Ohlédnutí za rokem 2013

Rok nám pomalu končí a jak bylo zvykem poslední dva roky, je třeba si opět shrnout události uplynulého roku a udělat si takový malý ohlédnutí za uplynulým rokem. Jenom tak si shrnout všechny hezké i nehezké věci, udělat za nimi tlustou čáru a do nového roku si vzít pouze to dobré a příjemné – i když v mém případě, to bude zase všechno a nejen to dobrý.

Leden – Březen

Vstoupit do roku v náručí milované osoby je asi to nejkrásnější co Vás může potkat. Novej rok nám sice začal slzičkama, neboť má drahá nějak neunesla to že její máma je nejspíše sama doma. A tak se mi rozplakala, i přes to že jsme v sobě měli tolik alkoholu, že jsem se až divil že to její drobné tělo vydrželo. Přiťukli jsme si u mne v kuchyni, přiťukli jsme si s červeným lambruscem a sladce se políbili. Cítil jsem se opravdu skvěle a říkal jsem si že to bude opravdu hezkej rok, pokud nám to spolu takhle hezky půjde dál. Protože, vše co se stalo předtím tomu jenom nasvědčovalo. Hned první ráno našeho roku nás oba celkem trápila kocovina – mne samozřejmě v mnohem menší míře než A. ale i přes to všechno jsem se svou milou chtěl vyrazit do ulic města a tak jsme taky vyrazili. Toulali jsme se po nádražích, jezdili po městě a hlavně jsme si šli koupit nějaký dobrý jídlo. Večer nás čekal tradiční pražský novoroční ohňostroj a já se stále vznášel v obláčcích z toho že nový rok začíná takto… Měli jsme docela problém se tam dostat, ale znáte to – jsem koumák a tak jsme se tam krásně dostali a dokonce i na čas. Oblohu zaplnily obrazce novoročního ohňostroje a já po boku A. z náplavky sledoval stejně jako tisíce všudypřítomných lidí tu krásu.  Další dny byly tak nějak ve znamení trávení zbytku prázdnin společně s A. částečně na Kladně, částečně v Praze.
Takovou zajímavou událostí začátku roku, bylo nějaké pobláznění mého telefonu. Samsung teda šel na reklamaci -  v tu chvíli jsem byl bez chytrýho telefonu – což mi v práci silně nevyhovovalo. Nemohl jsem koukat na zpoždění, nemohl jsem improvizovat, nemohl jsem moc tweetovat. :( Začal jsem vozit hrozný vlaky a bylo to všechno takový smutný – znáte to on ten začátek roku je prostě potom takovej depresivní. Hnusný počasí, moc práce, zima. Hnus. K tomu všemu ještě nebylo moc peněz a tak jsem nějak přežíval na dlouhejch šichtách. A. toho měla dosti do školy, stresovala se díky blížícímu se pololetí no a tak to znáte. Všechno to na mne docela často doléhalo. Každopádně snažil jsem se ji podpořit co to jen šlo, jezdíval jsem za ní po práci a odjížděl velmi brzy ráno zpět do práce. Tenhle život mi tak nějak vyhovoval, teda, co se timemanagementu a všeho s A. týkalo. Až na ty depky. :(

Série maličkostí, kávy na nádražích, noviny grátis u pokladních, dlouhý dny za okny vlaku, mnoho mnoho lidí, zrzka z Pardubic do Chocně (Jo i na tebe si rád vzpomenu.).

Doma mne sere spolubydla protože dělá moc bordel, doma je zima jak svině, všude všechno na nic!

To říkám, tyhle zimní měsíce jsou na hovno!

Nejraději bych byl neustále u A. hrál s ní The sims, vařil a dělal kraviny v posteli. Mazlil se s její kočkou a koukal na ni když spí. Ach!

Občas se stavím do Bohumína na pár piv s Maxem, schválně se tam vždycky sliju – víte co, tržby na hovno a člověk se na těch vlacích cejtíl úplně k ničemu.  Achjo!

Jednoho takového dne, kdy jsem popíjel v Bohumíně a čekal na Šíravu – nedorazila. Její strojvedoucí zemřel při srážce jeho vlaku s posypovým vozem. Bylo to smutné, z Bohumína jsme jeli náhradní soupravou a vůbec, nebylo to příjemné.

Začínají takový obavy o práci u ČD.

Únor a do Prahy se přistěhoval další Karvinský emigrant. Chlastáme, děláme kraviny a pomaličku oba začínáme hledat práci. Proč oba? Protože já jsem pro ČD skončil. Změna odměňování a stále se zhoršující pracovní podmínky byly jízdenkou do světa nezaměstnaných.

A. omdlela v soupravě metra, tahal jsem ji ze soupravy na peron. Asi jsme něco přehnali.

Jeník perník  - chtěl nás zlákat do super DREAM MLM Jobu.

Na konci února jsem začal pracovat jako obchoďák v Apčku, začíná nová kariéra. Která není moc dlouhá a ani moc výnosná, ale chvíli jsem zas něco znamenal. Chvíli jsem byl ten bastard, co Vám bušil na dveře kvůli internetu a televizi. Ups!

Tím bych asi tenhle čtvrtrok ukončil, už si vybavuji pouze útržky.

Duben – Červen

Ohoho, blíží se jaro a je to taky znát na A. její apetit se zvětšuje. Ale jsem za to rád. Tohle rád tak nějak přerušuje oznámení, že jsem asi otec. Uh!

Tohle byl asi takovej jeden velkej zvrat v celém tomhle roce. Moody táta. A. to oznámila mámě, docela vážně se o tom bavily a já? Já byl dost v rozpacích. Ale na druhou stranu, jsem byl vlastně i rád. Měl jsem být pan tátou s tou sexy holkou, která mne neskutečně bere, se kterou je mi fajn. Jo! To mohla bejt výhra. Třeba bych konečně dostal rozum. Naštěstí se to nekonalo.

Doma se pohybuje někde na cestě Praha – Kladno – Praha, nevím kde jsem doma.

Občasný toulky po republice, vzpomínám na menší TrainTripy do Karviné.

3. května slavíme výročí, po práci jedu za A. dostávám od ní nádhernej dort, flašku rumu a skvělou večeři. Celej večer je skvělej, nádhernej a zakončenej úžasným sexem. (O mnoho lepším než kdykoliv dřív) Byl jsem šťastnej co všechno pro mne udělala.

Návštěva Kladenského minipivovaru, pořádná útrata a docela řádné společenské vyžití ve společnosti A. a její mámy s jejím přítelem. Pivo bylo užasný!

Občas mám takovej pocit, že… není něco v pořádku. Stále to v sobě dusím a tak se podívám na místo zapovězené. Brečím. Protože zjišťuji že to celé asi nemělo smysl.

Probouzení vedle vrnící kočky.

A. mne bodla nožem do nohy. Né naschvál. Nebo, že by?

Nějaký výlety s Truckem po česku.

A. se semnou rozchází takovým nemilým způsobem, nemilé informace, krutá realita, moře slz. Stojím v krutém dešti na zastávce, brečím a jsem totálně na dně. Hodně mne to ranilo. Opravdu hodně.
Zjišťuji že všichni byli řádně falešní, děkuji za ujištění a utvrzení v tom že není radno někomu věřit.

Červenec – Září

Kulatý narozeniny, začínám dělat administrátora v Aholdu, končím v Aholdu – potápím se. Je mi stále smutno z toho všeho s A. nemůžu si na to stále zvyknout. Po dlouhý době navštěvuji opět psychologa. Snažím se dát dokupy, ale místo toho začínám akorát tak moc chlastat. Zmizeli kámoši, zmizela ona = pro mne všechno v hajzlu jest. Na víc si asi nevzpomenu, protože tohle bylo opravdu moc silný.

Říjen - Prosinec

Nějak jsem se rozpil, o práci nezavadím a začíná takovej nějakej bohémskej život. Připadám si stále sám, ale na víc než nezávaznej sex se s lidmi nezmůžu. Twítuju, bloguju, nedělám nic. Poznal jsem P. s ní jsem si užil docela fajn sex, ale ten zážitek zkazilo uvědomění toho kolik jich bylo předemnou. Uh! Poznal jsem K. v Plzni – to samý, akorát… trošku naopak. V tomhle případě jsem byl já ten, zkušenější a blbější. Cajk…

Končí pražský život – přechodně jsem v Karviné a chystám se do Anglie.

Párty s Julkou v Polsku.

Mnoho chlastu v Karviné – aneb. prohlubuji svůj alkoholismus.

Obětuji Vánoce, Silvestra, všechno – odjedu totiž na Vipassanu do Žihle.

/zde možná něco doplním po 1. Lednu až se vrátím z Vipassany/

Vím, bylo to hrozně slabý ale já se opravdu moc necejtím. A tak Vám tak suše popřeju hezký svátky, a šťastnej příchod novýho roku. Já jedu meditovat a dostat z hlavy vše špatné.

Shrnutí? Tenhle rok byl takovej docela divokej, slzy A. na začátku roku značily slzy po celej rok, protože jsem plakal dosti. Chlast na začátku byl předzvěstí velkého pití. Prázdná peněženka, značila málo peněz po celý rok. Víte co? Nebylo to špatný, ale.. byly lepší chvíle. Každopádně nelituji ničeho, i když mi někdo stále chybí - i když by neměl(a). A vůbec, nejsem stále vůbec v pohodě.

Poděkování? Asi hlavně spolubydlovi T. asi i A. za to co jsem s ní za tento rok stihl, P. za výtečný sex, K. za tu trpělivost semnou a všem ostatním za to málo/hodně co pro mne udělali a já si při psaní nevzpomněl.
Jo a samozřejmě, události bylo více ale v tuto chvíli nejsem je správně vyjádřit písmenky. Bohužel. :(

Spontánně s životem na zádech a krátké polské okénko

Tak a je to tady, můj pražskej život se stal dočasně minulostí a já opět brázdím tento svět s životem sbaleným na zádech. Bylo to těžký, moc těžký. Znáte to, opustit domov. Místo, kde jste měli svoji postel, své příjemné prostředí, kde Vám bylo fajn. Ale, nebylo to jenom o tom, bylo to i místo kde jsem toho moc prožil. Strávil jsem tam dlouhý chvíle s L. a ještě delší s A. Dlouhý večery, při svíčkách. Opilecký estrády a vůbec, tak všechno dokola. Spával jsem tam po dlouhý práci ve vlaku, po dlouhý pařbě... Tancoval a zpíval. Užíval si nespoutanýho sexu o kterém musela vědět snad celá ulice. No, prostě mi ten můj domov bude chybět. Ale, bylo to opravdu nezbytné. Právě všechny tyhle věci mne tam tížily, protože jsem na ně furt myslel. K tomu se přidaly menší finanční výpadky a pernamentní úzkost byla na světě. Je čas změnit místo působiště.

V den osudný, kterým byla minulá středa. Nebo, počkat - předminulá. Jsem hroznej já vím, nenapsal jsem o tom ale jsem si toho PLNĚ vědom! A všechno chci napravit. Stál jsem na nádraží ověšen batožinou, měl jsem jízdenku na dlouhou dobu poslední vlak z Prahy. Zažil jsem loučení s T. a povím Vám bylo to těžké. Byl to skvělej parťák, skvělej spolubydla a já toho chlápka měl vážně rád. To víte, za dva roky soužití s někým tak nějak toho člověka začnete brát jako vopravdovýho kámoše. A že T. kámoš je! S J. jsem se ani nerozloučil a ani mi to moc nevadí, asi by to mělo bejt slušností, ale my dva mezi sebou žádnej vztah neměli. Možná je takovej ten, hele vedle je někdo.. Nevím téměř kdo. Asi takhle. Na welcome párty se tak nějak vybodla, ohrnula nosánek nad naším výletem do města. Prostě nic. Sociální interakce na bodu mrazu. Nevím zda li to bylo naši kompatibilitou či něčím jiným, ale já jsem opravdu myslel že jsem ji vybral dobře. Ale, člověk se mýlí a Moody hned dvakrát že jo! Takže tímto bych blogově ukončil pražský život.

Dny které následovaly po tomto kroku byly velmi zmatené, vůbec jsem si neuvědomoval jak se to stalo všechno. Jak rychle se to vlastně nakonec seběhlo a vůbec, všechno okolo. Každopádně, musel jsem se z toho nějak dostat protože prvotní depka přišla až nečekaně rychle. Člověk si pak vlastně uvědomí, že nemá kde bydlet. Že vlastně, položil ten slušnej život na hřebík a stává se opět poutníkem. Bolí to, ale trošku mne uvnitř těší ten pocit volnosti, nespoutanosti. Právě z tohoto pocitu, vyplynul nápad jet na výlet do Polska. Stopem? Do Krakowa? Co přestávka v Cieszyně? Couchsurfing? Rozhodnuto jedno báseň!

V ten den rozhodl jsem se odjet rovnou, sbaleno jsem v podstatě stále měl a tak to bylo rychlý. Obepsal jsem pár couchsurferů, zajistil si noclehy a vyrazil. Svezl jsem se expresem do Českého Těšína, někdy za soumraku. V tom nejlepším. Měl jsem v Cieszyně někdy kolem páté sraz s Julkou, ale musel jsem jej ještě telefonicky potvrdit. Což byl strašák jako kráva. Anglicky mluvit s polkou. Jako bych vůbec neuměl anglicky, připadal jsem si. Ten pocit však po pár minutách hovoru zcela zmizel. Jako by tu ani nebyl. Julka může až kolem 17:45, má ve škole ještě hodinu. Nevadí. Pocit střídá stres se setkání s někým neznámým a z fotek sympatickým - jako bych měl rande, ale s couchsurferama se zásadně nerandí. Zašel jsem si k vočkovi na dvě, abych zklidnil tlukot srdce a stres. Byly dobrý, účinek jsem zdvojnásobil silným a velmi dobrým espressem. Za hranice naší země vydal jsem se pomalou chůzí. Sraz jsme měli na "market square" u kašny. Chodil jsem nervózně kolem, čekal ze které náměstí na mne vyběhne má dnešní hostitelka. Byl jsem ve stresu. Když v tom jsem uvnitř totálně vybouchl, pozdravila mne malá roztomilá polka (COŽE? Takovou hezkou hostitelku budu dnes mít? Oh yes!). Rovnou v úvodu jsme se domluvili, že se spolu budem bavit polskočeskoanglicky - protože nač furt speakovat, když jsme vlastně skoro stejnej národ. Souhlasila.

Dostal jsem nabídku, zda li jít někam na pivo. Nebo že půjdem někam na "mezipárty" a nebo k ní? No tak samozřejmě jsem chtěl vidět kde budu spát a tak vůbec, chtěl jsem vidět i její spolubydlící. Cestou jsme rozebrali tolik věcí, jako by mezi náma neexistovala žádná jazyková bariéra. Bylo to fajn a já pomaličku poznával svou hostitelku. Byla skvělá společnice. Opravdu, věřte nebo ne. Po cestě k ní jsme koupili asi deset piv ještě, nějaký jídlo a v Biedronce se dozvěděli že prej nám asi nebylo 18 (jako že už dááávno bylo) ale urostlá prodavačka slovem: "dovud" rozprášila veškeré mé mínění o mém "rozhodně starším" vzhledu. Nevadí, ukazuji dovud, platím 20 zlotých a letíme k Julce domů. Poznávám Piotra a Blanku. Sympaťáci. Teda, P. byl takovej no zvláštně vtipnej protože měl takovou santovskou kombinézu. Ale jako v pohodě. Pili jsme piva, povídali si. P. pekl cukroví a my řešili s Julkou a B. všechno co nám přišlo na jazyk. Nejvíce jsme se však asi nasmáli nad slovíčkem kurva v jazyce polském. Poláci by, kdyby jej zakázali - to slovíčko kurva - snad prej přestali mluvit.

Za tónů What does the fox say a nezkrotného smíchu B. nad tímto prapodivným songem se vydáváme na párty někam na "měškanie" či co to Julka neustále opakovala a dodávala že to je nějakej další studentskej kvartýr. Uaah! Už jsem byl docela cinklej, ale o to víc jsem se jim mohl věnovat. Byla sranda. Otevíráme byt v nějakém pavlačovém domě, plnej polský mládeže, plnej dýmu z ganji, plnej bordelu. Dveře ložnice se střídavě otevírají a zavírají a ložnice stále uvítává nové a nové nocležniky na čas kraťoučký - ve zkratce: "šukalo se o sto šest." Muhahah. Na stole kýbl, bong, hromada vajglů. Po zemi poláci a polky. Během hoďky se půlka bytu vylidnila. Odešli na párty, mi ještě chvíli zůstali a načali víno který jsem Julce dovezl jako prezent pro hostitele. Po další půlhoďce odcházíme na párty do klubu Panopticum. Jdeme městem, které už dávno spí. Na hodinách jest něco kolem půlnoci a já se divím, že v tuhle hodinu, ve středu ještě někam v POLSKU můžete jít. Patnáct minut chůze, mne pomohlo trošku vystřízlivět - ale nemohl jsem zbavit dojmu halucinace. Přidává se k nám Michal - přítel od Julky (Kurvadrát!! - vzájemně se ujišťujem o zcela nezaujatém přístupu a uzavíráme pakt o neútočení ať už fyzické či citové) Je to fajn týpek, docela rozumnej a je to ČECH! Panopticum slyšíme už z dálky, je to skvělej klub. Protože vypadám jak hippiesák a spolukalící také, platím vstupné 20 Grošů - asi 2 koruny?? Ani to ne. Klub je plnej, PLNEJ! Krásný holky, dobrý pivo a rokec. Uaaaah! Na parketu se nedám zastavit, totální masakrovní pogo mne co chvíli vyhazuje z davu. Pivo jest všude po mne rozlito. Pohledy, které neznačí nic špatného. Takhle se mi to líbí! Tancuju s kým můžu. Pak přišly na řadu Czarne Myszy! Super koncert! Opravdu! Fakt skvělý hity a můj hlas dostával pěkně zabrat! Nějak se pak překlopil čas a já už bezsil padal do prázdných křesel. Byl jsem totálně na šrot!

Odcházeli jsme někdy kolem páté ráno. A cesta domů byla krutá povím Vám. Julku už jsem od té chvíle neviděl. Protože musela ráno jet do Lodze. Já jsem nemohl moc spát, protože jsem byl zaprvé na šrot a zadruhé spal jsem v její posteli. A za třetí, prostě to nešlo! Když už jsem ale usnul, tak mne z krutého snu vzbudil zase budík - v osm jsem chtěl vyjet do Krakowa a taky jsem měl vzbudit Michala. Kocovinka - Krakow se ruší. Jedu domů. Po cestě domů ještě nakupuji trošku uzenin a dávám se do pořádku pitím. Po příjezdu domů končím v posteli. Bolí mne v krku, mám kocovinu a mám zablokovanej celej krk. Fakt konečná! Ale takhle to má bejt. Tímto bych vlastně ještě chtěl poděkovat Julce a všem za skvělou společnost! A vůbec, za úplně luxusní párty necelých pět kilometrů za hranicema. Wau! Nikdy bych tohle neřekl, že se takhle skvěle pobavím takovej kousíček od zcela nudných měst v ČR - a to je tady každej tejden. Shrňme to:

+ Ceny jako u nás
+ Holky hezký, asi tak jako u nás
+ Pivo se dalo pít
+ Nikdo mne nechtěl zbít!
- Někdo nemá rád poláky
- Pro někoho může bejt problém jazyk - nebo polská ožralština

Takže, tímto bych to asi zakončil - protože opravdu jsem vysílenej - válím se v kavárně jako správnej kavárenskej povaleč a nespal jsem moc. Takže - další písmenka brzy, možná zítra, možná večír.

Dvě první setkání, snění nesnění a akademická půda

Posledních pár chvil pražských, stále kalkuluji s tím jak co a proč bude dál. Jak to bude zařízený, jak to bude vypadat a nebo jak bych vůbec chtěl aby to bylo. Na druhou stranu se bojím toho že to celý nedopadne a všechno skončí nedobře. Jak řekl jeden člověk: "Víš že se dobrovolně stáváš bezdomovcem? Byť na určitou dobu, ale přecijen hranice mezi na určitou dobu a navždy je tuze tenká."  Vím. Všechno vím. Ale já jsem Moody a všemu se musím postavit čelem! 

Už od příjezdu přemejšlím nad tím jak co nejlépe využít posledních chvil, kdy mám něco čemu se říká "doma" - i když to tady už taky ani nevypadá. Batoh ležící na prázdném gauči, matrace, deka a polštář na mém vysněném spacím patře. Poličky prázdné. Ani malej kousek mne tu nezůstane. I když, mohl by viďte. Mohl bych tady po sobě nechat něco, co by všem řeklo, že tady byl Moody. Že tady prožíval krásné chvíle, že tady plakal, že tady existoval hezkou řádku dní. Že tady vzpomínal na dobré i zlé. I když, je to starý dům. On si to bude pamatovat tak jako tak. Staré domy si pamatují příběhy že ano? Já to z nich cítím. Určitě když kdokoliv bude chtít, bude moci nahlédnout. Nahlédnout do těch všech chvil které činily zdejší svět tak krásným. Kouzelná čtvrť. Malebné sousedství. A vůbec, stromy, park, skalky. Ah! 

Abych celou dobu pouze nesnil o tom co zde bylo a bude, musím Vám říct jak jsem doposuď efektivně užíval chvil posledních dvou dní. Když jsem v pondělí dorazil do Prahy řekl jsem si, že nemohu jen tak přijít domů a vybalit počítač a nedělat absolutně nic. Rozhodl jsem se že někomu udělám radost - zkusil jsem tedy slečnu s kotletkama. Nabídl jsem svou přítomnost na celou noc. Chtěl jsem se s ní ještě potkat a možná za tím nebyl jen ten super sex, kterej jsme spolu vždycky měli. Potřeboval jsem i od někoho obejmout. Rozhodl jsem se vcelku spontánně a spontánně jsem byl i přijat. Na cestu jsem si vybral Arriváckého dopravce. Jezdí už nějakou dobu z Masaryčky až do Kralup a já jsem se doposud nesvezl. Bude to naše poprvé. Mezitím jsem se stihl ještě potkat s jedním followerem, kterému jsem přislíbil pro jeho skautskou mládež dar v podobě nové karimatky. Stihl jsem zařídit i své resty v bance a dokonce i potkat jednoho starého známého s jeho sestrou. Příjemné shledání. Nádražní shledání jsou vždycky super. Je tam mnoho lidí, mnoho příběhu. Taková místa přímo přitahují zvláštní události. Třeba jako potkat v milionovém městě někoho kdo už zde dávno není. Ale byl jsem rád. Nasytil jsem se tam rovnou dvěma legendárními párky v rohlíku za 23 Kč a pomalu odkráčel do přistavené soupravy bývalého německého osobáku. 

Arriva Vlaky a naše první shledání

Otevřel jsem dveře soupravy a teplo mne pěkně vytáhlo do jejich útrob. Příjemné barvy. Všechno vypadalo jako nové - a jakože sedačky jsou a možná i nejen ty. Průhledné sklo kabiny strojvedoucího mne zaujalo. Hleděl jsem skrz něj na zhlaví. Na lesknoucí se koleje. Na rudě svítící návěstidlo. Vybral jsem si sólo dvě místa ve směru jízdy - příjemný pocit v osobáku nejet ve "čtyřce". Zkoumal jsem stoleček a všechno možné okolo. Od oken na mne sálalo teplo. Chtěl jsem si číst ale byl jsem tak rozrušený a unavený že to ani nešlo. Vlak se naplnil těsně před odjezdem několika desítkami pasažérů. Nestačil jsem se divit obsazeností a i sedadlo vedle mne začalo sloužit svému účelu. Nevadí. Musím Vám říct, že i přesto že vedle mne v tom osobáčku seděl někdo cizí necítil jsem se špatně. Rozteč sedadel, samostatné záhlavníky a vůbec celkově prostor jako takový na mne působil dobře. Nijak jsem nebyl spolucestujícím omezován. Hlášení proběhlo krásně po staru - mikrofon a pěkně od huby. Zapůsobilo to zprvu trošku neprofesionálně a divně ale pak jsem si uvědomil že vlastně jedu v "osobáku" do Kralup a né ve vnitrostátním vlaku InterCity. Ve vlaku bylo dáváno všude najevo že je možnost se připojit k palubní wi-fi - což jsem bohužel nemohl otestovat protože zde nejsou zásuvky - což je škoda - ale na dieslové trakci je to pochopitelné. V průběhu jízdy celkově personál vlaku čítal tři osoby - určitě to není normální stav. Mašinfíra. Vlakvedoucí. A člověk obsluhující minibar (edit: Obsluhoval mne sám pan ředitel společnosti Arriva vlaky:)). Lístek mne s OpenCard stál 25 Kč! Což mne mile překvapilo. Jízda vlaku nebyla nijak hlasitá, žádné nepříjemné zvuky mne po cestě neobtěžovali a v Kralupech jsme byli docela rychle. Po cestě jsem si ještě stihl z minibaru objednat kávu. Bohužel pro mne zrovna došla a člověk obsluhující minibar se omluvil a odskočil do zadní části vlaku, kde prej měla být další káva. Dorazil za několik minut a omluvil se že bohužel kávu již nemá. Ale nabídl mi čaj zdarma. Dostal jsem dobrej zelenej čaj. V Kralupech jsem vystoupil a měl jsem pozitivní dojem. Rozloučení personálu - žádné kyselé xichty. :) 

Česká lokálka aneb. splašenou krabicí na míle daleko

V Kralupech jsem musel čekat několik desítek minut na svůj přípoj a tak jsem si prohlédl místní nádraží a hlavně nástupiště na Louny. Musím říci, že nádraží to hezké není. Vůbec. Potom se na čtvrté nástupiště začaly sjíždět šukafony ze všech směrů snad. Byla mi už zima a tak jsem vybral ten nejvhodnější a s tím že to bude asi ten pravý jsem do něj usedl. Seděl jsem asi pár minut. Milion keců od mašinfíry -  že to nikam nejede. A superodporná vlakvedoucí to dorazila. "Ten vlak nikam nejede, ven!!" - kráva jedna nechutná, neřekl bych to kdyby mi to tisíckrát neopakovala do xichtu. Chápu že už asi měla padla po celodenní. Že už obsloužila tisíc kyselých xichtů v hnusný zapocený 810 na kurevsky dlouhý (63 Km!!) trase, ale jako tohle fakt neomlouvá (ne)dobrý přístup. Nakonec to byl až ten třetí šukafon. Naplněný po strop. Školka. Zapocený okna. Důchodci. Typická lokálka. Bože. Po Arriváckým svezení děs a hrůza! Do Slanýho jsme dorazili včas. Našel jsem si nejkratší cestu za slečnou s kotletkama a vyrazil jsem. 

"Večeře. 

Sex.

Film.

Usínání.

Hádání.

Promlouvání do duše.

Hádání.

Spocené spaní na gauči.

Vedro.

Odjezd v 4:55 s podivným pocitem."

Autobus v 4:55 byl skvělou volbou. Plno lidí. PLNO lidí! Šofér mi tykal. Seděl jsem vedle někoho kdo neumí ani pozdravit a odpovědět že místo je volné. Naštěstí to nebyl ten vyhlídkový autobus co po cestě do Prahy obslouží všechny vesnice středočeského kraje - ale ten co to veme přímo po R7 rovnou do Prahy. Po cestě bylo zhasnuto. Svět za okny se probouzel na první ranní šichtu. V dáli zářilo Kladno - vzpomínka na A. a časné odjíždění od ní do práce u mašinek. Super. K tomu super pocitu se kterým jsem odjížděl to byla přímo vražedná kombinace. Doma jsem byl někdy kolem šestý. Posnídal jsem a konečně ulehl.

Severní korea, přednáška na půdě FFUK.

I když jsem dorazil takhle brzy ráno domů a člověk by čekal že budu celý den ležet v posteli a nic nedělat tak jsem zvolil taktiku: "udělej toho co nejvíce" je sice pravdou že jsem nestihl psát  - ale časně na polednem se v mém telefonu objevila sms od Okšaje, jestli může jít semnou na tu přednášku o Koreji. Neváhám a potvrzuji stroze že ano, že se můžem sejít. Šel jsem tam samozřejmě pěšky, přes celý centrum. Zabloudil jsem - né tak docela, ale ty uličky jsou fakt strašně zrádný i po té době co tu žiju. Dorazil jsem s 10 min. zpožděním. Přednáška začala v po strop zaplněné malé místnosti. Akademická půda čítala hned pár krásných lidských stvoření. Děvče v čele - zřejmě docela mláďátko ale hezký. Děvče v gládách vedle nás. Ah! Už teď jsem byl docela nepozorný. Angličtinu jsem však ještě stále stíhal vnímat. Po necelý hodině monologu francouzské přednášející jsme odcházeli (a také posledními pohledy a úsměvy loučili s hezkými lidmi) plni různých pocitů. Bylo to těžký, nebrečet. Ale zvládl jsem to. Po přednášce jsme se s Okšajem rozloučili na Národce a já zamířil za K. Zázvorový čaj, podprůměrné espresso v Café Indigo. Domů jsem se loudal s hudbou v uších. Noční praha ve spojení s mým playlistem je úžasná. Byla mi zima. Velká. Těšil jsem se domů.... do vyhřátého domů posledních dní...... 

Neřesti číslo dvě další dny v Karviné

Minulý týden neřestí uběhl rychleji než by se čekalo, jak jsem již psal bylo to hustý. Ale celý to vlastně má pokračování. Ať chci nebo ne, vždycky se najde někdo kdo Vám takový chvíle milerád prodlouží. V úterý ráno jsem sedl do vlaku a pomalu vyrazil směr Praha. Pohodlně jsem celou cestu psal a těšil se do cíle. Byť teda musím říci, že jsem byl v takovém divném rozmaru - asi taková chvilková slabost pro někoho. (mínus pro Moodyho) Na druhou stranu teď už to vím, že to byla opravdu chvilková slabost a všechno už jsem spolehlivě hodil za hlavu. (plus pro Moodyho) Už žádná taková slabost v mých citech nefiguruje a já se v klidu mohu věnovat sám sobě. Zpátky k cestě, do Prahy jsem dorazil o tři minuty dříve. Měla mne tam čekat Pája. Nějak nečekala. Zpozdila se natolik že jsem se urazil a domů jsem jel podle svýho. Sám. Sedl jsem na nejbližší osobák směr Vršovice a naštvaně a smutně jsem si to šinul domů. Nakonec byla tak šikovná a přišla ke mne. Něco málo jsme spolu ukuchtili, něco málo jsme se vyblbli - prej něco málo, něco jako hodně. Jako by to bylo naposledy. (bylo?) Naneštěstí pro mne musela jet domů docela brzy ale to nevadilo protože Okšaj se rozhodl pro dnešní pivní sezení. Všechno se krásně stihlo. Ale téměř dokonale vše do sebe zapadlo jako puzzle. 

S Okšajem jsme jako nálevnu vybrali Dejvickou nádražku. To místo má něco do sebe, je takový trošku punkový, vyznačuje se pivem za 22,50, podmíráky jak hrom a osazenstvo všech věkových kategorií. Choděj tam docela hezký děvčata, takový... jiný. Ty víc v klidu. Který se nebojej zapadnout do pajzlu, ale maj i dobrej vkus. Dali jsme tam asi pět kousků. A člověk by vydržel i o mnoho více. O MNOHO více. Ale my jsme odešli po pěti. Pro víno a klobásku. Kterou jsme spořádaně snědli na Dejvický. Cože, my pokračujem? La špeluňka v Nuslích. Tam dva - nebo tři? Bráníky. Šachy a konverzace s nějakým MUDR.cem. Odcházel jsem značně opojen už. Po cestě domů jsem si dal ještě jedno. Abych neměl žízeň. Usínám nevím o sobě... Probouzím se do středečního dne, který je ve znamení balení a balení. Kupuji jízdenku na čtvrtek a balím svůj pražský život. Je to dlouhé, nekonečné. Večer po sbalení všech kravin jsem si koupil asi pět piv - nebo čtyři? Možná i víc. Tak šest. Čuně! Ale musíte uznat, že tohle období je silně stresové a že tohle všechno do kupy vyžaduje určitou hladinku. (Alkoholici prej hledaj důvody k pití). Ráno následujícího dne, po pár hodinách spánku letím ověšen taškami opět na hlavní nádraží. První metro. První vlak. Kupé je plné, přetopené hrozně. Cesta je celá úmorná mám pocit že to nezvládnu a někde se složím. Chce se mi furt brečet – asi jsem labilní. Chvilkama si v těchto řádcích připomínám Ef, v tomhle jsme dočista asi kopie. Emočně nestabilní jedinci. 

Příjezd do Karviné značí další alkoholové dýchánky, je to tak. Opět furt a zase. Potkávám se s Nikol – moc mne to s ní nebaví, je strašně odměřená a vůbec. Celý je to takový divný. Jsem naštvanej na Ann a vůbec, nejraději soudím že by bylo nejlepší kdybych se držel dále. A tak taky konám.  V sobotu nás čeká velká akce, bude se soutěžit o sud piva. Bude v Oáze koncert. Velkolepá akce, kterou vlastně velkolepou dělal jen alkohol a výhry s ním spojené. Vyhráli jsme s bráchou asi čtyři piva grátis, tričko a kompas (je rozbitý – takže odteď nevím kam mířím, je Vám to jasný?). Celý večer jsme to táhli tak nějak ve třech, abych si nezkurvil karmu tak místo Ann – jsem „hostil“ jejího bratra. A taky svého. A taky učitelku ze základky. A taky nějakou starou ženskou, kterou jsem s kupónem na pivo zdarma přemluvil ať si k nám sedne – vím že jsme se představili, ale popravdě byl jsem už tak na šrot že si to nepamatuji. Každopádně konverzace plynula takovým stylem, že s mou prořízlou držkou jsme brzy seděli u jejich stolu. Mezitím jsem bráchu odvezl tágem domů – zvracel. 

Z Oázy nás tak někdy v půl jedenáctý vyzvedával táta, měl nás hodit domů. Měl.. Poslechl mne a opravdu nás odvezl na nádraží. Na Excelsiora. Na nádraží jsem prej byl agresivní a na někoho jsem furt něco mluvil. Hrozná představa – nepamatuji si to. Co si však pamatuji je to že jsem ve vlaku měl strašně nostalgickou chvíli. Béčko. Excelsior. Minibarové vzpomínky. Sedíme v temném kupé. A já bulím. Na nádraží v Ostravě nás vyzvedává Ef a její (nymfomanova) kamarádka. Hezká slovenka ( byla hezká? Nebo jsem byl tak ožralej). Každopádně celej večer se nese ve víru toho že na ní furt čumím a v představách ji znásilňuji. Po těch deseti pivech ještě pijem meruňku – super asi budu zvracet. Naštěstí ale ne. Zabral jsem Ef postel a usnul jsem. V půlce noci jsem ji musel vylákat od počítače a připomenout jí že to je i její postel. Poslušně odevzdávám deku a kradu polštář. Musí to bejt fér ne?  Ráno se probouzím, v tlamě žumpa. Ef spí. Kočka mňouká a celým pokojem bijou zvony. KTEREJ MAGOR! Moje hlava. Umírám. Na chodbě nikoho nepotkávám, naštěstí. Nikdo nevidí mé ranní kocovinové Já. Ani Slovenka. Hledám bráchu od Ann a pobízím ho k rychlému útěku. Natropil jsem bordelu že se stydím! 

Jeden z prvních autobusů (v 9:15!!!) a končí tohle šílené období. Přijíždím domů. S kolou v ruce, brácha sedí u PC s kolou v ruce. Zombie. Kocovina. Ah! Slibuji si že po tomhle všem nám končí období alkoholu. Musím se krotit, protože s tím budu opravdu velkej problém. Už to vidím. Takže tímto to všichni víte, dávám si od pití nachvíli voraz. Na dlouho. Kvůli svému zdraví. Jo? 

Teď pomalu mizím do Prahy, sedím v LE 1356 a hledím z okna. Je mi smutno. Chci bulet. Nevím co bude dál. A mám z toho vcelku strach. Velkej. 

Neřesti tohohle týdne aneb. útěk útěků opět

Začalo to vlastně celý nevinně, pouhým sbalením věcí a přesunem sem. Myslel jsem že je sem dovezu a hned zmizím užívat si zpátky poslední chvíle Prahy. Ale nebylo tomu tak. Od úterý se tady plácám ve svým, naložen v alkoholu. V úterý to začalo s otcem, dost piva, dost oznamování, dost zbytečných slibů - hádka po cestě s neznámým člověkem, který se mi snažil prodat nějaký kraviny. Řádně jsem ho odpálkoval, že si dal hned voraz. Středa pokračovala v podobným stylu, svatomartinský víno, moc vína, sezení a dlabání doma. Čtvrtek, ten byl tak bohatej že to nelze jen tak shrnout několika slovy. Ve čtvrtek jsem popadl svý kolo a smogem zamořenou Karvinou jsem se vydal ke svý babičce. Tam jsme si dali řádně do čumáku, stejně tak jako kdysi. Klopil jsem do sebe jednoho panáka kalvadosu za druhým. Chtěl jsem v něm utopit všechny svý starosti a to i přesto že jsem věděl že odpoledne budu muset býti společníkem. Nepřestával jsem a pil jsem a pil jsem. K tomu pivo. Znáte to. Když jsem odjížděl byl jsem dobře načatej. Odjížděl jsem s velkým zpožděním a tak jsem doufal že na mne v Karviné děvčata počkaj. Nakonec byly tak hodný, že počkaly. 

U nás doma jsem připravil kávu dle svýho gusta a modlil jsem se ať chutná všem. Snad jsem jejich očekávání nezklamal. V průběhu našeho kávového dýchánku jsem se tak nějak dozvěděl o tom že bychom mohli jít na vernisáž. Byl jsem na to správně naladěn a tak jsem toho hned "využil" a doufal jsem že E. a A. budou souhlasit. Jejich nápad se uchytil a můj návrh realizace také. Jupí! Půjdu na svou první vernisáž. Nevhodně oblečen, nevhodně společensky znaven. Měl jsem sebou ale oporu ne? Takže jsem nic nepotentoval. Vernisáž to byla zvláštní, v prostorách zámku - podivná díla, podivné moderní umění. Některé věci se mi však líbily, sochy a tak. Byly sice na můj vkus předražený ale bylo z nich něco cítit. Jistá vyváženost. Jako správní falešní návštěvníci vernisáže jsme taky popíjeli víno, debatovali nad uměním a smáli se. Bylo to fajn, opravdu. Po vernisáži byla taková menší afterparty, jsem zas musel koupit ještě další víno v Bille. Pak jsme to nakonec zapíchli u A. To už bylo takové odpočinkové, já sem se zakecal s jejím bratrem a zbytek kolem jsem moc nevnímal. Teda, pak až na naši společnou vlasofilní chvíli. Virtual haircut a masáž hlavy pěkně ve třech. Řekl bych, že to byla taková vlasofilní trojka. (:D). Řádné opojen odcházel jsem po devátý domů (bejvalýho "domů") - ještě že to mám blízko. Po cestě jsem ale musel potkat známý, který mne pozvali na párty hned na další den. Super. A k tomu jsme si ještě dali pár tahů z trávy. Konečná. 

Pátek bych zcela vynechal, víte co... Ono se stejně nic nedělo, kromě toho že jsem musel spravovat notebook a schánět tady náhradní adaptér. Což se mi nakonec za nekřesťanský peníze povedlo. Ale dobrý, co bych já dělal bez počítače že ano? Přijel brácha ze školy a já mu oznámil plán na sobotu. Celkem se zaradoval, že ho vytrhnu z reality. A já vlastně také, protože to byla další příležitost jak se zlít. Sobota nastala a já už od rána nemohl dočkat času kdy zmizím někde v ulicích. V Kauflandu jsem se hned ujal sedmičky bílýho rumu, několika džusů k vodce, kterou měla donýst A. a nějaký tý kofoly pro nás s bratrem. S našimi dvěma spolupíči jsme se potkali na rohu ulic které spojují dvě školy – jednoduše jsem v tu chvíli muset zbořit bráchovy předsudky o bratru od A. A nakonec jak jsem v průběhu večera zjistil nebylo to ani třeba. Vždycky je nejlepší jít ve čtyřech lidech, protože pak je možnost vést dvě paralelní konverzace a nikdo nezůstane pozapomenut. Pomaličku jsme si to kráčeli až k panu Ježkovi. Pamatujete si na pana Ježka? Na tu onu osudnou lavičku, která byla součástí mého karvinského života? Musel jsem se tam podívat, pokřtít to místo opět troškou alkoholu a ožraleckými kecy. Nakonec se to povedlo doslova a do písmene. Líbilo se mi že se každej účastnil konverzace, že nikdo nemlčel. Bylo to fajn. Pak se k nám nachvíli přidal nějakej opilej rybář, kterýho jsem se na základě zhodnocení jeho otravnosti a jeho blbejch keců musel zbavit. A tak jsem pobral tu „svěřenou“ mládež a vydal se s nimi na menší procházku, která skončila jak jinak než zpátky u pana Ježka.

A pak už to s náma šlo z kopce. Otevřenost na nejvyšší úrovni, vnímání všeho tak nějak víc než obvykle. Dlouhá cesta od pana Ježka do Oázy. Nějak jsme se všichni navzájem ztráceli. Vždycky před mýma očima zmizela jedna dvojice a já se vždycky musel ujistit kdo zůstal semnou. Jedna duše držela basu a to se cení. Dokonce se nám oběma povedlo ztratit naše telefony. Na jedné z těch tisíce laviček na kterých jsme seděli a debatovali nad strastmi našich životů. V některých chvílích jsem se v tom úplně ztrácel a zcela jsem v hlavě měnil priority. Dokonce jsem se byl málem nechal přemluvit abych nejezdil do Anglie. Stačilo tak málo a já bych se svého snu asi zbavil. Tyhle dlouhé chvíle smýšlení nad tím co by, kdyby a jistého podsouvání myšlenek, nejasných podtextů a kravin.. přerušila nevolnost. Jako správnej picí parťák jsem se musel o svého bližního starat aby nepřišel k újmě. Ale zvládla to bravůrně. Všechny jsem pak ještě usadil v hospodě. Teda, takhle… nejdříve jsem tam odeslal bratra s bratrem. A pak jsme tak nějak dorazili my. Ale cajk. Dal jsem si ještě pár piv. Bratr, né ten můj, stihl poblejt půlku hospody. Tak jsme pak měli i menší uklízecí chvilku. Z Oázy jsem odcházel nejvíce na sračky asi já. Fakt mi bylo bídně. Ale měl jsem oporu. Vlastně jsme si všichni tak nějak pomohli. Postarali se o sebe. Pak už jsem jenom bulel, svěřoval se já a mlel jsem kraviny. Asi tak jako vždycky… Když uznám, že se mám vylejt z celýho srdce a pak to svézt na chlast. Chtěl jsem furt někoho objímat, třeba psa. Řval jsem to. Brácha bráchu odnes domů. Pak vyzvedl nás. A já jsem musel ty vole řvát před cizím domem že chci OBEJMOUT PSA! To co se dělo potom si moc nepamatuju, osvětili mi to až den poté. Jediné co si pamatuji, je shledání s N. a L. a mé ztřískání se. Výsledkem čehož bylo mé odřené obočí, koleno, zápěstí a nějaká naražená ruka. Jo a mé jídlo, se rozprostřelo po celém chodníku. Byl jsem bezmocnej.

Nakonec jsem ale zvládl ještě další pivo a hrát kulečník s holkama v Bbaru. Jo abych nezapomněl, musel jsem slíbit že se budu revanšovat za tu zaplacenou útratu v Oáze a že budu společníkem den poté. Znáte to, takové to vzájemné ujištění o tom co vše se stalo, co jsem udělal a neudělal. A k tomu samozřejmě takové to další vytrhnutí z reality, tentokrát za střízliva. Což mi moc nejde. Moc to neumím. Ale temný park, mlha vznášející se těsně nad zemí mi k tomu všemu pomohla. Chvilky zamyšlení. Hledění nad hladinu rybníka na kterém se tak ladně povaluje mlha mlhoucí a další smýšlení o tom, že bych měl svůj odjezd alespoň odložit. To je zas takový, jak rychle já si lidi oblíbím. To je pak až hrozný semnou. Ale někteří to znáte. Já jsem tím snad asi posedlej. Vždycky zvláštní a zajímavý lidi mi tak utkví v paměti že bych pro ně udělal první a poslední. Asi je to tím, že si moc vážím lidí, kteří jsou ochotni semnou komunikovat. Kteří vůbec kdy stáli o mou společnost. Tisíc kroků. Teplo zima. Dvě cappuccina, džbánek vody s kousky citrusových plodů. Sladkosti. Objasňování karvinských záhad. A mnou vyřčené prosté Ahoj  - jako bych něco dlužil…… Asi jo. Zejtra milej Moody zmizíš domů. Dáš se trošku dokupy, sbalíš nějaký věci…. A …..

Doplněno: Poznámka pro možné náhodné čtenáře, pro které by to bylo až zcela nepřípustné - není všechno zlato co se třpytí. I když, tohle se netřpytí. 

Události včerejšího večera aneb. věci se hýbou

Věci se začínají pomaličku hýbat. Já jsem se včera resp. v neděli zcela spontánně rozhodl že začnu balit pomalu věci ve svém bytě. Ani nevíte, kolik věcí vzpomínkových jsem našel. Vzpomínky za poslední snad dva roky. Tolik krásných věcí. Balil jsem tašku, vyhazoval tuny papírů z práce. Likvidoval jsem věci, které nejsou pro mou další existenci vůbec důležité. Sbalil jsem krabičku s dopisy, přáními, fotkami. Vším. Všechno co mi bylo blízké se pomaličku rozplývá někde ve snech, které chci realizovat. Stejně tak jako i sny co se nám zdají v noci - tak i ty mé v tuhle chvíli mají tu temnou stránku. Naším největším strašákem je strach, všichni to víme. Všichni s ním bojujeme. Mne včera popadla taková úzkost, že jsem myslel že shořím. Lehl jsem si do postele, mezi všechny ty věci. Mezi voňavé peřiny, mezi polosbalenou tašku, mezi trojočku, mezi hromadu papírů a začal jsem brečet. Bolí mne to všechno a uvnitř neskutečně pláču nad obavami, nad situacemi které zcela jistě nastanou - nebo které nastat mohou.

Naštěstí v tom všem nejhorším mi začal zvonit telefon - zděsil jsem se kdo mi volá o půlnoci. Byl to kamarád spolubydla, v docela připitém stavu a říkal s podivným hlasem: "Pojď na pivko..... Někam.... Do žáby... Pijem... za mé..." Docela jsem se zděsil, že se něco stalo. Zněl tak nějak podobně depresivně, ale nebylo to tak. Prostě už byl opilej. Řekl mi že je to vlastně asi poslední možnost kdy spolu můžem pít, než odjedu. Tak jsem se mu svěřil, stáli jsme uprostřed cesty na Krymské... před Café v lese. Vylil jsem ze sebe doslova všechny své obavy. Docela se mne snažil uklidnit, snažil se mi dodat sebevědomí. Pořádně ho do mne nalít z té jeho nekonečné konvice optimismu.

Vyhodili nás ze špeluňky, chápete... NÁS VYHODILI z HOSPODY La Špeluňka. Z Pražské mekky špatného pití a Bráníka za 19 Kč. Asi jsme na tom byli dost špatně. Každopádně útočištěm nám byla hned hospoda vedle, Pohoda. No a v Pohodě, byla pohoda. Že jo. Hráli Kabáti, hrál Landa.. tančilo se na stolech a my jsme v klidu popíjeli natočené Svijany. Fascinoval nás výherní automat, skořápky. Tonda tam nasypal dvacku, vyhrál hned šedesát. Já tam hodil dvacku, vyhrál jsem nic. Velká to škoda. Odcházíme, procházíme ulicema naší čtvrti a já pomalu začínám strádat. Domů přicházíme v půl třetí. Konečná, jdu spát.

Ráno jsem dobalil poslední věci. Je mi stejně jako večer, možná trošku lépe. Tonda zaspal a jeho školení v šest se nekoná. Snídám výtečné tousty a chystám se pomalu na cestu do Karviné. Ověšen taškami, plnou krosnou na zádech a myšlenkama v patách. Sedím v LE 1357, piju kávu a snídám druhý chod snídaně. Vlak je poloprázdný a zrovna vedle mne si z Pardubic někdo musel koupit lístek. Pak je to tady pěkně nekomfortní. Malé... hrozné. K tomu ta bagáž. Hm. Celá tahle nálož mne unavuje. Co přinesou další dny?

Ach ty sobotní rána

Tyhle sobotní rána jsou mnohdy krutá. Vždycky to takhle přeženu a pak ráno trpím jak pes! Je sice pravdou že dneska se nekoná žáden kocovinovej stav, na druhou stranu mne však pálila žáha jak kdybych měl uvnitř shořet. Takovej boj to byl. Hned z rána zjišťuji co jsem celou noc tropil. Jak tak koukám na počet otevřených záložek v prohlížeči, tak to bylo opravdu výživný. Zjišťování informací o Anglii. Rezervace jízdenky - JÁ MÁM PENÍZE?!?! - nemám, že jo. Vůbec nevím jak jsem se k tomu dostal. A vůbec, vůbec nevím jak to tady všechno sbalím - kam to dám - komu to svěřím. To bude těžký! Mám na to všechno tak dva tejdny a to bude hustý jako! A hlavně jsem zvědavej na tu cestu, protože jako, jet stopem do Anglie na blinda s malým obnosem peněz, bez čehokoliv zajištěnýho bude asi hodně silnej zážitek. Spoléhám však na své štěstí dobrodruha, vždycky se v těchdle situacích dařilo tak tisíckrát více než v normálním životě. Takže s mým štěstí stopnu na Rozvadově truck rovnou někam do Anglie. S mým štěstím tam dorazím a rovnou všechno spáchám do dvou dnů. Do tejdne budu makat jak šroub někde v polskoslovenskoarabském kolektivu a budu po večerech pít cider v skromném pokoji někde na periferii. Občas zajdu na nějakou tu párty s couchsurferama a určitě zajdu na pivo s Hobbitem! Ha! Počítám že se asi budu pohybovat někde v okolí Londýna - takže tohle všechno je víc než pravděpodobné. A nebo, nebo to bude všechno stát za nic. Dojedu tam, do tejdne zařídím velký kulový, budu trajdat po couchsurferech až nakonec někde chcípnu....Ach ty sobotní rána plné domněnek...

Ode dneška začínám tagovat tématické články tagem: Moodyho emigrace....

Životní zvrat děvěttisícčtyřistadevadesátosm

A je to tady! Další velký zvrat v mém životě, dnes už je to téměř jasné. Rozhodnutí padlo a já se pěkně za pochodu dostávám do stavu, kdy končí vše.. co doposud bylo. Rozhodl jsem se znova utéci, utéci někam kde je lépe.

"Bude ti tam někde lépe než tady?"
"Klidně se může stát že ne, ale... já po tom toužím." 
"Vzpomeň si na holandskou tragédii."
"Nemám co ztratit, s bídou můžeš kamarádit ať žiješ v Praze nebo kdekoliv jinde na světě..." 

Chci okusit jiná místa, chci okusit nové příležitosti, chci konečně zase ve svém životě něco dokázat. Nedokázal jsem se probojovat školami - zkurvený školský systém. Nedokázal jsem, že jsem schopnej vydělávat hromady peněz. Nedokázal jsem, že dokážu vést spořádaný vztah s někým. Nedokázal jsem že dokážu být dobrý přítel. Jediné co jsem v životě dokázal, bylo zažít nespočet dobrodružství na cestách. Dokázal jsem husarské kousky za hranicema, dokázal jsem že se cestě a kilometrům předemnou umím postavit čelem ať to stojí co to stojí!  A teď je jedinečná šance jak to uplatnit!

"Nemám co ztratit." 

Mám i nemám, ztratím úžasný domov v jedné z nejkrásnějších pražských čtvrtí. Ztratím známosti zde vybudované, ale na druhou stranu. Nepříjdu o práci - kterou nemám. Nepříjdu o příjem - který nemám. Nepříjdu o život - který zde spíše přežívám než žiju.

Příjde den, kdy můj majetek pohltí pár krabic na které se bude měsíce prášit - protože na tu půlku věcí co zůstala ještě někde v Karviné se práší už přes rok. Já zamavám a s požehnáním všech blízkých se vydám vstříc dalšímu dobrodružství. Alespoň, budu mít více materiálu na svou knihu. Alespoň to bude stát za to. Budu brečet - vím to. Je to jasný, budu brečet jako malý dítě, budu mít hlad a možná se všechno posere.
Posunu se v životě o něco dál, o kus dál a budu o to zkušenější. Písmenka další očekávejte brzy.

Podivné snění

Nevím co se to semnou poslední dobou děje, ale mám  až příliš živé sny a objevují se v nich zajímavé věci. Dneska jsem se podílel na výstavbě důlniho komplexu, což by nebylo zas tak zvláštní neb jsem o tom vyprávěl včera večír spolubydlovi, jaká je taková práce na těchto místech. Ale, v mých snech se opět obejvila A. V průběhu celého snění jsem měl takovej strašnej pocit strádání, jako by mi něco tak tuze chybělo. Hleděli jsme spolu  opět na sebe, nezatíženi minulostí. Jako by při pohledu do jejich očí člověk zapomněl pomalu i své jméno. Bavili jsme se spolu o tom co se za celou tu dobu našeho odloučení stalo a jaké má všechno důsledky. Ona seděla naproti mne, na schodech ke mne do postele. A já z ní nemohl spustit oči. Chtěl jsem si opět pohladit její vlasy. Chtěl jsem si k nim přičichnout. Chtěl jsem se k ni přitisknout a cítit jak strašně žhne její tělo. Jako by to pro mne bylo zcela přirozené. Jako bych, po tom netoužil s nikým jiným. Nakonec se stalo, že jsme se opět políbili a ve mne vzplanul neskutečný požár. Protože nikdy mne tak nikdo nevzrušoval a nepřitahoval tak jako ona. Od té chvíle jsem chtěl být jen její loutkou. Když jsem se probudil, neopustily mne některé pocity a já si teď říkám? Proč se mi tohle zase děje. A proč ten čas neletí, tak jako letí vždycky. Proč je to vlastně od našeho posledního shledání pouhé tři měsíce, ale mne to připadá jako věčnost..... A vůbec, proč...Co když v tom zase nejsem sám? Kurvadrát!
Chtěl jsem si tuhle myšlenku udržet co nejdéle, co nejdéle se zase cítit trošku smysluplně. Musel jsem si ji sepsat, musel jsem si ji přečíst. Musel jsem si ji v hlavě přehrát, ještě milionkrát. Já strádám.

Blesk z čistého nebe? Plujem dál!

Dny jdou dále a já se s tím mým životem pomaličku plížím. Za sebou vláčím velikánskej vak plnej průserů. Ale to přeci nevadí., protože jsem vlastně zdravej (teda asi až na tu psychickou stránku). Peníze jsem v rukou nespatřil už pár tejdnů a asi možná ještě nějakou dobu žádný neuvidím. Je to smutné, ale je to tak. Dny které jsem opět nazval jako hunger days se táhly a já už nevěděl co s tím. Ve zprávách na Twitteru mi přistála zpráva, která naznačovala ukončení těchto dnů. Nebo, minimálně přerušení. Dlouho jsem nad tím váhal a snažil jsem se najít způsob, jak takovou pomoc příjmout. Nejsem jeden z těch, kteří by si od lidí jen tak něco brali. Asi jsem tak vychovanej, chtěl jsem to odmítnout s velkým díky. Ale. Mělo to jedno velký ale. Uvědomil jsem si, že vlastně tímto zahodím šanci na alespoň chvíli pocitu blaženosti. Stále jsem přemýšlel, jak jen bych si takovou pomoc mohl zasloužit. Nakonec jsem své přemýšlení srabácky přenechal na chlebodárci. Dohoda padla a o den později jsem se s podivným pocitem vydal za pravděpodobně poslední jízdenku koupenou přes paušal na Vodafone, do nočních ulic města pražského.

Před několika dny, před touhle cestou jsem se zaradoval z toho že už naší čtvrtí opět jezdí tramvaje, docela mi tu chybělo to cinkání, dobíhání na tramvaj a především cokoliv co jezdí po kolejích. A tak jsem byl tak tuze rád, že se budu moci poprvé svézt po zrekonstruované trati. Na tramvaj jsem ještě dobíhal - nevím proč, asi v domnění že jdu na tramvaj pozdě. A že nestihnu přestoupit. Nakonec jsem si uvědomil že sedím v tramvaji, která jela o čtyři minuty dříve než ta má. Nevadí, alespoň budu mít chvíli čas na to si to ještě rozmyslet. Na přestupní bod jsem dorazil o pár vteřin později než odjížděl dřívější autobus směrem k mému cíli. Nevadí, nervozita prostupovala celým mým tělem a začínal jsem se i trošku bát. "Cože? Moody! Co to do tebe vjelo, procestoval si tisíce kilometrů stopem s cizími lidmi, svěřil si jim svůj život a teď se bojíš takový prkotiny? No to si snad děláš srandu..." znělo v mé hlavě. Už se blížil autobus, kterým jsem mimochodem jezdíval ještě nedávno každé ráno do práce. Sedal jsem si na své oblíbené místo a do uší mi zněla hudba. Cesta byla tak nesnesitelně dlouhá. Plná myšlenek. Dohadů. Vnitřních debat. Mírné rozptýlení těchto prvků se odehrálo na Kačerově. Řidič zničehonic začal docela prudce brzdit - víc než je na pražského řidiče MHD zvykem. A jednou zatroubil. Co se to děje? Situaci jsem nepochopil a věnoval se dál poslechu. Pak  už jsem jenom zaslechl kousek konverzace mezi dispečerem a řidičem. "Ale já koukám že už jste za Kačerovem. No to nevadí, já mu zavolám ať jede za Vámi a po cestě zpátky Vás někde vystřídá. Normálně to dojeďte a prodlužte si samozřejmě výkaz..." Tím to považovali oba za vyřízené a řidič se bez jakéhokoliv náznaku emocí řítil dále. Nemocnice Krč. Žádný náznak erekce. (Při cestě do práce jsem se tady s ní téměř každé ráno potkával - zrovna před zastávkou kde jsem měl vystupovat) To je dobré. Asi už jsem na to všechno zapomněl. Naštěstí. Zvoní mi telefon. Chlebodárce jest na místě. Stres asi tak jako když mám potkat někoho nového, ale asi tak dvakrát silnější o to že mi ten někdo nový má rovnou něco darovat.

Vystupuju z autobusu. Rozhlížím se kolem, ale ve tmě na místě shledání nikoho nevidím. Jdu blíž a netrpělivě vyhlížím. Nacházím nakonec až u lavičky. Chlápek, vysokej, jsem moc malej nebo on moc vysokej. Podáváme si ruce a v doprovodu pevného stisku ruky si vyměňujeme svá jména. Od teď mu můžeme říkat V. Vedle něj na lavičce leželo několik tašek, evidentně plných. Trošku zaskočeně jsem se musel zeptat, zda li je to všechno pro mne. Byl jsem ujištěn že ano. Myslím že jsem chvíli neměl asi slov, ale pak jsem jen našel. Šlo o naši dohodu, že to nebude jen tak zadarmo. Chtěl jsem vědět čím se odvděčit. Byl jsem zaskočen podruhé, mé vyprávění nad pivem o mé životní pouti měl být jeden ze způsobů jak se za tohle odvděčit. "Opravdu chtějí lidé slyšet brblat nějakého Moodyho nad pivem o tom jak strašně rebelskej život žije? Asi ano... Jsem výjimečnej." Další možnou protislužbou mělo bejt nějaký obchodování s nepotřebnejma věcma. Abych byl dobrák na revanš jsem nabídl vykonání obou těchto věcí. A přesto mi to příjde málo.

Odebrali jsme se do nedaleké hospody a po zjištění že není uvnitř jediného volného místa jsme si uráčili na baru vyzvednou zlatavý mok a šli jsme se posadit ven na listím zapadané posezení. Mám takovej trošku neblahej pocit, že to pivo chutnalo zvláštně. Byl to Gambáč, desítka ale popravdě chutnala trošku dost divně. Buď mi v puse za tu dobu hladu vymřely všechny chuťové buňky, nebo to byl nějakej shit. Trošku jsem odhadoval jak se na to pivo tváří V. ale nevypadal taky zrovna nadšeně. Nedovolil jsem si to pivo kritizovat, neb jsem na něj byl pozván. A víte, né nadarmo se říká že darovanému koni není radno na zuby hledět. Popíjeli jsme pomalu, příběhy a povídky pomalu plynuly. Snad jsem byl dobrým společníkem. Během naší debaty padlo i pár myšlenek, že bych měl udělat něco, o čem sním docela už delší dobu, ale od nikoho druhého jsem to ještě neslyšel. Taková knížka, to by mohlo bejt žůžo! (Dodatečně mi to pak i posvětila Ef) Ale stále si říkám, opravdu na to mám?

Dopili jsme druhé pivo a oba jsme byli zralí na cestu zpátky. Tak jsem poslušně odnesl zpátky sklo a vydali jsme se k nejbližší zastávce, směr Vršovice. V. pro mne ještě zjistil spoj a já pak už jen za krátkého díky a podání ruky musel běžet k právě přijíždějícímu autobusu. Sedl jsem si na nejbližší možný flek a obklopen taškami jsem ještě asi minutu seděl a čuměl na to jak stojíme stále na té stejné zastávce. Nemusel bych běžet, vědět to dříve! Předemnou seděly dvě nějaké totálně sjeté smažky s dvouma psama. Netvářily se zrovna nadšeně, když viděly že na ně hledím. Trosky. Na Kačerově zmizely a já se mohl už v klidu věnovat pohledu z okna. Dorazil jsem domů a začal jsem zjišťovat co vše mi bylo naděleno. Během chvíle tolik překvapení, jako když malý dítě rozbaluje dárečky u stromku. Mám co jíst! Hlasitě jsem chtěl zakřičet ať si hunger days naserou že už kamarádi nejsme, ale spolubydla vedle spal a tak jsem ho nechtěl svým nadšením příliš rušit! Rovnou jsem si připravil malou večeři a s počítačem jsem se odebral k sobě do pelechu.

Další dny plynuly tak nějak hůř, asi možná díky tomu že jsem se rozloučit s kamarády "hunger days". Cítil jsem se nějak osamoceně, venku bylo střídavě hezky a hnusně. Přesto jsem však toužil s někým bejt. A tak jsem opět zavítal do vod, kde občas lovím dušičky k povídaní. Ale, tentokrát opět nic. Ani náznak. Nic. Opět přicházelo to uvědomění, jak jsem v tomhle městě zase sám. Snažil jsem se chvíli zabavit na StumbleUponu ale pak to stejně všechno přišlo. Mám asi takovej ten syndrom osamělého cestovatele. To je tak když lidé zasvětí svůj život dobrodružství a cestování - pak nemaj čas na to činit si mezi lidmi dobré přátele, kteří tady jsou pro Vás pokaždé, když si zamanete. Počkat. Já ten syndrom mám, ale že bych cestoval? To zas nemůžu říct. Honí se mi právě hlavou myšlenky na to někam zmizet. Nechat za sebou všechno to, co jsem doposud měl - takže nic a vydat se o dům dál. Ale, když... já tu Prahu tak miluju... Neskutečně. Nedokážu si představit svůj život jinde - kromě chatrče někde v lesích na severu. A nebo, dokážu? Ale nedokážu to realizovat? Všechno je možné.

Na závěr bych moc rád poděkoval ještě jednou V. za to že mi tak moc pomohl bez toho aniž by za to lichvářsky chtěl neskutečně velkou protihodnotu. Tentokrát jsem se zase přesvědčil, že svět není plnej jen sobeckejch lidí, ale že se mezi nimi najdou i lidé s troškou empatie a chutí pomoci "bližním".

Hunger days pokračují!

Ty proklaté, hnusné dny pokračují. Ačkoliv je za oknem a v ulicích města barevný podzim, pro mne je už všechno šedé. Chodím ulicemi jako člověk bez duše, nemám sílu. Nebo, nemám sílu na to vůbec tady v tomhle existovat. Zasranej svět. Všechno kolem se mi najednou začíná hnusit. Celej svět se Vám vnucuje, výlohy jsou plné jídla, všechno najednou voní tak nejméně pětkrát více než je obvyklé. Někteří mají všeho až nechutný přebytek a na druhé straně toho všeho jsem já a další. Pomalu zjišťujeme co naše tělo vydrží, jak dlouho vydrží nepřijímat žádné jídlo, jak dlouho to všechno celé snese. Protože, ono to vlastně není jenom o tom zasraném jídle. Ono to je hlavně o tom zkurveném stresu o té nekonečné depce, o tom jak se začínáte cítit méněcenní. V ulicích si mezi těmi všemi lidmi připadáte jako lůza... jako neschopní. Jako něco méně. Přitom za to třeba člověk ani úplně nemůže. Snažil jsem se celou svou situaci vyřešit trošku byrokraticky, nicméně celé tyhle zasrané ouřední věci pracujou tak pomalu, že by se z toho jeden posral. Uronil jsem kvůli tomu už nejednu slzu a bojím se, že tomu v následujících dnech nebude ani jinak. Asi bych měl fakt chcípnout, nebo minimálně přestat být vidět. Jo a co je na tom nejhorší? Že všechny, teda půlka mých dluhů jsou čistě úřední, jsou vlastně téměř za nic, jenom protože existuje nějaký zkurvený zákon a nějakejch sračkách. Připadám si tady fakt už jako kretén! Do píči ze vším! Teď už se nedivím některým lidem co dělaj levárny, k tomu Vás tady donutí ten zkurvenej bídnej život v týhle celý posraný společnosti. Měl jsem už kdysi dávno někam utéct, někam mimo civilizaci, někam kde bych se naučil žít jinak než jako člen posraného konzumu. Nejlépe si postavit nějakou eko chatrč někde v lesích na severu. Pěstoval bych si svoje kytky, choval bych nějaký zvířata. Měl bych malý kamna na dříví, malý rádio na baterky. Zbraň. Mnoho knížek. A byl bych tak nějak SVOBODNÝ nebo alespoň trošku... Jednou za čas bych zmizel, s batohem na zádech. Toulal bych se světem. A třeba, bych pro tenhle svět byl úplně mrtvá neexistující bytost.

Takové malé zamyšlení hladového Moodyho

Už jste se někdy dostali do situace, kdy opravdu máte žaludek prázdný stejně jako peněženku, kdy se za Vámi vláčí částky dluhů a vyhlídky dalších dnů nejsou vůbec příznivé? Napadne Vás v tu chvíli, co vlastně člověk s tímhle může dělat. Existuje možná mnoho možností, možná by člověk mohl jít někam do práce, vždyť přeci supermarkety a různé podobné místa jsou připravené a rádi přijmou lidi, kterým nemusí moc zaplatit. Ale, zkoušel už někdo z Vás nejíst takovou dobu, že je Vám z toho až úplně blbě? Zkuste si takhle vstát i v pět hodin ráno a jít se na hezkejch 12 hodin dívat na stovky lidí, kteří si jídlo pohodlně nakoupí. Smějte se na ně. Celý měsíc. Pak ještě 14 dní čekejte na to, až Vám za Vaši práci zaplatí a až poté se konečně najezte. Ale vězte že toho jídla nebude příliš. Protože za těch hodin v tom blázinci moc peněz nedostanete. Zaplatíte bydlení, nějaký ty dluhy a klidně Vám z toho nic nezbyde. To je ale hezká představa co? Přesně takhle by mohli smýšlet i ti, kteří tak strašně nadávají na lidi, kteří se z nějakých důvodů dostali do sraček jako já. V tu chvíli Vám je celý tenhle zkurvený kapitalistický svět ukradenej a mezi Vaše největší priority je Váš život. Začínáte si pomalu uvědomovat, že je pro Vás důležitější plnej žaludek a duševní pohoda - než vlastně jakýkoliv přehnaný majetek. Zkuste k tomu začít trošku cestovat, třeba stopem. Nic to nestojí, dostanete se téměř všude a ještě k tomu někomu můžete udělat radost. Není ten život úplně o něčem jiném? Než je hnaním se za vzděláním a penězi? Já myslím že je.

Abych dnes a v dalších dnech nechcípnul hlady, čeká mne druhá zkušenost s kontýši. 

Jak jsem si užil Festival světla SIGNAL

Jako jeden z mnoha tisíců návštěvníků tohoto úžasného festivalu, této velkolepé akce, která rozzářila podzimní pražské noci se s Vámi musím podělit o své zážitky. Opravdu jsem moc rád, že jsem se nakonec dokopal k tomu tenhle event navštívit a pořádně si jej užít. Byl jsem docela posilněn alkoholem a o to lepší jsem měl zážitek ze všech těch světýlek a projekcí. Ono hlavně samo o sobě podzimní Praha je úžasná, přidejte k tomu však půl litru slivovice z Moravy, skvělou kreativní akci a dobrou náladu a je to jako vyhrát jackpot! Mé první kroky zamířily na nejbližší atrakci, ke kostelu sv. Ludmily na Náměstí Míru. Khôra – The Macula, toť název této projekce. Měl jsem docela velké očekávání, stál jsem v davu lidí před kostelem a čekal na chvíli kdy se o naše zážitky postará seskupení Macula. Vše začlo a já s otevřenými ústy sledoval to něco, co se tvořilo na stěnách této neogotické budovy. Moody nevěřil svým očím. Měl jsem chvílema pocit jako bych v té slivovici naložil na týden tak tunu lysohlávek. Protože to bylo opravdu, úžasné!

Nechtěl jsem se spokojit pouze s jednou atrakcí a tak naše další kroky mířily rovnou na Staroměstské Náměstí, kde nás čekala další atrakce s názvem HyperCube jejiž autory jsou francouzi Pierre Schneider a François Wunschel. Jejich instalace z počátku nevypadala zrovna původně, ale po tom co se dělo uvnitř jsem svůj názor změnil. Na hranici jejich HyperCube se střetával svět historického centra Prahy a futuristický svět plný bílého světla z mlhy doplněný a zajímavou hudební kulisu. Někteří tuto instalaci označili jako za zbytečnou kravinu, která je stála drahocenný čas, já však byl opět unešen. V HyperCube jsem se najednou ocitl dočista v jiném světě, jako bych se stal součástí jiné reality - asi tak podobně jako se to stává prej na techno párty. Nad náměstím se také nenápadně vznášel zelený paprsek vedoucí z vikýře jednoho z domů až někam na Letnou. Další instalací bylo Potrubí v ulicí Řetězová. Nebýt kuřáků foukajících dým k neznámému zelenému potrubí, jako by v něm nic ani neproudilo ale poté se vše změnilo a v zeleném potrubí, které se zde tvářilo jako vetřelec to ožilo. Na chvíli. Pak už zbýval pouze Karlův hlídač, který svým velký okem jako z pána prstenu hlídal návštěvníky Karlova mostu. 

...pokračování pod rouškou nedělní noci

Chtěl jsem dokoukat další instalace festivalu a tak jsem se rozhodl osedlat a hlavně taky OSVĚTLIT kolo a vyrazil jsem pod rouškou noci na svém kole do pražských ulic. Na nebi svítil krásný měsíc, bylo docela příjemně a šlapalo se mi pohodově. První instalací byl opět kostel sv. Ludmily. Nemohl jsem si to odpustit podruhé. Pak jsem se vydal za potlesku lidí do centra, kde jsem v útrobách jednoho z kostelů hleděl na zajímavý krystal, který vytvářel jakoby velkou lampu. Další navštívenou atrakcí byl osvícený tančící dům. Od tančícího domu jsem se vydal na další video mapping a ten se promítal na Michnův palác. Byl o něco slabší než na Náměstí Míru. Dokonce to bylo ve 3D ale myslím si, že brýlí nebylo ani třeba. Pak jsem letěl hned na nedalekou další projekci. SPAM! Pomocí laseru a projekce jsme na zdi shlédli analýzu alfanumerického kódu Sýkorových struktur (dílo?). Pak už jsem letěl rovnou k obláčku. Obláček na břehu řeky, svítící žárovky a lidi všech věkových kategorií, kteří si s ním hrají. Krása. Krása diamantů a jezírka nedaleko mne sice moc nevzala, ale bylo to vskutku zajímavý. Na programu zbývala už 3D mappingová projekce na autě, alá Volvo V40. Docela ušla. Pak jsem se ještě přemluvil k Tetris párty na budově nové budovy Národního Divadla. Pak už jsem se jen vydal domů. Pomalu jsem projížděl centrem města a ještě jsem si na závěr cesty musel užít ještě jednou ten Mírák a pak, pak už opravdu hurá domů! Díky za skvělou akci!

Dobré ráno, znechucená neděle

Po docela krátké noci, vstal jsem do prosluněného nedělního dne. Jsem však znechucen, nějak. Zdálo se mi o tom, že jsem opět začal chodit do školy a že jsem se hned první den potkal s předsudky a povrchností lidí, kteří mne něco měli naučit. A vězte že tohle Vám dokáže zkazit den. Nebo minimálně jeho začátek. A to jsem si včera večer zrovna říkal, jak by dnešek mohl bejt vlastně super. Kdybych dostal další odpověď na to jedno milé pozvání, které mi bylo doručeno nedávno. Ale nedostal jsem. Z dnešních toulek po parcích plných barevného listí a nasávání síly ze slunečních paprsků nic nebude. Možná nebude nic ani z toho plánovaného výletu na kole, protože mi přijde že venku je docela zima. Na druhou stranu, třeba se to trošku vybere a bude to možný. Co mi však ale dále leží na srdci, je jistá radikální změna chování K. a nebo možná i toho mého. Nějak jsem přestal vůbec chtít její interakci. Přijde mi totiž, že se k sobě vůbec nehodíme. Ani vlastně zdaleka. Snažím se to z hlavy všechno vymámit po ránu, ale má mysl je tak tuze ospalá že to moc dobře nejde. Chtělo by to zase nějaké velké rozptýlení. Dlouhé, na první pohled nikdy nekončící rozptýlení podzimních dnů. Takové na které v posledních dnech vzpomínám. Barevnost podzimu minulého, zamilovanost, pocit spokojenosti. Návštěvy stromovky. Asi něco tuze strádám....

"Whenever I'm alone with you

You make me feel like I am free again 

Whenever I'm alone with you 

You make me feel like I am clean again" 

Co  takhle znovu fotit krásy podzimního parku? Smát se? Žít.

Ohlednutí za nedávnými zážitky

Za tónů hudební soboty, konečně dokopávám se k něčemu co jsem dlouho nečinil. A to k psaní. Srhnout poslední dny, poslední dobrodružství a vůbec tak nějak hodnotu mého aktuálního bytí. Dlouho jsem si nestěžoval že nemám peníze, tak teď bude asi ta pravá chvíle k tomu postěžovat si na to že opět nemám ani korunu. Tedy, dobře, mám korun šest! Začalo tím tedy opět už to na co jsem pár měsíců zvyklý, hladovění. Nebudu mít sílu na nic a budu akorát tak trčet doma u počítače. Ale zpět k těm událostem. Za poslední dobu sem opět nastopoval stovky kilometrů a jsem za to tak moc rád, že si to nedokážete ani představit. Jednou z mých cest byla právě cesta někam za Plzeň, konkrétně do Stoda. Tam jsem jel za slečnou K. měl jsem popravdě vyšší očekávání z této cesty, nakonec jsem však hodnotil jako jedno z těch menších dobrodružství. Dalším stopařským zážitkem bylo právě svezení do Karviné a zpátky, celkově pouze stopem. Po cestě jsem potkal mnoho zajímavejch lidí, jako obvykle že ano. Na stopu se mi moc líbí, protože je to jakože mé přirozené prostředí. Nikdy nevíte kdy se co vysere - úplně stejně jako když sedím doma. Nikdy nevíte, kdy koho kde potkáte, nikdy nevíte jak to dopadne.

Potkal jsem se s novými lidmi, ale i s starými známými. Shledal jsem se po dlouhé době s Ondrou. Byla u mne ostravská kámoška Ef a viděl jsem se s K. A to nemluvím o malém návratu P. Jo a taky máme novou spolubydlící Josefínu! Ondra mi dal kávu a pozval mne na oběd. Ef za mnou vážila cestu z Ostravy. A s K. jsem se poprvé sešel a rovnou i vyspal. Vypadá to jako rutina, ale musím říci že tohle bylo takové docela akční všechno. Propité dny, plné kávy, chlastu a poblouznění. Dokonce jsem měl i cigarety! Měl jsem i slivovici, měl jsem i pár nových piv. U pana Wonga se obrátil svět naruby, za pultem obvykle stojí paní Wongová, potraviny jsou docela dost prošlé obvykle a já už nemám za co chodit nakupovat. Měl jsem svátek a dokonce mi i pár lidí popřálo. Byl jsem vcelku potěšen. No a dneska jsem to celé zážitkové období ještě okořenil dnem otevřených dveří na ministerstvu dopravy, které jsem si spolu s Tondou a jeho kolegou Milanem šel prohlédnout. Po cestě jsme vytvořili oblaka trávového dýmu a tak se to celé neslo v usměvavé náladě. Znáte to. Jo a taky musím zmínit festival Signál - protože ten byl úžasnej. Jeden z nejlepších kulturních zážitků právě tady v praze. Kupodivu tak nějak nezápasím s podzimní depresí, ale to určitě v následujících dnech příjde.

Zajímavá pozvání, zajímavé duše, zajímavá perspektiva, uvidíme jaká bude úroda dalších dní.

Krátký výlet do mého snění

Nemohu si pomoci, posledních pár osamělých dní smýšlím o existenci někoho jako jsem já. O samotářské potulné duši, která se v dnešním světě ztrácí stejně jako já. O tom jak se toulá po ulicích se sluchátky na uších. O tom jak s každým tónem vnímá krásu a dokonalost jejího hudebního výběru. Jak přitom hledí na lidi kolem sebe a smýšlí o tom jak se asi cítí, jací jsou. O tom jak vnímá krásu liduprázdné ulice, jak vnímá tu výjimečnost takových míst. Jak se toulá podzimním parkem, nechává se unést jeho vůní, šuměním listí. Jak hledí skrz fotoaparát na svět, který najednou zcela zastaví a zhmotní jej na fotografii. Určitě také sedává doma sama nad kávou, užívá si její svůdné vůně. Nebo jak si s chutí vychutnává čaj, knížku, jídlo.. cokoliv, co v nás zanechává víc než požitek. Dokonce i vidím, jak sama v kuchyni experimentuje a zdokonaluje svůj kuchařský um. Zkouší vše však sama a přitom sní, jak by tohle všechno mohla dělat s někým podobným. Taková duše taky určitě před spaním sní o tom překrásném pocitu, jež člověk má, když s někým usíná. Ráno určitě ještě se zavřenýma očima, po hmatu hledá tu duši, která vedle ní byla celou snivou noc. Nikdo tam však není. Ani náznak toho, že tam někdo byl. Po ránu na ní tedy, přicházejí nedobré strádající myšlenky. V mých snech a představách spolu trávíme dlouhé hodiny našich oblíbených činností. Procházíme se po tajuplných ulicích Prahy, cestujeme spolu za poznáním. Občas se po nocích touláme a žijeme noční život. Bavíme se. Zcela v těch chvílích zapomínáme na strasti, na špatné myšlenky. Na všechno. Chci jen tak spolu sedět v parku, hledět na to jak život plyne. Čerpat síly v temném zákoutí, s výhledem na střechy pražských domů. I takové jsou mé fantazie... a možná jsou mnohem hlubší....

Transformace míst a lidí

Včerejší očekávaná shoda náhod, se stala skutečností a mne díky zpoždění klienta byl prodloužen pobyt ve zdejších krajích o dalších 24. hodin. Musel jsem obratně po telefonu zrušit rezervaci a připravit se na další den v rodném městě. Napsal jsem svému zdejšímu kamarádovi, zda li bychom si nedali někde pár sklenic zlatavého moku. Obeznámil mne s tím, že je u své slečny a že jestli by eventuelně mohla jít taky. Jeho slečna byla mou kamarádkou také, do jisté doby. Trošku jsme se nepohodli a od té doby jsme se nevídali. Ale, teď mi to vcelku nevadilo. Nějak jsem se přes to už za ta léta přenesl a byl jsem ochoten její společnost snést. Co mi také zbývalo, když jsem chtěl někam na chvíli vyrazit. Neměl jsem sice moc peněz, ale vzhledem k tomu že jsem dostal za svou práci trošku více než jsem očekával. Tak jsem si pár kaček na zábavu zde vyčlenil. Sešli jsme se nedaleko mé oblíbené hospody, ve které jsem býval štamgastem. Moje milovaná Oáza. Bejvala zde velmi milá obsluha, přijemní vlastníci. Bylo to tady fajn a na úrovni. Pro mne to bylo takové místo, pátečních útěků k pivu, místo na kterém proudily myšlenky, místo na kterém jsem občas pracoval. Sedával jsem tam s notebookem a užíval si svého čaje a nebo piva. Tyhle doby jsou již pryč, jsem tam vlastně cizákem, obluha je dávno pryč, ochota se zcela vypařila a místo dostalo takový úplně jiný nádech. Byl jsem trošku smutný, ale mlčky jsem si ve společnosti svých bývalých místních přátel vychutnával pivo z nedalekého minipivovaru. Všechno bylo takové jiné, ale nezbývalo nic jiného než li se smířit s tím že to tak prostě je. V ten večer jsem se ještě shledal se svým bejvalým sousedem, dvě cigarety však utekly a tak jsem možná ani nestihl nabýt podobného dojmu. Den na to, jsem se vydal spolu s mámou do ulic města. Především jsem chtěl podívat se na internet a opsat číslo jízdenky a místa, kterou jsem včera tak provizorně nakoupil přes kamarádův telefon a hospodskou wifi. Po cestě jsem se však shledal i s pár lidmi s minulosti. První z nich byla bývalá spolužačka Eliška. Nosánek nahoře. Tuna makeupu a její debata s náhodně procházející známou o tom, že má nové boty. Nepoznala mne. Já ji však dokonale. Na pozdrav nereagovala. Řekl jsem si, že už vlastně asi nevzpomíná, na to co jsme spolu všechno prožili a že jako kamarádku jsem ji měl rád. Dalším takovým shledáním bylo potkání dvou dalších lidí v obchodě. Také mne nepoznali. Ani názkak známosti. Nic. Tentokrát jsem již nezdravil, abych se vyhnul tomu trapnému pocitu kdy někoho pozdravíte a on Vám neodpoví. Lidé se mění, místa se mění. Těžko však říci, jak je tomu zde. Jestli k horšímu a nebo lepšímu. Jedno je však jasné, tohle místo se rozhodně v některých věcech nezměnilo. Lide jsou zde, takoví jiní. Jiní než jaké teď znám ze svého pražského života. Jiní, než jaké jsem za poslední dobu poznal. Takoví, prázdní. Na první pohled, trošku burani - ale tohle možná říkám jen proto, že vím že jsou mistně příslušní. Každopádně, s každým dnem stráveným zde jsem vlastně tuze rád za život v Praze. Za lidi, které tam znám i neznám. Za to, že jsem úspěšně utekl a nemusel jsem se zde srabácky vracet a vymýšlet si kvůli tomu výmluvy, tak abych obhájil své fatální selhání. Stejně tak, jako to udělal jeden utečenec, který to absolutně nezvládl a k tomuto činu se uchýlil. Čímž v mých očích, klesl.

BeNeLux bikeride aneb. skvěle strávené nedělní odpoledne

Nedělní ráno, pro někoho z vás možná už čas oběda. Pro nás dlouho spící, ráno. Sedím si tu tak a snídám puding a chleba se sýrovou pomazánkou. Nějak se dostávám z toho včerejšího trošku smutného ale nakonec i veselého večera. Když v tom se mi na Facebooku zjeví upozornění na BeNeLux Bikeride. Oh! Já pozapomněl! Né, kecám. Já jen vstal trošku později. No říkám si, do hodinky bych to mohl stihnout. A tak jsem se pomaličku psychicky připravoval na účast na akci mezi cizími lidmi a na které budu opět sólo účastník.

Dvacet minut před začátkem jsem se vydal z domu. Po několika desítkách metrů do kopce zjišťuji že jsem doma nechal peněženku - a to je špatné. Nic bych sice neutratil - a to je dobré. Ale náhodou mne někde někdo zastaví, či se v metru budu muset prokázat a nebo cokoliv - nikdy nevíte. Peněženku jsem pobral a rychle jsem zamířil do Copy General kde jsem si chtěl vytisknout pozvánku. Komplikace, komplikace. Tisknu ji nějak podivně, jednou, dvakrát, třikrát. Cyklojízda začíná za pět minut. Jsem nejméně 8 minut cesty od ní. Nasedám na kolo, lidi nelidi, auta neauta, riskuji. Řekl jsem si, že se k nim přidám u Apolináře. Ale nikdo tam nebyl, tak asi možná už odjeli. Ale! Ale co když ještě vlastně ani nevyjeli? Risk je zisk. Letím pěkně z kopce k Faustově domu. Tadá! Celé osazenstvo je ještě stále zde.

Od Holandského ambasadora dostávám tištěnou barevnou pozvánku - Takže jsem riskoval zbytečně. Ale nevadí, nakonec ještě čekáme dalších asi patnáct minut než dorazí poslední účastníci. Souhlasím oproti jiným velkoakcím v Praze tahle byla spíše skromná, co se týče počtu zúčastněných. Ale to se mi líbilo. Během chvíle jsme se vydali všichni společně k Lucemburské ambasádě. Kde jsme všichni obdrželi první razítko!

Před ambasádou jej rozdávaly dvě děvčata, která zároveň nabízela občerstvení a upomínkové předměty z Lucemburska. Já jsem se potěšil odznáčkem a brožurkou o Lucembursku. Než byli všichni orazítkování a než jsme se rozhodli vydat se k dalšímu checkpointu uběhlo pěkných patnáct minut. Mezitím to však někteří nevydrželi a vyrazili na vlastní pěst dále. Což vlatně dle mého popírá podstatu cyklojízdy, ale to je jejich boj. Já poslušně čekal na ostatní. Bylo zde široké spektrum lidí, od malejch francouzsky hovořících špuntů až po české důchodce. Cítil jsem se docela fajn. Mezi lidma různých národností. Všichni jsme najednou měli jeden cíl - bavit se a užít si tuto cyklojízdu. Další zastávkou bylo Belgické velvyslanectví, tam toho nakonec moc nenabídli ale pití jsem si vzal, jinak bych asi pošel. 

Pak už před námi byla poslední a tím i cílová zastávka. Všichni jsme vyrazili po nábřeží v dlouhé nudli jedoucích cykloušů. Bylo to super, najednou jsem se na tý silnici necítil tak ohrožený, jako když tam člověk mezi auty kličkuje sám. Po cestě jsem si povídal s jedním holanďanem, který byl trošku smutný z toho jak málo lidí jede. Náš rozhovor přerušil jeden z účastníků, který prostě zaujal na první pohled. Tedy, vlastně né on ale jeho pejsek na vozíku za ním. :)

Před Holandskou ambasádou se poté setkalo tolik kol, že si její obyvatelé určitě připadali na chvíli jako doma v Holandsku. Dostal jsem poslední razítko a byl jsem vpuštěn na malou párty, která byla na její zahradě. Dostal jsem točeného Heinekena a byl jsem zavalen hromadou sýrů a všelijakého občerstvení. Bylo to super. Nemohl jsem se těch sýrů nabažit. A vůbec, největší výhrou bylo znovushledání s luxusníma medovejma sušenkama, které jsem kdysi v Holandsku nemohl dát z ruky! Dal jsem si tam ještě dvě piva a nakonec jsem si vysoutěžil vstupenku na World Press Photo 2013, disciplínou bylo házení míčem na kofrballový koš. Čímž se rozšíli i mé obzory o tomto sportu, neboť jsem o něm do této chvíle nevěděl. 

Bylo to úžasné cykloodpoledne, které jsem nakonec zakončil doma pěkně v teple nad ovocným čajem, při poslechu jazzu a při pojídání zbytku švestkových knedlíků. Nakonec, jsem vlastně strašně rád že jsem se překonal a i přes to že zde není nikdo kdo by se na takové akce semnou vydával, jsem jel. Další takové akce! :)

Šedivý a přesto barevný den.

Společně jsme se po několika dlouhých týdnech setkali, já jsem byl pln radosti a ty jsi sršela radostí z našeho setkání. Byli jsme konečně spolu. Kolem nás foukal studený podzimní vítr, barvy podzimu prostupovaly každým centimetrem našeho okolí. Vzduch voněl podzimem. A v mé hlavě neexistovalo téměř nic co by značilo podzimní depresi. Bylo to krásné shledání, hřejivé objetí a sladký polibek na tvé sladké rty byl to co jsem v tu chvíli potřeboval. Společně jsme ruku v ruce šli jednou z pražských ulic. Za námi jezdily tramvaje, kolem nás procházeli pochmurně tvářící se lidé. My jsme však štěstím bez sebe, šli naším živoucím snem. Krok za krokem jsme se blížili mému novému obydlí. Místu, které najednou našich pár stovek kilometrů změnilo na pár desítek, možná ani to ne. Pomalu jsem se těšil na tu chvíli, kdy společně otevřeme dveře a obou nám spadne kámen ze srdce. Že z nás opadne ten pocit, ten pocit strachu z dalšího loučení v sousedství mašinek. Ten pocit strachu z dalšího smutného loučení z okénka jedoucího vlaku. Stačilo k tomu tak málo, pár otočení klíčem, pár schodů pár chvil napětí. Bylo tomu tak.. Stáli jsme uprostřed prázdné místnosti, která se najednou začala naplňovat barvami. Ale tyto barvy zde nebyly. Viděli jsme je jenom my dva, jenom v našem světě. Najednou šedivobílá zeď byla barevná, najednou místnost bez okna byla prosvícena podzimním sluncem. Oba jsme cítili teplo, které mezi námi vznikalo. Hleděl jsem do tvých nádherných očí, ztrácel jsem pomalu vědomí. Bylo to překrásné. Musel jsem tě políbit, neboť bych jinak upadl. Musel jsem se tě dotknout. Musel jsem tě pohladit po vlasech. Musel jsem cítit její vůni. Musel jsem se dotknout tvého žhavého těla. Hořela si, jako by v tobě oheň plápolal. Cítil jsem touhu ten oheň uhasit......

V těchto šedivých dnech, je třeba vzpomínat na tyto dny barevné, na tyto dny plné krásy, na toho šťastného Moodyho, který byl tak tuze rád, že vůbec je. 

Útržky co bolí

Venku je čím dál víc šedivo, déšť zdobí naše dny čím dál tím více a s tím vším přichází i to mé podivné období radikálních změn, depresí a možná i lásek. Možná bych mohl začít tou malou změnou. Je sice pravdou že proběhla už téměř měsíc zpět, ale já se o ní ještě moc nezmínil. Tak nějak jsem neustál tu každodenní noční můru, která spočívala v tom utrápeném pohledu na sebe samotného do zrcadla po čtyř hodinách spánku. Nezvládl jsem ten výsměch v podobě čísla na výplatní pásce. Nezvládl jsem téměř nic. Asi jsem v dnešní společnosti téměř nepoužitelnej člověk. Asi. S tím že jsem odešel a že jsem odešel doslova rebelsky začalo další již mne dobře známé období hledání smyslu toho všeho, hledání smyslu mého života. Řekl jsem si, že tohle jen tak sám nezvládnu, že by to mohlo mít docela katastrofální následky. Bloudil jsem opět ve vodách známých, měl nahozenou udičku, měl připravena hezká slova. Rybička se chytila, ale já ji nechtěl sníst, chtěl jsem ji dát to co hledá. Bylo to docela hezký, až do chvíle kdy jsem neustál jistá fakta. Jistým způsobem jsem zcela zabarikádoval cestu do nitra mé duše a její snaha byla marná. Chtěl jsem, ale něco ve mne ji tam nechtělo pustit. Přesto jsem chtěl zůstat a užívat si stejně tak jako si užívala ona. Byli jsme takoví ti kamarádi,, takovej ten druh přátelství mezi ženou a mužem, kdy sex není lásky čin. A zkuste mi někdo vyvrátit možnost něčeho takového. A jo jsem naivní. Možná víc než se zdá.

Tohle všechno skončilo ze dne na den. Stačilo k tomu asi málo a nebo možná hodně. Na tom už teď asi nesejde, ale teď tady sedím a je mi z toho všeho tak nějak nedobře. Za oknem kapky vody tančí píseň deště, hrají mi tady Highwayman a já přemýšlím jakou cestou bych se měl vydat dál. Kam by měly mé další kroky mířit? Byl jsem teď necelej tejden ve svém rodném kraji, zkoušel jsem na to všechno tak nějak zapomenout, ale zjistil jsem že moc tamního kraje spočívá úplně v něčem jiném než v utišení mého trápení, ba naopak to místo mne tak nějak táhlo do dob minulých, do dob kdy jsem se plácal jako kapr na suchu. Do dob, kdy jsem byl zcela sám, napospas tomu všemu okolo - tedy, až na chvíle s L. a nebo s N. (ano, odteď už nikoho nejmenuji přímo - bohužel, jste svině, všichni, do jednoho - né kecám, všichni ne). Na druhou stranu, zažil jsem tam nejednu hezkou chvíli s pár přáteli, kteří mi dělali společnost. (Divíte se že mám přátele? Já také.) Přemýšlím nad tím, kdy vlastně opět nastane ta chvíle, ta rovnováha v mé mysli, kdy se vše zlé rovná tomu dobrému a naopak. Ta chvíle, kdy je mi tak nějak neutrálně a dokáži se ovládat. Jak pocitově, tak i své chování, které asi teď není také úplně nejlepší. A nebo, já vlastně ani sám nevím. Myslíte, že už jsem blázen? A nebo jsem to stále jenom Já a Já....?

Zemřel mi děda

Dnešek byl  posledním dnem pro člena naší rodiny. Bylo mi oznámeno, že před polednem zemřel můj nevlastní děd. Tyhle zprávy, ať už se týkají kohokoliv tak v nás nikdy nevytvoří nic dobrého. Teď zde sedím a snažím se přes těch pár upřímných slz vzpomenout kdo vlastně z mého života zmizel.

Pamatuji si jej už od mala, byl to člověk který mi občas byl na blízku ale dosti mne škádlil. Schovával mi oblíbené hračky, strašil mne a někdy mi i slovy ublížil. Občas ale i dokázal potěšit, vzal mne jako malého nejednou na vychlazenou sodovku ve skle, ukrojil mi na cestu kus babiččiny sekané. Vyrobil pro mne luk a střílel se mnou z balkónu špejle. Daroval mi hokejku. Uměl výtečné polévky a bramborový salát. To dobré již pominulo. A on se právě vznáší někde na pláních smrti. Čekali ho tam kamarádi z jeho historkami opředené hornické partaje. Zůstali zde po něm jeho holubi, jeho zvěřinec a jeho čestné místo v našich vzpomínkách.

"Nechť je ti země lehká, nechť smíříš se s tím co ti na mne vadilo. Má nevzdělanost tě už trápit nemusí a na ta velká prsa mé ex přítelkyně můžeš teď beztrestně radostně hledět. Nechť je tvůj další život, opět krásný. Svíčku jsem ti zde v Praze zapálil. I já nezapomenu."

Spontánně stopem za zážitky

Když už mne popadá ten špatný pocit ze stereotypu, z té každodenní šedi. Tak vymýšlím plán jak se z ní dostat, jak vlastně docílit opět toho pocitu skvěle prožité chvíle. Tohle se mi v hlavě honilo před několika dny. Ve čtvrtek večer jsem zvedl telefon a zavolal jsem do rodného kraje. Otázka zněla jasně: "Přivítáte když přijedu?" Kladná odpověď určila můj směr. Píši také Ef, které jsem slíbil že se přijedu podívat, také s tím nemá problém. Říkám si tedy, není tedy jiného plánu než li tohoto. Během chvíle bylo rozhodnuto, začal jsem si pomalu balit své stopařské zavazadlo. Proč stopařské? Protože bohužel po té bídné výplatě nemám již téměř žádné finance, zbývá mi pár drobných a několik stravenek. Proto volím tento způsob dopravy. 

Těším se už celou noc, celý následující den v práci nedočkavě hledím na hodiny a čekám na padla. Z práce odcházím pln očekávání, ale zmítá mnou i strach. Je docela pozdě, pozdě na to vyrazit tak nejistým způsobem přepravy na 400 km dlouhou cestu. Snažím se tento strach ale ignorovat. Po cestě na benzínku na šestým potkávám pár "určitě" stopařů, míjím je však uprostřed vesnice a ztrácím se jim v dáli. Během pár dalších minut se přede mnou zjevuje velká benzínka s parkovištěm, podél naší nejhorší dálnice. Aut jezdí dosti, je pátek a já se těším až budu někomu společníkem na jeho osamělé cestě. S opičákem pomalu sestupujeme z náspu po vyšlapané cestičce až k okraji parkoviště, které z velké části zaplnily parkující kamiony všech značek a původů. Připravuji si ceduli, kterou jsem si v práci vyrobil. Je na ní jasně napsáno, Brno. Určuje můj průjezdní bod, snaží se trefit do možného cíle většiny projíždějících řidičů. Činí tak přesně hodinu a půl. Mezitím se v mém okolí opět objevují další stopaři, z dáli na mne mává holčina která je součástí páru, který jsem předtím potkal. Pomalu se také blíží dva kluci s bágly, kteří se optávají na to jak dlouho zde stojím. Odpověď je netěší, jdou si však za svým.

Po tisíci úsměvech, prázdných gest, nechápavých výrazů staví mi nádherné auto. Ani pořádně nevím, co je to za auto, ale těší mne to. Otevírám dveře, po tváři mne pohladí chládek klimatizace, v rychlosti se ptám na cílovou destinaci a ověřuji její kompatibilitu s mou. Po ověření hážu batoh do kufru, z kterého na mne dýchla absolutní novota. Byl můj stopařský batoh prvním zavazadlem, které v něm bylo? Když se pohodlně usadím do sedadla spolujezdce, jsem konfrontován s faktem že pojedeme pomalu, že to auto má najetou pouhých 37 km a že to prostě moc nemůže trápit. Zda li tedy, nevadí že pojedeme maximálně 130 km/h.

Vůbec mi to nevadí, podstatné pro mne je že už nestojím na přímém slunci v tisíci stupních a že už se konečně vydávám na tu nejistou cestu. Na hodinách je jasně napsáno 17:15 a já jak počítám, tak se obávám nejistého cíle mé cesty. V hlavě se objevují velké otazníky nad tím zda li je vůbec možné v tak krátké době urazit stopem zbývajících 400 kilometrů.  Dálnice pomalu ubíhá pod našimi koly, město hlavní se vzdaluje, lesy houstnou a provoz také. Po cestě se ocitáme v několika kolonách, zúženích a všelijakých nepříjemnostech komplikujíc naši cestu.  Chlápek spěchá za svou dcerkou do Zlína a já spěchám kamkoliv, odkud bude možno dostat se do cíle. Po cestě tedy měním plán z Brna, na benzínku za ním. Šance odjet odtamtud je mnohem větší, než li se zasekat cestou přes Brno. Cesta nám plyne docela rychle, ale stejně tak rychle mi mizí naděje že dnes dojedu. Pomalu jsem smířen s tím že dnešní noc strávím někde na benzínce, v křoví nebo na okraji odstavného parkoviště. Na druhou stranu se mi to však tuze líbí, líbí se mi to protože přesně to je to, co mne vytrhne z té každodenní rutiny.

Po několika hodinách sjíždíme konečně z šedé dálnice na Rohlenku. Převelice děkuji za svezení v takovém hezkém voze, fotím opičáka na jeho kapotě a utíkáme hned stopovat dále. Loučím se pevným stiskem ruky. Během chvíle kolem mne ještě řidič projíždí, mává na mne a s úsměvem na tváři troubí jako malej kluk. Díky, za další zkušenost. Zbytek cesty snad už zvládne sám. Já vytahuji ceduli, která značí směr mé cesty: „Ostrava“ tučně napsáno na ni jest. Chvíli tak stojím, hledím na svůj stín o který se stará zapadající slunce za mými zády. Velký oranžový koláč na obloze jako by padal do nedalekých polí. Chvilku uvědomění narušuje podivně mávající řidič nedalekého odstaveného kamionu. Naznačuje mi, že mám ceduli naopak. Děkuji mu a sjednávám nápravu. Během patnácti minut staví mi auto s tří člennou posádkou. Usedám k dívce na zadní sedadlo a vyrážíme opět na dálnici. Ujišťují se, jestli mi nevadí že jedou úplně jinam – za normálních okolností bych se asi zděsil, ale teď mi to bylo tak nějak jedno. Řekl jsem, ať mne svezou kamkoliv že já už se dopravím. Naštěstí si však ze mne dělali srandu. Po menší zajížďce, na které ukončila svou cestu slečna vedle mne a chlápek sedíc vepředu jako spolujezdec jsme si to mířili spící krajinou 190 km/h směr Ostrava Třebovice. Cesta uběhla tak rychle, že mi trvalo mnohem déle uvědomit si, že jsem vlastně z Prahy v Ostravě na dvě auta a za vcelku rekordní čas.

Vystupuji před Svinovským nádražím, loučím se se svým autem a přemýšlím co dále. Celou cestu jsem si psal s Ef, dostávala informace z první ruky – možná když už jsem v Ostravě, mohl bych ji svou společností potěšit. V průběhu psaní návrhu se na mne s prosbou obrací nějaký podivný chlápek. Prosí o drobné na vlak. S úsměvem a s velkou pýchou mu sděluji že bohužel nemám ani korunu, že jsem právě dorazil z Prahy stopem a že tedy bohužel neposloužím. V průběhu tohoto odmítnutí jsem pyšně ukazoval svou stopařskou ceduli na kterou on připíchnul nevěřícně oči a s pochopením odcházel.

Po chvíli to s Ef odkládáme na další den, nebo neděli. Bylo to rozumné, asi bych totiž usnul při první příležitosti. Cesta to byla náročná a přeci jenom, byl jsem vzhůru od čtyř ráno. Nasedám do právě přijíždějícího Leo Expressu, který tuto cestu ukončí na Karvinském nádraží. Po cestě prosím mámu s bratrem o vyzvednutí na nádraží, těším se na přivítání. Které se také o několik desítek minut koná.

Rodná hrouda, úspěšná cesta a pocit toho že jsem dokázal něco úžasného ve mne probouzí zajímavý rozmar. Směji se, je mi skvěle. V ten den usnul jsem rychle, spokojeně.

Na druhý den se probouzím stejně tak jako jsem usnul, jsem rád že jsem kde jsem, že tomu předcházelo co tomu předcházelo a těším se na to co přinesou další chvíle. Dnešní den začínáme procházkou po městě, nákupy jídla a jen tak lenošením. V podvečer zaslouženě popíjím „Moodyho Libre“ – (rum, kola v poměru 1:1). Dopíjím se pivem, tvořím sms s další spontánní nabídkou. Ef souhlasí, je to jasný. Cesta do Ostravy je v plánu, během pár desítek minut vyrážím z domu na nádraží. Ve vlaku se plán rozšiřuje o párty s jejím spolubydlícím. Říkám si není to moc? Není to moc jet sem stopem, setkat se s Ef -  se kterou se vlastně sektávám (ne)poprvé? A ještě k tomu poznat jejího spolubydlícího a jít na nějakou neznámou párty? Tohle je normálně spontánní, až je to na mne nezvyklé. Obavy se však rozplývají ve chvíli, kdy jsem vyzvednut na zastávce. Všichni tři vyrážíme směr, rádoby párty – né však pro mne, ani pro Ef. Po cestě padla dohoda, že se o ni nezmíním. A tak to tedy přeskočím. Žádná párty se nekonala, na žádné párty jsme nebyli, na žádné párty jsem nedostal cigára, na žádné párty jsem nevypil pofidérní rum z plastového panáka, na žádné párty jsem nebyl hudebně pohoršen. Potichu jsme se vypařili… Noční ostravou jsme se vrátili do centra, kde mne čekalo další shledání. Tentokrát to bylo malé, bílé kočičí stvoření. Nemohl jsem se jí nabažit! Když se mi schovala, začli jsme s Ef tweetovat, což se vlastně celé zvrhlo v takovou dlouhou debatu o ničem, která vyústila v to, že se před domem objevila má kamarádka @EmaDeWonderland. Krátké seznámení s Ef a následné dlouhé toulky podél břehu Ostravice.

Naše toulky byly zakončeny v počátcích úsvitu, který jsme vlastně s Ef už nezažili. Víte proč? Protože touha si konečně už odpočinout, sednout asi zařídila, přesný opak. Výtah a technika se vzbouřila, uvízli jsme ve výtahu. Chápete, jako by té spontánnosti nebylo dosti. Volám 150, prosíme o vysvobození. Hasiči příjíždí. Slyším jejich auto, zanedlouho i jejich hlas v telefonu, zklamu je však neboť dveře od domu jim bohužel nemohu otevřít. Ptají se na jejich zničení, což odmítám s tím že počkáme než se na někoho dozvoní. O chvíli později se jim podaří otevřít dveře výtahu, ale stále jsme uvěznění. Chtějí nás spustit, což však po patnácti minutách přehodnocují a vylézáme z výtahu ven mezerou, která vznikla otevřením dveří.

Zažitek? Neskutečnej. Pak už zbývalo jenom krátké podřimování za čtení nějakého básníka a vrnění Yuki. V 7:15 jsem se s Ef rozloučil a vyrazil autobusem do Karviné. Kde už jsem se jen stihl dospat, tak nějak operativně sehnat nějaké drobné na cestu zpět a v superrychlosti zvládnout porovnat nabídky a koupit lístek na právě přijíždějící expres do Prahy.

Na závěr bych rád poděkoval Ef za pohoštění, Yuki za chlupy na triku a kalhotech a Emě za ochotu vylézt ve tři ráno z manželského lože, pro trochu spontánnosti.