Po dvou týdnech, šesti tisíci kilometrech přichází mírné zklamání. Jsem zpátky v Čechách a zdá se že na další cestu vyrážím sám. Proč? Protože Johanka nejede, nechce. Možná to tak má být, možná ne. Ale co se má stát staň se. Toulky to byly fajn a i když trochu stresu se po cestě našlo. Chyba byla asi ve mne a v prostředí, který kazili její rodiče. Ale co říct. Přemýšlel jsem jak z tohodle vycouvat, ale nedaří se mi vymyslet nic rozumnýho. A tak mám hlavu plnou něčeho, čemu se říká zklamání. Měli jsme plán. A tím jsem porušil svůj zvyk - nemít plány. A protože jsem ho porušil, tak si to teď i pěkně odseru. Možná to není úplně zklamání jenom kvůli cesty, možná jsem se i zklamal v někom komu jsem věřil. Možná jsem měl očekávání. A zase, další porušení zvyku. ŽÁDNÁ OČEKÁVÁNÍ do hajzlu! Teď mám v hlavě takový zmatek a guláš, že bych se na to všechno vysral, sbalil si fidlátka a zmizel někde v horách třeba.
Třeba je to tím, že srpen měl vypadat jinak. Né tak, že si tady zůstane někdo koho mám rád a půjde na nějakou debilní brigádu. V čase, kdy není absolutně vhodné jít někam pracovat. V čase kdy si člověk má užít volna a hlavně ve chvíli kdy jsme si mohli dosytosti užívat své společnosti. Ale nic z toho nebude. A hlavně já se tady nechci moc zdržovat, což zkomplikuje i jakékoliv shledávání. Asi to tak má být, asi to prostě není takový jaký se zdálo. Je to jako se všemi lidmi, chtějí něco, něco se jim líbí ale? ALE, nic pro to neudělají, neobětují. Dostal jsem argument, který stál za zvážení, ale obsahoval příliš kdyby/co by. V životě je třeba se dívat na to co je teď, né na to co bude, nebo bylo. A tenhle argument značně cílil na budoucnost. A to je znamení toho, že to o čem jsem kdy s Johankou mluvil, najednou zní naprosto jinak. A teď se dostávám opět k mé chybě. Mláďátka. Mláďátka co neroztáhla křídla a jsou závislý na rodičích. A Moody dohromady, to jsou jenom sny, planý řeči a skutek utek. (Ponaučen po milionté).
Co s tím budu dělat? Mám vlastně na výběr několik možností jak se s tímhle vypořádat. Zůstat v čechách, ožírat se do němoty, chodit pařit a nic nedělat. Utopit se v depkách z toho jak se cejtím na hovno a tak. - To už tady ale bylo a opakovat si to nebudu, kvůli nikomu. Mám se rád mnohem víc než li dřív. Taky tomu můžu nechat volný průběh, což by mohlo bejt to nejideálnější řešení. Prostě to nějak dopadne. A nebo, tenhle vztah, který v tuhle chvíli stojí na něčem co bych nazval "někdy/kdyby/třeba/možná" ukončit a nechat jí jít svou vlastní cestou, která se třeba v budoucnu s tou mou spojí. (známe, nedopadá ale má li to tak být, může se stát) Taky můžu čekat a čekat a za rok se dozvědět že jde na vejšku, protože ji tam rodiče poslali a že nikam do Asie nejede. Příjdu o rok času a pravděpodobně i o spoustu nervů. A vono je to vlastně vcelku pravděpodobný, když na ni mají takový vliv. Přemýšlel jsem co bych udělal já, být na jejím místě a vylezlo ze mne úplně něco jinýho. Asi jsem se v životě naučil víc se obětovat, víc obětovat a víc si jít za tím co chci/koho chci. Já jsem utíkal ze školy, abych jel přes půl republiky kvůli nemocný holce. Já jsem spával v zimě v lese abych byl s někým koho jsem měl rád. Já klidně vstával o tři hodiny dřív do práce, jen abyh se mohl probouzet vedle paní (ne)Božské. Moc JÁ, moc srovnávání. (špatně!)
Co teď? Jedno je jisté, zítra balím a jedu na stopařský gathering. Chtěl jsem jet i na ten Johančin tábor, ale moc mne tam nechce. A nijak zvlášť potěšeně se její zprávy nejeví, takže tam nepojedu. A protože její argument je rodiče, pochybuju že se v brzké době vůbec uvidíme, když je má furt za zády. Tohle ve mne vyvolává obří zlost a zoufalost! A tak doufám, že se mi mysl na cestě opět pročistí. Doufám že se opět budu smát a radovat. Ať už toho že mám někoho kdo mne má rád, nebo z toho že mám rád sebe a lidi okolo. Kvůli tomuhle všemu je mi vlastně i celkem jedno teď že nemám peníze, alespoň se dostanu k "smile for free" a potkám nějaký zajímavý lidi, kteří mne nabijou energii a pokud se zadaří tak i nabijou mou peněženku. To by bylo v tomhle spojení moc dobrý. Pak už si snad opět budu moci užívat světa s čistou hlavou. Půjdu opět dál! Po svých! Protože teď mám pocit, že se plazím...
