Ohlédnutí za rokem 2015

Už od roku 2011 si na konci roku sednu a dám si pěkně dokupy všechny své zážitky uplynulého roku. Je to pro mne celkem důležité, ještě před tím, než se totiž vydám do roku následujího, tak si musím uvědomit, co všechno mi tenhle rok dal. Můžu pak totiž začít s čistým štítem. Stejně jako rok minulý, můj život se točil kolem cestování, kolem lásky a kolem trablí. Rok co rok je to intenzivnější a já si říkám, že k tomu abych se nerozpadl na milion kousíčků musím vyvíjet víc a víc energie. No a teď tedy k věci, jaký byl rok 2015?

Leden - Březen

První kroky do novýho roku jsem učinil v cizím městě, z cizího bytu, sám a musel jsem použít nejeden dopravní prostředek, abych se dostal tam kam jsem chtěl. Byl jsem trošku zklamanej, i když to byl večer takový všelijaký. Byl jsem ale celkem ožralej. Což asi navodilo atmosféru na celý rok. Abych to nebyl já, abych s někým neuletěl a hned druhý den novýho roku toho byl jasným příkladem. Několik litrů vína, opitá šestnáctka a Moody. Úžasné. Zvláště protože, ona vystřízlivěla tak rychle, že se mi po tom strašně dlouho vyhýbala.

Sedmým dnem se loučím s ČR a mizím do Pobaltí. Před tím mne však čeká úžasné setkání s kamarádem Tondou. Dáváme si slušně do tlamy a totálně zlití se touláme ulicemi Prahy. Já se nakonec naložím do autobusu směrem do Varšavy a nechám to vše za sebou. Stevardka se snaží mou kocovinu zkrotit někde za Vratislaví, kde mi nabízí džus a nějaký pečivo. Příjemné. Snídaně. A i když mám přes to vše svou sváču, tohle bodne. Zimní krajina za oknem busu vypadá tak nějak nehostinně, to však nemění nic na tom, že vím že mne ve Varšavě čekaj tři hezký couchsurferky a dlouhá noc s nimi.

Po Varšavě následuje Vilnius, setkání s Petrou, která je zde na Erasmu a s Egle, která mne ve Vilniusu hostí. Vilnius je hezký a trávím v něm docela dost času. Mám ho prozkoumaný skrz na skrz. Z Vilniusu už jedu stopem do Rigy, kde poznávám Ilze, Alexandrinu a poté i Edgarse. Na to, že první věcí, kterou jsem se na něj dozvěděl bylo že se den před mým příjezdem ožral a pomočil půlku gauče, byl nakonec vlastně fajn. Prochlastali jsme se spolu celým mým pobytem v Rize. Z Rigy jsem zamířil do Tartu, kde jsem poznal Helenu, Vooteleho a jejich dva malý ďábly, kteří křičeli skoro non-stop. Ale stálo to za to. Potom jsem se zvládl ještě vyznamenat v Tallinnu, kde jsem couchsurferce poblil byt. Hnus. Ale můj žaludek nějak stávkoval. Což nebylo vůbec fajn.

Na zpáteční cestě jsem zvládl několik zázraků, jednu návštěvu v Rize, udělat podruhé pápá. A pak jsem zase zakončil svůj trip v rodným městě. Dal jsem se dokupy, protože jsem smrděl jako bezďák. Tady jsem se jako vždycky ožíral, chodil pařit, bavil lidi historkama z cest a budoval jsem vztahy. Netrvalo to ale dlouho a já jsem byl opět na cestě. Toulal jsem se někde na západě. Slunil jsem se na plážích na jihu, smál se v Německu, Holandsku i Belgii. Měl jsem tak za sebou nějakých pět tisíc kilometrů. Bylo to takové trošku dekadentní, ale bylo to moc fajn. Zajímavým okořeněním těchto cest, bylo to, že jsem poznal Johanu. A s tou jsem se nakonec po několika velmi výjimečných rande, dal dohromady. A to na nějaký čas přerušilo mé cestování. Chtěl jsem snad i stěhovat do Prahy. Blázen. Romantik. Slepě zamilován, nebo co to bylo.

Začínají mne nahánět čím dál víc. Buzeranti.

Umírá můj dlouholetý společník od dob na střední. Můj notebook. :(

Naštěstí mi E. dává noťas, co nepotřebuje. A já můžu zase psát! :))

Duben - Červen 

Zamilovaný jsem se toulal s tou zrzavou Johy v ulicích města pražského. Koukali jsme na to, jak se hezky svět vybarvuje. Bylo to hezké. Byli jsme na místech, která už jsem neměl rád, abychom jim společně dali smysl. Opět jsme je prosvítili, něčím příjemným.

S Johy utíkáme do divočiny. Kousek od Tábora se schováváme v lesích v nádherné dřevěné chatce. Oddáváme se tam zvrhlostem. Orgiím. Cpeme se. Grillujeme párky v krbu. Spíme v jedný manželský posteli a ráno si navzájem připravujeme snídani. Procházíme se lesem. Kolem řeky. Fotím ji u cedule Lišky, protože je zrzavá. Každý den se starám o to aby nám bylo teplo. Koukáme na Californication a jsme furt zvrhlí. Kdyby tak někdo věděl, co se děje. Tak by nás tam už nikdy nepustili. (Myslel jsem si a tak se i stalo, stačilo vypít pivo a rum, co tam byl. Nějak to ale neustálo rodičovstvo a vše okolo. Prej nadmírná konzumace. Nemysleli jsme si.) Myslím, že od té doby jsem byl trošku nenáviděn. Koukalo se na mne skrz prsty. Přišlo mi. No co, cestovatel, tvrdí že píše knížku a ještě chlastá. "Co horšího, by člověka mohlo potkat?!".

Vydávám se na spontánní trip do Bosny a Herzegoviny, který se protáhne na nějaký čas. Zůstávám v Chorvatsku, protože je to tam absolutně boží. Split je místo, kde je mi opravdu hezky. Potkávám tam jednu hippisačku v letech, co semnou občas zajde na kafe a neustále mi vysvětluje jak je to místo úžasné. Dostávám hromady peněz. Jsem bohatý. A to nejen díky penězům. Chodím si na snídaně do mariny, kde pozoruju plachetnice. Poznávám nový lidi. Je to hezký. Jenom jsem trošku smutný z toho, že tam nejsem s Johy. A proto se za ní vracím do Čech.

Červenec - Říjen

Johy přijíždí hned druhý den po tom, co jí skončí škola. Jede vlakem do mého rodného města a veze mi dort. Ocitám se v jejím objetí. Na zádech má batoh a ten něco věští. Oslavujeme mé narozeniny a jedem k mé babičce. Tam společně obědváme a ona tam zanechává skvělý dojem. Objeví se tam i otec, ale ten mi popřál pouze po telefonu a nedovezl mi ani čokoládu. Jsem z toho pak celý den naštvaný, smutný, zklamaný. Johy se však snaží, abych nebyl.

Ožíráme se s několika mými kamarády, kteří poprvé poznávají Johy. Je to párty jak má bejt, až na chvíli, kdy jsem trošku mimo a mám totální přecvak a zhroucení z toho, že jsem všem ukradenej.

Nakonec s Johy zůstáváme o něco déle tady a na cesty, o kterých sníme už měsíce se vydáváme o něco později. Nakonec ale vyrazíme vstříc zázrakům a radostem.

Nevím, jak se říká. Na cestách poznáš člověka nejlépe. Nevím, jestli to bylo úplně fajn, ale zamilovaný brýle zapříčinily že ano. Přesto jsme se po cestě ale dost hádali a já jsem byl opravdu hnusnej. Byl jsem trošku ve stresu. Možná trošku víc. Úplně jsem cítil tu přenesenou nesnášenlivost. Doopravdy nevím, co to přesně bylo a jak to bylo. A nikdy se to už asi nedozvím, ale někde a někomu jsem byl na jazyku asi nonstop. Byli jsme spolu víc než dva tejdny a stihli jsme spolu projet dost míst. Toulali jsme se v národním parku, měli jsme hezkou večeři, poznali super lidi a toulali se po půlce Evropy. Koupali jsme se v moři, opíjeli se a prostě žili. To vše pak ale skončilo, protože Johy měla jet na tábor. A tím vlastně asi skončilo úplně vše, co mezi námi bylo.

Pak se objevily zprávy, které mne úplně uvnitř ničily a rvaly mi srdce. Jako by ji někdo posadil na vlak, který jel přesně opačným směrem než ten můj, ten náš společný. A tím to skončilo. Nitě zpřetrhány. A i když se snažila, zachovat alespoň nějaký kontakt (asi ji to fakt sralo a nevěděla jak se zachovat), tak vy co mne čtete a nebo trošku znáte, víte že to prostě nejde. Že to neumím.

Stopařský gathering v Murnau. Paráda. Skvělé. Opravdu. A i když jsem měl slabší chvilky, protože jsem tam mohl být s Johy, tak to bylo fajn. Následující trip do Itálie na Lago di Garda byl taky úžasný. To místo je magické.

Návrat do Čech a čekání na zázrak. Jel jsem zpět a doufal, že vše zvrátím ale pak už jsem se akorát tak plácal ve sračkách celý zbytek měsíce. Nenávist stoupala. A to hlavně na mé straně. Byl jsem poražen. Skončil jsem. Padlo poslední slovo.

Myslím na útěk a tak si rozhodnu, že si dám inzerát na stopařskou seznamku a najdu někoho, kdo pojede semnou někam do hajzlu odsuď a v prázdných chvílích pomůže zaměstnat mozek tak že nebudu myslet na ten rozchod. Nakonec poznávám Číču a nechápu, jak někdo takový semnou vůbec někam chce vyrazit. Nakonec je z toho šestidenní trip do Itálie a Chorvatska. Mrdání jsem se nevyhnul. Jako by to bylo součástí. Zázraky se konaly. A stejně jak rychlo tohle všechno přišlo, tak rychle přišla v zapomnění.

Poznávám v Hradci Evu, další adeptku ze seznamky na cestování. Stavím se tam na pivo a vomrknu co a jak. Nakonec ji ukecám na trip do Litomyšle. Kde navštívíme pivní festival, zatopený lom a zvládnem stopa i zpět. Eva sama. Já sám. Výborné. Plány na další trip jsou otevřený, ačkoliv nechci nic z toho co nabídla Číča. Eva se mi totiž moc nelíbí.

Poprvé hulím trávu s Anežkou. Myslel jsem si, že se jí tohle vyhne. Ale dokonce s námi i chlastá. Takež nevyhlo. Haha. Ale je to fajn. Aspoň je sranda. Zastavili jsme se za ní totiž když jsme jeli s Evou na hory. Jenom tak se toulat. Což nakonec vyústilo v přechod beskyd a fajn čas. Pak zmizela a už jsem ji neviděl od tý doby.

Porozchodový depky.

Chlast.

Cíga.

Agresivita.

Ale začal jsem aspoň pracovat na knize, tak abych zaměstnal mozek. Nakonec pracuji skoro non stop. Abych ji dokončil co nejdříve.

Listopad - Prosinec

Listopad je takový ožralý. Občas se objevím v Praze a vždycky se to zvrhne v chlastání. Jak by taky ne. Pracuji na knížce co to jde a někdy v půlce měsíce mám dopsáno. Sháním někoho kdo mi to opraví, přečte a zkritizuje. Bere si to na práci Anežka. A nakonec i několik dalších lidí. Tak uvidíme.

Dělám crowdfunding na knížku a vyberu 60% prostředků, takže nakonec je to fail. Pro mne to byla ale výhra a šance zjistit, kdo podporuje mé cestování a kdo ne. Našli se jenom dva odpůrci. Jeden prudič na netu a jeden bývalý klient, kterýho jsem oslovil. Nu, skvělý. Z částky kolem 18 000 Kč mi rodina přispěla rovných 100 Kč. Vyděděnec jsem. Haha.  

Pobil jsem se s Okšajem. Mohl za to chlast a naše tvrdohlavost.  

Potyčky s policajty. Nic dobrýho. Ale jsou na to zvyklý.  

Vánoční trhy jsou dějištěm zázraků a tak mám svařák, punč a hruškovici zadara, jenom protože jsem ukecanej a Miro je dobrý člověk. A taky Čestmír, protože umí hrát na kytaru. Vyhrávám taky foto soutěž a dostávám za fotku prachy. K tomu všemu mne zpovídaj místní noviny, za to co dělám a výjde mi v nich interview.

Dny kolem Vánoc jsou vůbec takový hrozně alkoholový. Přijel i Luďa, tak dáváme Vánoční kalbu pěkně do rána.

Na Štědrý den ráno mizím do obchodů a jdu schánět dárky. Tak abych všem udělal aspoň malou radost. Snažím se. A vlastně se dost trefím do toho co je potřeba. Bohužel mne to pak večer nasere, protože jsem nedostal skoro nic. Ale jebat. Tak jsem se akorát den na to zase hezky zežral s Luďou. Haha. 

Začínám se stresovat kam pojedu na Vánoce/Silvestr a nakonec je to trošku v prdeli a je jasný kde budu. Budu se dívat na to, jak si všichni dávaj dárky a jak jsou najednou jiní. Hm....... Asi se ožeru.   

Nakonec jsem to ale celý přežil. Nikam jsem neodjel. Protože nejem kozatá blondýna. To by se ten kamioňák možná i ozval. Cyp jeden.

Tenhle rok jsem jako vždycky užil tak jak se patří! Snad jsem zmínil všechny opilé duše a kamarády se kterými jsem prožil zásadní události roku. Mrzí mne že jsem některý neviděl, nebo si nenašli čas na to se vidět. Taky samozřejmě přeju vše nej těm, který tenhle rok byli po mém boku a už nejsou, ať už z jakýchkoliv důvodů. :)

A Tak všeci mějte hezký konec roku a do nového roku vstupte jak nejlépe umíte. Já jsem se rozhodl, že nakonec zůstanu sám a urovnám si v hlavě to co se všechno stalo a nastavím si cíle a hodnoty pro další rok. A to i přes to, že můj rok vlastně skončil s novým jízdním řádem... a posledním úplňkem roku!

Předsevzetí mám, ale nepíšu je. Jsou jenom v mé hlavě.

Lásku Vám všem!

PF 2016!

Zamilované léto

Zamilované léto v nás vždycky zanechá tolik vzpomínek a pocitů, jenom když se správně prožije. Mé zamilované léto na mne dopadá až tak nějak teď. A i když jsem kvůli tomu trošku smutný a moc mi to chybí, snažím se na to vše vzpomínat v dobrým. Zamilované léto vlastně začalo už někdy mnohem dřív, než by léto začínat mělo. A začalo to pouhým snem a představou toho, jak by takové léto mohlo vypadat. Těšil jsem se na to tak, že jsem tím žil. Žil pro ni.

Když se samotné léto blížilo, ty dny a představy se začaly naplňovat už dřív. Začalo být dost teplo na to, aby se člověk mohl procházet přírodou, užívat si každého společného doteku. Ať už šlo o držení se za ruce, hlazení vlasů, nebo jenom lehkých doteků, které byly jakože náhodné. To všechno mne uvnitř tak naplňovalo, bylo to něco díky čemu jsem se cítil opravdu nádherně. Dobíjelo mne to nějakou energii, kterou jsem opět využil k tomu aby to bylo lepší a hezčí. Mohli jsme si spolu venku vypít víno a radovat se z toho že jsme. Mohl jsem si zabořit hlavu do jejích vlasů a být opojen jak vínem, tak i tou opojnou vůní.

Nemluvím ani o tom, jak ty vlásky vypadaly ve chvíli kdy na ně zasvítilo zapadající sluníčko. Všechny tyhle detaily. Ty ve mne zůstávájí, jako by se to všechno stalo včera. A nebo ještě před pár minutama. Vzpomínám si, sním si o těch nekonečných zvrhlostech co jsme spolu prováděli a o tom, jak to bylo úžasné. O tom jak jí bušelo srdce, po tom co jsme byli zvrhlí a já ležel na její hrudi. Ah bože. A to ještě ani nezačalo ono léto. A já už v tom byl až po uši.

A pak to přišlo. Slavili jsme moje narozeniny a radovali jsme se z toho že jsme spolu. Naše batohy byly sbaleny a my dva jsme měli vyrazit na dlouhou dobrodružnou cestu. Byl jsem z toho unešený. Stáli jsme na výpadovce z města, měla rozpuštěný vlásky a já se co chvíli snažil dobít svou energii doteky. Najednou jsme skočili do toho tobogánu společně a jeli jsme pěknou rychlostí někam do neznáma. Bylo to vzrušující. Bylo to tak vzrušující, že skoro nebylo potřeba se vzrušovat jiným způsobem. Byla to láska, co mi proudilo v žilách místo krve.

Viděl jsem všechny její podoby a všechny se mi vlastně s odstupem času líbily, i když jsem s nimi měl občas trošku problém. Člověk na cestách se totiž vždy vybarví ve všech svých možných podobách. A já jsem se vybarvil taktéž, i v těch moc špatných. Zlých. Což mne mrzí. Viděl jsem ji unavenou, ztrápenou, smutnou, šťastnou a nadšenou. Zamilovanou. Krásnou. Špinavou. Furt to byla ona, její krásné oči mne vždy po ránu zhypnotizovaly a její pihy byly pro mne vesmírem. Polibek na dobré ráno a dobrou noc jsem bral jako samozřejmost. Koukal jsem na její odraz na lesklé hladině jednoho jezírka v Koldingu. Viděl jsem jak se jejími vlásky proplétají kapky deště v Německu. Jak si sedí jako královna na posteli v kamionu. Jak se usmívá, když míjíme další státní hranici. Jak ji ovládá spánek a spí na zadním sedadle BMW, které nás rychlostí přes dvěstě veze do Paříže. Jak si prohlíží domy podél řeky Seiny. Jak poprvé jede pařížským metrem a pije francouzský cider. Jak hezky a klidně spí, ať jsme kde jsme. Jak se spolu cpeme všema dobrotama co seženeme. Protože jídlo, to měla fakt ráda.

Mrzneme spolu u plavebního kanálu u Hannoveru, ale jsme šťastný, protože máme pivo a dobré jídlo. Dokonce se o něj podělíme i s kačenkama. Pečeme se spolu na jihu Francie. Koupeme se v moři na azurovém pobřeží, na jedné z městských pláží malebného Nice. Obědváme společně těstoviny v anglické kolonádě a při tom koukáme na to jak se vlní moře. Je to prostě úžasné. V moře se objímáme a snažíme se líbat jako ve filmech, ale nejde nám to a spíše se topíme. Asi je v tom nějaký zvláštní trik. Dotýkám se jejího těla, jsme zvrhlí a je nám jedno, že na pláži kousek od nás jsou stovky, né li tisíce lidí. Její prsa jsou pod vodou úžasný. To samé děláme v moři poblíž Marseille. Jsme opiti ciderem a zkouření trávou, plaveme kvůli tomu až za vlnolamy, kde se jeden druhému oddáváme. Vlny si s námi pohrávají. Procházíme se podél pláží, písek nás páli a společně potom koukáme na ohňostroj. Usínáme na střeše s výhledem na skalnaté pobřeží. Jedeme spolu vlakem do Avignonu a potom spolu sedíme i ve vlaku do Lyonu. Překračujeme rychlost 200 km/h a je to poprvé kdy jede rychlovlakem. Děláme si kávové přestávky. Jíme dobroty v parku v Lyonu a potom se těšíme z další jízdy vlakem. Opírá se o mé rameno. Koukám na to, jak leží na posteli v kamionu a při tom ve zpětném zrcátku zapadá sluníčko a obloha je má podobnou barvu, jako její vlásky. To je poslední krásná chvíle, kterou jsme spolu zažili.

Teď brečím. Nevím však jestli štěstím že něco takového mohlo být, nebo tím, že jsem teď strašně smutný. Sedím si v baťově domku, někde ve Zlíně a přemýšlím. Svět má dvě strany. A i když ráno bylo škaredě, teď už je venku líp. Asi to bude tím, že právě vzpomínám na zamilované léto... a na ni.

Najednou je svět hezčí...

Dnes je den nových začátků

Dnešek má být výjimečný, má být novým začátkem a možná je to taky důvod toho, proč se poslední dny cítím opravdu mizerně. Jako bych nikam nepatřil, jako bych nepatřil tam kde si myslím, že bych alespoň trošku mohl patřit. Z části si za to můžu sám, že jo. Ale teď je to nějaké intenzivní. Proč má dnešek tedy být výjimečný? Protože dnes bude poslední novoluní v tomhle roce a ještě je k tomu jedenáctýho. Dnešek je ideální den, na to nechat svou minulost definitivně za sebou a začít novou cestu. Protože v numerologii je jedenáctka mistrovským číslem, je to symbol nového začátku. Důležité je však, říci sbohem tomu všemu starému. Protože bez toho aniž bychom se oprostili od starého, nemůže vzniknout nové. Pro některé to může znít divně, ale fajn.

Říká se že v těchto dnech bychom mohli zažívat něco jako představu o tom, že se nám bortí život. V poslední době mohlo zaniknout mnoho vztahů, představ a přátelství, které nebyly určeny naší vlastní vnitřní evoluci. Ty jež jej přežily, budou o to váženější a není třeba zoufat. Bude líp. Sám tohle cítím už nějaký ten pátek, vlastně je to zhruba skoro už dva měsíce, co se uvnitř mne něco mění a děje. Dokonce to něco, uvnitř mne, to místo na těle, které se projevuje když máme strach, když milujeme, když nenávidíme, teď poslední dobou nějak pernamentně dává najevo svou existenci. Nejdříve jsem si myslel, že mám nějaký zdravotní problém a dokonce jsem jej byl řešit s doktory, ale řekli, že jsem zdravý. Což jsem samozřejmě rád slyšel, ale nevysvětlovalo to vůbec nic z toho jak jsem se cítil a jak mi bylo. Chvíli jsem to studoval a zaručeně by se to projevilo. Pro jistotu jsem se svěřim dvěma doktorům, výsledky stejné.

Blíží se čas, který vlastně ani nevím jak strávím. Svátky. Uvnitř cítím, že nejsem připravený na to učinit tak velké rozhodnutí. A říct, bude to takhle! A doufám, že se zítra probudím a ten pocit mít budu. Nabízí se totiž tolik možností, tolik míst a tolik lidí s nimiž bych mohl být, že bych se v tuhle chvíli nejraději rozpadl na milion kousíčků a byl všude, kde by mne bylo potřeba. Byl bych s kamarádem, který nemůže vidět své děti, byl bych s druhým kamarádem, který bude v Rize asi taky sám. A vůbec, nejraději bych byl někde, kde by mne lidi měli rádi i přes to, že mne neznají tak jak by mohli. Abych byl někde, kde jdou stranou předsudky a ego, abych mohl cítit ten slastný pocit, že jsem, že žiju. Opět jsem se totiž nějak zasekal v mezích toho všeho, a necítím se vůbec fajn. K tomu všemu mne včera něco trošku zabolelo. Jeden z lidí, kteří jsou v mém životě už nějaký čas a já si je vždycky vychutnávám jenom po doušcích, tak abych je "nevypil" naráz. Narazil. Nový začátek. Souvislost s tím co se opravdu děje? Doufám, že ano. A že se stejně jako já, probudí a bude to lepší.

Jaké to tedy nakonec bude? Jsem nadšený.  

Proč už nejsem mezi Vámi?

Protože jsem se posledních pár let věnoval více tomu co tam píšu a co tam napíšu, než abych se věnoval tomu co vlastně ve skutečnosti je okolo. A ten svět okolo a nakonec tak změnil, že nevím jestli jsem něco propásl, nebo jsem zapomněl jenom otočit list, nebo vlastně co se vůbec stalo. Neustále jsem se snažil něco pro Vás vymyslet, podělit se o kus sebe a nakonec jsem zjistil, že jsem se jenom prodával jako nějaká lacinná štětka. A i když jsem mezi Vámi nalezl pár zajímavých lidí, který jsem si do života pustil mnohem víc, než by se dalo čekat, zbytek stál za nic. Nikdy jsem Vás nepoznal blíž, nikdy jsem se nedozvěděl kdo jste, proč jste a co vode mne chcete.

Interakce poslední dobou byla taky nulová a já jsem zjistil, že tohle je jenom nepotřebná část mého online života, který stejně stojí docela za nic. Degradoval jsem z psaní mnoha řádků, na psaní 140 znaků. A to je fakt žalostně málo na to aby někdo vůbec mohl pochopit mou jedinečnost a sofistikovanost mých trablí, radostí a vůbec tak všeho okolo. Informačně to pro mne vlastně taky nic neznamenalo. Od dob co už jsem nejezdil vlakem jako stevard, jsem snad mezi Vámi našel jen žalostně málo něčeho co by mi v reálném životě vlastně pomohlo. Zjistil jsem že je to nakonec dneska jenom dobrý k tomu, aby si naháči a šlapky ukojily svý touhy vystavovat se, teenky aby se měly kde vybrečet a lidi co nemaj sebevědomí aby ho tady získali, díky tomu že se tam slezou. V jednotě je přeci síla ne? A tak bych mohl pokračovat dále, ale byl by to už asi jenom samej hejt.

Já jsem skončil. Konec konců jsem totiž zjistil, že to byl vlastně akorát nástroj k tomu, zjistit o mne úplně všechno za cenu ničeho. Akorát jsem byl pak lehkým cílem a kdokoliv kdo nepochopil ani zdaleka mou podstatu, mne mohl osočovat a pomlouvat za mými zády. To skončilo. Skončilo to v podobě, kterou jsem zatím snášel. Nulová hodnota, je to co jsem tam z toho měl. Konec. Adios!

Všechno a nic

Ti dva koukali společně na své odrazy v okně jedoucího vlaku, oba si mysleli, že ten druhý o tom neví. Zástěrkou bylo pozorování ubíhající krajiny, kterou definovaly barvy podzimu. Oba dva si ale nevšimli ani jednoho z těch stovek odstínů. Hleděli oba na odrazy a v hloubi duše doufali. On neustále myslel, na ty její krásné oči. Na ten její ctižádostivý pohled. A přitom neustále vzpomínal na to, co se dělo v jejich bytě...

... v tom bytě s velkými okny, v bytě do kterého vedly dveře z pavlače, skrz které táhlo. Člověk si toho nevšiml, dokud neležel vyčerpaný a opocený na zemi. Na tom koberci, který byl strašně chlupatý. Protože když jej spolu vybírali, musel splňovat nastavená kritéria příjemnosti doteku. A tak výběru věnovali dlouhé hodiny. Dlouhé hodiny ochmatávání nejenom koberců.  Bylo pro ně totiž důležité, mít se kam svalit, když na to dojde. A když na to došlo, právě v tu chvíli totiž jedině oba poznali, jak si zima a lehký vánek vždy najde cestu, ke své oběti. V tu chvíli to ale bylo vždycky příjemné a ani jednomu z nich to nevadilo....

... dělo se to tak dlouhé hodiny, vždycky ve stejnou chvíli. Opět jeli tím stejným vlakem a opět věděli kde oba dva vystoupí. Opět věděli že se z nich stane pletenec vášně. Že budou zvrhlí a že si to pokaždé rozdají na tom koberci. Nemohli s tím přestat. Byli totiž zaseklí ve světě, kde neexistuje čas a ani nikdo jiný. A i přesto, že neměli nic než jenom jeden druhého, sex, koberec přijemný na omak a občas nějaký chlast, měli vše. Jednoho dne na to ale zapomněli. Ta bublina praskla a všechno se najednou začalo rozpadat. Jakoby to byla iluze. Iluze, která skončila, ale ještě dlouho ji něco bude připomínat. A tak teď každý z nich sedí na opačné straně planety a nikdo nemá nic.

Deset deka Moody myšlenek 15

Když se začala blížit druhá polovina listopadu nadešel ten správný čas na to opět vyrazit někam na cesty. Alespoň na chvíli, vyčistit si hlavu. A taky hlavně tedy, protože veškeré mé projekty dospěly do fáze - udělal si maximum, teď už je to na osudu. Rozhodl jsem se po několika měsících navštívit svého kamaráda Garyho, který žije kousek od Znojma. Vyrazil jsem tedy rovnou za ním. On říká, že mám u něj dveře vždy otevřené a opravdu mám. Jak už to tak bývá, tak jsem měl den před odjezdem cestovní horečku a pořádnou. Musel jsem vypít několik piv abych se vůbec vzpamatoval. Šel jsem spát pozdě a vůbec se mi nechtělo nikam jet. Jak říká Gary chtěl jsem jít cestou nejmenšího odporu. Ráno jsem se vzbudil na čas a bylo mi opravdu zle, nepřisuzuji to té pivní smršti, protože jich nakonec nebylo dost na to abych se druhý den cítil takhle špatně. A tak jsem to přisoudil mé cestovní horečce a stresu z cesty. Celé ráno jsem vymýšlel alternativní způsoby dopravy, až jsem nakonec stejně skončil u cesty.

Vyrážel jsem až po desáté hodině, což bylo oproti původnímu plánu celkem pozdě. Přesně o dvě hodiny a sedmnáct minut. Šel jsem stopovat na své obvyklé místo, pěkně na konec města na zastávku směrem do Ostravy. Řekl jsem si že budu stopovat maximálně 45 minut a poté pojedu vlakem třeba do Olomouce. Nakonec se ale vydařilo a já jsem do deseti minut jel v autě do Ostravy. Vzal mne nějaký chlápek, co dělal programátora a zrovna si do Ostravy jel pro nějaký náhradní díl do jeho rozbitého auta. Jel sice jenom na začátek Ostravy, ale to mi vůbec nevadilo. Protože jakmile jsem nastoupil, stres ze mne okamžitě spadl a byl jsem zpět ve svým živlu. Ostravou jsem projel MHDčkem, dokonce jsem si koupil i lístek, což moc často nedělám. Ale občas mám prostě pocit, že bych měl a tak to i udělám. Na Místecké jsem zaujal své obvyklé místo a opět jsem do deseti minut jel v autě. Zastavila mi dodávka a v ní chlápek, co rozvážel cukrovinky. Což se hodilo, protože se semnou podělil o nějaký trubičky.

Byly sice hrozně sladký, ale na snídani stačily. Původně jsem se s ním chtěl svízt do Frýdku - Místku, ale nakonec jsem s ním jel vlastně až do Kroměříže. Celou cestu mi vyprávěl o svých dcerách, které jsou stejně dobrodružné jako já. Říkal jsem si, kéž bych je mohl poznat. Protože přesně někoho takového bych ve svým životě potřeboval. Díky jeho dcerám jsem  tušil proč mi vlastně asi zastavil. V Kroměříži jsme byli někdy po obědě, vysadil mne na začátku města, tam kde mne jednou vyhodil chlápek, když jsem jel z Prahy. Náhodička. Do města je odsud nedaleko a tak jsem se tam pěšmo vydal. Tentokrát jsem si dal za úkol, že si Kroměříž prohlédnu. Minule jsem to nestihl. Kroměříž je krásné město a opravdu fotogenické. Bohužel však pro mne podzim už je v takové fázi, kdy už je toho barevného listí poskrovnu. Ale i přesto se mi podařilo udělat pár hezkých fotek s medvídkem. Pózoval jak nejlíp mohl. Když už jsem se všech těch krás nabažil, tak jsem vyrazil na výpadovku za město.

Hitchwiki mi jasně poradila kam jít a já jsem se těch rad řídil. Stopoval jsem asi dvacet minut, než mi zastavily dvě opravdu hezký holky. Dvě vojandy. Jedna z blonďatejma vlasama podbarvenejma takovou barvou, jako měla Rusalka. Opravdu hezká. Dobře se mi s nimi povídalo a celou cestu do Brna jsme si měli co říct. Mám rád, když si stopnu mladý lidi, se kterými mám společnou řeč. Když jsme se dostali do Brna, uvízli jsme trošku v zácpě. Ale byl jsem v Brně a věděl že už mám za sebou tu stopařskou část trasy. Byl jsem v pohodě. Za vodou, jak se říká. A ani to nakonec nebolelo. Za Garym jsem se pak vydal už vlakem, protože do té jeho dědinky se dostat stopem, to by snad byl nadlidský úkol. Zvuk otevřeného piva a pohodlí na gauči jsem okusil někdy po šesté. Ideální. S Garym jsme strávili večer tak, že jsem se dozvěděl co všechno se stalo a že toho byla opravdu hromada. Jeho děti, Eliot ani Gabriel zde nebyli. A to jsem jim vezl černýho petra, ať maj nějakou novou "hračku".

Celý víkend jsme s Garym vlastně jenom vykládali a popíjeli pivo. Připravil pro mne i výborný oběd, kterého jsem se nemohl nabažit. V sobotu jsme zvládli i procházku lesem za podzimního sluníčka. Ve Višňové jsme si dali pár piv a vyrazili jsme zpět ke krbu. V Neděli jsme se před polednem rozloučili, neboť jsem se měl vydat do Prahy. Gary mne zavezl do Ivančic, odkud jsem se vydal vlakem do Brna. Chtěl jsem vyskočit v Troubsku, ale bohužel tam vlak nestavěl. A stejně pršelo, dost na to aby se mi stopem jet nechtělo. Někde uvnitř jsem tušil, že pojedu do Prahy vlakem. Což mi sice udělalo čáru přes rozpočet, ale to jsem si vykompenzoval tím, že jsem se poprvé svezl Railjetem. A povím Vám, svezení to bylo příjemné. Akorát bych něco vytknul. Chyběla mi wifi a jedna zásuvka na dvojsedačku mi příjde málo. (v LE jsou třeba dvě).

V Praze jsem se potkal s Okšajem, což samozřejmě vyústilo v nezřizené toulání se po barech. Nevím už ani kolik jsme jich zvládli, každopádně v paměti mi utkvěla ruská diskotéka na Proseku a taky to co se stalo po tom co jsme ji opustili. Jaksi jsme si s Okšajem dali přes držku. Ani nevím co nás to popadlo, každopádně naše výměna názorů skončila tak, že jsem neměl kde spát. A tak jsem se ještě více zlil a spal venku. Popravdě jsem se ráno dosti divil, když mne budili městskáči, že jakože cože? Ta bába byla arogantní jak sviň a já měl hroznou kocovinu. Bylo celkem vtipné, když se ptali proč spím u magistrátu, odpovědí jim byla úřední adresa v občance. To byl důvod mého smíchu, hned po ránu. Protože jsem byl vlastně doma. Haha. A to bylo za ten den asi naposledy. Zbytek dne jsem prozvracel na různých místech Prahy. Nakonec jsem ještě dohnal spánkový deficit v Kolovratech v nějakým parčíku. Tam na mne nikdo policajty nevolal, kvůli tomu že spím venku.

V průběhu odpoledne jsem se dokopal k tomu abych se Okšajovi omluvil a on díky že on už tohle měl na mysli od rána. Což bylo fajn. Myslím že naše kamarádství tím akorát dostalo další společnou věc. Píchali jsme stejnou ženskou a teď jsme se i porvali. Co bude dál? Směju se. Díky tomuhe jsem nevěděl jak to ten den bude a tak jsem se ještě chvíli toulal Prahou. Nesnáším to tam, když cestuju s velkým batohem. Připadám si děsně. A hlavně měl jsem mastný vlasy a totálně roztrhanou bundu, díky té rvačce. Důvod proč jsem jel do Čech byla ale jedna holka z Ústí, se kterou jsem si posledních pár týdnů psal. Slíbil jsem že se zastavím, že se uvidíme. Uznávám, byla trošku chyba tam je v tom pokocovinovém stavu. A vůbec utrácet ty těžký prachy za vlak do Ústí a zpět. Stejně jsem tam totiž byl jenom chvíli. Na druhou stranu, jsem si uvědomil mnoho věcí. Že nechci být někdo průměrný. A taky to, že důvod toho co dělám a jak žiju, tkví ve výjimečnosti a spokojenosti. Nejdu s davem. A to vše se mi vybavilo, když jsme se bavili o tom co by někdy mohlo být. A já jsem si uvědomil, že to je přeci přesně to co já nechci. Být králíkem v králíkárně a čekat na to až mne někdo sežere. A i když předstírá zájem, být také na cestách, zdá se mi že je to stejný přístup jako měla J.2.0 A to už si znova neříznu. Stojí to mnoho sil a končí to zklamáním. A co je nepřítelem mého života? Neúspěch a bolest. V minulosti jsem jej sice trpěl, dnes jej ale odmítám.

Výsledek: Friendzone.  

Konec projektu s mou knížkou se blíží ke konci a já když vidím to počítadlo a tu snahu za tím, tak nevím co si mám myslet. Snad jenom že cíl byl nastaven příliš vysoko? Nebo? Každopádně mne serou ty lidi okolo, co nejsou schopni odepsat ani na zprávu, kterou dostanou. Prostě to ignorují. Chtěl bych svět, ve kterým by lidi měli aspoň trošku slušného vychování. Ale o tom se zmíním asi až po bitvě. 

Deset deka Moody myšlenek 14

Dlouho jsem nenapsal ani řádek. Docela mne to děsí, protože je to způsob jak ze sebe dostat to co se uvnitř nashromáždilo za několik dní, týdnů a teď by se dalo říct i za několik měsíců. Soustředil jsem se na něco uplně jiného a tím je moje knížka. I když si posledních pár dní připouštím, že to nedopadne dobře, tak stále někde uvnitř věřím že jsem udělal a taky dělám všechno pro to abych to zvrátil. Mám pocit, jako bych si svůj cíl nastavil až příliš vysoko, na druhou stranu jsem ale přsvědčen že je daleko lepší mířit na měsíc a trefit orla, než mířit na orla a trefit skálu. Vůbec netuším ale jak se k tomu postavím, když to nedopadne. Ale pravděpodobně asi tak jako ke všem svým neúspěchům. Půjdu dále.

Poslední dobou se opět vyžívám v samotě. Nějak mi je lépe, když kolem sebe necítím něco, co cítit nechci. Uzavřel jsem se do svého světa, ve kterém si vládnu a ve kterém si mohu dělat co chci, aniž by mi do toho někdo kecal. Tak jak to mám rád. Stejně se však našel, kdo tohle chce jakoby sdílet. Vždycky se v mém životě objeví někdo, kdo se chce za každou cenu stát jeho součástí. A já, já najednou změknu a vím, že jednou polevím a toho člověka k sobě pustím. A dělám to tak dokola. Trvá to už několik let, kdy se mi v život střídají jistá období. Všechna jsou obdobná a mění neustále dokola. Jako začarovaný kruh. Nechtěl jsem si to připustit ale teď už to vidím. Jak jsem chvíli šťastný díky někomu, jak jsem chvíli šťastný že jsem šťastný, jak jsem chvíli šťastný že jsem, jak jsem. Chvíli.

Stále víc a víc začínám věřit na to, že se děje to co člověk opravdu moc chce a to co si chce představit, ale zároveň jsou ty věci reálné a realizovatelné právě v jeho životě. Vždycky si na tohle vzpomenu v souvislosti s mým cestováním, v souvislosti s tím jak probíhalo a co se kolem mne dělo za dobré věci. Jak moc jsem pokaždé myslel na to, aby se staly. Aby to bylo takové, jaké to nakonec bylo. Přesto se však vždycky zarazím nad tím, jak to dopadlo s lidmi, od kterých jsem opravdu chtěl něco výjimečného, ale nakonec z toho vznikla čistá nenávist. Snažím se nad tímhle vždycky zamyslet, snažím se nad tím kouzlem, které se děje a nakonec takhle skončí jenom zamyslet a vždycky si akorát vzpomenu na to jak velká nenávist ve mne pak vzniká. Je to smutné. I když ty lidi mám obvykle ještě dlouhou dobu moc rád a nejraději bych s nimi kouzlil znovu, nenávist je silnější. Je tak silná až se mi pokaždé svírá žaludek a chci zvracet. A tohle vždycky ukončí až čas a nebo někdo jiný. A nenávist se propadne do země. Stejně jako všechno co za mnou bylo a zůstalo. Nezůstane po mne ani ň.

Když se Moody pere, tak se všechno sere.

V posledním článku jsem se zmiňoval o tom že bych měl začít víc chlastat. Měl jsem dodat, měl bych chlastat sám. Což odpovídá definici problému s alkoholem. S lidmi je něco špatně. Fakt ty vole. Poslední dobou si všímám, že přitahuju různý lidi. Asi je to tím, že ze mne cítí něco "výjimečného" nebo já nevím. Ty události posledních dní jsou stejně podivný. Šel jsem pít, abych měl klid. Ale protože jsem neměl prachy, tak jsem věděl kam přesně zajít. A tak jak jsem očekával, tak se i stalo. Piva. Panáky. Moody byl ve svým živlu. Alkohol v krvi koloval v množství, větším snad než krev. A můj mozek byl čím dál víc opilou částí těla. Mé uvažování bylo náhle jinde a najednou bylo všechno zase super. Do chvíle, kdy se to nějak zvrtlo. Většina účastníků garážové pitky se ztratila za svými rodinami. A já zůstal se svým bratrem a jedním kolegou v jeho garáži. Načali jsme další láhev vodky. Skvěle vychlazená vodka přímo z mražáku.

Měl jsem v tu chvíli říct ne, protože vodku moc nemusím. Ale ta nenasytnost mne hnala k branám pekelným. Vodka v nás mizela strašně rychle. Všiml jsem si že mé a bratrovy pulky se plní nějak neobvykle rychle. Do toho člověk pil ještě pivo a tak. Debata měla zcela normální průběh. A když došlo pivo, navrhl jsem že zajdu pro další. A tak jsem šel. Když jsem se vrátil, kolega měl trošku xicht od krve. Jakože cože kurva? Brácha říkal ať to neřeším. Tak jsem to neřešil. Jenomže, to co bylo tím oním důvodem se opakovalo. No kolega na nás měl jaksi chuť. A dával to dost prasácky najevo. Když jsme mu ale jasně dali najevo, že jako my zájem opravdu nemáme tak se to celý posralo. Co si to vynutit násilím? Hm? No zkusil to a doslova po mne skočil. Jenomže jeho výpad skončil akorát fiaskem. Já jsem se ubránil a jednou ránou jsem ho poslal čelem ke zdi. V tu chvíli se to ve mne asi nějak zlomilo. Když se zvedal ze země, měl už obličej celý od krve. "Jste nevděční zmrdi." říkal,když se zvedal. A poslal nás pryč. Ale já se nedal a chtěl jsem mu vysvětlit, že si za to může sám. A že jsme dost ožralý, na to abychom se rvali. Už vlastně nevím, proč jsem mu rozmlátil všechny pulky a všechen chlast v jeho garáži, ale to jsem asi neměl dělat.

Když jsme za jeho doprovodu vyšli z garáže, tak po mne skočil podruhé. Tentokrát se mu to povedlo a jak mne chytil za vlasy, tak jsem s ním letěl k zemi i já. A v tu chvíli kdy mi trhal vlasy z hlavy jsem ho pěstí mlátil co to šlo aby mne co nejrychleji pustil. Bratr mi pak na to později vysvětloval, proč skini vlastně mají plešku - aby je nikdo takhle nezkosil k zemi jenom za vlasy. Jenomže to už jsem měl ruce od krve, toho s kým jsme pili. Když jsem se vyprostil ještě jsem ho několikrát kopl. S odstupem si říkám, že jsem se choval jako zvíře. Ožralé zvíře. Někdo to omluví, že to byla obrana. Ale mne to uvnitř žere, že si to nedokážete představit. Kopat do někoho kdo se nemůže bránit. Do někoho kdo už má evidentně dost, protože jsem ho nešetřil. Kopal jsem do něj, jako by to nebyla lidská bytost. A dnes mne to sere. Nejsem člověk, co se běžně pere. Vlastně jsem se pořádně v životě pral jenom párkrát. A obvykle jsem z toho nevycházel jako vítěz, ale spíše jako poražený. A teď i když jsem zvítězil, tak morálně jsem poražený. Neustále vidím, jak z toho člověka teče krev a jak to dělám tak nějak přirozeně. Chtěl jsem mu potom pomoct. Ale schytal jsem za to ještě jednu ránu. Šli jsme raději pryč. Nejraději bych byl, aby se tohle nikdy nestalo.

Jedna posraná bitka a já z toho mám trauma, jako bych někoho zabil. Nehledě na to, že při té bitce jsem přišel o svůj přívěšek stopaře. O to, co ze mne dělalo Moodyho. A to mne taky strašně mrzí. To si člověk nedokáže představit, co pro mne znamenal. Ručně vyrobený, s láskou vyrobený. A já ho ztratím v pitomé bitce. Byl jsem jej hledat, ale na místě jsem našel pouze kůži na který visel. Trs svých vytržených vlasů tam ležel také, ale přívěšek? Nikde. Je mi z toho špatně. A stejně tak je mi špatně z toho, jak si se mnou hraje ta číča z Itálie. Je to typ ženských, který ví že jsou jakýmsi způsobem přitažlivý a ví že chlapi by se mohli rozkrájet. A přesně tak se chová ke mne. Značně se mnou vyjebává, ale já se nenechám. Udělal jsem za ní tlustou čáru. Ale to ona ještě neví. Dnes jsem měl odjet, ale neodjíždím protože jsem ještě stále trošku mimo. Stalkuju jí a čekám na tu chvíli kdy ji budu moci s grácií poslat do prdele. Krávu namyšlenou. Na závěr tedy, nesnáším násilí a nesnáším tyhle posraný děvky!

Kaluž zvratků

Jmenuje se to kaluž zvratků, aby Vás to odradilo od čtení. 

Vrátit se z Itálie, po tak bohémském výletu byla kravina. Obří. Místo nebe je tady nějaká šedá mrdka. Venku to smrdí, něčím co nechci raději popisovat a v mým těle se hromadí nenávist. Proč jsem tady vlastně jel? Říkám si. Dokola. Někdy od dubna jsem se v životě omezoval, kvůli někomu druhému. A vedlo to k čemu? Úplně k hovnu. Je mi z toho akorát na nic. Jak jsem mohl být tak debilní a opět věnovat svůj drahocenný čas a sílu pro něco, co je tak pomíjivé. Myslím že je opět čas se s těmi lidmi nesrat. Vymrdávat jim mozky z hlavy a používat je jenom k tomu, k čemu chci já. Né k čemu si přejí oni mne. Stejně jsou to všechno nevděčný mrdky. Zní to sobecky, ale je to jedinný způsob jak ochránit sebe.

Není nic jistějšího v životě, než vlastní rozhodnutí a cesta. Jakmile tohle všechno člověk vsadí na úkor někoho druhého, brzy o to může přijít. A o to víc, pokud není tupá ovce a buduje něco výjimečného. Láska se dneska prodává v supermarketu. Kupte si jí kolik chcete, nejlépe tuny do zásoby. Pak Vám to stejně shnije někde v ledničce a vy si budete moci jít koupit další. Jak prosté. Už to není jako kdysi, kdy jste museli zasadit semínko a čekat jestli vyroste. Dneska je to SPOTŘEBNÍ věc. Továrny na city. Továrny na sex. Všechno tohle zdvojnásobuje utrpení, které přichází po vystřízlivění. Měl bych asi více chlastat, měl bych dělat to co chci a neměl bych vůbec spoléhat na někoho druhého.

Lidem totiž totálně jebe v poslední době. Jedním z příkladů je jedna kámoška, kterou jsem dvakrát vzal na trip. Ona si našla přes net nějakýho borce, byla s ním někde na jednom tripu a totálně je z něj vyteklá. Dneska se stěhovala do Anglie. DO PÍČI TO UŽ NEMÁ NIKDO MOZEK? Kamarád povídal, že prej ve středověku a ranném novověku lidé věřili že při sexu člověk dostává z těla i kus vědomí, takže je možné že už ty lidi promrdali všechno co v těch hlavách měli. Další je číča, no to je taky případ ty vole. Vzal jsem jí do Itálie. Viděl jsem jí poprvý v životě. A hned třetí noc jsem jí vopíchal na dětským hřišti ve Florencii. No, věci mají takový spád, že by se z toho jeden posral. Jako na mrdání si nestěžuju, ale když už jsme takový, tak pak chtěj něco "normálního" když normální je promiskuita. Pak se mi můžou všichni divit, jak se směju jejich naivním vztahům, které jsou tak prohnilé jak společnost sama.

Řešení? Moody? Vymrdej se na to. Vůbec to neřeš. Sbal si věci a píčovinky a táhni zase někam do hajzlu. Odtamtud se všem posmívej a snaž se aby si se z toho nepozvracel. Jednoduché, ne? Jo. Kdyby nebyl posraný prodloužený víkend a já nejel do pojebaného města tady na severu Moravy abych se dozvěděl že jsem přijel ztroskotat. Plány, se změnily. Totálně. Všichni mají v píči. A já si to zas moc beru a pak o tom píšu. A jde to z toho asi cítit co? Tolik sprostých slov kurva všude. Bych rozmlátil i ten notebook.... všechno! Dejte mi chlast! Zmrdi!

Zářijová porozchodová melancholie

Tyhlety chvíle po rozchodech, po tom co člověku ze života zmizí někdo, pro koho dělal první a poslední. Jednou je to zklamání, jednou je to bolest a po druhý je to zase radost. Taková ta radost že v životě má člověk zase tu jistou volnost. Všechno to má společné ty melancholické chvíle, kdy se člověk podívá na telefon a zjistí že tam žádná smska. Mozek se snaží vnutit, stejně ti nepsala. Vytváříš boj ve své vlastní hlavě o to, jestli to všechno stálo za to. A i kdyby ne, nezměníš to. Ona tam klidně teď může sedět a dělat to samý. Ale taky nemusí, taky mohla roztáhnout křídla a letět si konečně tam kam chtěla. Může za tím být kdo chce, co chce. Teď už ti to ale musí být sakra jedno a musíš se zvednout a jít dál.

Zářijové dny jsou vůbec takové melancholické. Roky začínala škola. Roky! Roky si se netěšil do toho kolektivu všelijakých lidských polotovarů, ze kterých na konec měl vzejít stejný produkt. Produkt ochotný poslouchat to co se mu říká a ochotný se naučit to co se mu řekne. Možná takový někteří jsou a nechají se ovlivnit druhými, vlivnějšími ve svém okolí. Ať už rodiči. Ať už známými. Je to jedno. Protože ty s tím nic neuděláš. Vůbec nic, jediné co ovlivníš je své činy a své chování. Svou mysl. I když to se mi moc nedaří, protože jsem si dnes na podnět náhodně nalezených fotech paní (ne)"božské", vzpomněl na to jaký to vlastně kdysi bylo. Popadly mne myšlenky jaký by to mohlo být teď a tak. Došel jsem k závěru že bych na to sakra měl zapomenout a raději to nechat plavat.

Vyšel jsem si do ulic, ale nijak zvlášť mne to nepovzbudilo. Čekal jsem že potkám nějaký lidi, ale moc jich nebylo. Jako by všichni seděli doma, zklamaní tím, že je nepotkávají už roky. Nebo opravdu všichni odešli? Někam daleko? Za svými sny? Nebo nalezli ty lásky? Ty lásky, které teď žijí ale kdykoliv mohou zemřít stejně jako ty mé? Ach. Po všech těch zklamáních stejně toužím stále být někým, s někým. Užívat si chvíl, nechat se hladit po vlasech. Poslouchat hudbu a pít při ní kakao, který milerád připravím a do postele přinesu. Žít tak, abych nemusel někomu být na obtíž, natož mu kazit den jenom když mne vidí. Posledních pár měsíců jsem se tak totiž cítil, pokaždé když jsem se jim objevil na očích. V jejich pohledech šlo vidět, jak mne nemají v oblibě, jak by si nejvíce přáli, abych tady nebyl. Ani náznak úsměvu, ničeho. Stály tam vždy jen postavy, ze kterých sálalo zlo. A jak je známo, nad zlem by vždy mělo vyhrát dobro. Ale, to se děje jenom v pohádkách, né v mém životě. Prohrál jsem já. Na duši mám další šrám. Musel jsem se pro to, abych se ochránil zbavit kontaktu na ni a musím se naučit nemyslet na to co bylo. Ona už je prostě pryč. Chtěla pryč. Pustil si jí. Po tom všem. Po tom všem co bylo, co si udělal, co si předvedl co jsi obětoval.

Málem jsem si naplakal do nejoblíbenější knížky. Ale, já to zvládnu!

Putování v Pobeskydí

Všechno to začalo spontánním hovorem v den, kdy jsem měl v plánu navštívit několik hospod. Zavolal jsem Evě do Hradce a přemluvil jí k spontánnímu výpadu kamkoliv nás osud a nohy zanesou. Zněla nadšeně a se stejným nadšením i druhý den vyrazila. Minule jsem jí naučil něco málo o stopování a tak jsem čekal že toho využije. Druhý den vyrážela z Hradce směrem na Moravu. Zvládala to sama téměř bez potíží, já jenom seděl u počítače a čekal až se rozezvoní telefon a já ji vyrazím naproti. Den se táhl a tak jsem načal láhev vína, která zbyla z nedávna. Stihl jsem ji vypít, při tom čekání. Eva se nakonec doplahočila za pomoci kamionů a osobáku až do Frýdku - Místku.

EC ze Žiliny ve směru na Prahu

To vytvořilo příležitost jak se vidět s Anežkou, tak jsem jí o tom zpravil. Ta zrovna měla domluvenou nějakou slezinu ve Frýdku a tak jsme se mohli vidět, sic někdy až jí skončí program, ale i tak. Já jsem si pobral své cestovní zavazadlo a vyrazil jsem na nádraží. Byl jsem línej takhle při večeru stopovat a vůbec, do Frýdku bych se plahočil moc dlouho. Raději jsem se připravil na to že vysolím nějaký drobný a užiju si jízdu vlakem.V supermarketu jsem si koupil tři piva a vyčkával jsem příjezdu vlaku. Na druhém nástupišti stál uhlák, který přitáhla mašinka z Polska. Dost mne to lákalo, ale překonal jsem se. Jel jsem vlakem osobním. Do Frýdku člověk musí jet přes Těšín, který je v tuhle chvíli celý rozkopaný, tak jsem tam chvíli bloudil jako zmatená včela. Najít přechod na druhou stranu mi dalo prostě zabrat, je to celkem bídně značený. Regionova na pátým provizorním nástupišti už se pomalu plnila a brzy si to rozjela směrem na Frýdek. Paní vlakvedoucí byla velmi příjemná a usměvavá paní, musel jsem ji pochválit, přimo u drah, tak doufám že se pochvala dostala na správná místa.

Cestou hledím z otevřenýho okna na pomaličku zapadající sluníčko, na zelenající se louky a užívám si větru ve vlasech. Je to opravdu moc příjemné jet takhle vlakem a užívat si možnosti otevření okna, čerstvého vzduchu a všech těch zvuků, které vlak za jízdy vydává. Nechráněné přejezdy jsou na této trase v hojném počtu a tak si to doslova prohoukáváme krajinou. Do Frýdku dorážíme na čas a já se se svou mašinkou dočasně loučím. Pomalu jsem došel až do Frýdy, což je dost kritizovaný obchoďák, který zde vyrostl na břehu řeky. Dle mého ale vytvořil zajímavý prostor pro lidi, co se chtějí potkat u řeky a rovnou si koupit i něco malýho v obchodě uvnitř. Anežka a Eva už se potkaly předtím než jsem dorazil, tak jsem se s nimi potkal naráz. Už seděly vyvalený na trávníku před obchoďákem. Dopili jsme pivo, který jsem měl a Anežka nám nabídla nějaký bylinky. No neodmítli jsme a během chvíle se kolem nás objevil obrak marihuanového kouře. Děsně zkouřený jsme leželi v trávě a užívali si té pohody. Anežka potom přivedla dvě svý kámošky, který nám s Evou v tom zkouřeném stavu přišly, jako nějaký děsný puberťačky. Ze stavu jsem si s ní udělal srandu, že chodí do osmý třídy. Dost jsme se tomu smáli. Pak už to bylo takový celkem nudný a moc mne to nebavilo. Pindy, který ty dvě holky řešily, bych označil za puberťácký a víc bych se nezmiňoval. Protože to za to opravdu nestálo.

Večer se trošku táhl a já děsně zkouřený přemýšlel, kde vlastně budem spát. Nakonec osud rozhodne, během toho co odprovázíme Anežku na poslední vlak na Frýdlant, my si totiž chytáme vlak zpět na Těšín, přesně totiž vím kde bychom tam mohli přespat. Po cestě dopíjím víno z plecháčku a užívám si opět těch zvuků a toho že jedu vlakem. Sice mne to dnes už stálo moc peněz, ale je to prostě zážitek. V Těšíně se najím v nějakým fastfoodu, protože mám hlad. K mojí smůle je všechno v Těšíně zavřený a tak si nemůžem koupit nic levnýho. Kecám tam s nějakýma čičinkama, co měly stejný nápad a skončily v tom stejným fast foodu. Jedna z nich je opravdu moc hezká a baví se semnou nejvíce. Vykají mi a já jsem z toho úplně vykolenej. Asi byly moc mladý a já vypadám asi moc staře. Potkáváme je ještě jednou na náměstí, kde chvíli zevlíme. Pak už se vydáme do Polska, kde jdeme spát na zámeckou horu. Je tam takový fajn místo,kde člověk složí hlavu a má i střechu nad hlavou, pro případ že by začalo pršet. Což se nakonec nedělo, ale jistota je jistota. Vzbudil jsem se při východu slunce a tak jsem chvíli mezi větvemi stromů pozoroval, jak přichází další den. Ale pak jsem stejně opět usnul tak tvrdě, že jsem měl i snění.

Za východu slunce si stále spím, brzy se však probudím.

Vyrazit do hor na druhý den, byl skvělý nápad, nesměli bychom však celý den prozevlit v Těšíně a na cestě do hor. Plán vyjet na Javorový a pozorovat z něj západ slunce, při popíjení vína co jsme v Těšíně koupili se nekonal. Lanovka dojela přesně deset minut před naším příchodem. Sakra. Neměli jsme si kupovat další chlast v sámošce po cestě. Nu tak se nedá nic dělat, dáváme si víno pod lanovkou a západ slunce pozorujeme odsuď. Nemá to takový kouzlo. Spíme na terase budoucí občerstvovny, kde jsme nerušeni až do sedmi ráno, kdy nás budí zima, přicházející turisté a paraglidisté. Na lanovce se houpáme ve svitu ranního sluníčka a za našimi zády se otevírají nádherné výhledy. Snídaně na Javorovém byl dobrý nápad! Uvařím si čaj a kochám se dálekým výhledem, mezitím si Eva odskočí do chaty a já mám chvíli pro sebe. Seznamuji ji s plánem hřebenový tůry, na kterou se později vydáváme. Potkávat lidi, zdravit se "Ahoj!" a užívat si vůně lesa. To jsem potřeboval. Na druhou chatu dorazíme kolem druhý odpoledne a tak se usadíme a dáme si oběd. Já si dávám klasicky česnekovou polévku se sýrem a pivo, Eva zkouší guláš. Začíná se nám zatahovat a je čas vymyslet, kde strávíme noc. Několik variant, od pivovarku v Lomné až po rozhledny. Nakonec vítězí přístřešek za Kozubovou, znamená to dvě hodiny chůze, zdolání vrcholu Kozubová a zápis do vrcholové knihy na Kozubové. Předtím jsme však nemohli vynechat občerstvení na Kamenitém, kde jsem si dal druhou česnečku a pivo.

Když můžete ušetřit čas, který věnujete kochání se, stojí to za to.

K přístřešku dorazíme v šest večer a jsme mile překvapeni. Místo na spaní pro dva jako dělaný, hezký ohniště a nádherný výhled. Tady to bude boží! Organizuju soutěž ve sbírání dřeva na večerní oheň. Soutěž však má dva výherce a to ty, kteří večer budou sedět u ohně a hledět do něj s úžasem. Dřeva máme nakonec tolik, že nám minimálně půlka zbyde na ráno. Popíjíme víno, teda vlastně jenom já a občas si i něco zazpíváme. Takový příjemný relax. Ke spánku uleháme ještě za zvuků praskajícího dřeva, šustění listí v lesíku za námi a prapodivných zvuků vyvolávajícíh paranoiu. Ráno nás budí nepořádní turisti, co jdou a doslova řvou. Sice už je něco kolem deváté, ale i tak je to neopravňuje vyřvávat na lesy. Snídáme spolu s vosami a jedním sršňěm co se kolem potuluje. Rozdělávám oheň, abych je alespoň na chvíli odlákal. Na cestu se vydáme asi hodinu po tom co se vzbudíme. Je příjemné jít takhle po ránu lesem, dolů zrovna když jdou všichni nahoru. Všichni se zdravíme a přejeme si hezký den. To člověka nabudí. Po cestě do Návsí se stihnem ztratit a tak jdem o tři kilometry více než bychom měli. V Návsí doplňujeme tekutiny, dávám si Litovle a Eva Kozla, ale nakonec zjišťujeme že jsme si měli vybrat naopak a pivní sklenice si vyměňujeme i s jejich obsahem. Eva chce jíst a tak si vynutí zacházku do restaurace, kde nevaří. A tak nakonec jíme klobásy ze sámošky a pijeme lahváče. Na nádraží v Návsí potkáváme své PRVNÍ imigranty a čeká nás už jen pohodlná cesta vlakem, ve kterém oba spíme. Ono táhnout ty stopařský bágly takhle horami, je zážitek opravdu. A tak nám hlavy klimbají a krajina za okny ubíhá. Do večera už jsem nezvládl téměř nic jiného, než se válet a pít pivo. Výprava byla super, akorát jsem se trošku rozšoupl, takže nic lowcostovýho. Ale bylo to fakt skvělý!

Nádherná rána, všude!

O štěstí v životě

Před chvílí mne napadlo, že se každý se občas ptá jak být šťastnější? Ptá. Lidé okolo mne, lidé se ptají nahlas druhých, nebo jenom sami sebe. A co jim odpovědět? Jak jim poradit? Zamyslel jsem se na toto téma a tohle mne napadlo. Těžce se cizímu radí, protože ti lidé jsou "slepí" a nevšímají si věcí, které by je mohly činit štastnými. Jsou to maličkosti co jsou kolem nás, jsou to lidé, kteří nás chtějí udělat šťastnými ale my nechceme. A v neposlední řadě jsme to vlastně my, kteří si můžeme pomoci být šťastní. Pokud totiž budeme plní negativity, tak nikdy šťastní být nemůžeme. Takže, v prvé řadě je potřeba otevřít ten kohoutek a tu nádobu plnou negativity vypustit. Stejně tak jako to děláte na toaletě a je to pro Vás zcela běžné. Akorát to bude to negativní z Vaší hlavy.  To totiž nutně potřebujete jako první. Nemyslete na ty zlé věci. Nechte je prostě být.

Druhou věcí samozřejmě bude prostředí ve kterém se pohybujete. Máte li totiž kolem sebe samé prudiče a negáče těžce se budete této negativity zbavovat. Ale i to jde, protože je jenom na Vás jaké lidi pustíte do svého bližšího okruhu. A právě teď Vám hlavou asi proběhlo, no jak si asi můžu vybrat lidi co semnou chodí do práce? Jezdí ráno metrem? Nebo dokonce jsou v mé rodině? Nemůžete i můžete. Nelíbí se Vám vaše práce? Tak proč do ní chodíte? Víte že na světě je tolik příležitostí, že by jste právě vy nemuseli marnit svůj život v práci, kterou nemáte tak rádi? A stále si na to stěžujete? A vytváříte kolem sebe dusno? Trošku se zamyslete, proč děláte to co děláte. A pokud nejste spokojení tak to změňte! Podstatné je si uvědomit že lidi nezměníte, ale můžete se od nich držet dál.

Co Vás může v životě srazit? Vaše domněnky a představy. Víc než půlku mé rodiny teď trápí jedna věc a to je jejich představa o mém životě. Měli představu jak bude vypadat. A chtěli to tak moc, že nakonec jsou nasraní že to tak není. Moje poslední holka měla taky představu a najednou si uvědomila že to není tak jak si myslí. Tak prosím, nemarněte svůj čas vytvářením něčeho co se nikdy nemůže stát a nebo něčeho co nemáte šanci ovlivnit. To samé dělají rodiče, chtěli by mít úspěšné děti ale svou výchovou z nich dělají tupé ovce. A když se ta jejich tupá ovce jednou probudí a usmyslí si udělat něco jiného než si ostatní myslí že je správné, je popravena. Né doslova, ale v jejich myslích. A tak jsem černou ovcí rodiny a dobrých 90% z nich mne už nebere. Vlastní otec už mi ani pořádně nepopřeje k narozeninám. A proč? Protože nechodím do práce a nedělám to co by si přál on. Nejen on si mne srovnává s druhými, co "něco" dělají. A podstatné je to, že to co dělají je "normální".

Říkám si kde se z těchto lidí vytratilo to nejdůležitější? Ta láska? Ztratila se snad v penězích? Ve vidině pěněz? Majetků? Kde sakra je? Kde je ten respekt k druhým jako živým bytostem s darem života? Všichni jsme neradi když nám někdo kecá do života, ale přesto to sami děláme druhým. V poslední době jsem se setkával s takovým jednáním, které se dotýkalo i zprostředkovaně mne. A nebyl jsem z toho nadšený. Prostě pokud Vás něco na někom sere, tak se to proboha nesnažte za každou cenu změnit. Protože pak jdete přes mrtvoly. Raději se těch lidí zeptejte co by opravdu chtěli, stejně tak jak jsem to udělal před několika hodinami já. Někoho, s kým jsem byl rád jsem se zeptal co opravdu chce a nakonec z toho vyšlo, něco co jsem úplně nechtěl slyšet ale musím to respektovat. A opět za to mohly asi domněnky, asi nejsem zas tak dokonalý jak si myslela. Asi můj život není takový jaký si myslela že je. A to je to. Kámen úrazu. Hledáme si dokonalé partnery ale po čase zjišťujeme že tak dokonalí nejsou, nebo si dokonce myslíme že se změnili, oni se nezměnili, oni jsou furt stejní, jenom naše představa o nich se vytratila a my jsme konfrontováni s realitou.

Bláboly: Zklamání

Po dvou týdnech, šesti tisíci kilometrech přichází mírné zklamání. Jsem zpátky v Čechách a zdá se že na další cestu vyrážím sám. Proč? Protože Johanka nejede, nechce. Možná to tak má být, možná ne. Ale co se má stát staň se. Toulky to byly fajn a i když trochu stresu se po cestě našlo. Chyba byla asi ve mne a v prostředí, který kazili její rodiče. Ale co říct. Přemýšlel jsem jak z tohodle vycouvat, ale nedaří se mi vymyslet nic rozumnýho. A tak mám hlavu plnou něčeho, čemu se říká zklamání. Měli jsme plán. A tím jsem porušil svůj zvyk - nemít plány. A protože jsem ho porušil, tak si to teď i pěkně odseru. Možná to není úplně zklamání jenom kvůli cesty, možná jsem se i zklamal v někom komu jsem věřil. Možná jsem měl očekávání. A zase, další porušení zvyku. ŽÁDNÁ OČEKÁVÁNÍ do hajzlu! Teď mám v hlavě takový zmatek a guláš, že bych se na to všechno vysral, sbalil si fidlátka a zmizel někde v horách třeba.

Třeba je to tím, že srpen měl vypadat jinak. Né tak, že si tady zůstane někdo koho mám rád a půjde na nějakou debilní brigádu. V čase, kdy není absolutně vhodné jít někam pracovat. V čase kdy si člověk má užít volna a hlavně ve chvíli kdy jsme si mohli dosytosti užívat své společnosti. Ale nic z toho nebude. A hlavně já se tady nechci moc zdržovat, což zkomplikuje i jakékoliv shledávání. Asi to tak má být, asi to prostě není takový jaký se zdálo. Je to jako se všemi lidmi, chtějí něco, něco se jim líbí ale? ALE, nic pro to neudělají, neobětují. Dostal jsem argument, který stál za zvážení, ale obsahoval příliš kdyby/co by. V životě je třeba se dívat na to co je teď, né na to co bude, nebo bylo. A tenhle argument značně cílil na budoucnost. A to je znamení toho, že to o čem jsem kdy s Johankou mluvil, najednou zní naprosto jinak. A teď se dostávám opět k mé chybě. Mláďátka. Mláďátka co neroztáhla křídla a jsou závislý na rodičích. A Moody dohromady, to jsou jenom sny, planý řeči a skutek utek. (Ponaučen po milionté).

Co s tím budu dělat? Mám vlastně na výběr několik možností jak se s tímhle vypořádat. Zůstat v čechách, ožírat se do němoty, chodit pařit a nic nedělat. Utopit se v depkách z toho jak se cejtím na hovno a tak. - To už tady ale bylo a opakovat si to nebudu, kvůli nikomu. Mám se rád mnohem víc než li dřív. Taky tomu můžu nechat volný průběh, což by mohlo bejt to nejideálnější řešení. Prostě to nějak dopadne. A nebo, tenhle vztah, který v tuhle chvíli stojí na něčem co bych nazval "někdy/kdyby/třeba/možná" ukončit a nechat jí jít svou vlastní cestou, která se třeba v budoucnu s tou mou spojí. (známe, nedopadá ale má li to tak být, může se stát) Taky můžu čekat a čekat a za rok se dozvědět že jde na vejšku, protože ji tam rodiče poslali a že nikam do Asie nejede. Příjdu o rok času a pravděpodobně i o spoustu nervů. A vono je to vlastně vcelku pravděpodobný, když na ni mají takový vliv. Přemýšlel jsem co bych udělal já, být na jejím místě a vylezlo ze mne úplně něco jinýho. Asi jsem se v životě naučil víc se obětovat, víc obětovat a víc si jít za tím co chci/koho chci. Já jsem utíkal ze školy, abych jel přes půl republiky kvůli nemocný holce. Já jsem spával v zimě v lese abych byl s někým koho jsem měl rád. Já klidně vstával o tři hodiny dřív do práce, jen abyh se mohl probouzet vedle paní (ne)Božské.  Moc JÁ, moc srovnávání. (špatně!)


Co teď? Jedno je jisté, zítra balím a jedu na stopařský gathering. Chtěl jsem jet i na ten Johančin tábor, ale moc mne tam nechce. A nijak zvlášť potěšeně se její zprávy nejeví, takže tam nepojedu. A protože její argument je rodiče, pochybuju že se v brzké době vůbec uvidíme, když je má furt za zády. Tohle ve mne vyvolává obří zlost a zoufalost! A tak doufám, že se mi mysl na cestě opět pročistí. Doufám že se opět budu smát a radovat. Ať už toho že mám někoho kdo mne má rád, nebo z toho že mám rád sebe a lidi okolo. Kvůli tomuhle všemu je mi vlastně i celkem jedno teď že nemám peníze, alespoň se dostanu k "smile for free" a potkám nějaký zajímavý lidi, kteří mne nabijou energii a pokud se zadaří tak i nabijou mou peněženku. To by bylo v tomhle spojení moc dobrý. Pak už si snad opět budu moci užívat světa s čistou hlavou. Půjdu opět dál! Po svých! Protože teď mám pocit, že se plazím...

Stopem za Božskou Johy a vstříc víkendu v divočině

Když ráno vstaneš velmi brzy a víš, že tenhle den bude vydařený. Že budeš při západu slunce velmi spokojený a že další dny jiný nebudou. Takový jsem měl pocit před dvěma týdny, když jsem se vzbudil časně ráno a vydal se na cestu. Opět jsem stál s batohem někde, kde by to jeden neočekával. Na Česko - Polské hranici. Opět jsem naivně očekával svezení třeba do Brna, ale jak je místním zvykem, dostalo se mi svezení do Frýdku - Místku. Svezl mne pán se zajímavými názory. Dost jsem si s ním popovídal ohledně života a shodli jsme se na jednom. Nepotřebujeme přehnané množství peněz. Proč se za nimi hnát? A stresovat se?

Takové lidi mám moc rád, více či méně se shodneme na životních hodnotách a cesta se pak nese ve velmi příjemném stylu. Tenhle pán mne vyhodil celkem daleko od mého dalšího stopařského místa, ale to nevadí. Ještě pak chvíli po tom co jsem z jeho auta vyskočil jsem dost přemýšlel nad tím co bych vlastně rád. Čeho bych kdy vlastně chtěl dosáhnout a hlavně jak. "V dnešní společnosti, pokud chceš na vrchol, musíš se projít po hřbetech méně úspěšných lidí. A nebo, můžeš být prostě šťastný a ty lidi jenom obejít." zní mi hlavou a jsem z toho trošku zmatený. Od malička jsem vychováván trošku jinak. Ale, celý to sabotuju.

Když procházím městem, tak potkávám bandy zvířat. Tedy, pardon. Bandy budoucích maturantů co v trapných převlecích dělají rachot a žebrají peníze od lidí. Je to celkem hnusná tradice. Všichni co se jí zúčastňují neskutečně klesnou v mých očích. Je to opravdu to nejtrapnější, co můžete udělat. Ale lidi se dneska rádi ztrapní, pro pár korun. Dal jsem jim asi dvě koruny a se svým názorem šel dál. Říct jim ho, byla byto asi taková konfrontace jako s příslušníkem fanatického náboženství. Takže bych byl slovy zplynován i se svými myšlenkami. Nač tedy vytvářet zlo? Nač tvořit zlo, které stejně vytvoří další zlo? Zbytečné.

Po cestě k mlíkarně za městem potkám dva polský stopaře. Hezkou polku a poláka. Jedou polský stopařský závod do Budapešti. Jsou mi tak sympatický, že jim předávám léta svých zkušeností. Přeju jim hodně štěstí a slibuji, že pokud bude v autě místo, že se určitě zeptám i na jejich odvoz. Do patnácti minut mi staví slečna v malým autě, který je vskutku plný a tak svým polským kamarádům jenom mávám a přeju hodně štěstí! Když dorazím do Brna, tak hledám jak se ten jejich stopařský závod jmenuje. Zjišťuji že už má i svého vítěze. Chudáci, určitě jsou plní nadějí, že vyhrají. Snaží se. Ale někdo tam byl dřív. K tomu všemu si vychutnávám brunch ve Vaňkovce. Protože mám přeci celkem čas.

Na cestu do Popůvek na mou oblíbenou benzínku si kupuji výjimečně jízdenku. Nechce se mi stresovat. To však ještě nevím, že když tam dorazím, tak bude zavřená a ta strana dálnice bude vyfrézovaná. Sakra! Musím se pěšky vrátit do Troubska na OMV. Ta je dle informací dělníků otevřená, takže se nemusím bát. Když tam po čtyřiceti minutách dorazím, stihnu si jenom sundat batoh ze zad. Staví mi paní ve Fábii. Svezení do Prahy. Super! Po cestě by dle Global Assistance neměly být žádné komplikace a já mohu Johy napsat, že vše jde podle plánu. Potvrzuji spolujízdu, kterou dnes máme domluvenou do Tábora.

V Praze jsem nakonec dřív, než Johanka končí ve škole. A tak překecávám Evu, abychom zašli na pivo. Alespoň si někde dopiju telefon. Dáváme si Hubertuse pod Smetankou. Což je velmi fajn hospoda. A za příjemnou cenu zde člověk dostane výborné pivo. Když už máme dost, vyrážíme vyzvednout Johanku na I.P. Pavlova. Už se na ni moc těším. A ta cesta tam mi příjde nekonečná. Už abych byl v jejím objetí. A radoval se z toho, že prozatím vše vychází jak má. Což se nakonec děje. Přivítáme se a zároveň se i rozloučíme s Evou, která mizí.

Vydáváme se na Pražskýho povstání, odkud máme spolujízdu domluvenou. Ale máme ještě celkem čas, tak jenom tak postáváme v parku, co je v dezolátním stavu a během toho co se nám do vlasů zaplétá to létající všudypřítomné chmýří se častujeme dlouhými polibky. Tohle nám obou chybělo a je to moc znát. Tohle snažení přeruší až budík, který značí že už bychom měli vyrazit na místo srazu. Tam nás po chvíli vyzvedává klučina ve Fábii a míří si to s námi a jeho kolegou směr D1. Bohužel je dost zacpaná a tak jedeme tak nějak bokem.

Když se proplétáme cestou na Tábor, všude už hoří hranice a na nich čarodějnice. Všude je dým. Jenom ta má zrzavá čarodějnice, sedí vedle mne a škodolibě se na své zpopelněné kolegyně usmívá. Asi ví proč. A já už také! Do Tábora dorazíme skoro za tmy. Na místě nás čeká její děda, který nás převeze ještě o kus dál. Do božské přírody. K řece. Do dřevěné chaty, která nám teď na tři dny bude domovem. Po cestě míjíme dohořívající ohně. A Johanka ví, že letos to šikovně propásla na cestě. Jaké to měla štěstí!

Chata je úplně útulná, ze dřeva. Teplo na nás chrlí kamínka, která je třeba krmit dřevem. Cítím se úplně skvěle. Už jenom co jsme přijeli. Tuším, že nás čeká víkend plný mazlení, divokýho sexu a romantickýho posezení před krbem. A přesně v podobným duchu se to celý víkend nese. Máme jídlo. Máme alkohol. Jsme mladí. Máme se moc rádi. A tak každá chvíle kterou trávíme dotýkáním se, milováním se, polibky a nebo jenom poleháváním a hraním si s vlasy toho druhýho, se cení tunami zlata. Je to opravdu nádhera a nezapomenu na to. Protože tohle všechno, bylo jako z krásnýho snu. Tedy, až na kocovinu, co Johy měla po tom, co jsme v sobotu vypili přespříliš. Přesně, dva rumy a osm piv.

Když tohle všechno v neděli večer končilo, chtělo se mi zase brečet. Ale celý tento smutek, překonala až nemilá souhra náhod na Benešovském nádraží, která ve mne vytvořila spíše zlost. Mohly za to Český Dráhy a organizace na nádraží. A taky to, že kámoš co semnou měl vyrazit stopem pryč z Prahy, do který jsem zrovna osobákem mířil, mi to odřekl. Byl jsem však šikovný a obratně zařídil náhradní program a náhradníka na druhý den! Ale o tom až příště!

Na zdraví! A na naši lásku! :)

Cíl? Neznámý. Cesta? Dlouhá. Lokace: Evropa. Období? Zima. 3. část

Nádražní hala se otevřela přesně na čas a můj spolunocležník toho samozřejmě využil. Já jsem zůstal nerušeně spát A užíval jsem klidu, který mi poskytoval přístřešek na nástupišti. Řekl bych že to bylo dost pohodlný, na rozdíl od nádražní haly, která se určitě plnila lidma, kteří jeli do práce. Bez pochyb se tam sešlo i několik dalších bezďáků a tak jsem raději zůstal ležet na lavičce venku. Plán pro dnešní den jsem raději ani netvořil. Obepsal jsem sice několik chouchsurferů ale nikdo se neozval. No takže jsem to opět ponechal náhodě.

Někdy snad ještě za tmy jsem se vydal opět zpět na tu benzínku, kde jsem den před tím stopnul francouzský kamion co mne odvezl do Francie. Teda, né tak do Francie. Bohužel. Bylo celkem sychravo a já z toho nebyl moc nadšený. Ale první stop mne celkem vyvedl z míry. Zastavila mi pěkně vyhřátá Audi a řidič sliboval svezení do Francie. Uměl anglicky, tak jsem se mohl ujistit, že se nejedná o "la frontiere". A tentokrát to tak nebylo, mohl mne svézt do Lille, ale i dál. Vzhledem k tomu, že Lille je od milované hranice nedaleko, rozhodl jsem se pozměnit svůj (ne)plán jet po dálnici na Paříž a jel jsem s ním téměř do Valenciennes.

Nádraží ve Valenciennes.

Jel tam na obchodní schůzku a času měl stále dosti, což znamenalo že jsem si mohl vybrat kam mne odveze. Tak jsem poprosil o svezení na nádraží, protože jsem věděl že se takhle můžu vydat vlakem dál. Počasí se bohužel zhoršilo a to mému dalšímu stopování nevěstilo nic dobrýho. Pan řidič, když mi zastavoval u nádraží z kapsy vytasil několik eurobankovek a předal mi je. Pověděl, že mi to dává jako dar, abych si mohl koupit nějaký jídlo a mohl si tak Francii hezky užít. Rozloučili jsme se a já se opět začal "kamarádit" s deštěm. Pršelo víc a víc.

Bylo něco kolem devátý ráno a obchod otevíral něco po devátý. Francouzi si na to moc asi nepotrpí, protože neotevřeli včas. Můj žaludek si už žádal jídla a tak jsem posnídal alespoň nějaký stroopwaffels. Omrknul jsem místní katedrálu a přemýšlel kam se vydám dál. Rychlý nákup francouzský bagetky a zlevněný šunky od kosti mi vylepšil den. Protože tak dobrou šunku jsem dlouho nejedl. Vydal jsem se zpátky na nádraží a rozhodl se že pojedu na černo vlakem do Valenciennes. Z Valenciennes vedla dálnice do Brusselu a taky možná i železnice do Paříže. "Pokud ta jízda na černo výjde, tak to bude paráda." říkal jsem si.

Po příjezdu vlaku RER do Valenciennes, jsem se zhostil role černého pasažéra. Našel jsem si místo a zabral si jej. Vlak byl celkem poloprázdný a můj strach se rozplynul ve chvíli kdy jsme se rozjeli. V tu chvíli jsem věděl, že do cíle dorazím protože nikde jinde po cestě se nestaví. Ha! Samozřejmě mne nikdo po cestě nekontroloval a tak jsem se těšil z toho že jsem se ve Francii poprvý svezl na černo vlakem. A taky jsem zjistil, že je to opravdu tak jak se na internetu píše, tedy ultrasnadný! A tím, jak se později dovíte, jsem započal i svou závislost.

Nádraží ve Valenciennes mi přišlo docela honosné. Na prvním nástupišti stál vlak TGV a to snad bylo poprvý v životě, kdy jsem ho mohl spatřit tak z blízka. Samozřejmě jsem kolem něj poletoval jako šílenej. To víte, jsem vlakový nadšenec a tohle je přeci jeden z nejrychlejších vlaků světa. Jeho cílovou stanicí byla Paříž a mne hlodala myšlenka jízdy na černo. Marně jsem hledal volnou wifi, tak jako v Holandsku to bohužel zvykem nebylo. I když jsem tedy později zjistil, že některá nádraží mají díky SNCF (francouzská železniční společnost) free wifi, tady tomu tak nebylo. Bohužel. Rozhodoval jsem se mezi stopem směr Paříž a jízdou na černo v TGV. Rozhodování to bylo těžké, ale nakonec jsem přeci vytáhl minci a hodil si s ní. Panna! Je to jasný, jdu na stopa.

Deštivý stopování u Valenciennes.

Kousek za městem, v místě kam se dalo pohodlně dojet tramvají se nacházelo docela velký odpočívadlo s restaurací a benzínkou. Zamířil jsem právě tam! Cesta od nádraží mi trvala asi půl hodiny a pak kus pěšky. Zmoknul jsem a byl jsem opravdu rád, když jsem rozrazil dveře do motorestu. Mohl jsem se alepoň usušit a tak se trošku ohřát. Na polorozmáčený papír jsem napsal "Paris" a chvíli po tom co jsem přišel jsem už stál na výpadovce z benzínky. Půl hodina uběhla a já jsem seděl ve stříbrným Citroenu s chlápkem co jel do Paříže. Byl to vzhledem arab a neuměl anglicky. Takže to chvílema bylo vtipný. Po cestě mi koupil kávu a snažil se být milej. Dokonce se po cestě stihnul pomodlit, což mne trošku děsilo - kor když to dělal za jízdy. Zapnul si totiž modlitbu na svým iPhonu a řekl že to Alláh, jeho bůh vidí. Na závěr zdůraznil, že je muslim. Nechtěl jsem se pouštět do žádných náboženských debat, což se nakonec díky jazykové bariéře podařilo. Svěřil jsem se mu, že se potřebuji dostat na letiště v Paříži a tak jestli jede kolem, ať mne tam vyhodí. Udělal co mohl. Tedy, snad.

Sic mne vyhodil asi 15 km od letiště, někde uprostřed cesty a na dálnici ale i přesto jsem byl blíž než li bych byl z centra Paříže. Stálo mne to velké úsilí dorazit až na letiště. Počasí mi moc nepřálo a cesta taky nebylo zrovna rovná. Na letiště jsem přišel asi kolem šestý, což byl ideální čas na to hledat si místo na spaní a vůbec, dost času na obhlídku letiště jako takového. Povím Vám letiště v Paříži je neskutečně obrovský! Letiště je pomalu větší než samotná Paříž. Několik terminálů propojuje vlak, který jezdí bez řidiče. Což byla docela zajímavá skušenost. Jezdí v celkem rozumným intervalu a přepraví Vás zcela zdarma! A vzhledem k použitému pohonu bude i ekologičtější než bus.

Na doporučení webu SleepingAtAirports jsem si našel své místo u power boxu v terminále 2E, tedy pokud si dobře vzpomínám. Chtěl jsem si tam dobít svůj vybitý telefon, ale bohužel zásuvka tam moc nefungovala. Za to jsem se tam ale seznámil s jednou Němkou s českými kořeny. Byla to Nomádka a právě se chystala do Mexika. Záviděl jsem jí to. Možná ani né tak dlouhý let, jako spíše to jídlo který v průběhu letu dostane. Přesunul jsem se na konec haly, abych si našel lepší místo i se zásuvkou, což se povedlo. Klidný koutek. Zásuvky. A net. Paráda! Ještě bych mohl mít nějaký jídlo a bylo by to skvělý.

Terminál 1 v Paříži je nestarší.

Před spaním jsem se zakecal ještě s jedním chlápkem s Texasu. Nebýt jeho, asi by mne z letiště vyhodili. Přes noc jsem mu půjčil nějaký věci, ať má na čem ležet. A on za to řekl policajtům, že s ním ráno letím do Texasu a ukázal jim svou letenku - aby mne nebudili prej. Já spal v pohodlí svýho spacáku a tak nevím co se dělo kolem mne v průběhu noci. Ráno mi dal ještě dvě poslední eura co mu zbyly a rozloučili jsme se. Nevzal jsem si ani kontakt, byl celej takovej unavenej a protivnej. Což chápu, noc na letišti není zrovna cool, pokud člověk nemá ani spacák. Teda, vlastně cool byla a to přímo v tom pravým slova smyslu. V osm se budím a dostávám i zprávu, že mám kde dnes spát. Jenom se musím dostat do Saint Etienne. Což je přes půl Francie. Ale proč ne.

Hm. To bych mohl zvládnout. Pojedu snad vlakem? Zase mne to škádlí. Ta představa v TGV. Nakonec mám celkem problém dostat se i z letiště, myslel jsem že lístek na MHD co jsem dostal od Veroniky mi bude stačit, ale nedostal jsem se s ním ani za turniket na nástupiště. Asi jiný pásmo nebo co. Tak jsem šel zkontrolovat kolik stojí jízdenka do první stanice. Ehm. 7 euro. Tak to nedám. Chvíli obhlížím turnikety až nakonec lezu za někým kdo si zaplatil. Sice to trošku pípá a já nevím co ještě, ale já se ztrácím v davu. Po cestě RERem na přestupní stanici v centru Paříže, se něco stane a zůstáváme viset na trati. Nakonec se cesta protáhne o několik desítek minut. Ale nikam nespěchám. Přeci.

Rutina pařížského příměstského vlaku RER.

Musím se dostat do Villabé, kde je velký obchoďák a taky odpočívadlo směrem na Lyon. Dávám si svačinku, zakoupenou v Carrefouru a k tomu všemu piju ten boží nápoj s ovocnou dužinou. Je fakt superboží! A stojí jenom něco kolem eura. Svačinka mi nestačí a když vidím obchoďák IKEA, neváhám a letím i tam. Dám si tam menu za euro, který mi příjde poněkud chudší než to český. Jeden párek v rohlíku a malá flaštička vody. V Česku za ty peníze mám hot dogy dva a ještě snad i pití neomezený! Žaboužrouti! Všechno by mělo bejt všude stejný!

Když už se konečně dostanu po obědě ke stopování, říkám si jak já tam zvládnu dojet v čas. Z tohohle strachu mne nakonec vyvádí francouzský kamion, který mi staví. Jeho řidič mi slibuje svezení až do Lyonu. Nakonec po cestě zjišťuji, že snad mne může vzít rovnou i do Saint Etienne, neboť odtamtud pochází. Stačí když přežiju vykládku v Lyonu. Po cestě si dáváme pauzu někde na půl cesty a já si musím dopřát kávu. Jinak bych opravdu asi usnul. Benzinka je plná děcek, protože tady staví autobus a automaty se sladkostmi zažívají asi super boom. Je to vtipný, připomnělo mi to dětství kdy všechny penízky šly na sladkosti.

Nehezký pohled na nějaký neštěstí v Pařížském předměstí.

V Lyonu vykládáme někdy kolem sedmý. Snažím se najít wifi abych potvrdil svůj příjezd mé hostitelce a abych zjistil adresu. Daří se mi to zvládnou díky McDonaldu, kterých je za hranicemi požehnaně. A všechny víceméně nabízejí stejný standard. Wifi zdarma. Tedy, kromě těch Německý, ty se vymykají uplně standardu všeho. Nezaplatíte kartou, nemají wifi zdarma - mají ale je velmi omezená a je od T-Mobile. Musíte se zaregistrovat a to je mnohdy dost žrout času, obzvláště dělá li to člověk na pomalým telefonu.

Do Saint Eitenne přijíždíme kolem půl desátý. Mířím si to z Le Round Point rovnou k Zélii. Dala mi instrukce a adresu. Na co však zapomněla, bylo její přjmení případně tedy číslo zvonku. To byl problém. Naštěstí díky základům sociálního inženýrství zvládám dost stalkerský věci a tak se mi podaří vyzjistit vše, bez jakékoliv pomoci. Snad jen náhoda může za to, že byly otevřený vchodový dveře. Měli jste vidět výraz, když jsem zaklepal na ony dveře a otevřela má hostitelka. Údiv nezapřela. Ani ona, ani její přítel a ani její kocour. Přivítali jsme se, představili a já se hned ujal mazlivého kocourka. Zélie mi přichystala "crepes" a nalila sklenku bílýho vína. Cítil jsem se jako v ráji, i když jsem usínal na zemi spolu s kocourkem Bethou.

Živý sen v městě pražském

V úterý, v podvečer v den kdy jsem zažíval odporně vlezlou kocovinu a chvílemi mi bylo střídavě zle a střídavě dobře, jsem se opět vypravil pryč z rodného města. Čekala mne 400 km cesta vlakem. Počasí bylo tuze nevlídné a já si cestu snažil co nejvíce zpříjemnit. Dlouho jsem neviděl Emu a tak jsem ji nachvíli ukecal jako doprovod na nádraží. Chudák semnou musela absolvovat dvě jízdy na černo tramvají. Odměnou jí za to však bylo pár historek z posledních cest. Neviděli jsme se totiž dlouhý tři měsíce, minimálně. Na nádraží jsme dorazili pár minut před odjezdem mýho vlaku. A tak jsme se jen rychle rozloučili na peróně a Moody spolu s černou soupravou vlaku LE zmizel v dáli.

Zůstala po něm v Ostravě snad jenom bouřka. Což mi připomnělo, že to bylo první blýskání se co jsem tento rok viděl. Ve vlaku jsem měl pro sebe dvojsedačku a tak to bylo celkem pohodlné. Na druhou stranu mi však po cestě bylo střídavě zle. Takže jsem střídal ty polohy až když jsem nakonec našel tu správnou, náš vlak projížděl pět minut zpožděn skrz pražskou estakádu. Po příjezdu vlaku na hlavní nádraží jsem se ještě chvíli toulal, neb díky zpoždění jsem nestíhal metro a tak jsem musel jet tím o deset minut později. Jeden bezdomovec se ke mne dopotácel s drobnýma v ruce a řekl: "Prosímtě, chybí nám sedm korun na víno, nemohl bys nám dát nějaký peníze?" odpovídám mu: "Mám nějaký poslední drobný, ale můžu." vytáhl jsem z kapsy dvě dvacetikoruny a čtyři kačky ve stříbrnejch. "Tak tady ti dám čtyři koruny?" a on povídá: "Nemohla by bejt ta dvacka?" což bohužel neguji s tím že jsou to mý poslední peníze. Nakonec mi chtěl vrátit zpět i ty čtyři koruny, ale řekl jsem ať je užije!

Ospalým metrem jsem se řítil blíž a blíž starýmu bytu, kde mne čekal Tonda. Už jsem se těšil na svůj starý byt. Opravdu. Mám v něm takový smíšený pocity, ale tak nějak v tuhle dobu převažovaly příjemný. S Tondou jsme okoštovali domácí uzené a nakonec jsme si povídali až někdy do dvou ráno, kdy jsme nastavili budík na devátou ranní a šli jsme spát. Ráno mne probudil můj budík a z bytu jsme vypadli před desátou. Musel jsem něco skočit zařídit na úřad, i když to nebylo nezbytný - ale když už jsem byl kvůli něčemu úplně jinýmu v Praze, spojil jsem příjemný s užitečným. V kanceláři seděla úplně jiná úřednice než má oblíbená. A tak jsem to tam během deseti vteřin vyřídil i s pozdravem a zmizel jsem. Přesunul jsem se do knihovny na staroměstský do studovny. Abych něco málo napsal a počkal na Johy. Pomalý internet mi to tam ale krutě znepříjemňoval. Před druhou už jsem však stál natěšený venku.

Pomaličku jsem se potuloval kolem Mariánského Náměstí a čekal až se z poza jedhoho z rohů objeví dívka se zrzavými vlasy. Johy nakonec přišla chvíli po druhý a já se opět těšil z jejího objetí a z vůně jejich vlasů. V mžiku jsme si ujasnili jak jsme na tom s časem a vyrazili za dalším dobrodružstvím do pražských ulic. Kaufland na Podbabě nám zařídil skvělou ochutnávku "free food" chleba s oříšky. Chodili jsme stále dokola a vyjídali jim tu ochutnávku. A že byla boží. V oddělení s vínem jsme velmi šikovnou rukou vybrali růžové víno ze španělska. A pak už jsme jen vyrazili na jeskyně. Ale po cestě jsem zjistil, že jeto moc daleko. A že bychom promarnili strašně moc času na cestě. Což by byla velká škoda. A vlastně, v cíli by Johy mohla být trošku zklamaná, obzvláště v tomhle počasí. Zvolil jsem jinou destinaci, božskou přírodu přírodního parku Divoká Šárka. Tramvají jsme se tam dokodrcali a vylezli k přehradě.

Krmili jsme tam chvíli nádherný labutě. A sebe? Sobě jsme dopřávali zbytek domácího uzeného, které jsem den předem dostal od babičky. Johy snad chutnalo, ale labutím ne, přesto by obě mohly soupeřit o to kdo je krásnější, labuť by s rozežraností prohrála. Vylízt na skály nám dalo trošku zabrat, protože jsme to vzali tou kratší, ale horší cestou. Po chvíli s nádherným výhledem na šárecké údolí nám to ale nepřišlo. Našli jsme si útulné místečko a pustili se do pití. Ale v tu chvíli začal foukat takový vítr, že jsme se museli přesunout někam do závětří. Což bylo jenom kousíček opodál. Tam jsme se usadili a nenechali jsme se protivným větrem otravovat. Příroda si ale pohrála, sněhovou vánici nám přinesla. A že to byla pořádná vánice. Johy tam jenom tak seděla a do vlásků se jí zaplétaly kousky sněhových spíše krup než li vloček.

Já jsem byl hypnotizován její přitomností a vůbec, Divoká Šárka je sama o sobě moc kouzelná. Cítil jsem se opravdu výborně a i když jsem měl trošičku splín, když jsme odcházeli bylo to jenom proto, že jsem věděl, že Johy zmizí a já ji zase nějaký čas neuvidím. Chtěl jsem si ji vzít s sebou. Moc. Pak už se v necelý hodině má nálada zlepšila. Asi tak o sto procent. Cestou tramvají na hlavní nádraží jsme si užívali posledních společných chvil. Nádraží nás opět pohltilo svou atmosférou. Ve Fantově kavárně, stáli jsme bez kávy. Na nástupišti se líbali, pod cedulí která zběsile značila brzký odjezd vlaku. Dveře vlaku se zavřely a tenhle hezký živý sen se zas na chvíli rozplynul. Touha však zůstala. Stejně jako všechny ostatní pocity. Vezl jsem si je s sebou stále až domů. A že cesta nebyla zrovna příjemná. Ale při vzpomínce na vše hezké, jsem se usmíval i ve sněhový bouři.

Deset deka Moody myšlenek 13.

Ta touha. Stejná jako počátkem roku 2014 zcela přebíjela veškeré mé jiné dobrodružné touhy. Praha, znělo mi hlavou. Myšlenky se jenom tak povalovaly po všech komorách v mozku. Stejně tak jako ranní mlha kolem řek. Říkal jsem si, že si to musím zase splnit. Za každou cenu. Všechno zvládnu. Lusknu prsty a bude vše jako dřív. Bude. A pokud nebude, zvládnu to trošku jinak. Nesmím se toho vůbec bát. Protože, kdo se bojí nesmí do lesa, natož do pralesa dnešních dnů. Sbalil jsem si. Sen v hlavě jsem zjasnil, zaostřil a zamířil. Stopem jsem se kodrcal necelých pět hodin, což byl velmi úspěšný pokus. Stálo mne to 25 korun, trošku nervů a jeden hovor na cizí číslo. Každopádně 370 kilometrový svezení předurčilo, že v Praze budu kolem půl čtvrté. Ideální.

Po příjezdu do Prahy jsem si opět koupil jízdenku na MHD, což značilo už velký počátek. Protože byla měsíční. Velkolepě opět prohánět se po kolejích, cestách a v podzemí pražské metropole. Stejně tak jako dřív. Hlad jsem ukojil v nejbližším supermarketu a pomaličku jsem se toulal městem. Hleděl jsem na lidi. Užíval jsem si slunečného dne a zároveň jsem se snažil zajistit si nocleh, což se mi díky kamarádce podařilo. Už jen stačilo dorazit a uvařit jí slibovanou kávu. Bohužel však měla docela napilno kvůli škole a tak jsem se toulal dlouho do noci. Což vlastně bylo i celkem fajn. Bez těžkýho batohu. Opět v pražských ulicích. Boží.

Ten den mi udělala velkou radost, protože mi vlastně dala příležitost opět tvořit. Opět pro Vás psát. Opět s Vámi sdílet radostné i smutné chvíle. I když, dobrá. Zní to moc naivně, vlastně si to píšu sám pro sebe. A to co jsem zameškal od chvíle, kdy můj notebook odešel do věčných lovišť snad nezmizí v zapomnění. Byl by to totiž pořádný kus života. Mezitím vším jsem se sice snažil něco napsat, ale obvykle jsem k tomu neměl dobrý zázemí. Takže poslední tři měsíce vypadají spíše jako bych umřel, nebo něco takovýho. Ne, stále jsem žil. Přežíval. Cestoval. V zimě? Všude! Nedal jsem se zastavit. Snad jsem i jednou málem pošel. Ale takovou radost bych světu neudělal.

Chystám článek o "malý" cestě do sousedního Německa, která se zvrhla v pěti tisícovou projíždku přes půlku západní Evropy. Neskutečné. Každý den mne dopředu tlačila neskutečná touha, neskutečná touha zbořit veškeré konvence o cestování stopem přes zimu. Holandsko. Belgie. Francie. Itálie. Byly to tisíce kilometrů. Dlouhých 17 dní. Nespočet lidí a míst, který se zapsali do mých vzpomínek. Zdálo se, že je to menší zlom v mém životě. Bude o čem číst, bude to sice asi možná nudné, stejně jako každý můj text, ale i přesto to může někoho zajímat. Někdo se v tom může najít. Někoho to může inspirovat. A to chci!

V Praze jsem také zažil velmi výjimečný den. Ráno jsem se vzbudil v posteli. Tramvají jsem se dokodral k E. u který mám schovaný nějaký věci. Koupil jsem po cestě snídani a přivítal se mezi dvěřma s jejíma čičinkama. Zase na mne koukaly tak zvědavě. Složil jsem ke svým věcem nějaký další, dali jsme si snídani a já vyrazil za Tondou pro boty. Sraz byl v depu kolejových vozidel v Libni. Přišel jsem však ze špatný strany, ale místní bezdomovec s chajdou na stráni to vyřešil a pustil mne pěkně přes jeho "zahrádku" až ke kolejím. Mezitím mne poštěkal jeho pes, ale vůbec jsem se ho nebál. I když vlastně hlídal. V depu jsem si prohlédl zázemí, pár mašinek a byl jsem spokojený. Cítil jsem menší napětí, neb jsem se měl sejít s Johy. Už za pár desítek minut.

Na hlavní nádraží jsem jel jako král. Koňské spřežení obsahující 330 koní. Kočár se 135 místy. Hleděl jsem na svou cestu z pohledu, který jenom tak obyčejný člověk nezažije. Na hlavní nádraží jsem dorazil na čas. Slavnostní uvítaní se však nekonalo. Žádný červený koberec. Přesto jsem z vlaku vystupoval jako jediný výjimečný člověk. Zamířil jsem rovnou na místo setkání a to jak je obvyklé k soše na prvním nástupišti. Socha připomínající Wintonovy vlaky. Stála tam Johy. Zahleděná do telefonu. Rychlým objetím a přivítáním, započalo naše celoodpolední a noční dobrodružství. Série maličkostí. Vlaky. Nádražní budovy. Zvuk rozjíždějícího se žabotlamu. Borůvkový pivo. Boží víno. Západ slunce. Vůně vlasů. Cibulka. Trosky v parku. Zvláštní socha. Dlouhý výhledy na Motol. Víno. Noční toulky. Víno. Noční tramvaje. Víno. Letiště. Ranní společná snídaně. Káva. Dvě zombie. Stejně to bylo boží! Až jsem si strádal den poté. Opravdu.

K těmto radostem, patří jako vždy i starosti. Moody trošku nezvládl konec. Skončil jsem opět daleko od místa určení. Trošku s prázdnou kapsou. Ale sbírá síly na výpad, který bude definitivní. Snad. Ale maličkosti a radosti mne drží nad vodou. "Nepotápím se. Mne jen tak nepotopíte! A pokud jo, budete se muset moc snažit a nůž na krk přiložit!" A stejně, plány nám nikdy moc nešly co Moody?

Chcípni

Je to více než měsíc, co jsem naposledy psal. Chybí mi to. Vážně mi to chybí. Stalo se toho mnoho, procestoval jsem zase kus Evropy a zažil několik dalších příběhů. Ale nemám sílu na to psát. Obzvláště né po tom co jsem se vrátil. Všechno ze mne zmizelo. Veškerá energie. Nálada. Vše. Snažil jsem se to celý zahchránit a teď jsem zjistil, že je to všechno vlastně úplně k ničemu. Stejně jako úplně všechno co dělám. Nic nemá smysl. Všechno je bezúčelný. Nemá to téměř žádný výsledek. Nic. A tohle psaní je taky úplně k hovnu. Jsem jenom ubožák co si píše internetový deníček, ubožák co nemá pořádný přátele, kteří by sami řekli: "Moody, jsi fakt kámoš." Nic. Proč tady jsem? K úplnýmu hovnu.

Z celý cesty jsem vlastně nakonec uvíznul pomalu s buzerantem ve svým zadku, protože jsem věřil že lidi nebudou až takový dementi. A zase jsem se zmýlil. Pouhý oběd a pak bylo jasný o co tomu člověku jde. Všichni jsou v dnešní době zasraní zmrdi, kteří si myslí že ostatní si koupí jako rohlíky ve vietnamský večerce deset minut před zavíračkou. Stalo se z nás zboží, o kterým si někdo (ne)myslí že je (z)boží. Všechno končí stejně smutně. Záruční doba vyprší a koš je to místo kde to končí. Skončíme tam všichni jednou, na smetišti dějin. Všechno je pomíjivé. A já bych už nejraději pominul. Z tohohle světa na furt.

Snížil jsem ze svých hodnot, že jsem zjistil že už se do dnešního světa už vůbec nehodím. Jsem nepoužitelný. Jsem součátska ze systému, která si myslela že je nepostradatelná a že bez ní to nepůjde. Ale vypadla. A systém dále běží. A všichni v něm. Stejně jako dřív. Nic se nezměnilo. Proč by se mělo něco změnit, když by mne někdo jenom tak rozšlápl? Za hranicí sousední země zuří válka. V metru se podřezávaj lidi při tom když děti jezdí do školy. Ve Francii se střílí za obrázky v novinách. Támhle umírají lidé hlady a tady v Evropě zatýkají lidi, kteří "kradou" prošlé jídlo z kontejnerů. Je mi z toho smutno. Je mi smutno z toho co jsem v tomhle světě prozatím udělal. Je mi smutno, že jsem kdy věřil, že to může být lepší. Nemůže. Je to jen a jen horší.

Mezitím, co umírají lidé, my se tady máme dohadovat kvůli několika málu peněz, který jsem kdy neměl. Budem se kvůli tomu mučit. Protože ty peníze někde nejsou. Neměli jste mi je dávat. Je to Vaše riziko. Vy jste dobrovolně, dle svého uvážení udělali něco, za co mne teď chcete trestat. Já nemohl tušit, že to dopadne takhle. Nikdo to nemohl tušit. Ale já to nemám, vy to nemáte. Nikdo to nemá a nikdo to mít nebude. Raději chcípnu, než abych tenhle systém podpořil. Abych Vás nechal Vaši výhru oslavit. Abych se snížil, k úrovni prachu z ulic, který tady na Ostravsku dopadá. Který tady lidé dýchají, proto aby žili.

Nikoho nezajímá, že brečím. Že brečím když tohle píši. Že mám nějaký cit. Že jsem člověk. Protože pro nikoho už nejsem. A nikdy nebudu. Jsem jen...pouhopouhý nic. Jsem prostě (z)boží!