Leden naštěstí jen jeden

Máme tady konec ledna a má situace je stejně tak neutěšená jako všechno. I když jsem učinil pár zásadních rozhodnutí, tak se stále nedočkávám toho zásadního vnitřního klidu. A už vůbec né toho, co jsem od ledna očekával. Ale to nevadí, protože zatím dýchám - ikdyž úplně špatný vzduch, ve špatném městě. Celý měsíc by se dal označit za měsíc plný rozhodnutí. Rozhodl jsem se pro tolik věcí až to není hezký.

Začínám si uvědomovat, že co se má stát, se stane. A taky že jo.

Konečně jsem poslal do háje zrzku. Začala mne už opravdu neskutečně srát tím jejím dětským přístupem a vůbec tím jaká je. Bacha na to Moody, víš že tohle jsou hrozný mrchy a stejně sis připustil, že by to mohla být dobrá známá. A ono prd. Ale ono se jí to vrátí. Jednoduše a prostě jsem se připomněl, s tím že teda jako není možný jen tak nenapsat. Odepsala. Pár debilních důvodů a na konci zmínila ten nejkreténštější. (Tím Vás oba dva zdravím!) /Proč oba? Protože on to tady chodil číst aby se dozvěděl jestli mu nešukám starou. Muhahaha....kokot./ Ale to bych už uzavřel. Stejně je to jeden z těch malejch problémů - rychle a prostě vyřešitelnejch.

Dále jsem se rozhodl, že tak nějak ukončím konktakt i s K. z Plzně. Ono víte co, aby si se mnou pohrávala stylem: "Vrátím ti to, že se mnou nechceš být." Na to já fakt nemám nervy ani čas.

Zamčenej Twitter.

A taky jsem ujel snad milion kilometrů stopem - v lednu? Blázním. Absolutně.

Zase visím někde na zdi seznamky, jak největší looser a nebo nejosamělejší Moody. Ale cítím, že se ze mne asi stal někdo, kdo po tomhle už moc netouží. Obzvláště po té vší falši co kolem sebe zažil.

Mohl jsem mít práci, asi. Ale nějak se to zvrtlo. Nejdříve jejich vinou, pak mou, pak jejich a nakonec jsem to odpískal já. Asi kvůli tomu vnitřnímu pocitu, asi kvůli tomu že jsem celou noc jezdil nočníma tramvajema a bloudil temnými ulicemi města pražského.

Zase mám milion tisíc pět set chutí utéct někam pěkně daleko.

Pátečních 840 stopodobrodružokilometrů

Leden se tak nějak táhne až to není možné. Mé plány na to zmizet odsuď co nejdříve to půjde se nějak rozplynuly. Anglie padla za oběť, mé touze vrátit se do Prahy a já začal věci směřovat tak, abych se mohl vrátit do Prahy. Jenomže díky tomu, že mi ještě nedorazily peníze to ale nejde zrovna tak, jak bych si představoval. Každopádně, našel jsem práci a to je celkem slušný základ. V jeden den jsem to tedy otočil do Prahy a vyřídil rovnou byrokratické kolečko a také i pohovor. Do Prahy jsem ráno vyrazil prvním Pendolinem co jezdí z Karviné. V Praze jsem kromě pohovoru a byrokratického kolečka stihnul zajít na pivo i s Okšajem. Uschovat u něj batoh a dát si ještě dva drinky. Pohovor samozřejmě dopadl dobře a byli jsme dohodnuti, na tom že si dáme vědět kdy bude nějaké nástupní školení. Dali jsme si vědět o dost později než bylo dohodnuto a původní termín se nakonec změnil na 17. ledna. To jsem říkal, že snad už ty peníze mít budu a plán, který teď nevyšel, vyjde.

Bohužel do toho dne peníze nikde a já se ocitl v nemilé situaci. Mám být v půl čtvrté na školení v Praze v kapse mám padesát korun českých a do Prahy to mám něco kolem 400 km. Hezky. Mám rád výzvy a tohle byla jedna z nich. Stál jsem před rozhodnutím, zda li zavolat a poprosit o další přesunutí termínu, nebo se vydat na hulváta vstříc velké výzvě. Nebyl bych to asi já, nebyl by to můj osud kdybych se nerozhodl pro tu druhou možnost. Předvečer toho osudného dne jsem sbalil pár věcí důležitých pro cestu stopem a nutných k tomu abych to školení nějak přežil a pomalu jsem se psychicky začal připravovat na ranní cestu, která určitě bude dost hustá. A taky že byla!

Budík zazvonil v půl sedmé a vzhledem k tomu jaká venku byla tma jsem usoudil, že bude ještě vhodné stále zůstat v posteli dokud se nerozední. Budík jsem odložil o další půlhodinu a užíval si ještě chvíle v teple pod peřinou. Budík ale dlouho nečekal a o půl hodiny mne z postele doslova vykopal. Dal jsem si kávu, trošku posnídal a za „svítání“ jsem vyrazil na stopa, na své klasické místo, směr Ostrava. Štěstí stálo při mne a do dvou minut jsem seděl v autě do Ostravy. Vezl mne postarší pán ve své felicii. Po cestě jsme stihli podebatovat docela slušně, na to že to bylo nějakých pětadvacet kilometrů. Nechal jsem se vyhodit v centru u Husova sadu, kde jsem z auta vyskočil na křižovatce. Zamířil jsem si to rovnou na tramvaj, kterou jsem se potřeboval dopravit k shopping parku. Koupil jsem si sms jízdenku a v tempu ranní Ostravy vyrazil směr zastávka obchodní centrum. Cesta netrvala dlouho, dokonce jsem si i sednul a po cestě mohl okukovat nastupující slečny. Za dvacet minut jsem stál na nohou a pomalým krokem jsem si to kráčel k Rudné. Rudná to je taková ostravská „magistrála“. Na místech kde na ní stopuji je velká šance k tomu aby člověk chytil někoho na Brno či do Olomouce. Dlouho jsem nečekal asi dvacet minut než mi zastavila mladá paní ve své škodovce. Do Olmíku prej, tak říkám že jako jó! Po cestě se dozvídám, že jede dnes až vlastně do Špindlu. Nebo minimálně po hodinové zastávce v Olomouci do Brna. Ale bohužel dnes docela spěchám a tak potřebuji co nejrychleji bejt v Praze a nemohu si dovolit někde vyčkávat.  Nechávám se vyhodit na Olomoucký OMV nad dálnici. Sotva vystoupím a v dáli vidím světla odjíždějícího auta, vzpomenu si že jsem na palubce nechal svou ceduli. Sakra!

Ceduli jsem nechal odjet do Olomouce a já zůstal na benzínce. Aut tady bylo málo a já se po spořádání prvního rohlíku co jsem si připravil na cestu  vydal obeptávat se kamioňáků zdali nejedou směr Brno. Prvně se ptám nějakýho chlápka, ale ten jede bohužel jen do Prostějova – což by mi vůbec nepomohlo. Druhé zeptání kamioňáka v hezkém bílém DAFu mi zařídí svezení do Brna. Čekáme ještě chvíli než dodělá pauzu a pomalu vyrážíme směr Brno. Po cestě probíráme vše od kvality našich silnic až po úskalí života kamioňáka. Konverzace mi byla příjemná a řeč téměř nestála. Jak já tak i můj šofér jsme se snažili o to aby nám cesta uběhla co nejrychleji. Potěšením pro mne bylo že jel do Velké Bíteše a tak mne mohl vyhodit pěkně v Popůvkách na Shellce už na D1 směr Praha. Takže jsem si vlastně ušetřil docela dlouhou cestu přes celý Brno.

Když jsme sjížděli na benzínku tak na ni moc aut nestálo, ani moc kamionů. Celkem by jich tady člověk napočítal na prstech jedný ruky. A to je na benzínku na dálnici docela málo. I můj šofér se obával abych odsuď vůbec odjel, ale utěšil jsem ho tím, že ze zkušeností vím že tady to vždycky do hodinky znamenalo jistej stop až do Prahy. Rozloučili jsme se podáním ruky a popřáním šťastného dojezdu kolečkama dolů. Popravdě nemám tuhle benzínku moc rád, má divnýho majitele a je taková docela snobská. Shellka no. Pokukuju po autech, ale moc jich nepřijíždí. Ptám se několika lidí ale bez úspěchu. Jednoho mi dokonce bylo i líto. Stála tam potravinářská cisterna s Mercedesem a já u ní čekal na šoféra abych se mohl zeptat zdali nejede na Prahu (dost často tím směrem jezdí cisterny se sirupy z Maďarska co se vozí do Pražské Coca Coly), ale chudák nějak přejel sjezd na Bratislavu a potřeboval to otočit. Z týhle benzínky se totiž dá sjet na okrsku do Brna, jediný co je k tomu ale potřeba aby obsluha benzínky odblokovala závoru co na ni vede. A tak jsem neuspěl ani tady. Asi po půlhodince další jsem se domluvil se dvěma slováky v Passatu, že mne hodí do Prahy. Varovali mne však, že jedou na Plzeň pak a že pojedou po okruhu. Já si říkal, že to je v pohodě, že mne vyhoděj na šestým na Benzině a že tam už je to pro mne v pohodě. Nebylo. Po tom co jsme zdolali D1čku průměrnou rychlostí 180 km/h za celkem hustého mrholení a snížené viditelnosti jsem si uvědomil že sjezd na pražský okruh je vlastně mnohem dřív než má benzínka na šestým. Tak jsem vymýšlel alternativu. Nechtěl jsem je žádat ať stojí někde na dálnici v odstavným a vyhazujou mne tam. Nakonec jsem usoudil, že by asi ušla benzínka v Rudné na D5. A to byl omyl. Velkej!

Proč jsem si vybral zrovna takhle? A proč jsem nakonec nesouhlasil s nabídkou z jejich strany, že mne vyhodí v odstavným pruhu někde u sjezdu na Prahu? Proč?! Když mne vyhodili na té benzínce tak jsem v domnění, že se z ní dostanu v pohodě – stejně tak jak se píše na Hitchwiki, akorát tak bloudil okolo a hledal tu onu zmíněnou super cestu do nedaleké vsi. Žádná nikde nebyla. Všude byly tak akorát lidské hovna, použité rozkládající se šprcky a já nevím co ještě. Fuj! Proč musej tyhle benzínky bejt tak nechutný. Nakonec jsem musel jít přes rozbahněný pole, na kterým jsem si totálně zaprasil boty. A to by nebylo vše! Volali mi z firmy, že prej školení se musí odložit kvůli nějakému restu ředitele. Tak skvělý, tak jsem si v tu chvíli uvědomil, že jsem urazil 420 kilometrů zcela zbytečně.

Co teď? Zůstat v Praze? Jít zkusit někam zjistit zda li mi už třeba nepřišly peníze? Nejdříve však musím vyčistit své zabahněné boty, protože s tímhle někam jít to by bylo akorát pro ostudu. Celá očista mi trvala asi půl hodiny. A nakonec jsem se z Rudné vydal pěšky do Prahy. Mělo to bejt nějakejch pět kilometrů, takže za hodinku bych měl bejt na Zličíně. Ano, taky jsem byl. Totálně vynervovanej z těch projíždějících aut a já nevím čeho všeho ještě. Neměl jsem moc času, když jsem byl na Zličíně tak jsem taky zjistil, že peníze mi samozřejmě nepřišly. Smůla co? Rozhodnutí padlo, musím se dnes dostat stopem zpátky. Směr byl jasný, musím se dostat na šestej km D1 na svůj stopařskej flek směr Brno. Kupuji jízdenku přes sms a vyrážím metrem na Opatov. Na Opatově zjišťuji, že od nového roku mi bohužel zrušili linku 247 (myslím) co mne dovezla z Opatova téměř až na benzínku. Teď místo ní jezdí 363 a v té mám smolíka se sms jízdenkou. Naštvanej se přibližuji alespoň na zastávku Ke Kateřinkám a tam si jdu do Billy koupit nějaký jídlo. Ještě jednou zkouším bankomat, nic, nula. Smůla. Pěšky jdu na tu podělanou benzínku – což je dalších pět km pěšky.

Začalo pršet a tma se blížila nezastavitelným tempem. Už jsem dostával šílenou depku z toho, že dneska asi ztvrdnu v Praze. Bez milosti. Když jsem dorazil na benzínku byla úplná tma. Neměl jsem ani ceduli – i když v tomhle počasí a za takové tmy by mi byla asi úplně k ničemu. Ve své oranžové plášťěnce se snažím stopnout každé auto, které kolem projíždí a za 45 minut se mi to podaří. Staví mi paní co jede do Bratislavy. Vezme mne do Brna. Jedem pěkně pomalu, neskutečně leje a dálnice se stala dvěma pruhy vodních vírů. Voda byla všude. Do Brna jsme dorazili asi za dvě hodinky. Takže jsem se ocitlu na sjezdu na Bratislavu u brněnského obchoďáku IKEA. Mé vyhřáté místo v autě hned vystřídali dva Slováci, jedna holka a jeden kluk co chtěli do Bratislavy. Takže jsem jim vlastně připravil svezení do Bratislavy. Na oplátku jsem tak tak stihl bus co jezdí grátis co centra Brna a stihl jsem i Tweetnou něco z Vaňkovky. Poté jsem koupil sms jízdenku a vyrazil na zastávku Krásného, poblíž které se nachází super místo na stopa směr Olomouc. Bylo už půl deváté večer a já si stále nepřestal dělat naděje že dnes dorazím do Ostravy. Před devátou mi zastavili dva mladí lidé jedoucí do Olomouce, těmi jsem se nechal odvézt za Prostějov na Benzinu, která pro mne byla mnohem výhodnější než Olomouc, ve kterém bych pravděpodobně skončil.

Z benzínky za Prostějovem jsem se snažil dostat za každou cenu. Nekompromisně i přes své obavy jsem se ptal každého přijíždějícího člověka, kromě tedy jednoho nablýskaného ruského kamionu. Nevím proč, ale nějak jsem tušil že by mne asi nevzal. Nakonec mne vzala rodinka v oktávce co jela do Bílovce. Původně jsem si myslel že je to pak ještě o dost dál z Ostravy než se zdá, ale nebylo. Po cestě mi posádka vozu vymýšlela ideální trasu jak se potom dostat tam kam potřebuji. Nakonec si kvůli mne zajeli asi 20 km dále aby mne mohli vyložit v Klimkovicích u autobusové zastávky. Moc jsem jim děkoval, protože bylo už dost pozdě a já už byl opravdu tuze blízko Ostravě. Na cestu na Svinov by mi stačila sms jízdenka a aby jel autobus. Ten sice jel, ale až za 45 minut. Tak jsem šel kousek pěšky. Po cestě jsem se jím nechal vyzvednout a jel jsem s ním až do Svinova. Ostravou jsem prosvištěl mhd a díky radě od Emy jsem nasedl po půlnoci u sýkoráku na autobus jedoucí přes zastávku Petřvald rozcestí, která by dle mých znalostí měla ležet na hlavní silnici z Ostravy do Karviné. A taky že ležela. Teď už předemnou bylo zbývajících 20 kilometrů, které jsem musel ujít pěšky do Karviné. Po cestě jsem stopoval cokoliv co jelo. Ale celkem bez úspěchu. Nakonec se ale poštěstilo, stopl jsem si taxíka. Ha! Chlápek uvnitř se docela divil, že chci svézt grátis. Ale nakonec mne kousek svezl. Jel zrovna na zakázku, takže mne svezl k ní. Což bylo asi tak dva kilometry. Ale i to mi bodlo. Dalších milion kilometrů jsem šel nocí pěšky, sám a bez hudby. V Orlové jsem se zastavil na non stop benzínku pro vodu. Původně jsem si ji chtěl někde na wc načepovat sám, ale chlápek za okýnkem mi ji načepoval přímo u něj. Za což mu patří velký dík.

Mezi Orlovou a Karvinskými doly mne milionkrát minulo to stejné pekařské auto. Jezdilo tam a zpět. A mé stopování zcela ignorovalo až jsem dostal takové nervy, že jsem toho pekaře proklínal. Bastard jeden. Bych mu přál, aby takhle někdy někde „ztroskotal“ a nikdo by mu nechtěl zastavit. I když jako chápu, že bylo něco po druhé ráno ale i tak. Před Karvinou začala být hnusná mlha a já se jí doslova musel prokousat. Puchýře na nohou bolely a já myslel že už to snad ani nedojdu. Kilometry v jízdních řádech ale byly velkou motivací a já si počítal, za jak dlouho budu v posteli. Za karvinskými doly mi samo od sebe zastavilo černý volvo. Dostal jsem docela strach, ale jako situace si to vyžádala. Poprosil jsem o svezení a bylo mi vyhověno. Měl jsem sice trošku obavy, ale byl jsem vyhozen téměř u domu. Bylo přesně 3:45 co jsem opustil tohle poslední auto. Vyčerpán, zničen jsem skončil v posteli usnul jsem snad během pěti vteřin. Zbyla po mne jen hromada oblečení na zemi a batoh u dveří.

Zvládl jsem to! 840 Km, několik desítek kilometrů pěšky, 9 aut, jeden taxi, jeden kamion a jeden sběrač (to černý volvo:))! Cesta trvala něco kolem 25 hodin. Ufff…

(ne)existence má běženecká

Poslední měsíc cejtím se jako vězeň svého osudu. Na konci prosince, kdy jsem se rozhodl, že ukončím vše co mne poutalo k Praze a vyrazím do Anglie jsem vůbec netušil, jak moc složité a velké rozhodnutí tohle bude. Jak moc těžké pro mne bude sžít se s faktem, že se mi vlastně v Praze líbilo a já z ní utekl. Tedy, pokud jsem měl peníze , pokud jsem měl co jíst a pokud jsem si čas od času mohl zajít do své oblíbené hospůdky. Ale to je pak člověku hrozně ať je kde je, když nemá to co "potřebuje". Že sem byl spokojenej s dopravním systémem, který už jsem měl dávno v malíčku. Že jsem byl spokojenej s tou nádherou všude okolo. Že když jsem chtěl, vždycky jsem si mohl najít činnost nebo místo kde jsem se mohl zašít či nějak se zabavit. Že jsem teprve tam poznal opravdový kamarády -  i když si stále nemohu připustit, že já mám nějaký kamarády. Ale Okšaj a Tonda ti jsou zdárným příkladem toho, že kamarády asi opravdu mám. Nejenže Tonda mi dost pomohl, v rámci Vánočního příběhu ale vůbec, vím že když bude mít volnej čas a sílu na to cokoliv provést, že nikdy neodmítl. Vím, že když bude zase hezky a teplo a já mu napíšu jestli je free a nezajedem někam na kolo, tak mi napíše že jo a ještě stihnem i pivo někde po cestě. U Okšaje zase vím, že pokud bude mít čas a nebude někde mimo, že semnou zajde na kdejakou kulturu, že zajde na pivo a že se neštítí ani dlouhého tahu do noci někde v jednom či mnoha nočních podniků.

Ale i přesto, jsem se sbalil a zmizel. Zmizel jsem od super bydlení, i když tu naši novou spolubydlící jsem nemohl vystát. Možná, možná že už nemůžu ty ženský některý ve svý blízkosti snést a nebo zase mám problém s tím s nimi žít ve smíšené domácnosti. Když si vzpomenu na M. co tam bydlel před ní, tak sice ano – byl to hovad, byl tam bordel, byl nepořádnej ale taky byl furt v tahu. Když měl  volno či byl víkend a on zůstal v Praze tak jsme šli na pivo, šli jsme se někam pořádně vykalit a nebo vůbec udělali jsme si doma chlastací kroužek. Zmizel jsem prostě, sprostě! Přesunul jsem své bytí dočasně do svého rodného města – za které se tak moc stydím. A tady jsem zjistil (tedy, vlastně znovu objevil a potvrdil), že nic jiného než zde popíjet v hospodě nebo sedět u počítače celý dny vlastně ani nejde. A protože to tady tak nesnáším, tak mne to tady k tomu všemu ještě docela dost ničí. Když jsem odsuď odjížděl na Vipassanu tak jsem cítil, jak je tohle konečně ta předposlední cesta předtím než odsud zmizím do Anglie. Jenomže, to jsem ještě nevěděl co se mi stane v hlavě na Vipassaně a jak rychle si tam uvědomím co jsem vlastně udělal a do čeho se chci řítit po hlavě. Přesně tam jsem dospěl k názoru, že se chci vrátit do Prahy a že sám sobě chci dát druhou šanci. Těch důvodů proč nejet samozřejmě ve výsledku bylo mnoho, ale to nic nemění na tom závěru, který jsem si odtamtud odnesl.

Teď však marně čekám na to, až mi dorazí pár peněz a já konečně budu moci zvednout kotvy z tohohle už měsíčního vězení. Člověk si ani nedokáže představit co to jsou za muka, vědět, že tam za okny se nachází to hnusné město. Ti divní lidé a vůbec ten škaredej kraj, ve kterým jsem „umíral“ dlouhých 18 let. Né že bych tady neměl hezký vzpomínky, ale popravdě to jsou většinou ty z dětství. A to je tak moc daleko, že už vlastně všechny tyhle vzpomínky přebíjejí ty špatné. Ty špatné zkušenosti s lidem zdejším, ty promarněné city k nějakým místním děvčatům. To všechno zlé, co se tady stalo. To vás všechno tak rychle táhne ke dnu, že už vlastně i zapomínáte na to, že jste nebyli 9 dní venku, že moc nejíte a že vlastně jenom přirozeně dýcháte a snažíte se udýchat vlastní existenci zde. Chybí tak málo k tomu, abych měl svázaný i ruce a nemohl psát. Chybí tak málo abych se nerozběhl s batohem na zádech pryč. Do polí. Do lesů. Hezky daleko od toho co mne trápí. Jakože mám ve zvyku utíkat. Všude. Od všeho. Od každého. Protože mnohdy je to snazší, než cokoliv jiného. Bolí mne i myšlenky, některé. Některé vzpomínky. A uvnitř, jako by mne to celého chtělo dočista zabít. Ale já se nedám, protože vím že stále žiji, že stále dýchám a že stále toho mohu dokázat mnoho, možná víc než by si kdo dokázal představit. Možná víc, než bych si představil já sám.

"Záchrana je tak blízko a přitom tak daleko. Nemůžu ji nijak pomoci, dokud nepříjde sama. A nepřichází a nepřichází."

Když to hnije od základu

Možná už jsem tady o tom mnoho napsal, možná už jsem o tom mnoho řekl, ale i přes to všechno mám pocit, že toho ve mne ještě je strašně moc. O co jde? Jde o vztahy (ne)fungující v naší rodině-teda jestli se tomu rodina dá ještě vůbec říct. Člověk normální a rozumně myslící by si řekl, že rodina pro něj bude vždycky ten okruh lidí co jsou „nejblíž“ , kteří Vás nezradí, neshodí a už vůbec né třeba neokradou. Já jsem si to říkal taky, ale teď už tomu tak nějak nevěřím a pokud by se mne někdo zeptal jakou mám rodinu, tak mu řeknu, že rodinu nemám – než abych musel vysvětlovat to něco co se tady kolem mne děje/dělo a bude dít.

K tomuhle psaní mne vlastně dovedlo, to co se dělo na pochybné Vánoční sešlosti, která proběhla osmadvacátýho minulýho měsíce. Popravdě, nějak jsem uvnitř cítil, že tam nemám chodit. Že to nebude růžový, že to bude nudný a že tam bude kolem mne plno falše. A taky že jo. Tohle je taková sešlost, kde se schází ta část rodiny se kterou se nestýkám (nebo minimálně), protože to prostě nemá už smysl. Setkání probíhalo v domě mé tety, která má tolik dcer že už ani pomalu nevím – zda li mi na to stačí prsty. Ale to hlavní, setkali se tady se všemi i „prarodiče“ (čti – můj děda, tedy otec mého otce a jeho dlouholetá žena) a v tom vlastně asi tkvěl můj vnitřní pocit, vůbec tam nechodit. Protože právě z téhle strany fouká ten falešný vítr. I když… on asi ze všech.

Ze zkušenosti už vím, jak se tihle lidé chovají. Falešně. Nemám to rád, protože to z lidí bohužel cítím a poznám. Ještě si živě pamatuji jejich hrdinný a odmítavý postoj vůči mne, který ještě donedávna měli. Ten se teď změnil v přístup „chápavý“ a ve veřejně prezentované „je to tvůj život, dělej si co chceš.“ Faleš v tomhle tkví v tom, že je to tak jenom prezentováno, jenom tak na oko aby nebyli za ty věčný hatery. Tohle by však nebyla jediná faleš. Dosti si pamatuji jak tenhle přístup měli k mé sestřenici, k mému otci, ke komukoliv kdo se jim zrovna nezdál. Tahle faleš je taky nějak nakažlivá, protože třeba nevidím důvod proč by mne měl někdo na Vánoce obdarovávat, kdo si sotva pamatuje mé jméno a za celý rok se ani nevidíme. Nevidím. A taky to nesnáším a i přesto že již roky nějaký dary na tuhle stranu rodiny sabotuji, stále nepochopili že to je nevhodné a že už opravdu nejsem malý dítě, který by věřilo na to že dostává dárky od ježíška. Bože.
Tak jsme tam tak seděli, všichni jedli, pili. Nikdo se však zrovna upřímně nebavil. Můj otec seděl a mlčel, protože prej měl kocovinu. Občas zazněly nějaký otázky na mého bratra, občas něco málo prohodili spolu teta s tetou. Občas se začaly řešit totální kraviny. Nikdo si však nedovolil nakousnout nějaké téma, o kterém by se dalo bavit a všichni by k němu mohli přispět svým upřímným názorem. Protože, to se v této části rodiny nehodí. Tady se totiž s nikým upřímně nemluví a pokud si někdo něco myslí, tak by si to raději měl nechat pro sebe a neobtěžovat s tím někoho, kdo si myslí něco jiného. Ať je to co je to.
Tuhle faleš jsem snášel nad sklenicí whisky s ledem a colou a nijak jsem raději ani už potom nevnímal co se kde řeší. Prostě jsem si v klidu popíjel a ignoroval fakt, že jsem někde kde se necejtím vůbec příjemně. Alkohol způsoboval otevření mé mysli a vlastně ve mne začal vzbuzovat ten dojem, že teď konečně můžu říct co si myslím. A taky jsem řekl a rovnou jsem se chytil toho postoje: „je to tvůj život, dělej si co chceš.“ Poděkoval jsem za to, že konečně dostali rozum a přestali mne utlačovat za to že jsem neudělal v životě přesně to, co mi oni nalajnovali. Trošku jsem je tím zaskočil, ale poděkování přijali a řekli že už to tak prostě je a že není třeba se tím zabývat. Nebylo to ale vůbec upřímné a během chvíle, se zrodily mírně popichující komentáře obsahující: „kdybys, a kdyby, co kdyby, a mohl jsi, nemůžeš, nebudeš.“

Fajn, řekl jsem si, asi v nich zůstane navždy tohle netolerantní chování a budíž nalívám si další skleničku (asi tak miliontou), tentokrát už z druhé láhve whisky. Oslava, nebo sešlost, nebo slet supů brzy končí. Všichni odjíždějí a já, já jsem chtěl zůstat a zkusit s nimi ještě chvíli mluvit, přeci jen sedělo se mi už dobře, byl jsem slušně nalitej a vůbec už se zdálo, že se s něma i přes jeji mírnou(když berete prášky na sebeovládání tak je každý i když mírná opilost dost velká) opilost bude dát mluvit normálně a bez zábran. Znáte to, lidé se napijí a bývají více přátelští. Hovno. Po tom co všichni odjeli se kolem mne sesedli jako supi. A začali klovat. Neskutečně ale. Mám takovou docela velkou odolnost už vůči jistejm kecům, ale jen do jisté chvíle. A pokud jste na bojišti sami a pustěj se do Vás snad všichni co v tu chvíli jsou k dispozici, nebo jen procházejí, nezvládnete to ani jako ten nejodolnější člověk. Pfuj! Musel jsem bejt až sprostej. Házel jsem penězma – kterých do teď lituju, protože je ta svině sbalila a vzala si je. Bylo mi vyčteno všechno, od peněz až po dary. Ha! Hovada jedny sprostý, že se nestyděli. Měl jsem sto chutí normálně v tu chvíli vraždit, protože tohle nemělo konce a ani to neznalo meze. Každopádně, chtěli to na mně vysypat – tak fajn, tak jsem to udělal i já. Vyčetl jsem jim taky všechno i ty jejich zpropadený falešný životy ve kterých taky dokázali velký hovno – a že oni už jsou u konce a já na začátku. A řekl jsem si, že tohle bylo opravdu naposledy co jsem s těmito lidmi vůbec někde pohromadě seděl. Před půlnocí jsem ten dům opustil, třískly za mnou dveře a já se vydal na dlouhou cestu domů.

Já vím, aby si o tomhle člověk udělal názor potřeboval by znát mnoho faktů, který já zde uvádět nebudu, ale tohle je jenom tak orientačně, jak moc falešnou rodinu já mám. A i když se zdá, že jsem popsal jenom jednu část a ještě k tomu malou – věřte že ta prohnilost je v ní na každém rohu. Snad je jediné zbývá, říci si jestli vůbec stojí za to jim ještě říkat rodina. Jestli by nebylo jednodušší říct – nemám tuhle část rodiny a čau nazdar!

Jo a mimochodem, něco jen tak pro zajímavost. Jak to funguje dále? Na druhý den obvolávali všechny ať mi nedávají alkohol, že jsem agresivní alkoholik. Jo. Jistě. Lidi se kterými piji a vždycky je to strašně super se podivili. Příkladem je má babička, která je z části asi jako já. Je sice už stará a trošku nepořádná, ale vždycky mne pochopila a pochopila věci takový jako jsou a já ji mám opravdu rád. Existuju tam jako člověk, né jako nástroj úspěchu a pýchy. Počkat. Teď se asi pozastavíte. Proč úspěchu a pýchy? Protože přesně takhle jsem se cítil, když mi ti výše zmínění vtloukali do hlavy kůly, jak jsem mohl bejt už někde zaměstnanej a brát 30-50. tis. (Taky se tak hlasitě smějete?) Já samozřejmě chápu, že dneska by chtěli bejt všichni úspěšní a bohatí – ale já tohle vidím docela dost jinak. Ale zpátky k té fámě, která se začala šířit. Ona je snad jediná z té části rodiny, která tím byla obeznámena, která se tomu zasmála a řekla že to je pěkná kravina. Jak by taky ne, když přesně moc dobře ví jak se chovám když jsem opilej – (jako že v ten den jsem opravdu měl ještě slušnou rezervu) a že je asi jedinej člověk se kterým jsem byl nejvíckrát opilej.  Můj otec? Mám pocit že ten to sežral i s navijákem, protože mi na druhý den volal, jestli jsem se vyspal z té opice? (Říkám WTF? Protože mi ani blbě nebylo a byl jsem ready.) No jistě, říkám. (To jsem ještě nevěděl, co se o mne šíří) Každopádně je to asi tak, že ani tam nedostanu ani panáka. Proč? Protože jsem určitě agresivní alkoholik a já nevím co ještě – možná to co mi říkali do očí: „jsi primitiv, jsi nevychovaný spratek, nedokázal si nic, neumíš nic, v životě si nikde nebyl a podobný sračky.“

Takže abych se dneska zase neupsal, tak k tomu na závěr musím říci, pokud máte fajn rodinu ve které Vás maj rádi takový jací jste a vůbec se nesnažej z Vás udělat něco, co by bylo akorát tak ku prospěchu a ku chvále jejich, tak se jí držte. Podpořte ji. Pomožte když bude potřeba, nepodražte a vždycky si raději řekněte že můžete mít rodinu jako já  - tedy téměř vlastně úplně stejně jako nemít žádnou a držte se toho dobrého. Protože jedině lidi co Vás maj rádi, Vás budou mít rádi takový jací jste. A přesně ti, Vám pomůžou když Vám nebude hej – ostatní raději vypusťte ze života, protože Vás dříve nebo později potopí nebo shodí a kdo by to dobrovolně riskoval? Já ne. Máte taky tak prohnilou rodinu?

Nejen burčákové odpoledne s P.

Jednoho dne, kdy jsem měl zrovna dost času jsem napsal své internetové společnici P. jestli bychom někam nemohli vyrazit. Souhlasila a na mne bylo vymyslet program. Protože zrovna byla začínala sezóna burčáku tak jsem zvolil jako nejvhodnější toho využít a rovnou ochutnat. A proč si nedat první burčák s někým kdo Vám přijde sympatický, že jo. Tak jsem to všechno promyslel do posledního detailu a zbytek jsem nechal na osudu.

V ten den jsem domluvil místo setkání tradičně na Náměstí Míru, kde jinde že ano. Klasicky u kávomatu a se strohým popisem mé osoby v sms jsem vyrážel vstříc novým poznáním. Z domu sem šel pěšky, bylo docela hezky a tak jsem na sobě měl jen pouze jednu ze svých nejoblíbenějších košil a pod ní tričko s krátkým rukávem. Stíny ulice jsem se proplétal až do stanice metra, kde k našemu setkání mělo dojít. Byl jsem docela vynervovanej, jako klasicky když se mám potkat s někým novým. Tím tuplem když to má bejt slečna. Stál jsem tam u automatu na kafe a vyhlížel slečnu P. Eskalátor nahoru z metra na mne chrlil desítky lidí a já s každou další vlnou čekal, kdy to bude konečně ona. Asi osm minut po mém příchodu se na nich konečně zjevila ona. Obejmuli jsme se a já v mžiku přednesl svůj plán. Plán byl s radostí přijat a my jsme se vydali rovnou na hlavní nádraží, odkud jsem měl v plánu vyrazit vlakem do Holešovic. Kupuji nám lístky, sobě z Hlavního až do Roztok a slečně P. ze Sedlce do Roztok. Chytáme Děčínskej rychlík a za zvuku píšťalky vyjíždíme směr Balabenka. Průvodčí byla docela aktivní a rychlá (ze zkušeností vím, že choděj až tak za Holešovicema). My jsme stáli v posledním voze v uličce a nechávali jsme vítr z otevřených okének pohrávat si s našimi vlasy. Miluju když mohu za nádherného počasí takhle hledět z okna jedoucího vlaku. Blíží se k nám maličká mladá blonďatá průvodčí, neznám ji ale někoho mi připomíná. Přichází k nám a kontroluje nám jízdenky. Já jsem v klidu, orazítkováno a bez sebemenších průtahů mi jízdenku rovnou vrátila. Kdežto slečna P. měla problém. Trošku sobecky jsem věděl, že může nastat ale spoléhal jsem na svou vyřidilku a taky na to, že do Holešovic nebude nikdo prudit. Vytáhla opencard a předala ji průvodčí. Ta ji teda zkontrolovala, ale zjistila že na ni není aktivní žádný kupón. Průser. Nějak jsem to za hluku jedoucího vlaku nepostřehl a rovnou jsem se obul, do toho že tady přeci opencard platí. Že vlak by měl bejt integrovanej v PID a že teda jako no problemo ne? Pak jsem se teda nemile dozvěděl, že problém tkví úplně v něčem jiném než v tom jestli vlak je v PID nebo není. A tak jsem se teda snažil přimluvit, že teda jedem jenom do Holešovic a že tam zmizíme jako pára nad hrncem. Prošlo to. S mávnutí ruky nad touto banální situací nás nechá bejt.

Za chvíli jsme vystoupili v Holešovicích kde jsme během pěti minut měli přeskočit na cityfroga směr Rozkroky. Ehm. Roztoky. Jenomže bez lístku by to přeci jen tak nešlo. P. mezitím volá svému otci, který ji zařizoval roční kupon na OpenCard. Já mezitím hledím na odjíždějící CityFrog. Jsem celkem nervózní protože nesnáším, když něco má proběhnout hladce a vono se to takhle debilně komplikuje. P. si sundavá boty, že prej má nový boty a puchýře jak bajkal. Bože. Lítám s tou šílenou bosou holkou po Holešovickým nádraží, hledáme validátor – aktivujeme kupón a připravujeme se na jízdu dalším spojem směr Roztoky. Vlaky tam jezdí docela často, takže není vůbec problém. Do půlhoďky bychom měli sedět ve vlaku. Mezitím však ale sedíme spolu s mnoha cestujícími čekajícími na zpožděný ECko. Furt po mně kouká nějaká holka sedící na vedlejší lavičce. Nakonec se mne ptá, jestli vlak do Berlína náhodou už neodjel. Tak ji ujišťuji, že určitě ještě ne, že by měl dorazil během chvíle. Ale, dřív než on dorazil náš vlak a Němka chtěla jet s náma. Musel jsem ji zarazit, že teda jako do Berlína s tímhle vlakem né. Že musí ještě počkat. Cesta krátká, okořeněná maximálně tím, že vlakvedoucí orazítkoval naše jízdní doklady.

Z vlaku jsme vyskočili na prvním nástupišti v Roztokách odkud jsme to do cíle a k burčáku měli ještě asi pět kilometrů. P. si odmítala nazout boty a poskakovala mezi střepy a kamínky kolem nádraží. Vypadalo to vtipně, ale vzhledem k tomu že bylo léto a mně to vlastně bylo jedno tak jsem si toho už nijak nevšímal. Člověk by měl přeci dělat kraviny. Takhle cupitá kolem mne celých pět kilometrů, lesem nelesem, brodem nebrodem, cestou necestou. Povídáme si, řešíme kraviny a děláme šílený fotky. V hlavě se mi hodí myšlenka, zda li to raději nezahrát do friendzone, jestli vůbec někdo takový může být někdy v životě někdo po mém boku, jakože to celý mělo nádech takovýho prvního rande, ze kterýho neodejdu jako kamarád. No ale, myšlenky a myšlenky. V tu chvíli jsem si nějak uvědomoval jak je vlastně kurva těžký zase začít někomu věřit. Obzvláště někomu jako je ona. Od pohledu vypadala prostě jako dnešní běžná holka, vymetající diskotéky a vůbec všechno okolo. I když, dle psaní taková nebyla. Dát na předsudky? Nebo na první dojem? Nebo zkoumat dál? Zkoumám dál.

Nekonečná cesta, nakonec zakončená rozražením dveří do vinného sklípku nedaleko za Prahou. Konečně ochutnávám ten božský nápoj, burčák! Oh bože, říkám si. Tohle je zásluha všech zásluh. Okamžitě po vypití pořádné štamprle burčáku a okoštování i druhé várky pobízím pani prodavačku k okamžitému načepování pořádné flašky a k rychlému zkasírování. Placení doprovází školení o tom, že jej mám povolovat, ať nám neuteče. Paní jsem velmi rychle ujistil o tom, že ten burčák s námi domů dozajista nedorazí. Zhrozila se, když viděla kolik nám toho načepovala a jaký je venku vedro. K jejímu zděšení jsem ještě dodal, že se možná ještě vrátíme pro přídavek. S velkým díky jsem se rozloučil a jak rychle jsem sklípek navštívil, tak rychle jsem ho opustil. I přes to jak uvnitř bylo krásně chladno. Ale víte co, ona už venku čekala P. a taky hezké „letní“ počasí.

Nalezli jsme nejbližší travnatý plácek na vsi a rovnou se pustili do té flašky toho super nápoje. P. se nemohla dopít dna jak jí to chutnalo, chudák ale nevěděla co to s ní udělá. Ale já jsem to věděl a vzhledem k tomu že jsem se celkem chtěl i zlít tak mi to bylo vcelku jedno, že budem zlití oba. Tu láhev jsme tam vyžáhli snad za 20 minut. A v tu chvíli, kdy jsme překročili ¾ láhve se z P. stal celkem přítulný tvor. Říkám si super, tak vidím, že stačí troška chlastu a najednou je Moody dobrej polštář. Oh, počkat kdyby jen polštář. Během chvíle jsem zaplaven několika polibky a lichotek se na mne snad vyřítilo z křoví milion. Tak jo, proč ne. Jsem nalitej, nebudu mít žádný morální kecy kolem toho, že tohle bych asi neměl. Jak tak čas plynul a její ožralost se stupňovala, má nějak záhadně odcházela. Zmizel jsem okamžitě pro další zásobu. Tu jsem do sebe rychle naklopil, rychle si vrátil ten stav opilosti a poslechl si nemilé: „Je už docela dost hodin a já bych měla vyrazit, domů to mám přes 50 km a v tomhle stavu to cestování bude utrpení…“ Říkám, tak jo. V pohodě, vyrazíme. Jsem jí oporou , protože stále nese boty v rukou. Začal jsem být nejenom ten hezký a polibky zasypávaný Moody, ale dokonce už jsem jí prej začal přitahovat i sexuálně. Takhle mi to vpálila do obličeje až se mi tomu nechtělo věřit.

Tak jsem to přijal jako holej fakt a toho dívčího těla jsem si chtěl užít co nejvíce. Taková příležitost se tady naskytla po celkem dlouhý době a ani mne to nestálo nijak velký úsilí. To je takový, jako najít litr na zemi, uprostřed rušný ulice plný samých socek. Zatáhl jsem ji do nedalekého lesa, který nám měl poskytnou dostatečné soukromí na pár zvrhlostí. A to jsem v tu chvíli nemyslel ani tak na to že bych si s ní vrznul – dobře kecám, myslel. Ale prostě záměr takovej nebyl. Do chvíle, kdy se sama svlékla a řekla si o to. Doslova. V hlavě mi bublal burčák, předemnou se nabízela sexy holka a tak jsem prostě nemohl odmítnout. Jak bych pak k tomu potom přišel, zahodit takovou příležitost. Pro chlapa je přeci vždycky zkušenost navíc dobrá. Křičela na lesy. Doslova. A já si to totálně užíval. Ale.. výhled na nedalekou zastávku mne docela znepokojoval, obzvláště když jsem věděl že ten autobus na kterej vlastně v tom lese „čekáme“ má jet každou chvílí. A ono se tak dokonce stalo? „No ty vole! Dělej, rychle musíme se oblíct protože ten bus už pojede. Jinak půjdem pěšky a to v tomhle stavu nedáme.“ S totálně rudým xichtem přibíháme jako poslední k autobusu. P. nastupuje první, není schopna pomalu ani zaplatit, nakládám za ní zapomenuté boty, platím lístek do Prahy a usedám vedle ní. Celkem se ta její opilost stupňuje, ale přesto má na tvářích úsměv a potichu mi do ucha děkuje… Za co? Za ten sex? Nebo za to jak se o ni míním postarat po cestě domů?

V průběhu cesty se jí samozřejmě udělalo špatně a tak vystupujem né na Dejvický ale mnohem, mnohem dřív. Poblila mi málem boty. Sakra. Už to začíná bejt hustý. Je z ní loutka, která zvrací. Super, hlavně že zvrací, aspoň se z ní ten nevstřebaný chlast dostane. A já to pěkně odseru. Po jejím vyvrhnutí mne chce políbit. S díky odmítám. Směju se tomu všemu, protože si tak strašně pamatuji to živé: „Já můžu pít co chci, kolik chci ale nikdy z toho nebudu zvracet.“ Muhahahaha. Jo, to známe. Velký řeči, malý činy. Po tom co se docela uklidnila a vypadala na to, že zvládne další cestu autobusem tak se nakládáme do busu od Suchdola a míříme na Dejvickou. Na černo. Bojím se, protože jsem zrovna nedávno platil pokutu a tak mám oči na štopkách. Revizor. Ne. Kurva. Ne, dobrý. Na Dejvický jako by nás dav z autobusu vyložil a zbývalo jediné, najít stanoviště busů směr Slaný a doprovodit P. až do autobusu.

Aby toho nebylo málo, celá Evropská je rozkopaná a zastávky tady samozřejmě nejsou žádný. Žádný informační cedule ze kterých by se člověk snadno dozvěděl, že bus tam a tam jede od tama. Nic. Bože. Ani člověk v kanclu dozorčího ani samotní autobusáci. To je fakt v hajzlu. P. usadím na nejbližší lavičku a mizím hledat tu podstatnou informaci. Po pěti minutách se vracím, P. zmizela. WTF? Kde je k sakru. Slečna si potřebovala odskočit, takže mi spadl kámen ze srdce když se vyřítila z nedalekého křoví. Poslušně jsem jí odprovodil až k autobusu do kterýho už zvládla nastoupit sama – uh kupodivu! Domů jsem odjížděl s podivným pocitem, že jsem měl jet s ní, ale znáte to. Za dobrotu na žebrotu. Měl jsem poslední pade a vsadím se, že bych od její máti dostal čočku za to že jsem jí tak slil dceru a ještě že přišla tak pozdě domů. Byl bych určitě vyhoštěn na ulici a domů bych se asi v tuhle hodinu ze Slanýho s 0 Kč v kapse dostal těžko. Doufal jsem tak tedy, že P. dorazí v pohodě a že mne o svém příjezdu obeznámí sms.

„Jsem doma. Poblila jsem půlku busu. Poznala nějakýho novýho kluka ze Slanýho. Nemusíš se bát.“

Což mne docela potěšilo, ale i rozhodilo. Ale, co. Taky jsem neměl jiný záměr ani jsem nepočítal s tím že by se to nějak mohlo vyhrotit. Byl jsem vlastně rád, za to super burčákový odpoledne a za super sex. 

Ráno den poté.

„Dobrý ráno, moc ti děkuji za včerejšek. Moc si toho nepamatuju a asi se mi zdál sen, že jsme spolu spali. Spali jsme spolu včera?“

No, co napsal jsem jí jak to bylo a doufal jsem že z toho nebude průser. S faktem se sžila a poděkovala, že jednám narovinu. Od tý doby jsem byl vlastně takový ten její „milenec“ na sex. Ani jeden z nás to nebral nijak vážně a z toho co vím, jsme byli spokojeni snad oba… Má to pokračování? Má, ale to někdy příště. 

Supermarket, dobrý sluha, zlý pán.

Mnozí z Vás určitě už někdy v rámci nouze, nebo v rámci možností svého uplatnění přemýšleli o práci v nějakém super/hypermarketu. A určitě si říkáte, jaká taková práce bude? Mnoho lidí si určitě řekne, že to bude pohodička, že si třeba sednou za kasu a budou kasírovat nakupující lidi. Někteří si představí vybalování zboží, jako jednoduchou a pohodovou práci. Dokonce už jsem slyšel i názor, že dělat skladníka v supermarketu je pohodička, kafíčko a cigárko. Tak bych Vás moc rád přivedl trošku do reality a pověděl Vám svou zkušenost a pohled na věc. A věřte, docela Vám to rozšíří obzory.

Příjmací proces

Někdy koncem června minulého roku, zrovna když jsem neměl práci se mi rozezvonil telefon. Hovor jsem přijal a v rámci něho jsem se dozvěděl o tom, že by o mne někde byl zájem. Na pozici, na kterou jsem psal snad před měsícem. Docela dlouhá doba, na to dostávat pozvání na pohovor, že? Říkal jsem si, zrovna nemám práci, někde po mne touží a nabídku jsem přijal byť jsem si určil datum pohovoru já, protože jsem se zrovna chystal na cestu mimo Prahu. Za pár dní nadešel čas a já se pomaličku blížil jednomu pražskému supermarketu. Nic velkýho, celkem malej supermarket uprostřed sídliště. Dojezdově byl od mého bytu vzdálen asi půl hodiny, což nebylo tak strašný. Šel jsem se ohlásit, jenže. Komu se chcete v supermarketu ohlásit, když tam sedí ženský na pokladně, někdo je za pultem se salámy a nikdo jiný se tu téměř nepohybuje? Tak jsem chvíli chodil po obchodě a čekal na vhodnou příležitost někoho zastavit a nechat si zavolat vedoucí. Ha! Odchytávám nějakou starší paní odcházející z lahůdek. S ruským přízvukem mi oznamuje, že mi vedoucí teda zavolá. Heuréka! O chvíli později ze zázemí vychází menší paní asi kolem čtyřicítky a vítá mne. Stručně se představujem a odcházíme do zázemí.

Tohle bude snad poprvé v životě kdy se ocitám v zázemí takového obchodu. Postupně procházíme vcelku malým zázemím. Krátká procházka je doprovázena výkladem kde co je a krátkým nahlédnutím do kanceláře mého možného zařazení. V hlavě si říkám: „Super, je to malý, skromný, je tam moc papírů a hromady dodacích listů, ale celkem dva slušný počítače.“ Jsem pozván do kanceláře manažerky/vedoucí kde usedáme ke stolu. Dostávám krátkou instruktáž o tom co pozice na kterou jsem žádán obnáší a kolik na této pozici budu dostávat peněz. Na rovinu, všechno bez jakýchkoliv nejasností. Rozhovor se otočil směrem ke mně a byla mi položena klasická otázka, jestli se mi to líbí a jestli mi není něco jasný. Vzhledem k tomu, že jsem práci potřeboval jako sůl tak jsem souhlasil. Přijal všechny fakta a následovalo nečekané. Byl jsem poprosen o to abych nachvíli šel ještě na prodejnu a prošel si jí, že si vedoucí zařídí hovor a hned se mi bude věnovat. Když si mne o pár minut později vyzvedla, tak mi oznámila že by mne brala. Jestli mám ten stejný názor i já. Souhlasil jsem.  Výběrové řízení bylo u konce a já seděl v kanceláři manažerky a sepisoval s ní nástupní dokumenty.

První menší zádrhel začal s mým vzděláním, ale ten byl hned efektně vyřešen a HR oddělení nemělo vůbec žádný problém s mým zařazením do managementu supermarketu. Ha! Win! Opět jsem porazil systém, který je obvykle nastaven nekompromisně. Ale tento úspěch vystřídal zádrhel číslo dvě, ten už teda nebyl zrovna díky mne ale spíše díky proceduře HR oddělení společnosti, které udávalo nejbližší datum nástupu od zaslání nástupních dokumentů. Měl jsem před sebou dalších 14 dní bez práce. Ale i tento zádrhel jsme rychle vyřešili, především proto že jsem zařídil všechno v den odeslání dokumentů na centrálu a že jsme trošku popohnali človíčka z HR, který dostal můj nástup na starosti. Dostávám den předem echo že 1. (né 12. jak byl původní záměr) si musím vyzvednout na centrále smlouvu a nástupní dokumenty potvrzené HR administrátorem a můžu nastoupit na první směnu.

První směna

Dle instrukcí s předešlého dne můj první pracovní den vlastně začíná někdy v 9.00 na centrále, kde se setkám s HR administrátorem (později jsem zjsitil že s administrátorkou) . Rychlé setkání na vrátnici, obdržel jsem neprůhlednou A4 obálku s papíry a byl jsem vyslán přes celou Prahu na svou „prodejnu“. Trošku jsem se loudal, abych tam nebyl moc rychle. Takže jsem jel tou nejdelší možnou trasou jakou jsem mohl jet. Měl jsem neskutečný stres. Nechtělo se mi tam, protože nesnáším to seznamování a prosazování v novém kolektivu. Na prodejnu jsem dorazil, před ní jsem si pořádně oddechl a vrazil dovnitř. Šel jsem rovnou už na drzovku dozadu do kanceláře manažerky. Lehké zaklepání, pozdrav a sebevědomé: „Tak jsem tady, v plné své kráse!“.  Během hodiny jsme stihli s manažerkou dovyplnit to co na HR připravili, podepsat smlouvy a ještě se mezitím seznámit s aktuální směnou. S pokladními, prodavačkami a dokonce i s nějakou brigádnicí z lahůdek. Dostal jsem první úkol. Do ruky mi byla vražena věc, kterou jsem v životě snad neviděl. Byla to nějaká Motorola symbol, ze které na mne nostalgicky dýchl Windows mobile. „Tohle je percona.. půjdete semnou na prodejnu a ukážu Vám jak se kontrolují ceny.“ Wow, já měl za to že těmhle věcem se říká terminál ale v pohodě. Jdem na to. Zcela primitivní úkol se nakonec ukázal jako krutě monotónní a hrozný. Bože. Píp. Píp. Píp. Píp. Dobrá cena? Dobrá cena. Píp. Píp. Na hovno. Kurva. Píp. Píp. Špatná cena. Píp. Aaaa… zešílím! Do toho, občas dotazy někoho z nakupujících, hnus. Bože. Občas to nešlo ani začíst. V hlavě mi zní: „Tohle je ta kancelář kurva?!“ V 17.h končím. Jdu slavit své narozeniny.

Školení (ne)školení 

V dalším týdnu jsem byl poslán na školení. Byla mi vybrána prodejna na okraji Prahy, pěkně až na konečný tram. Instrukce zněly jasně, zítra ráno se nahlašte u paní K. v 6:00. Ok. Umřu, ale budu tam. Ráno rozespale kráčím městem, ulice jsou prázdné a až na pár nešťastlivců, kteří také mají asi od 6.h stojím na peroně na Náměstí Míru. Jedu na Skalku. Na Spojovací. Hledám tu prodejnu. Buším na dveře na rampě. Jsem uvítán přímo paní K. je to má kolegyně na stejné pozici jakou budu brzy obsluhovat já. Paní v letech, s příjemným hlasem. Prováděla mne následující týden světem administrativy, účetnictví, personálními záležitostmi, skladovou evidencí a dalšími procesy, které brzy budu mít pod palcem i já. Učím se velmi rychle, prostředí je příjemné. Velká prostorná kancelář s okny, obrázky. Vše je urovnané, na svém místě a hlavně je tam klid. Na prodejně trávíme minimálně času, pouze ráno, před otvírací dobou kdy kontrolujeme chybějící zboží a skenujeme jej pro účely jeho doplnění, či zjištění jeho nedostatku. Poté už nás čeká jen kancelář, čerstvý vzduch z otevřených oken a vcelku pohodová práce v tempu, které si určíme. Padla obvykle kolem 14.h. Jestli takhle bude vypadat můj pracovní den, budu vcelku spokojenej. Všichni „podřízení“ se chovají s úctou, občas příjde o něco poprosit brigádnice, občas nějaký to razítko. Jo. To by šlo. Za týden ani né, jsem se naučil snad vše potřebné pro své samostatné fungování. Jsem neskutečně chválen a je na mne vzhlíženo jako na největší úspěch paní K. v předání znalostí novému pracovníkovi . Poslední den dostávám číslo na paní K. a pokud budu mít jakýkoliv problém, mileráda mi poslouží jako pomoc na telefonu. Moc děkuji za všechny informace, postupy a všechno co mi předala. Odcházím nerad.

Návrat do reality domovské prodejny 

Další dny už funguji sám na sebe. Zcela jiné tempo. Zcela odlišné podmínky a požadavky. Mám pocit, že na mou osobu je kladeno mnohem více práce než je zdrávo a že dělám i to co vlastně není v mé kompetenci. Začínám si uvědomovat, že tohle je můj začátek a že je na mne co si připustím k tělu a budu to dělat – jako že to na mne někdo hodil a nebo na co se vyseru a nechám to na tom, kdo mi to chtěl hodit na hlavu. Bohužel jsem moc dobrák a přijal jsem snad vše co mi bylo dáno. Což sice vyústilo v to, že jsem byl velmi váženým v kolektivu  a že ženský si mne velmi rychle oblíbily, ale měl jsem denně tolik starostí, že jsem myslel že mi praskne hlava. Najednou se padla v 14:30 nekonalo snad ani jednou. Dámy si mne velmi vážily a po čase – co jsem je naučil jejich úkoly plnit efektivněji na mne přestali své úkoly přesouvat a byly schopny se samy ujmout svého břemene. Samozřejmě když byly v pressu, tak jsem jim milerád vypomohl, pokud mi to čas dovolil.

Začal jsem bojovat s timemanagementem a snažil jsem si utvořit denní pracovní rozvrh. Časové termíny byly nekompromisní a pokud práce nebyla do té a té hodiny hotova, byl průser. Byl průser s objednáváním, byl průser s účetnictvím, byl průser. Buď se to projevilo tak že Vám volal dodavatel, že nemáte objednávku, nebo někdo že není něco hotovo a nebo ta ehm, ježibaba hlavní „nadřízená“ všech  na mé pozici, s tím že ani nepozdravila a rovnou mne seřvala že něco není a mělo to být. Bože. Nesnáším tuhle preciznost. U některých věcí jsem ji nedokázal pochopit. Třeba u reportů o myších na prodejně (stejně tam žádný nebyly) nebo u třeba reportů tržeb za minulý den, které jsme zpracovávali do Gdocs.  Po čase jsem zjistil, že některé časové termíny vlastně není uplně nutno dodržovat a že se můžu občas – docela slušně zpozdit. Za čas jsem si vybudoval svůj systém práce, který mi efektivně pomáhal zvládnout denní nápor administrativy. Dokonce jsem stíhal i svačit v čas k tomu určený. Dokonce jsem si stihl odskočit na cigáro na rampu se skladníkem – mimochodem tenhle člověk mne tam hodně bavil, byla s ním neskutečná prdel a jako jedinní dva chlapi v celým ženským kolektivu jsme si to tam pekelně užívali. Vtipy. Poznámky co pochopí jen chlapi a všechno možné okolo. Trošku mne mrzí, že jsme spolu nestihli zajít na to pivo. Co jsme furt domlouvali. Jenomže můj systém dost často narušovala jedna kolegyně – team leader (ve svý podstatě má podřízená) nesmyslnými úkoly, které nebyla schopna sama splnit – protože byla líná veš! Několikrát jsem se s ní musel pohádat a ukázat jí, že semnou bude muset jednat trošku jinak než se svými podřízenými. To byla ženská, která asi moc nepíchala a tak si to vybíjela na lidech kolem sebe. Byla hnusná, jízlivá a až nepochopitelně vysazená proti mně. Což jsem po čase pochopil, protože ona se z toho jejího místa obyčejný prodavačky s privilegiem velit, chtěla zahrabat v kanceláři, ale přišel jsem já, mladej a to místo jí pěkně zabral. Dalším narušitelem mého systému byly adhoc úkoly od vedoucí –vybalte, vyložte, přemístěte, pomožte, změňte. Není skladník, vyložte kamion. A tak jsem zjistil, že vlastně můj systém je k hovnu a že jej není možno dodržovat když je na směně píča podřízená a k tomu vedoucí, co potřebuje mít vše nejlépe hned hotovo, bez ohledu na to co děláte. Chyby, chyby, chyby, chyby, I to vznikalo, když jsem musel odbíhat od rozpracované objednávky. Místo 180 rohlíků, 180 beden rohlíků. Takže místo 180 rohlíků, objednáno 1800 rohlíků. A tak dále. Chyby v účetnictví, který se nedali vyřešit jinak než zdlouhavým voláním do Polska, kde jsem s polákama musel řešit svou chybu, tak aby seděly dokumenty, aby nepičovala banka, aby nebyl problém v trezoru. Takže pak bylo chybiček pěkná hromada.

Ostatní zařazení – skladník, prodavačka, pekař apod. 

K ostatním pozicím bych měl také pár slov, skladník není zas tak v pohodě pozice protože se nezastavíte. Sice si dáte tu pauzičku na kafe, na cigárko ale mezitím to dá pěkně zabrat. Jako skladník se člověk stará o široké spektrum věcí. Doplňuje nápoje, piva, stará se o výkup lahví o jejich evidenci, o objednávání nápojů/piva. Jednání s obchoďáky/doplňovači s nealka/alka, stará se o sklad, naskladnění/vyskladnění. Takže je to námaha, do toho obvykle plní i úklidový věci a občas nějaký ten ad hoc od nadřízených. Prodavači ti to nemaj taky zrovna lehký, práce na kase je vcelku vyčerpávající – obzvláště tedy po tom, co se musíte starat o své oddělení, protože tam něco není v pořádku. Třeba smrtelná kombinace je zelenina+pokladny. To se s prominutím z práce poserete. Budete se starat o sklad zeleniny, o krájení, vážení, čerstvost, jakost, kraviny, úklid a mezitím budete lítat na pokladnu čumět na xichty nasranců co stojí v řadě a chcou už konečně zaplatit. V pekárně má člověk celkem klid, teda, pokud není před otvíračkou a nemusí rychle zpracovávat přicházející pečivo, k tomu rychle péct předpečené pečivo a ještě k tomu se starat o to aby byly ceny ok. Každopádně je to hodně na hlavu, bude Vás to pravděpodobně vyčerpávat nejen fyzicky ale taky hodně psychicky. Protože jakmile jste, jak jsem říkal: „na bojišti“ tak Vás dokáže nasrat kdekdo. Debilní dotazy zákazníků. Důchodci co si chcou povídat zrovna když něco musíte rychle udělat protože – nadřízený. A já nevím co ještě.

Suma sumárum 

Závěrem tedy, pokud chcete dělat za vcelku malý peníze a přitom mít nervy na špacír, denně se tam (ne) těšit a mít občas fajn a občas úplný kretény kolegy, tak je supermarket to pravý kam zamířit. Jistě Vás tam zaměstnaj a milerádi Vás naučí tomu jak respektovat autoritu nadřízeného – tedy, pokud mu zrovna nenadáváte do pičí a kurev mezitím co je otočenej zády. Budete mít občas nasráno v kalhotech, protože Vás můžou téměř rychle a snadno vyhodit za to že se na někoho blbě podíváte. A nebo vlastně, všechno je o lidech. Takže kdyby tu práci nadřízených občas nedělali lidi co by jste nakopali, zákazníci by nebyli nasraní z domů a nesnažili se Vám tu práci co nejvíce znepříjemnit a kdybychom vlastně byli všichni víc v klidu, tak by se to dalo i krásně přežít a bylo to i fajn, v pohodě. Já jsem tu práci ukončil z několika důvodů a to i přesto, že jsem měl slušně nakročeno na menší povýšení (všiml si mého „talentu“ districtmanager) a to protože jsem nezvládal práci od 6.h ráno, to že jsem neustál to neustále tempo s bičem za zády, to že jsem byl na ten dril neadekvátně ohodnocen a vůbec, mé rebelství by stejně brzy někoho nasralo a letěl bych jak špinavý prádlo. 

Před a po Vipassaně

Někdy v průběhu léta jsem se rozhodl, že absolvuji kurz meditace Vipassana. V říjnu jsem to odklepl a už se jen celkem těšil na to co z toho bude. Hlavně jsem si od toho sliboval urovnání myšlenek a vůbec takové celkové odpočinutí od všech těch problémů a strastí kolem mne. Popisy i reference absolventů něco takovýho téměř slibovaly a já jim i věřil. Dvacátýho prosince jsem se sbalil a vyrazil na cestu. Kurz měl začít 21. Prosince a tak mi zbýval den v Praze. Ten jsem strávil bohémsky na pivě s Okšajem, jeho spolubydlou panem Želvou, Tondou a dalšíma. Zakončení večera nad drahým rumem a nejdražším jídlem posledních dní značilo pořádné užití poslední chvíle kdy jsem si mohl užít těchto radostí. 

Den na to jsem vyrazil do Plzně kde jsem se sešel ještě s K. se kterou jsem strávil několik hodin v Plzni. Dělali jsme kraviny, dali jsme si odpornou kávu v zapraseným hrnečku. Samozřejmě v kýblu a ještě k tomu hnusnou. Kavárna Beruška, prosím pěkně. Objednával jsem espresso a ještě prosil o to nejmenší co umí udělat a naznačoval co přesně chci. Byl jsem moc zklamán a svou poslední kávu před následujícími 10 dny jsem si vůbec neužil. Taky jsem čekal, že si před těmi deseti dny užiju i nějakých kravin v posteli. Na což taky nedošlo. Tak mi osud aspoň nadělil dobrý pivo v Plzeňský nádražce. Víc nic. 

V nádražní hale jsem po domluvě potkal Vidlmberka, kterej těch 10 dní zcela náhodně měl absolvovat také. Super! Budu tam mít známýho. Usedáme do rychlíku směr Most a celou cestu moc nemluvíme. Jsme skleslí. Jde na nás vidět strach. V našem vagonu jsem zahlídl i spoluvězeňkyni o který mi řekl P. ale čuměla tak voprskle a vůbec neodpověděla ani na má písmena zaslaná tak tejden zpět – tak jsem ji probodl pohledem a usedl zpět na svý místo. Tohle jsem musel udělat ještě asi pětkrát protože z toho piva co jsem si v Plzni dal jsem se musel jít tolikrát vychcat. Což znamenalo v týhle soupravě cestu přes celej vlak. A pak zase zpět. V Žihli jsme vystoupili, stejně asi jako půlka vlaku. Stál tam týpek a lákal na svoz do toho centra. My s Vidlmberkem jsme mu na to hodili bobek – stejně jako ostatním co šli pěšky ve skupince. Asi se moc těšili. My jsme se v klidu najedli na nádraží. A co nejpozději se strachem v očích vyrazili na nejdelší cestu, která k centru vedla. Bloudili jsme chvíli lesy, obdivovali bludný kameny a zdravili náhodný turisty. Ani se mi z té přírody do nějakýho lágru nechtělo. 

Když jsme dorazili, jakože naschvál až za tmy a pět minut před uzávěrkou registrací. Byli jsme vyzváni k znovuvyplnění registrace – oh bože, proč jsem ji vyplňoval na netu asi?! Fajn v pohodě, všichni tam vypadali nějak divně. Měl jsem z nich takovej zvláštní pocit a nevím jak jej slovy popsat. Budova na mne zprvu působila hrozně komunisticky a to jsem ani nevěděl jak na mne bude působit v následujících dnech. Záda bolela.  Z toho těžkýho batohu a tý cesty sem. S Vidlmberkem stačil jenom pohled a byli jsme zaměstnáni výbuchem smíchu. Úvodní ubytování jsme docela zvládni, samozřejmě že nás rozdělili na jiný pokoje. To neměli. Dostal jsem nějakýho týpka z Brna. Nepamatuji si ani jeho jméno, ale nebyl mi zrovna sympatickej.  Vidlmberk dostal nějakýho asi snad pedanta – měl postel ustlanou jak děti ve školce a věci uložené do komínků. V tu chvíli jsme si naposledy asi řekli, že to tady absolutně není pro nás. Stihli jsme províst i nějaký kraviny, jako třeba otočit kolo označující den kurzu na 10. a pak se tomu ještě deset minut smát. Pak už nám definitivně zklaplo. Pomaličku nás usazovali do meditační haly a von tam zmizel za závěsem jako první. Někdy o chvíli později jsem šel já a víte co? ONI ! Oni mne posadili hned za něj. Bože, kroutil jsem hlavou a viděl ty výbuchy smíchu, které rozesmějí celou meditační halu při každým meditačním sezení. 

Začaly instrukce, nějaký úvod a nějaký kraviny v nějakým cizím jazyce. Samozřejmě ujištění že nejsou sekta, náboženský nebo něco takovýho. Asi proto, protože to tak celý vypadá a má to i ty prvky.

První den skončil a já se obával toho co mne bude čekat ve dnech následujících. Oprávněně.  První den ráno jsem vstal přesně ve 4 hodiny, na zazvonění toho kreténského zvonu, kterej jsem začal nesnášet už ve chvíli kdy jsem slyšel jeho první tón. Bože! Ve čtyři hodiny ráno a já jsem vzhůru? Jako, vzhůru po chvíli spánku? BOŽE! Umyl jsem si zuby a šel poslušně do meditační haly. Seděl jsem tam dvě hodiny a chtělo se mi spát. Snažil jsem se poslechnout příkazů. Zatím se mi to dařilo. Byť to byly kraviny. První snídaně. Hmmm. Dobrá. První oběd. Hmmm.. Dobrý. Vegetariánský. Blížil se pomaličku večer a konec prvního dne a s tím i rozpravy. Taková nějaká rádoby přednáška. Poslechl jsem ji. Zničenej. Bolely mne záda, všechno. Každopádně po první rozpravě se to ve mne zlomilo a řekl jsem že takový píčoviny, který mne měly slušně zmanipulovat – ať už to byl záměr nebo ne – nedůvěra ve mne prostě stoupla. Druhý den to samý, akorát s tím rozdílem že už jsem na meditacích spal a měl sny. V sedě. Hahaha! Jsem nevěřil vlastní mysli co mi přednesla. Dostal jsem rýmu a začalo mne bolet v krku. Instrukce zněly: Pozorujte dech v trojuhelníkové oblasti krajů vrchního rtu a nosních dírek. Moody:“ JAKO KURVA JAK ASI KDYŽ MÁM RÝMU??!“ Zvonek. Nervy. Ten cikán či co to bylo předemnou smrdí a ti sloni na jeho dece mne serou. Furt se vrtím, nemůžu sedět. Chci se zvednout a zařvat jak mne to nudí a že odcházím. Ale nechtěl jsem jim to kazit. Zatím to vypadalo že se asi baví. 

Jsem nemocnej asi, na mysl prej. Kecy v kleci, přemýšlím že uteču. Vymejšlím v mysli možnosti útěku a získání zpět svých cenností. Koukám z okna na nádherný hvězdy. Brečím. Stojím v županu na balkóně kde mrzne jak sviňa ale ty hvězdy na nebi mi za to stojej. Je to krása. Odcházím na pokoj, jdu si dát sprchu ulehám. Ten bastard co je semnou v pokoji na mne furt mlaská abych asi odešel nebo co. Vymejšlím způsoby jak ho zavraždím. Mlaská. Debil! Mlaskavej! Meditace ráno probíhá tak, že sedím na židli a spim. Ten čurák můj spánek ruší tím že mlaská! Vole! Hodím po tobě židli. Nemůžu říct ani slovo nic! Ah! Bolí mne v krku, mám celkem horečku, rýmu. Odcházím, konec. Píšu vzkaz pro Vidlmberka. Dvě hodiny vymejšlím způsob jak mu to předat. Nakonec ho odchytím a předám mu to. Potkávám ho o chvíli vycházet ze zakázané části kurzu. Předává mi vzkaz. WTF? Nic neříkající vzkaz. Dostali ho! Maj ho v hrsti! Jdu za Coursemanagerem oznámit rezignaci. Donutil mne k rozpravě s učitelem. Učitel mi říká to co jsem slyšel už milionkrát od chraptivého Goenky. BOŽE? Maj ty lidi tady vůbec vlastní myšlení, přišel jsem se závažnými starostmi a jediné co mám dělat, je dýchat. Hm. Jak asi když mám rýmu a sotva dejchám. Mám si to rozmyslet. Rozmyslel. V půl třetí balím a mizím. S přáním všeho dobrýho a poděkováním za pohoštění. Takhle jsem skončil. Jednoduše a prostě jsem nenašel ani nic dobrého v tom učení – byť jsem si určitou podstatu vzal k srdci a myslím podle ní. Nemohl jsem to praktikovat tak jak jsem měl a vůbec mne štval způsob provedení. Tolik asi k Vipassaně, kterou okusil Moody. 

Pro zajímavost Vidlmberk to vydržel opravdu těch 10 dní a jeho názor mne jen utvrdil ve správnosti mého rozhodnutí - takže ničeho nelituji. Protože nebejt toho rozhodnutí, nebylo by jiného dobrodružství.                                                                                                              

Moodyho Vánoční příběh

Po třech dnech mučení mé mysli, po třech dnech absolutního odříznutí od civilizace, po třech dnech dlouhého rozhodování užitečnosti tohoto konání jsem se nakonec rozhodl pro opuštění tohoto komplexu. Během dvou hodin jsem se vlastně ocitl uprostřed lesů někde asi pět kilometrů od Žihle. Wau! Venku byla docela zima, ale já jsem se na ni docela dobře připravil. Byl jsem docela dobře oblečen, měl jsem na zádech takovou zátěž, že kdybych se pár metrů proběhl opotím se jako v létě.  A byl jsem smířený s tím, že zima prostě je. Bylo mlhavo a trošku mrholilo. Zhodnotil jsem kolik peněz mi zbývá a zjistil jsem že ubohých asi 300 Kč. Hm. Za tohle se nedostanu zpátky na Moravu…

Pomaličku jsem se vydal vstříc lesům, vstříc žluté značce vedoucí až na nádraží v Žihli. Mlha houstne a já se začínám trošku obávat o to co se mnou vůbec bude. Mlha. Les. Vyčerpání. Proč vyčerpání? Protože jsem moc nesnídal a oběd jsem také vynechal. Kručelo mi v břiše a tak jsem vytáhl nouzovou müsli tyčinku. Cestu jsem si krátil kraťoučkými hovory protože mi stále uprostřed tý mlhy a lesů vypadával signál. Takže co chvíli lesem zněl můj řev! Kdyby se mi tam něco stalo, nikdo mne snad ani nenajde.  Doufám že se dostanu na nádraží a tam mne jízdní řád potěší tím, že mi prozradí že ještě pojede vlak směr Most. Po cestě tohoto vlaku mám totiž rodinu, kam bych se mohl na chvíli uchýlit než bude možno jet stopem až na Moravu. Bohužel ale, bylo 24. Prosince a vlaky už téměř nejezdily. Poslední odjel někdy před třetí. Já bohužel na nádraží dorazil o hodinu později. Volím tedy variantu jízdy do Plzně, chytám poslední vlak a za 75 Kč si kupuji jízdenku na Plzeňský hlavní nádraží. Raději přeci budu trávit štědrý večer v Plzni než někde v Žihli kde není hospoda ani čekárna.

Do Plzně přijíždím někdy kolem půl šestý, stále přemejšlím co se mnou bude. Nechci trávit Vánoce někde v háji, bez peněz a už vůbec si nechci připustit to že bych takhle musel přežít následující dva svátky. Bože. Snažím se zkontaktovat snad celou republiku známostí. Nikdo však nemůže, či není schopen mi pomoci. Si říkám, jak jsou všichni hodní. Stojím před rozhodnutím zda li utratit 100 kč za cestu do Prahy, nebo ne. Říkám si, že mám naštěstí ještě klíče od místa na hlavním nádraží kde by se dalo v pohodě přečkat ten čas. Rozhodnutí padá těsně před příjezdem rychlíku od Chebu. Kupuji jízdenku u přepážky a loučím se s Plzní. V rychlíku si zabírám prázdné vyhřáté kupé a najednou se cejtím o mnoho lépe.  Jako bych ve vlaku byl jako doma. Přál jsem si ať ta cesta neuteče moc rychle, ať se mohu kochat noční krajinou ať mohu poslouchat jízdu vlaku ať se nemusím o nic starat. Po cestě jsem nakonec ještě obeznámil rodinu v Karviné o tom, že se domů určitě nedostanu, že nemám peníze. Jejich reakcí bylo, že mi jízdenku zaplatí. Tak jsme nakonec půlku cesty smskovali a řešili jakým způsobem to půjde. Nakonec jsme se shodli na tom že dobít mi INkartu bude nejvíce ideální způsob. Slibuji že v Praze na Hlavním nádraží hned zjistím jestli to je vůbec možný. Když jsem přijel na Hlavní nádraží v Praze tak jsem okamžitě běžel k přepážce abych se pokladní zeptal, zda li je vůbec možný mi takhle na dálku dobít IN kartu.  Paní za přepážkou můj dotaz trošičku zaskočí a tak se na svém počítači prokliká až k akci dobít IN kartu a vyskakující hláška přiložte kartu ke čtečce nám oznamuje že na dálku to bohužel jinak než přes e-shop nepůjde. Bohužel. Koukám na ní smutně a vymejšlím další možnosti jak dostat jízdenku do Karviné. Nakonec se na mne smutně podívá a poví mi že mi asi více pomoci nemůže.
Odcházím od přepážky smířený s tím že Hlavní nádraží bude to místo, kde nakonec strávím štědrý večer.  Různě jsem vysedával po lavičkách. Přemýšlel. Až mne napadlo, že půjdu ke klavíru který na tomhle nádraží je. Že si k němu sednu a budu jen tak hrát.. nic.. a přesto něco. Ale předběhla mne parta bezdomovců, seděl jsem tam nakonec u nich. Poslouchal jak krásně hrají a brečel z toho, jak moc dojemný Vánoce uměj bejt. Lidé bez domova tam jen tak seděli, smáli se a bavili se hudbou z tohoto úžasného nástroje. Mohly ty Vánoce bejt originálnější? Já si myslím že asi ne. Kdo tohle nikdy nezažil tak to vlastně ani nepochopí.

V zápalu breku se mi ale přesto zasteklo po jídle, po jídle domácím. Po jídle Vánočním. Chtěl jsem řízek, salát a všechno okolo. Chtěl jsem se tak moc cpát až by mi z toho praskalo tělo ve švech. Tak jsem si řekl, že si pod stromeček nadělím hlášenku z vlaku. Že bohužel, když dráhy nejsou schopny ulehčit svým zákazníkům od peněz které mají ale ne momentálně u sebe tak budu muset jednou v životě porušit vše co můžu. Bude ze mne OBČANKÁŘ! Náhodou zrovna ohlásili Šíravu, o hodinu dříve ji přistavili k pátému nástupišti a já se pomaličku přibližoval svému vlaku, ve kterém zažiji nejdražší svezení vlakem v mém životě.  Přicházím a nějak mne z toho žere svědomí, i když jsem zatím nic neprovedl. Byl jsem vinen ještě dříve než jsem se provinil. Stál jsem tam, hleděl jsem na návěstidlo a čekal na světla lokomotivy, když v tom z druhého nástupiště ozvalo se: „Mooďas?? Jsi to ty?! CO ty tu?“ Byl tam můj bejvalej spolubydla! Zrovna přijel od Stránčic. Ani nevíte jak rád jsem ho viděl. Šel jsem za ním a poprosil ho o pomoc. Ani neváhal. A během chvíle mi půjčoval peníze na vlak. Nevěřil jsem tomu, opravdu ne. Rychle jsem běžel přes celý nádraží, protože jsem batoh nechal u něj na mašině. Běžel jsem k té samé pokladní a oznámil jí že jsou Vánoce a že o Vánocích se dějí zázraky. Měli jste vidět, jak se jí rozzářily oči. Jak se usmála. A jak mi chvíli nechtěla věřit. Do chvíle než se podívala na příjezdovou tabuli a opravdu viděla vlak od Stránčic. Vydala mi lístek a já běžel zpátky za spolubydlou. Chtěl jsem mu moc děkovat, ale mu se blížil čas odjezdu a mne také. Rozloučili jsme se, ještě jednou jsme si popřáli všechno hezký a já zmizel v podchodu a on se svou mašinou ve Vinohradským tunelu.  Pak už mi zbývalo jen překousnout čtyři hodiny v prázdném kupé mezinárodního rychlíku. Zvládl jsem to, střídavým spánkem a střídavým hleděním a chytáním jiskřiček z lokomotivy. Najednou, ve tři hodiny ráno ocitl jsem se vlastně na druhé straně republiky s úžasným pocitem a vůbec nehorázným pocitem štěstí. Utíkal jsem „domů“ kde mne opravdu čekal řízek a salát a dokonce i nějaký ten dárek!

Santa dobroděj spolubydla! :) Tímto mnohokrát díky. (Nejsem autorem fotky.)