V životě jsem se naučil jednomu neskutečně cennému pravidlu a to se semnou nese dál. Zjistil jsem že není radno věřit nikomu, obvzlášť pokud člověk nevěří ani sobě. Ani svým ideám, ani svým snům ani svému přesvědčení. Bohužel v žijeme v době která je nečestná a lež je kolem nás stejně jako vítr, stejně jako vzduch stejně jako vše co je životu přirozené. Lidé si brání své soukromí, jako to nejcennější co mají. Jenomže, ono to soukromí spočívá uplně v nečem jiném, než v tom že jako soukromí označujete svůj "paralelni" svět, paralelní skutečnosti a nebo cokoliv na co nahlížíte uplně jinak než ve světě, který se snažíte žít veřejně. Občas se mi stane, taková nepříjemnost, která by se dala popsat i jinak, než-li pravými slovy. Zkuste si představit, že procházíte nádherným kostelem. Všude kolem Vás je jeho nádherná výzdoba, zlato, chrámem zní varhany a náboženský zpěv. Máte pocit, že tohle místo je to které se nejvíce podobá pravdě. Jdete po červeném koberci, nasáváte vůni stáří tohoto místa. Až dojdete k oltáři. Otáčíte se a hledíte na cestu zpět. Vše se zdá býti stále stejné, vše stejně krásné a vše tak sympaticky vyhlížející. Řeknete si, co kdybych pohleděl dál. Co kdybych se podíval tam, kde oko veřejnosti jen tak nenahlédne. Odhrnete závěs, který se za oltářem skrývá v temném koutku a poodhalíte vstup do svícemi osvětlené chodby. Ze které se line divná vůně, která svádí k tomu aby jste vstoupili. Jdete dál, až nakonec příjdete do místnosti, která připomíná jatka. Krev. Vnitřnosti a zakrvácený kněz, který na Vás hledí pohledem smrti. Všechno je najednou jinak, všechno není tak pravdomluvné a nic není tak jak se zdálo. Veškeré představy se rozplývají s nožem zabodnutým v hrudníku......
