Dneska v noci se mi zdálo jak se opět proháním po soupravách vlaků ČD a nabízím vlažné instantní kafe, teplou Plzeň za 56 kč a bagety ze šuplíku vozíčku, jehož původní účel byl asi uplně jiný než k čemu byl užíván. Tak jsem se rozhodl vám tady napsat, jak to vlastně vypadalo a jak jsem se k této práci dostal.
Bylo to někdy v roce 2012. Blížil se konec světa, který byl naplánován na 21. 12. 2012. S vědomím tohoto jsem si v Praze hledal práci jako vzteklý, cíl byl jasný. Potřebuju zaplatit nájem, mít na pivo a taky něco k snědku. Musí mne to bavit. Nesmí to být žádná pičovina ve smyslu prodejů sraček, elektřiny atd. Nebudu dělat nikde ve fabrice, nebudu dělat v Mekáči. Takže moje hledání se základním vzděláním ve velkolepé Praze plné ukrajinců a jiných národů, kteří vzali jakoukoliv práci bylo celkem na hovno.
Když v tom se na prace.cz objevil inzerát na obsluhu minibaru ve vlacích ČD. Kontaktní osoba byla jakýsi Mr. Schusser a zaměstnavatel měl být jakýsi Staves s.r.o. No nic. Zkusil jsem tam zavolat, bylo mi sice jasné že uslyším to co vždycky, ale zkusil jsem to. Přecijenom prostředí dráhy bylo mému srdci blízké a hlavně spolubydlel jsem se strojvedoucím! Měli bychom hned o téma do debat navíc.
Zvedl to jakýsi týpek a skoro nic ho nezajímalo. Jen jestli mi bylo už osmnáct a kdy mám čas nastoupit na zkušební jízdu. Času jsem měl na rozdávání a tak jsem se domluvil na nejbližší možný termín. "Pozítří tedy v 6:30 na hlavním nádraží ,vedle kanceláře ztrát a nálezů."
No, nemohl jsem se dočkat.
Hned ten den jsem tam samozřejmě šel šmejdit abych v onen den trefil. Rozmlácené dřevěné dveře z prvního nástupiště. Na jedné z nerozbitých skleněných tabulek visí jasně napsáno: "Ztráty a nálezy". Nejrušnější nádraží v zemi. Ale je to jasné. Když člověk něco ztratí, zaručeně ví kam jít.
Když už nastal ten den, celý nervozní jsem přešlapoval už v šest na hlaváku. Na sobě jsem měl červenou košili, kterou jsem koupil v sekáči za dvacet korun. Byla to nutnost. Podmínka k nástupu. Žádné debilní požadavky jako loajalita, spolehlivost, zkušenost z raketového výzkumu SSSR apod. jenom červená košile! Tady není co posrat, říkal jsem si.
Rozrazil jsem dveře, vletěl do dveří hned vedle ztrát a nálezů a zůstal jsem v údivu. Minibarové království. Obří lednice. Obří pavouci a pavučiny. Smrad z cigaret. Kovová vůně mincí ve vzduchu. Za stolem seděl týpek asi přes 50.
"Dobrý den, já dnes mám přijít na tu zkušební jízdu, jak jsme se bavili."
Chlápek si mne změřil pohledem a řekl:
"Zdar, jasně pojď dál.... já jsem Jiří, říkej mi Baníček..."
No málem jsem se posral smíchy. Myslel jsem, že když odjedu z Karviné, tak už to nebudu muset poslouchat. Mýlil jsem se.
Kancelář byla jasně vybavena fotbalovými plakáty Baníku Ostrava.
Za chvíli se ve dveřích objevila moje kolegyně, která mne dnes bude celý den učit, jak prodávat kafe ve vlaku. :D Frajerka popadla minibar s chladícíma boxama a vyrazili jsme na nástupiště č.5. Tam už na nás čekal klasický rychlík v relaci Praha - Luhačovice.
Našim prvním úkolem bylo najít vůz 369, kde se mělo nacházet naše služební kupé. Ženská šla na jistotu, mezitím se po cestě pozdravila s vlakvedoucím a ohlásila mne jako zácvik.
Kupé jsme behěm chvíle osídlili a začala příprava samotného minibaru.
"Hele, tohle je výdejka, tady je napsáno co si všechno nafasoval. Takže si to zkontroluješ, případné chyby poznačíš sem. Chlapi sou občas lajdáci a tak někdy něco chybí a musíš to tam napsat, jinak to zacáluješ ze svýho. Tady jsou ceny pro lidi, tady po tebe. Kdyby si třeba dostal chuť na bagetu, nebo na pivo..."
S udiveným výrazem jsem se na ni podíval a zeptal se:
"Na pivo?"
"Jo, jasně na pivo...... za to tě tady nikdo nezabije."
Mezitím se vlak rozjel a hned po vyjetí z tunelů a rychlé zastávce v Libni jsme se vydali korzovat po vlaku. První dva vagony si obsloužila a ukázala mi triky jak projet vagonem s vozíkem vážícím tak tisíc kilo a nerozjebat přitom půlku vlaku, nezlomit si hnáty a tak. Průchody mezi vagony byly vysvětleny zvlášť.
Docela mi to šlo, vlak okupovali důchodci směřující do lázní v Luhačovicích a tak kafíčka a tatranky šly na odbyt. Před Olomoucí na mne přišel šok. Všechno jsme rychle sbalili a vlak jsme opustili. Čekal nás totiž vlak do protivky. Z Luhačovic do Prahy. S tím jsme měli jet do České Třebové.
Důchodci vracející se z lázní už neměli takovou kupní sílu a tak prodej jedné tatranky a ledového čaje byl úspěch.
V Městečku u nádraží jsme vystoupili abychom počkali na další spoj. Tentokrát opět ve směru Olomouc. Rychlík do Vsetína vypadal napráskaně a taky byl.
Po rychlém naložení a nástupu minibaru do vlaku jsme musei vyhodit několik lidí z řádně označeného služebního kupé. Moc se netvářili, ale předpisy jsou předpisy.
Do konce dne už to byla jenom rutina.
"Dobrý den, můžeme nabídnout kávičku, čaj, pivo, limo, bagetu?"
Nepřítomně vypadající cestující nejevili zájem. Občas se někdo rozzářil a udělal nám tržbu.
Na konci dne, přesně v 18:51 jsme dorazili zpět na Pražské hlavní nádraží a odevzdali vozík. Kolegyni bylo vyplaceno asi 1600 kč a tím zkončila má zkušební jízda.
V kanceláři bylo docela rušno, cigaretový mrak u stropu a několik podivných lidí. Byli to kolegové čekající na své noční směny. Odjezdy byly plánovány až cca. do odjezdu posledního vlaku směrem do Bratislavy (resp. Budapešti).
Moje kariéra minibaristy právě začala. :D :D
Byla to jízda, prachy byly docela slušný a musím říct, opravdu mne to bavilo. Tehda to na dráze ještě bylo takový anarchistický. Každej měl na párku a kazilo to jen pár blbečků, kteří snídali každý den předpisy. Mezi kolegy jsem měl nespočet individuí a musím říct, byli jsme taková spodina. Banda alkoholiků, nevzdělanců, gamblerů, zaměstnanců ČD - kteří ve svém volném čase jezdili s minibarem aby měli na automaty apod. Ale na druhou stranu musím říct, nikdo mi nikdy neublížil, nikdo mi nic zlého neřekl a víceméně jsem se všemi vycházel celkem v pohodě.
Celkem jsem se v této práci najezdil desítky tisíc kilometrů a užil jsem si nespočet dní za oknem vlaku. Bylo to jako splněný sen. Netrvalo to sice dlouho, protože rozpad této organizace byl cítit ve vzduchu už od mého nástupu, ale i tak jsem z této příležitosti vytěžil co nejvíce šlo! A věřte mi, bral jsem svou práci opravdu zodpovědně! Někdy až moc, když jsem obsluhoval cestující, kteří pak na oplátku pohostili mne. Třeba domácí slivovicí... :D :D
