Revoluce mého bytí

Nastalo období, které nemohu nazvat jinak než revoluce. Kolem mně se vyrojilo mnoho problémů, mnoho situací a mnoho závěrů. Všechny z nich jsou radikální a proto tohle období budu nazývat "krvavou" revolucí. Lidé jež se před tímto období zdáli, jako lidé s pochopením, jako lidé s úctou jsou nyní nepřáteli. A naopak, lidé jež do této doby byli na okraji mého pomyslného společenského žebříčku se pomalu dostávají k jeho vrcholu. "Všechno je zvrácené!" Vykřikl jsem. Samozřejmě tuším, že to není nic dobrého, ale každému dle zásluh přeci. Když proti Vám někdo vytáhne veškeré dostupné zbraně a chce Vás jimi zničit do posledního kousíčku Vašeho už tak zničeného já, nemůže zůstat na špici. A už vůbec ne, ve Vašem okolí, protože kdo chce revolucí přežít, měl by jí vést. A s nepřáteli ji daleko nedotáhnete. Za to, když se budete držet lidí zasvěcených a lidí kteří se Vám rádi podmaní za záruku spokojenosti a jisté opory, tak není nemožno nevyhrát. Boje vřou na všech frontách, na frontách pokrevních, na frontách lásky, na frontách přátel. Pomalu se ukazuje, kde jsou Vaše slabiny a Vaše silné stránky. Přesně tam, kde by jste to nečekali. Teď oba dva zjišťujete, že stojíte bok po boku, v jednom těle a prožíváte neskutečně komplikovanou proměnu všeho okolo Vás. Jisté propojení Vašich osobností se najednou nevylučujete a oba dva, zjišťujete že jeden se stává větším a silnějším. Zkoušíte oba dva bojovat o svou čest, o své místo na tomhle světě, ale jenom jeden má stále navrch...... "Stejně všechno vždycky skončí špatně... " Povzdechnu si a ukončím tenhle pro Vás nesmyslný článek.

"Takdle seděli, na hvězdy hleděli. Kouř z cigaret k nebi vypouštěli a přesto se cítili osamělí." 

Poznámka pod čarou: Ty, jež to čteš, stejně tomuto textu nikdy neporozumíš, neboť já umím psáti tak, abych porozuměl pouze já. 

Já a Já a Pocit

Zmítá semnou pocit, zvláštní pocit, který už někde v hloubi duše vlastně znám. Nevím proč, ale možná díky němu vidím celý svět uplně jinak. Ale úplně jinak. Chodím na místa, na která jsem chodíval dříve a necítím z nich naprosto nic, asi ze mně stává necita? Dělám činnosti, které jsem do teď dělal s oblibou a najednou v nich nic nenacházím? Neuspokojují mně. Venku je krásně a přesto sedím za zavřeným oknem, zastřenýma žaluziema a s pocitem, že venku panuje nedobré počasí a je zima? Co se to děje. Je to možné tím, že jsem o někoho přišel, což na mne mnohdy dopadalo v období podzimu, zimy. Možná s tímto pocitem mám spojený takový vnímání svého okolí, že si teď mé tělo myslí že ta doba nastala. Ta DOBA! Mluvím o té sérii nepovedených dnů, špatných podvečerních nálad, ranního nechutenství, všeobecné chuti všechno nenávidět a kritizovat. Poznávám v těchto krušných dobách své druhé já. Ano, já o tobě vím Moody! Někdo hodně blízký mi řekl, že jsem osoba dvou tváří. Nechtěl jsem tomu uvěřit... Ale Moody mi řekl, že ano! Že takový jsem! Že přeci nemohu zastírat jeho vyjímečnou osobnost. Jehož osobnost, která dokáže s lidmi dělat divy. Že bez ní by mé pravé já nestálo za nic. Měl jsem takovej pocit, že jsem Moodyho uměl krotit a že naopak uměl krotit on mne. Ale zřejmě jsme něco oba podcenili a teď oba sedíme na palubě rozjetého vlaku jedoucího bůhví kam, bez možnosti zastavení. Ztratili jsme veškeré dostupné možnosti na zvrácení takovéto cesty. A neplácáš tady úplný blbosti? Jenom proto aby si vypadal, že se snažíš něco tvořit? Moody! Lukáši! Vy jste se opravdu zbláznili. Doslova. Raději zmizněte spát, zítra se konečně zase ukážete na veřejnosti. *zhaslo se* Pssst.. počkát, píšem tohle zcela pro radost, pro radost z něčeho co jsme společně dokázali! Jsme jinak ale úplně zdraví.