Proč už nejsem mezi Vámi?

Protože jsem se posledních pár let věnoval více tomu co tam píšu a co tam napíšu, než abych se věnoval tomu co vlastně ve skutečnosti je okolo. A ten svět okolo a nakonec tak změnil, že nevím jestli jsem něco propásl, nebo jsem zapomněl jenom otočit list, nebo vlastně co se vůbec stalo. Neustále jsem se snažil něco pro Vás vymyslet, podělit se o kus sebe a nakonec jsem zjistil, že jsem se jenom prodával jako nějaká lacinná štětka. A i když jsem mezi Vámi nalezl pár zajímavých lidí, který jsem si do života pustil mnohem víc, než by se dalo čekat, zbytek stál za nic. Nikdy jsem Vás nepoznal blíž, nikdy jsem se nedozvěděl kdo jste, proč jste a co vode mne chcete.

Interakce poslední dobou byla taky nulová a já jsem zjistil, že tohle je jenom nepotřebná část mého online života, který stejně stojí docela za nic. Degradoval jsem z psaní mnoha řádků, na psaní 140 znaků. A to je fakt žalostně málo na to aby někdo vůbec mohl pochopit mou jedinečnost a sofistikovanost mých trablí, radostí a vůbec tak všeho okolo. Informačně to pro mne vlastně taky nic neznamenalo. Od dob co už jsem nejezdil vlakem jako stevard, jsem snad mezi Vámi našel jen žalostně málo něčeho co by mi v reálném životě vlastně pomohlo. Zjistil jsem že je to nakonec dneska jenom dobrý k tomu, aby si naháči a šlapky ukojily svý touhy vystavovat se, teenky aby se měly kde vybrečet a lidi co nemaj sebevědomí aby ho tady získali, díky tomu že se tam slezou. V jednotě je přeci síla ne? A tak bych mohl pokračovat dále, ale byl by to už asi jenom samej hejt.

Já jsem skončil. Konec konců jsem totiž zjistil, že to byl vlastně akorát nástroj k tomu, zjistit o mne úplně všechno za cenu ničeho. Akorát jsem byl pak lehkým cílem a kdokoliv kdo nepochopil ani zdaleka mou podstatu, mne mohl osočovat a pomlouvat za mými zády. To skončilo. Skončilo to v podobě, kterou jsem zatím snášel. Nulová hodnota, je to co jsem tam z toho měl. Konec. Adios!

Všechno a nic

Ti dva koukali společně na své odrazy v okně jedoucího vlaku, oba si mysleli, že ten druhý o tom neví. Zástěrkou bylo pozorování ubíhající krajiny, kterou definovaly barvy podzimu. Oba dva si ale nevšimli ani jednoho z těch stovek odstínů. Hleděli oba na odrazy a v hloubi duše doufali. On neustále myslel, na ty její krásné oči. Na ten její ctižádostivý pohled. A přitom neustále vzpomínal na to, co se dělo v jejich bytě...

... v tom bytě s velkými okny, v bytě do kterého vedly dveře z pavlače, skrz které táhlo. Člověk si toho nevšiml, dokud neležel vyčerpaný a opocený na zemi. Na tom koberci, který byl strašně chlupatý. Protože když jej spolu vybírali, musel splňovat nastavená kritéria příjemnosti doteku. A tak výběru věnovali dlouhé hodiny. Dlouhé hodiny ochmatávání nejenom koberců.  Bylo pro ně totiž důležité, mít se kam svalit, když na to dojde. A když na to došlo, právě v tu chvíli totiž jedině oba poznali, jak si zima a lehký vánek vždy najde cestu, ke své oběti. V tu chvíli to ale bylo vždycky příjemné a ani jednomu z nich to nevadilo....

... dělo se to tak dlouhé hodiny, vždycky ve stejnou chvíli. Opět jeli tím stejným vlakem a opět věděli kde oba dva vystoupí. Opět věděli že se z nich stane pletenec vášně. Že budou zvrhlí a že si to pokaždé rozdají na tom koberci. Nemohli s tím přestat. Byli totiž zaseklí ve světě, kde neexistuje čas a ani nikdo jiný. A i přesto, že neměli nic než jenom jeden druhého, sex, koberec přijemný na omak a občas nějaký chlast, měli vše. Jednoho dne na to ale zapomněli. Ta bublina praskla a všechno se najednou začalo rozpadat. Jakoby to byla iluze. Iluze, která skončila, ale ještě dlouho ji něco bude připomínat. A tak teď každý z nich sedí na opačné straně planety a nikdo nemá nic.

Deset deka Moody myšlenek 15

Když se začala blížit druhá polovina listopadu nadešel ten správný čas na to opět vyrazit někam na cesty. Alespoň na chvíli, vyčistit si hlavu. A taky hlavně tedy, protože veškeré mé projekty dospěly do fáze - udělal si maximum, teď už je to na osudu. Rozhodl jsem se po několika měsících navštívit svého kamaráda Garyho, který žije kousek od Znojma. Vyrazil jsem tedy rovnou za ním. On říká, že mám u něj dveře vždy otevřené a opravdu mám. Jak už to tak bývá, tak jsem měl den před odjezdem cestovní horečku a pořádnou. Musel jsem vypít několik piv abych se vůbec vzpamatoval. Šel jsem spát pozdě a vůbec se mi nechtělo nikam jet. Jak říká Gary chtěl jsem jít cestou nejmenšího odporu. Ráno jsem se vzbudil na čas a bylo mi opravdu zle, nepřisuzuji to té pivní smršti, protože jich nakonec nebylo dost na to abych se druhý den cítil takhle špatně. A tak jsem to přisoudil mé cestovní horečce a stresu z cesty. Celé ráno jsem vymýšlel alternativní způsoby dopravy, až jsem nakonec stejně skončil u cesty.

Vyrážel jsem až po desáté hodině, což bylo oproti původnímu plánu celkem pozdě. Přesně o dvě hodiny a sedmnáct minut. Šel jsem stopovat na své obvyklé místo, pěkně na konec města na zastávku směrem do Ostravy. Řekl jsem si že budu stopovat maximálně 45 minut a poté pojedu vlakem třeba do Olomouce. Nakonec se ale vydařilo a já jsem do deseti minut jel v autě do Ostravy. Vzal mne nějaký chlápek, co dělal programátora a zrovna si do Ostravy jel pro nějaký náhradní díl do jeho rozbitého auta. Jel sice jenom na začátek Ostravy, ale to mi vůbec nevadilo. Protože jakmile jsem nastoupil, stres ze mne okamžitě spadl a byl jsem zpět ve svým živlu. Ostravou jsem projel MHDčkem, dokonce jsem si koupil i lístek, což moc často nedělám. Ale občas mám prostě pocit, že bych měl a tak to i udělám. Na Místecké jsem zaujal své obvyklé místo a opět jsem do deseti minut jel v autě. Zastavila mi dodávka a v ní chlápek, co rozvážel cukrovinky. Což se hodilo, protože se semnou podělil o nějaký trubičky.

Byly sice hrozně sladký, ale na snídani stačily. Původně jsem se s ním chtěl svízt do Frýdku - Místku, ale nakonec jsem s ním jel vlastně až do Kroměříže. Celou cestu mi vyprávěl o svých dcerách, které jsou stejně dobrodružné jako já. Říkal jsem si, kéž bych je mohl poznat. Protože přesně někoho takového bych ve svým životě potřeboval. Díky jeho dcerám jsem  tušil proč mi vlastně asi zastavil. V Kroměříži jsme byli někdy po obědě, vysadil mne na začátku města, tam kde mne jednou vyhodil chlápek, když jsem jel z Prahy. Náhodička. Do města je odsud nedaleko a tak jsem se tam pěšmo vydal. Tentokrát jsem si dal za úkol, že si Kroměříž prohlédnu. Minule jsem to nestihl. Kroměříž je krásné město a opravdu fotogenické. Bohužel však pro mne podzim už je v takové fázi, kdy už je toho barevného listí poskrovnu. Ale i přesto se mi podařilo udělat pár hezkých fotek s medvídkem. Pózoval jak nejlíp mohl. Když už jsem se všech těch krás nabažil, tak jsem vyrazil na výpadovku za město.

Hitchwiki mi jasně poradila kam jít a já jsem se těch rad řídil. Stopoval jsem asi dvacet minut, než mi zastavily dvě opravdu hezký holky. Dvě vojandy. Jedna z blonďatejma vlasama podbarvenejma takovou barvou, jako měla Rusalka. Opravdu hezká. Dobře se mi s nimi povídalo a celou cestu do Brna jsme si měli co říct. Mám rád, když si stopnu mladý lidi, se kterými mám společnou řeč. Když jsme se dostali do Brna, uvízli jsme trošku v zácpě. Ale byl jsem v Brně a věděl že už mám za sebou tu stopařskou část trasy. Byl jsem v pohodě. Za vodou, jak se říká. A ani to nakonec nebolelo. Za Garym jsem se pak vydal už vlakem, protože do té jeho dědinky se dostat stopem, to by snad byl nadlidský úkol. Zvuk otevřeného piva a pohodlí na gauči jsem okusil někdy po šesté. Ideální. S Garym jsme strávili večer tak, že jsem se dozvěděl co všechno se stalo a že toho byla opravdu hromada. Jeho děti, Eliot ani Gabriel zde nebyli. A to jsem jim vezl černýho petra, ať maj nějakou novou "hračku".

Celý víkend jsme s Garym vlastně jenom vykládali a popíjeli pivo. Připravil pro mne i výborný oběd, kterého jsem se nemohl nabažit. V sobotu jsme zvládli i procházku lesem za podzimního sluníčka. Ve Višňové jsme si dali pár piv a vyrazili jsme zpět ke krbu. V Neděli jsme se před polednem rozloučili, neboť jsem se měl vydat do Prahy. Gary mne zavezl do Ivančic, odkud jsem se vydal vlakem do Brna. Chtěl jsem vyskočit v Troubsku, ale bohužel tam vlak nestavěl. A stejně pršelo, dost na to aby se mi stopem jet nechtělo. Někde uvnitř jsem tušil, že pojedu do Prahy vlakem. Což mi sice udělalo čáru přes rozpočet, ale to jsem si vykompenzoval tím, že jsem se poprvé svezl Railjetem. A povím Vám, svezení to bylo příjemné. Akorát bych něco vytknul. Chyběla mi wifi a jedna zásuvka na dvojsedačku mi příjde málo. (v LE jsou třeba dvě).

V Praze jsem se potkal s Okšajem, což samozřejmě vyústilo v nezřizené toulání se po barech. Nevím už ani kolik jsme jich zvládli, každopádně v paměti mi utkvěla ruská diskotéka na Proseku a taky to co se stalo po tom co jsme ji opustili. Jaksi jsme si s Okšajem dali přes držku. Ani nevím co nás to popadlo, každopádně naše výměna názorů skončila tak, že jsem neměl kde spát. A tak jsem se ještě více zlil a spal venku. Popravdě jsem se ráno dosti divil, když mne budili městskáči, že jakože cože? Ta bába byla arogantní jak sviň a já měl hroznou kocovinu. Bylo celkem vtipné, když se ptali proč spím u magistrátu, odpovědí jim byla úřední adresa v občance. To byl důvod mého smíchu, hned po ránu. Protože jsem byl vlastně doma. Haha. A to bylo za ten den asi naposledy. Zbytek dne jsem prozvracel na různých místech Prahy. Nakonec jsem ještě dohnal spánkový deficit v Kolovratech v nějakým parčíku. Tam na mne nikdo policajty nevolal, kvůli tomu že spím venku.

V průběhu odpoledne jsem se dokopal k tomu abych se Okšajovi omluvil a on díky že on už tohle měl na mysli od rána. Což bylo fajn. Myslím že naše kamarádství tím akorát dostalo další společnou věc. Píchali jsme stejnou ženskou a teď jsme se i porvali. Co bude dál? Směju se. Díky tomuhe jsem nevěděl jak to ten den bude a tak jsem se ještě chvíli toulal Prahou. Nesnáším to tam, když cestuju s velkým batohem. Připadám si děsně. A hlavně měl jsem mastný vlasy a totálně roztrhanou bundu, díky té rvačce. Důvod proč jsem jel do Čech byla ale jedna holka z Ústí, se kterou jsem si posledních pár týdnů psal. Slíbil jsem že se zastavím, že se uvidíme. Uznávám, byla trošku chyba tam je v tom pokocovinovém stavu. A vůbec utrácet ty těžký prachy za vlak do Ústí a zpět. Stejně jsem tam totiž byl jenom chvíli. Na druhou stranu, jsem si uvědomil mnoho věcí. Že nechci být někdo průměrný. A taky to, že důvod toho co dělám a jak žiju, tkví ve výjimečnosti a spokojenosti. Nejdu s davem. A to vše se mi vybavilo, když jsme se bavili o tom co by někdy mohlo být. A já jsem si uvědomil, že to je přeci přesně to co já nechci. Být králíkem v králíkárně a čekat na to až mne někdo sežere. A i když předstírá zájem, být také na cestách, zdá se mi že je to stejný přístup jako měla J.2.0 A to už si znova neříznu. Stojí to mnoho sil a končí to zklamáním. A co je nepřítelem mého života? Neúspěch a bolest. V minulosti jsem jej sice trpěl, dnes jej ale odmítám.

Výsledek: Friendzone.  

Konec projektu s mou knížkou se blíží ke konci a já když vidím to počítadlo a tu snahu za tím, tak nevím co si mám myslet. Snad jenom že cíl byl nastaven příliš vysoko? Nebo? Každopádně mne serou ty lidi okolo, co nejsou schopni odepsat ani na zprávu, kterou dostanou. Prostě to ignorují. Chtěl bych svět, ve kterým by lidi měli aspoň trošku slušného vychování. Ale o tom se zmíním asi až po bitvě. 

Deset deka Moody myšlenek 14

Dlouho jsem nenapsal ani řádek. Docela mne to děsí, protože je to způsob jak ze sebe dostat to co se uvnitř nashromáždilo za několik dní, týdnů a teď by se dalo říct i za několik měsíců. Soustředil jsem se na něco uplně jiného a tím je moje knížka. I když si posledních pár dní připouštím, že to nedopadne dobře, tak stále někde uvnitř věřím že jsem udělal a taky dělám všechno pro to abych to zvrátil. Mám pocit, jako bych si svůj cíl nastavil až příliš vysoko, na druhou stranu jsem ale přsvědčen že je daleko lepší mířit na měsíc a trefit orla, než mířit na orla a trefit skálu. Vůbec netuším ale jak se k tomu postavím, když to nedopadne. Ale pravděpodobně asi tak jako ke všem svým neúspěchům. Půjdu dále.

Poslední dobou se opět vyžívám v samotě. Nějak mi je lépe, když kolem sebe necítím něco, co cítit nechci. Uzavřel jsem se do svého světa, ve kterém si vládnu a ve kterém si mohu dělat co chci, aniž by mi do toho někdo kecal. Tak jak to mám rád. Stejně se však našel, kdo tohle chce jakoby sdílet. Vždycky se v mém životě objeví někdo, kdo se chce za každou cenu stát jeho součástí. A já, já najednou změknu a vím, že jednou polevím a toho člověka k sobě pustím. A dělám to tak dokola. Trvá to už několik let, kdy se mi v život střídají jistá období. Všechna jsou obdobná a mění neustále dokola. Jako začarovaný kruh. Nechtěl jsem si to připustit ale teď už to vidím. Jak jsem chvíli šťastný díky někomu, jak jsem chvíli šťastný že jsem šťastný, jak jsem chvíli šťastný že jsem, jak jsem. Chvíli.

Stále víc a víc začínám věřit na to, že se děje to co člověk opravdu moc chce a to co si chce představit, ale zároveň jsou ty věci reálné a realizovatelné právě v jeho životě. Vždycky si na tohle vzpomenu v souvislosti s mým cestováním, v souvislosti s tím jak probíhalo a co se kolem mne dělo za dobré věci. Jak moc jsem pokaždé myslel na to, aby se staly. Aby to bylo takové, jaké to nakonec bylo. Přesto se však vždycky zarazím nad tím, jak to dopadlo s lidmi, od kterých jsem opravdu chtěl něco výjimečného, ale nakonec z toho vznikla čistá nenávist. Snažím se nad tímhle vždycky zamyslet, snažím se nad tím kouzlem, které se děje a nakonec takhle skončí jenom zamyslet a vždycky si akorát vzpomenu na to jak velká nenávist ve mne pak vzniká. Je to smutné. I když ty lidi mám obvykle ještě dlouhou dobu moc rád a nejraději bych s nimi kouzlil znovu, nenávist je silnější. Je tak silná až se mi pokaždé svírá žaludek a chci zvracet. A tohle vždycky ukončí až čas a nebo někdo jiný. A nenávist se propadne do země. Stejně jako všechno co za mnou bylo a zůstalo. Nezůstane po mne ani ň.