Paní Božská a cestování časem

Všechno byla záležitost vlastně několika měsíců. Přesně asi čtyř, ve kterých pod zástěrkou jiné identity občas potkával jsem v online světě děvče, které bylo natolik povědomé, že jsem brzy na základě souvislostí zjistil že to byla A. Nakonec zjistila i ona, že to vím. Bylo to provalený. Chtěl jsem vědět jaká je teď ta paní Božská, která v mým životě znamenala vše a přitom vlastně už nic. I když, zní nic až moc silně. Nemohla znamenat nic, protože byla siluetou ve vzpomínkách na šťastný dny, ke kterým jsem se vracel čím dál méně, protože mne bolelo to porovnávání s přítomností. Bolelo to jako střep, který je zabodnutý hluboko v těle. Bolelo to jako bolest proudící žilou. Au...

Ale nic z toho jsem nemohl dát najevo cizí identitě. Sára se jmenovala a skrývala se za ní A. Nemohl jsem cizímu děvčeti psát o tom, co ve mne bylo/je/může být. Bylo to nevinné psaní, nevinné seznámení. Těšil jsem se z toho, že vlastně skrz tuto postavu můžu dostat kousek jejích myšlenek. Že můžu opět ochutnat tu podobnost, tu příchuť myšlenek, ten směr, prostě vše. A přitom potají číst psaní A. na jejím blogu, který je vlastně místem kde jsem asi jediný, co čte její myšlenky, které v tu chvíli směřovaly ke mne. Chtěl jsem Sáru vidět. A věděl jsem, že když počkám, možná se stane že ji uvidím. Ale věděl jsem že místo Sáry se objeví A. Celé to bylo zvláštní. Takové, sebezničující. Představa, že uvidíš někoho kdo v životě nasadil laťku tak vysoko že ji zatím nikdo nemohl překonat. A že pokusů bylo nespočet. Asi tak jako když hrajete opilý šipky. Zkuste se trefit. Ale oba dva jsme hodili a hra začala tím, že jsme trefili střed. Na poprvý.

Padlo rozhodnutí, pozval jsem Sáru na jedno nevinné odpoledne strávené ve stínu někde na Vítkově. Souhlasila a já věděl že se A. rozhodla, na základě toho co píše na svém "blogu". Věděl jsem že se objeví ona a začínal jsem se nesmírně těšit, že po dlouhém roce ukojím tu chuť po objetí, které nebude zatížený minulostí. Nemohl jsem na to přestat myslet a obavou bylo, že to nezvládnu a že když ji jen spatřím, že se se slzami  v očích obrátím a rozběhnu se proti zdi. Taky jsem se bál toho, že tohle udělá ona. Nedivil bych se.

Nakonec však nadešel den D a já dvě hodiny před plánovaným setkáním obdržel sms ve který se ptala jestli platí místo setkání a čas. S radostným úsměvem jsem to potvrdil čímž se uvnitř mne zvýšilo napětí z toho co bude. Jak bude. Nakonec jsem nebrečel já, ale brečelo počasí. O pár chvil později vystupoval jsem z tramvaje na Želivskýho a mezi provazy deště jsem se blížil schodům do stanice metra. Měla přijet kolem čtvrt na tři. Byl jsem tam na čas. Čím blíž jsem byl místu setkání, tím víc se mi svíral žaludek. Není tady. Rozhlížím se, ale nikde ji nevidím. Asi si to rozmyslela na poslední chvíli. Počkám ještě chvíli. Zahleděl jsem se do mapy s tím, že do mne určitě dloubne. Nebo mne osloví. Nechci koukat na ty nekonečný zástupy lidí, které vyplivuje eskalátor. Co když mezi nimi nebude ona.

"Moody?" Otáčím se. A je tak blízko, živá a úplně stejná jako před rokem. Má na sobě černou koženou bundu. Dva culíčky. A je furt stejně maličká. Obejmul jsem jí. Žaludek umírá v sevření toho zařízení, které tohle uvnitř způsobuje. Rozplasknul se a doslova po celém těle rozprsknul tu tekutinu radosti z něčí přítomnosti. Její účinky jsou všechno, jenom né negativní. Dokáže cokoliv pozitivního co si představíte. Během cesty po eskalátorech, kdy už vím že půjdem ke mne na kávu se dozvídám že opravdu půjdem. Vítkov se ruší. Pro nepřízeň počasí samozřejmě, aby bylo pro zásadově smýšlející jasno.

V metru jsem se podíval do těch hnědých očí, který jsem viděl tak dávno. Připomínají mi vše hezké. Vše dobré. Dva culíčky, který zdobí její obličej mne doslova svádějí k tomu abych za ně zatáhl a přitáhl ji k sobě. Ale nedělám nic. Je to přeci Sára. Nemůžu po "cizí" holce takhle vyjet, i když v myšlenkách bych ji na místě ulíbal k smrti. "Ve stanici Hostivař došlo k vraždě, mladý muž pozřel mladou dívku za živa." stálo by v ranních novinách, který rozdávají kameloti zdarma. Vystoupili jsme na Strašnický a šli jsme ke mne. Furt jsme si o něčem povídali a vlastně jsme už ani nevnímali ten déšť, který nám obou stékal po tvářích.

Vyběhli jsme do posledního patra našeho domu a já ji vpustil do svého bytu. "Opravdu si vodíš dívky, který vidíš poprvý k sobě domů?" znělo a já jen se smíchem odpovídal že ne. Věděl jsem kam tohle všechno směřuje, obzvláště když jsem zaslechl: "Anyf mi o Tobě řekla, že si na tebe mám dát pozor, protože jsi zvrhlý." nejsem - jenom mé myšlenky tě právě svlékly za dveřma a vášnivě tě tady znásilnily na té pofidérní stoličce. Nemohl jsem říct nic. Ale asi mi to četla v myšlenkách protože tohle nám oběma šlo.

Došli jsme až do mého pokoje kde se usadila na postel, přes kterou jsem na poslední chvíli hodil spacák. Nabídnul jsem jí kávu. Ledovou. Dala si. Společně jsme si ji vychutnávali v mé posteli. Aby toho nebylo málo, vytáhl jsem i jahody se šlehačkou. Povídali jsme si a já se skoro co několik chvil tupě usmíval a hltal každé její slovo. Jako kdysi. Sára se mi líbí. Cítil jsem její vůni, už jenom když jsem jí vzal bundu a pověsil ji na provizorní věšák tvořený hřebíčkem ve zdi. Dali jsme si cigaretu na balkóně. Tušil jsem, že to bude nesmírný požitek. Jak by taky ne, když kdysi se po každé cigaretě na mne vrhla a chtěla mi snad vykousnout jazyk z pusy. Stále se držím. Občasný dotek. Střetnutí pohledů. Srážky. Pavouk.

Záblesk. Sedí za mnou mám rozpuštěný vlasy a cítím její dotek na svých vlasech. Jako by v tu chvíli byly vlasy tím nejcitlivějším na mém těle. Myšlenky vypnuté. Smysly fungovaly však na 101%. Letmo se dotýkala i mého obličeje a mnou proudila vlna zvědavosti a vzrušení. Proplétala se mými vlasy. Jak jsou dlouhé hladila mne i po zádech a občas tak provokativně zajela rukou na břicho. Chtěl jsem jí to vrátit. A tak jsem jí to nabídl, jestli nepůjde přede mne. Chvíli jsem jí hladil a nenápadně čmuchal k jejím vlasům. Voněly. Moc. Stejně jako ona jsem se občas letmo dotýkal jejího obličeje, zástěrným manévrem bylo shrnutí vlasů za uši.

A tak se to ještě jednou opakovalo, až do chvíle kdy jsem málem spadnul z postele. Dotýkal jsem se jejích rtů. Cítil jak se třese stejně jako já. Jako by mezi námi bylo nějaký nepopsatelný vzrušující pouto. Děsil jsem se toho co se semnou děje. Najednou seděla přede mnou a koukala mi do očí. Blížil jsem se. A zkracoval tak vzdálenost mezi našimi rty. Nakonec jsem tento fakt zcela zrušil. A políbil jsem jí. Bylo to takové, zkoumavé políbení jako kdysi. Letmý dotek. Opatrně. Nakonec jsem cítil jako kdyby do sebe dvě ozubený kolečka zapadly. Pak už jsem si přál, ať to neskončí. Povalil jsem jí na svou postel a líbali jsme se. Objímal jsem jí a vnímal každý pohyb jejího těla. Nakonec to samozřejmě neskončilo jenom u líbání. Slíbil jsem jí, že ji kalhoty nesundám. Že rozepnu jenom ty dva osudný knoflíčky.

Oba dva jsme věděli, že je sundám. Stejně jako když jsme se poprvé milovali. Ale oba jsme trapně jeden druhýmu věřili. Vzrušením se svíjela. Byla jako hudební nástroj na který jsem svými prsty hrál. Přitom jsem jí vlastně mohl líbat. A užívat si toho, že je tak blízko. Užívat si toho záblesku. Netrvalo dlouho a byli jsme oba nazí. Totálně pohlceni vášní, chutí, vzrušením z přítomností toho druhého. Užili jsme si jako dřív, i když tentokrát to bylo vylepšeno o prvky, které kdysi byly pouze z donucení a dnes byly jaksi přirozenou součástí. V hlavě mi vybuchovaly buňky štěstí a spokojenosti. Koukal jsem na to její drobné tělíčko. Na její mimiku, která při sexu stojí za to. Na to jak je mi poddaná. Jak se zarývá nehty do mého polštáře jako dřív. Jediné co bylo jiné, že už o ní neslyšela půlka domu. Trošku mi to chybělo ale všechno to vynahrazoval ten pocit, když si užíváš sex s někým kdo je pro tebe "božský". Nepopsatelný pocit. S nikým jiným si takhle neužiješ. Se všemi je to jenom holý akt. Tohle je, něco... co pochopí jen ti, co mají někde někoho božského.

Po tom všem, jsme jenom tak leželi v posteli. Poslouchali jazz a já jsem byl přitulený až do chvíle, kdy jsme oba dostali chuť na pivo. Jak nezvyklé u nás dvou. Haha. S nikým jiným než s ní si pivo po sexu neužiju. Letěli jsme do obchodu pro jedno pivo. Pro každýho jedno samozřejmě, nejsme žádní troškaři. Pak už jsme se jenom za paprsků zapadajícího slunce ubírali do útrob metra. A i když to pár minut trvalo, začínal jsem tušit, že se brzy rozloučíme a oba zmizíme do svých životů. Ve kterých zůstane jenom nepředstavitelně hezká vzpomínka s chutí aby byla reálnou vždy ve chvíli kdy si na ni vzpomeneš. Takže vlastně furt. Teda, alespoň teď. Druhý den po záblesku. V metru mne však, překvapila tím že dala najevo že chce doprovod až na autobus domů. Poškádlil jsem jí tím, že s tím jsem nepočítal ale přesto věděla že pojedu. Loučení na Dejvické bylo asi takové, že jsem nevěděl jestli mám brečet nebo ne. Měl jsem co dělat abych když uteče z toho objetí, abych se neotočil zády a nevyhrkl "Kurva né..." a nezačal brečet. Nechala si ujet snad čtyři autobusy, nechtěla se loučit stejně jako já. Seděla přede mnou na malé betonové zídce a já si stále mohl užívat její vůně. Mohli jsme se smát. Mohli jsme se líbat. Než přijel ten autobus. Ten poslední. Do kterého po dalším objímání a polibcích před zraky nastupujících nastoupila. Zamávala a já viděl jak vyráží směr zapadající slunce. Konec záblesku.

Flashback. Všechno jako dřív. Stejný pocity. Stejný zážitky. Stejný všechno. Byl jsem.... vlastně stále jsem v šoku. Co dokážou dva lidi vytvořit, zinscenovat, zapálit, prostě tohle bylo opravdu silný. Moc silný. Až ten pocit ve mne přetrvává do teď. A vzpomínáš, na to co bylo a zjišťuješ, že kdyby jste to kdysi neposrali tak.... je dost možné že je všechno jinak. A ještě si o tom píšete. A ty zmizíš. Všechno zmizí. Byl to krásný den. A asi mi to nikdo nebudete věřit, ale tohle jsem si nevymyslel.... Jo, a to je důvod proč se teď cítím strašně zvláště - opravdu nepopsatelně zvláštně. Ale chci tohle odpoledne zpět.

Deset deka Moody myšlenek 8.

Tak a je to tady, opět si Moody trošičku vyčistí hlavu písmenky na svém blogu. Stalo se toho dosti a já toho opravdu potřebuji mnoho dostat z hlavy. Nebo, dostat - spíše bych si to potřeboval urovnat, zařadit do událostí se kterými se nebudu už zaobírat. Přesně tohle potřebuji. A co se vlastně za těch pár dní stalo?

Mašince ujel vlak. Cože? Proč? Vždyť si Moody napsal, že jste se potkali teprve nedávno? Že jste spolu začali chodit na začátku měsíce? To to tak rychle skončilo? Ano... Jak rychle to začalo tak rychle to skončilo, jako by jste to neznali. Oheň co rychle vzplane, taky rychle dohoří, protože vše co hořelo shoří na popel. A přesně tak to bylo mezi námi. Myslel jsem že se oheň ustálí a všechno bude v pohodě, ale to by do něj nesměla lít benzín. Po litrech. A když jsem jí na to upozornil, tak si přinesla další kanystr a rovnou ho tam celý hodila. Až mne vydeptala natolik, že jsem to co mezi námi hořelo musel utnout. Ukončit. Nemohl jsem přijmout to, jak se ke mne chovala. Jako k věci samozřejmé. Jako nepříteli. Jako kdybych provedl něco neslučitelného s hezkým chováním. Nechme to být. Tohle je už minulost. Štěstí všem zúčastněným.

Taky došlo opět na to, o čem jsem psal už dávno. Sbalil jsem se a zmizel. Zmizel z města hlavního. Z města, které miluju nadevše. Ve kterém se můžu procházet uličkami starých čtvrtí, kochat se nekonečným množstvím hezkých parků. Koukat na odrážející slunce na hladině mnoha rybníků, říček a veleřeky. A v neposlední řadě se kochat nádhernými dívkami z celé republiky ale i celého světa. A to mne sakra bavilo. Můžu poznat nepoznané, v podobě zalezlých kaváren, malých pivovarů a dlouhých kolejí které protly celičké město. A teď je to zase fuč na chvíli. Ale já se opět vrátím a zase to bude ve velkým stylu. Snad.

Jak jsem se rozloučil? Asi tak jako minulý rok. Ale, tentokrát to bylo jiné. O dost jiné. Ale o tom budu psát asi zvlášť. Protože to je hodno samostatnýho vyjádření. A taky že tak udělám. Kam jsem vlastně zmizel? Do rodného kraje, kde přečkám mezidobí mezi tím než mi vydají novou občanku a já budu moci vyrazit za hranice naší země. Zůstanu sám. A přitom nechci. Ale musím vyřešit velký průsery. A vy víte o čem mluvím. Cítím se zvláštně. Nejen kvůli tomu dní, který byl poslední. Kvůli všemu.....

Hodnota nula

"Vždycky když někomu začneš věřit tak to má strašné následky." Jo, klasika. Přesně, takhle to teď všechno vidím. Pomalu už nemohu věřit ani svému instinktu. Ale stejně, je to divné. A já už tohle nemůžu snášet dál. Brzy se všechno zase změní. A bude to jiné. Protože slova ztrácejí všechnu váhu. Už je to tady. Někomu jsem dal svou plnou důvěru. Nejen tu. Opět jsem se "prodal" prodal jsem své tělo, svou duši. Roztrhala ji.

A dělá to dál a já ji to snáším. Ne, nesnáším. Jenom se s ní nedá normálně mluvit. Je totálně posedlá a já trpím. Trpím tím, že jsem jí věřil. A je jí to jedno. A dělá to s radostí. Jenom chcípni Moody! Přestaň mít naději v to, že někde někdo existuje. Někdo komu se bude dát věřit. Přišla jsem z Pekla a ty jsi to, proč jsem tady. Mám tě zničit. Nezvládly to ty přede mnou, tak mne se to povede. To si piš! - nepovede.

Jo a taky možná vydržím - a nebo taky ne. Prorazím hlavou zeď. Spálím mosty. Shořím sám v bolesti. Budou hořet celý lesy, zbudou jenom pláně plné mrtvol. Budu mít ohořelou kůži. Bude proměněná v něco, co nebude ani kůži připomínat. A nikdo se to nedozví. Bude to boj o holý život. Nikdo o něm ale nebude vědět. Zúčastním se ho jenom já. Jenom mé myšlenky, jenom můj prostý život ztracence.

Bude kolem stříkat krev, kterou nikdo neuvidí. Kterou nikdo neutře. Protože už ve mne žádná nebude. Zbude jenom kostra, zbude obal a vše zmizí. Zůstane jenom pár vzpomínek v cizích hlavách. Já totiž už nebudu jako dřív. Jsem mrtvej, vadnej, žádnej, nic kolem není a já pluji. Dal bych si to ještě jednou, byla to fajn jízda.... Jízda bláznů. Jízda bolesti. Jízda zapomnění.

A stejně mne zase nikdo nepochopí.... Pláču. A přitom krev jsou slzy. A přitom.... ne. A přitom si prej dneska lidi ubližujou zcela běžně. A mne to stejně bolí...Zradila si mne!

Útěk do divočiny číslo 2 - Tentokrát zcela neplánovaně

Má spontánnost a má duše se opět zase na chvíli projevili a to tak jak nejlépe to tyhle dvě věci zároveň umí. Vzbudil jsem se ve středu ráno, rozčarován tím že se mezi mnou a mou milou událo takové menší nedorozumění, které vyústilo až v to že jsem si snad i myslel že se otočila zády a už se nikdy neobrátí. Co jsem měl dělat, telefon ignorovala, zprávy na netu taky a já nevěděl proč. Nic, sbalil jsem si svůj malý batoh a neznámo jak to dopadne jsem vyrazil na nejbližší místo na stopa. Destinace byla jasná, bylo to 220 km vzdálené město na Moravě. Co semnou bude až tam dorazím mi bylo jedno.

Jel jsem samozřejmě na Černý most, protože tady dle stopařských míst je nejlepší flek z Prahy na Hradec Králové. Myslím si to samé, ačkoliv jsem zde stopoval jednou v životě. Pomalu jedoucí auta. Místa k zastavení habaděj a provoz velmi slušný. Pokud člověku osud vyfiltruje auta odbočující do nedalekého obchodního centra, dostaneme se na velmi slušný provoz mimo město. Kreslím ceduli HK a připravuju se na stopa. Zabírám si dvě místa alá Kick & Ride (v mém případě tedy spíše Pick & Ride). Stopoval jsem asi patnáct minut a zastavil mi stříbrný Seat novější výroby, docela pěkný auto a já čmuchal minimálně klimatizaci. Běžím k autu a ujišťuji se rychle zda-li chlápek jede na Hradec Králové. Jede. Super!

Chlápek hovořil do handsfree. "Ahoj! Co děláš dnes večer? Pober Marťu a doražte večer do hospody. Zapijeme, Nikolku." zve chlápek své známe na oslavu svého dítěte. Gratuluji svému řidiči a ptám se ho kam jede z Hradce. Jede jenom do Hradce a jediný zádrhel na naší cestě má být zastávka v Burger Kingu. Nevadí. Jsem zván jestli jdu s ním dovnitř, ale moc se mi nechtělo utrácet a tak jsem nešel. Vím, že třeba mohl říct, že mne zve ale to nebylo tak jednoznačné. Jinak bych se nechal pozvat zcela jistě.

Pak už jsme si to uháněli do Hradce 135 km/h. Pán byl nějaký IT manažer a přemýšlel celou cestu kde mne vyhodí abych mohl jet co nejrychleji svým směrem dál. Dostávám od něj tipa a dokonce mne kvůli němu zaveze o několik Km dále. Přesněji někam na okraj města, na zastávku u rybníčku. Na Plachtě tomu tady říkají. V hlavě mi zní eye of tiger a kreslím další ceduli. Oh, počkat. Vlastně nemám na co. Jdu do nedalekého Lidlu sehnat karton. Oslovuji prodavačku co ke mne stojí zády a doplňuje nějaký džusy. Otáčí se a pozor - byla to asi ta nejhezčí prodavačka všech Lidlů. Docela malá holka, s krátkýma černýma vlasama, hnědý oči a na první pohled docela mládě. Krabici nedala a všechny přede mnou patnáct minut před tím než jsem se zeptal slisovala v tom děsným kontejneru za krámem. Mrška!

Nakonec jsem ceduli nakreslil na nějaký propagační materiál z práce, který měl druhou stranu prázdnou. Tak se to má. Recyklace. Stavím se ke krajnici a přesně třikrát pouštím trolejbus číslo 3! Poté mi staví týpek v Golfu a ptá se: "Kam to bude šéfe?" Odpovídám: "Svitavy pane, tam bych potřeboval." "Tak to Vás povezu do Litomyšle, nebo do Poličky. Tam končím. Tak si to rozmyslete." a vyrazili jsme na cestu. Klikatá cesta číslo 35. Předjíždění kamionů. Strach. Takový mám dojem z týhle cesty pokaždý. A vůbec, z každý cesty na který je takový provoz kamionů a osobáků jako tady. To se prostě nedá.

Vyhodil mne v Poličce a doporučil mi místo kde si stoupnout a dojet do Svitav. Teď si vzpomínám na ten pocit, kdy jsem prošel městem a až na konci si uvědomil že se tady vyrábí skvělé pivo. V pivovaru jsem nebyl. Škoda. Zastavuje mi obrovský starý Jeep s německou poznávací značkou. Řídí ho nějaká starší ženská a mluví ČESKY. Super. Hodí mne do Svitav na náměstí, že prej nic jinýho tam nezná. Po kapotou vrčí aspoň dvoulitr a řidička si s řazením nemusí ani lámat hlavu. Super svezení.

Za zvuku klaksonu aut za námi, vyskakuju rychle do křižovatky ve Svitavách. Mám už připravenou ceduli a letím na výpadovku z města. V dáli vidím kolegu stopaře a tak jdu rovnou k němu. Ten mne však celkem nepříjemně odmítne a tak jdu stopovat o kus blíž městu. A to jsem se šel jenom dovolit zda li se mohu představit o kus před něj na výjezd z benzínky. Běhěm dvou minut mne vyzvedává chlápek v nějaký polododávce. Ani se za toho druhýho stopaře nepřimlouvám. Jenom blbě čumí. Že jsem přišel a hned odjel. Po cestě toho moc nenakecáme, ale je to stejně fajn, vědět že budu v cíli. I když jsem vlastně ani nevěděl co mne čeká.

Čekalo mne nadávání, nervy a všechno možný při čekání na náměstí. Nakonec jsem prošel celým městem a byl pozván k mé milé. Tam jsem si oddychl, že jsem splnil a dokázal co jsem si ráno řekl že udělám. Nakonec jsme pobíhali po zahradě, sbírali jahody, cpali se výbornou buchtou a pili ledový jahodový koktejl. Po sedmý jsme zmizeli a naše cesta vedla do místního Lidlu, kde jsem si sehnal pár věcí nutných pro přežití noci někde venku. Věděl jsem že budu určitě nocovat v nějaký provizorně postavený chatrči někde v kopcích a tak jsem se na to vybavil. Zatím jsem nevěděl jak moc krutý to bude.

Pokud by někoho napadlo jak jsem to postavil, tak ne, tak božský nejsem. Dílo cizích rukou.

Rozloučili jsme se a od té chvíle jsem byl oddán přírodě samotné. Mým domovem se na tuhle noc stala chatrč s krbem, dvěma lavičkami a stolem. Sdílel jsem ji spolu s pavouky a všelijakým hmyzem. Ještě než zapadlo slunce, musel jsem upravit místo na spaní. Tím byla pouhopouhá zem. Takže jsem lítal po lese a trhal listnatý větve abych si vytvořil izolaci od země. Na tu jsem položil karton přinesený z lídlu a zdálo se, že by to mohlo stačit. Usnul jsem a v jedenáct večer jsem zjistil, že nestačilo. Rozdělal jsem oheň v krbu, který byl postaven z cihel a měl dokonce i komín z plechu. Teplo krbu mne opět dovolilo jít si lehnout. Měl jsem jenom malou dečku. Žádný spacák. V půlce noci jsem přemístil své celé lože před krb. Risk je zisk. Teplo na mne sálalo a já mohl spát, i když jsem se budil abych přikládal a ujišťoval se že nehořím.

Ráno bylo krutý. V přírodě se brzy vstává. Byla mi zima a věděl jsem že mne čeká náročný den. A že náročný byl! Ráno jsem si za odměnu mohl dát sprchu, nasnídat a hlavně se zvrhnout. Pak jsem svou milou doprovodil do školy. I když jsem měl stále pocit, že se mi odjíždět nechce - možná bylo dobře že jsem jel.
Postavil jsem se opět na pětatřicítku s jasně danou cedulí HK. Nikam jinam jsem nechtěl. Nikde jinde jsem se po cestě nechtěl zastavit, protože to jsou všechno stopařský pekla. Po asi 40 minutách míjení kamionů na mne píská týpek z benzínky. Mává na mně a nabízí mi tykání a hlavně svezení do Hradce.

Stopařova snídaně na parkovišti není ničím neobvyklým

V autě spolu s ním jede nějaká holčina, která mi po cestě nabízí jahody. Příjdou vhod. Miluju jahody. Vlastně, kdo nemiluje? Ten ať se přihlásí! Po cestě si moc nepovídáme a zažíváme jednu krizovou situaci za druhou. Chvíli jsem měl při předjíždění strach, že to fakt nedáme. Dupnul na brzdy a auto naproti nás míjelo za zvuku klaksonu. Ufff. Usínám stylem že se vzbudím vždycky když se hlavou praštím o opěrku. Sakra. Moody! Vydrž! Dokonce jsem usnul při rozhovoru s řidičem. Ostuda! Nakonec mne vyhazují v centru u nějakýho hotelu. Mám sto chutí si tam lehnout do trávy a spát. Ale místo toho vyrážím na prohlídku Hradce.

Prošel jsem si nějaký historický terasy a na jejich konci jsem potkal pár z jedné místní kavárny. Proč to zmiňuji? Dostal jsem od nich kávu zdarma. Hned na místě. Asi viděli můj zombie výraz. Ale za tu kávu jsem byl nesmírně vděčný, protože nikdo jiný mi kávu ani nenabídl. A i kdyby, tak to znáte. Moody a káva. Usrkával jsem na náměstí a zjišťoval že Hradec je vlastně super. Sedl jsem si pak vedle nějaký holky na náplavce. Když však viděla že si kreslím stopařskou ceduli odešla. Vzpomněl jsem si na jedno děvče co nedávno tak opěvovalo Hradec a já to celý shazoval, protože jsem ho neměl rád. Musel jsem jí zavolat a říct že Hradec je vlastně super! Moc se mi tam líbilo. Strávil jsem tam čtyři hoďky než mne odvezli.

Stopoval jsem na výpadovce z města, místo na zastavení sotva pro jedno auto. Po půl hodině jsem si sedl do trávy a bezmocně hleděl na projíždějící kolony aut. Tyhle pauzy doporučuju, dostanete sílu. Ať už psychickou tak i duševní na to stát tam s cedulí a prosit o svezení. Cedule HK se ujímá a staví mi nějaký rodinný auto. Vytahují "bobek" pro děti a uvolňují mi miniaturní plac na sezení. Je to jenom něco přes sto kilometrů a přeci jsem stopař. S malým batůžkem. Jindy bych tohle musel vydržet spolu s krosnou na klíně. Cesta uběhla docela rychle, pokecali jsme o mašinkách, o horách a o všem možným kolem. Vyhazují mne na Čerňáku u Ikei a já mizím metro/busem pěkně domů. Vyčerpán, ale i přesto posilněn zkušeností.

Ps: Na závěr jak jsem se na místě podepsal. :))

Deset deka Moody myšlenek 7.

Dějí se podivné věci. Cítím uvnitř někde strach. Strach o milovanou osobu. Cítím se vyděděn, když mi nikdo nedá zprávu o tom, že jeden z mnou nejmilovanějších lidí na celičkým světě je v nemocnici a je na tom vážně. Nikdo. Pověděla mi to až náhodně máma, když jsem jí teď zavolal. A přitom všichni vědí, jak moc svou babičku zbožňuju. Asi ví, že mám moc starostí vůbec s tím existovat sám o sobě a že tohle by mi asi moc nepomohlo, ale sakra tohle je přeci tak strašně důležitý. Moc si přeji aby to přešlo, aby se jí nic nestalo, abychom si spolu ještě několikrát mohli užít prokecanejch večerů, abych si u ní mohl dát to nejbáječnější, nejkaloričtější a nejtučnější jídlo. Abych si u ní mohl dát pivo. Dát si v pohodě cigáro a smát se na celý kolo. Abychom spolu vypili flašku pálenky a probrali přitom celý život jaký je. Přesně tohle se ještě stane, milionkrát. A jestli ne, budu hodně dlouho nejsmutnější člověk na světě.

Zvláštní je to, že v hlavě se mi opět rodí myšlenky útěku. Dneska jsem něco asi posral a je možný že za to dostanu pěkně za uši. Ale já se z toho neposeru. A jestli se to stane a já za to že jsem dneska nezvládl základní povinnost coby ovčan skončím tam kde jsem byl před týdnem bude to nemilé. Stále mne nad vodou drží přítomnost J. neboli mašinky, mýho děvčete. Těším se na to až ji zase uvidím a budu ji moci umačkat. Nejraději bych se přestěhoval někam blízko ní. Nebo jinak, nejraději bych posunul čas a přestěhoval jí do svý blízkosti. Protože takhle, je to těžký. Ale Moody to zvládne!

Včera jsem si chtěl užít muzejní noc, ale co myslíte? Kamarádka se semnou tak zlila, že jsme navštívili jenom jedno muzeum, kde jsem vedl dlouhý debaty s cizími lidmi. Na různá témata. A pak už jsem jenom blil. V metru, fuj. Čuně jsem. Vyzvracel jsem se několikrát do batohu co jsem měl na klíně. To musela bejt ostuda na celej vagón. Obzvláště jel li sem metrem až domů, což asi jel. Ztratil jsem doma absolutně pud studu. Svlíkl jsem se do naha a mezitím asi milionkrát ještě zvracel z balkónu. Chlast je svině. Začínám mít opravdu problém že tohle není dobrý. Právě díky němu jsem dnes posral co jsem mohl a cítím se tak děsně, že je to nemilé. Z balkónu smrdí zvratky.

"Chtěl bych strašně moc jet jako vy. Jenom tak vztyčit prst a odjet." - říkám přátelům co se vydávají na pouť stopem do zemí vzdálených. A mne tu přitom hraje Johny Cash a peru pozvracený věci. Na účtě nula.

Po týdnu v práci jsem unavenej. Nejen fyzicky, ale i psychicky. Je to nuda. Je to stereotypní. Dostanu za to pouhých 11 700 a ještě se z toho potentuju. No a když se na to podívám takhle, tak první měsíc dostanu o dost míň protože jsem nastoupil až 6. 6. takže mi příjde výplata a já ji rovnou obrátím lidem, kterým něco dlužím a ještě mi z toho nic nezůstane. Nemilé. Musím najít další zdroje příjmu, začal jsem teď koukat po nějakým affiliate programu a nejvíce mne zaujaly payday půjčky, ale když koukám na možnosti propagace je tam silně konkureční prostředí a PPC jako takové asi ani nemá smysl - protože průměrná cena za proklik je někde kolem 20 kč - ož je mega moc peněz. Zatím mne nic jinýho nenapadá.

No a na závěr? Song na dobrou noc.

Změna je....

....život? Ne. Změna je sexy. Tedy, vlastně můj život je sexy. I když přes ty všechny průsery sotva vidím, tak je skvělej. I když jsem si ho několikrát chtěl vzít, tak je stále fajn a já vím, že v něm ještě můžu ledasčeho dosáhnout. Dokážu lidi fascinovat. Dokážu lidi rozesmát. Dokážu lidi neskutečně nasrat. Dokážu jim být oporou, dobrým přítelem, ale i sakra nepříjemným nepřítelem. I když vlastně ve výsledku to zas tak strašný není, protože se dost bojím o to že by se mi to vrátilo a to rovnou dvojnásob. Že? Za poslední dobu to bylo všechno takový dost na hovno, ale ono se to zase na otočilo. Sice nevím na jak dlouho, ale otočilo.

"Jak se sakra může zase tvůj život otočit Moody, vždyť si ztracenej případ!" "Nejsem! A otočil se!" "Jo a co se stalo tak zvláštního?" "Ty to nevidíš? Fakt to nevidíš?" "Ne." "Ale já jo! A nejenom vidím!" "A třeba si jenom naivní." 

Povídají si tak dvě mé já. 

Za poslední dobu toho bylo moc, nemluvím o tom že jsem se nasral na pár lidí. Teda, né nasral, já jsem jen do jejich kolonky zapsal poznámku a když někdy něco bude, tak já si na ni třeba vzpomenu. Na druhou stranu, věci se mají tak, že na některý věci prostě zapomenu a rád - hlavně třeba na ty, který jsem si vytvořil sám ve svý vlastní hlavě. Ono je to ve skutečnosti vše jiný. (NASLOUCHEJ! POZORUJ!) 

Všímám si, že už se celkem dlouho nedloubu v tom co bylo kdysi. Což mne činí odolnějšího světu okolo. Nesnažím se věci spojovat tak jako kdysi. Vytvářet tak nesmyslné věci, nesmyslné souvislosti - i když v tu chvíli smysl dávají. Začal jsem koukat na to, jak některý akce vyvolávají reakce. Pozoroval jsem je a z každý se snažím něco vzít. A tak jsem se učil. Učím. Strašně dlouho. 

Je všeobecně známo že jsem trošku smolař. Nebo, něco takovýho. Dal bych tomu trošku jinej název. Pojmenoval bych to něco jako, zdroj neuvěřitelných příležitostí a zážitků. Dost to ovlivňuje mé myšlení. Jako opravdu. To je až někdy k nevíře, jak moc silný chtíč dokáže něco "vytvořit". Stejně tak jako negativní myšlenky, dokážou pokurvit i to co ještě ani nezačalo. Všímám si toho docela dlouho. Třeba v práci. Nadávám na lidi, nadávám na firmu. Ono to z části sice má důvod, ale asi bych to úplně neměl dělat. Do teď nemám tablet. To bylo keců, že ho dostaneme příští týden (vysloveno někdy asi na začátku dubna). Nemám mailovou adresu, kterou je fakt sakra velký problém zařídit. Pár posranejch kliků. 

Do tý práce chodím pomalu míň než na toaletu s velkou potřebou. Tohle je akce a má reakce?  Ztrácím důvěru k tomu, co bylo dohodnuto a nějak mne netíží to co se tam děje. Je to pro mne úplně jinej svět, kterej už mne vlastně ani tak moc nezajímá. Do pátku jsem měl přinést fotku. Ten e-mail přišel před čtyřmi dny. Možná bych ji donesl, kdybych v pátek dostal výplatu. Mají mi poslat posraný dva tisíce a já na ně musím čekat už více než 14 dní. Proč? Tyhle zažitý standardy mne začínají štvát. Fotku jsem nedoručil a jestli se někdo vůči tomu ohradí, tak si nenechám nasrat na hlavu. Problémy klientů se řeší stejně tak pružně - na doporučení jednoho mého klienta volal nějaký jeho známý, že má zájem o naše služby. Nebyli schopni se mu celý týden ozvat. Co je špatně? Přesně to, že pokud má někdo zájem tak bych se měli zajímat, ne?

A tak mám dvě práce. "Cože, dvě práce?" Jo, přesně tak. Nějak náhodou se naskytla taková obyčejná, nudná, stereotypní práce v jedné korporaci. Na osm hodin. Od pondělí do pátku. Jako běžný ovčan. Nebaví mne to, je to fakt hrozný a snažím se to zkousnout, ale bylo to třeba. Protože slibovaný super výdělek se jaksi nedostavil........ Teď mám vážně pocit, že píšu o sračkách. Co něco hezkýho?

Poznal jsem děvče. Kde jinde než na netu. Asi je možná lepší, když mne lidé poznají nejdříve z této stránky - než li po té fyzické. Né že by ta stránka byla nějak hezká, nebo svůdná. Ale asi je kolem mne nějaká aura, která ty lidi vyloženě přitahuje. Občas vidím jak na mne někdo má zapíchnutý oči. Některý holky v metru. Vlaku. Autobuse. Tramvaji. Všude. A já vím, že kdybych se nějak projevil - chtěly by mne opíchat. Zní to dost egoisticky. Ale všichni chtějí se všema píchat. Výjimkou byla třeba maličká. Jo, ta s tím hudebním nástrojem a hraním na něj uprostřed utajené noci v její posteli. Ta mne chtěla opíchat jenom tak. Ale já jí vlastně taky a tak jsem to udělal. Doslova jsem si to přál, protože jinak bych za ni tu cestu nevážil.. (Opět se dostáváme k tomu že jsem to chtěl a dostal jsem to) Jenže.. víte jak to nakonec dopadlo...Kurva! O tom taky psát nechci! Tak na rovinu. Nazvěme to školní výlet.

Školní výlet

Byl jeden letní den. Moody si to kráčel do práce, vybaven šesti houskami a dvaceti dekagramy pařížského salátu. V hlavě měl myšlenku, na to že už bude jedna hodina a on výjimečně bude odcházet z práce. Měl to tak skvěle promyšlený, že ho z práce pustili. Co se však mělo stát? Zcela nezávisle na tomhle, nasedala jedna dívka spolu se svými spolužáky do vlaku směr Praha. Věděla, že dnes uvidí Moodyho a určitě se taky strašně těšila. V plánu bylo rychlé setkání, vytrhnutí z třídního kolektivu uchváceného výletem do matičky Prahy. A to se taky mělo stát. Nestalo. V jednu hodinu Moody opouštěl brány korporace a mířil si to metrem do centra pražského. Snažil se jí dovolat, ale nezvedala mu to. Začínal se docela obávat toho, že se neuvidí. Začal býti nervózní. Jako dost. Nakonec se asi po 46 minutách pátrání po dívce, která doposud žila v jeho představách stalo to, co čekal. Viděl ji před sebou. ¨

Stála tam zády k němu, měla telefon u pravýho ucha a hleděla na muzeum. On přicházel od staromáku a věděl na sto procent že je to ona. Přivítáli se s nadšením, že nakonec oba opravdu existují. Chvíli se tak dotýkali rukou. Objímali se. Konečně mne po dlouhý době objal někdo jinak než jako věc. Plán se vytvořil nějak spontánně a oni stáli u automatu na lístky a kupovali lístek na cestu metrem. Cíl byl jasný. Moodyho doupě. Co tam? Takhle rychle? Jahody měli sníst! Jahody co pro něj ta dívka natrhala na zahrádce. Přijeli k Moodymu domů. Leželi v posteli. Smáli se a při tom zobali jahody. Moody věděl co s ním jahody udělají, ale i přes to je jedl jako malé jednohubky. Hleděl při tom do těch krásných očí naproti. Až z něj vyklouzlo: "Je vedro, dáme si sprchu?" Dali si sprchu. Byli zvrhlí. Neskutečně. Měla se vrátit ve tři. Skončili těsně před třetí. Vypadalo to jako základ pěkného průseru. Vše však Moody obratně vyřešil. A že průser měl po cestě na nádraží ještě nejednou šanci. Pak už jim jen zbývalo pár chvil, co ruku v ruce kráčeli halou hlavního nádraží. Jan Jesenius už se řítil a odvezl jí pryč. A tak je opět jenom v myšlenkách. 

Deset deka Moody myšlenek 6.

Měsíc uplynul a já jsem toho napsal tak málo, že bych se za sebe snad měl stydět. Moc mi to psaní nejde v krušných chvílích a tak mne možná omlouvá to, že ty krušné chvíle jsou opravdu tady. Možná už jsem to řešil několik měsíců zpátky, možná taky ne. Každopádně to teď všechno celkem dost hoří a já nevím co s tím. A tak se v tom plácám a plácám, až nakonec mám pocit že je to celý úplně zbytečný a že na to sám nestačím.

"Musíš to zvládnout, přece neexistuje nic co bys pouhou snahou a úsilím nezvládl."

Vím, všechno píšu tak neurčitě, ale ono není asi třeba býti konkrétní protože prostě nemůžu. Raději. Lidi si pak z Vašeho neštěstí a blbosti dělaj dobrej den. A to nechci. Takovou radost nikomu jenom tak neudělám. Takhle se snažím zaměstnat hlavu, aby nemyslela na tyhle všechny sračky. A ono to nejde. Je to jako nemoc, která se vrací a ničí tě.

Objevila se menší příležitost jak tohle celý přežít, nebo se pokusit to přežít. Ale ta příležitost mne sere možná víc než se zdá. Nejenom že si z toho kamarád udělal příležitost jak si semnou hrát a dobírat si mne. Za posranejch jedenáct klacků budu dělat kurvičku v nějaký korporaci. Co jsem mohl? Odmítnout to a na všechno se vysrat? Zajisté. Taky už jsem si to mohl hodit, ale tohle je až to krajní řešení. Proč? Protože mne stále láká něco, jak sbalit si batoh a zmizet na dlouhý čas do dáli. Nejlépe asi sám. Protože když s někým cestujete, zjistíte že Vás z části omezuje. Ta svoboda má úplně jiný nádech, než taková ta kterou člověk prožívá sám.

Naštvala mne kamarádka. Proč? Protože za ní přijela nějaká známá a já se s nimi měl někam vydat. Nevydali jsme se. To povyražení bylo zúženo na cestu z nádraží k autu - byť teda hodinovou. Po cestě jí vyprávěla jaká jsem socka a jak nemám ani prachy občas. Jak rozmýšlím - jak se nejvíce najíst za 8 kaček. Tohle je dost svinský a dost mne tím naštvala. Nečekal bych to od ní. Jsou prostě věci, který se neříkaj. A tohle je jedna z nich.

Ve výsledku jsem teda zklamaný ze svých dvou blízkých známých, jeden se těší až se po tobě bude vozit a druhý se po tobě sveze takovým způsobem, že je ti z toho do pláče. Nevím za co.

Objevila se dívka - průser? A já si ji dost oblíbil. Ale je daleko.

V hlavě mi zní: "Vydrž to ty necelý tři měsíce. Něco našetříš a v září z tohohle blázince zmizíš." - doslova.