Takové lidi mám moc rád, více či méně se shodneme na životních hodnotách a cesta se pak nese ve velmi příjemném stylu. Tenhle pán mne vyhodil celkem daleko od mého dalšího stopařského místa, ale to nevadí. Ještě pak chvíli po tom co jsem z jeho auta vyskočil jsem dost přemýšlel nad tím co bych vlastně rád. Čeho bych kdy vlastně chtěl dosáhnout a hlavně jak. "V dnešní společnosti, pokud chceš na vrchol, musíš se projít po hřbetech méně úspěšných lidí. A nebo, můžeš být prostě šťastný a ty lidi jenom obejít." zní mi hlavou a jsem z toho trošku zmatený. Od malička jsem vychováván trošku jinak. Ale, celý to sabotuju.
Když procházím městem, tak potkávám bandy zvířat. Tedy, pardon. Bandy budoucích maturantů co v trapných převlecích dělají rachot a žebrají peníze od lidí. Je to celkem hnusná tradice. Všichni co se jí zúčastňují neskutečně klesnou v mých očích. Je to opravdu to nejtrapnější, co můžete udělat. Ale lidi se dneska rádi ztrapní, pro pár korun. Dal jsem jim asi dvě koruny a se svým názorem šel dál. Říct jim ho, byla byto asi taková konfrontace jako s příslušníkem fanatického náboženství. Takže bych byl slovy zplynován i se svými myšlenkami. Nač tedy vytvářet zlo? Nač tvořit zlo, které stejně vytvoří další zlo? Zbytečné.
Po cestě k mlíkarně za městem potkám dva polský stopaře. Hezkou polku a poláka. Jedou polský stopařský závod do Budapešti. Jsou mi tak sympatický, že jim předávám léta svých zkušeností. Přeju jim hodně štěstí a slibuji, že pokud bude v autě místo, že se určitě zeptám i na jejich odvoz. Do patnácti minut mi staví slečna v malým autě, který je vskutku plný a tak svým polským kamarádům jenom mávám a přeju hodně štěstí! Když dorazím do Brna, tak hledám jak se ten jejich stopařský závod jmenuje. Zjišťuji že už má i svého vítěze. Chudáci, určitě jsou plní nadějí, že vyhrají. Snaží se. Ale někdo tam byl dřív. K tomu všemu si vychutnávám brunch ve Vaňkovce. Protože mám přeci celkem čas.
Na cestu do Popůvek na mou oblíbenou benzínku si kupuji výjimečně jízdenku. Nechce se mi stresovat. To však ještě nevím, že když tam dorazím, tak bude zavřená a ta strana dálnice bude vyfrézovaná. Sakra! Musím se pěšky vrátit do Troubska na OMV. Ta je dle informací dělníků otevřená, takže se nemusím bát. Když tam po čtyřiceti minutách dorazím, stihnu si jenom sundat batoh ze zad. Staví mi paní ve Fábii. Svezení do Prahy. Super! Po cestě by dle Global Assistance neměly být žádné komplikace a já mohu Johy napsat, že vše jde podle plánu. Potvrzuji spolujízdu, kterou dnes máme domluvenou do Tábora.
V Praze jsem nakonec dřív, než Johanka končí ve škole. A tak překecávám Evu, abychom zašli na pivo. Alespoň si někde dopiju telefon. Dáváme si Hubertuse pod Smetankou. Což je velmi fajn hospoda. A za příjemnou cenu zde člověk dostane výborné pivo. Když už máme dost, vyrážíme vyzvednout Johanku na I.P. Pavlova. Už se na ni moc těším. A ta cesta tam mi příjde nekonečná. Už abych byl v jejím objetí. A radoval se z toho, že prozatím vše vychází jak má. Což se nakonec děje. Přivítáme se a zároveň se i rozloučíme s Evou, která mizí.
Vydáváme se na Pražskýho povstání, odkud máme spolujízdu domluvenou. Ale máme ještě celkem čas, tak jenom tak postáváme v parku, co je v dezolátním stavu a během toho co se nám do vlasů zaplétá to létající všudypřítomné chmýří se častujeme dlouhými polibky. Tohle nám obou chybělo a je to moc znát. Tohle snažení přeruší až budík, který značí že už bychom měli vyrazit na místo srazu. Tam nás po chvíli vyzvedává klučina ve Fábii a míří si to s námi a jeho kolegou směr D1. Bohužel je dost zacpaná a tak jedeme tak nějak bokem.
Když se proplétáme cestou na Tábor, všude už hoří hranice a na nich čarodějnice. Všude je dým. Jenom ta má zrzavá čarodějnice, sedí vedle mne a škodolibě se na své zpopelněné kolegyně usmívá. Asi ví proč. A já už také! Do Tábora dorazíme skoro za tmy. Na místě nás čeká její děda, který nás převeze ještě o kus dál. Do božské přírody. K řece. Do dřevěné chaty, která nám teď na tři dny bude domovem. Po cestě míjíme dohořívající ohně. A Johanka ví, že letos to šikovně propásla na cestě. Jaké to měla štěstí!
Chata je úplně útulná, ze dřeva. Teplo na nás chrlí kamínka, která je třeba krmit dřevem. Cítím se úplně skvěle. Už jenom co jsme přijeli. Tuším, že nás čeká víkend plný mazlení, divokýho sexu a romantickýho posezení před krbem. A přesně v podobným duchu se to celý víkend nese. Máme jídlo. Máme alkohol. Jsme mladí. Máme se moc rádi. A tak každá chvíle kterou trávíme dotýkáním se, milováním se, polibky a nebo jenom poleháváním a hraním si s vlasy toho druhýho, se cení tunami zlata. Je to opravdu nádhera a nezapomenu na to. Protože tohle všechno, bylo jako z krásnýho snu. Tedy, až na kocovinu, co Johy měla po tom, co jsme v sobotu vypili přespříliš. Přesně, dva rumy a osm piv.
Když tohle všechno v neděli večer končilo, chtělo se mi zase brečet. Ale celý tento smutek, překonala až nemilá souhra náhod na Benešovském nádraží, která ve mne vytvořila spíše zlost. Mohly za to Český Dráhy a organizace na nádraží. A taky to, že kámoš co semnou měl vyrazit stopem pryč z Prahy, do který jsem zrovna osobákem mířil, mi to odřekl. Byl jsem však šikovný a obratně zařídil náhradní program a náhradníka na druhý den! Ale o tom až příště!
 |
| Na zdraví! A na naši lásku! :) |
