnovat svým předchozím činnostem a ty se na to mohl dívat z povzdálí.
Zmrdství level 999. Sedíš na baru a piješ vodku. Čas od času za tebou příjde jedna z těch teenek a ty už je jen fuckuješ. Mojmír tě zve na koncert a ty přemýšlíš jak se vypařit. Zveš ho na panáka, v domnění že budeš mít chvíli s kým kecat a nakonec ho exne a řekne ahoj. Asi jako jediný ten večer. Vidíš tam sedět osamělou holku, tak jí zveš na drink a ona se dá. A pak tě ještě osloví s tím, že tě viděla na seznamce. Kde máš inzerát, jestli s tebou někdo nezajde na víno. Nevěříš tomu. Ani ona ne. Dáváte si highfive na to že spolu fakt píchat nebudete - i když by chtěla, dodala. Stejně asi není uplně můj typ. Dává si malý pivo a hrdinsky ti oznamuje že ho fakt nemáš platit, že si ho zaplatí. Ale pak zmizí a nezaplatí. Musím zatáhnout za někoho piva a tyčinky. Pecka. Sedím tam pak asi až do šesti ráno a kecám s barmankou. Cejtím se jako kretén a z Facebooku mažu ty mladý čičinky. Aspoň bude klid. Hlavně já budu mít klid. A tak to tady chodí.....
pátek 26. prosince 2014
středa 17. prosince 2014
Ohlédnutí za rokem 2014
Každoroční zvyk shrnout si tady celý rok a zavzpomínat neopomenu ani tento rok. Tentokrát to bude už čtvrtý rok co si tohle ohlédnutí budu psát. Tentokrát to bude hodně zajímavý, o mnoho zajímavější než roky předešlé. Stalo se mi toho tolik, že jsem se obával chvíle, kdy nastane psaní tohoto článku. Protože by se mohlo stát že se nedopíšu konce. Tomu všemu svědčí i množství článků, které jsem doposud za tento rok napsal a to o 14 více než v roce minulém. A to nemluvím ani o tom že jsem ještě ve zkluzu. Článek o mé výpravě do Německa bude asi až novoročním překvapením. Ale kdo ví?
Leden – Březen
Tento rok začal vcelku hekticky až nečekaně. Po opijení se u babičky a následné předpůlnoční cestě z Petrovic do Karviný se to celý tak trošku zvrhlo ve společnosti dvou bývalých spolužáků, kteří slavili svýho silvestra v domě mý ex. A to bylo takový nemilý rozhodnutí. Vůbec se tam přiblížit. Její inteligence zavířila osudem a snažila se přidělat pár problémů. Bohudík se jí však její snaha akorát tak rozpadla v rukou a nakonec z toho byla vlastně jenom vtipná fraška. S bráchou jsme se tomu ještě několik dní posléze zasmáli. Vystoupení si neodpustil ani bývalý kámoš. A nakonec i úplně cizí holka, kterou jsme odprovodili na nádraží. No prostě takový ten typický den v Karviný. Nic čím by se člověk chlubil.
Trávil jsem tady více času než bych měl a to jen proto, protože jsem si špatně zorganizoval život v prosinci. Ale vubec to nějak extra nevadilo. Zdálo se že to zvládnu. A že při nejbližší příležitosti to zmizím. Snažil jsem se tady vytvořit alespoň nějaký zajímavý kolektiv a tak jsem se tady opíjel s několika lidma. Až mi nakonec přišla do cesty docela hezká zrzka. Jo, říkejme jí jenom "karvinská zrzka". Občas jsme spolu pili, občas jsme si napsali byla celkem přítulná, když byla opilá. Neměl jsem s ní vlastně téměř vůbec nic, ale nějak to ve mne zrálo a zrálo až jsem měl pocit, že bych o to i stál. Nakonec to byla jenom menší chyba. Zjištění vedoucí k tomu že zrzky jsou mrchy (potvrdí se i později.) A jak to tak bývá, vše špatný je pro něco dobrý. Poznal jsem jejího bráchu, který semnou chodí už celý rok na pivo.
Zimní deprese. Depresivní články. Litry alkoholu. Miliony kilometrů stopem. Hádky s K. z Plzně. Utíkání před světem. Tak by se dal popsat ve zkratce začátek roku v Kurviné. Tedy spíše první měsíc.
Začátkem února jsem poznal Ronnie, propsaný večery a noční fantazie. 9. února jsem se stěhoval opět do Prahy! Konečně vysvobození z "vězení" maloměsta. Opět v koloběhu konzumní společnosti. Chuť vlastnit a mít mne ničí den co den. Ucházím se o práci u konkurence mého bývalého zaměstnavatele a nakonec tu práci dostávám. Perspektiva se objevuje. Dny se lepší?
Píši o klidné plavbě po plavbě po rozbouřeným moři. Poznávám J. a mám novou práci. Punkové bydlení na Žižkově měním na noru ve Strašnicích. První noc zde souloužím s J. a křtím tak svůj nový pokoj. Piju super kávu, kterou mi přinesla z práce. Jezdíme spolu na výlety. Chodíme na pivo. Je to strašně super. Obrázek budoucnosti se kreslí. Pomalu. S jejími slovy.
Račí povaha tohle všechno pomaličku ničí. Až nakonec píši o odcházejících snech. Osamocený procházky po Praze. Nakonec se s J. loučím. V práci to začíná bejt dost na hovno a vydělávám velký kulový. Opíjím se se spolubydlou v naší zaprasený kuchyni.
Nemám co jíst. 14 dní.
Song to say Good bye Jane.
Březen se nese ve vzpomínání na J. ale marně. Akorát se tím tak trošku ničím. A tak se procházím Prahou po opuštěných místech. Nasávám jejich vůni, jejich příběhy. Opíjení se s Okšajem. Zubrowka. Víno na rozhledně. Běh z Petřína končící Okšajovým pádem a rozsekáním. Ztrácím telefon v tramvaji po tom co totálně ožralý jedu se spolubydlou někam kalit. Nakonec mi ho nějaká holka na Lazarský příjde vrátit. Zvu ji na kafe, ale už se nikdy neozve. Voňavá holka z Vagónu, která zmizí. Poblitá Lazarská. Taxík domů. První prokalený den se spolubydlou Martinem.
Začínám myslet na A. je mi smutno.
Poznávám Kláru. Setkávám se s Klárou. Spím u Kláry. Souloužím s Klárou. Mrdám s Klárou. Hraje na Violoncello. Má krásný prsa. Sexy pihu. A nádherně líbá. Vidíme se jenom jednou a nikdy víc. Dělí nás 200 kilometrů¨, pět let a několik komplexů. Jediné co nás po tomhle setkání spojuje jsou erotický hovory. Nikdy mezi námi víc nemohlo být, protože nemůže s nikým chodit. Naše přátelství/láska končí tím, že s někým začne chodit. Ironie života.
Myšlenky na sebevraždu. Procházky kolem kolejí. Slzy. Moc slz.
Ukecanej Moody, kamarádi a Žižkovský bary.
S Veverkou se procházím po opuštěným hřbitovem. Je fajn. Ale je moc divná. Je to takovej trošku zmrd.
Loučím se s K. - začíná s někým chodit.
Poznávám Verču, vytýká mi flirtování se servírkou v Alza Café. Pijeme víno. Děláme kraviny. Říct mi někdo v tuhle chvíli, že spolu v létě pojedeme do Skandinávie stopem asi bych se mu vysmál.
Do Dubna se doslova přelívám. Moje tělo obsahuje tolik alkoholu, že nedokážu pochopit jak to jsem schopný vydržet.
Píše mi A.
Píše mi "Strašnická můza".
Poznávám A2. Ale brzy se loučíme, protože nedostává to co chce.
Horečky pátečních a sobotních nocí.
Myšlenky na útěky.
Konverzace s A.
Opíjím se s Okšajem ve Špeluňce.
Peníze. Problém. Peníze. Problém. Stále.
Práce mne začíná srát. Dělám skoro zadarmo. Sotva vyžiju.
Začínám pracovat v lékárně.
....o týden později
Končím v lékarně.
Potkávám Kýťu. Hrajeme spolu celý hodiny OpenTTD. Voláme si každý den. Píšeme si. Je úžasná. O dva týdny se potkáváme v Praze. Je roztomilá. Máme na sebe asi hodinu a půl. Dost na to ji půl hodiny vézt k sobě domů a tam s ní souložit v koupelně a v pokoji. Ležíme nazí v mé posteli a jíme jahody. A přitom ji málem ujíždí vlak, spolu se zbytkem její třídy se kterou tady je na školním výletě. Bude mít hezkou vzpomínku.
Jedu stopem do Třebový za Kýťou. Spím v opuštěný chajdě. Říkám jí mašinko.
Prosouložený ráno před jejím odchodem do školy.
Vidíme se naposledy. Všechno brzy končí. O tři dny později.
O 4 další dny se vidíš s A. říkáš ji paní božská. Souložíte spolu. Jíte jahody. Pijete pivo. A společně vytváříte ironii osudu. Protože podvádí toho s kým utekla. Prostě ženská 21. století. Hezký. Život je plný zvratů a překvapení. A mne nezbývá než se jim jen smát. Protože tohle by nevymyslel ani ten nejlepší spisovatel.
Sex s A. v mým bytě, byl taky posledním. Ukončujícím můj pobyt zde. Přichází přesun opět na východ.
Červenec - Říjen
Začínají mi říkat pane cestovateli. Spolu s Verčou projíždím část Skandinávie. Prostopuju jížní Evropu a vše pak posléze dopodrobna vyjadřím v příbězích Avantgardní toulky a Severská výprava.
V Oáze pracuje servírka, která je z 95% kopií Kláry. Mám na ni zálusk.
Sex po Italsku.
Loupež po Španělsku.
Nádherná Francouzska v Grenoble.
Listopad - Prosinec
Cestování. Opíjení se. Denisa.
Jo, zase ženská. Zase tady a zase fail jako hrom.
Odjezd do Německa.
Bad Langensalza. James. Kristyn. Andy.
Koupě jízdenky do Vilniusu.
Loučení se s notebookem.
Karamboly v opilosti. Výsměch životu. Odmlení na hranicích republiky. Nemocnice.
Plánování silvestra na horách v Polsku. Vánoce. Poklidné Vánoce, tedy bez prudících lidí.
Edit 31.12. 2014
Rockový koncert v Karviné, ožralost a přesun na další koncert v Petrovicích. Dáváš si piva. Kalíš. A pak ti volá nějaký neznámý číslo. Ale hudba tě unáší dál a dál. Nakonec tuhle záležitost řešíš venku. A je to fakt nějakýkretén. Starej od paní Božský. Haha. Zpestření večera. Vždycky mne baví, jak ze sebe umí chlapi dělat hrozný kretény. Když jde o ženský. On to třeba může bejt v klidu chlápek, ale protože chodí s paní Božskou a ta ví jak na chlapy, tak ze sebe prostě udělal kreténa. Chudák neví, co se za jeho zády děje. Na druhou stranu, třeba taky píchá jiný kurvičky. Karma je hold svině. Pak jsem si ještě popovídal s paní Božskou, která ze sebe udělala úplnou kurvičku a tím jsme to celý ukončili. Tedy, pak si z toho udělal prdel ještě kolega a párty mohla pokračovat. Miluju tyhle zvraty. Je to jak z telenovel. Haha.
Výlet do Polska za Julkou, Michalem a dalšími polskými přáteli. Spontánní toulky maršutkami po polském venkově. Ztraceni v zasněžených horách, ve tmě a se svítilnou pouze v telefonu. Nakonec jsme však vysněnou chatu objevili a byla plná hezkých holek! Dva krby. Mnoho matrací. Pili jsme polskou vodku, hráli jsme různý hry a všichni jsme se smáli co to šlo. Usli jsme jako sardinky, všichni naskládaní vedle sebe. Za okny fučel jenom vítr, který odnášel sněhové vločky do dáli. Pochod na chatu pod Potrojným a návrat zpátky pro věci do první chaty. -15° C a sníh. Noční přechod 9 lidí na druhou chatu. Opíjení se vodkou. Flirtování s A. a Z. a tak vůbec bylo to strašně super. Ranní odchod, ještě všichni spí. Necháváme 26 PLN na dece a mizíme. Přecházíme snad celé hory. Stopujeme feldu. Mrzneme. Tatry se nekonají. Jsme v Bialsko Biala. Ušetřili jsme asi 10 Zl za bus a vlak. Procházeli jsme se po BB a hledali nocleh. Nakonec hledím na čičinku v autobusový čekárně v BB a říkám si kolik ji asi tak může bejt. 5 Zl vysolím řidiči a jedem do Cieszyna. V buse mají wifi a teplo. Přichází náhradní plán na Silvestra a tak se těším! Utratil jsem poslední zloté v Kauflandu za kraviny, pivo a okurky! A přesně takhle to miluju!!!
Závěrem? Tedy bych rád pověděl že tenhle rok jsem si doslova užil. Začalo to sice trošku smutně. Byl plný zvratů s holkama. Sexu. Alkoholu. A neřestí ale já jej hodnotím vlastně celý strašně pozitivně. Začal jsem si užívat více svýho života jako takovýho. Snažím se ve všem najít něco pozitivního. Když něco chci, jdu si za tím. Nezastavuju se. A i když kolem krku mám několikero rukou snažících se mne spoutat do řetězů, nedám se! Naučil jsem se totiž, myslet trošku jinak. Na konec tedy doufám, že všichni kteří mne tento rok nějak ovlivnili, nebo semnou sdíleli svůj čas/postel/cokoliv si to užili stejně jako já. Takže do dalšího roku, se stejným elánem! Vzhůru dalším dobrodružstvím!
Leden – Březen
Tento rok začal vcelku hekticky až nečekaně. Po opijení se u babičky a následné předpůlnoční cestě z Petrovic do Karviný se to celý tak trošku zvrhlo ve společnosti dvou bývalých spolužáků, kteří slavili svýho silvestra v domě mý ex. A to bylo takový nemilý rozhodnutí. Vůbec se tam přiblížit. Její inteligence zavířila osudem a snažila se přidělat pár problémů. Bohudík se jí však její snaha akorát tak rozpadla v rukou a nakonec z toho byla vlastně jenom vtipná fraška. S bráchou jsme se tomu ještě několik dní posléze zasmáli. Vystoupení si neodpustil ani bývalý kámoš. A nakonec i úplně cizí holka, kterou jsme odprovodili na nádraží. No prostě takový ten typický den v Karviný. Nic čím by se člověk chlubil.
Trávil jsem tady více času než bych měl a to jen proto, protože jsem si špatně zorganizoval život v prosinci. Ale vubec to nějak extra nevadilo. Zdálo se že to zvládnu. A že při nejbližší příležitosti to zmizím. Snažil jsem se tady vytvořit alespoň nějaký zajímavý kolektiv a tak jsem se tady opíjel s několika lidma. Až mi nakonec přišla do cesty docela hezká zrzka. Jo, říkejme jí jenom "karvinská zrzka". Občas jsme spolu pili, občas jsme si napsali byla celkem přítulná, když byla opilá. Neměl jsem s ní vlastně téměř vůbec nic, ale nějak to ve mne zrálo a zrálo až jsem měl pocit, že bych o to i stál. Nakonec to byla jenom menší chyba. Zjištění vedoucí k tomu že zrzky jsou mrchy (potvrdí se i později.) A jak to tak bývá, vše špatný je pro něco dobrý. Poznal jsem jejího bráchu, který semnou chodí už celý rok na pivo.
Zimní deprese. Depresivní články. Litry alkoholu. Miliony kilometrů stopem. Hádky s K. z Plzně. Utíkání před světem. Tak by se dal popsat ve zkratce začátek roku v Kurviné. Tedy spíše první měsíc.
Začátkem února jsem poznal Ronnie, propsaný večery a noční fantazie. 9. února jsem se stěhoval opět do Prahy! Konečně vysvobození z "vězení" maloměsta. Opět v koloběhu konzumní společnosti. Chuť vlastnit a mít mne ničí den co den. Ucházím se o práci u konkurence mého bývalého zaměstnavatele a nakonec tu práci dostávám. Perspektiva se objevuje. Dny se lepší?
Píši o klidné plavbě po plavbě po rozbouřeným moři. Poznávám J. a mám novou práci. Punkové bydlení na Žižkově měním na noru ve Strašnicích. První noc zde souloužím s J. a křtím tak svůj nový pokoj. Piju super kávu, kterou mi přinesla z práce. Jezdíme spolu na výlety. Chodíme na pivo. Je to strašně super. Obrázek budoucnosti se kreslí. Pomalu. S jejími slovy.
Račí povaha tohle všechno pomaličku ničí. Až nakonec píši o odcházejících snech. Osamocený procházky po Praze. Nakonec se s J. loučím. V práci to začíná bejt dost na hovno a vydělávám velký kulový. Opíjím se se spolubydlou v naší zaprasený kuchyni.
Nemám co jíst. 14 dní.
Song to say Good bye Jane.
Březen se nese ve vzpomínání na J. ale marně. Akorát se tím tak trošku ničím. A tak se procházím Prahou po opuštěných místech. Nasávám jejich vůni, jejich příběhy. Opíjení se s Okšajem. Zubrowka. Víno na rozhledně. Běh z Petřína končící Okšajovým pádem a rozsekáním. Ztrácím telefon v tramvaji po tom co totálně ožralý jedu se spolubydlou někam kalit. Nakonec mi ho nějaká holka na Lazarský příjde vrátit. Zvu ji na kafe, ale už se nikdy neozve. Voňavá holka z Vagónu, která zmizí. Poblitá Lazarská. Taxík domů. První prokalený den se spolubydlou Martinem.
Začínám myslet na A. je mi smutno.
Poznávám Kláru. Setkávám se s Klárou. Spím u Kláry. Souloužím s Klárou. Mrdám s Klárou. Hraje na Violoncello. Má krásný prsa. Sexy pihu. A nádherně líbá. Vidíme se jenom jednou a nikdy víc. Dělí nás 200 kilometrů¨, pět let a několik komplexů. Jediné co nás po tomhle setkání spojuje jsou erotický hovory. Nikdy mezi námi víc nemohlo být, protože nemůže s nikým chodit. Naše přátelství/láska končí tím, že s někým začne chodit. Ironie života.
Myšlenky na sebevraždu. Procházky kolem kolejí. Slzy. Moc slz.
Ukecanej Moody, kamarádi a Žižkovský bary.
S Veverkou se procházím po opuštěným hřbitovem. Je fajn. Ale je moc divná. Je to takovej trošku zmrd.
Loučím se s K. - začíná s někým chodit.
Poznávám Verču, vytýká mi flirtování se servírkou v Alza Café. Pijeme víno. Děláme kraviny. Říct mi někdo v tuhle chvíli, že spolu v létě pojedeme do Skandinávie stopem asi bych se mu vysmál.
Ty si s ní normálně flirtoval předemnou!"Duben - Červen
"Cože? O tom nic nevím! Co to plácáš!"
"Vždyť jsem tam stála s Tebou. Jsem viděla jak jste se na sebe culili." ¨
"Byla hezká, a tak asi vycítila že si to o ní myslím."
"Ne, flirtovali jste spolu! Jo a s tou baristkou taky! Jsi prostě magor!" Sakra...
"To kafe je boží."
"Já prostě žeru to jak si všechno umíš užít Moody. To ten můj kamarád jeden to je děs, ten akorát furt prudí jak ho nic nebaví a jak je všechno na hovno."
Do Dubna se doslova přelívám. Moje tělo obsahuje tolik alkoholu, že nedokážu pochopit jak to jsem schopný vydržet.
Píše mi A.
Píše mi "Strašnická můza".
Poznávám A2. Ale brzy se loučíme, protože nedostává to co chce.
Horečky pátečních a sobotních nocí.
Myšlenky na útěky.
Konverzace s A.
Opíjím se s Okšajem ve Špeluňce.
Peníze. Problém. Peníze. Problém. Stále.
Práce mne začíná srát. Dělám skoro zadarmo. Sotva vyžiju.
Začínám pracovat v lékárně.
....o týden později
Končím v lékarně.
Potkávám Kýťu. Hrajeme spolu celý hodiny OpenTTD. Voláme si každý den. Píšeme si. Je úžasná. O dva týdny se potkáváme v Praze. Je roztomilá. Máme na sebe asi hodinu a půl. Dost na to ji půl hodiny vézt k sobě domů a tam s ní souložit v koupelně a v pokoji. Ležíme nazí v mé posteli a jíme jahody. A přitom ji málem ujíždí vlak, spolu se zbytkem její třídy se kterou tady je na školním výletě. Bude mít hezkou vzpomínku.
Jedu stopem do Třebový za Kýťou. Spím v opuštěný chajdě. Říkám jí mašinko.
Prosouložený ráno před jejím odchodem do školy.
Vidíme se naposledy. Všechno brzy končí. O tři dny později.
O 4 další dny se vidíš s A. říkáš ji paní božská. Souložíte spolu. Jíte jahody. Pijete pivo. A společně vytváříte ironii osudu. Protože podvádí toho s kým utekla. Prostě ženská 21. století. Hezký. Život je plný zvratů a překvapení. A mne nezbývá než se jim jen smát. Protože tohle by nevymyslel ani ten nejlepší spisovatel.
Sex s A. v mým bytě, byl taky posledním. Ukončujícím můj pobyt zde. Přichází přesun opět na východ.
Červenec - Říjen
Začínají mi říkat pane cestovateli. Spolu s Verčou projíždím část Skandinávie. Prostopuju jížní Evropu a vše pak posléze dopodrobna vyjadřím v příbězích Avantgardní toulky a Severská výprava.
V Oáze pracuje servírka, která je z 95% kopií Kláry. Mám na ni zálusk.
Sex po Italsku.
Loupež po Španělsku.
Nádherná Francouzska v Grenoble.
Listopad - Prosinec
Cestování. Opíjení se. Denisa.
Jo, zase ženská. Zase tady a zase fail jako hrom.
Odjezd do Německa.
Bad Langensalza. James. Kristyn. Andy.
Koupě jízdenky do Vilniusu.
Loučení se s notebookem.
Karamboly v opilosti. Výsměch životu. Odmlení na hranicích republiky. Nemocnice.
Plánování silvestra na horách v Polsku. Vánoce. Poklidné Vánoce, tedy bez prudících lidí.
Edit 31.12. 2014
Rockový koncert v Karviné, ožralost a přesun na další koncert v Petrovicích. Dáváš si piva. Kalíš. A pak ti volá nějaký neznámý číslo. Ale hudba tě unáší dál a dál. Nakonec tuhle záležitost řešíš venku. A je to fakt nějakýkretén. Starej od paní Božský. Haha. Zpestření večera. Vždycky mne baví, jak ze sebe umí chlapi dělat hrozný kretény. Když jde o ženský. On to třeba může bejt v klidu chlápek, ale protože chodí s paní Božskou a ta ví jak na chlapy, tak ze sebe prostě udělal kreténa. Chudák neví, co se za jeho zády děje. Na druhou stranu, třeba taky píchá jiný kurvičky. Karma je hold svině. Pak jsem si ještě popovídal s paní Božskou, která ze sebe udělala úplnou kurvičku a tím jsme to celý ukončili. Tedy, pak si z toho udělal prdel ještě kolega a párty mohla pokračovat. Miluju tyhle zvraty. Je to jak z telenovel. Haha.
Výlet do Polska za Julkou, Michalem a dalšími polskými přáteli. Spontánní toulky maršutkami po polském venkově. Ztraceni v zasněžených horách, ve tmě a se svítilnou pouze v telefonu. Nakonec jsme však vysněnou chatu objevili a byla plná hezkých holek! Dva krby. Mnoho matrací. Pili jsme polskou vodku, hráli jsme různý hry a všichni jsme se smáli co to šlo. Usli jsme jako sardinky, všichni naskládaní vedle sebe. Za okny fučel jenom vítr, který odnášel sněhové vločky do dáli. Pochod na chatu pod Potrojným a návrat zpátky pro věci do první chaty. -15° C a sníh. Noční přechod 9 lidí na druhou chatu. Opíjení se vodkou. Flirtování s A. a Z. a tak vůbec bylo to strašně super. Ranní odchod, ještě všichni spí. Necháváme 26 PLN na dece a mizíme. Přecházíme snad celé hory. Stopujeme feldu. Mrzneme. Tatry se nekonají. Jsme v Bialsko Biala. Ušetřili jsme asi 10 Zl za bus a vlak. Procházeli jsme se po BB a hledali nocleh. Nakonec hledím na čičinku v autobusový čekárně v BB a říkám si kolik ji asi tak může bejt. 5 Zl vysolím řidiči a jedem do Cieszyna. V buse mají wifi a teplo. Přichází náhradní plán na Silvestra a tak se těším! Utratil jsem poslední zloté v Kauflandu za kraviny, pivo a okurky! A přesně takhle to miluju!!!
Závěrem? Tedy bych rád pověděl že tenhle rok jsem si doslova užil. Začalo to sice trošku smutně. Byl plný zvratů s holkama. Sexu. Alkoholu. A neřestí ale já jej hodnotím vlastně celý strašně pozitivně. Začal jsem si užívat více svýho života jako takovýho. Snažím se ve všem najít něco pozitivního. Když něco chci, jdu si za tím. Nezastavuju se. A i když kolem krku mám několikero rukou snažících se mne spoutat do řetězů, nedám se! Naučil jsem se totiž, myslet trošku jinak. Na konec tedy doufám, že všichni kteří mne tento rok nějak ovlivnili, nebo semnou sdíleli svůj čas/postel/cokoliv si to užili stejně jako já. Takže do dalšího roku, se stejným elánem! Vzhůru dalším dobrodružstvím!
neděle 23. listopadu 2014
Deset deka Moodyho myšlenek 12.
To si tak na začátku týdne totálně vyleješ hlavu až ti z toho je tak špatně, že chceš umřít. Pak se tady zmíníš o nějakým odjezdu a ejhle, bylo to vlastně jako skočit do tobogánu. Najednou za pár dní zařídíš několik zajímavých věcí. Koupíš jízdenku do Vilniusu za 85 Kč. Na leden. Samozřejmě jednosměrnou. Proč? Protože chceš. V pondělí si měl v plánu odjet? Aha. Dobře, proč ne. Ale takhle bez jakýhokoliv plánu? Ono je to fajn, když je ti jedno kde v noci složíš hlavu, protože je prostě léto. Ale ono není a tohle nemůžeš jenom tak udělat. Co budeš dělat? Jo, ty vlastně jedeš na měsíc do německýho městečka s názvem Bad Langensalza. V průběhu týdne se ti totiž naskytla příležitost jet tam na Workaway program. Takový to, když tě někdo osloví a ty tu nabídku neodmítneš. Protože ti příjde super. Stačí zmínka, že píšeš knížku a dostaneš nabídku další. Mohl bych vlastně minimálně na rok zmizet a mít zázemí pro psaní. Velmi výborný zázemí. A tak jedeš. Sice na měsíc, ale tím to všechno vlastně začne. A pak už to půjde zase samo.
Včera jsem si vlastně udělal zase takový "rozlučkový" večírek. I když o tom vlastně nikdo nevěděl a nikdo asi zřejmě netušil že to tak beru, bylo to naprosto úžasný. Až na to že jsem to celkem celý posral. Ale snad jsem to pak svou spontánností odčinil. Byl jsem fakt mimo, byl jsem naštvanej ještě z něčeho, co vlastně byla tak trošku kravina. Prostě s některýma věcma já neumím pracovat. Ale co na to říct. Snad jen, že to bylo. Samozřejmostí bylo opět to, že jsem proužil všechny peníze, který jsem měl připravený na to abych je vyměnil na eura. Takže, pojedu bez peněz opět. O to lepší to zas bude. Poznal jsem dvě celkem fajn holky, i když na první pohled zdálo se, že se s nimi nesnesu. Ne, kecám. Když se vítaly a já seděl opodál s pivem, říkal jsem si: "projděte kolem mne a já Vám povím, ať se raději smějete než pláčete a že bych Vás chtěl pozvat na pivo." . Ale neprošly. Seděly za rohem s dalšíma mýma známýma. Něco uvnitř se zaradovalo. Nakonec to všechno bylo ještě mnohem lepší. U piva jsme nezůstali. Vypili jsme čtyři vodky. A pak se děly takový, věci že bych to vlastně ani nečekal. Popravdě, dlouho jsem nemrznul před hospodou jenom v košili. A jenom protože, prostě... uvnitř to nebylo vono. Ve stavu "beztíže" jak já říkám. Opět. Aspoň na půl hodiny. Snad i kdyby sněžilo a z nebe padaly trakaře, tak by mne to v tu chvíli nerozhodilo.
Teď si tedy balím, přemýšlím jaký si sebou vzít knížky. Jaký vzpomínky tady raději nechat, nebo jaký si vzít s sebou na cestu. Nejraději bych popravdě všechny. Jo, taky neustále přemýšlím nad tím kde jsem mohl ztratit rukavice a kde zůstaly mé stopařské fixy. Opravdu nevím. Taky jsem se dost zdráhal sem vůbec něco psát, protože je mi blbě. Samozřejmě ještě ze včera. Nejenom že mám něco s kolenem, ale taky mám roztrhaný i kalhoty. Takže, suma sumárum: jsem v takovém rozpoložení zvláštním. Ale přeci bych Vás nemohl nechat měsíc čekat na další psaní, který příjde. Takže jsem se musel uráčit porazit kocovinu a zasednout za klávesnici. A opět tady vypotit něco ze svých myšlenek. Jo a abych nezapomněl, co si chci zapamatovat to, jak mi brácha říkal jak jedna "vyděděná" část rodiny čuměla nad tím kde teď cestuju. Kde jsem byl. Kde budu. A co jsem si dokázal zařídit. prostě: "nečekali jste co? Jsem přeci nevzdělaný primitiv". Takže, tímto se zas na nějakou dobu loučím a těšte se na další psaní! Bad Langensalza čeká.
Včera jsem si vlastně udělal zase takový "rozlučkový" večírek. I když o tom vlastně nikdo nevěděl a nikdo asi zřejmě netušil že to tak beru, bylo to naprosto úžasný. Až na to že jsem to celkem celý posral. Ale snad jsem to pak svou spontánností odčinil. Byl jsem fakt mimo, byl jsem naštvanej ještě z něčeho, co vlastně byla tak trošku kravina. Prostě s některýma věcma já neumím pracovat. Ale co na to říct. Snad jen, že to bylo. Samozřejmostí bylo opět to, že jsem proužil všechny peníze, který jsem měl připravený na to abych je vyměnil na eura. Takže, pojedu bez peněz opět. O to lepší to zas bude. Poznal jsem dvě celkem fajn holky, i když na první pohled zdálo se, že se s nimi nesnesu. Ne, kecám. Když se vítaly a já seděl opodál s pivem, říkal jsem si: "projděte kolem mne a já Vám povím, ať se raději smějete než pláčete a že bych Vás chtěl pozvat na pivo." . Ale neprošly. Seděly za rohem s dalšíma mýma známýma. Něco uvnitř se zaradovalo. Nakonec to všechno bylo ještě mnohem lepší. U piva jsme nezůstali. Vypili jsme čtyři vodky. A pak se děly takový, věci že bych to vlastně ani nečekal. Popravdě, dlouho jsem nemrznul před hospodou jenom v košili. A jenom protože, prostě... uvnitř to nebylo vono. Ve stavu "beztíže" jak já říkám. Opět. Aspoň na půl hodiny. Snad i kdyby sněžilo a z nebe padaly trakaře, tak by mne to v tu chvíli nerozhodilo.
Teď si tedy balím, přemýšlím jaký si sebou vzít knížky. Jaký vzpomínky tady raději nechat, nebo jaký si vzít s sebou na cestu. Nejraději bych popravdě všechny. Jo, taky neustále přemýšlím nad tím kde jsem mohl ztratit rukavice a kde zůstaly mé stopařské fixy. Opravdu nevím. Taky jsem se dost zdráhal sem vůbec něco psát, protože je mi blbě. Samozřejmě ještě ze včera. Nejenom že mám něco s kolenem, ale taky mám roztrhaný i kalhoty. Takže, suma sumárum: jsem v takovém rozpoložení zvláštním. Ale přeci bych Vás nemohl nechat měsíc čekat na další psaní, který příjde. Takže jsem se musel uráčit porazit kocovinu a zasednout za klávesnici. A opět tady vypotit něco ze svých myšlenek. Jo a abych nezapomněl, co si chci zapamatovat to, jak mi brácha říkal jak jedna "vyděděná" část rodiny čuměla nad tím kde teď cestuju. Kde jsem byl. Kde budu. A co jsem si dokázal zařídit. prostě: "nečekali jste co? Jsem přeci nevzdělaný primitiv". Takže, tímto se zas na nějakou dobu loučím a těšte se na další psaní! Bad Langensalza čeká.
středa 19. listopadu 2014
Několik rozhodnutí
Čtyři dny. Přesně tak málo stačí k tomu abych udělal několik špatných rozhodnutí. Ta rozhodnutí mne dostala opět tam, kde jsem. Takže tak trošku do háje. Protože z nich mám docela neblahý pocit. Jako vždycky za to mohly a můžou peníze. Ale taky i chlast. Mám poslední dobou asi docela problém. Ztrácím se v tom. Stačí se k tomu přiblížit a pak už se nezastavím. Obvykle mne zastavilo až svítání a neskutečně velká ožralost. Sakra. Tohle byl přesně problém, který jsem neřešil - když jsem neměl peníze a byl jsem odkázán sám na sebe. Teď jsem se zastavil. Na špatném místě. V rodišti špatných rozhodnutí. Chvíli jsem k tomu měl jiný důvod, ale ten již pominul. Bude tedy třeba opět zvednout kotvy? Parník odplouvá?
Hlavou mi zní několik slov, která jsem si donedávna opakoval. Vidím pár chvil, který jsem si v hlavě uchoval. A říkám si, čím jsou vzdálenější, tím je pro mne horší představa, že se ještě někdy vrátí. Dost mi v hlavě leželo pomyšlení na ty chvíle který jsou minulostí. Ani né tak, že by to bylo špatný nebo to, ale prostě příjde mi že poslední dobou jich bylo tak trošku málo. Možná bych mohl zase říct, že jsem zase nespokojený s tím, kolem čeho se teď motá můj život. Možná bych měl opět něco změnit. A tím bude to, co je v tuhle chvíli tak trošku problém. Místo. Lidi. A mé závislosti. Po pondělní prohýřené noci v divné společnosti, na divném místě a s divnými aktivitami si říkám, že tohle by mělo skončit dřív než to bude problém větší, než dokážu sám ukočírovat. Možná bych svůj alkoholismus, měl vrátit někde do dob A. možná ještě mnohem dál, těžko říct. Měl bych něco udělat s volným časem, který k tomuhle přímo vybízí.
Možná bych se mohl zase na chvíli vrátit do normálního života. Možná bych si mohl najít někoho s kým budu moci trávit čas. Někoho komu budu moci čmuchat do vlasů. Někoho s kým proležím celý dny v posteli, jenom protože budeme moc líní na to abychom dělali něco jinýho. Někoho s kým se budu smát i při přípravě toustů. Prostě, to co mi teď chvílema dost chybělo. Takový to škádlení. Provokativní sms. Pocit, když tě někdo škrábe po zádech. Na to vlastně teď poslední dobou vzpomínám. A zjišťuju, že je mi jedno kdo se v těch představách objeví. Obvykle to jsou holky z minulosti. Ať už je to J. nebo paní Výpravčí. Nebo kdokoliv jiný, třeba K. s cellem. Prostě je to tak akutní potřeba, že si ji vysním pokaždý tak jak zrovna chci. A přitom to není tak, že bych nebyl schopný to cítit, ale vzpomenu se na to jak jsem se zrovna cítil s nimi, v tu chvíli kdy jsme to spolu prožívali. Matně si vybavím při psaní, jednu situaci. Byl jsem s J. poprvý u ní doma, měli jsme spolu hezký večer. Koukali jsme na film. Popíjeli víno. Jedli jsme parmazán. Souložili. Druhý den jsme jeli jejím autem na výlet. A já u ní pak vařil oběd. Ona mi jenom přihlížela. Objala mne zezadu, když jsem krájel brambory. A i když měla poznámku, která mne pak docela srala, tak to bylo fajn.
Teď nastává ale zase otázka, jsem vůbec ještě schopný tohle udělat? A jsem si jistý, že existuje někdo kdo by v dnešní zvrácené době mohl ještě něco takovýho chtít taky? Nedávno jsme s kámošem probírali opět ženský. On je takovej docela čestňák, nijak asi moc není zkažený, ale dostává od ženskejch celkem čočku a dost špatnej příklad. Samý nevěrnice. Prostě samý divný holky. A já se mu poslední dobou snažím jen říct, že je to asi bohužel tak. I když bych mu raději byl příkladem. Ale jak bych já mohl bejt příkladem, když jsem poslední dobou zažil jen pár nezávazných nocí. Ze kterých má člověk nic, akorát se jim jednou zasměje. A vzpomene si na ně jako na nezbedné mládí. Taky mi dost v hlavě leží, co třeba nejezdit do Prahy a odjet někam "dál". Zase? Nastává otázka. To bys chtěl? Chtěl i nechtěl. Ale co když ta "moje" čeká někde za hranicema? Zrovna v pondělí mi psala Eva (ta holčina z UK, co mne vezla stopem z Calais do Plzně), jak čeká na nádraží na svýho přítele. Úplně jsem si tu chvíli představil. Její přítel je z Nepálu. A našli se tam kde se našli. Budou mít svatbu v Nepálu. Ta holka musí být úplně šťastná. Takže, to že je člověk na cestách, může být vlastně pozitivní - protože můžu potkat někoho speciálního. Kouzelného.
Shrňme si pro a proti, vyvoďme závěr. Když zase vyrazím na cesty, potkám lidi, kteří z mého života udělají zase něco na co budu pyšný. Budu moci deabtovat, budu se moci smát a tentokrát budu mít v kapse i nějaký drobný, což bude výhoda ve chvílích kdy bude úzko. Nevýhodou může být počasí, které není zrovna ideální pro to jezdit stopem po Evropě. Ale, jak se říká: "Není špatné počasí, není zima. Je jenom špatné oblečení." Takže co kdybych se prostě jenom vybavil o něco líp? Taky je dost možný upravit bágl tak, abych netahal zbytečnosti. Což bude vlastně docela nutný udělat, protože posledně jsem se tahal opravdu s něčím nesmírně těžkým. Zbytečně. A nic dalšího mne v tuhle dobu nenapadá, snad jen že v pondělí musím na úřad. A taky bych možná i rád stihnul přednášku kámoše co byl v Maroku. Takže odjezd? Myslím, že mne nikdo nebude chtít ani zastavit. Že to pro všechny bude jenom přínosem. Minimálně pro mne.
Hlavou mi zní několik slov, která jsem si donedávna opakoval. Vidím pár chvil, který jsem si v hlavě uchoval. A říkám si, čím jsou vzdálenější, tím je pro mne horší představa, že se ještě někdy vrátí. Dost mi v hlavě leželo pomyšlení na ty chvíle který jsou minulostí. Ani né tak, že by to bylo špatný nebo to, ale prostě příjde mi že poslední dobou jich bylo tak trošku málo. Možná bych mohl zase říct, že jsem zase nespokojený s tím, kolem čeho se teď motá můj život. Možná bych měl opět něco změnit. A tím bude to, co je v tuhle chvíli tak trošku problém. Místo. Lidi. A mé závislosti. Po pondělní prohýřené noci v divné společnosti, na divném místě a s divnými aktivitami si říkám, že tohle by mělo skončit dřív než to bude problém větší, než dokážu sám ukočírovat. Možná bych svůj alkoholismus, měl vrátit někde do dob A. možná ještě mnohem dál, těžko říct. Měl bych něco udělat s volným časem, který k tomuhle přímo vybízí.
Možná bych se mohl zase na chvíli vrátit do normálního života. Možná bych si mohl najít někoho s kým budu moci trávit čas. Někoho komu budu moci čmuchat do vlasů. Někoho s kým proležím celý dny v posteli, jenom protože budeme moc líní na to abychom dělali něco jinýho. Někoho s kým se budu smát i při přípravě toustů. Prostě, to co mi teď chvílema dost chybělo. Takový to škádlení. Provokativní sms. Pocit, když tě někdo škrábe po zádech. Na to vlastně teď poslední dobou vzpomínám. A zjišťuju, že je mi jedno kdo se v těch představách objeví. Obvykle to jsou holky z minulosti. Ať už je to J. nebo paní Výpravčí. Nebo kdokoliv jiný, třeba K. s cellem. Prostě je to tak akutní potřeba, že si ji vysním pokaždý tak jak zrovna chci. A přitom to není tak, že bych nebyl schopný to cítit, ale vzpomenu se na to jak jsem se zrovna cítil s nimi, v tu chvíli kdy jsme to spolu prožívali. Matně si vybavím při psaní, jednu situaci. Byl jsem s J. poprvý u ní doma, měli jsme spolu hezký večer. Koukali jsme na film. Popíjeli víno. Jedli jsme parmazán. Souložili. Druhý den jsme jeli jejím autem na výlet. A já u ní pak vařil oběd. Ona mi jenom přihlížela. Objala mne zezadu, když jsem krájel brambory. A i když měla poznámku, která mne pak docela srala, tak to bylo fajn.
Teď nastává ale zase otázka, jsem vůbec ještě schopný tohle udělat? A jsem si jistý, že existuje někdo kdo by v dnešní zvrácené době mohl ještě něco takovýho chtít taky? Nedávno jsme s kámošem probírali opět ženský. On je takovej docela čestňák, nijak asi moc není zkažený, ale dostává od ženskejch celkem čočku a dost špatnej příklad. Samý nevěrnice. Prostě samý divný holky. A já se mu poslední dobou snažím jen říct, že je to asi bohužel tak. I když bych mu raději byl příkladem. Ale jak bych já mohl bejt příkladem, když jsem poslední dobou zažil jen pár nezávazných nocí. Ze kterých má člověk nic, akorát se jim jednou zasměje. A vzpomene si na ně jako na nezbedné mládí. Taky mi dost v hlavě leží, co třeba nejezdit do Prahy a odjet někam "dál". Zase? Nastává otázka. To bys chtěl? Chtěl i nechtěl. Ale co když ta "moje" čeká někde za hranicema? Zrovna v pondělí mi psala Eva (ta holčina z UK, co mne vezla stopem z Calais do Plzně), jak čeká na nádraží na svýho přítele. Úplně jsem si tu chvíli představil. Její přítel je z Nepálu. A našli se tam kde se našli. Budou mít svatbu v Nepálu. Ta holka musí být úplně šťastná. Takže, to že je člověk na cestách, může být vlastně pozitivní - protože můžu potkat někoho speciálního. Kouzelného.
Shrňme si pro a proti, vyvoďme závěr. Když zase vyrazím na cesty, potkám lidi, kteří z mého života udělají zase něco na co budu pyšný. Budu moci deabtovat, budu se moci smát a tentokrát budu mít v kapse i nějaký drobný, což bude výhoda ve chvílích kdy bude úzko. Nevýhodou může být počasí, které není zrovna ideální pro to jezdit stopem po Evropě. Ale, jak se říká: "Není špatné počasí, není zima. Je jenom špatné oblečení." Takže co kdybych se prostě jenom vybavil o něco líp? Taky je dost možný upravit bágl tak, abych netahal zbytečnosti. Což bude vlastně docela nutný udělat, protože posledně jsem se tahal opravdu s něčím nesmírně těžkým. Zbytečně. A nic dalšího mne v tuhle dobu nenapadá, snad jen že v pondělí musím na úřad. A taky bych možná i rád stihnul přednášku kámoše co byl v Maroku. Takže odjezd? Myslím, že mne nikdo nebude chtít ani zastavit. Že to pro všechny bude jenom přínosem. Minimálně pro mne.
čtvrtek 13. listopadu 2014
V zajetí
Středa fuč a v hlavě ti znělo: "Pokud Vás vybereme, tak se Vám do středy nejpozději ozveme." K tomu ti neustále matka něco vyčítá. Začínáš cítit nespokojenost se vším. Snažíš se tomu jenom smát, ale moc to nejde. Přemýšlíš o tom jaká by ta tvá cesta měla být. Sedíš jenom tak před televizí na který si chceš pustit film, nakonec usoudíš že VHSka jako médium bude docela dost nostalgický. A tak si nostalgicky pouštíš film, na který si naposledy koukal snad někdy před deseti lety. Možná i víc. Ležíš a stále se ti hlavou honí několik myšlenek. V tom vidíš jak přichází máti a chce tě nasrat. Rýpe do tebe až do chvíle kdy se poslušně zvedneš a oblečeš se. V hlavě ti najednou zní: "Seber si všechny věci a zmiz." Bereš ale nakonec jenom knížku, pár věcí a kolo. Mizíš ven. Jsi docela naštvaný. Nevíš teď co dál. Koukáš na to jak máš upuštěný gumy. Napadne tě jet je nafoukat k otci do garáže. Tak mu píšeš a on ti hned volá.
Když tam přijedeš čeká tě tam s drobnejma, ať dojdeš do vedlejší hospody pro piva. A tak tam kráčíš. Uvnitř sedí jen jeden nějaký chlápek. Barmanka je jako obvykle nasraná, že po ní něco chceš. Mezitím se snaží někomu dovolat. Pivo ji neskutečně pění. Z telefonu zní obsazovací tón. Žádný hovor se nekoná. Podává ti pivo v zasraných skleničkách. Po stěnách stéká pěna. A ty odcházíš. Modlíš se ať zrovna nikdo nevchází, protože ve chvíli kdy otvíráš dveře za nimi držíš i jedno pivo. A to by se rozlilo. Když dorazíš zpátky, máš už nalitou pulku. Přichází chlápek ze sousední garáže a nese flašku pálenky z malin. Je celá voňavá. Klopíš do sebe panáky a debatuješ o všem možném. Na chvíli vypínáš mozek a netrápí tě to. Najednou se v tobě objevuje mírná naděje, na to že to všechno bude fajn. Chlápek odchází a ty si foukáš kolo. Protože to je přeci to, co jsi měl udělat. Táta ti nalívá další pulku, chce už jít domů, ale ty povíš: "Ne, ještě nechoď, pokecáme jenom tak jako syn a otec." Chvílema brečíš, jak se mu snažíš vysvětlit některé věci na rovinu. Jak ze sebe dostáváš všechno co tě žere. Stejně tak i on. Vytáhneš věci, který jsou už dávno mimo, ale musíš protože když tam tak před tebou stojí přiopilý připomíná ti tu špatnou chvíli.
A tak tam brečíš, směješ se a uvnitř se zoceluješ. Cítíš jak tě ovládá alkohol. Doslova jsi v jeho pařátech a říkáš si zrovna, že bys neměl jezdit tam odkud jsi vyjel. Že dnes pojedeš spát, vlastně je ti všechno jedno, nepřemýšlíš nad tím. Nevím jak je to možné, jedeš ožralý na svém kole. Ani už nevíš kudy. Snažíš se vyzvednout paměťovku, ale nikdo ti neotvírá. Zvoníš jak ocas na svou kámošku v takovým stavu, že by sis za to na druhý den nejraději dal facku. O hovoru do Plzně raději ani už nemluvíš, protože stejně nevíš co jsi říkal. Pravděpodobně to byla ale nějaká hrozná píčovina. Jezdíš na kole s vypuštěným zadním kolem a evidentně tě to vůbec nesere. Jezdíš po parku. Chytáš rage a strháváš tachometr. Třískneš s ním o zem a opět bulíš jako malý děcko. Lezeš na lešení. Ale v půlce si to rozmyslíš, protože máš vlastně dole kolo. No a ráno se cejtíš jako největší debil. Je ti blbě a říkáš si že přišel další den, jak s ním naložíš?
Když tam přijedeš čeká tě tam s drobnejma, ať dojdeš do vedlejší hospody pro piva. A tak tam kráčíš. Uvnitř sedí jen jeden nějaký chlápek. Barmanka je jako obvykle nasraná, že po ní něco chceš. Mezitím se snaží někomu dovolat. Pivo ji neskutečně pění. Z telefonu zní obsazovací tón. Žádný hovor se nekoná. Podává ti pivo v zasraných skleničkách. Po stěnách stéká pěna. A ty odcházíš. Modlíš se ať zrovna nikdo nevchází, protože ve chvíli kdy otvíráš dveře za nimi držíš i jedno pivo. A to by se rozlilo. Když dorazíš zpátky, máš už nalitou pulku. Přichází chlápek ze sousední garáže a nese flašku pálenky z malin. Je celá voňavá. Klopíš do sebe panáky a debatuješ o všem možném. Na chvíli vypínáš mozek a netrápí tě to. Najednou se v tobě objevuje mírná naděje, na to že to všechno bude fajn. Chlápek odchází a ty si foukáš kolo. Protože to je přeci to, co jsi měl udělat. Táta ti nalívá další pulku, chce už jít domů, ale ty povíš: "Ne, ještě nechoď, pokecáme jenom tak jako syn a otec." Chvílema brečíš, jak se mu snažíš vysvětlit některé věci na rovinu. Jak ze sebe dostáváš všechno co tě žere. Stejně tak i on. Vytáhneš věci, který jsou už dávno mimo, ale musíš protože když tam tak před tebou stojí přiopilý připomíná ti tu špatnou chvíli.
A tak tam brečíš, směješ se a uvnitř se zoceluješ. Cítíš jak tě ovládá alkohol. Doslova jsi v jeho pařátech a říkáš si zrovna, že bys neměl jezdit tam odkud jsi vyjel. Že dnes pojedeš spát, vlastně je ti všechno jedno, nepřemýšlíš nad tím. Nevím jak je to možné, jedeš ožralý na svém kole. Ani už nevíš kudy. Snažíš se vyzvednout paměťovku, ale nikdo ti neotvírá. Zvoníš jak ocas na svou kámošku v takovým stavu, že by sis za to na druhý den nejraději dal facku. O hovoru do Plzně raději ani už nemluvíš, protože stejně nevíš co jsi říkal. Pravděpodobně to byla ale nějaká hrozná píčovina. Jezdíš na kole s vypuštěným zadním kolem a evidentně tě to vůbec nesere. Jezdíš po parku. Chytáš rage a strháváš tachometr. Třískneš s ním o zem a opět bulíš jako malý děcko. Lezeš na lešení. Ale v půlce si to rozmyslíš, protože máš vlastně dole kolo. No a ráno se cejtíš jako největší debil. Je ti blbě a říkáš si že přišel další den, jak s ním naložíš?
neděle 9. listopadu 2014
Deset deka Moody myšlenek 11.
Pozitivní myšlení. Ono to občas funguje. Ani to nečekáš a když se chce, nějak se i daří. Byl jsem v domě byrokracie zařizovat nezbytnosti pro následující období a vše se vydařilo s takovou rychlostí, že jsem to ani nečekal. A když jsem dva dny poté rozbalil dopisní obálku s psaním, obohaceným kulatým razítkem, nestačil jsem se divit. Opravdu jsem vše zařídil ve středu a ve středu již bylo rozhodnuto. Možná tomu napomohly ty zvláštní okolnosti, možná jenom to že jsem doufal. To už je těžko říci. Každopádně zařízeno. V posledních dnech se mi taky zachtělo dalšího TrainTripu. Poslední takový jsem absolvoval v roce 2009 a stálo to opravdu za to. Vzpomínky zůstaly a tak nějak se semnou roky nesly. A nijak zvlášť jsem nestrádal, dost jsem se toho najezdil v práci a když mne vyhodili tak i ve svém osobním volnu. A když bylo nejhůře, červená kartička s měsíčním kupónem mi v rámci PID zařídila svezení do aleluja.
Tentokrát se naskytla příležitost, nazvěme ji v rámci dnešního článku příležitostí číslo 1. Mé zdroje napověděly, že se opět chystá akce ve spolupráci s Lidlem. Lidlenka! Za rozumnej peníz, možno projet celý svět. Ehm, teda jenom ČR. Ale i to je za dvě kila dost. A tak jsem se začal schánět, protože jak nemám s kým vytáhnou paty z "baráku" tak akorát plodím kraviny. Jenomže nastal problém, nazvěme ho problémem číslo jedna. "Bohužel, jízdenky jsou vyprodané." hlásí Ema z Ostravy a ženská na infolince mi potvrdí to samé, nýbrž okruh rozšíří na celý MS kraj. Problém číslo dvě vznikl ve chvíli, kdy jsem se dozvěděl od svý spolucestovatelky že "nemůže". No a jak to tak bývá, tak z těch všech problémů jsem udělal další malé. Pro sebe, pro druhý. No prostě jsem to potento. A tak teď vlastně po vyřešení problému číslo jedna, stále trvá problém číslo dvě. Všechny ostatní malé pominuly. Za vyřešení problému číslo jedna vděčím Andrému, který pro mne ve svém volném čase scháněl jízdenku někde o 379 km dál odsuď. A teď bych i brzy rád vyřešil ten poslední. Tím je D., takže až si to bude číst mohla by snad vědět že mne mrzí to vykolejení a že o to aby jela fakt stojím. Že doufám, že pro to udělá první a poslední. Protože to místo ji furt držím. Opravdu!
Příležitostí číslo 2, se stává ultimátní pracovní nabídka. Možná by se opět mohlo stát, že bych mohl psát o "workintrain" tak jako kdysi. Tentokráte z jiného pohledu ale o to zábavnějšího - doufám. Zítra budu muset projít náborovým procesem a pokud v něm zvítězím - jako že jiná možnost neexistuje, budu se opět pohybovat ve svém nejoblíbenějším prostředí a to ještě na mezinárodní úrovni. To by znamenalo, že bych opět mohl bejt víc a víc happy. Možná dokonce ještě více než jsem teď. Uvidíme, ale s úsměvem tam zítra nakráčím a půjdu s kůží na trh. A pokud se to nevyvede a já budu stále, jaksi bez "zázemí" a "závazků" tak se holt vymyslí něco jinýho, spontánního. To vůbec není a nikdy nebude už problém. Protože "problém" je přeci příležitost a příležitosti se co? Chytá! Takže mi držte palce prosím! Záleží mi na tom.
Jo a jenom tak mimochodem, vážím si pozvání na cokoliv a kamkoliv. Opravdu! Jako rak mám totiž dost často problém s tím že mám pocit, že všem známým bych nejraději dal celý svět a voni mne nechtějí věnovat ani blbou minutu. Takže kdokoliv mne na něco někam pozve - i kdybych to odmítl, tak má u mne velký plus. To je prostě takový to přátelský plus, který se nesmaže. Teda, dobře u raků se smaže průměrně za měsíc dva, kdy se neozvete. Stávají se z Vás pak takový ty mrtvý dušičky v seznamu a to já nemám rád. Protože pak dostanu nějakou podivnou depku a ty kontakty mizí. Občas si říkám: "Proč svět nemůže být jako v The Sims 2? Tam když máte přátele a neozvete se jim, tak ještě předtím než s nimi ztratíte "kontakt" tak Vám milionkrát zavolají a zeptají se jestli třeba nemáte nějakou nemoc, nebo nějakou kravinu prostě." Takže díky Emě za páteční vytržení a Kubovi za toulky deštěm za pivem. Oba jsme vypadali sice jako z minulého století, ale podle mýho jsme v tu chvíli jsme byli dva nejstylovější lidé v tomhle městě.
Tentokrát se naskytla příležitost, nazvěme ji v rámci dnešního článku příležitostí číslo 1. Mé zdroje napověděly, že se opět chystá akce ve spolupráci s Lidlem. Lidlenka! Za rozumnej peníz, možno projet celý svět. Ehm, teda jenom ČR. Ale i to je za dvě kila dost. A tak jsem se začal schánět, protože jak nemám s kým vytáhnou paty z "baráku" tak akorát plodím kraviny. Jenomže nastal problém, nazvěme ho problémem číslo jedna. "Bohužel, jízdenky jsou vyprodané." hlásí Ema z Ostravy a ženská na infolince mi potvrdí to samé, nýbrž okruh rozšíří na celý MS kraj. Problém číslo dvě vznikl ve chvíli, kdy jsem se dozvěděl od svý spolucestovatelky že "nemůže". No a jak to tak bývá, tak z těch všech problémů jsem udělal další malé. Pro sebe, pro druhý. No prostě jsem to potento. A tak teď vlastně po vyřešení problému číslo jedna, stále trvá problém číslo dvě. Všechny ostatní malé pominuly. Za vyřešení problému číslo jedna vděčím Andrému, který pro mne ve svém volném čase scháněl jízdenku někde o 379 km dál odsuď. A teď bych i brzy rád vyřešil ten poslední. Tím je D., takže až si to bude číst mohla by snad vědět že mne mrzí to vykolejení a že o to aby jela fakt stojím. Že doufám, že pro to udělá první a poslední. Protože to místo ji furt držím. Opravdu!
Příležitostí číslo 2, se stává ultimátní pracovní nabídka. Možná by se opět mohlo stát, že bych mohl psát o "workintrain" tak jako kdysi. Tentokráte z jiného pohledu ale o to zábavnějšího - doufám. Zítra budu muset projít náborovým procesem a pokud v něm zvítězím - jako že jiná možnost neexistuje, budu se opět pohybovat ve svém nejoblíbenějším prostředí a to ještě na mezinárodní úrovni. To by znamenalo, že bych opět mohl bejt víc a víc happy. Možná dokonce ještě více než jsem teď. Uvidíme, ale s úsměvem tam zítra nakráčím a půjdu s kůží na trh. A pokud se to nevyvede a já budu stále, jaksi bez "zázemí" a "závazků" tak se holt vymyslí něco jinýho, spontánního. To vůbec není a nikdy nebude už problém. Protože "problém" je přeci příležitost a příležitosti se co? Chytá! Takže mi držte palce prosím! Záleží mi na tom.
Jo a jenom tak mimochodem, vážím si pozvání na cokoliv a kamkoliv. Opravdu! Jako rak mám totiž dost často problém s tím že mám pocit, že všem známým bych nejraději dal celý svět a voni mne nechtějí věnovat ani blbou minutu. Takže kdokoliv mne na něco někam pozve - i kdybych to odmítl, tak má u mne velký plus. To je prostě takový to přátelský plus, který se nesmaže. Teda, dobře u raků se smaže průměrně za měsíc dva, kdy se neozvete. Stávají se z Vás pak takový ty mrtvý dušičky v seznamu a to já nemám rád. Protože pak dostanu nějakou podivnou depku a ty kontakty mizí. Občas si říkám: "Proč svět nemůže být jako v The Sims 2? Tam když máte přátele a neozvete se jim, tak ještě předtím než s nimi ztratíte "kontakt" tak Vám milionkrát zavolají a zeptají se jestli třeba nemáte nějakou nemoc, nebo nějakou kravinu prostě." Takže díky Emě za páteční vytržení a Kubovi za toulky deštěm za pivem. Oba jsme vypadali sice jako z minulého století, ale podle mýho jsme v tu chvíli jsme byli dva nejstylovější lidé v tomhle městě.
čtvrtek 6. listopadu 2014
Něco za něco, do Prahy a zpět na Vernisáž
Nastal čas, kdy jsem si uvědomil že už bych mohl opět navštívit dům byrokracie. Moc se mi nechtělo samozřejmě, ale nějak musím. Neexistovala jiná možnost, i když dočasná. Tak jsem se prostě v úterý ráno sbalil a vydal jsem se na výpadovku z města. Povím Vám, bylo mi nějak zle. Ale to tak před cestou bývá. Neuděláš s tím nic. Pomaličku jsem si to kráčel městem k místu odkud stopuji, ale už z dálky jsem věděl že něco není v pořádku. Na místě stála policejní hlídka se zapnutým majáčkem a blokovala celý místo kde stopuji. Paráda, musím za město trošku dál. Tam je bývalá zastávka, tak to tam vyzkouším poprvé jako alternativu. Auta jezdila už docela rychle, město končilo asi sto metrů předemnou. No obával jsem se toho, že odsuď určitě neodjedu. Všechno tomu nasvědčovalo. A moje nálada nebyla o nic lepší. Když v tom mi staví třídveřový Fiat. Mladej klučina povídá: "Jedu jenom na Českobratrskou, může být?" kladně odpovídám a vydávám se sním na 20 km projížďku do centra Ostravy. Celkem zcestovalý člověk, jak se po cestě dovídám. Jelo se mi s ním moc fajn. Věděl přesně co chce, jak chce. Stál si za tím.
Ostravou jsem opět proletěl tramvají na místo kde stopuji na Brno. Jako obvykle jsem tam tvrdnul pěkně dlouho, vůbec se mi to nelíbilo. Stát tam téměř dvě hodiny. Ale je to prostě nutný zlo. Zachvíli mi zastavil klučina v oktávce. Prej projel stopem celý Chorvatsko a tak a chystá se do Maroka. Vezme mne do Bělotína na benzínku, jede se podívat po lysohlávkách. Vyhodil mne na D1 před sjezdem na Bělotín na Shellce. Na prázdný Shellce, kde spali jen tři kamioňáci a frekvence byla asi pět aut za hodinu. Ale já jsem tam stál a nechal jsem se ovívat větrem, který byl po čase docela nepříjemný. Stál jsem tam možná něco přes hodinu a půl. Nevím. Z tohohle nešvaru mne vytrhnul kamioňák Pablo. Byl to samozřejmě Čech, jezdil u CSka. Vzal mne pěkně přes Hradec Králové - tímpádem i přes Moravskou Třebovou a kruháč u kterýho jsem poprvý potkal na tomhle místě "Mašinku". Kopec, pod kterým jsem spal zářil podzimem a ty barvy tomu kraji dodaly ještě více krásy. Do Prahy jsme jeli z části po pěkných dírách. Jenom aby se ušetřilo na mýtném. Pochopitelně.
Vyhodil mne v Horních Počernicích na Shellce naproti Hummer tvrzi. Prošel jsem polem na nejbližší zastávku pražský MHD a vydal jsem se směrem ke kamarádce u který jsem měl zajištěný spaní. Když jsem projížděl Černým Mostem vzpomněl jsem si na J. a na Aničku. Nejvíce divný na tom bylo, že mi nějak v tu chvíli napsala na Facebook zprávu. Po nějakým půl roce co jsme si vůbec nepsali. Asi nějaká telepatie nebo něco takovýho. Každopádně jsem dorazil k Evě, ale protože se učila snažil jsem se zabavit někde venku. Napsal jsem Zee, která bydlí kousek od ní. Byli jsme domluvený na sraz "na cigárko" ale oba jsme to tak nějak posrali, že ani jeden z nás nebyl schopnej dojít na místo kde jsme se měli sejít. A tak jsme se krásně minuli. Ale nijak zvlášť mne to nerozhodilo, spíše jsem se tomu zasmál. Je totiž rozdíl, když nevýjde spontánně domluvená záležitost, než něco co domlouváš dýl. Vrátil jsem se zpátky k Evě, ta už měla z učení hlavu jak pátrací balón a tak jsem jí občas rozptýlil. Kolem půlnoci jsem ulehl a usnul. Čekal mne velký den.
Ráno jsem se vzbudil a měl jsem neskutečný nervy. Bolelo mne břicho a nemohl jsem ani vylézt z postele. Nervy z úřadů, z toho že jsem musel jít reklamovat telefon a taky z toho že jsem měl málo času na to vyrazit směr Ostravsko, kde jsem měl s D. něco domluvený. No prostě děsný ráno. Ani jsem si nedal kávu. Vzbudil jsem Evu a udělal ji kávu, za odměnu že jsem mohl přespat. Dal jsem si jeden z jejich výborných čajů a vydal se na cestu. Probouzející Praha je vždycky fajn. V osm ráno. Je to všechno takový, nostalgický. Stejně tak jako vůbec celá cesta kdy jsem jí projížděl, zastávky jako: "Černý Most, Doležalova, Solidarita, Strašnická a Nádraží Vršovice" ve mne vyvolávají neskutečně živé představy a imaginace situací co se na nich odehrály. Na úřad jsem dorazil v půl devátý a vše potřebné jsem s úsměvem zvládl za hodinu. Vůbec žádný problém. Teď ještě zaletět vyreklamovat telefon do Spálený a prodat paměti do Opletalky. Stíháš Moody, klid! Stále jsem měl před očima to, že mne ještě čeká víc než 350 km. Musím to stihnout!
Stihnul jsem dokonce i zburcovat Verču na rychlý kafe v Újezdě. Dokonce jsem ji i obdaroval polívkou, aby neumřela hlady na koleji. Ach ty děti továrníků, bez kreditky. :)) Modlil jsem se stopařským bohům abych se ze svýho obvyklýho místa dostal do Ovy co nejrychleji. A taky se mi zadařilo, druhý Téčko co projelo mi staví. Je to chlápek z Českého Těšína. Božstvo zafungovalo a takhle super a dlouhý stop mi nadělilo zřejmě s úsměvem. V Těšíně jsem vyskakoval a v rychlosti předával i kontakt na svůj blog - což obvykle nedělám. (Tímto tě zdravím! A ještě jednou díky za super svezení!). Bus jel až za půl hoďky a tak jsem šel ještě chvíli stopovat. Bohužel tma mi nehrála do karet a tak jsem nakonec musel jet autobusem. V Karviný jsem tedy byl až někdy kolem šestý. Ale na to že jsem jel z Prahy, docela dost luxus. Božstvo se mi postaralo o zajímavý rychlý svezení, čekal jsem co za to bude chtít. Na čem si to vybere a ono to přišlo hned den poté. Samozřejmě jsem spěchal kvůli D. a tomu že jsem zamluvil místa na vernisáži na místním zámku, měla se tady představovat první a jediná replika tzv. Codex Gigas - tedy Velké knihy, přezdívané jako Ďáblova Bible. Od rána, dne kdy se to mělo stát jsem byl dost napjatý. Těšil jsem se, ale znáte to. Jak se těšíte, tak to stojí za nic. Už ráno naznačila, že asi nic. A já jsem se rozbíhal proti zdi a snažil si rozmlátit hlavu. Mohl jsem totiž zůstat v Praze a vidět se s přáteli, který jsem dlouho neviděl. Spěchal jsem kvůli ní. (tý vernisáži?)
***
Zašifrováno
fnzbmřrwzě v gnx wnx olyb anmančrab, gnx gb anxbarp qbcnqyb. fáz wfrz zěy wíg an ireavfáž. cneáqn. anxbarp gb ilřršvy fcbagáaaí xázbš, xgreý cřvwny cbmiáaí. x gbzh išrzh, wfrz i cenmr cebqáiny i bcyrgnypr cnzěgv xgreý wfrz xbhcvy nfv gnx mn 8k gbyvx, mn cáe xnčrx nolpu fv zbuy qbibyvg xbhcvg wímqraxh an iynx. zěyv wfzr f q. wrg an genvagevc. ab n iígr pb? arcbwrqrz. m gbub išrub cylar, žr olpu fv mnf gnx nxbeág zěy fonyvg fiý unenzcáqí n gáuabhg. cebgbžr yvqv fr armzěavyv n armzěaí. cbxnžqé xqlž wfrz fr i žvibgě an aěpb/aěxbub gěšvy, arob aěxbub zěy snxg eáq gnx gb anxbarp olyb išrpuab cebgv zar. arwyécr zv olyb, xqlž wfrz cbgxáiny pvmí yvqv pb zv cbzbuyv, cbcbiíqnyv fv frzabh n an gb nol zar cbqenmvyv abul, olyb záyb čnfh. n cřrpv arcbqenmígr abul aěxbzh, xbub hivqígr grď n f gěží aěxql wvaql. n b gbz gb qarfxn wr, išvpuav fv zlfyí žr wfgr fnzbmřrwzbfg. Žr fr ižqlpxl cřvcynmígr n wá ariíz pb wršgě. n i gbzuyr wá pubqvg arhzíz. záz fr nfv zbp eáq, an gb nolpu gb yvqrz gecěy. cebfgě arpugěwí? snwa, arzhfrwí. anwqbh fr wvaý. an fiěgě wr 7,15 zvyvneq yvqí n wá arzíaíz oerčrg ceb wrqabub. nfv hž wfrz fv gbub mnžvy zbp, an gb nolpu gb qěyny.
cíšv gebšxh i ebmzneh, ir xgreéz olpu fr arwenqěwv ilcnřvy qb wvaé pvivyvmnpr n an išrpual mncbzaěy, nyr záš zbwí xaížxh - pupv wv mcěg, cebgbžr fv wv zbp iážíz - v xqlž zv cřvcbzíaá aěxbub xqb mavčvy zé iršxreé cřrqfgnil b zrmvyvqfxýpu imgnmípu. n gb pb fv "cebžíiáz" f grobh, zar snxg gnxl qbfg hgiemhwr i gbz, žr wfbh yvqv cebfgě zvzb. iahpbing fr gv i avčrz hž arohqh. xnšyh an gb. arermvtahwv. arcebueáiáz. cebfgě hž wra arwfrz čybiěx, xgreý fr aěxbzh iahphwr. ohqrš fv mnf nfv říxng, cebč wfrz fr mnčny pubing qviaě, nyr wr gb išrpuab xiůyv gbzh, wnxá wfv. nofbyhgaě fv ariážíš gbub, pb ceb gror qěyáz. n ohqr gb gnx wnxb mr išrzv. cebfgě fr gb cbznyh ebmcylar. n wá ohqh oerčrg. puiíyv. n gl fv gřron aěxql hiěqbzíš, cebč fv fr zěyn mnpubing wvanx arž fv fr mnpubinyn. n cebč wr xbzhavxnpr qůyržvgěwší, arž iynfgaí rtb.
Ostravou jsem opět proletěl tramvají na místo kde stopuji na Brno. Jako obvykle jsem tam tvrdnul pěkně dlouho, vůbec se mi to nelíbilo. Stát tam téměř dvě hodiny. Ale je to prostě nutný zlo. Zachvíli mi zastavil klučina v oktávce. Prej projel stopem celý Chorvatsko a tak a chystá se do Maroka. Vezme mne do Bělotína na benzínku, jede se podívat po lysohlávkách. Vyhodil mne na D1 před sjezdem na Bělotín na Shellce. Na prázdný Shellce, kde spali jen tři kamioňáci a frekvence byla asi pět aut za hodinu. Ale já jsem tam stál a nechal jsem se ovívat větrem, který byl po čase docela nepříjemný. Stál jsem tam možná něco přes hodinu a půl. Nevím. Z tohohle nešvaru mne vytrhnul kamioňák Pablo. Byl to samozřejmě Čech, jezdil u CSka. Vzal mne pěkně přes Hradec Králové - tímpádem i přes Moravskou Třebovou a kruháč u kterýho jsem poprvý potkal na tomhle místě "Mašinku". Kopec, pod kterým jsem spal zářil podzimem a ty barvy tomu kraji dodaly ještě více krásy. Do Prahy jsme jeli z části po pěkných dírách. Jenom aby se ušetřilo na mýtném. Pochopitelně.
Vyhodil mne v Horních Počernicích na Shellce naproti Hummer tvrzi. Prošel jsem polem na nejbližší zastávku pražský MHD a vydal jsem se směrem ke kamarádce u který jsem měl zajištěný spaní. Když jsem projížděl Černým Mostem vzpomněl jsem si na J. a na Aničku. Nejvíce divný na tom bylo, že mi nějak v tu chvíli napsala na Facebook zprávu. Po nějakým půl roce co jsme si vůbec nepsali. Asi nějaká telepatie nebo něco takovýho. Každopádně jsem dorazil k Evě, ale protože se učila snažil jsem se zabavit někde venku. Napsal jsem Zee, která bydlí kousek od ní. Byli jsme domluvený na sraz "na cigárko" ale oba jsme to tak nějak posrali, že ani jeden z nás nebyl schopnej dojít na místo kde jsme se měli sejít. A tak jsme se krásně minuli. Ale nijak zvlášť mne to nerozhodilo, spíše jsem se tomu zasmál. Je totiž rozdíl, když nevýjde spontánně domluvená záležitost, než něco co domlouváš dýl. Vrátil jsem se zpátky k Evě, ta už měla z učení hlavu jak pátrací balón a tak jsem jí občas rozptýlil. Kolem půlnoci jsem ulehl a usnul. Čekal mne velký den.
Ráno jsem se vzbudil a měl jsem neskutečný nervy. Bolelo mne břicho a nemohl jsem ani vylézt z postele. Nervy z úřadů, z toho že jsem musel jít reklamovat telefon a taky z toho že jsem měl málo času na to vyrazit směr Ostravsko, kde jsem měl s D. něco domluvený. No prostě děsný ráno. Ani jsem si nedal kávu. Vzbudil jsem Evu a udělal ji kávu, za odměnu že jsem mohl přespat. Dal jsem si jeden z jejich výborných čajů a vydal se na cestu. Probouzející Praha je vždycky fajn. V osm ráno. Je to všechno takový, nostalgický. Stejně tak jako vůbec celá cesta kdy jsem jí projížděl, zastávky jako: "Černý Most, Doležalova, Solidarita, Strašnická a Nádraží Vršovice" ve mne vyvolávají neskutečně živé představy a imaginace situací co se na nich odehrály. Na úřad jsem dorazil v půl devátý a vše potřebné jsem s úsměvem zvládl za hodinu. Vůbec žádný problém. Teď ještě zaletět vyreklamovat telefon do Spálený a prodat paměti do Opletalky. Stíháš Moody, klid! Stále jsem měl před očima to, že mne ještě čeká víc než 350 km. Musím to stihnout!
Stihnul jsem dokonce i zburcovat Verču na rychlý kafe v Újezdě. Dokonce jsem ji i obdaroval polívkou, aby neumřela hlady na koleji. Ach ty děti továrníků, bez kreditky. :)) Modlil jsem se stopařským bohům abych se ze svýho obvyklýho místa dostal do Ovy co nejrychleji. A taky se mi zadařilo, druhý Téčko co projelo mi staví. Je to chlápek z Českého Těšína. Božstvo zafungovalo a takhle super a dlouhý stop mi nadělilo zřejmě s úsměvem. V Těšíně jsem vyskakoval a v rychlosti předával i kontakt na svůj blog - což obvykle nedělám. (Tímto tě zdravím! A ještě jednou díky za super svezení!). Bus jel až za půl hoďky a tak jsem šel ještě chvíli stopovat. Bohužel tma mi nehrála do karet a tak jsem nakonec musel jet autobusem. V Karviný jsem tedy byl až někdy kolem šestý. Ale na to že jsem jel z Prahy, docela dost luxus. Božstvo se mi postaralo o zajímavý rychlý svezení, čekal jsem co za to bude chtít. Na čem si to vybere a ono to přišlo hned den poté. Samozřejmě jsem spěchal kvůli D. a tomu že jsem zamluvil místa na vernisáži na místním zámku, měla se tady představovat první a jediná replika tzv. Codex Gigas - tedy Velké knihy, přezdívané jako Ďáblova Bible. Od rána, dne kdy se to mělo stát jsem byl dost napjatý. Těšil jsem se, ale znáte to. Jak se těšíte, tak to stojí za nic. Už ráno naznačila, že asi nic. A já jsem se rozbíhal proti zdi a snažil si rozmlátit hlavu. Mohl jsem totiž zůstat v Praze a vidět se s přáteli, který jsem dlouho neviděl. Spěchal jsem kvůli ní. (tý vernisáži?)
***
Zašifrováno
fnzbmřrwzě v gnx wnx olyb anmančrab, gnx gb anxbarp qbcnqyb. fáz wfrz zěy wíg an ireavfáž. cneáqn. anxbarp gb ilřršvy fcbagáaaí xázbš, xgreý cřvwny cbmiáaí. x gbzh išrzh, wfrz i cenmr cebqáiny i bcyrgnypr cnzěgv xgreý wfrz xbhcvy nfv gnx mn 8k gbyvx, mn cáe xnčrx nolpu fv zbuy qbibyvg xbhcvg wímqraxh an iynx. zěyv wfzr f q. wrg an genvagevc. ab n iígr pb? arcbwrqrz. m gbub išrub cylar, žr olpu fv mnf gnx nxbeág zěy fonyvg fiý unenzcáqí n gáuabhg. cebgbžr yvqv fr armzěavyv n armzěaí. cbxnžqé xqlž wfrz fr i žvibgě an aěpb/aěxbub gěšvy, arob aěxbub zěy snxg eáq gnx gb anxbarp olyb išrpuab cebgv zar. arwyécr zv olyb, xqlž wfrz cbgxáiny pvmí yvqv pb zv cbzbuyv, cbcbiíqnyv fv frzabh n an gb nol zar cbqenmvyv abul, olyb záyb čnfh. n cřrpv arcbqenmígr abul aěxbzh, xbub hivqígr grď n f gěží aěxql wvaql. n b gbz gb qarfxn wr, išvpuav fv zlfyí žr wfgr fnzbmřrwzbfg. Žr fr ižqlpxl cřvcynmígr n wá ariíz pb wršgě. n i gbzuyr wá pubqvg arhzíz. záz fr nfv zbp eáq, an gb nolpu gb yvqrz gecěy. cebfgě arpugěwí? snwa, arzhfrwí. anwqbh fr wvaý. an fiěgě wr 7,15 zvyvneq yvqí n wá arzíaíz oerčrg ceb wrqabub. nfv hž wfrz fv gbub mnžvy zbp, an gb nolpu gb qěyny.
cíšv gebšxh i ebmzneh, ir xgreéz olpu fr arwenqěwv ilcnřvy qb wvaé pvivyvmnpr n an išrpual mncbzaěy, nyr záš zbwí xaížxh - pupv wv mcěg, cebgbžr fv wv zbp iážíz - v xqlž zv cřvcbzíaá aěxbub xqb mavčvy zé iršxreé cřrqfgnil b zrmvyvqfxýpu imgnmípu. n gb pb fv "cebžíiáz" f grobh, zar snxg gnxl qbfg hgiemhwr i gbz, žr wfbh yvqv cebfgě zvzb. iahpbing fr gv i avčrz hž arohqh. xnšyh an gb. arermvtahwv. arcebueáiáz. cebfgě hž wra arwfrz čybiěx, xgreý fr aěxbzh iahphwr. ohqrš fv mnf nfv říxng, cebč wfrz fr mnčny pubing qviaě, nyr wr gb išrpuab xiůyv gbzh, wnxá wfv. nofbyhgaě fv ariážíš gbub, pb ceb gror qěyáz. n ohqr gb gnx wnxb mr išrzv. cebfgě fr gb cbznyh ebmcylar. n wá ohqh oerčrg. puiíyv. n gl fv gřron aěxql hiěqbzíš, cebč fv fr zěyn mnpubing wvanx arž fv fr mnpubinyn. n cebč wr xbzhavxnpr qůyržvgěwší, arž iynfgaí rtb.
pondělí 3. listopadu 2014
Můžete být štastný tam kde jste nebyli? Můžete.
Posledních pár dní si pokládám otázku, která mne neustále fascinuje. "Co se změnilo?" Proč se na to ptám? Protože jsem ve městě o kterém jsem tady před lety psal zcela hanlivě, nemohl jsem tady být, nemohl jsem tady nic. Nesnášel jsem ten divný pach ve vzduchu a raději jsem odsuď utíkal stovky kilometrů daleko. Je to zvláštní, ale tak nějak po letech je to snesitelnější. Vlastně se tak nějak všechno změnilo. Pátrejme po tom. "Co se změnilo?" Může to být město jako takové? Okolí? Zřejmě ne, i když musím uznat že pár věcí se tady změnilo. Některé k lepšímu, některé k horšímu. Místa, která pro mne byla divočina jsou dnes tak nějak "začleněna" víc než jsem kdy čekal. Popravdě třeba moc nemusím cyklostezky vedoucí lesem po asfaltové cestě, na druhou stranu jedete li s dětmi nebo na silničním kole, donedávna pro Vás tahle cesta byla prostě "mimo". Hledím na to tedy v širším kontextu jako na příjemnou změnu, ale místo, které pro mne bylo opuštěným a romantickým, je dnes v obležení cyklistů. A vlastně je to možná fajn, lidé tady by si měli víc užít lesa než zničené krajiny.
Tak co se tedy tak podstatného změnilo? Možná je to lidmi, kterými se obklopuji. Před lety, kdy jsem tady ještě bydlel, jsem chodil do školy. Na "vybranou" školu. Do "vybrané" společnosti. Nechci říci, že by ti kluci byli nějak extra špatní, ale nebylo to přesně to co bych si přál já. V těch letech se ve mne vlastně možná vytvořila jistá dekadentní osobnost, schopná vyžít i ze sazí. Doslova. Začal jsem se stranit lidem, měl jsem tady jednoho svýho kámoše, holku a zbytek byl vlastně tak nějak mimo. Celý svět stál někde na okraji a čekal až jej zkopnu do hluboké propasti zapomění. Nic nedávalo smysl a má "životní cesta" byla nakloněna skočení pod vlak, nebo do hluboké propasti. Dnes je však vše jinak. Již mi není diktováno kam musím a co musím. Jsem ve svý podstatě volnější. Šťasnější. Ale, jak můžu bejt tady? Víte, v životě jsem byl "opuštěn" tolika lidmi a i já jich nemálo "opustil". Když se na to dívám zpětně, jsem vlastně rád že jsem tyhle lidi opustil. Oni byli ti, kteří do mého života nepatřili úplně přesně tak jako jednotlivé kousky puzzle. A nejedni z nich jsou schopni mne o tom přesvědčovat dodnes.
Pochopitelně, to s nimi nebylo špatný od malička. Od malička jsem z nich vlastně získal částečně to co dnes na sobě obdivuji. Mám respekt ke klasické hudbě, miluju přírodu, cestování a poznávání nových věcí. Vozili mne po horách, po výletech a dost často jsem se dovídal víc než jsem měl. Všechno se změnilo ve chvíli, kdy začali směřovat můj život oni tam, kam by si oni přáli abych došel. Je lehké ovlivnit patnáctiletýho kluka. Pokud mi nevěříte, zkuste to. Je to nesmírně jednoduché. Tohle mne vlatně tehda trošku zlomilo a ještě nedávno jsem toho litoval, dnes tomu však vlastně děkuji. Ponaučením jsem se vyhnul dalším zklamáním. A hlavně jsem si uvědomil jak je důležité mít vlastní hlavu. Přijmul jsem to jako skvělou životní zkušenost a ponaučení. A přesně takhle je vlastně nejlepší to všechno brát. Všechny tyhle životní zvraty nás posouvají někam dále. A pravidlem pomalu je, že čím víc to bolí, tím víc ti to do života dá. Dnes po těch všech "lidských" obětech a ztrátách musím říct, že si k tělu pouštím lidi jenom lidi, ze kterých cítím to, co bych z nich cítit chtěl. Snažím se vyhýbat lidem, kteří si stěžují, kteří mi brečí na ramenou a nechtějí udělat nic pro to aby byli lepší či šťastnější. Radu jim rád dám. A to takovou: "Za svý štěstí si můžeš sám."
Takže je to v lidech? Dalo by se říct, že ano. Lidé, dělají místa takovými jaký jsou. Pokud na Vás někde budou hnusní, nebude se Vám tam líbit i kdyby to město bylo ze zlata. Stejně tak tomu bylo tady. Teď se tady po letech cítím o něco lépe, jenom protože jsem schopen narazit na lidi, kteří mne budou obdivovat pro to jaký jsem a né schazovat pro to jaký nejsem. I když je to tady těžký, s lidmi se to dá zvládnout. Dokonce jsem na něčí popud začal uvažovat o tom že bych tady zůstal dýl, přesto však nechci ztratit konexe k městu, které jsem si taky zamiloval. A teď jsem trošku v rozpacích. Jestli to vlastně má smysl. Mohlo by to v Praze být takový, jaký je to tady? Mohl bych se tam smát stejně jako teď tady? To je otázkou, kterou vyřeší nějaká "budoucnost", ale protože je rozumnější žít okamžikem, užiji se tohohle. Co se stane, stane se. Co se nestane, nestane se. Není třeba se tím zaobírat nějak obsáhle. Jde o to jestli jsem šťastný teď, nebo ne. Až nebudu, budu se snažit to změnit. A tak, snažte se být co nejvíce šťastný a když nebudete?
Změňte svůj život tak, aby jste mohli bejt!
Tak co se tedy tak podstatného změnilo? Možná je to lidmi, kterými se obklopuji. Před lety, kdy jsem tady ještě bydlel, jsem chodil do školy. Na "vybranou" školu. Do "vybrané" společnosti. Nechci říci, že by ti kluci byli nějak extra špatní, ale nebylo to přesně to co bych si přál já. V těch letech se ve mne vlastně možná vytvořila jistá dekadentní osobnost, schopná vyžít i ze sazí. Doslova. Začal jsem se stranit lidem, měl jsem tady jednoho svýho kámoše, holku a zbytek byl vlastně tak nějak mimo. Celý svět stál někde na okraji a čekal až jej zkopnu do hluboké propasti zapomění. Nic nedávalo smysl a má "životní cesta" byla nakloněna skočení pod vlak, nebo do hluboké propasti. Dnes je však vše jinak. Již mi není diktováno kam musím a co musím. Jsem ve svý podstatě volnější. Šťasnější. Ale, jak můžu bejt tady? Víte, v životě jsem byl "opuštěn" tolika lidmi a i já jich nemálo "opustil". Když se na to dívám zpětně, jsem vlastně rád že jsem tyhle lidi opustil. Oni byli ti, kteří do mého života nepatřili úplně přesně tak jako jednotlivé kousky puzzle. A nejedni z nich jsou schopni mne o tom přesvědčovat dodnes.
Pochopitelně, to s nimi nebylo špatný od malička. Od malička jsem z nich vlastně získal částečně to co dnes na sobě obdivuji. Mám respekt ke klasické hudbě, miluju přírodu, cestování a poznávání nových věcí. Vozili mne po horách, po výletech a dost často jsem se dovídal víc než jsem měl. Všechno se změnilo ve chvíli, kdy začali směřovat můj život oni tam, kam by si oni přáli abych došel. Je lehké ovlivnit patnáctiletýho kluka. Pokud mi nevěříte, zkuste to. Je to nesmírně jednoduché. Tohle mne vlatně tehda trošku zlomilo a ještě nedávno jsem toho litoval, dnes tomu však vlastně děkuji. Ponaučením jsem se vyhnul dalším zklamáním. A hlavně jsem si uvědomil jak je důležité mít vlastní hlavu. Přijmul jsem to jako skvělou životní zkušenost a ponaučení. A přesně takhle je vlastně nejlepší to všechno brát. Všechny tyhle životní zvraty nás posouvají někam dále. A pravidlem pomalu je, že čím víc to bolí, tím víc ti to do života dá. Dnes po těch všech "lidských" obětech a ztrátách musím říct, že si k tělu pouštím lidi jenom lidi, ze kterých cítím to, co bych z nich cítit chtěl. Snažím se vyhýbat lidem, kteří si stěžují, kteří mi brečí na ramenou a nechtějí udělat nic pro to aby byli lepší či šťastnější. Radu jim rád dám. A to takovou: "Za svý štěstí si můžeš sám."
Takže je to v lidech? Dalo by se říct, že ano. Lidé, dělají místa takovými jaký jsou. Pokud na Vás někde budou hnusní, nebude se Vám tam líbit i kdyby to město bylo ze zlata. Stejně tak tomu bylo tady. Teď se tady po letech cítím o něco lépe, jenom protože jsem schopen narazit na lidi, kteří mne budou obdivovat pro to jaký jsem a né schazovat pro to jaký nejsem. I když je to tady těžký, s lidmi se to dá zvládnout. Dokonce jsem na něčí popud začal uvažovat o tom že bych tady zůstal dýl, přesto však nechci ztratit konexe k městu, které jsem si taky zamiloval. A teď jsem trošku v rozpacích. Jestli to vlastně má smysl. Mohlo by to v Praze být takový, jaký je to tady? Mohl bych se tam smát stejně jako teď tady? To je otázkou, kterou vyřeší nějaká "budoucnost", ale protože je rozumnější žít okamžikem, užiji se tohohle. Co se stane, stane se. Co se nestane, nestane se. Není třeba se tím zaobírat nějak obsáhle. Jde o to jestli jsem šťastný teď, nebo ne. Až nebudu, budu se snažit to změnit. A tak, snažte se být co nejvíce šťastný a když nebudete?
Změňte svůj život tak, aby jste mohli bejt!
pátek 31. října 2014
Okamžik s knihou či fantazií
"Srdce div neprorazilo žebra a život nabízel nekonečné množství možností. Bylo to, jako když mladík má za sebou první uspokojující sexuální zážitek "
"Bylo to z lásky k Lásce či snad jen pocit samoty..." povídá o Ruské ruletě
"Rozkoš a bolest se jich netýká. Jen pochybnost a vzdechy...Ale pravá bolest na sebe dlouho nenechá čekat: je možné stát se dospělým mezi dvěma mrknutími oka." A taky se tak už stalo.
"Když zestráneme, snadno zapomínáme na stavy neobyčejného sexuálního vzrušení, v nichž jsme prožívali léta mezi šestnácti a dvaceti." V těch letech jsme ustavičně žili sexuálnímí zkušenostmi, které jsme nepoznali; hovořili jsme, snili jsme, čtli jsme: bylo to ve všem a všude.
A přitom všem, kdy se probíráš fragemnty knihy a v dáli vidíš zářicí návěstidla, která jako by se zbláznila. Absolutně by se mohlo zdát, že veškerá pravidla která doposud byla aplikována - přestala býti pravidly, ale jen směšnou poznámkou pod čarou. Fantazie přešla branou do světa reálného a ty se jenom chceš usmívat. Možná ti to sluší mnohem více, než sis původně myslel. A přitom všem stále cítíš tu blaženou vůni, která se ti zakusuje do mozkové kůry.
"Bylo to z lásky k Lásce či snad jen pocit samoty..." povídá o Ruské ruletě
"Rozkoš a bolest se jich netýká. Jen pochybnost a vzdechy...Ale pravá bolest na sebe dlouho nenechá čekat: je možné stát se dospělým mezi dvěma mrknutími oka." A taky se tak už stalo.
"Když zestráneme, snadno zapomínáme na stavy neobyčejného sexuálního vzrušení, v nichž jsme prožívali léta mezi šestnácti a dvaceti." V těch letech jsme ustavičně žili sexuálnímí zkušenostmi, které jsme nepoznali; hovořili jsme, snili jsme, čtli jsme: bylo to ve všem a všude.
A přitom všem, kdy se probíráš fragemnty knihy a v dáli vidíš zářicí návěstidla, která jako by se zbláznila. Absolutně by se mohlo zdát, že veškerá pravidla která doposud byla aplikována - přestala býti pravidly, ale jen směšnou poznámkou pod čarou. Fantazie přešla branou do světa reálného a ty se jenom chceš usmívat. Možná ti to sluší mnohem více, než sis původně myslel. A přitom všem stále cítíš tu blaženou vůni, která se ti zakusuje do mozkové kůry.
středa 29. října 2014
Stroj času: březnové zvrhlosti s J.
Očekávám že tohle téma zde již bylo, ale mne se nedávno tak jasně vybavilo, že jsem o něm musel napsat ještě jednou. S odstupem času. Tak trošku jinak. Protože mne to prostě baví. :)
Neznali jsme se moc dlouho. Vlastně jsme se zdáli pár vteřin, její hlas mi byl znám o pár minut déle. Sotva jsem totiž vylezl z metra, přesně tak abych na místě byl na minutu přesně a vyhnul se trapného čekání, mi volala a ptala se kde jsem. Já jsem možná stal na stejným místě jako ona, ale tak nějak pár metrů pod ní. Její telefonát mne nasměroval ven z metra. Protáhnul jsem se kolem stánku s čerstvými džusy, ve kterém pracuje blondie z jednoho rokáče. Jo ta která je na mne vlastně tak strašně naštvaná. Pohled jsem zapíchnul do země a řítil jsem se ke dveřím obchodního centra, před kterým jsem byl očekáván. Pamatuji se, byla docela zima, bylo to snad někdy v březnu. Ale sníh nikde nebyl. Stála tam u sloupu, jako by tak nesměle a přitom sebevědomě. Koukala směrem ke mne a já se pomalými kroky přibližoval. Hlavou mi letěly myšlenky, zda li je trapnější ji obejmout a pozdravit, nebo ji podat ruku. Protože mám raději objímání než podávání ruky, tak jsem ji obejmul. Bylo to zcela přirozené, neb to zřejmě očekávala. Během chvíle jsme si ujasnili plány. A já si stihnul ujasnit i barvu jejich očí a ty maličký nevinný pihy na obličeji. (Bože. Ah!)
Celý se to dělo pod rouškou tmy a Vinohrady zářily jenom díky pouličním lampám. Tramvají né zcela zaplněnou jsme se vydali na Žižkov, kde jsem potřeboval vyzvednout pár posledních věcí ze svýho dočasnýho punkovýho bytu. Nebyla vůbec proti. Znali jsme se chvíli a už byla schopna semnou jít do prázdnýho bytu, na divokém Žižkově. Když jsme dorazili, proplížili jsme se kolem hospody, kterou zná a nerada ji navštěvuje neb po poslední návštěvě to holt nebylo to co by zrovna chtěla. Stáli jsme před starým domem z padesátých let, hledal jsem klíče. Vešli jsme do domu, který na nás doslova dýchnul. Vyběhli jsme pro zahřátí do třetího patra a prošli po pavlači až před ony otřískané dveře. Krátkou poučkou jsem se jí snažil připravit na to co ji čeká a že to bude opravdu jen chvíle, kdy poberu poslední věci a pojedeme do novýho bytu. Neustále jsem se musel omlouvat, protože mi to přišlo docela trapný na prvním setkání rovnou stěhovat. Určitě to vypadalo jako že jsem ji chtěl zneužít k nošení věcí. Ale nabídla se sama, abych zde už nemusel. Doslova se do mne vcítila a pověděla: "Já ti ráda pomůžu, nemůžu to ani vidět. Pojeď, ať sem už nemusíš." A tak jsme se ověšeni zavazadly opět vydali do nočních ulic. Nevím proč, za svitu zářivek v tramvaji ty pihy byly roztomilejší. Její malý vzrůst mi doslova dovoloval si je prohlížet s nadhledem.
Do Strašnic jsme dorazili během půl hodiny a já jenom vyběhl do posledního patra staršího cihlového domu, hodil bágly za dveře a mohli jsme vyrazit opět do ulic. Nebylo zrovna vhodné počasí na procházky městem a tak jsme zamířili do nejbližší hospůdky. Tam ve starých Strašnicích, na rohu čepují tankovou Plzeň. Piva Vám tam nosí jako běžícím páse. A ona seděla naproti a jenom se uculovala nad půllitrem. Okna byly zamlžené a venku řádil docela nečas. Chvílemi jsem si říkal, jak jsem se dostal k takový dívce. Rozuměli jsme si a pivo do nás teklo proudem. Vrchní se jenom otáčel od výčepu ke stolům a všechno vypadalo jako skvěle spracovaná divadelní hra. Její telefon občas zabzučel, ale ignorovala ho a hleděla mým směrem. Navzájem jsme se prohlíželi a když jsem vycítil vhodnou chvíli, navrhl jsem mírný přesun. Opět na Vinohrady, jedna super hospůdka v uličce před mým bývalým bytem nabízela soukromí, ale né za cenu vysokou. A taky jsem rovnou mohl vyzvednout něco v druhém pražském bytě. Pak už se to vlastně jenom opakovalo, posedávali jsme na dřevěných židlích v přítmí rohu hospody a vedly vášnivé debaty o čemkoliv. Bez ostychů.
Po několika dalších pivech nadešel čas, kdy už naznačila že by měla jet domů. Bylo něco kolem desáté večer a domů to měla slušnou hodinu. Nabídl jsem doprovod až na poslední autobus k ní domů. Jediný háček byl v tom, že jsem potřeboval ještě něco odnýst domů. Vydali jsme se alkoholem posilnění po Vršovických schodech k nádraží. Mé věci letěly ze schodů a oba jsme se tomu jenom potupně smáli. V tramvaji z nás měli lidé radost. Určitě. Protože na nás musel být určitě strašný pohled. Takový, dva trošku přiopilí co táhnou srolovanou matraci. Museli jsme vypadat jako nějaký čerstvě sestěhovaný pár, který si zrovna do svýho bytu veze matraci. Aby tý iluzi nic nechybělo, v půlce jízdy jsme se do sebe tak zahleděli, až jsme se nakonec políbili. Bylo to takové, to první políbení následované vášnivými polibky. Dělám to v tramvaji nerad, ale tenkrát mi to přišlo ještě tak nějak v rámci slušnosti. Vlastně ne. Bylo to zvrhlý. Líbala skvěle, až jsem z toho začal mít zvrhlé myšlenky. Ale nijak jsem jim nevěnoval pozornost.
Když jsme dorazili do mého bytu, pozval jsem jí dále. Protáhnuli jsme se spolubydlovým pokojem, pěkně po špičkách. Aby o nás nikdo nevěděl. Což vlastně bylo úplně nesmyslné. Když jsem otevřel dveře svýho pokoje musel jsem najít postel, kterou mi tam přes den nastěhovali spolubydlové. Hodil jsem přes ní konečně matraci. Nevím úplně přesně jak, ale v přítmí a za svitu mého telefonu jsem hledal něco na svém stole. Snad jsem se i pokoušel zapnout notebook. Když jsem se otočil na J. stála tam vlastně už polonahá. V tu chvíli se všechny zvrhlé myšlenky vrátily. Najednou předemnou stála. Maličká. S hezkýma rozpuštěnýma hnědýma vlasama. Její prsa, který jsem celý večer nenápadně zkoumal najednou nebyly jen těmy pahorky na tričku, ale pevný dvojky.. Všechny zvrhlé myšlenky byly zpět. Řekl bych že to bylo celý beze slov. Že jsem se jen přiblížil a během chvíle byl do půl těla svlečený a ona povalená na posteli. Koncert polibků. Ale nebyl čas, i když byl v tu chvíli vlastně zcela nedůležitý. Ani mne nenapadlo pomyslet na to, jestli jsme doma sami. Bylo nám to jedno. Postel neskutečně vrzala a ona vzdychala tak hlasitě, že to muselo jít slyšet celým bytem. Najednou jsem těm pihám byl o mnoho blíž. Moc dlouho to na zádech nevydržela. Flákla semnou o postel a vyřádila se co jí to hlasivky dovolily. Měla naprosto dokonalý tělo. A já jsem si ho užíval jenom ve svitu baterky mého telefonu ležícího na stole. Možná proto mi fantazie dovolí si jej vybavit i dnes. Vždycky když už dosáhla svýho se tak roztomile usmála a se zavřenýma očima se poté kousla do rtu. A nepřestávala do chvíle kdy jsem se udělal i já. Poté se na mne jenom svalila. Tak nějak oddaně, ležela mi na klíční kosti. Hladila mne. A povídala o věcech, o kterých bych vlastně ani první den slyšet nechtěl.
Odprovodit ji domů bylo vlastně děsný. Byl jsem unavenej a chtěl jsem jít spát. Ale jel jsem s ní přes celou Prahu až domů. Kdo by vlastně čekal, že bych se vracel týž noci zpátky tak by se nemýlil. Ačkoliv pokračování onoho večera se odehrálo o pár dní později, kdy jsem byl pozván já k ní a celý den a noc jsme nedělali nic jinýho než si vymrdávali mozky z hlavy, bylo to s ní vlastně strašně krátký. Viděli jsme se vlastně asi jenom čtyřikrát. Z toho jsme spolu spali asi tak milionkrát. Více času jsme strávili mrdáním, než povídáním. A v tom to bylo vlastně strašně super. Dnes na tenhle románek vzpomínám vlastně s úsměvem, protože nebejt mý blbosti, myslím si že bychom spolu píchali ještě dnes. Jenomže, duše romantika se projevila příliš brzy. Jí to sice svědčilo, ale nakonec se to celý rozplynulo. A tak jak rychle to začalo, tak rychle to škončilo. A teď? Teď je J. už jenom v mých představách a vzpomínkách.
Neznali jsme se moc dlouho. Vlastně jsme se zdáli pár vteřin, její hlas mi byl znám o pár minut déle. Sotva jsem totiž vylezl z metra, přesně tak abych na místě byl na minutu přesně a vyhnul se trapného čekání, mi volala a ptala se kde jsem. Já jsem možná stal na stejným místě jako ona, ale tak nějak pár metrů pod ní. Její telefonát mne nasměroval ven z metra. Protáhnul jsem se kolem stánku s čerstvými džusy, ve kterém pracuje blondie z jednoho rokáče. Jo ta která je na mne vlastně tak strašně naštvaná. Pohled jsem zapíchnul do země a řítil jsem se ke dveřím obchodního centra, před kterým jsem byl očekáván. Pamatuji se, byla docela zima, bylo to snad někdy v březnu. Ale sníh nikde nebyl. Stála tam u sloupu, jako by tak nesměle a přitom sebevědomě. Koukala směrem ke mne a já se pomalými kroky přibližoval. Hlavou mi letěly myšlenky, zda li je trapnější ji obejmout a pozdravit, nebo ji podat ruku. Protože mám raději objímání než podávání ruky, tak jsem ji obejmul. Bylo to zcela přirozené, neb to zřejmě očekávala. Během chvíle jsme si ujasnili plány. A já si stihnul ujasnit i barvu jejich očí a ty maličký nevinný pihy na obličeji. (Bože. Ah!)
Celý se to dělo pod rouškou tmy a Vinohrady zářily jenom díky pouličním lampám. Tramvají né zcela zaplněnou jsme se vydali na Žižkov, kde jsem potřeboval vyzvednout pár posledních věcí ze svýho dočasnýho punkovýho bytu. Nebyla vůbec proti. Znali jsme se chvíli a už byla schopna semnou jít do prázdnýho bytu, na divokém Žižkově. Když jsme dorazili, proplížili jsme se kolem hospody, kterou zná a nerada ji navštěvuje neb po poslední návštěvě to holt nebylo to co by zrovna chtěla. Stáli jsme před starým domem z padesátých let, hledal jsem klíče. Vešli jsme do domu, který na nás doslova dýchnul. Vyběhli jsme pro zahřátí do třetího patra a prošli po pavlači až před ony otřískané dveře. Krátkou poučkou jsem se jí snažil připravit na to co ji čeká a že to bude opravdu jen chvíle, kdy poberu poslední věci a pojedeme do novýho bytu. Neustále jsem se musel omlouvat, protože mi to přišlo docela trapný na prvním setkání rovnou stěhovat. Určitě to vypadalo jako že jsem ji chtěl zneužít k nošení věcí. Ale nabídla se sama, abych zde už nemusel. Doslova se do mne vcítila a pověděla: "Já ti ráda pomůžu, nemůžu to ani vidět. Pojeď, ať sem už nemusíš." A tak jsme se ověšeni zavazadly opět vydali do nočních ulic. Nevím proč, za svitu zářivek v tramvaji ty pihy byly roztomilejší. Její malý vzrůst mi doslova dovoloval si je prohlížet s nadhledem.
Do Strašnic jsme dorazili během půl hodiny a já jenom vyběhl do posledního patra staršího cihlového domu, hodil bágly za dveře a mohli jsme vyrazit opět do ulic. Nebylo zrovna vhodné počasí na procházky městem a tak jsme zamířili do nejbližší hospůdky. Tam ve starých Strašnicích, na rohu čepují tankovou Plzeň. Piva Vám tam nosí jako běžícím páse. A ona seděla naproti a jenom se uculovala nad půllitrem. Okna byly zamlžené a venku řádil docela nečas. Chvílemi jsem si říkal, jak jsem se dostal k takový dívce. Rozuměli jsme si a pivo do nás teklo proudem. Vrchní se jenom otáčel od výčepu ke stolům a všechno vypadalo jako skvěle spracovaná divadelní hra. Její telefon občas zabzučel, ale ignorovala ho a hleděla mým směrem. Navzájem jsme se prohlíželi a když jsem vycítil vhodnou chvíli, navrhl jsem mírný přesun. Opět na Vinohrady, jedna super hospůdka v uličce před mým bývalým bytem nabízela soukromí, ale né za cenu vysokou. A taky jsem rovnou mohl vyzvednout něco v druhém pražském bytě. Pak už se to vlastně jenom opakovalo, posedávali jsme na dřevěných židlích v přítmí rohu hospody a vedly vášnivé debaty o čemkoliv. Bez ostychů.
Po několika dalších pivech nadešel čas, kdy už naznačila že by měla jet domů. Bylo něco kolem desáté večer a domů to měla slušnou hodinu. Nabídl jsem doprovod až na poslední autobus k ní domů. Jediný háček byl v tom, že jsem potřeboval ještě něco odnýst domů. Vydali jsme se alkoholem posilnění po Vršovických schodech k nádraží. Mé věci letěly ze schodů a oba jsme se tomu jenom potupně smáli. V tramvaji z nás měli lidé radost. Určitě. Protože na nás musel být určitě strašný pohled. Takový, dva trošku přiopilí co táhnou srolovanou matraci. Museli jsme vypadat jako nějaký čerstvě sestěhovaný pár, který si zrovna do svýho bytu veze matraci. Aby tý iluzi nic nechybělo, v půlce jízdy jsme se do sebe tak zahleděli, až jsme se nakonec políbili. Bylo to takové, to první políbení následované vášnivými polibky. Dělám to v tramvaji nerad, ale tenkrát mi to přišlo ještě tak nějak v rámci slušnosti. Vlastně ne. Bylo to zvrhlý. Líbala skvěle, až jsem z toho začal mít zvrhlé myšlenky. Ale nijak jsem jim nevěnoval pozornost.
Když jsme dorazili do mého bytu, pozval jsem jí dále. Protáhnuli jsme se spolubydlovým pokojem, pěkně po špičkách. Aby o nás nikdo nevěděl. Což vlastně bylo úplně nesmyslné. Když jsem otevřel dveře svýho pokoje musel jsem najít postel, kterou mi tam přes den nastěhovali spolubydlové. Hodil jsem přes ní konečně matraci. Nevím úplně přesně jak, ale v přítmí a za svitu mého telefonu jsem hledal něco na svém stole. Snad jsem se i pokoušel zapnout notebook. Když jsem se otočil na J. stála tam vlastně už polonahá. V tu chvíli se všechny zvrhlé myšlenky vrátily. Najednou předemnou stála. Maličká. S hezkýma rozpuštěnýma hnědýma vlasama. Její prsa, který jsem celý večer nenápadně zkoumal najednou nebyly jen těmy pahorky na tričku, ale pevný dvojky.. Všechny zvrhlé myšlenky byly zpět. Řekl bych že to bylo celý beze slov. Že jsem se jen přiblížil a během chvíle byl do půl těla svlečený a ona povalená na posteli. Koncert polibků. Ale nebyl čas, i když byl v tu chvíli vlastně zcela nedůležitý. Ani mne nenapadlo pomyslet na to, jestli jsme doma sami. Bylo nám to jedno. Postel neskutečně vrzala a ona vzdychala tak hlasitě, že to muselo jít slyšet celým bytem. Najednou jsem těm pihám byl o mnoho blíž. Moc dlouho to na zádech nevydržela. Flákla semnou o postel a vyřádila se co jí to hlasivky dovolily. Měla naprosto dokonalý tělo. A já jsem si ho užíval jenom ve svitu baterky mého telefonu ležícího na stole. Možná proto mi fantazie dovolí si jej vybavit i dnes. Vždycky když už dosáhla svýho se tak roztomile usmála a se zavřenýma očima se poté kousla do rtu. A nepřestávala do chvíle kdy jsem se udělal i já. Poté se na mne jenom svalila. Tak nějak oddaně, ležela mi na klíční kosti. Hladila mne. A povídala o věcech, o kterých bych vlastně ani první den slyšet nechtěl.
Odprovodit ji domů bylo vlastně děsný. Byl jsem unavenej a chtěl jsem jít spát. Ale jel jsem s ní přes celou Prahu až domů. Kdo by vlastně čekal, že bych se vracel týž noci zpátky tak by se nemýlil. Ačkoliv pokračování onoho večera se odehrálo o pár dní později, kdy jsem byl pozván já k ní a celý den a noc jsme nedělali nic jinýho než si vymrdávali mozky z hlavy, bylo to s ní vlastně strašně krátký. Viděli jsme se vlastně asi jenom čtyřikrát. Z toho jsme spolu spali asi tak milionkrát. Více času jsme strávili mrdáním, než povídáním. A v tom to bylo vlastně strašně super. Dnes na tenhle románek vzpomínám vlastně s úsměvem, protože nebejt mý blbosti, myslím si že bychom spolu píchali ještě dnes. Jenomže, duše romantika se projevila příliš brzy. Jí to sice svědčilo, ale nakonec se to celý rozplynulo. A tak jak rychle to začalo, tak rychle to škončilo. A teď? Teď je J. už jenom v mých představách a vzpomínkách.
pondělí 27. října 2014
Deset deka Moody myšlenek 10.
Už podesáté. Dojdete k pultu červenému a požádáte obsluhu o deset deka myšlenek. Naservírují Vám je na recyklovaný papír, zváží a na dekagram přesně i spočítají. Cena je velká a přitom je máte zdarma. Obvykle když tohle píši, tak z kilogramu myšlenek tvořím oněch deset deka. A ono je to vlastně dobře, protože si stále zachovávám nějaký svý uvnitř, který nikomu nesdělím a budu si z nich válet kuličku až před sebou budu valit balvan. Od doby kdy jsem víceméně skončil s dlouhou cestou z důvodu počasí se zdržuju tady v místě mého původu. Jenom chvíli samozřejmě a na různých místech. To aby nebylo snadný mne nalézt.
Vlastně mne tady něco táhlo. Možná někdo. Protože moje sentimentalita nezná mezí samozřejmě to zase byla ženská. Jo, zase. Moody si nedá pokoj. Samozřejmě jsem to trošku nezvládl a nepobral, každopádně moje hlava si usmyslila že mi nadělí takový ty radosti. Jako, chtíč. Ale né ten, který by mne táhnul k tomu někoho získat a užít si jej fyzicky, ale tadyhle šlo spíše úplně o něco jinýho. A já, jsem si řekl že to budu prostě jenom tak pozorovat. Že to pomine. Má běžná taktika zapomění nemohla být aplikována, protože má mou knížku a asi bych tím natropil trošku škod. Knížku bych třeba i oželel, nešlo li by o Konec Dobrodružství o Greena, který popisuje mé myšlenkové pochody a můj vztah k paní Božské. Ten vztah je samozřejmě již jistou minulostí, mosty jsou definitivně spálený a popel jenom doutná.
Říkal jsem si, že kdybych to děvče potkal za jiných okolností, možná bych se zase rozběhl za jedoucím vlakem a snažil bych se jim projít až k lokomotivě. Prošel bych všechny kupé abych našel to co bych uvnitř hledal. Věřím že bych to našel a jeho jízda by netrvala pouze dvě stanice. Koukali bychom na ubíhající krajinu a xichtili se na sebe v odrazech na okně. Místo toho, jsem se postavil ke kolejím a ten vlak jsem si vyfotil. Snažil jsem se v tý rychlosti prokouknout všechny okna, ale nějak se mi to nepovedlo. A je to možná dobře. Jediný co je na tom špatně, že jsem z toho vykolejenej. Tak trošku. Chybí tomu troška sněhu, tak jako jednoho podzimního dne a aféry s "Tarjou" (do dneška vlastně ani neví, že se jí tak přezdívalo). A protože místo konání je město jemuž bylo právě kvůli tomuto přezdíváno SnowC, bylo by to dokonalý.
K tomu všemu citovýmu narušení toho, že jsem smířen s tím že je mi samotnýmu nejlépe a že láska je kurva, která každýho sundá, se ještě přidávají myšlenky na neustálý útěky pryč. Čekám na vhodnou chvíli, na vhodnou příležitost. A chytím se ji. Menší přiležitost mi nastínila Eva, holčina která mne vezla z Calais do Plzně. A mne se ta příležitost sakra zamlouvá. Má to však opět jedinný háček. Chybí mi řidičák, který se zdá býti nezbytný. A v tom bude zase průser. Naštěstí jsem průser označil za příležitost, budu se s tou příležitostí muset nějak poprat. Aby to nebylo jenom o mý sentimentalitě, přiležitostech který je třeba překonat, tak bych se i rád zminil že včera se nám povedlo býti svědky zázraku. Jednoho dne asi někdy před dvěma lety - né li více, jsem si psal s jedním děvčetem. Zdála se bejt fajn. Mezitím jsme milionkrát spáchali "internetovou sebevraždu" - aneb. zmizela z kontaktů, zmizel jsem z kontaktů a tak pořád dokola. Neustále pokusy o to se sejít a neustálé nevydařené pokusy. A tentokrát, v rámci naší spontánnosti a mé troufalosti poprvé někomu říci prostě: "Jestli chceš, tak si přijeď. Ať už je to na konec světa nebo ne." to vyšlo. Opravdu dorazila. Dovezla ji Terezka. Průvodcovská procházka po místním parku a lázních. Místní "moře", západ slunce. Moodyho káva. Pivo v Oáze. K tomu všemu jeden z nejlepších počinů od Milky a vyzvednutí na nádraží s rozloučením tamtéž. A vy všichni moc dobře víte jak já miluju nádraží právě kvůli těmto loučením a vítáním. Z pravidla objetím.Ať už jde o rodinu, známý, kamarády nebo kamarádky (to asi spíše co?).
/edit1: Článek byl zpět v konceptech, protože jsem nechtěl ať si ho někdo přečte.
/edit2: Je mi to už jedno.
Vlastně mne tady něco táhlo. Možná někdo. Protože moje sentimentalita nezná mezí samozřejmě to zase byla ženská. Jo, zase. Moody si nedá pokoj. Samozřejmě jsem to trošku nezvládl a nepobral, každopádně moje hlava si usmyslila že mi nadělí takový ty radosti. Jako, chtíč. Ale né ten, který by mne táhnul k tomu někoho získat a užít si jej fyzicky, ale tadyhle šlo spíše úplně o něco jinýho. A já, jsem si řekl že to budu prostě jenom tak pozorovat. Že to pomine. Má běžná taktika zapomění nemohla být aplikována, protože má mou knížku a asi bych tím natropil trošku škod. Knížku bych třeba i oželel, nešlo li by o Konec Dobrodružství o Greena, který popisuje mé myšlenkové pochody a můj vztah k paní Božské. Ten vztah je samozřejmě již jistou minulostí, mosty jsou definitivně spálený a popel jenom doutná.
Říkal jsem si, že kdybych to děvče potkal za jiných okolností, možná bych se zase rozběhl za jedoucím vlakem a snažil bych se jim projít až k lokomotivě. Prošel bych všechny kupé abych našel to co bych uvnitř hledal. Věřím že bych to našel a jeho jízda by netrvala pouze dvě stanice. Koukali bychom na ubíhající krajinu a xichtili se na sebe v odrazech na okně. Místo toho, jsem se postavil ke kolejím a ten vlak jsem si vyfotil. Snažil jsem se v tý rychlosti prokouknout všechny okna, ale nějak se mi to nepovedlo. A je to možná dobře. Jediný co je na tom špatně, že jsem z toho vykolejenej. Tak trošku. Chybí tomu troška sněhu, tak jako jednoho podzimního dne a aféry s "Tarjou" (do dneška vlastně ani neví, že se jí tak přezdívalo). A protože místo konání je město jemuž bylo právě kvůli tomuto přezdíváno SnowC, bylo by to dokonalý.
K tomu všemu citovýmu narušení toho, že jsem smířen s tím že je mi samotnýmu nejlépe a že láska je kurva, která každýho sundá, se ještě přidávají myšlenky na neustálý útěky pryč. Čekám na vhodnou chvíli, na vhodnou příležitost. A chytím se ji. Menší přiležitost mi nastínila Eva, holčina která mne vezla z Calais do Plzně. A mne se ta příležitost sakra zamlouvá. Má to však opět jedinný háček. Chybí mi řidičák, který se zdá býti nezbytný. A v tom bude zase průser. Naštěstí jsem průser označil za příležitost, budu se s tou příležitostí muset nějak poprat. Aby to nebylo jenom o mý sentimentalitě, přiležitostech který je třeba překonat, tak bych se i rád zminil že včera se nám povedlo býti svědky zázraku. Jednoho dne asi někdy před dvěma lety - né li více, jsem si psal s jedním děvčetem. Zdála se bejt fajn. Mezitím jsme milionkrát spáchali "internetovou sebevraždu" - aneb. zmizela z kontaktů, zmizel jsem z kontaktů a tak pořád dokola. Neustále pokusy o to se sejít a neustálé nevydařené pokusy. A tentokrát, v rámci naší spontánnosti a mé troufalosti poprvé někomu říci prostě: "Jestli chceš, tak si přijeď. Ať už je to na konec světa nebo ne." to vyšlo. Opravdu dorazila. Dovezla ji Terezka. Průvodcovská procházka po místním parku a lázních. Místní "moře", západ slunce. Moodyho káva. Pivo v Oáze. K tomu všemu jeden z nejlepších počinů od Milky a vyzvednutí na nádraží s rozloučením tamtéž. A vy všichni moc dobře víte jak já miluju nádraží právě kvůli těmto loučením a vítáním. Z pravidla objetím.Ať už jde o rodinu, známý, kamarády nebo kamarádky (to asi spíše co?).
/edit1: Článek byl zpět v konceptech, protože jsem nechtěl ať si ho někdo přečte.
/edit2: Je mi to už jedno.
 |
| I když to není nádraží pražský, je to stejně hezký. :) |
úterý 21. října 2014
Deset deka Moody myšlenek 9.
Moody je nerozhodný.
Protože neví co dál, neví co by teď/ kde by teď chtěl existovat a dělat radost světu.
Moody je tady v Mordoru, v kraji černém. Přesto však nachází něco, co ho dokáže uspokojit.
Protože tady má dočasné zázemí, které ale brzy ho bude muset opustit. Ale nechce se mu jej opouštět..kvůli...ehm.
Moody je zmatený. (Myslí si to.)
Je zmatený, protože nad ním každý den visí obří kámen a jen čeká až šlápne na onu pomyslnou spoušť.
Moody je strašně sentimentální.
Protože je prostě (d)rak.
Uživá si babího léta....
...padlého listí, usínajících stromů a probouzejících se divnocitů.
Protože je venku strašně krásně a Moody se cítí krásně, sentimentálně.
Moody hledí do sluníčka a zjišťuje že miluje jeho podzimní paprsky.
A ony milují jeho...
Moody se v noci probouzí a pátrá rukou kolem v posteli - nikdo nikde není.
Byl a nebyl. Bude a nebude?
A Moody by chtěl bejt taky někde zašitej, prožívat románek dekadenta.
A taky by při tom mohly vznikat hodnoty.
A taky opět touží po německém ovčákovi. Jsou totiž prostě úžasní.
Mají nádherný špičatý uši a oči...a "čičinka"...
A Moody by chtěl kočičku. Možná dvě. Jednu dvou nohou a druhou čtyřnohou.
Protože by třeba vyřešily mé strádání.
Protože neví co dál, neví co by teď/ kde by teď chtěl existovat a dělat radost světu.
Moody je tady v Mordoru, v kraji černém. Přesto však nachází něco, co ho dokáže uspokojit.
Protože tady má dočasné zázemí, které ale brzy ho bude muset opustit. Ale nechce se mu jej opouštět..kvůli...ehm.
Moody je zmatený. (Myslí si to.)
Je zmatený, protože nad ním každý den visí obří kámen a jen čeká až šlápne na onu pomyslnou spoušť.
Moody je strašně sentimentální.
Protože je prostě (d)rak.
Uživá si babího léta....
...padlého listí, usínajících stromů a probouzejících se divnocitů.
Protože je venku strašně krásně a Moody se cítí krásně, sentimentálně.
Moody hledí do sluníčka a zjišťuje že miluje jeho podzimní paprsky.
A ony milují jeho...
Moody se v noci probouzí a pátrá rukou kolem v posteli - nikdo nikde není.
Byl a nebyl. Bude a nebude?
A taky by při tom mohly vznikat hodnoty.
A taky opět touží po německém ovčákovi. Jsou totiž prostě úžasní.
Mají nádherný špičatý uši a oči...a "čičinka"...
A Moody by chtěl kočičku. Možná dvě. Jednu dvou nohou a druhou čtyřnohou.
Protože by třeba vyřešily mé strádání.
 |
| A přesně při těchdle chvílích to všechno vzniká. |
pondělí 20. října 2014
Podzimních 3500 Km aneb. ke kanálu a zpět?
Pokusů o útěk už tady bylo několik.
Některé byly zdařilé, některé né tak docela. Některé byly
vykonány na půl, některé byly pouze v mé mysli. V nedávné době
mi opět v hlavě utkvěla myšlenka na Anglii. Nevím co mne tam
furt láká. Asi je to jistá „odloučenost“ od kontinentu. Možná
to je jiná kultura, možná za tím může být cokoliv jinýho. Cíl
byl tedy jasný. Pálení mostů je v mém životě jaksi na denním
pořádku, i když.. tentokrát se mi opravdu moc nechtělo. Jsou za
tím fajn chvíle. Jistý způsob utěšení mé mysli. Přesto jsem
to udělal a s batohem opět u cesty stál. Stalo se to. Předal jsem
při svítání Fenče knížku, na který mi fakt záleží. Vlastně
jsem tady tak nechal kus sebe. V té knize je totiž ukryto něco, co
nedokážu slovy popsat. Je to prostě veledílo! Předal jsem jí ho
a upaloval jsem rovnou na místo odkuď stopuji do Ostravy. Štěstí
se projevilo během dvou minut. Staví mi chlápek v malým autě.
Nasoukám na zadní sedačky batoh a vyrážíme do Ostravy. Je to
vědecký pracovník. Má taky dost procestováno a celou cestu
vedeme zajímavou debatu o cestování. Nabízí mi snídani. S díky
však odmítám, neb jsem byl najezen a napojen ještě od mámy.
Vyhodil mne v Ostravě v centru a loučili jsme se s tím, že se na
cestách někdy třeba potkáme.
Ostravou prosvištím tramvají na
černo jako obvykle. Vyskočím u IKEA obchoďáku a s dobrou náladou
si to šinu rovnou na místo odkud stopuji na Brno. Ceduli osvětluje
sluníčko, můj zrak však také. Nemohu vidět gesta řidičů,
špatně se mi čtou poznávačky a ještě hůře se mi hledí
vstříc cestě. Za hodinu a něco mi zastavuje polský kamion.
Paráda! Chlápek ve Volvu mne dnes odveze z Ostravy až do Brna. Po
cestě mne obdaruje jablky a hruškami. Tak mu moc děkuju. Vyložil
mne v Brně na Vídeňský, což není zrovna šťastný – ale je
to mnohem lepší než nic. Na místo činu směr Praha se dostávám
až někdy za dvě hodiny. Nemám moc rád velký města. Vždycky se
zaseknu a pak to stojí za nic. Brno je jasným příkladem. Naštěstí
se dá načerno dojet do Bosonoh a pak už se ty dva kiláky na první
pumpu prostě musí dojít. Pumpa je to sice malá, ale obvykle z ní
odjedu. Pravidlem je, že téměř pokaždý je to v kamionu.
Tentokrát tomu nebylo jinak. Nebylo by to zvláštní, kdyby mne
řidič neoslovil sám a kdyby jeho kamion nenesl Iránské značky.
Karim, to je řidič z Iránu, který mne pohostí hned v úvodu
čajem. Iránský kamion, Iránec, čaj a svezení až do Prahy?
Výjimečnosti se meze nekladou. Po cestě neposlouchá hudbu. A do
Prahy se kodrcáme 4 hodiny. Nebylo to popravdě úplně výjimečný
svezení, přesto jsem však Karimovi daroval jednu pamětní minci s
Karlem IV. Nechával jsem si ji pro někoho opravdu výjimečného,
ale tu chvíli jsem vycítil teď. Do zápisníčku na čísla si
zapsal i mé. A kdybych byl v Iránu, pohostí mne.
Na D5 v Rudné u Prahy se to pomaličku
začínalo hemžit ženami, které se prodávají za peníze. Tma
pomaličku ale jistě pohlcovala poslední paprsky slunce na nebi a
já se dostával trošku do skluzu. Můj cíl byl dnes Plzeň,
nikoliv Praha! Stopuji a z posledních sil se snažím dostat do
Plzně. Stojím už jen pod lampou s cedulí a reflexní vestou a
doufám. Staví mi ženská s chlápkem v oktávce. Do Plzně!
Paráda. Sice někam na Doubravku, ale ve výsledku je to jedno
protože svůj stanovený cíl splním. Do Plzně přijíždím někdy
ve 21.h. Což znamená dobrých 13 hodin na cestě. Na druhou stranu
bilance vozidel není zas tak strašná. Čtyři auta. Z toho dva
kamiony. Potkávám se v Plzni s K a T. Vyzvednou mne u místního
obchoďáku a rovnou jedeme k T. Kde mne čeká práce na jejich
nefunkčních noteboocích. Snažím se s nimi udělat co zmůžu.
Večeřím dvě bagetky. A v průběhu práce se loučím s K. Která
odjíždí domů. Dává mi nějaký drobný abych ráno mohl
dorazit. Má semnou nějaký plány, který se ji den poté daří i
splnit. Vůbec mi to nevadí. Roztrhaná duše má to ještě snese.
Nakonec to bylo vcelku v pohodě. Dalo by se říct, že jsem si to
celkem i užil. Čtvrteční podvečer a já opět stál u cesty. Cíl
byl stále jasný, ale kdyby mi někdo řekl že se stane to co se
stalo, neuvěřím. Ve Slovanech stopuji náklaďák rovnou až do
Frankfurtu. Chlápek je supr a máme vesměs podobný život. S tím
že on je teda o nějakých 15 let starší. V jeho kamionu už
usínám. Když mne budí, že jsme na místě. Vykládá mne za
Frankfurtem na odpočívadle. V dáli září letadlo. A já ulehám
na most nad tratí pro vysokorychlostní vlaky ICE. Ráno mi dělají
budíček.
 |
| Osvětlený místo, cedule jasná odjedu?:) |
Ze spacáku se mi moc nechce. Cítím
jak je vlhký. Padla na něj rosa. Snažím se ohřát si vodu na
čaj. Snažím se zahřát. Nakonec stejně jako motýl, tak i já se
v plné kráse vyhrabu z té kukly. Nebe stále halí tma, je něco
kolem půl šestý. Věřím ve své štěstí. Vybírám si
osvětlený výjezd z parkoviště. Po 45 minutách mi staví kamion.
Česká SPZ, Ústí nad Labem? Paráda. Zdravím krajana rodnou řečí
a on s údivem jenom vyhrkne: „Ty mluvíš česky?!“ Kamioňák
Standa mne protáhne po A3 až do Antverp. Dokonce mi i opět dokáže,
že česká pohostinnost začíná za hranicemi naší země. Nakrmí
mne houskama, ředkvičkama a ještě mi na sebe dá číslo s tím
že by mne svezl, když budu chtít. Že jezdí docela často a furt
někde po západě. Loučíme se na benzínce a já spěchám na
výjezd. Přecijenom je pátek odpoledne a já bych nerad strávil
víkend někde na benzínce. Staví mi asi třetí auto. Je to nový
Mercedes. Starý chlápek. Bágl schovám do kufru a můžeme jet. Na
ceduli stálo Gent a tak jsem počítal že pojede mým směrem.
Nejel. Belgie je ale naštěstí tak malá, že to je vlastně celkem
jedno. Po cestě mi nabízí oběd. Neodmítám. Jedeme na oběd do
Holandského města Sluis. Zve mne na výborný steak v nějaký nóbl
restauraci. Nejsem na to vůbec oblečen. Mám kalhoty mírně od
bahna a tak jediné co mne reprezentuje v dobrým je znalost slušného
stolování.
Po obědě následuje menší objížďka
města, preferoval bych tedy spíše procházku ale chlápek byl už
v porkočilejším věku a zřejmě zhýčkán pohodlím svého
povozu. Poté jsme vyrazili do Knokke. Takový Beverly Hills Belgie.
Samý obrovský vily. Nádherný. Golfový klub. Pláž. Obří
kasíno. Tomu říkám místo. Freud mne odvádí do svého bytu.
Nehledal jsem za tím nic špatnýho. On měl však jiné představy.
Lehký flirt přešel do přímé nabídky. S úsměvem odmítám a
raději bych pokračoval v cestě. Omlouvá se. Nakládá mne opět
do auta a míříme směr Brugge. Po cestě mne chce ještě vyložit
na nějakým odpočívadle pro trucky, ale chtěl bych raději k
dálnici. Prej je to tam malý a já nevím co ještě. Kecal.
Benzínka je obří, parkoviště také. Jeho zájmem bylo, abych u
něj mohl přespat. Klidně bych přespal, měl hezkej byt a myslím
že bych se neměl špatně. Bohužel však, očekával i to co bych
mu já dát nemohl. Rozloučili jsme se a já mírně rozrušen
pokračoval v cestě. Když jsme přijížděli, čekal tam další
stopař. Respektive rozmlouval s nějakým řidičem, který ho
nakonec vezl. Benzínku okupuje ale i další stopař, nějaký Ir.
Zdravím ho a chvíli si povídáme. Říká, že má špatnej den.
Tak mu „propůjčuju“ trošku štěstí. Loučíme se s tím, že
se určitě potkáme na lodi. Zní to strašně, ehm... Poeticky? Na
lodi. Jako za starých časů, dobrodruhů, mořských korábů a
cestování po moři. Ještě s Irem na lodi. Chvíli o tom
přemýšlím. Z přemýšlení mne však vytrhává Dánský kamion.
Veze ho nějaký Bulhar, se kterým mluvím rusky. (Cože, já mluvím
rusky?) Říká mi, že jsem Lukas Kolumbus. Dává mi pět liber a
omlouvá se mi že mne nemůže vzít do vlaku přes Eurotunnel. :(
Vyhodí mne někde u odbočky na loď a tam se rozloučíme protože
on jede na „vagzal“ a já mám jít na „koráb“. Vesnice
vedle Calais. La Pidou. Obří truck stop a obchoďák. Snažím se
najít nějaký jídlo, protože vím že ho ještě budu potřebovat.
Ale truhlice jsou schovány.
 |
| Jak vznešeně se to místo nazývá, až vznešené není... Je to vlastně díra, kde končí lidská svoboda. |
Do Calais je to něco kolem 5 km. Mapy
na zastávkách mi pomáhají se orientovat. Po cestě vidím střet
dvou motorek. Naštěstí nic vážnýho. Jsou jenom v šoku. A
nerozumí mé angličtině. Na pomoc přichází nějaký frantík a
tak beru batoh a raději jdu dále. Po cestě potkám kočičí mámu
s koťaty. Celé křoví mňouká! Míjím davy černochů. Přicházím
do přístavu a hledám vstup k „ticket office“ nakonec jsem tak
zmatený že vlezu do vjezdu pro náklaďáky. Je mi to jedno. Staví
mi nějací chlápci v autě a vysvětlují mi že tudy opravdu nee.
Takže se zase vracím a hledám jinou cestu. Nakonec ji nacházím a
do Ferry terminálu přicházím někdy kolem půl jedenáctý večer.
Několik lidí se tu kroutí už na zemi. Myslím že přesně vím
kde dnes budu spát. Neváhám a jdu si najít místo se zásuvkou.
Za vytrínou s modely lodí, které křižují mezi Francií a Anglií
nalézám supr místo. Doslova se svalím k zemi a modlím se ať noc
přežiji ve zdraví. Nakonec mne budí jen lidi co se chodí dívat
na lodě, trajekty plují snad přes celou noc. Restaurace u jejiž
vstupu ležím je také otevřená. Nu což, není zbytí. Ráno se
snažím dostat k silnici na který bych mohl stopovat auta. Ale moc
jich nejezdí. Terminál je stále rozespalý. Mluví na mne jen
nějaký chlápek, který si furt chce opisovat nějaký „top up
code“ do mýho telefonu. Tak mu vždycky pomůžu. On poděkuje a
zase zmizí. Zmizí s tím, že jeho telefon je bohatší o dvě
eura, který mu někdo poslal. Další noc tady trávit nechci. Lidi
čekající na falešný pasy, hromada imigrantů v nelegálních
táborech. Odpoledne se nakonec rozhodnu, že to otočím. Něco mne
táhlo zpátky. Zpátky? A kam?
 |
| Na značkách v Calais stálo, ať zde nestopuji, ať nedělám to a tamto. Udělal jsem to. A jak to dopadlo? Skvěle! |
Otáčím se a vyrážím po tisíce na
kruhový objezd, který se nachází pod dálnicí vedoucí do křtánu
celníků. Kruhový objezd na kterém se vždycky vytvoří kolona
vozidel s každou přijíždějící lodí. A že jich bylo. Stopoval
jsem vlastně jenom chvíli. Zastavilo mi anglický auto. S cedulí:
„Brussel“ jsem se řítil k oknu řidiče. Ptám se jestli si
mohu hodit bágl na zadní sedačky. Můžu. Ale nejdou nám otevřít
dveře. A tak batoh hážu do kufru. V průběhu se mne řidička
anglicky zeptá, odkud že to jsem? Odpovídám že z ČR. Na což mi
v češtině odpoví: „Děláš si prdel?“ No, nedělal. O
třináct hodin později jsme byli už v Plzni. Po cestě jsme
udělali dobrej skutek v podobě svezení holandskýho stopaře, což
se nám potom vlastně vrátilo když nám pomáhala tlupa opilých
dodávkářů na benzínce u Norimberka. Po cestě jsme už jen spali
na Rozvadově v autě. Eva mne vyhodila v Plzni, kde jsem akorát tak
dostal opět depku. Nikdo nestál o mou společnost, tak jsem vyrazil
dál. Na Rokycanský v Plzni mi zastavil kamioňák Martin. Měl jsem
s ním původně jet do Prahy, ale náhodou jsme to vzali přes
Poznaň. Po cestě mi koupil hambáč a hranolky s colou v MCD, ale
aby to nebylo blbý tak řekl že mu to tam dali nějak navíc. Asi
mu bylo blbý zvát stopaře na jídlo. Na druhý den mne vyhodil v
Plzni a já se stihl vidět s Evou a Ondřejem. Eva mne nechala
ustlat si na její druhý posteli a André mi donesl opět kávu.
Ráno jsem Prahu opouštěl brzy. Po klasickým kodrcání po D1,
průletem přes Brno a svačince s kamioňákem jsem dorazil do
Ostravy. Čekal jsem vysvobození od pantáty, ale ujala se mne kamarádka Ema. Mohl jsem spát na obrovským gauči v nádherným pokoji. Miluju starý byty a Ema zrovna v takovým bydlí. Stihli jsme spolu najít i večeři, kterou pak se svou ségrou připravily. Pozvala mne na pivo do hospody, do který jsem moc nikdy nechtěl jít a nakonec jsem zjistil že je super. No a tímto tedy po týdnu objevil jsem se v Karviné. Za sebou jsem měl 3 500 km. Mnoho zážitků,
jak je vidno. A hlavně ten „zvláštní“ pocit, který tak nějak přetrvává.
 |
| Čechy nás přivítaly mlhou, značilo to snad následující smutnění v Plzni? |
pátek 12. září 2014
Na poslední chvíli
Je 21:20 a ty čekáš na to až se ti na Facebooku objeví zpráva, která bude značit tvé vytržení z reality. Útěk do temné deštivé noci s kapsou plnou myšlenek. Jenom takové to nedočkavé držení telefonu. Poté je ale už 21:40 a ty si říkáš, že už to nepřijde. A že pokud to nedostaneš do deseti minut, tak rezignuješ. Ale pak je 21:49 a ty chceš říct, že naposledy přidáš pět minut, ale neuděláš to. Ve 21:50 svlékáš vše co jsi na sebe tak poctivě navlíkl a dnes už neočekáváš nic. Nepřichází ani zpráva, ani nikdo. A vlastně čekáš i na něco dalšího, od včerejšího večera. Ale taky se nedočkáváš a tak už kleješ. Uleháš do postele. Zvonek. 21:51.
Nakonec polevuješ a s několika nadávkama seběhneš schody a tam už čeká kamarád. Víš že má trable, stejně jako ty. Ale víš, že je nevyřešíš a jenom je vyslechneš a potají za rohem spálíš. Vedeš ho ulicemi města, které se najednou leskne. Chrlí na tebe dlouhé příběhy spojené s ženami, jejichž myšlení absolutně nechápe. Můžeš ho ujistit, že to jednou pochopí. A přitom víš, že mu lžeš. Protože to sám nechápeš a nikdy zřejmě chápat nebudeš. A pak tomu všemu dáte společně jméno. A najednou se všechno vyřeší. Pak už jenom vnímáš jak procházíš vlhkými útvary mlhy, které místní park jakoby spoutaly. Je to ale takové to nevinné pouto, takové přirozené. A zase v tom vidíš jisté věci, které by si vidět ani neměl. Paprsky světla z lamp protínají tyhle pohyblivé mráčky nesoucí se jen lehce nad zemí a vytvářejí paprsky, jako by sluneční.
Každou chvílí máš chuť se rozběhnout do té mlhy, která houstne asi nejvíce uprostřed tmavé louky. Z nebe na ní bedlivě kouká strážce. Strážce v podobě měsíce, který svou silou probijí své zájmy skrz mraky na nebi. Ale neuděláš to, protože vedle tebe jde stále někdo kdo má pocit že do tebe právě vkládá problém jménem další a že z druhé strany vyleze řešení jménem další. A nebo už možná taky nemá a potřeboval se jenom vypovídat. Poté to otočím a povím mu něco já. Nečekám však odpověď, rozlousknutí, nic. Jenom jsem to potřeboval říct. Že si s něčím teď nevím rady a že pokud s tím budu muset něco udělat, udělám to tak že to bude "bolet. A když už tak o vlku, tak se nakonec našeho setkání rozezní telefon. Naposled dnes.
Nakonec polevuješ a s několika nadávkama seběhneš schody a tam už čeká kamarád. Víš že má trable, stejně jako ty. Ale víš, že je nevyřešíš a jenom je vyslechneš a potají za rohem spálíš. Vedeš ho ulicemi města, které se najednou leskne. Chrlí na tebe dlouhé příběhy spojené s ženami, jejichž myšlení absolutně nechápe. Můžeš ho ujistit, že to jednou pochopí. A přitom víš, že mu lžeš. Protože to sám nechápeš a nikdy zřejmě chápat nebudeš. A pak tomu všemu dáte společně jméno. A najednou se všechno vyřeší. Pak už jenom vnímáš jak procházíš vlhkými útvary mlhy, které místní park jakoby spoutaly. Je to ale takové to nevinné pouto, takové přirozené. A zase v tom vidíš jisté věci, které by si vidět ani neměl. Paprsky světla z lamp protínají tyhle pohyblivé mráčky nesoucí se jen lehce nad zemí a vytvářejí paprsky, jako by sluneční.
Každou chvílí máš chuť se rozběhnout do té mlhy, která houstne asi nejvíce uprostřed tmavé louky. Z nebe na ní bedlivě kouká strážce. Strážce v podobě měsíce, který svou silou probijí své zájmy skrz mraky na nebi. Ale neuděláš to, protože vedle tebe jde stále někdo kdo má pocit že do tebe právě vkládá problém jménem další a že z druhé strany vyleze řešení jménem další. A nebo už možná taky nemá a potřeboval se jenom vypovídat. Poté to otočím a povím mu něco já. Nečekám však odpověď, rozlousknutí, nic. Jenom jsem to potřeboval říct. Že si s něčím teď nevím rady a že pokud s tím budu muset něco udělat, udělám to tak že to bude "bolet. A když už tak o vlku, tak se nakonec našeho setkání rozezní telefon. Naposled dnes.
neděle 6. července 2014
Před cestou...
A nastal opět ten okamžik, kdy to ve mne vybouchlo (asi tak někdy před měsícem) a všechny myšlenky směřovaly na cestu dalekou, neznámou a dobrodružnou. Za poslední půlrok toho bylo mnoho, má snaha zapojit se do nějakého ovčího života ztroskotala pokaždé, kdy se kolem mne začaly natahovat ty pomyslné pásy svázanosti a nespokojenosti. Mé nároky na život jsou pravděpodobně tak vysoké, že je v tomto světě naplním jedině tak, že je najdu v něčem jiném, než v běžném životě obyčejného nevzdělaného člověka.
Anyf.....
V těchto dnech to byl také rok, kdy skončilo něco co mne kdysi v dobách spokojených naplňovalo a já jako starý válečný veterán jsem si to všechno připomněl "pietním aktem" po kterém následovala i rekonstrukce toho všeho. Určitě jste četli o paní Božské. Četli. A nejednou, jednou se tady skrývala jako A. po druhý jako paní Božská a po třetí jako "někdo". A jo, on ten cit se mnou cloumá ještě dnes. Byl zmražený. Né tak jak by se mohlo zdát. Já k tomu děvčeti stále něco cítím. A teď po tom znovushledání, to je takový jiný. Určitě si to brzy přečte a řekne si jakej jsem idiot. A nebo taky ne. To je všechno osud. Necloumá to se mnou nijak zvlášť hrozně, ale evidentně jsou mý city zablokovaný, tak aby nepropukly k někomu jinýmu. A tak to prostě je a neudělám s tím nic. Prostě je to život a já ho žil takhle. Snažím se dělat všechno proto abych se nerozpadl na milion kousíčků. Záleží mi na tobě. A některý věci mne mrzí víc a víc.
Stěhování....
Na konci minulého týdne jsem si sbalil svá fidlátka, která mi zpříjemňovala ten chudý život v tom nehezkém bílém pokoji o velikosti koupelny slušnějšího rodinného domu. Vzal jsem kolo, přesunul jej ke kamarádce, kterou jsem měl nedaleko od domu a den poté jsem pověsil klíče na hřebík ve zdi, který jsem do ní vlastnoručně zatloukl. Spolubydlícímu zanechal vzkaz, že ten poslední měsíc, který měl přesahovat námi nasmlouvanou dobu s nimi bohužel nepotáhnu a vydal jsem se k dálnici kde na mne už čekali dva další stopaři. Jeden takový trošku nevábný a druhý mladý Slovák s cedulí "kamkoliv". Říkal jsem si v hlavě tak mne může pustit, nespěchá. Já mám přeci na zádech svůj život a musím dojet. A pak mne to trklo, že vlastně taky nikam nespěchám. Nemusím. Všechno od teď je jen náhodou, osudem. Ne, sranda. Je to volba. Má. Do rodného města jsem se plahočil celkem rozumnou dobu a v devět hodin večer už jsem stál před bytem, ve kterém jsem strávil své dětství. Přívital jsem se s mámou a složil si zde své věci. Dostěhováno.
Cesta...
V pondělí započíná vlastně jedna dlouhá cesta a že jsem jí před odjezdem dal cíl a plán bylo jenom kvůli tomu že nepojedu sám. A není to proto, protože bych na to neměl nebo měl strach jet sám, ale proto protože jsem to slíbil V. a ta se té příležitosti chytila a už má také sbaleno. V kapse budu mít asi jenom pár drobných na poslední pivo v Český Republice, před tím než strávím minimálně pár týdnů mimo. Bude to takový menší rozloučení. A pak nám cestu ukáže osud, teda vlastně mne. Kam mne to všechno zavede? A co z tohohle ještě vznikne? Těším se na ten výsledek, ať už bude jakýkoliv - proč? Protože mne někam posune.
Anyf.....
V těchto dnech to byl také rok, kdy skončilo něco co mne kdysi v dobách spokojených naplňovalo a já jako starý válečný veterán jsem si to všechno připomněl "pietním aktem" po kterém následovala i rekonstrukce toho všeho. Určitě jste četli o paní Božské. Četli. A nejednou, jednou se tady skrývala jako A. po druhý jako paní Božská a po třetí jako "někdo". A jo, on ten cit se mnou cloumá ještě dnes. Byl zmražený. Né tak jak by se mohlo zdát. Já k tomu děvčeti stále něco cítím. A teď po tom znovushledání, to je takový jiný. Určitě si to brzy přečte a řekne si jakej jsem idiot. A nebo taky ne. To je všechno osud. Necloumá to se mnou nijak zvlášť hrozně, ale evidentně jsou mý city zablokovaný, tak aby nepropukly k někomu jinýmu. A tak to prostě je a neudělám s tím nic. Prostě je to život a já ho žil takhle. Snažím se dělat všechno proto abych se nerozpadl na milion kousíčků. Záleží mi na tobě. A některý věci mne mrzí víc a víc.
"Stáli za svitu zapadajícího slunce, autobusy odjížděly již podruhé jejím směrem a on na ni stále hleděl a hledal se v jejich očích. Polibky přerušoval pátrání a do vlasů se mu při tom zarýval větrem zmítající se ovocný keř. Říkala je to naposledy. Cement v slzných kanálcích tvrdnul a nejen ten."
Stěhování....
Na konci minulého týdne jsem si sbalil svá fidlátka, která mi zpříjemňovala ten chudý život v tom nehezkém bílém pokoji o velikosti koupelny slušnějšího rodinného domu. Vzal jsem kolo, přesunul jej ke kamarádce, kterou jsem měl nedaleko od domu a den poté jsem pověsil klíče na hřebík ve zdi, který jsem do ní vlastnoručně zatloukl. Spolubydlícímu zanechal vzkaz, že ten poslední měsíc, který měl přesahovat námi nasmlouvanou dobu s nimi bohužel nepotáhnu a vydal jsem se k dálnici kde na mne už čekali dva další stopaři. Jeden takový trošku nevábný a druhý mladý Slovák s cedulí "kamkoliv". Říkal jsem si v hlavě tak mne může pustit, nespěchá. Já mám přeci na zádech svůj život a musím dojet. A pak mne to trklo, že vlastně taky nikam nespěchám. Nemusím. Všechno od teď je jen náhodou, osudem. Ne, sranda. Je to volba. Má. Do rodného města jsem se plahočil celkem rozumnou dobu a v devět hodin večer už jsem stál před bytem, ve kterém jsem strávil své dětství. Přívital jsem se s mámou a složil si zde své věci. Dostěhováno.
"Vyhodil si půlku věcí co si měl, ale udělal si to proto, protože potřebuješ začít znovu. S jinými věcmi. Hezčími věcmi. A ty na to máš. Hřeje tě taky, že část z nich někomu pomůže právě s novým začátkem, skončily v kontejneru pro charitu. Někomu určitě ještě udělají radost."
Cesta...
V pondělí započíná vlastně jedna dlouhá cesta a že jsem jí před odjezdem dal cíl a plán bylo jenom kvůli tomu že nepojedu sám. A není to proto, protože bych na to neměl nebo měl strach jet sám, ale proto protože jsem to slíbil V. a ta se té příležitosti chytila a už má také sbaleno. V kapse budu mít asi jenom pár drobných na poslední pivo v Český Republice, před tím než strávím minimálně pár týdnů mimo. Bude to takový menší rozloučení. A pak nám cestu ukáže osud, teda vlastně mne. Kam mne to všechno zavede? A co z tohohle ještě vznikne? Těším se na ten výsledek, ať už bude jakýkoliv - proč? Protože mne někam posune.
"Sbalil svůj život, smetl prach ze stolu a zjistil, že domovem je mu právě cesta."
Co chceme vidět? Uvidíme.
Krakow a taky Warszawu, Gdyni, poloostrov Hel, Hamburg, Kodaň, Švédsko, Norsko, Fjordy, Bergen...
pátek 27. června 2014
Paní Božská a cestování časem
Všechno byla záležitost vlastně několika měsíců. Přesně asi čtyř, ve kterých pod zástěrkou jiné identity občas potkával jsem v online světě děvče, které bylo natolik povědomé, že jsem brzy na základě souvislostí zjistil že to byla A. Nakonec zjistila i ona, že to vím. Bylo to provalený. Chtěl jsem vědět jaká je teď ta paní Božská, která v mým životě znamenala vše a přitom vlastně už nic. I když, zní nic až moc silně. Nemohla znamenat nic, protože byla siluetou ve vzpomínkách na šťastný dny, ke kterým jsem se vracel čím dál méně, protože mne bolelo to porovnávání s přítomností. Bolelo to jako střep, který je zabodnutý hluboko v těle. Bolelo to jako bolest proudící žilou. Au...
Ale nic z toho jsem nemohl dát najevo cizí identitě. Sára se jmenovala a skrývala se za ní A. Nemohl jsem cizímu děvčeti psát o tom, co ve mne bylo/je/může být. Bylo to nevinné psaní, nevinné seznámení. Těšil jsem se z toho, že vlastně skrz tuto postavu můžu dostat kousek jejích myšlenek. Že můžu opět ochutnat tu podobnost, tu příchuť myšlenek, ten směr, prostě vše. A přitom potají číst psaní A. na jejím blogu, který je vlastně místem kde jsem asi jediný, co čte její myšlenky, které v tu chvíli směřovaly ke mne. Chtěl jsem Sáru vidět. A věděl jsem, že když počkám, možná se stane že ji uvidím. Ale věděl jsem že místo Sáry se objeví A. Celé to bylo zvláštní. Takové, sebezničující. Představa, že uvidíš někoho kdo v životě nasadil laťku tak vysoko že ji zatím nikdo nemohl překonat. A že pokusů bylo nespočet. Asi tak jako když hrajete opilý šipky. Zkuste se trefit. Ale oba dva jsme hodili a hra začala tím, že jsme trefili střed. Na poprvý.
Padlo rozhodnutí, pozval jsem Sáru na jedno nevinné odpoledne strávené ve stínu někde na Vítkově. Souhlasila a já věděl že se A. rozhodla, na základě toho co píše na svém "blogu". Věděl jsem že se objeví ona a začínal jsem se nesmírně těšit, že po dlouhém roce ukojím tu chuť po objetí, které nebude zatížený minulostí. Nemohl jsem na to přestat myslet a obavou bylo, že to nezvládnu a že když ji jen spatřím, že se se slzami v očích obrátím a rozběhnu se proti zdi. Taky jsem se bál toho, že tohle udělá ona. Nedivil bych se.
Nakonec však nadešel den D a já dvě hodiny před plánovaným setkáním obdržel sms ve který se ptala jestli platí místo setkání a čas. S radostným úsměvem jsem to potvrdil čímž se uvnitř mne zvýšilo napětí z toho co bude. Jak bude. Nakonec jsem nebrečel já, ale brečelo počasí. O pár chvil později vystupoval jsem z tramvaje na Želivskýho a mezi provazy deště jsem se blížil schodům do stanice metra. Měla přijet kolem čtvrt na tři. Byl jsem tam na čas. Čím blíž jsem byl místu setkání, tím víc se mi svíral žaludek. Není tady. Rozhlížím se, ale nikde ji nevidím. Asi si to rozmyslela na poslední chvíli. Počkám ještě chvíli. Zahleděl jsem se do mapy s tím, že do mne určitě dloubne. Nebo mne osloví. Nechci koukat na ty nekonečný zástupy lidí, které vyplivuje eskalátor. Co když mezi nimi nebude ona.
"Moody?" Otáčím se. A je tak blízko, živá a úplně stejná jako před rokem. Má na sobě černou koženou bundu. Dva culíčky. A je furt stejně maličká. Obejmul jsem jí. Žaludek umírá v sevření toho zařízení, které tohle uvnitř způsobuje. Rozplasknul se a doslova po celém těle rozprsknul tu tekutinu radosti z něčí přítomnosti. Její účinky jsou všechno, jenom né negativní. Dokáže cokoliv pozitivního co si představíte. Během cesty po eskalátorech, kdy už vím že půjdem ke mne na kávu se dozvídám že opravdu půjdem. Vítkov se ruší. Pro nepřízeň počasí samozřejmě, aby bylo pro zásadově smýšlející jasno.
V metru jsem se podíval do těch hnědých očí, který jsem viděl tak dávno. Připomínají mi vše hezké. Vše dobré. Dva culíčky, který zdobí její obličej mne doslova svádějí k tomu abych za ně zatáhl a přitáhl ji k sobě. Ale nedělám nic. Je to přeci Sára. Nemůžu po "cizí" holce takhle vyjet, i když v myšlenkách bych ji na místě ulíbal k smrti. "Ve stanici Hostivař došlo k vraždě, mladý muž pozřel mladou dívku za živa." stálo by v ranních novinách, který rozdávají kameloti zdarma. Vystoupili jsme na Strašnický a šli jsme ke mne. Furt jsme si o něčem povídali a vlastně jsme už ani nevnímali ten déšť, který nám obou stékal po tvářích.
Vyběhli jsme do posledního patra našeho domu a já ji vpustil do svého bytu. "Opravdu si vodíš dívky, který vidíš poprvý k sobě domů?" znělo a já jen se smíchem odpovídal že ne. Věděl jsem kam tohle všechno směřuje, obzvláště když jsem zaslechl: "Anyf mi o Tobě řekla, že si na tebe mám dát pozor, protože jsi zvrhlý." nejsem - jenom mé myšlenky tě právě svlékly za dveřma a vášnivě tě tady znásilnily na té pofidérní stoličce. Nemohl jsem říct nic. Ale asi mi to četla v myšlenkách protože tohle nám oběma šlo.
Došli jsme až do mého pokoje kde se usadila na postel, přes kterou jsem na poslední chvíli hodil spacák. Nabídnul jsem jí kávu. Ledovou. Dala si. Společně jsme si ji vychutnávali v mé posteli. Aby toho nebylo málo, vytáhl jsem i jahody se šlehačkou. Povídali jsme si a já se skoro co několik chvil tupě usmíval a hltal každé její slovo. Jako kdysi. Sára se mi líbí. Cítil jsem její vůni, už jenom když jsem jí vzal bundu a pověsil ji na provizorní věšák tvořený hřebíčkem ve zdi. Dali jsme si cigaretu na balkóně. Tušil jsem, že to bude nesmírný požitek. Jak by taky ne, když kdysi se po každé cigaretě na mne vrhla a chtěla mi snad vykousnout jazyk z pusy. Stále se držím. Občasný dotek. Střetnutí pohledů. Srážky. Pavouk.
Záblesk. Sedí za mnou mám rozpuštěný vlasy a cítím její dotek na svých vlasech. Jako by v tu chvíli byly vlasy tím nejcitlivějším na mém těle. Myšlenky vypnuté. Smysly fungovaly však na 101%. Letmo se dotýkala i mého obličeje a mnou proudila vlna zvědavosti a vzrušení. Proplétala se mými vlasy. Jak jsou dlouhé hladila mne i po zádech a občas tak provokativně zajela rukou na břicho. Chtěl jsem jí to vrátit. A tak jsem jí to nabídl, jestli nepůjde přede mne. Chvíli jsem jí hladil a nenápadně čmuchal k jejím vlasům. Voněly. Moc. Stejně jako ona jsem se občas letmo dotýkal jejího obličeje, zástěrným manévrem bylo shrnutí vlasů za uši.
A tak se to ještě jednou opakovalo, až do chvíle kdy jsem málem spadnul z postele. Dotýkal jsem se jejích rtů. Cítil jak se třese stejně jako já. Jako by mezi námi bylo nějaký nepopsatelný vzrušující pouto. Děsil jsem se toho co se semnou děje. Najednou seděla přede mnou a koukala mi do očí. Blížil jsem se. A zkracoval tak vzdálenost mezi našimi rty. Nakonec jsem tento fakt zcela zrušil. A políbil jsem jí. Bylo to takové, zkoumavé políbení jako kdysi. Letmý dotek. Opatrně. Nakonec jsem cítil jako kdyby do sebe dvě ozubený kolečka zapadly. Pak už jsem si přál, ať to neskončí. Povalil jsem jí na svou postel a líbali jsme se. Objímal jsem jí a vnímal každý pohyb jejího těla. Nakonec to samozřejmě neskončilo jenom u líbání. Slíbil jsem jí, že ji kalhoty nesundám. Že rozepnu jenom ty dva osudný knoflíčky.
Oba dva jsme věděli, že je sundám. Stejně jako když jsme se poprvé milovali. Ale oba jsme trapně jeden druhýmu věřili. Vzrušením se svíjela. Byla jako hudební nástroj na který jsem svými prsty hrál. Přitom jsem jí vlastně mohl líbat. A užívat si toho, že je tak blízko. Užívat si toho záblesku. Netrvalo dlouho a byli jsme oba nazí. Totálně pohlceni vášní, chutí, vzrušením z přítomností toho druhého. Užili jsme si jako dřív, i když tentokrát to bylo vylepšeno o prvky, které kdysi byly pouze z donucení a dnes byly jaksi přirozenou součástí. V hlavě mi vybuchovaly buňky štěstí a spokojenosti. Koukal jsem na to její drobné tělíčko. Na její mimiku, která při sexu stojí za to. Na to jak je mi poddaná. Jak se zarývá nehty do mého polštáře jako dřív. Jediné co bylo jiné, že už o ní neslyšela půlka domu. Trošku mi to chybělo ale všechno to vynahrazoval ten pocit, když si užíváš sex s někým kdo je pro tebe "božský". Nepopsatelný pocit. S nikým jiným si takhle neužiješ. Se všemi je to jenom holý akt. Tohle je, něco... co pochopí jen ti, co mají někde někoho božského.
Po tom všem, jsme jenom tak leželi v posteli. Poslouchali jazz a já jsem byl přitulený až do chvíle, kdy jsme oba dostali chuť na pivo. Jak nezvyklé u nás dvou. Haha. S nikým jiným než s ní si pivo po sexu neužiju. Letěli jsme do obchodu pro jedno pivo. Pro každýho jedno samozřejmě, nejsme žádní troškaři. Pak už jsme se jenom za paprsků zapadajícího slunce ubírali do útrob metra. A i když to pár minut trvalo, začínal jsem tušit, že se brzy rozloučíme a oba zmizíme do svých životů. Ve kterých zůstane jenom nepředstavitelně hezká vzpomínka s chutí aby byla reálnou vždy ve chvíli kdy si na ni vzpomeneš. Takže vlastně furt. Teda, alespoň teď. Druhý den po záblesku. V metru mne však, překvapila tím že dala najevo že chce doprovod až na autobus domů. Poškádlil jsem jí tím, že s tím jsem nepočítal ale přesto věděla že pojedu. Loučení na Dejvické bylo asi takové, že jsem nevěděl jestli mám brečet nebo ne. Měl jsem co dělat abych když uteče z toho objetí, abych se neotočil zády a nevyhrkl "Kurva né..." a nezačal brečet. Nechala si ujet snad čtyři autobusy, nechtěla se loučit stejně jako já. Seděla přede mnou na malé betonové zídce a já si stále mohl užívat její vůně. Mohli jsme se smát. Mohli jsme se líbat. Než přijel ten autobus. Ten poslední. Do kterého po dalším objímání a polibcích před zraky nastupujících nastoupila. Zamávala a já viděl jak vyráží směr zapadající slunce. Konec záblesku.
Flashback. Všechno jako dřív. Stejný pocity. Stejný zážitky. Stejný všechno. Byl jsem.... vlastně stále jsem v šoku. Co dokážou dva lidi vytvořit, zinscenovat, zapálit, prostě tohle bylo opravdu silný. Moc silný. Až ten pocit ve mne přetrvává do teď. A vzpomínáš, na to co bylo a zjišťuješ, že kdyby jste to kdysi neposrali tak.... je dost možné že je všechno jinak. A ještě si o tom píšete. A ty zmizíš. Všechno zmizí. Byl to krásný den. A asi mi to nikdo nebudete věřit, ale tohle jsem si nevymyslel.... Jo, a to je důvod proč se teď cítím strašně zvláště - opravdu nepopsatelně zvláštně. Ale chci tohle odpoledne zpět.
Ale nic z toho jsem nemohl dát najevo cizí identitě. Sára se jmenovala a skrývala se za ní A. Nemohl jsem cizímu děvčeti psát o tom, co ve mne bylo/je/může být. Bylo to nevinné psaní, nevinné seznámení. Těšil jsem se z toho, že vlastně skrz tuto postavu můžu dostat kousek jejích myšlenek. Že můžu opět ochutnat tu podobnost, tu příchuť myšlenek, ten směr, prostě vše. A přitom potají číst psaní A. na jejím blogu, který je vlastně místem kde jsem asi jediný, co čte její myšlenky, které v tu chvíli směřovaly ke mne. Chtěl jsem Sáru vidět. A věděl jsem, že když počkám, možná se stane že ji uvidím. Ale věděl jsem že místo Sáry se objeví A. Celé to bylo zvláštní. Takové, sebezničující. Představa, že uvidíš někoho kdo v životě nasadil laťku tak vysoko že ji zatím nikdo nemohl překonat. A že pokusů bylo nespočet. Asi tak jako když hrajete opilý šipky. Zkuste se trefit. Ale oba dva jsme hodili a hra začala tím, že jsme trefili střed. Na poprvý.
Padlo rozhodnutí, pozval jsem Sáru na jedno nevinné odpoledne strávené ve stínu někde na Vítkově. Souhlasila a já věděl že se A. rozhodla, na základě toho co píše na svém "blogu". Věděl jsem že se objeví ona a začínal jsem se nesmírně těšit, že po dlouhém roce ukojím tu chuť po objetí, které nebude zatížený minulostí. Nemohl jsem na to přestat myslet a obavou bylo, že to nezvládnu a že když ji jen spatřím, že se se slzami v očích obrátím a rozběhnu se proti zdi. Taky jsem se bál toho, že tohle udělá ona. Nedivil bych se.
Nakonec však nadešel den D a já dvě hodiny před plánovaným setkáním obdržel sms ve který se ptala jestli platí místo setkání a čas. S radostným úsměvem jsem to potvrdil čímž se uvnitř mne zvýšilo napětí z toho co bude. Jak bude. Nakonec jsem nebrečel já, ale brečelo počasí. O pár chvil později vystupoval jsem z tramvaje na Želivskýho a mezi provazy deště jsem se blížil schodům do stanice metra. Měla přijet kolem čtvrt na tři. Byl jsem tam na čas. Čím blíž jsem byl místu setkání, tím víc se mi svíral žaludek. Není tady. Rozhlížím se, ale nikde ji nevidím. Asi si to rozmyslela na poslední chvíli. Počkám ještě chvíli. Zahleděl jsem se do mapy s tím, že do mne určitě dloubne. Nebo mne osloví. Nechci koukat na ty nekonečný zástupy lidí, které vyplivuje eskalátor. Co když mezi nimi nebude ona.
"Moody?" Otáčím se. A je tak blízko, živá a úplně stejná jako před rokem. Má na sobě černou koženou bundu. Dva culíčky. A je furt stejně maličká. Obejmul jsem jí. Žaludek umírá v sevření toho zařízení, které tohle uvnitř způsobuje. Rozplasknul se a doslova po celém těle rozprsknul tu tekutinu radosti z něčí přítomnosti. Její účinky jsou všechno, jenom né negativní. Dokáže cokoliv pozitivního co si představíte. Během cesty po eskalátorech, kdy už vím že půjdem ke mne na kávu se dozvídám že opravdu půjdem. Vítkov se ruší. Pro nepřízeň počasí samozřejmě, aby bylo pro zásadově smýšlející jasno.
V metru jsem se podíval do těch hnědých očí, který jsem viděl tak dávno. Připomínají mi vše hezké. Vše dobré. Dva culíčky, který zdobí její obličej mne doslova svádějí k tomu abych za ně zatáhl a přitáhl ji k sobě. Ale nedělám nic. Je to přeci Sára. Nemůžu po "cizí" holce takhle vyjet, i když v myšlenkách bych ji na místě ulíbal k smrti. "Ve stanici Hostivař došlo k vraždě, mladý muž pozřel mladou dívku za živa." stálo by v ranních novinách, který rozdávají kameloti zdarma. Vystoupili jsme na Strašnický a šli jsme ke mne. Furt jsme si o něčem povídali a vlastně jsme už ani nevnímali ten déšť, který nám obou stékal po tvářích.
Vyběhli jsme do posledního patra našeho domu a já ji vpustil do svého bytu. "Opravdu si vodíš dívky, který vidíš poprvý k sobě domů?" znělo a já jen se smíchem odpovídal že ne. Věděl jsem kam tohle všechno směřuje, obzvláště když jsem zaslechl: "Anyf mi o Tobě řekla, že si na tebe mám dát pozor, protože jsi zvrhlý." nejsem - jenom mé myšlenky tě právě svlékly za dveřma a vášnivě tě tady znásilnily na té pofidérní stoličce. Nemohl jsem říct nic. Ale asi mi to četla v myšlenkách protože tohle nám oběma šlo.
Došli jsme až do mého pokoje kde se usadila na postel, přes kterou jsem na poslední chvíli hodil spacák. Nabídnul jsem jí kávu. Ledovou. Dala si. Společně jsme si ji vychutnávali v mé posteli. Aby toho nebylo málo, vytáhl jsem i jahody se šlehačkou. Povídali jsme si a já se skoro co několik chvil tupě usmíval a hltal každé její slovo. Jako kdysi. Sára se mi líbí. Cítil jsem její vůni, už jenom když jsem jí vzal bundu a pověsil ji na provizorní věšák tvořený hřebíčkem ve zdi. Dali jsme si cigaretu na balkóně. Tušil jsem, že to bude nesmírný požitek. Jak by taky ne, když kdysi se po každé cigaretě na mne vrhla a chtěla mi snad vykousnout jazyk z pusy. Stále se držím. Občasný dotek. Střetnutí pohledů. Srážky. Pavouk.
Záblesk. Sedí za mnou mám rozpuštěný vlasy a cítím její dotek na svých vlasech. Jako by v tu chvíli byly vlasy tím nejcitlivějším na mém těle. Myšlenky vypnuté. Smysly fungovaly však na 101%. Letmo se dotýkala i mého obličeje a mnou proudila vlna zvědavosti a vzrušení. Proplétala se mými vlasy. Jak jsou dlouhé hladila mne i po zádech a občas tak provokativně zajela rukou na břicho. Chtěl jsem jí to vrátit. A tak jsem jí to nabídl, jestli nepůjde přede mne. Chvíli jsem jí hladil a nenápadně čmuchal k jejím vlasům. Voněly. Moc. Stejně jako ona jsem se občas letmo dotýkal jejího obličeje, zástěrným manévrem bylo shrnutí vlasů za uši.
A tak se to ještě jednou opakovalo, až do chvíle kdy jsem málem spadnul z postele. Dotýkal jsem se jejích rtů. Cítil jak se třese stejně jako já. Jako by mezi námi bylo nějaký nepopsatelný vzrušující pouto. Děsil jsem se toho co se semnou děje. Najednou seděla přede mnou a koukala mi do očí. Blížil jsem se. A zkracoval tak vzdálenost mezi našimi rty. Nakonec jsem tento fakt zcela zrušil. A políbil jsem jí. Bylo to takové, zkoumavé políbení jako kdysi. Letmý dotek. Opatrně. Nakonec jsem cítil jako kdyby do sebe dvě ozubený kolečka zapadly. Pak už jsem si přál, ať to neskončí. Povalil jsem jí na svou postel a líbali jsme se. Objímal jsem jí a vnímal každý pohyb jejího těla. Nakonec to samozřejmě neskončilo jenom u líbání. Slíbil jsem jí, že ji kalhoty nesundám. Že rozepnu jenom ty dva osudný knoflíčky.
Oba dva jsme věděli, že je sundám. Stejně jako když jsme se poprvé milovali. Ale oba jsme trapně jeden druhýmu věřili. Vzrušením se svíjela. Byla jako hudební nástroj na který jsem svými prsty hrál. Přitom jsem jí vlastně mohl líbat. A užívat si toho, že je tak blízko. Užívat si toho záblesku. Netrvalo dlouho a byli jsme oba nazí. Totálně pohlceni vášní, chutí, vzrušením z přítomností toho druhého. Užili jsme si jako dřív, i když tentokrát to bylo vylepšeno o prvky, které kdysi byly pouze z donucení a dnes byly jaksi přirozenou součástí. V hlavě mi vybuchovaly buňky štěstí a spokojenosti. Koukal jsem na to její drobné tělíčko. Na její mimiku, která při sexu stojí za to. Na to jak je mi poddaná. Jak se zarývá nehty do mého polštáře jako dřív. Jediné co bylo jiné, že už o ní neslyšela půlka domu. Trošku mi to chybělo ale všechno to vynahrazoval ten pocit, když si užíváš sex s někým kdo je pro tebe "božský". Nepopsatelný pocit. S nikým jiným si takhle neužiješ. Se všemi je to jenom holý akt. Tohle je, něco... co pochopí jen ti, co mají někde někoho božského.
Po tom všem, jsme jenom tak leželi v posteli. Poslouchali jazz a já jsem byl přitulený až do chvíle, kdy jsme oba dostali chuť na pivo. Jak nezvyklé u nás dvou. Haha. S nikým jiným než s ní si pivo po sexu neužiju. Letěli jsme do obchodu pro jedno pivo. Pro každýho jedno samozřejmě, nejsme žádní troškaři. Pak už jsme se jenom za paprsků zapadajícího slunce ubírali do útrob metra. A i když to pár minut trvalo, začínal jsem tušit, že se brzy rozloučíme a oba zmizíme do svých životů. Ve kterých zůstane jenom nepředstavitelně hezká vzpomínka s chutí aby byla reálnou vždy ve chvíli kdy si na ni vzpomeneš. Takže vlastně furt. Teda, alespoň teď. Druhý den po záblesku. V metru mne však, překvapila tím že dala najevo že chce doprovod až na autobus domů. Poškádlil jsem jí tím, že s tím jsem nepočítal ale přesto věděla že pojedu. Loučení na Dejvické bylo asi takové, že jsem nevěděl jestli mám brečet nebo ne. Měl jsem co dělat abych když uteče z toho objetí, abych se neotočil zády a nevyhrkl "Kurva né..." a nezačal brečet. Nechala si ujet snad čtyři autobusy, nechtěla se loučit stejně jako já. Seděla přede mnou na malé betonové zídce a já si stále mohl užívat její vůně. Mohli jsme se smát. Mohli jsme se líbat. Než přijel ten autobus. Ten poslední. Do kterého po dalším objímání a polibcích před zraky nastupujících nastoupila. Zamávala a já viděl jak vyráží směr zapadající slunce. Konec záblesku.
Flashback. Všechno jako dřív. Stejný pocity. Stejný zážitky. Stejný všechno. Byl jsem.... vlastně stále jsem v šoku. Co dokážou dva lidi vytvořit, zinscenovat, zapálit, prostě tohle bylo opravdu silný. Moc silný. Až ten pocit ve mne přetrvává do teď. A vzpomínáš, na to co bylo a zjišťuješ, že kdyby jste to kdysi neposrali tak.... je dost možné že je všechno jinak. A ještě si o tom píšete. A ty zmizíš. Všechno zmizí. Byl to krásný den. A asi mi to nikdo nebudete věřit, ale tohle jsem si nevymyslel.... Jo, a to je důvod proč se teď cítím strašně zvláště - opravdu nepopsatelně zvláštně. Ale chci tohle odpoledne zpět.
Deset deka Moody myšlenek 8.
Tak a je to tady, opět si Moody trošičku vyčistí hlavu písmenky na svém blogu. Stalo se toho dosti a já toho opravdu potřebuji mnoho dostat z hlavy. Nebo, dostat - spíše bych si to potřeboval urovnat, zařadit do událostí se kterými se nebudu už zaobírat. Přesně tohle potřebuji. A co se vlastně za těch pár dní stalo?
Mašince ujel vlak. Cože? Proč? Vždyť si Moody napsal, že jste se potkali teprve nedávno? Že jste spolu začali chodit na začátku měsíce? To to tak rychle skončilo? Ano... Jak rychle to začalo tak rychle to skončilo, jako by jste to neznali. Oheň co rychle vzplane, taky rychle dohoří, protože vše co hořelo shoří na popel. A přesně tak to bylo mezi námi. Myslel jsem že se oheň ustálí a všechno bude v pohodě, ale to by do něj nesměla lít benzín. Po litrech. A když jsem jí na to upozornil, tak si přinesla další kanystr a rovnou ho tam celý hodila. Až mne vydeptala natolik, že jsem to co mezi námi hořelo musel utnout. Ukončit. Nemohl jsem přijmout to, jak se ke mne chovala. Jako k věci samozřejmé. Jako nepříteli. Jako kdybych provedl něco neslučitelného s hezkým chováním. Nechme to být. Tohle je už minulost. Štěstí všem zúčastněným.
Taky došlo opět na to, o čem jsem psal už dávno. Sbalil jsem se a zmizel. Zmizel z města hlavního. Z města, které miluju nadevše. Ve kterém se můžu procházet uličkami starých čtvrtí, kochat se nekonečným množstvím hezkých parků. Koukat na odrážející slunce na hladině mnoha rybníků, říček a veleřeky. A v neposlední řadě se kochat nádhernými dívkami z celé republiky ale i celého světa. A to mne sakra bavilo. Můžu poznat nepoznané, v podobě zalezlých kaváren, malých pivovarů a dlouhých kolejí které protly celičké město. A teď je to zase fuč na chvíli. Ale já se opět vrátím a zase to bude ve velkým stylu. Snad.
Jak jsem se rozloučil? Asi tak jako minulý rok. Ale, tentokrát to bylo jiné. O dost jiné. Ale o tom budu psát asi zvlášť. Protože to je hodno samostatnýho vyjádření. A taky že tak udělám. Kam jsem vlastně zmizel? Do rodného kraje, kde přečkám mezidobí mezi tím než mi vydají novou občanku a já budu moci vyrazit za hranice naší země. Zůstanu sám. A přitom nechci. Ale musím vyřešit velký průsery. A vy víte o čem mluvím. Cítím se zvláštně. Nejen kvůli tomu dní, který byl poslední. Kvůli všemu.....
Mašince ujel vlak. Cože? Proč? Vždyť si Moody napsal, že jste se potkali teprve nedávno? Že jste spolu začali chodit na začátku měsíce? To to tak rychle skončilo? Ano... Jak rychle to začalo tak rychle to skončilo, jako by jste to neznali. Oheň co rychle vzplane, taky rychle dohoří, protože vše co hořelo shoří na popel. A přesně tak to bylo mezi námi. Myslel jsem že se oheň ustálí a všechno bude v pohodě, ale to by do něj nesměla lít benzín. Po litrech. A když jsem jí na to upozornil, tak si přinesla další kanystr a rovnou ho tam celý hodila. Až mne vydeptala natolik, že jsem to co mezi námi hořelo musel utnout. Ukončit. Nemohl jsem přijmout to, jak se ke mne chovala. Jako k věci samozřejmé. Jako nepříteli. Jako kdybych provedl něco neslučitelného s hezkým chováním. Nechme to být. Tohle je už minulost. Štěstí všem zúčastněným.
Taky došlo opět na to, o čem jsem psal už dávno. Sbalil jsem se a zmizel. Zmizel z města hlavního. Z města, které miluju nadevše. Ve kterém se můžu procházet uličkami starých čtvrtí, kochat se nekonečným množstvím hezkých parků. Koukat na odrážející slunce na hladině mnoha rybníků, říček a veleřeky. A v neposlední řadě se kochat nádhernými dívkami z celé republiky ale i celého světa. A to mne sakra bavilo. Můžu poznat nepoznané, v podobě zalezlých kaváren, malých pivovarů a dlouhých kolejí které protly celičké město. A teď je to zase fuč na chvíli. Ale já se opět vrátím a zase to bude ve velkým stylu. Snad.
Jak jsem se rozloučil? Asi tak jako minulý rok. Ale, tentokrát to bylo jiné. O dost jiné. Ale o tom budu psát asi zvlášť. Protože to je hodno samostatnýho vyjádření. A taky že tak udělám. Kam jsem vlastně zmizel? Do rodného kraje, kde přečkám mezidobí mezi tím než mi vydají novou občanku a já budu moci vyrazit za hranice naší země. Zůstanu sám. A přitom nechci. Ale musím vyřešit velký průsery. A vy víte o čem mluvím. Cítím se zvláštně. Nejen kvůli tomu dní, který byl poslední. Kvůli všemu.....
pondělí 23. června 2014
Hodnota nula
"Vždycky když někomu začneš věřit tak to má strašné následky." Jo, klasika. Přesně, takhle to teď všechno vidím. Pomalu už nemohu věřit ani svému instinktu. Ale stejně, je to divné. A já už tohle nemůžu snášet dál. Brzy se všechno zase změní. A bude to jiné. Protože slova ztrácejí všechnu váhu. Už je to tady. Někomu jsem dal svou plnou důvěru. Nejen tu. Opět jsem se "prodal" prodal jsem své tělo, svou duši. Roztrhala ji.
A dělá to dál a já ji to snáším. Ne, nesnáším. Jenom se s ní nedá normálně mluvit. Je totálně posedlá a já trpím. Trpím tím, že jsem jí věřil. A je jí to jedno. A dělá to s radostí. Jenom chcípni Moody! Přestaň mít naději v to, že někde někdo existuje. Někdo komu se bude dát věřit. Přišla jsem z Pekla a ty jsi to, proč jsem tady. Mám tě zničit. Nezvládly to ty přede mnou, tak mne se to povede. To si piš! - nepovede.
Jo a taky možná vydržím - a nebo taky ne. Prorazím hlavou zeď. Spálím mosty. Shořím sám v bolesti. Budou hořet celý lesy, zbudou jenom pláně plné mrtvol. Budu mít ohořelou kůži. Bude proměněná v něco, co nebude ani kůži připomínat. A nikdo se to nedozví. Bude to boj o holý život. Nikdo o něm ale nebude vědět. Zúčastním se ho jenom já. Jenom mé myšlenky, jenom můj prostý život ztracence.
Bude kolem stříkat krev, kterou nikdo neuvidí. Kterou nikdo neutře. Protože už ve mne žádná nebude. Zbude jenom kostra, zbude obal a vše zmizí. Zůstane jenom pár vzpomínek v cizích hlavách. Já totiž už nebudu jako dřív. Jsem mrtvej, vadnej, žádnej, nic kolem není a já pluji. Dal bych si to ještě jednou, byla to fajn jízda.... Jízda bláznů. Jízda bolesti. Jízda zapomnění.
A stejně mne zase nikdo nepochopí.... Pláču. A přitom krev jsou slzy. A přitom.... ne. A přitom si prej dneska lidi ubližujou zcela běžně. A mne to stejně bolí...Zradila si mne!
A dělá to dál a já ji to snáším. Ne, nesnáším. Jenom se s ní nedá normálně mluvit. Je totálně posedlá a já trpím. Trpím tím, že jsem jí věřil. A je jí to jedno. A dělá to s radostí. Jenom chcípni Moody! Přestaň mít naději v to, že někde někdo existuje. Někdo komu se bude dát věřit. Přišla jsem z Pekla a ty jsi to, proč jsem tady. Mám tě zničit. Nezvládly to ty přede mnou, tak mne se to povede. To si piš! - nepovede.
Jo a taky možná vydržím - a nebo taky ne. Prorazím hlavou zeď. Spálím mosty. Shořím sám v bolesti. Budou hořet celý lesy, zbudou jenom pláně plné mrtvol. Budu mít ohořelou kůži. Bude proměněná v něco, co nebude ani kůži připomínat. A nikdo se to nedozví. Bude to boj o holý život. Nikdo o něm ale nebude vědět. Zúčastním se ho jenom já. Jenom mé myšlenky, jenom můj prostý život ztracence.
Bude kolem stříkat krev, kterou nikdo neuvidí. Kterou nikdo neutře. Protože už ve mne žádná nebude. Zbude jenom kostra, zbude obal a vše zmizí. Zůstane jenom pár vzpomínek v cizích hlavách. Já totiž už nebudu jako dřív. Jsem mrtvej, vadnej, žádnej, nic kolem není a já pluji. Dal bych si to ještě jednou, byla to fajn jízda.... Jízda bláznů. Jízda bolesti. Jízda zapomnění.
A stejně mne zase nikdo nepochopí.... Pláču. A přitom krev jsou slzy. A přitom.... ne. A přitom si prej dneska lidi ubližujou zcela běžně. A mne to stejně bolí...Zradila si mne!
pátek 20. června 2014
Útěk do divočiny číslo 2 - Tentokrát zcela neplánovaně
Má spontánnost a má duše se opět zase na chvíli projevili a to tak jak nejlépe to tyhle dvě věci zároveň umí. Vzbudil jsem se ve středu ráno, rozčarován tím že se mezi mnou a mou milou událo takové menší nedorozumění, které vyústilo až v to že jsem si snad i myslel že se otočila zády a už se nikdy neobrátí. Co jsem měl dělat, telefon ignorovala, zprávy na netu taky a já nevěděl proč. Nic, sbalil jsem si svůj malý batoh a neznámo jak to dopadne jsem vyrazil na nejbližší místo na stopa. Destinace byla jasná, bylo to 220 km vzdálené město na Moravě. Co semnou bude až tam dorazím mi bylo jedno.
Jel jsem samozřejmě na Černý most, protože tady dle stopařských míst je nejlepší flek z Prahy na Hradec Králové. Myslím si to samé, ačkoliv jsem zde stopoval jednou v životě. Pomalu jedoucí auta. Místa k zastavení habaděj a provoz velmi slušný. Pokud člověku osud vyfiltruje auta odbočující do nedalekého obchodního centra, dostaneme se na velmi slušný provoz mimo město. Kreslím ceduli HK a připravuju se na stopa. Zabírám si dvě místa alá Kick & Ride (v mém případě tedy spíše Pick & Ride). Stopoval jsem asi patnáct minut a zastavil mi stříbrný Seat novější výroby, docela pěkný auto a já čmuchal minimálně klimatizaci. Běžím k autu a ujišťuji se rychle zda-li chlápek jede na Hradec Králové. Jede. Super!
Chlápek hovořil do handsfree. "Ahoj! Co děláš dnes večer? Pober Marťu a doražte večer do hospody. Zapijeme, Nikolku." zve chlápek své známe na oslavu svého dítěte. Gratuluji svému řidiči a ptám se ho kam jede z Hradce. Jede jenom do Hradce a jediný zádrhel na naší cestě má být zastávka v Burger Kingu. Nevadí. Jsem zván jestli jdu s ním dovnitř, ale moc se mi nechtělo utrácet a tak jsem nešel. Vím, že třeba mohl říct, že mne zve ale to nebylo tak jednoznačné. Jinak bych se nechal pozvat zcela jistě.
Pak už jsme si to uháněli do Hradce 135 km/h. Pán byl nějaký IT manažer a přemýšlel celou cestu kde mne vyhodí abych mohl jet co nejrychleji svým směrem dál. Dostávám od něj tipa a dokonce mne kvůli němu zaveze o několik Km dále. Přesněji někam na okraj města, na zastávku u rybníčku. Na Plachtě tomu tady říkají. V hlavě mi zní eye of tiger a kreslím další ceduli. Oh, počkat. Vlastně nemám na co. Jdu do nedalekého Lidlu sehnat karton. Oslovuji prodavačku co ke mne stojí zády a doplňuje nějaký džusy. Otáčí se a pozor - byla to asi ta nejhezčí prodavačka všech Lidlů. Docela malá holka, s krátkýma černýma vlasama, hnědý oči a na první pohled docela mládě. Krabici nedala a všechny přede mnou patnáct minut před tím než jsem se zeptal slisovala v tom děsným kontejneru za krámem. Mrška!
Nakonec jsem ceduli nakreslil na nějaký propagační materiál z práce, který měl druhou stranu prázdnou. Tak se to má. Recyklace. Stavím se ke krajnici a přesně třikrát pouštím trolejbus číslo 3! Poté mi staví týpek v Golfu a ptá se: "Kam to bude šéfe?" Odpovídám: "Svitavy pane, tam bych potřeboval." "Tak to Vás povezu do Litomyšle, nebo do Poličky. Tam končím. Tak si to rozmyslete." a vyrazili jsme na cestu. Klikatá cesta číslo 35. Předjíždění kamionů. Strach. Takový mám dojem z týhle cesty pokaždý. A vůbec, z každý cesty na který je takový provoz kamionů a osobáků jako tady. To se prostě nedá.
Vyhodil mne v Poličce a doporučil mi místo kde si stoupnout a dojet do Svitav. Teď si vzpomínám na ten pocit, kdy jsem prošel městem a až na konci si uvědomil že se tady vyrábí skvělé pivo. V pivovaru jsem nebyl. Škoda. Zastavuje mi obrovský starý Jeep s německou poznávací značkou. Řídí ho nějaká starší ženská a mluví ČESKY. Super. Hodí mne do Svitav na náměstí, že prej nic jinýho tam nezná. Po kapotou vrčí aspoň dvoulitr a řidička si s řazením nemusí ani lámat hlavu. Super svezení.
Za zvuku klaksonu aut za námi, vyskakuju rychle do křižovatky ve Svitavách. Mám už připravenou ceduli a letím na výpadovku z města. V dáli vidím kolegu stopaře a tak jdu rovnou k němu. Ten mne však celkem nepříjemně odmítne a tak jdu stopovat o kus blíž městu. A to jsem se šel jenom dovolit zda li se mohu představit o kus před něj na výjezd z benzínky. Běhěm dvou minut mne vyzvedává chlápek v nějaký polododávce. Ani se za toho druhýho stopaře nepřimlouvám. Jenom blbě čumí. Že jsem přišel a hned odjel. Po cestě toho moc nenakecáme, ale je to stejně fajn, vědět že budu v cíli. I když jsem vlastně ani nevěděl co mne čeká.
Čekalo mne nadávání, nervy a všechno možný při čekání na náměstí. Nakonec jsem prošel celým městem a byl pozván k mé milé. Tam jsem si oddychl, že jsem splnil a dokázal co jsem si ráno řekl že udělám. Nakonec jsme pobíhali po zahradě, sbírali jahody, cpali se výbornou buchtou a pili ledový jahodový koktejl. Po sedmý jsme zmizeli a naše cesta vedla do místního Lidlu, kde jsem si sehnal pár věcí nutných pro přežití noci někde venku. Věděl jsem že budu určitě nocovat v nějaký provizorně postavený chatrči někde v kopcích a tak jsem se na to vybavil. Zatím jsem nevěděl jak moc krutý to bude.
Rozloučili jsme se a od té chvíle jsem byl oddán přírodě samotné. Mým domovem se na tuhle noc stala chatrč s krbem, dvěma lavičkami a stolem. Sdílel jsem ji spolu s pavouky a všelijakým hmyzem. Ještě než zapadlo slunce, musel jsem upravit místo na spaní. Tím byla pouhopouhá zem. Takže jsem lítal po lese a trhal listnatý větve abych si vytvořil izolaci od země. Na tu jsem položil karton přinesený z lídlu a zdálo se, že by to mohlo stačit. Usnul jsem a v jedenáct večer jsem zjistil, že nestačilo. Rozdělal jsem oheň v krbu, který byl postaven z cihel a měl dokonce i komín z plechu. Teplo krbu mne opět dovolilo jít si lehnout. Měl jsem jenom malou dečku. Žádný spacák. V půlce noci jsem přemístil své celé lože před krb. Risk je zisk. Teplo na mne sálalo a já mohl spát, i když jsem se budil abych přikládal a ujišťoval se že nehořím.
Ráno bylo krutý. V přírodě se brzy vstává. Byla mi zima a věděl jsem že mne čeká náročný den. A že náročný byl! Ráno jsem si za odměnu mohl dát sprchu, nasnídat a hlavně se zvrhnout. Pak jsem svou milou doprovodil do školy. I když jsem měl stále pocit, že se mi odjíždět nechce - možná bylo dobře že jsem jel.
Postavil jsem se opět na pětatřicítku s jasně danou cedulí HK. Nikam jinam jsem nechtěl. Nikde jinde jsem se po cestě nechtěl zastavit, protože to jsou všechno stopařský pekla. Po asi 40 minutách míjení kamionů na mne píská týpek z benzínky. Mává na mně a nabízí mi tykání a hlavně svezení do Hradce.
V autě spolu s ním jede nějaká holčina, která mi po cestě nabízí jahody. Příjdou vhod. Miluju jahody. Vlastně, kdo nemiluje? Ten ať se přihlásí! Po cestě si moc nepovídáme a zažíváme jednu krizovou situaci za druhou. Chvíli jsem měl při předjíždění strach, že to fakt nedáme. Dupnul na brzdy a auto naproti nás míjelo za zvuku klaksonu. Ufff. Usínám stylem že se vzbudím vždycky když se hlavou praštím o opěrku. Sakra. Moody! Vydrž! Dokonce jsem usnul při rozhovoru s řidičem. Ostuda! Nakonec mne vyhazují v centru u nějakýho hotelu. Mám sto chutí si tam lehnout do trávy a spát. Ale místo toho vyrážím na prohlídku Hradce.
Prošel jsem si nějaký historický terasy a na jejich konci jsem potkal pár z jedné místní kavárny. Proč to zmiňuji? Dostal jsem od nich kávu zdarma. Hned na místě. Asi viděli můj zombie výraz. Ale za tu kávu jsem byl nesmírně vděčný, protože nikdo jiný mi kávu ani nenabídl. A i kdyby, tak to znáte. Moody a káva. Usrkával jsem na náměstí a zjišťoval že Hradec je vlastně super. Sedl jsem si pak vedle nějaký holky na náplavce. Když však viděla že si kreslím stopařskou ceduli odešla. Vzpomněl jsem si na jedno děvče co nedávno tak opěvovalo Hradec a já to celý shazoval, protože jsem ho neměl rád. Musel jsem jí zavolat a říct že Hradec je vlastně super! Moc se mi tam líbilo. Strávil jsem tam čtyři hoďky než mne odvezli.
Stopoval jsem na výpadovce z města, místo na zastavení sotva pro jedno auto. Po půl hodině jsem si sedl do trávy a bezmocně hleděl na projíždějící kolony aut. Tyhle pauzy doporučuju, dostanete sílu. Ať už psychickou tak i duševní na to stát tam s cedulí a prosit o svezení. Cedule HK se ujímá a staví mi nějaký rodinný auto. Vytahují "bobek" pro děti a uvolňují mi miniaturní plac na sezení. Je to jenom něco přes sto kilometrů a přeci jsem stopař. S malým batůžkem. Jindy bych tohle musel vydržet spolu s krosnou na klíně. Cesta uběhla docela rychle, pokecali jsme o mašinkách, o horách a o všem možným kolem. Vyhazují mne na Čerňáku u Ikei a já mizím metro/busem pěkně domů. Vyčerpán, ale i přesto posilněn zkušeností.
Ps: Na závěr jak jsem se na místě podepsal. :))
Jel jsem samozřejmě na Černý most, protože tady dle stopařských míst je nejlepší flek z Prahy na Hradec Králové. Myslím si to samé, ačkoliv jsem zde stopoval jednou v životě. Pomalu jedoucí auta. Místa k zastavení habaděj a provoz velmi slušný. Pokud člověku osud vyfiltruje auta odbočující do nedalekého obchodního centra, dostaneme se na velmi slušný provoz mimo město. Kreslím ceduli HK a připravuju se na stopa. Zabírám si dvě místa alá Kick & Ride (v mém případě tedy spíše Pick & Ride). Stopoval jsem asi patnáct minut a zastavil mi stříbrný Seat novější výroby, docela pěkný auto a já čmuchal minimálně klimatizaci. Běžím k autu a ujišťuji se rychle zda-li chlápek jede na Hradec Králové. Jede. Super!
Chlápek hovořil do handsfree. "Ahoj! Co děláš dnes večer? Pober Marťu a doražte večer do hospody. Zapijeme, Nikolku." zve chlápek své známe na oslavu svého dítěte. Gratuluji svému řidiči a ptám se ho kam jede z Hradce. Jede jenom do Hradce a jediný zádrhel na naší cestě má být zastávka v Burger Kingu. Nevadí. Jsem zván jestli jdu s ním dovnitř, ale moc se mi nechtělo utrácet a tak jsem nešel. Vím, že třeba mohl říct, že mne zve ale to nebylo tak jednoznačné. Jinak bych se nechal pozvat zcela jistě.
Pak už jsme si to uháněli do Hradce 135 km/h. Pán byl nějaký IT manažer a přemýšlel celou cestu kde mne vyhodí abych mohl jet co nejrychleji svým směrem dál. Dostávám od něj tipa a dokonce mne kvůli němu zaveze o několik Km dále. Přesněji někam na okraj města, na zastávku u rybníčku. Na Plachtě tomu tady říkají. V hlavě mi zní eye of tiger a kreslím další ceduli. Oh, počkat. Vlastně nemám na co. Jdu do nedalekého Lidlu sehnat karton. Oslovuji prodavačku co ke mne stojí zády a doplňuje nějaký džusy. Otáčí se a pozor - byla to asi ta nejhezčí prodavačka všech Lidlů. Docela malá holka, s krátkýma černýma vlasama, hnědý oči a na první pohled docela mládě. Krabici nedala a všechny přede mnou patnáct minut před tím než jsem se zeptal slisovala v tom děsným kontejneru za krámem. Mrška!
Nakonec jsem ceduli nakreslil na nějaký propagační materiál z práce, který měl druhou stranu prázdnou. Tak se to má. Recyklace. Stavím se ke krajnici a přesně třikrát pouštím trolejbus číslo 3! Poté mi staví týpek v Golfu a ptá se: "Kam to bude šéfe?" Odpovídám: "Svitavy pane, tam bych potřeboval." "Tak to Vás povezu do Litomyšle, nebo do Poličky. Tam končím. Tak si to rozmyslete." a vyrazili jsme na cestu. Klikatá cesta číslo 35. Předjíždění kamionů. Strach. Takový mám dojem z týhle cesty pokaždý. A vůbec, z každý cesty na který je takový provoz kamionů a osobáků jako tady. To se prostě nedá.
Vyhodil mne v Poličce a doporučil mi místo kde si stoupnout a dojet do Svitav. Teď si vzpomínám na ten pocit, kdy jsem prošel městem a až na konci si uvědomil že se tady vyrábí skvělé pivo. V pivovaru jsem nebyl. Škoda. Zastavuje mi obrovský starý Jeep s německou poznávací značkou. Řídí ho nějaká starší ženská a mluví ČESKY. Super. Hodí mne do Svitav na náměstí, že prej nic jinýho tam nezná. Po kapotou vrčí aspoň dvoulitr a řidička si s řazením nemusí ani lámat hlavu. Super svezení.
Za zvuku klaksonu aut za námi, vyskakuju rychle do křižovatky ve Svitavách. Mám už připravenou ceduli a letím na výpadovku z města. V dáli vidím kolegu stopaře a tak jdu rovnou k němu. Ten mne však celkem nepříjemně odmítne a tak jdu stopovat o kus blíž městu. A to jsem se šel jenom dovolit zda li se mohu představit o kus před něj na výjezd z benzínky. Běhěm dvou minut mne vyzvedává chlápek v nějaký polododávce. Ani se za toho druhýho stopaře nepřimlouvám. Jenom blbě čumí. Že jsem přišel a hned odjel. Po cestě toho moc nenakecáme, ale je to stejně fajn, vědět že budu v cíli. I když jsem vlastně ani nevěděl co mne čeká.
Čekalo mne nadávání, nervy a všechno možný při čekání na náměstí. Nakonec jsem prošel celým městem a byl pozván k mé milé. Tam jsem si oddychl, že jsem splnil a dokázal co jsem si ráno řekl že udělám. Nakonec jsme pobíhali po zahradě, sbírali jahody, cpali se výbornou buchtou a pili ledový jahodový koktejl. Po sedmý jsme zmizeli a naše cesta vedla do místního Lidlu, kde jsem si sehnal pár věcí nutných pro přežití noci někde venku. Věděl jsem že budu určitě nocovat v nějaký provizorně postavený chatrči někde v kopcích a tak jsem se na to vybavil. Zatím jsem nevěděl jak moc krutý to bude.
 |
| Pokud by někoho napadlo jak jsem to postavil, tak ne, tak božský nejsem. Dílo cizích rukou. |
Rozloučili jsme se a od té chvíle jsem byl oddán přírodě samotné. Mým domovem se na tuhle noc stala chatrč s krbem, dvěma lavičkami a stolem. Sdílel jsem ji spolu s pavouky a všelijakým hmyzem. Ještě než zapadlo slunce, musel jsem upravit místo na spaní. Tím byla pouhopouhá zem. Takže jsem lítal po lese a trhal listnatý větve abych si vytvořil izolaci od země. Na tu jsem položil karton přinesený z lídlu a zdálo se, že by to mohlo stačit. Usnul jsem a v jedenáct večer jsem zjistil, že nestačilo. Rozdělal jsem oheň v krbu, který byl postaven z cihel a měl dokonce i komín z plechu. Teplo krbu mne opět dovolilo jít si lehnout. Měl jsem jenom malou dečku. Žádný spacák. V půlce noci jsem přemístil své celé lože před krb. Risk je zisk. Teplo na mne sálalo a já mohl spát, i když jsem se budil abych přikládal a ujišťoval se že nehořím.
Ráno bylo krutý. V přírodě se brzy vstává. Byla mi zima a věděl jsem že mne čeká náročný den. A že náročný byl! Ráno jsem si za odměnu mohl dát sprchu, nasnídat a hlavně se zvrhnout. Pak jsem svou milou doprovodil do školy. I když jsem měl stále pocit, že se mi odjíždět nechce - možná bylo dobře že jsem jel.
Postavil jsem se opět na pětatřicítku s jasně danou cedulí HK. Nikam jinam jsem nechtěl. Nikde jinde jsem se po cestě nechtěl zastavit, protože to jsou všechno stopařský pekla. Po asi 40 minutách míjení kamionů na mne píská týpek z benzínky. Mává na mně a nabízí mi tykání a hlavně svezení do Hradce.
 |
| Stopařova snídaně na parkovišti není ničím neobvyklým |
V autě spolu s ním jede nějaká holčina, která mi po cestě nabízí jahody. Příjdou vhod. Miluju jahody. Vlastně, kdo nemiluje? Ten ať se přihlásí! Po cestě si moc nepovídáme a zažíváme jednu krizovou situaci za druhou. Chvíli jsem měl při předjíždění strach, že to fakt nedáme. Dupnul na brzdy a auto naproti nás míjelo za zvuku klaksonu. Ufff. Usínám stylem že se vzbudím vždycky když se hlavou praštím o opěrku. Sakra. Moody! Vydrž! Dokonce jsem usnul při rozhovoru s řidičem. Ostuda! Nakonec mne vyhazují v centru u nějakýho hotelu. Mám sto chutí si tam lehnout do trávy a spát. Ale místo toho vyrážím na prohlídku Hradce.
Prošel jsem si nějaký historický terasy a na jejich konci jsem potkal pár z jedné místní kavárny. Proč to zmiňuji? Dostal jsem od nich kávu zdarma. Hned na místě. Asi viděli můj zombie výraz. Ale za tu kávu jsem byl nesmírně vděčný, protože nikdo jiný mi kávu ani nenabídl. A i kdyby, tak to znáte. Moody a káva. Usrkával jsem na náměstí a zjišťoval že Hradec je vlastně super. Sedl jsem si pak vedle nějaký holky na náplavce. Když však viděla že si kreslím stopařskou ceduli odešla. Vzpomněl jsem si na jedno děvče co nedávno tak opěvovalo Hradec a já to celý shazoval, protože jsem ho neměl rád. Musel jsem jí zavolat a říct že Hradec je vlastně super! Moc se mi tam líbilo. Strávil jsem tam čtyři hoďky než mne odvezli.
Stopoval jsem na výpadovce z města, místo na zastavení sotva pro jedno auto. Po půl hodině jsem si sedl do trávy a bezmocně hleděl na projíždějící kolony aut. Tyhle pauzy doporučuju, dostanete sílu. Ať už psychickou tak i duševní na to stát tam s cedulí a prosit o svezení. Cedule HK se ujímá a staví mi nějaký rodinný auto. Vytahují "bobek" pro děti a uvolňují mi miniaturní plac na sezení. Je to jenom něco přes sto kilometrů a přeci jsem stopař. S malým batůžkem. Jindy bych tohle musel vydržet spolu s krosnou na klíně. Cesta uběhla docela rychle, pokecali jsme o mašinkách, o horách a o všem možným kolem. Vyhazují mne na Čerňáku u Ikei a já mizím metro/busem pěkně domů. Vyčerpán, ale i přesto posilněn zkušeností.
Ps: Na závěr jak jsem se na místě podepsal. :))