Konec konců

Všechno plyne dál, nic se nemění až na můj postoj k tomu co mne posledních pár dní hodně ovlivňovalo. Bohužel jsem se pro tentokrát už rozhodl, že mne to dál ovlivňovat nebude. Že se nikomu nebudu vnucovat. Nebudu prostě. Příležitost končí, je čas se posunout dál. Je to smutné, že se to děje. Ale asi všechno bylo moc rychlý. Bude mne to ještě dost bolet, protože... jsem myslel, že to všechno bude jinak. Ale není. Byl jsem dost naivní, hloupý a opět neponaučitelný. Myslel jsem že to prázdno co tam po někom zůstalo, se nějakým způsobem spraví. Ne. Špatný výběr. Špatný postoj. A hlavně špatný přístup druhé strany. Ale hlavně bylo naivní že se to vůbec někdy spraví. Jsem takovej idiot.

Dlouho jsem nad tím přemýšlel, musel jsem to probrat i s kamarádem, nakonec jsme ale oba došli k závěru. Že to opravdu cenu nemá. Že je to celý jenom špatný divadlo. A že já nad tím opět spláču. Asi věděli proč se mi smát, když jsem jim říkal o J. a o tom jak jsem konečně na chvíli šťastnější. Jako bych neměl už tak dost starostí. Mám vlastně plnou hlavu starostí. Chcete je někdo? Ne? Jak by taky jo, když máte určitě taky svý starosti. Teď mi zbejvá, tohle všechno říci J. A asi ani né říci, jako spíše napsat. Vyhneme se tím oba nepříjemnému hovoru. Vůbec, stejně ji asi bylo už asi nepříjemné vůbec mne vidět, natož cokoliv jinýho. Když to všechno je tak jak to vypadá. Když to všechno byla jenom zkurvená hra alá já nevím co chci. Ulehčím ti to... Myslel jsem to všechno dobře, ale opět jak koukám si osud pěkně pohrál.

Poslední kapkou asi k tomu všemu byl vůbec nezájem, ignorace a všechno okolo. Vyloženě nesnáším když mne někdo chce ignorovat, ale přitom stále tvrdí že to je nějakým způsobem v pořádku. Dneska lidi neví co chtějí, ale já mám pocit že jí šlo už asi jen o jedno. Asi tak jako poslední dobou všem okolo... A příjde i o to... I když to je asi úplně jedno, protože ona je někdo kdo si to klidně získá jinde. Možná kdyby si lidé uvědomili že není všechno samozřejmé, že všechno má svou cenu a že když pro ně někdo opravdu žije že to není jenom proto že by to bylo samozřejmé, tak by jsme si všichni mnohem více vážili toho co máme/ jsme měli. Všichni bychom se pravděpodobně vyhnuli těmto zbytečným ztrátám... Super... zas brečím, protože se mi vybavilo všechno z minula. Tohle všechno mne tak ukrutně bolí tam někde hluboko uvnitř, že mám pocit že mne to brzy roztrhá zevnitř a bude to žít vlastním životem zkázy a zničení někde mimo mé tělo.

Budete se mi zase moci začít smát. Vysmát se mému nezdaru. Vrazit mi tím někde v temném koutě kudlu do zad. Asi bych Vás o to i sám poprosil, protože už ani neznám nic jinýho. Asi to tak dneska prostě funguje. Asi to tak dneska je. Asi to jinak nemá být..... Asi bych pro tohle tady neměl vůbec být. Jsem jako z jiného světa, i když jsem si taky v životě nasekal pár chyb, ublížil několika lidem. Ale taky jsem pak měl rány otevřený, řádně osolený. Pěkně tak abych co nejvíce trpěl. Co je výsledkem? Schránka, bez srdce, bez citů, se šrámy, bez krve, živoucí ze vzpomínek, ze zkušeností. Z druhých. Jednou umřu jako ten co se obětoval všemu.....

A song to say goodbye

A song to say goodbye

A song to say.....

Krok dopředu či opět zpět?

Už jsem si pomaličku zvykl na to svou pozornost věnovat lidem, kteří jsou za ni rádi mnohem víc. Tomu říkám celkem úspěch. Důsledky to má samozřejmě ale takové, přesně jaké jsem myslel že bude mít. Cejtím se teď asi tak jako předtím než jsem J. poznal. A to tedy tak, jako že "cynik". Tím tedy nechci říct, že bych úplně přišel o cit ale s každým dnem je to horší a horší. Jako taková ta dětská láska k někomu komu píšete vzkazy a zároveň koukáte na to jak je vyhazuje s úsměvem a marností do koše hned nedaleko. Stále se u toho člověk tak potupně směje. A ve chvíli kdy zmuchlaný vzkaz s milostným psaním letí k zemi, píšete hned druhý. Ten už si přečte. Ten bude lepší. Nechci teda říct, že bych psal nějaký vzkazy či něco, ale prostě si tak připadám. Ten pocit je totožný. Není to úplně příjemný, ale ty srdíčka v očích brzy přejdou a člověk nakonec zjistil, že byl opět tak akorát naivní blbec, co věřit snad v nějaký zázrak.

Včera a předevčírem mi byl pochválen úsměv. Nevím sic jestli to byla lichotka oprávněná, či upřímně myšlená, ale musím říci, že mne strašně potěšila. Člověk potřebuje občas slyšet od někoho něco hezkého a pokud je to v podstatě úplně někdo cizí a vzdálený a snaží se Vás i povzbudit, tak je to ještě příjemnější. Obzvláště jsou li Vaše zájmy zcela ohroženy neznámou silou zvenčí. Vůbec, jsou ohroženy celkově. Bojím se i o ta slova co jsem napsal do toho deníku, který nám měl sloužit jako zápisník toho co bychom chtěli. Společně. Jsou ohrožena tak že mohou samovolně vzplát a zmizet někde v kouři.

Na zdi mi stále visí blbenka ukazujíc můj týdenní cíl. Stanovil jsem si ho celkem nadsazeně, ale celkem i rozumně k tomu co jsem viděl a slyšel. 10 objednávek, to byl celkem rozumný "rozpočet" na tento týden. Bohužel však plán je splněn asi tak, že jedna objednávka je jistá. Druhá je podepsaná, ale budou se řešit detaily příští týden. Nechci bejt negáč, ale asi 10 tenhle tejden nezvládnu. Asi možná i kvůli tomu, že vím, že ty lidi připravím o pár kaček kvůli tomu že nestihnou vypovědět stávajícího providera v termínu, který bych jim mohl krásně kompenzovat. Prostě se to už nestihne. Taky ještě ani nemám vlastně smlouvu, což je ode mne krajně nezodpovědné. Co se dá však dělat. Provolávám své peníze z paušálu na to abych si potvrdil schůzky, či řešil podobný kraviny okolo a přitom jsem zatím vydělal pouhopouhých pár stovek. Zase se v tom životě pěkně plácám - kde je ten optimismus, který tak nějak vzplanul kolem 12. ? Mizí pomalu a jistě s J. ? Asi...

Blíží se konec měsíce a já se stále tak děsím toho všeho co se za mnou vláčí v podobě závazků. Mám pocit že za poslední půlrok to všechno vzrostlo natolik, že to už nemůžu vůbec ukočírovat. Teď mi pomáhej osude aby to nedopadlo špatně. Jsou to takový částky, že mi z toho není vůbec dobře. Jako, né zas takový obrovský sumy jako některých mých známých či jiných cizích lidí se kterými jsem o tomhle vedl debatu ale i přesto mne to pořádně uvnitř žere. Asi jsem moc slušňák na tohle. Taky se děsím setkání s V. né že bych se bál ho, ale spíše se bojím toho, že ho zklamu s tím že mu nebudu moci dát co jsem se zavázal mu dát. Jenom protože jsem udělal kravinu, která jsem doufal že se obratně vyřeší v průběhu ledna. A ono se to akorát tak celý posralo jak je vidno.

Jedno plus tady ale je a to že se trošku dává dokupy má únava a vůbec celkově ta pofidérní chřipka asi odchází, což je mimořádné plus. Taky je to tím, že jsem poznal pár lidí, kteří semnou chtějí občas debatovat. A to né uplně tak novejch, jako spíše že jsem zalovil ve starších známostech. V. z Berouna celkem pravidelně zvedá telefon a poslouchá mé řeči. Dokonce na ně plynule reaguje a vede semnou rozhovor jako s kamarádem. Za což jsem jí moc vděčnej, protože aspoň takhle s ní mohu bejt v kontaktu. I když bych třeba zase klidně dal rum na nábřeží, i když by po tom asi nenásledoval můj odchod za A. protože A. už v mém životě nijak nefiguruje. Tentokrát by to bylo naopak a právě ona by byla ta, která by se za někým "vracela".

Cestou necestou trnitou

Možná se tomu všemu říká předčasná radost, unáhlený závěry nebo jenom a prostě milenecká slepota. Posledních pár dní když mi nebylo zrovna ok, jsem se trošku začal obávat toho že né vše je takový jak vypadá. Začal jsem přemýšlet kde je chyba, jestli ve mne, nebo v ní nebo prostě jenom v tom že jsme něco společně tak uspěchali. Ale možná to tak všechno mělo bejt. Je to všechno jenom o tom co by kdyby možná. Ničeho nelituji, všechno je otevřený. Všechny dveře, kromě těch vedoucích zpátky. Někde v dáli jsem možná slyšel vrznout i ty dveře od krve, poškrábané z poza kterých vycházejí tóny smutku.

Nerad bych si vůbec něco takovýho připustil, kdybychom o tom nemluvili. Nebo, jak to říct. Spíše kdybych nepáčil z té roztomilé ale smutné bytosti v mé posteli ta slova, která by mi měla trošku otevřít oči, ukázat cestu k tomu co není úplně správně. Ale to se stává, já jsem člověk moc pozornej a obvykle stejně potřebuji pozornost. Něčí. Snažím se to rozdělit mezi více lidí. Což by možná mohlo bejt zajimavou cestou jak se do budoucna vyhnout jakýkoliv nesnesitelný bolesti vzniklý díky nějakýmu pošramocenýmu vztahu. A to nemusí jít ani tak o milostný, ale jde i o přátelství a jiný druhy mezilidských vztahů.

V práci to není vůbec takový jaký jsem si to vysnil, z části je to teda asi tím že nemám ještě v malíčku vše co bych asi měl mít. Z části je to lidma, z části je to vůbec tím jakej mám zrovna tak nějak duševní stav. Protože jak jsem již psal v posledních dnech to nebylo vůbec dobrý. Hlavně jsem nejedl. Byl jsem smutnej a hrozně mne uvnitř žrala ta situace s J., kterou jsem si hrozně zamiloval. Za neskutečně krátkou chvíli. A tak, že pro ni hořím. I když teď trošku míň, protože jsem ten oheň musel trošku uhasit, abych ji nečinil spíše nešťastnou než li šťastnou.

Včera jsem v zápalu večerní depky se spolubydlou stáhnul flašku Jamesona a ještě jsem od něj dostal pivo. Kecali jsme o různejch věcech, ale hlavně jsem měl vyprávěcí monology zas já. Ale to tak bejvá. Lidem vyprávím a vyprávím a vyprávím. A nemůžu se zastavit, do chvíle kdy není co pít. A to jsem si chtěl dát jenom jednoho panáka na to abych neměl takový nervy. Nakonec to dopadlo, jak to dopadlo. Vyprávění o dream jobu, Holandsko, cestování a lásky mého života. To je vlastně to jediný co v životě mám, vzpomínky na to co jsem kdy zažil. Ostatně žádnej jinej majetek nedosahuje takových hodnot jako právě tohle.

Ještě bych mohl zmínit to, že včera jsem se po čtyřech dnech mohl konečně najíst. Mohla za to J. která mi svým způsobem vnutila svou pomoc. Ale jsem za to moc rád, i když jsem se v první chvíli cejtil jako absolutně neschopnej člověk. Kor když jsem předtím byl jako hromádka neštěstí. Dokonce i slzy se vyskytly. Brečím poměrně často. Tedy, když nemám co jíst, když se mi nic nedaří a jsem smutný. Pomáhá to, ale nesmí se to přehnat. A jakože jsem to asi přehnal. Pak se mi chtělo akorát spát. A byl jsem chvílema i dost neklidný. U jednoho klienta mi přeskakoval hlas. Vypadal jsem asi dost nedůvěřivě. Vypadalo to jako bych se bál. Nebál jsem se, jenom mne uvnitř pohltil nějaký strach.

Jak (při/od)cházejí sny

Posledních pár dní je zase krásně zvratovejch, já Vám nevím ale jsem tak zničenej. Smutnej. Všechno. Že to tak tady dlouho nebylo, nevím proč ale nějak se mi někam zatoulala ta radost minulých dní. Asi je to tím, že slečna J. na mne pomaličku zapomíná? Já fakt nevím. Nevyznám se v ní, nevyznám se v nikom a už vůbec né v lidských činech. Přál jsem si jen trochu pozornosti, ale ani tý se mi nedostává. Ničí mne myšlenky na minulost, na ten stejný pocit. U dívky, kterou znám vlastně něco přes týden. To je zvláštní. Moc....

Od pátku se tak nějak nemůžu vzpamatovat z toho odloučení, které je už dnes nějaké trošku nesmyslné. Mrzí mne to. Snad bych kvůli tomu všemu i brečel, ale nejde to. Asi budu brečet jenom uvnitř sebe. Budu se trhat, zaživa hlodat, ubíjet myšlenkama. Povídám si s intuicí, protože ten pocit už jsem měl. Nebylo to dobrý, nebylo to vůbec dobrý. Nebyly dobrý ani věci po tom. Nechápu to... Proč je to takhle. Proč to nemůže bejt hezký, krásný, šťastný. Občas zavětřím její vůni někde venku, ale nikde ji nevidím. Chtěl bych ji vidět zase se smát. Místo toho ale, nezbývá mi nic jinýho než jen pohledět na dvě fotky co od ní mám. A přemýšlet o tom, co asi tak dělá. Vždycky takhle někomu propadnu. Takhle rychle. Ještě nedávno jsem se tomuhle bránil, všemu. A dokonce už jsem se tak nějak smířil s tím že jsem hroznej cynik. Jenže, pak přišel zvrat... Přišla J. a zážitky s ní. A já najednou rozhořel takovým plamenem že je větší než mé já.

Obávám se nejhoršího. Těžce se mi spí. Zdají se mi o ní sny. Zdálo se mi o jejich rodičích. Vyčítali mi jak vypadám. Jakej jsem. Je mi špatně, mám rýmu už od pátku... kýchám. Mohl jsem bejt v pátek s ní, ale nemohl protože to nakonec zrušila. Jako... by se bála. Nějak mezi námi zamrzla komunikace, jsem na vedlejší koleji. Jako bych vůbec nebyl potřeba. Jako by to byl záměr se mne zbavit. Bojím se toho. Protože, mi nějak moc uvízla v těle. Tohle by byla rána, která by mne asi už totálně zničila. Nebo nevím...

Dneska jsem se musel procházet, myšlenky tady doma by mne zničily. Ani motivační psaní, nic. Vůbec nic mi tady nepomáhá. Stále mi totiž hlavou lítají vzpomínky na nedávné události. A i na ty z minulého roku. I na to, jak stejný pocit jsem měl. V jak stejných sračkách jsem poté byl. A teď můžu bejt znova. Nechci na to ani pomyslet. Toulám se ulicema Prahy... Volám V. do Berouna, hledám pochopení proč zrovna já jsem takovej závislák na lidech. Naštěstí mi to zvedá. A říká mi, že občas to taky tak má s tím svým. Jenže to mne uklidňuje pouze na chvíli. Hodiny plynou. Toulky městem se prodlužují. Na chvíli mi vykouzlí úsměv milá baristka v Starbucks. Má vadu řeči, ale to nic nemění na tom že mi pomáhá vybrat kávu a proměnit kupón co jsem dostal od @adlgcz. Dostávám velkou kávu, která voní. Je v ní sice navíc i pár věcí co se ke kávě né uplně hodí, ale potřebuju energii. Hungerdays totiž již běží asi tak třetím dnem. Ano, opět nejím. V kapse mi cinkají 4 kč. Je mi z toho na nic. Jel jsem potom z Dejvic na Masaryčku vlakem od Kladna. (Trošku nostalgie). Coural jsem mezi vlaky na Masaryčce a volal s mámou. Prej nějaký dopis. Víme. Ale nemůžem zaplatit ani ň.

Pak už jsem se jen směroval do Bohnic. Né do blázince. Ale na vyhlídku, chtěl jsem koukat na západ slunce. Bohužel sám. Společnost mi dělají páry který mají štěstí. Darují Vám svůj čas. Mnoho času. Pod jednou podmínkou ale, věnujete ho někomu koho máte rádi. Já nemohu. Byť bych tak strašně moc chtěl. Pak už mi bylo celkem smutno. Jel jsem domů. Zkoušel jsem jí zavolat, ale nebere mi to. Nerozumím tomu. Proč nemůžu vědět věci na rovinu. Proč... Kdyby to byl nějaký trest za něco, tak nevím za co. To je na tom nejhorší. S nikým jsem v poslední době nezažil tohle. S nikým jsem jen tak nespal. A jen tak někoho neodkopl, aby se mi to mělo teď stát. Nikomu jsem falešně nevyznal svý city. Tak proč by se tohle mělo dít? To si ani já neumím odpovědět. Marnivě totiž zde sedím, píši... a stále kontroluji telefon. Čekám na ni. Na její slova, která asi ani nepříjdou... možná jo.. jako včera... zlehčující s jedním slovem, který má značit dobrou noc. :(

Trošku smutné ráno

Když je člověku špatně, tak by měl psát. Měl by si to všechno napsat a doufat v to že se uleví. Dnešní den začal hezky, s takovou nadějí a chutí. Radostí. Prostě tak jak by měl, ale všechno tak nějak zmizelo ve chvíli, kdy to všechno přišlo nazmar. Jsem z toho smutný. Proč ? Protože jsem asi divnej, asi opravdu.. Moc jsem se těšil, že ji zas na chvíli uvidím, že ji ucítím, ale nakonec mám smůlu. Protože je nemocná.

Achjo. Proč mne takový věci prostě takhle strašně vezmou. Proč. Nejhorší na tom je, že jsem pak asi nesnesitelnej a že to může vypadat  hrozně. Ale né vždy to je tak jak myslím. Já jsem v tomhle asi hroznej, já jsem tak náročnej na společnost někoho koho mám rád až to pro některý může bejt až protivný. Já bych se vlastně ani nedivil, jenomže co mám dělat s tou touhou, s tím nutkáním, s tím že chci. Alespoň jsme se slyšeli, ale já po tom hovoru uronil pár slz. Proč slz? Protože mi chybí. Kde jsou ty doby kdy jsem snesl i vztah na dálku. I když, máme spolu vůbec nějaký vztah? Vůbec jsme se o tom nebavili. Bojím se o tom bavit, obzvláště když mi v hlavě stále něco vrtá.

K tomu všemu mám jít dneska po třetí do práce, nevím moc co mám čekat snad jen to že ve 12. budu mít školení. Tak jsem zvědav, všechno. Už bych potřeboval abych vydělával.  V kapse mám pár drobnejch. A cejtím se jako debil, protože nemám zaplaceno tolik věcí, že to je už opravdu na palici. Sice stále někde uvnitř mám to "happy" ale... přitom se teď zrovna v tuhle chvíli cejtím. Neříkám to raději nikde, jenom to píši sem. Ale asi ani tohle bych neměl, protože to je známka toho že jsem si to připustil, a to je špatně.

Živoucí sen

Všechno se uklidňuje. Z plavby po rozbouřeném moři se stává vcelku pohodová plavba. Ale všichni moc dobře víme, že to tak nemusí být dlouho. Že bouřka klidně čeká za rohem. A že to moře může bejt zase pěkně rozbouřený.

Jsem teď v takovém zvláštním stavu, je mi strašně dobře. Cejtím ten pocit, kterej tady dlouho nebyl. Nebo, nebyl.. On tady ani snad nemohl bejt. Sakra. Protože to prostě nešlo. Nefungovalo to a teď? Teď udeřil v plné síle a já i přes to že se jej trošku bojím ho přijimám, nebojuji s ním a jsem jím zcela ovládnut. Je to dobře?

Punkové bydlení na Žižkově, kterému jsem měl říkat domov jsem okamžitě zrušil. Včera jsem tam zabouchl klíče a dořešil poslední záležitosti okolo tohohle. O kus dál, ale je to blíž alespoň konečné tramvají i kdyby třeba těch nočních, ve kterých tak strašně rád usínám.

Zažívám pocity blaha a spokojenosti. Třeba minulou středu. Třeba tento pátek, třeba tuhle sobotu. Jako bych si žil svůj vlastní sen, jeho ztělesnění. Já to prostě vidím, cítím. Teda.. vlastně ji. Tak strašně mi voní. A to se známe tak strašně krátce, ale já mám pocit že se známe tak strašně dlouho. Snad i tisíce let, jak říká. Je to zvláštní, je to krásný.

Výborná káva.. ještě teď ji cítím. Výborné víno. Točená Plzeň. Toulky noční tramvají. Společné vaření/pečení. Jenom tak usměvavé hledění do očí. Pihy. Příjemné objetí když připravuji oběd. Hudba. Souhra myšlenek i našich těl v zápalu sexu... Kde jsi se vzala? Z mých snů? Neodejdeš? Neodcházej.

Zítra jdu poprvé do práce. Mám z toho hrůzu, nevím co si představit. Ale modlím se aby to bylo v pohodě, aby to bylo super. Aby to bylo všechno v jedný pozitivní rovnováze..

Je to jen proud bezvýznamných myšlenek z druhé půlky makovice

Po dlouhém útrpaném čekání jsem nakonec docílil svého. Sbalil jsem si svůj věčně sbalený bato a vyrazil jsem. Vylétl jsem asi tak na po tisící pokus. Tentokrát snad už ale tak, že to všechno dopadne dobře. A né jako dřív. Nebo, dřív. Né dřív, jako posledně. Dřív to bylo vlastně fajn, protože jsem měl vše na co jsem si jen pomyslel, jenom né to co v dnešním světě tolik hýbe lidskými osudy. Mám asi nějaký dar vůbec na tohle nehledět a peníze jsou pro mne jenom ten jeden zkurvený prostředek k tomu, jak zaplatit společnosti svou existenci. Jinak bych je zrušil… neměl.. vzdal se veškerých svých majetků a ztratil se někde v divočině.

Do takové divočiny jsem se sice vydal, ale místo lesů jsou kolem domy, místo touhy po ukojení hladu je zde touha vlastnit. A já, já jsem opět otrokem toho všeho. Jako na začátku. Jako minule. Akorát teď už vím, jak tohle začíná a jak tohle končí. Vybral jsem si možná trošku nevhodný den, možná nevhodný vlak, možná nevhodnou chvíli. Ale jako vždy v mém životě se to nějak přeci vyvrbí. Zejtra vstanu, přečtu sms oznamujíc dobrou zprávu a zmizím. A nebo taky ne, nebo se tak taky nestane a já se z toho poseru. Ale… To není vůbec podstatné, podstatné je to. NĚCO. Co mne stále uvnitř tak nějak tíží. A já se z toho né a né vypsat. Snažím se to zahnat chlastem (dal bych si panáka), snažím se to zahnat cestováním (bože, jak bych byl jen cestoval vlakem dlouhým, jež opouští hlavní nádraží za hodinu – můžu se sbalit a zmizet. Stejně u sebe mám jen svůj batoh, pár snů a pár závazků. Nic víc…)

Ale….

Velký ALE….

„Proč to děláš tak složitý, proč… Všechno mohlo bejt tak jednoduchý, možná i krásný.. přímo vysněný… Jenom TY! Ty jsi se toho všeho vzdal a zmizel.“ Rebel.

Zejtra se budu muset toulat… přemýšlet a dělat velká rozhodnutí. Jedno z nich zas tkví v tom, koho kontaktovat a koho ne. Koho pustit a koho držet. Komu dát tu moc něco změnit, komu upřít právo na to zvolit. A stejně je to stále všechno dokola. Furt… Jako nekonečný kolotoč na jedné nepovedé pouti. (Proud myšlenek mi připomíná Matějskou s A. – kde kurva je? Není… Ale to už všichni moc dobře ví.)

Byt snů…  tři okna do náruče krajiny…. Kolej… cinkajicí tramvaje. Bejvalá vozovna. Trolejbusy. Pivo a Párek nedaleko. Vzdáleno, jak jen to jde….Moody drž si odstup, drž si odstup. Je to důležité….

……potřebuji vypnout… nasednou do noční tramvaje a pohrávat si s osudy lidí, kteří dělají totéž. Hledět na tu holku v modrém, co vystoupí na Lipanské. A vůbec… na toho co čte Havrana. Na tu, která tak pevně drží nějaké dokumenty. A přitom… přitom v hlavě dělat pořádek spolu s hudbou jež hraje…..

….. Ono Vám to smysl dávat nebude… ale v nějvětších chvílích zoufalství, občas mozek vyplodí takové bláboly, že bych to nazval sračkou. Sračkou nehodnou spatřit světlo světa, ale protože Vás mám rád…. Tak si tu sračku užijte i vy. 

Zvrhle opojeni

Následující text může obsahovat tuze moc zvrhlostí, vzpomínek, hrubek, kravin a nebo taky možná něčeho co by se někoho mohlo dotknout, či někoho pohoršit. Takže pečlivě zvážit čtení.

…. vlak si to pomaličku svištěl krajinou Českou. Já si užíval každé nerovnosti, každého pískání před přejezdem a neustále jsem si při tom v hlavě promítal, co mne tak asi může čekat v cíli. Kdo to bude a jaká ta osoba vlastně bude. Jaký vlastně budu mít pocit z takové cesty já? Cítil jsem takovou tu mírnou formu stresu. Kecám, byl jsem totálně plně odevzdán sedačce ve vlaku a cokoliv mne mohlo velmi rychle rozrušit. Hleděl jsem na stromy, které skrývaly vyprahlé zimní pole. Koukal jsem na domy, ve kterých se mezitím odehrávalo něco, co by se dalo nazvat jako víkendová pohoda. Ale já, já byl ve střehu, nebyl jsem v pohodě a stále byl blíž a blíž svému cíli. Slíbil jsem jí to a přitom jsem vlastně tak toužil to slíbit a dodržet. I když jsem nevěděl, jaký to bude.

O hodinu později přemýšlení, dlouhé jízdy motorového vozu a všech těch krás okolí tratě jsem uslyšel z palubního rozhlasu ono cílové město. Najednou se mi trošku ulevilo, že už nemusím bejt oddanej pouze sezení ve vlaku a poslouchání vlastních myšlenek, na druhou stranu jsem však dostal ještě větší trému než předtím. Pomaličku jsem se začal oblékat, abych se pak nezdržoval. Projíždění výhybek na zhlaví se mnou dělalo divy a mé oblékání by snad i někomu mohlo přijít směšné. Měl jsem na sobě jako obvykle vše černé, svou novou mikinu a oblékal jsem se do černého kabátu, kterej tak moc rád v zimě nosím. Vlak pomalu zastavoval a za okny už šlo vidět i nástupiště a pár postav nedočkavců, kteří tímto vlakem měli asi jet někam dál. Brzdy pištěly stejně tak jako kdysi dřív a zima jež se vkrádala do vagónu s vystupujícími lidmi se dotkla i mne.

Vystupoval jsem z vlaku na malý nástupiště a oslněn sluncem zpoza nádražní haly jsem vyhlížel to děvče za kterým jsem vážil takovou cestu. Jediný co jsem však viděl bylo jen a jen to slunce. Z tohohle oslnění mne vytáhla ona, s nejistým oslovením: „Moody?“ mne objala. Byla menší než já. To mám rád, objímání lidí menších než jsem já. A tohle bylo takové radostné objetí. V rámci tohoto objetí jsem se mohl dotknou jejich dlouhých vlasů. Byly tak hebké a jak byly dlouhé, jako by se přímo vybízeli k očmuchání. Takové ty, vlasy se kterými se chcete prostě mazlit.

Přivítání to bylo milé a já už konečně spatřil i její oči, které se předtím jakoby v tom objetí ztratily. Byly o moc hezčí než ty které na mne koukaly na fotkách. Byly barevnější, sytější, šťastnější. I ten úsměv zdá se jakoby jiný. Příjemný. Chvíli ticha vystřídalo mé vyhrklé: „Rád tě vidím R.“ „Já tebe taky, můj milý společníku.“ „Půjdeme na tu slíbenou kávu?“ „Jdeme, těším se na ní celou cestu.“ Vydali jsme se pomalým krokem z nástupiště do nádražní haly, která se nacházela v celkem hezké nádražní budově. Byla bohatě zdobena, jako všechna stará nádraží na železnici. Nestihl jsem si ani užít její atmosféry protože jsem byl doslova „vyplivnut“ do rušné ulice přímo před ní.

Prošli jsme nedalekým parkem do jedné z vedlejších ulic, ve které se skrývala malá roztomilá kavárnička v malém secesním domečku. Vůně kávy se z ní linula po celé ulici a už z dálky jste věděli, že jste blízko. Vůně namleté kávy, dortíků a všech možných sladkostí Vás přímo táhla až na jedno z volných míst. Objednávka jakoby nebyla samozřejmostí a okamžitě na Vašem stole přistál Váš oblíbený nápoj spolu s jedním z výtečných domácích dezertů, které zde připravovala postarší majitelka. Ani nevím, jak to bylo možné ale opravdu na mém stole stanul malý nádherný porcelánový šálek jehož obsahem bylo voňavé espresso. Na bílém talířku hned vedle ležel piškotový dort s jahodovým želé a naproti mně seděla R. s téměř tím samým.

„Jak milé.“ Prohlásil jsem překvapeně. R. to ani moc nezaskočilo, znala to tu a věděla jaké to tady má kouzlo. Paní stojící opodál čistíc kávový porcelán se jen šibalsky usmívala. Neb také sama věděla proč se tak zde koná. Tenhle podnik si doslova získal mé srdce. Protože káva byla dokonalá a nejen ta má, ale i ta káva od R. I když obě dvě chutnaly dočista jinak. Což mi přišlo tak strašně zvláštní. I její dort chutnal trošku jinak, jako by byl přímo navrhnut a upečen přímo pro něčí chuť. Ten můj ačkoliv vypadal úplně stejně, chutnal naprosto dokonale. Dokonce bych byl i řekl, že se mi rozplýval na jazyku. Byl to doslova chuťový orgasmus. Dokonalá souhra. Kávovo dezertové nebe.

Naše konverzace plynula tak strašně rychle, že i ta čajová svíčka, která voněla po vanilce celá vyhořela a že venku sluníčko vystřídala tma tmoucí. Nechtěli jsme přestat, nechtěli jsme odejít a pití jako by nechtělo být vypito. Ale obou nám v hlavě přistála myšlenka, že bychom už měli jít. Že už je zřejmě dost pozdě a dost možná i dost po zavírací době tohoto místa. Chtěl jsem zaplatit, ale… v peněžence jako by zbylo už jen to, co by mi bylo vydáno. Paní za barem se stále směje a z jejího směru se pouze ozve: „Děkuji Vám a jsem moc ráda že Vám zde chutnalo a že se Vám zde líbilo. Mějte krásný a příjemný zbytek večera.“ Dveře jakoby se pomalu otevřely a zima a tma jako by nás oba dva vytáhla zpět na ulici. Světla v kavárně zhasla a malý skromný svítící transparent pohasl, jako by uvnitř zhasla svíce.

Trošku sněžilo, na těch krásných dlouhých vlasech se začaly objevovat sněhové vločky. Hleděl jsem na ně a snažil jsem se je pouhým pohledem rozpustit. Asi jsem se na to moc soustředil, protože mne vylekala nabídka kterou R. vznesla: „Půjdeme ke  mně? Na procházení už není vhodná doba a u mne bude zajisté tepleji. Uvařím svůj čaj, na zahřátí.“ Trošku vyděšeně jsem však souhlasil. Nebydlela daleko, jeden by řekl že vlastně za rohem. Byl to malý cihlový dům s krásnými okny. A já se těšil až na mne dýchne jeho příběh. Přesně tak jak to staré domy umí. Otevřela dřevěné dveře za kterými čekalo až nevídané teplo. Cítil jsem se opravdu příjemně. Bylo to takové pohlazení. Snad i její. Měl jsem zavřené oči.

Pomalu šla do schodů přede mnou a já si ji mohl prohlédnout i z jiného pohledu než jen ze předu. Líbila se mi. Měla takovou správnou chůzi. A hezkej zadek. A její dlouhé vlasy tomu všemu dodávaly na kráse. V myšlenkách jsem si ji dokázal představit celou nahou. Jak se jí její vlasy nezkrotně kroutí na zádech. Popadaly mne dočista zvrhlé myšlenky. Byly to jen dvě patra a mne po cestě napadlo tolik myšlenek, tolik představ že jsem téměř nemohl myslet na nic jiného.

Z jejího bytu se linula taková zvláštní ale příjemná vůně. Taková ta, když je Vám někdo sympatický. Taková ta, kterou voní někdo jehož společnost je Vám tuze příjemná. Když mne celýho pohltila už jsem seděl v pohodlném křesle uprostřed jejího pokoje. Když v tom přinesla do pokoje voňavý čaj na zahřátí, který bylo možno dochutit rumem. Samozřejmě jsem té vůni neodolal a svůj čaj jsem znamenitě ochutil. Nakonec jsem viděl i R. jak svůj čaj dochucuje. S čajem a nakonec i s lahví toho lahodného pití nakonec jakoby zmizely mé zábrany a slušnost. A když jsem tak hleděl do jejich očí, začal jsem se přibližovat jako by v ní někdo zapnul magnet přitahujíc Moodyho. Během chvíle jsem okusil chuť čajovou ze jejich vlhkých rtů. Znovu jsem ucítil hebkost jejich vlasů do kterých jsem se rukou zapletl. Líbali jsme se dlouhou chvíli a mezitím jako by naše touhy byly stejné, zbavovali jsme se svršků. Karty byly vyloženy.

Ležela tam o chvíli později zcela nahá, na svých krásných vlasech. A já si užíval pohledu na její nahé tělo. Vzrušovalo mne to takovým způsobem, že jsem chtěl políbit snad každou část jejího těla. Chtěl jsem se dotknou jejich prsou, na kterých se vzrušeně probouzely malé bradavky. Byl jsem totálně omámen krásou dívčího těla. Chvíli jsem si jej také o pečovával a zkoumal jeho tvary. A její tělo, ona, na to reagovala tichými vzdechy. Já se oddával plnění svých tajných tužeb až jsem nakonec byl povalen na záda já. Jako by mi všechno chtěla oplatit, ale místo toho jsem jen ucítil jak se snaží zavést můj penis tam, kde jsem se ještě o pár chvil dřív snažil páchat ten čin vedoucí k jejímu vzrušení. Užívali jsme se si to hezkých pár chvil, to dokonalou souhru mezi dvěma lidmi. A i když se zdálo, že to trvalo celou vděčnost a že ani jeden z nás tohohle nikdy nebude mít dost vyvrcholila snad celou sérii orgasmů. A já když jsem ucítil tu stále se stupňující vůni jejího sekretu, která pomalu zaplňovala pokoj a cítil jak se z jejího klína stává tekoucí vodopád, jsem brzy dosáhl svého vrcholu také. Cítil jsem se tak vyčerpaně, ale přitom tak stále nadrženě… ale únava a vzpomínka na absolvovanou cestu mne doslova a do písmene pomalu donutila ke spánku na jejím ramenu. V blízkosti voňavých vlasů. Opřen o nahé tělo zmožené sexem…..