Krátký výlet do mého snění

Nemohu si pomoci, posledních pár osamělých dní smýšlím o existenci někoho jako jsem já. O samotářské potulné duši, která se v dnešním světě ztrácí stejně jako já. O tom jak se toulá po ulicích se sluchátky na uších. O tom jak s každým tónem vnímá krásu a dokonalost jejího hudebního výběru. Jak přitom hledí na lidi kolem sebe a smýšlí o tom jak se asi cítí, jací jsou. O tom jak vnímá krásu liduprázdné ulice, jak vnímá tu výjimečnost takových míst. Jak se toulá podzimním parkem, nechává se unést jeho vůní, šuměním listí. Jak hledí skrz fotoaparát na svět, který najednou zcela zastaví a zhmotní jej na fotografii. Určitě také sedává doma sama nad kávou, užívá si její svůdné vůně. Nebo jak si s chutí vychutnává čaj, knížku, jídlo.. cokoliv, co v nás zanechává víc než požitek. Dokonce i vidím, jak sama v kuchyni experimentuje a zdokonaluje svůj kuchařský um. Zkouší vše však sama a přitom sní, jak by tohle všechno mohla dělat s někým podobným. Taková duše taky určitě před spaním sní o tom překrásném pocitu, jež člověk má, když s někým usíná. Ráno určitě ještě se zavřenýma očima, po hmatu hledá tu duši, která vedle ní byla celou snivou noc. Nikdo tam však není. Ani náznak toho, že tam někdo byl. Po ránu na ní tedy, přicházejí nedobré strádající myšlenky. V mých snech a představách spolu trávíme dlouhé hodiny našich oblíbených činností. Procházíme se po tajuplných ulicích Prahy, cestujeme spolu za poznáním. Občas se po nocích touláme a žijeme noční život. Bavíme se. Zcela v těch chvílích zapomínáme na strasti, na špatné myšlenky. Na všechno. Chci jen tak spolu sedět v parku, hledět na to jak život plyne. Čerpat síly v temném zákoutí, s výhledem na střechy pražských domů. I takové jsou mé fantazie... a možná jsou mnohem hlubší....

Transformace míst a lidí

Včerejší očekávaná shoda náhod, se stala skutečností a mne díky zpoždění klienta byl prodloužen pobyt ve zdejších krajích o dalších 24. hodin. Musel jsem obratně po telefonu zrušit rezervaci a připravit se na další den v rodném městě. Napsal jsem svému zdejšímu kamarádovi, zda li bychom si nedali někde pár sklenic zlatavého moku. Obeznámil mne s tím, že je u své slečny a že jestli by eventuelně mohla jít taky. Jeho slečna byla mou kamarádkou také, do jisté doby. Trošku jsme se nepohodli a od té doby jsme se nevídali. Ale, teď mi to vcelku nevadilo. Nějak jsem se přes to už za ta léta přenesl a byl jsem ochoten její společnost snést. Co mi také zbývalo, když jsem chtěl někam na chvíli vyrazit. Neměl jsem sice moc peněz, ale vzhledem k tomu že jsem dostal za svou práci trošku více než jsem očekával. Tak jsem si pár kaček na zábavu zde vyčlenil. Sešli jsme se nedaleko mé oblíbené hospody, ve které jsem býval štamgastem. Moje milovaná Oáza. Bejvala zde velmi milá obsluha, přijemní vlastníci. Bylo to tady fajn a na úrovni. Pro mne to bylo takové místo, pátečních útěků k pivu, místo na kterém proudily myšlenky, místo na kterém jsem občas pracoval. Sedával jsem tam s notebookem a užíval si svého čaje a nebo piva. Tyhle doby jsou již pryč, jsem tam vlastně cizákem, obluha je dávno pryč, ochota se zcela vypařila a místo dostalo takový úplně jiný nádech. Byl jsem trošku smutný, ale mlčky jsem si ve společnosti svých bývalých místních přátel vychutnával pivo z nedalekého minipivovaru. Všechno bylo takové jiné, ale nezbývalo nic jiného než li se smířit s tím že to tak prostě je. V ten večer jsem se ještě shledal se svým bejvalým sousedem, dvě cigarety však utekly a tak jsem možná ani nestihl nabýt podobného dojmu. Den na to, jsem se vydal spolu s mámou do ulic města. Především jsem chtěl podívat se na internet a opsat číslo jízdenky a místa, kterou jsem včera tak provizorně nakoupil přes kamarádův telefon a hospodskou wifi. Po cestě jsem se však shledal i s pár lidmi s minulosti. První z nich byla bývalá spolužačka Eliška. Nosánek nahoře. Tuna makeupu a její debata s náhodně procházející známou o tom, že má nové boty. Nepoznala mne. Já ji však dokonale. Na pozdrav nereagovala. Řekl jsem si, že už vlastně asi nevzpomíná, na to co jsme spolu všechno prožili a že jako kamarádku jsem ji měl rád. Dalším takovým shledáním bylo potkání dvou dalších lidí v obchodě. Také mne nepoznali. Ani názkak známosti. Nic. Tentokrát jsem již nezdravil, abych se vyhnul tomu trapnému pocitu kdy někoho pozdravíte a on Vám neodpoví. Lidé se mění, místa se mění. Těžko však říci, jak je tomu zde. Jestli k horšímu a nebo lepšímu. Jedno je však jasné, tohle místo se rozhodně v některých věcech nezměnilo. Lide jsou zde, takoví jiní. Jiní než jaké teď znám ze svého pražského života. Jiní, než jaké jsem za poslední dobu poznal. Takoví, prázdní. Na první pohled, trošku burani - ale tohle možná říkám jen proto, že vím že jsou mistně příslušní. Každopádně, s každým dnem stráveným zde jsem vlastně tuze rád za život v Praze. Za lidi, které tam znám i neznám. Za to, že jsem úspěšně utekl a nemusel jsem se zde srabácky vracet a vymýšlet si kvůli tomu výmluvy, tak abych obhájil své fatální selhání. Stejně tak, jako to udělal jeden utečenec, který to absolutně nezvládl a k tomuto činu se uchýlil. Čímž v mých očích, klesl.

BeNeLux bikeride aneb. skvěle strávené nedělní odpoledne

Nedělní ráno, pro někoho z vás možná už čas oběda. Pro nás dlouho spící, ráno. Sedím si tu tak a snídám puding a chleba se sýrovou pomazánkou. Nějak se dostávám z toho včerejšího trošku smutného ale nakonec i veselého večera. Když v tom se mi na Facebooku zjeví upozornění na BeNeLux Bikeride. Oh! Já pozapomněl! Né, kecám. Já jen vstal trošku později. No říkám si, do hodinky bych to mohl stihnout. A tak jsem se pomaličku psychicky připravoval na účast na akci mezi cizími lidmi a na které budu opět sólo účastník.

Dvacet minut před začátkem jsem se vydal z domu. Po několika desítkách metrů do kopce zjišťuji že jsem doma nechal peněženku - a to je špatné. Nic bych sice neutratil - a to je dobré. Ale náhodou mne někde někdo zastaví, či se v metru budu muset prokázat a nebo cokoliv - nikdy nevíte. Peněženku jsem pobral a rychle jsem zamířil do Copy General kde jsem si chtěl vytisknout pozvánku. Komplikace, komplikace. Tisknu ji nějak podivně, jednou, dvakrát, třikrát. Cyklojízda začíná za pět minut. Jsem nejméně 8 minut cesty od ní. Nasedám na kolo, lidi nelidi, auta neauta, riskuji. Řekl jsem si, že se k nim přidám u Apolináře. Ale nikdo tam nebyl, tak asi možná už odjeli. Ale! Ale co když ještě vlastně ani nevyjeli? Risk je zisk. Letím pěkně z kopce k Faustově domu. Tadá! Celé osazenstvo je ještě stále zde.

Od Holandského ambasadora dostávám tištěnou barevnou pozvánku - Takže jsem riskoval zbytečně. Ale nevadí, nakonec ještě čekáme dalších asi patnáct minut než dorazí poslední účastníci. Souhlasím oproti jiným velkoakcím v Praze tahle byla spíše skromná, co se týče počtu zúčastněných. Ale to se mi líbilo. Během chvíle jsme se vydali všichni společně k Lucemburské ambasádě. Kde jsme všichni obdrželi první razítko!

Před ambasádou jej rozdávaly dvě děvčata, která zároveň nabízela občerstvení a upomínkové předměty z Lucemburska. Já jsem se potěšil odznáčkem a brožurkou o Lucembursku. Než byli všichni orazítkování a než jsme se rozhodli vydat se k dalšímu checkpointu uběhlo pěkných patnáct minut. Mezitím to však někteří nevydrželi a vyrazili na vlastní pěst dále. Což vlatně dle mého popírá podstatu cyklojízdy, ale to je jejich boj. Já poslušně čekal na ostatní. Bylo zde široké spektrum lidí, od malejch francouzsky hovořících špuntů až po české důchodce. Cítil jsem se docela fajn. Mezi lidma různých národností. Všichni jsme najednou měli jeden cíl - bavit se a užít si tuto cyklojízdu. Další zastávkou bylo Belgické velvyslanectví, tam toho nakonec moc nenabídli ale pití jsem si vzal, jinak bych asi pošel. 

Pak už před námi byla poslední a tím i cílová zastávka. Všichni jsme vyrazili po nábřeží v dlouhé nudli jedoucích cykloušů. Bylo to super, najednou jsem se na tý silnici necítil tak ohrožený, jako když tam člověk mezi auty kličkuje sám. Po cestě jsem si povídal s jedním holanďanem, který byl trošku smutný z toho jak málo lidí jede. Náš rozhovor přerušil jeden z účastníků, který prostě zaujal na první pohled. Tedy, vlastně né on ale jeho pejsek na vozíku za ním. :)

Před Holandskou ambasádou se poté setkalo tolik kol, že si její obyvatelé určitě připadali na chvíli jako doma v Holandsku. Dostal jsem poslední razítko a byl jsem vpuštěn na malou párty, která byla na její zahradě. Dostal jsem točeného Heinekena a byl jsem zavalen hromadou sýrů a všelijakého občerstvení. Bylo to super. Nemohl jsem se těch sýrů nabažit. A vůbec, největší výhrou bylo znovushledání s luxusníma medovejma sušenkama, které jsem kdysi v Holandsku nemohl dát z ruky! Dal jsem si tam ještě dvě piva a nakonec jsem si vysoutěžil vstupenku na World Press Photo 2013, disciplínou bylo házení míčem na kofrballový koš. Čímž se rozšíli i mé obzory o tomto sportu, neboť jsem o něm do této chvíle nevěděl. 

Bylo to úžasné cykloodpoledne, které jsem nakonec zakončil doma pěkně v teple nad ovocným čajem, při poslechu jazzu a při pojídání zbytku švestkových knedlíků. Nakonec, jsem vlastně strašně rád že jsem se překonal a i přes to že zde není nikdo kdo by se na takové akce semnou vydával, jsem jel. Další takové akce! :)

Šedivý a přesto barevný den.

Společně jsme se po několika dlouhých týdnech setkali, já jsem byl pln radosti a ty jsi sršela radostí z našeho setkání. Byli jsme konečně spolu. Kolem nás foukal studený podzimní vítr, barvy podzimu prostupovaly každým centimetrem našeho okolí. Vzduch voněl podzimem. A v mé hlavě neexistovalo téměř nic co by značilo podzimní depresi. Bylo to krásné shledání, hřejivé objetí a sladký polibek na tvé sladké rty byl to co jsem v tu chvíli potřeboval. Společně jsme ruku v ruce šli jednou z pražských ulic. Za námi jezdily tramvaje, kolem nás procházeli pochmurně tvářící se lidé. My jsme však štěstím bez sebe, šli naším živoucím snem. Krok za krokem jsme se blížili mému novému obydlí. Místu, které najednou našich pár stovek kilometrů změnilo na pár desítek, možná ani to ne. Pomalu jsem se těšil na tu chvíli, kdy společně otevřeme dveře a obou nám spadne kámen ze srdce. Že z nás opadne ten pocit, ten pocit strachu z dalšího loučení v sousedství mašinek. Ten pocit strachu z dalšího smutného loučení z okénka jedoucího vlaku. Stačilo k tomu tak málo, pár otočení klíčem, pár schodů pár chvil napětí. Bylo tomu tak.. Stáli jsme uprostřed prázdné místnosti, která se najednou začala naplňovat barvami. Ale tyto barvy zde nebyly. Viděli jsme je jenom my dva, jenom v našem světě. Najednou šedivobílá zeď byla barevná, najednou místnost bez okna byla prosvícena podzimním sluncem. Oba jsme cítili teplo, které mezi námi vznikalo. Hleděl jsem do tvých nádherných očí, ztrácel jsem pomalu vědomí. Bylo to překrásné. Musel jsem tě políbit, neboť bych jinak upadl. Musel jsem se tě dotknout. Musel jsem tě pohladit po vlasech. Musel jsem cítit její vůni. Musel jsem se dotknout tvého žhavého těla. Hořela si, jako by v tobě oheň plápolal. Cítil jsem touhu ten oheň uhasit......

V těchto šedivých dnech, je třeba vzpomínat na tyto dny barevné, na tyto dny plné krásy, na toho šťastného Moodyho, který byl tak tuze rád, že vůbec je. 

Útržky co bolí

Venku je čím dál víc šedivo, déšť zdobí naše dny čím dál tím více a s tím vším přichází i to mé podivné období radikálních změn, depresí a možná i lásek. Možná bych mohl začít tou malou změnou. Je sice pravdou že proběhla už téměř měsíc zpět, ale já se o ní ještě moc nezmínil. Tak nějak jsem neustál tu každodenní noční můru, která spočívala v tom utrápeném pohledu na sebe samotného do zrcadla po čtyř hodinách spánku. Nezvládl jsem ten výsměch v podobě čísla na výplatní pásce. Nezvládl jsem téměř nic. Asi jsem v dnešní společnosti téměř nepoužitelnej člověk. Asi. S tím že jsem odešel a že jsem odešel doslova rebelsky začalo další již mne dobře známé období hledání smyslu toho všeho, hledání smyslu mého života. Řekl jsem si, že tohle jen tak sám nezvládnu, že by to mohlo mít docela katastrofální následky. Bloudil jsem opět ve vodách známých, měl nahozenou udičku, měl připravena hezká slova. Rybička se chytila, ale já ji nechtěl sníst, chtěl jsem ji dát to co hledá. Bylo to docela hezký, až do chvíle kdy jsem neustál jistá fakta. Jistým způsobem jsem zcela zabarikádoval cestu do nitra mé duše a její snaha byla marná. Chtěl jsem, ale něco ve mne ji tam nechtělo pustit. Přesto jsem chtěl zůstat a užívat si stejně tak jako si užívala ona. Byli jsme takoví ti kamarádi,, takovej ten druh přátelství mezi ženou a mužem, kdy sex není lásky čin. A zkuste mi někdo vyvrátit možnost něčeho takového. A jo jsem naivní. Možná víc než se zdá.

Tohle všechno skončilo ze dne na den. Stačilo k tomu asi málo a nebo možná hodně. Na tom už teď asi nesejde, ale teď tady sedím a je mi z toho všeho tak nějak nedobře. Za oknem kapky vody tančí píseň deště, hrají mi tady Highwayman a já přemýšlím jakou cestou bych se měl vydat dál. Kam by měly mé další kroky mířit? Byl jsem teď necelej tejden ve svém rodném kraji, zkoušel jsem na to všechno tak nějak zapomenout, ale zjistil jsem že moc tamního kraje spočívá úplně v něčem jiném než v utišení mého trápení, ba naopak to místo mne tak nějak táhlo do dob minulých, do dob kdy jsem se plácal jako kapr na suchu. Do dob, kdy jsem byl zcela sám, napospas tomu všemu okolo - tedy, až na chvíle s L. a nebo s N. (ano, odteď už nikoho nejmenuji přímo - bohužel, jste svině, všichni, do jednoho - né kecám, všichni ne). Na druhou stranu, zažil jsem tam nejednu hezkou chvíli s pár přáteli, kteří mi dělali společnost. (Divíte se že mám přátele? Já také.) Přemýšlím nad tím, kdy vlastně opět nastane ta chvíle, ta rovnováha v mé mysli, kdy se vše zlé rovná tomu dobrému a naopak. Ta chvíle, kdy je mi tak nějak neutrálně a dokáži se ovládat. Jak pocitově, tak i své chování, které asi teď není také úplně nejlepší. A nebo, já vlastně ani sám nevím. Myslíte, že už jsem blázen? A nebo jsem to stále jenom Já a Já....?