Anyf.....
V těchto dnech to byl také rok, kdy skončilo něco co mne kdysi v dobách spokojených naplňovalo a já jako starý válečný veterán jsem si to všechno připomněl "pietním aktem" po kterém následovala i rekonstrukce toho všeho. Určitě jste četli o paní Božské. Četli. A nejednou, jednou se tady skrývala jako A. po druhý jako paní Božská a po třetí jako "někdo". A jo, on ten cit se mnou cloumá ještě dnes. Byl zmražený. Né tak jak by se mohlo zdát. Já k tomu děvčeti stále něco cítím. A teď po tom znovushledání, to je takový jiný. Určitě si to brzy přečte a řekne si jakej jsem idiot. A nebo taky ne. To je všechno osud. Necloumá to se mnou nijak zvlášť hrozně, ale evidentně jsou mý city zablokovaný, tak aby nepropukly k někomu jinýmu. A tak to prostě je a neudělám s tím nic. Prostě je to život a já ho žil takhle. Snažím se dělat všechno proto abych se nerozpadl na milion kousíčků. Záleží mi na tobě. A některý věci mne mrzí víc a víc.
"Stáli za svitu zapadajícího slunce, autobusy odjížděly již podruhé jejím směrem a on na ni stále hleděl a hledal se v jejich očích. Polibky přerušoval pátrání a do vlasů se mu při tom zarýval větrem zmítající se ovocný keř. Říkala je to naposledy. Cement v slzných kanálcích tvrdnul a nejen ten."
Stěhování....
Na konci minulého týdne jsem si sbalil svá fidlátka, která mi zpříjemňovala ten chudý život v tom nehezkém bílém pokoji o velikosti koupelny slušnějšího rodinného domu. Vzal jsem kolo, přesunul jej ke kamarádce, kterou jsem měl nedaleko od domu a den poté jsem pověsil klíče na hřebík ve zdi, který jsem do ní vlastnoručně zatloukl. Spolubydlícímu zanechal vzkaz, že ten poslední měsíc, který měl přesahovat námi nasmlouvanou dobu s nimi bohužel nepotáhnu a vydal jsem se k dálnici kde na mne už čekali dva další stopaři. Jeden takový trošku nevábný a druhý mladý Slovák s cedulí "kamkoliv". Říkal jsem si v hlavě tak mne může pustit, nespěchá. Já mám přeci na zádech svůj život a musím dojet. A pak mne to trklo, že vlastně taky nikam nespěchám. Nemusím. Všechno od teď je jen náhodou, osudem. Ne, sranda. Je to volba. Má. Do rodného města jsem se plahočil celkem rozumnou dobu a v devět hodin večer už jsem stál před bytem, ve kterém jsem strávil své dětství. Přívital jsem se s mámou a složil si zde své věci. Dostěhováno.
"Vyhodil si půlku věcí co si měl, ale udělal si to proto, protože potřebuješ začít znovu. S jinými věcmi. Hezčími věcmi. A ty na to máš. Hřeje tě taky, že část z nich někomu pomůže právě s novým začátkem, skončily v kontejneru pro charitu. Někomu určitě ještě udělají radost."
Cesta...
V pondělí započíná vlastně jedna dlouhá cesta a že jsem jí před odjezdem dal cíl a plán bylo jenom kvůli tomu že nepojedu sám. A není to proto, protože bych na to neměl nebo měl strach jet sám, ale proto protože jsem to slíbil V. a ta se té příležitosti chytila a už má také sbaleno. V kapse budu mít asi jenom pár drobných na poslední pivo v Český Republice, před tím než strávím minimálně pár týdnů mimo. Bude to takový menší rozloučení. A pak nám cestu ukáže osud, teda vlastně mne. Kam mne to všechno zavede? A co z tohohle ještě vznikne? Těším se na ten výsledek, ať už bude jakýkoliv - proč? Protože mne někam posune.
"Sbalil svůj život, smetl prach ze stolu a zjistil, že domovem je mu právě cesta."
Co chceme vidět? Uvidíme.
Krakow a taky Warszawu, Gdyni, poloostrov Hel, Hamburg, Kodaň, Švédsko, Norsko, Fjordy, Bergen...
