Deset deka Moodyho myšlenek 12.

To si tak na začátku týdne totálně vyleješ hlavu až ti z toho je tak špatně, že chceš umřít. Pak se tady zmíníš o nějakým odjezdu a ejhle, bylo to vlastně jako skočit do tobogánu. Najednou za pár dní zařídíš několik zajímavých věcí. Koupíš jízdenku do Vilniusu za 85 Kč. Na leden. Samozřejmě jednosměrnou. Proč? Protože chceš. V pondělí si měl v plánu odjet? Aha. Dobře, proč ne. Ale takhle bez jakýhokoliv plánu? Ono je to fajn, když je ti jedno kde v noci složíš hlavu, protože je prostě léto. Ale ono není a tohle nemůžeš jenom tak udělat. Co budeš dělat? Jo, ty vlastně jedeš na měsíc do německýho městečka s názvem Bad Langensalza. V průběhu týdne se ti totiž naskytla příležitost jet tam na Workaway program. Takový to, když tě někdo osloví a ty tu nabídku neodmítneš. Protože ti příjde super. Stačí zmínka, že píšeš knížku a dostaneš nabídku další. Mohl bych vlastně minimálně na rok zmizet a mít zázemí pro psaní. Velmi výborný zázemí. A tak jedeš. Sice na měsíc, ale tím to všechno vlastně začne. A pak už to půjde zase samo.

Včera jsem si vlastně udělal zase takový "rozlučkový" večírek. I když o tom vlastně nikdo nevěděl a nikdo asi zřejmě netušil že to tak beru, bylo to naprosto úžasný. Až na to že jsem to celkem celý posral. Ale snad jsem to pak svou spontánností odčinil. Byl jsem fakt mimo, byl jsem naštvanej ještě z něčeho, co vlastně byla tak trošku kravina. Prostě s některýma věcma já neumím pracovat. Ale co na to říct. Snad jen, že to bylo. Samozřejmostí bylo opět to, že jsem proužil všechny peníze, který jsem měl připravený na to abych je vyměnil na eura. Takže, pojedu bez peněz opět. O to lepší to zas bude. Poznal jsem dvě celkem fajn holky, i když na první pohled zdálo se, že se s nimi nesnesu. Ne, kecám. Když se vítaly a já seděl opodál s pivem, říkal jsem si: "projděte kolem mne a já Vám povím, ať se raději smějete než pláčete a že bych Vás chtěl pozvat na pivo." . Ale neprošly. Seděly za rohem s dalšíma mýma známýma. Něco uvnitř se zaradovalo. Nakonec to všechno bylo ještě mnohem lepší. U piva jsme nezůstali. Vypili jsme čtyři vodky. A pak se děly takový, věci že bych to vlastně ani nečekal. Popravdě, dlouho jsem nemrznul před hospodou jenom v košili. A jenom protože, prostě... uvnitř to nebylo vono. Ve stavu "beztíže" jak já říkám. Opět. Aspoň na půl hodiny. Snad i kdyby sněžilo a z nebe padaly trakaře, tak by mne to v tu chvíli nerozhodilo.

Teď si tedy balím, přemýšlím jaký si sebou vzít knížky. Jaký vzpomínky tady raději nechat, nebo jaký si vzít s sebou na cestu. Nejraději bych popravdě všechny. Jo, taky neustále přemýšlím nad tím kde jsem mohl ztratit rukavice a kde zůstaly mé stopařské fixy. Opravdu nevím. Taky jsem se dost zdráhal sem vůbec něco psát, protože je mi blbě. Samozřejmě ještě ze včera. Nejenom že mám něco s kolenem, ale taky mám roztrhaný i kalhoty. Takže, suma sumárum: jsem v takovém rozpoložení zvláštním. Ale přeci bych Vás nemohl nechat měsíc čekat na další psaní, který příjde. Takže jsem se musel uráčit porazit kocovinu a zasednout za klávesnici. A opět tady vypotit něco ze svých myšlenek. Jo a abych nezapomněl, co si chci zapamatovat to, jak mi brácha říkal jak jedna "vyděděná" část rodiny čuměla nad tím kde teď cestuju. Kde jsem byl. Kde budu. A co jsem si dokázal zařídit. prostě: "nečekali jste co? Jsem přeci nevzdělaný primitiv". Takže, tímto se zas na nějakou dobu loučím a těšte se na další psaní! Bad Langensalza čeká.

Několik rozhodnutí

Čtyři dny. Přesně tak málo stačí k tomu abych udělal několik špatných rozhodnutí. Ta rozhodnutí mne dostala opět tam, kde jsem. Takže tak trošku do háje. Protože z nich mám docela neblahý pocit. Jako vždycky za to mohly a můžou peníze. Ale taky i chlast. Mám poslední dobou asi docela problém. Ztrácím se v tom. Stačí se k tomu přiblížit a pak už se nezastavím. Obvykle mne zastavilo až svítání a neskutečně velká ožralost. Sakra. Tohle byl přesně problém, který jsem neřešil - když jsem neměl peníze a byl jsem odkázán sám na sebe. Teď jsem se zastavil. Na špatném místě. V rodišti špatných rozhodnutí. Chvíli jsem k tomu měl jiný důvod, ale ten již pominul. Bude tedy třeba opět zvednout kotvy? Parník odplouvá?

Hlavou mi zní několik slov, která jsem si donedávna opakoval. Vidím pár chvil, který jsem si v hlavě uchoval. A říkám si, čím jsou vzdálenější, tím je pro mne horší představa, že se ještě někdy vrátí. Dost mi v hlavě leželo pomyšlení na ty chvíle který jsou minulostí. Ani né tak, že by to bylo špatný nebo to, ale prostě příjde mi že poslední dobou jich bylo tak trošku málo. Možná bych mohl zase říct, že jsem zase nespokojený s tím, kolem čeho se teď motá můj život. Možná bych měl opět něco změnit. A tím bude to, co je v tuhle chvíli tak trošku problém. Místo. Lidi. A mé závislosti. Po pondělní prohýřené noci v divné společnosti, na divném místě a s divnými aktivitami si říkám, že tohle by mělo skončit dřív než to bude problém větší, než dokážu sám ukočírovat. Možná bych svůj alkoholismus, měl vrátit někde do dob A. možná ještě mnohem dál, těžko říct. Měl bych něco udělat s volným časem, který k tomuhle přímo vybízí.

Možná bych se mohl zase na chvíli vrátit do normálního života. Možná bych si mohl najít někoho s kým budu moci trávit čas. Někoho komu budu moci čmuchat do vlasů. Někoho s kým proležím celý dny v posteli, jenom protože budeme moc líní na to abychom dělali něco jinýho. Někoho s kým se budu smát i při přípravě toustů. Prostě, to co mi teď chvílema dost chybělo. Takový to škádlení. Provokativní sms. Pocit, když tě někdo škrábe po zádech. Na to vlastně teď poslední dobou vzpomínám. A zjišťuju, že je mi jedno kdo se v těch představách objeví. Obvykle to jsou holky z minulosti. Ať už je to J. nebo paní Výpravčí. Nebo kdokoliv jiný, třeba K. s cellem. Prostě je to tak akutní potřeba, že si ji vysním pokaždý tak jak zrovna chci. A přitom to není tak, že bych nebyl schopný to cítit, ale vzpomenu se na to jak jsem se zrovna cítil s nimi, v tu chvíli kdy jsme to spolu prožívali. Matně si vybavím při psaní, jednu situaci. Byl jsem s J. poprvý u ní doma, měli jsme spolu hezký večer. Koukali jsme na film. Popíjeli víno. Jedli jsme parmazán. Souložili. Druhý den jsme jeli jejím autem na výlet. A já u ní pak vařil oběd. Ona mi jenom přihlížela. Objala mne zezadu, když jsem krájel brambory. A i když měla poznámku, která mne pak docela srala, tak to bylo fajn.

Teď nastává ale zase otázka, jsem vůbec ještě schopný tohle udělat? A jsem si jistý, že existuje někdo kdo by v dnešní zvrácené době mohl ještě něco takovýho chtít taky? Nedávno jsme s kámošem probírali opět ženský. On je takovej docela čestňák, nijak asi moc není zkažený, ale dostává od ženskejch celkem čočku a dost špatnej příklad. Samý nevěrnice. Prostě samý divný holky. A já se mu poslední dobou snažím jen říct, že je to asi bohužel tak. I když bych mu raději byl příkladem. Ale jak bych já mohl bejt příkladem, když jsem poslední dobou zažil jen pár nezávazných nocí. Ze kterých má člověk nic, akorát se jim jednou zasměje. A vzpomene si na ně jako na nezbedné mládí. Taky mi dost v hlavě leží, co třeba nejezdit do Prahy a odjet někam "dál". Zase? Nastává otázka. To bys chtěl? Chtěl i nechtěl. Ale co když ta "moje" čeká někde za hranicema? Zrovna v pondělí mi psala Eva (ta holčina z UK, co mne vezla stopem z Calais do Plzně), jak čeká na nádraží na svýho přítele. Úplně jsem si tu chvíli představil. Její přítel je z Nepálu. A našli se tam kde se našli. Budou mít svatbu v Nepálu. Ta holka musí být úplně šťastná. Takže, to že je člověk na cestách, může být vlastně pozitivní - protože můžu potkat někoho speciálního. Kouzelného.

Shrňme si pro a proti, vyvoďme závěr. Když zase vyrazím na cesty, potkám lidi, kteří z mého života udělají zase něco na co budu pyšný. Budu moci deabtovat, budu se moci smát a tentokrát budu mít v kapse i nějaký drobný, což bude výhoda ve chvílích kdy bude úzko. Nevýhodou může být počasí, které není zrovna ideální pro to jezdit stopem po Evropě. Ale, jak se říká: "Není špatné počasí, není zima. Je jenom špatné oblečení." Takže co kdybych se prostě jenom vybavil o něco líp? Taky je dost možný upravit bágl tak, abych netahal zbytečnosti. Což bude vlastně docela nutný udělat, protože posledně jsem se tahal opravdu s něčím nesmírně těžkým. Zbytečně. A nic dalšího mne v tuhle dobu nenapadá, snad jen že v pondělí musím na úřad. A taky bych možná i rád stihnul přednášku kámoše co byl v Maroku. Takže odjezd? Myslím, že mne nikdo nebude chtít ani zastavit. Že to pro všechny bude jenom přínosem. Minimálně pro mne.

V zajetí

Středa fuč a v hlavě ti znělo: "Pokud Vás vybereme, tak se Vám do středy nejpozději ozveme." K tomu ti neustále matka něco vyčítá. Začínáš cítit nespokojenost se vším. Snažíš se tomu jenom smát, ale moc to nejde. Přemýšlíš o tom jaká by ta tvá cesta měla být. Sedíš jenom tak před televizí na který si chceš pustit film, nakonec usoudíš že VHSka jako médium bude docela dost nostalgický. A tak si nostalgicky pouštíš film, na který si naposledy koukal snad někdy před deseti lety. Možná i víc. Ležíš a stále se ti hlavou honí několik myšlenek. V tom vidíš jak přichází máti a chce tě nasrat. Rýpe do tebe až do chvíle kdy se poslušně zvedneš a oblečeš se. V hlavě ti najednou zní: "Seber si všechny věci a zmiz." Bereš ale nakonec jenom knížku, pár věcí a kolo. Mizíš ven. Jsi docela naštvaný. Nevíš teď co dál. Koukáš na to jak máš upuštěný gumy. Napadne tě jet je nafoukat k otci do garáže. Tak mu píšeš a on ti hned volá.

Když tam přijedeš čeká tě tam s drobnejma, ať dojdeš do vedlejší hospody pro piva. A tak tam kráčíš. Uvnitř sedí jen jeden nějaký chlápek. Barmanka je jako obvykle nasraná, že po ní něco chceš. Mezitím se snaží někomu dovolat. Pivo ji neskutečně pění. Z telefonu zní obsazovací tón. Žádný hovor se nekoná. Podává ti pivo v zasraných skleničkách. Po stěnách stéká pěna. A ty odcházíš. Modlíš se ať zrovna nikdo nevchází, protože ve chvíli kdy otvíráš dveře za nimi držíš i jedno pivo. A to by se rozlilo. Když dorazíš zpátky, máš už nalitou pulku. Přichází chlápek ze sousední garáže a nese flašku pálenky z malin. Je celá voňavá. Klopíš do sebe panáky a debatuješ o všem možném. Na chvíli vypínáš mozek a netrápí tě to. Najednou se v tobě objevuje mírná naděje, na to že to všechno bude fajn. Chlápek odchází a ty si foukáš kolo. Protože to je přeci to, co jsi měl udělat. Táta ti nalívá další pulku, chce už jít domů, ale ty povíš: "Ne, ještě nechoď, pokecáme jenom tak jako syn a otec." Chvílema brečíš, jak se mu snažíš vysvětlit některé věci na rovinu. Jak ze sebe dostáváš všechno co tě žere. Stejně tak i on. Vytáhneš věci, který jsou už dávno mimo, ale musíš protože když tam tak před tebou stojí přiopilý připomíná ti tu špatnou chvíli.

A tak tam brečíš, směješ se a uvnitř se zoceluješ. Cítíš jak tě ovládá alkohol. Doslova jsi v jeho pařátech a říkáš si zrovna, že bys neměl jezdit tam odkud jsi vyjel. Že dnes pojedeš spát, vlastně je ti všechno jedno, nepřemýšlíš nad tím. Nevím jak je to možné, jedeš ožralý na svém kole. Ani už nevíš kudy. Snažíš se vyzvednout paměťovku, ale nikdo ti neotvírá. Zvoníš jak ocas na svou kámošku v takovým stavu, že by sis za to na druhý den nejraději dal facku. O hovoru do Plzně raději ani už nemluvíš, protože stejně nevíš co jsi říkal. Pravděpodobně to byla ale nějaká hrozná píčovina. Jezdíš na kole s vypuštěným zadním kolem a evidentně tě to vůbec nesere. Jezdíš po parku. Chytáš rage a strháváš tachometr. Třískneš s ním o zem a opět bulíš jako malý děcko. Lezeš na lešení. Ale v půlce si to rozmyslíš, protože máš vlastně dole kolo. No a ráno se cejtíš jako největší debil. Je ti blbě a říkáš si že přišel další den, jak s ním naložíš?

Deset deka Moody myšlenek 11.

Pozitivní myšlení. Ono to občas funguje. Ani to nečekáš a když se chce, nějak se i daří. Byl jsem v domě byrokracie zařizovat nezbytnosti pro následující období a vše se vydařilo s takovou rychlostí, že jsem to ani nečekal. A když jsem dva dny poté rozbalil dopisní obálku s psaním, obohaceným kulatým razítkem, nestačil jsem se divit. Opravdu jsem vše zařídil ve středu a ve středu již bylo rozhodnuto. Možná tomu napomohly ty zvláštní okolnosti, možná jenom to že jsem doufal. To už je těžko říci. Každopádně zařízeno. V posledních dnech se mi taky zachtělo dalšího TrainTripu. Poslední takový jsem absolvoval v roce 2009  a stálo to opravdu za to. Vzpomínky zůstaly a tak nějak se semnou roky nesly. A nijak zvlášť jsem nestrádal, dost jsem se toho najezdil v práci a když mne vyhodili tak i ve svém osobním volnu. A když bylo nejhůře, červená kartička s měsíčním kupónem mi v rámci PID zařídila svezení do aleluja.

Tentokrát se naskytla příležitost, nazvěme ji v rámci dnešního článku příležitostí číslo 1. Mé zdroje napověděly, že se opět chystá akce ve spolupráci s Lidlem. Lidlenka! Za rozumnej peníz, možno projet celý svět. Ehm, teda jenom ČR. Ale i to je za dvě kila dost. A tak jsem se začal schánět, protože jak nemám s kým vytáhnou paty z "baráku" tak akorát plodím kraviny. Jenomže nastal problém, nazvěme ho problémem číslo jedna. "Bohužel, jízdenky jsou vyprodané." hlásí Ema z Ostravy a ženská na infolince mi potvrdí to samé, nýbrž okruh rozšíří na celý MS kraj. Problém číslo dvě vznikl ve chvíli, kdy jsem se dozvěděl od svý spolucestovatelky že "nemůže". No a jak to tak bývá, tak z těch všech problémů jsem udělal další malé. Pro sebe, pro druhý. No prostě jsem to potento. A tak teď vlastně po vyřešení problému číslo jedna, stále trvá problém číslo dvě. Všechny ostatní malé pominuly. Za vyřešení problému číslo jedna vděčím Andrému, který pro mne ve svém volném čase scháněl jízdenku někde o 379 km dál odsuď. A teď bych i brzy rád vyřešil ten poslední. Tím je D., takže až si to bude číst mohla by snad vědět že mne mrzí to vykolejení a že o to aby jela fakt stojím. Že doufám, že pro to udělá první a poslední. Protože to místo ji furt držím. Opravdu!

Příležitostí číslo 2, se stává ultimátní pracovní nabídka. Možná by se opět mohlo stát, že bych mohl psát o "workintrain" tak jako kdysi. Tentokráte z jiného pohledu ale o to zábavnějšího - doufám. Zítra budu muset projít náborovým procesem a pokud v něm zvítězím - jako že jiná možnost neexistuje, budu se opět pohybovat ve svém nejoblíbenějším prostředí a to ještě na mezinárodní úrovni. To by znamenalo, že bych opět mohl bejt víc a víc happy. Možná dokonce ještě více než jsem teď. Uvidíme, ale s úsměvem tam zítra nakráčím a půjdu s kůží na trh. A pokud se to nevyvede a já budu stále, jaksi bez "zázemí" a "závazků" tak se holt vymyslí něco jinýho, spontánního. To vůbec není a nikdy nebude už problém. Protože "problém" je přeci příležitost a příležitosti se co? Chytá! Takže mi držte palce prosím! Záleží mi na tom.

Jo a jenom tak mimochodem, vážím si pozvání na cokoliv a kamkoliv. Opravdu! Jako rak mám totiž dost často problém s tím že mám pocit, že všem známým bych nejraději dal celý svět a voni mne nechtějí věnovat ani blbou minutu. Takže kdokoliv mne na něco někam pozve - i kdybych to odmítl, tak má u mne velký plus. To je prostě takový to přátelský plus, který se nesmaže. Teda, dobře u raků se smaže průměrně za měsíc dva, kdy se neozvete. Stávají se z Vás pak takový ty mrtvý dušičky v seznamu a to já nemám rád. Protože pak dostanu nějakou podivnou depku a ty kontakty mizí. Občas si říkám: "Proč svět nemůže být jako v The Sims 2? Tam když máte přátele a neozvete se jim, tak ještě předtím než s nimi ztratíte "kontakt" tak Vám milionkrát zavolají a zeptají se jestli třeba nemáte nějakou nemoc, nebo nějakou kravinu prostě." Takže díky Emě za páteční vytržení a Kubovi za toulky deštěm za pivem. Oba jsme vypadali sice jako z minulého století, ale podle mýho jsme v tu chvíli jsme byli dva nejstylovější lidé v tomhle městě.

Něco za něco, do Prahy a zpět na Vernisáž

Nastal čas, kdy jsem si uvědomil že už bych mohl opět navštívit dům byrokracie. Moc se mi nechtělo samozřejmě, ale nějak musím. Neexistovala jiná možnost, i když dočasná. Tak jsem se prostě v úterý ráno sbalil a vydal jsem se na výpadovku z města. Povím Vám, bylo mi nějak zle. Ale to tak před cestou bývá. Neuděláš s tím nic. Pomaličku jsem si to kráčel městem k místu odkud stopuji, ale už z dálky jsem věděl že něco není v pořádku. Na místě stála policejní hlídka se zapnutým majáčkem a blokovala celý místo kde stopuji. Paráda, musím za město trošku dál. Tam je bývalá zastávka, tak to tam vyzkouším poprvé jako alternativu. Auta jezdila už docela rychle, město končilo asi sto metrů předemnou. No obával jsem se toho, že odsuď určitě neodjedu. Všechno tomu nasvědčovalo. A moje nálada nebyla o nic lepší. Když v tom mi staví třídveřový Fiat. Mladej klučina povídá: "Jedu jenom na Českobratrskou, může být?" kladně odpovídám a vydávám se sním na 20 km projížďku do centra Ostravy. Celkem zcestovalý člověk, jak se po cestě dovídám. Jelo se mi s ním moc fajn. Věděl přesně co chce, jak chce. Stál si za tím.

Ostravou jsem opět proletěl tramvají na místo kde stopuji na Brno. Jako obvykle jsem tam tvrdnul pěkně dlouho, vůbec se mi to nelíbilo. Stát tam téměř dvě hodiny. Ale je to prostě nutný zlo. Zachvíli mi zastavil klučina v oktávce. Prej projel stopem celý Chorvatsko a tak a chystá se do Maroka. Vezme mne do Bělotína na benzínku, jede se podívat po lysohlávkách. Vyhodil mne na D1 před sjezdem na Bělotín na Shellce. Na prázdný Shellce, kde spali jen tři kamioňáci a frekvence byla asi pět aut za hodinu. Ale já jsem tam stál a nechal jsem se ovívat větrem, který byl po čase docela nepříjemný. Stál jsem tam možná něco přes hodinu a půl. Nevím. Z tohohle nešvaru mne vytrhnul kamioňák Pablo. Byl to samozřejmě Čech, jezdil u CSka. Vzal mne pěkně přes Hradec Králové - tímpádem i přes Moravskou Třebovou a kruháč u kterýho jsem poprvý potkal na tomhle místě "Mašinku". Kopec, pod kterým jsem spal zářil podzimem a ty barvy tomu kraji dodaly ještě více krásy. Do Prahy jsme jeli z části po pěkných dírách. Jenom aby se ušetřilo na mýtném. Pochopitelně.

Vyhodil mne v Horních Počernicích na Shellce naproti Hummer tvrzi. Prošel jsem polem na nejbližší zastávku pražský MHD a vydal jsem se směrem ke kamarádce u který jsem měl zajištěný spaní. Když jsem projížděl Černým Mostem vzpomněl jsem si na J. a na Aničku. Nejvíce divný na tom bylo, že mi nějak v tu chvíli napsala na Facebook zprávu. Po nějakým půl roce co jsme si vůbec nepsali. Asi nějaká telepatie nebo něco takovýho. Každopádně jsem dorazil k Evě, ale protože se učila snažil jsem se zabavit někde venku. Napsal jsem Zee, která bydlí kousek od ní. Byli jsme domluvený na sraz "na cigárko" ale oba jsme to tak nějak posrali, že ani jeden z nás nebyl schopnej dojít na místo kde jsme se měli sejít. A tak jsme se krásně minuli. Ale nijak zvlášť mne to nerozhodilo, spíše jsem se tomu zasmál. Je totiž rozdíl, když nevýjde spontánně domluvená záležitost, než něco co domlouváš dýl. Vrátil jsem se zpátky k Evě, ta už měla z učení hlavu jak pátrací balón a tak jsem jí občas rozptýlil. Kolem půlnoci jsem ulehl a usnul. Čekal mne velký den.

Ráno jsem se vzbudil a měl jsem neskutečný nervy. Bolelo mne břicho a nemohl jsem ani vylézt z postele. Nervy z úřadů, z toho že jsem musel jít reklamovat telefon a taky z toho že jsem měl málo času na to vyrazit směr Ostravsko, kde jsem měl s D. něco domluvený. No prostě děsný ráno. Ani jsem si nedal kávu. Vzbudil jsem Evu a udělal ji kávu, za odměnu že jsem mohl přespat. Dal jsem si jeden z jejich výborných čajů a vydal se na cestu. Probouzející Praha je vždycky fajn. V osm ráno. Je to všechno takový, nostalgický. Stejně tak jako vůbec celá cesta kdy jsem jí projížděl, zastávky jako: "Černý Most, Doležalova, Solidarita, Strašnická a Nádraží Vršovice" ve mne vyvolávají neskutečně živé představy a imaginace situací co se na nich odehrály. Na úřad jsem dorazil v půl devátý a vše potřebné jsem s úsměvem zvládl za hodinu. Vůbec žádný problém. Teď ještě zaletět vyreklamovat telefon do Spálený a prodat paměti do Opletalky. Stíháš Moody, klid! Stále jsem měl před očima to, že mne ještě čeká víc než 350 km. Musím to stihnout!

Stihnul jsem dokonce i zburcovat Verču na rychlý kafe v Újezdě. Dokonce jsem ji i obdaroval polívkou, aby neumřela hlady na koleji. Ach ty děti továrníků, bez kreditky. :)) Modlil jsem se stopařským bohům abych se ze svýho obvyklýho místa dostal do Ovy co nejrychleji. A taky se mi zadařilo, druhý Téčko co projelo mi staví. Je to chlápek z Českého Těšína. Božstvo zafungovalo a takhle super a dlouhý stop mi nadělilo zřejmě s úsměvem. V Těšíně jsem vyskakoval a v rychlosti předával i kontakt na svůj blog - což obvykle nedělám. (Tímto tě zdravím! A ještě jednou díky za super svezení!). Bus jel až za půl hoďky a tak jsem šel ještě chvíli stopovat. Bohužel tma mi nehrála do karet a tak jsem nakonec musel jet autobusem. V Karviný jsem tedy byl až někdy kolem šestý. Ale na to že jsem jel z Prahy, docela dost luxus. Božstvo se mi postaralo o zajímavý rychlý svezení, čekal jsem co za to bude chtít. Na čem si to vybere a ono to přišlo hned den poté. Samozřejmě jsem spěchal kvůli D. a tomu že jsem zamluvil místa na vernisáži na místním zámku, měla se tady představovat první a jediná replika tzv. Codex Gigas - tedy Velké knihy, přezdívané jako Ďáblova Bible. Od rána, dne kdy se to mělo stát jsem byl dost napjatý. Těšil jsem se, ale znáte to. Jak se těšíte, tak to stojí za nic. Už ráno naznačila, že asi nic. A já jsem se rozbíhal proti zdi a snažil si rozmlátit hlavu. Mohl jsem totiž zůstat v Praze a vidět se s přáteli, který jsem dlouho neviděl. Spěchal jsem kvůli ní. (tý vernisáži?)

***
 Zašifrováno 
fnzbmřrwzě v gnx wnx olyb anmančrab, gnx gb anxbarp qbcnqyb. fáz wfrz zěy wíg an ireavfáž. cneáqn. anxbarp gb ilřršvy fcbagáaaí xázbš, xgreý cřvwny cbmiáaí. x gbzh išrzh, wfrz i cenmr cebqáiny i bcyrgnypr cnzěgv xgreý wfrz xbhcvy nfv gnx mn 8k gbyvx, mn cáe xnčrx nolpu fv zbuy qbibyvg xbhcvg wímqraxh an iynx. zěyv wfzr f q. wrg an genvagevc. ab n iígr pb? arcbwrqrz. m gbub išrub cylar, žr olpu fv mnf gnx nxbeág zěy fonyvg fiý unenzcáqí n gáuabhg. cebgbžr yvqv fr armzěavyv n armzěaí. cbxnžqé xqlž wfrz fr i žvibgě an aěpb/aěxbub gěšvy, arob aěxbub zěy snxg eáq gnx gb anxbarp olyb išrpuab cebgv zar. arwyécr zv olyb, xqlž wfrz cbgxáiny pvmí yvqv pb zv cbzbuyv, cbcbiíqnyv fv frzabh n an gb nol zar cbqenmvyv abul, olyb záyb čnfh. n cřrpv arcbqenmígr abul aěxbzh, xbub hivqígr grď n f gěží aěxql wvaql. n b gbz gb qarfxn wr, išvpuav fv zlfyí žr wfgr fnzbmřrwzbfg. Žr fr ižqlpxl cřvcynmígr n wá ariíz pb wršgě. n i gbzuyr wá pubqvg arhzíz. záz fr nfv zbp eáq, an gb nolpu gb yvqrz gecěy. cebfgě arpugěwí? snwa, arzhfrwí. anwqbh fr wvaý. an fiěgě wr 7,15 zvyvneq yvqí n wá arzíaíz oerčrg ceb wrqabub. nfv hž wfrz fv gbub mnžvy zbp, an gb nolpu gb qěyny.

cíšv gebšxh i ebmzneh, ir xgreéz olpu fr arwenqěwv ilcnřvy qb wvaé pvivyvmnpr n an išrpual mncbzaěy, nyr záš zbwí xaížxh - pupv wv mcěg, cebgbžr fv wv zbp iážíz - v xqlž zv cřvcbzíaá aěxbub xqb mavčvy zé iršxreé cřrqfgnil b zrmvyvqfxýpu imgnmípu. n gb pb fv "cebžíiáz" f grobh, zar snxg gnxl qbfg hgiemhwr i gbz, žr wfbh yvqv cebfgě zvzb. iahpbing fr gv i avčrz hž arohqh. xnšyh an gb. arermvtahwv. arcebueáiáz. cebfgě hž wra arwfrz čybiěx, xgreý fr aěxbzh iahphwr. ohqrš fv mnf nfv říxng, cebč wfrz fr mnčny pubing qviaě, nyr wr gb išrpuab xiůyv gbzh, wnxá wfv. nofbyhgaě fv ariážíš gbub, pb ceb gror qěyáz. n ohqr gb gnx wnxb mr išrzv. cebfgě fr gb cbznyh ebmcylar. n wá ohqh oerčrg. puiíyv. n gl fv gřron aěxql hiěqbzíš, cebč fv fr zěyn mnpubing wvanx arž fv fr mnpubinyn. n cebč wr xbzhavxnpr qůyržvgěwší, arž iynfgaí rtb.

Můžete být štastný tam kde jste nebyli? Můžete.

Posledních pár dní si pokládám otázku, která mne neustále fascinuje. "Co se změnilo?" Proč se na to ptám? Protože jsem ve městě o kterém jsem tady před lety psal zcela hanlivě, nemohl jsem tady být, nemohl jsem tady nic. Nesnášel jsem ten divný pach ve vzduchu a raději jsem odsuď utíkal stovky kilometrů daleko. Je to zvláštní, ale tak nějak po letech je to snesitelnější. Vlastně se tak nějak všechno změnilo. Pátrejme po tom. "Co se změnilo?" Může to být město jako takové? Okolí? Zřejmě ne, i když musím uznat že pár věcí se tady změnilo. Některé k lepšímu, některé k horšímu. Místa, která pro mne byla divočina jsou dnes tak nějak "začleněna" víc než jsem kdy čekal. Popravdě třeba moc nemusím cyklostezky vedoucí lesem po asfaltové cestě, na druhou stranu jedete li s dětmi nebo na silničním kole, donedávna pro Vás tahle cesta byla prostě "mimo". Hledím na to tedy v širším kontextu jako na příjemnou změnu, ale místo, které pro mne bylo opuštěným a romantickým, je dnes v obležení cyklistů. A vlastně je to možná fajn, lidé tady by si měli víc užít lesa než zničené krajiny.

Tak co se tedy tak podstatného změnilo? Možná je to lidmi, kterými se obklopuji. Před lety, kdy jsem tady ještě bydlel, jsem chodil do školy. Na "vybranou" školu. Do "vybrané" společnosti. Nechci říci, že by ti kluci byli nějak extra špatní, ale nebylo to přesně to co bych si přál já. V těch letech se ve mne vlastně možná vytvořila jistá dekadentní osobnost, schopná vyžít i ze sazí. Doslova. Začal jsem se stranit lidem, měl jsem tady jednoho svýho kámoše, holku a zbytek byl vlastně tak nějak mimo. Celý svět stál někde na okraji a čekal až jej zkopnu do hluboké propasti zapomění. Nic nedávalo smysl a má "životní cesta" byla nakloněna skočení pod vlak, nebo do hluboké propasti. Dnes je však vše jinak. Již mi není diktováno kam musím a co musím. Jsem ve svý podstatě volnější. Šťasnější. Ale, jak můžu bejt tady? Víte, v životě jsem byl "opuštěn" tolika lidmi a i já jich nemálo "opustil". Když se na to dívám zpětně, jsem vlastně rád že jsem tyhle lidi opustil. Oni byli ti, kteří do mého života nepatřili úplně přesně tak jako jednotlivé kousky puzzle. A nejedni z nich jsou schopni mne o tom přesvědčovat dodnes.

Pochopitelně, to s nimi nebylo špatný od malička. Od malička jsem z nich vlastně získal částečně to co dnes na sobě obdivuji. Mám respekt ke klasické hudbě, miluju přírodu, cestování a poznávání nových věcí. Vozili mne po horách, po výletech a dost často jsem se dovídal víc než jsem měl. Všechno se změnilo ve chvíli, kdy začali směřovat můj život oni tam, kam by si oni přáli abych došel. Je lehké ovlivnit patnáctiletýho kluka. Pokud mi nevěříte, zkuste to. Je to nesmírně jednoduché. Tohle mne vlatně tehda trošku zlomilo a ještě nedávno jsem toho litoval, dnes tomu však vlastně děkuji. Ponaučením jsem se vyhnul dalším zklamáním. A hlavně jsem si uvědomil jak je důležité mít vlastní hlavu. Přijmul jsem to jako skvělou životní zkušenost a ponaučení. A přesně takhle je vlastně nejlepší to všechno brát. Všechny tyhle životní zvraty nás posouvají někam dále. A pravidlem pomalu je, že čím víc to bolí, tím víc ti to do života dá. Dnes po těch všech "lidských" obětech a ztrátách musím říct, že si k tělu pouštím lidi jenom lidi, ze kterých cítím to, co bych z nich cítit chtěl. Snažím se vyhýbat lidem, kteří si stěžují, kteří mi brečí na ramenou a nechtějí udělat nic pro to aby byli lepší či šťastnější. Radu jim rád dám. A to takovou: "Za svý štěstí si můžeš sám."

Takže je to v lidech? Dalo by se říct, že ano. Lidé, dělají místa takovými jaký jsou. Pokud na Vás někde budou hnusní, nebude se Vám tam líbit i kdyby to město bylo ze zlata. Stejně tak tomu bylo tady. Teď se tady po letech cítím o něco lépe, jenom protože jsem schopen narazit na lidi, kteří mne budou obdivovat pro to jaký jsem a né schazovat pro to jaký nejsem. I když je to tady těžký, s lidmi se to dá zvládnout. Dokonce jsem na něčí popud začal uvažovat o tom že bych tady zůstal dýl, přesto však nechci ztratit konexe k městu, které jsem si taky zamiloval. A teď jsem trošku v rozpacích. Jestli to vlastně má smysl. Mohlo by to v Praze být takový, jaký je to tady? Mohl bych se tam smát stejně jako teď tady?  To je otázkou, kterou vyřeší nějaká "budoucnost", ale protože je rozumnější žít okamžikem, užiji se tohohle. Co se stane, stane se. Co se nestane, nestane se. Není třeba se tím zaobírat nějak obsáhle. Jde o to jestli jsem šťastný teď, nebo ne. Až nebudu, budu se snažit to změnit. A tak, snažte se být co nejvíce šťastný a když nebudete?
Změňte svůj život tak, aby jste mohli bejt!