Střípky života minulého

Dnes mne nějakým způsobem napadla taková věc. Taková otázka na kterou již léta hledám odpověď. Co ve mně nechávají lidé, kteří se kolem mně pohybují? Doteď si nedokáži všeobecně odpovědět. Ale když se na to podívám ze strany milostných vztahů, tak bych odpověď našel. Děvčat kterých se kolem mne motalo tímto způsobem bylo z mýho pohledu vcelku dost. A i když to teď zní jako bych toho litoval, nelituji. Nelituji ani jedné vteřiny, kterou jsem s nimi prožil. Protože jsem získal mnoho zkušeností, mnoho pocitů se vystřídalo a mnoho událostí se událo. Na žádnou z nich se nezapomíná ani když to někdy skončilo nedobře. Ale teď k tomu co jsem vlastně získal. Naučil jsem se nedržet své city na uzdě, naučil jsem se naslouchat ale naučil jsem se také nevidět a neslyšet. Naučil jsem se jisté empatii, naučil jsem se že není všechno zlato co se třpytí. Naučil jsem se že někdy je málo až příliš moc. A naopak, že někdy je moc příliš málo. Naučil jsem se že né vždy je snaha oceněna, naučil jsem se že né vždy je pohled na svět stejný. A to i v případech že se to zdá zcela dokonalé. Naučil jsem se vzpomínat, naučil jsem se nezapomínat. Z některých jsem získal jen střípky, z některých jsem získal zkušeností, že bych z nich mohl postavit pyramidu. Někteří mi pomohli najít tu správnou cestu k cestování, někteří mi pomohli najít cestu k životu a někteří mi pomohli ten život žít. Také jsem se naučil jisté toleranci k hudbě jiných žánrů. Vzpomínám že kdysi jsem byl zarytý metalista, neposlouchal jsem nic jiného ale jak čas šel tak jsem se pomalu srdcem dopracoval k takové hudební knihovně, že by na mně nejeden muzikant byl pyšný. Naučil jsem se cítit z hudby ten cit, ten citový projev umělce, který se opravdu snaží vyjádřit své pocity hudbou, písní a nebo jen jedním jediným tónem. Jistou dobou jsem tohle začal vnímat a do teď mne to neopustilo. A tak bych mohl pokračovat do nekonečna. A to si občas říkám, že jsem v životě nic nedokázal. Dokázal jsem mnoho, dokázal jsem i nemožné. Dokázal jsem ale podělat mnoho věcí, zkazit mnoho lidí a zklamat nejedno srdce. Nejhorší na tom ale je, že jsem především zklamal sebe. Kdybych byl hudebník, jen tak si sedím v hospodě na studeným pivem a v přítmí skládám skladby. Kdybych byl básník, sedím v kavárně popíjím kávu a skládám básně. Ale protože jsem Moody, tak zde sedím a za tónů mé oblíbené hudby kopu ve svých myšlenkách. Na světě je mi ale krásně, neboť vím že někam patřím, vím že se v dobrém snažím a i když jsem chvíli byl ošklivý parazit, teď už to jsem jen a jen Já. 

Ztělesnění noční můry

Neustále zapínám a vypínám Bloggera, neustále vytvářím a mažu nový "prázdný" příspěvek. Nemohu se dokopat k tomu, abych něco z těch písmen na klávesnici polepil. Až teď! V tuto chvíli jsem se konečně nadchl pro pár vět. Musím si postěžovat na složitost mého aktuálního bytí. Mám chvílema pocit že už to nevydržím a jednou mi v tý hlavě přepne, nechci si ani představovat jak by to dopadlo. Posledních pár dní živořím jak jen to jde a to hlavně z nepřímé pomoci mé slečny, která tohle období se mnou chce přečkat. Včera jsem se pokoušel na úřadech alespoň na tenhle měsíc vyjednat příspěvek na bydlení, protože opravdu na nájem nemám a to nemluvím ani o jídle a dalších nutných výdajích. Nemám zaplacenou celou řadu poplatků a tohle by mi fakt pomohlo. Jenomže jako slušný člověk jsem  neuspěl, protože byrokracie není můj kamarád. Odcházel jsem zklamán z úřadu práce, kde mi nepomohli. Dalších pár desítek minut se neslo v duchu vnitřního řevu a boje s životem samotným. Řekl jsem si, že jsem v jakési pasti. V díře, ze které se snažím vyhrabat ale čím víc hrabu, tím hlouběji jsem. Zdá se že od příštího tejdne budu pracovat a snad budu vydělávat i nějaký slušný peníze. Budu mít slušnou práci, budu platit vše potřebné. Ale všechno je v sázce díky tomu, že nebudu mít prostředky k tomu abych mohl býti člověkem. Tedy alespoň do doby první výplaty. Čekám kdy to na mně zase všechno spadne a já tohle už nevydržím, protože tohle je ztělesnění té noční můry před kterou by jste nejraději ze spánku utekli. A tak se snažím utíkat i já, tedy když mám možnost. Koukám do odrazu v zrdcadle a tiše doufám, že ten na druhý straně se má přesně naopak. A stejně tak i svět, který je v odraze louží je určitě lepší.

Svět tam na druhé straně

Jak to vypadá když žijete s hovadem?

Nemůžu si pomoci, ale posledního cca. půl roku už mně opravdu sere náš spolubydlící. Jde vidět, že je to asi maminčin mazánek a že doposud nemusel nic takovýho dělat a nebo je to prostě jenom PRASE. Já jsem vychován k tomu abych byl čistotný a i když je pravdou že občas to člověk nezmákne a je trošku bordelář tak z toho co potkávám v kuchyni na wc, nebo ve sprše se mi zvedá kufr. Tak jsem to pro Vás nafotil, ať víte proč jsem občas velmi nasraný.

Jasný důkaz toho, že je mazánek. Pěkně navařeno z domova. 

Přemejšlím jak velkej problém by bylo, kdyby tu sklenici prostě vyplách omyl a vyhodil? Nebo postavil umytou vedle koše? Otázka 30 vteřin? Lenost? Hovadství? Hnus!

Takdle vypadá kuchyňská linka po jeho invazi. 

Opět ten samý problém, co je kurva na tom, že po tom co uvařím po sobě také i uklidím? Počítám že vařil okolo sedmé půl osmé a spát šel někdy po desáté. To jako mezitím, nebyl čas na to vzít zasranou houbičku a to zpíčené vajíčko, které je po celé desce utřít? Né, ono to tam zůstane do rána. Protože určitě nebyl čas, ony přeci filmy a seriály jsou mnohem důležitější. 

Podle něj, umytá pánvička. Mastná až za roh a se zbytky jídla. 

Tady už se dostáváme k tomu že je to buď hovado, nebo není schopen umýt nádobí. Snad když umeju nádobí tak to má mít nějaký efekt ne? Víte co to je za humus, když ze skříně vytahujete talíře, který jsou rádoby umytý ale už po tom co na ně šáhnete zjistíte že je něco špatně? Teď už se možná nedivím proč nemá ženskou, protože i kdyby měl tak za tohle by ho poslala k šípku! Na tutovku! A teď si představte mně, člověka který se štítí pomalu svých odpadků, jak umývám po někom "cizím" nádobí? Nebo vlastně, jak jej používám? To prostě nejde. A když chci jít umýt nádobí své, tak mně čeká další překvápko? 

Není nad to umejvat nádobí v žumpě. 

A to není jenom v kuchyni, to je prostě všude. Ani jednou za jeho pobyt jsem neviděl že by tady nějakým razantnějším způsobem uklízel. Nic. Sprcha může klidně zhnít a zplesnivět. Můžou se v ní válet jeho oholené fousy. Když se jde vychcat a ukápne mu mimo mísu tak jebat, to uschne. A teď už mám kurvadopíči takový nervy že bych mu ten jeho pokoj vypalil a vrátil ho tam, kde se narodil! Ať se o něj zase pěkně staraj. Abych pouze neútočil, tak přiznám že jsem byl takový taky ale tady je hlavní podstatou to, že ze mně se stal člověk který po sobě je schopný uklidit a je schopný ten uklid udělat pečlivě. Na závěr tedy ještě podotknu, tak jestli si to přečte tak by měl vědět, že já holt některý věci do očí neřeknu, neboť se snažím být nekonfliktní a tuším že tohle je pro něj zcela normální věc a nesetkalo by se to s pochopením. Takže by to ve výsledku vlastně byl boj s větrnými mlýny..... Nechtějte to mít kolem sebe.

Úspěch: Cíl zasažen?

Už je to nějaký ten pátek, co jsem se zde zmínil o tom že jsem přišel o práci. Nějaký pátek tu práci hledám a nikde stále nic. Obvykle samý nečestný nabídky a nebo prostě místa o který nejevím sebemenší zájem. Katastrofa bída. Ležím den co den zavalen nezaplacenými účty a neustále myslím na to, co z toho vznikne. Pomaličku jsem přestával mít naději na změnu. Až do dnešního dne. V poledne mi zazvonil telefon, který o sobě v pravidelných intervalech dával doposud jen nepatrně vědět. Byla to reakce na můj email zaslaný do jedné pražské společnosti, která se zabývá IT. Z hovoru jsem pochopil že by o mne byl určitý zájem a že bych se čistě teoreticky mohl stát členem jejich týmu. Neváhal jsem ani minutu a pohovor jsem si domluvil téměř ihned. O pár hodin později na mne vyskočila upomínka, která určila čas mého odchodu z domu. Pečlivě oděn, v kvádru vyrazil jsem do nedalekého sídla firmy ze které mi volali. Byl jsem očekáván obchodním ředitelem přesně v 18. h. Celý nedočkavý jsem dorazil o pár minut dřív. Byl jsem usazen na pohovku v rádoby prodejně kde jsem očekával příchodu obchodního ředitele, který ještě stále vedl pohovor s účastníky co přišli dřív. Bedlivě jsem poslouchal co se děje v místnosti kde probíhá pohovor a během chvíle jsem usoudil, že právě tu místnost opustí někdo, kdo neuspěl. V tu chvíli mi začalo bušit srdce tak o 100% víc než když jsem přicházel. Hlavou se mi honily myšlenky zda-li budu také tím poraženým, ale snažil jsem se je zazdít myšlenkou na to, že právě zde jsem přišel na jistotu. To mi dodalo řádnou dávku sebevědomí, kterou jsem v tuto chvíli potřeboval jako sůl. O chvíli si mne pan ředitel vyzvedává a odvádí mne o patro níž, kde je jeho kancelář. Po cestě se setkávám s jedním z mých potencionálních kolegů, s mladým klukem, který byl přijat. Pozdravili jsme se, nic víc nic míň. Nebyl čas na diskuzi a vše to začalo. Během půlhodiny mělo býti rozhodnuto zda-li jsem udělal dojem, nebo ne. Mé přesvědčování a snažení se o zapůsobení nakonec trvalo něco přes hodinu. A výsledkem bylo, že jsem byl z fleku označen jako vhodný kandidát a bylo mi hned oznámeno, že ze strany obchodního ředitele jsem přijat. Nezbývalo nic jiného než li dořešit kdy nastoupím na školení a nová kariéra může začít. A co z Moodyho vlastně bude teď? Nechte se překvapit. :)

Motovýstava @ Arkády Pankrác

Dnes jsem zcela náhodou navštívil motovýstavu v Arkádách na Pankráci. Stálo to za to a tak přináším pár fotek. Každopádně stojí za navštívení znovu. Můžete ji navštěvovat až do 24.2. 2013 a naleznete ji v OC Arkády na pražském Pankráci. Je rozprostřena po prostorech obchodního centra.

Menší výlet na Barrandovskou trať

Dnes hned z rána chtěl jsem se vydat někam něco málo pofotit. Počasí mi přálo a situace také. Odprovodil jsem Anyfku na vlak a svezl se s ní do Veleslavína. Odkud jsem se tramvají začal přibližovat centru. Foťák ve střehu a nálada skvělá. Takdle jsem se vyřádil až jsem skončil až na Barrandově odkud jsem se pomalu vydal domů. Jó, není nad takovou nedělní městskou projížďku. :)

Na sračky!

Jo zas je to tu. Zlil jsem se jak činka a teď prostě mám potřebu psáti. Ale inspirace nikde, a to nemluvím o tom že vlatně nevymyslím nic co by druhé zaujalo. Co je totižt na tom že tadxy sedím se svou přítelkyní, popíjíme rum (jo vypil jsem ho téměř sám) a posloucháme náhodný :popiular: playlist na Groovesharku. Děvče hraje něco na kongrregate a já tady zas do sebe sypu jednoho panáka za druhým. Mezitím burcuji spolubydlu k náštěvě další knajpy. To prostě nikdo z Vás NECHCE.

Btw. post zcela o ničem, jenom takový výjev ve stavu napojení. Nechcete.

Všechno je jednou poprvé

A tak i já dnes prožil pár svých poprvé. Ve stručnosti shrnuto. Provedl jsem svou první objednávku na eshopu jednoho pražského sexshopu. A také ji hned o pár hodin později osobně vyzvedl na jejich prodejně. Temná prodejna na Plzeňský poprvé okusila mou přítomnost. Rozklepaným hlasem jsem zahlásil, že tady mám svou nabídku. (WTF?) posléze jsem poupravil na objednávku k vyzvednutí a už jsem raději nic neříkal. Poslušně jsem mladé slečně za pultem nadiktoval své iniciály a připravil se platiti. Vůbec mi nepadaly peníze z ruky a vůbec jsem v peněžence neobjevil zapomenutý peníze. Nevadí. Tohle jsem si mohl odškrtnout! Splněno a příště už to bude lepší. :D Další poprvé se odehrálo v Holešovicích, kde jsem navštívil jedno místní starožitnictví. Starožitník omrknul veškerý drahý kovy, který mi zde leží jen ladem a nikdo o ně nemá zájem. Zhodnotil to a vyplatil mne. Po chvilce běžné konverzace jsem se ztratil ve dveřích tohoto podivného podniku. Další kroky vedly na nedalekou stanici metra kde jsem dal druhou šanci kávě z Ječmínku. Nekomentuji raději. Kávu si zde již nedám. O půlhodinku později jsme stáli v CZC na Hájích a nakupovali přes jejich samoobslužný PCčka. Rychlý nákup byl zpečetěn samofakturací a zaplacením u okénka. Pak už stačilo zboží vyzvednou ve skladu a s dobrým pocitem odejít pryč. Pak už zbejvala jenom cesta domů a rychlá aplikace procesů: ukliď, umyj nádobí (rozkaž umýt), uvař a najezte se. Všechno jsme dokončili a úspěšně jsme tyto činnosti zakončili sexem při kterém byla ověřena kvalita a funkčnost zásilky z eshopu. A tak to má být. A aby toho nebylo málo, tak jsme otevřeli rum a pátek přeci nekončíííí......

Malá ochutnávka produkce procesu uvař!

Výjimečný stav

Je to již týden kdy jsem si užil poslední chvíle na kolejích. Poslední chvíle jakožto podivnej chlápek s minibarem nabízející předražené občerstvení nevábné kvality a vzhledu ve vlacích Českých Drah... Od té doby se toho moc událo, o většině věcí jsem psal a nebo jsem se alespoň okrajově zmínil na Twitteru a to i přes to, že v současné době jsem do jisté míry omezen s připojením k internetu. Můj telefon je stále na reklamaci a do doby než příjde, mi určitě Vodafone zablokuje zas kartu protože nebudu mít uhrazeno vyučtování. A to jen z toho důvodu, že jsem v tuto chvíli vyčerpal veškeré své finanční zálohy. Finanční plán, který jsem si konci minulýho roku je mi v tuto chvíli zcela k hovnu. Neboť páteřní fakt, že mám práci již není dávno skutečností. Za poslední dva dny došlo i na dva pohovory. V jednom se mi zazobaní cápci snažili vnutit otrokářskou práci krypla někde v Tescu za 50 kč za hodinu. 12ti hodinový směny a náplň práce zcela neslučitelná s rozumem zdravého člověka. Děkuji nechci. A teď si jeden nebo druhý řekne, že jsem rozežranec ale, má to jedno velký ALE! Je třeba si uvědomit že existuje něco jako motivace a bez motivace člověk pracovat nemůže. Co mne má motivovat na tom, že budu stát 12 hodin v Tescu někde u pokladen a čumět na to jak lidi bez problému utratí za pár desítek minut to, co já tam vystojím za 12 hodin? Když jsem lítal s minibarem, byla motivace jasná: cestuješ, vlaky a máš volno a flexibilitu. Byť s penězma to bylo asi na stejný úrovni jako v tom Tescu, ale MOTIVACE! Další zkouškou dnešních dní byl včerejší pohovor u Jeníka Perníka. Starý chlápek se nás snažil zlákat zřejmě do nějakého MLM. O firmě na netu ani zmínka, žádná reference ani žádné oficiální info. Odmítal poskytnout jakýkoliv marketingový materiál s tím že vše až na školení. Už to smrdělo, ale stejně jsem se z části tvářil jako že mne to zaujalo. Údajně bych si měl zítra zavolat o výsledek výběru a jen tak mezi námi, myslíte si že mne veme? Samozřejmě že ano. Dle toho jak to vše doposud vypadalo, to pro něj může být kšeft. Neboť fixní mzda nikde a bůhví jaký by byly další podmínky. Děkuji, NECHCI! Další dny, ponesou se ve víru dalšího žadonění o práci a pohovory. Teď už je jen otázkou jak dlouho tohle všechno vydrží. Zdravíčko nějak neslouží, zaútočila na mně chřipka a obávám se že nejen ta. :(  Na stole leží nedobře vypadající korespondence, na mailu leží stejně nedobře znějící mail a v telefonu to samý. Moody opět si trošku narazil, ale nesmíš se nechat zvyklat a musíš to přejít jako vše, co jsi pro tohle vše udělal. V kapse cinká pár drobnejch a vše ostatní v nedohlednu. Nejistá to budoucnost!

Emigrant

Posledních pár dní, poslední víkend byl zasvěcen emigrantovi. Stejně jako mne před necelým rokem, přivítala matička Praha dalšího emigranta tam od nás. Začlo to jako nevinně vznešená myšlenka, skončilo to jako krutá realita posledních dní. Přivítal jsem v Praze starého kamaráda @MaxwellBurke, který zde dorazil v očekávání lepšího života, lepších zítřků. Stejně tak jako já, akorát obtěžkán menším počtem zavazadel. Aby člověk mohl přijet na blinda chce to dosti odvahy a tu jsem mu z části dodával i já. Neboť z vlastní zkušenosti vím, že to zas tak na škodu není. Plně jsem se dokázal vcítit do jeho role a byl jsem mu nápomocen v prvních krůčcích. Pro člověka velkoměsta neznalého je pochopitelně těžké vyznat se v systému zdejší dopravy a infrastruktury. A tak první nápovědy se nesly ve víře městské dopravy a jízdného. Následovala krátká lekce místopisu a rychlého omrknutí možností ubytování. Již předem jsem zařídil kontakt na jednu vcelku pohodově vypadající ubytovnu která měla býti rozcestníkem do života pražského. (Říkám si, proč jsem tuhle možnost kdysi nezvážil a nechopil se jí.) Dorazili jsme na Letnou a zabookovali bydlení. Posléze jsme se přesunuli nakoupit, něco zdlábnout a mohla začít lekce druhá. Lekce společenského života. Pivem to začlo a Marco Polo to zakončil. Vodka zavlažovala naše hrdla celou noc až nás paradoxně zcela vysušila a tak nebýt osvěžení u postele dnes již asi nepíši. Naši mysl svazovalo nejen opojení alkoholem ale i účinky řádně aplikovaných bylin. Zpětně to člověk zhodnotí jako vcelku nevkusnou činnost, ale nový život se musí oslavit. A to ani nemluvím o událostech posledních dní, které bylo třeba "spláchnout". Vcelku nepříjemným způsobem jsem přišel o práci kterou jsem měl rád a tím i o finanční jistotu, kterou jsem jakž takž měl. Před námi jsou dny plné bojů na pracovním trhu a bojů o kus chleba. Neboť mé finance jsou značně omezeny a zálohy nejsou žádné. Opět nastává situace, jaká tady byla v lednu. Prodlení, prodlení. A tímto zakončím menší zmínku, Max se jistě vyjádří mnohem obsáhleji co do jeho role emigranta. 

*Poznámka pod čarou: Jedinné co tomu chybí je stručný a jasný podcast. Ale co není, může být!