Deset deka Moody myšlenek 2.

Zase další týden za mnou a že tenhle byl doslova úžasnej. I když teda na druhou stranu doprovázely ho menší "zvraty" v mé mysli, tedy hlavně kvůli K. že jo. Moody. Ehm... Chce se mi tak moc psát o tom jak to bylo super, co všechno se dělo, ale ve chvílích kdy si na to vzpomenu mi vynechávají snad naschvál všechny smysly. Voní mi tady káva, Moodyho káva. Vyhlášená. Prostě moje! Jím k tomu výborný buchty plněný povidly a vůbec cejtím se tak nějak dost vláčně. To víte, 45 km v nohou. A to jsem došel ze sobotního tahu až dnes ráno. Nemilé, co? Ale já jsem stejně blázínek a na to kolo jsem prostě musel. Je mi z toho sice takhle, ale pročistil jsem si dokonale mysl. To víte, kouzelná příroda v Divoké Šárce mne doslova uchvátila.

Nebyl jsem tam poprvý, jednou jsem tam byl s A. zrovna ale v takovém nemilém období kdy jsme se rozcházeli a tohle bylo takový odpolední procházení se v domnění že se to všechno spraví. Já kvůli tomu vybíral jedno z nejkrásnějších míst v Praze no a nakonec to stejně bylo k ničemu. Popravdě, mne tohle napadlo až teď. Tím nemyslím to, že jsem tam už byl, ale ta asociace. Tam jsem si to asi ani neuvědomoval. Že bych se konečně naučil užívat si jenom dobrých věcí a nevzpomínat na špatný? Že by?! A nebo jsem se včera prostě jenom dobře pročistil alkoholickými nápoji a teď mi to všechno v hlavě funguje jak má? Což by vlastně mohlo vysvětlovat celej super tejden. Stejně ho shrnu.

Pondělní ránom mlha a Moody po tahu vracel se domů. Spal jsem do odpoledne abych pak byl funkční. Úterý káva s V. v Alza Café, milion objednávek a vůbec super nálada. Středa, čtvrtek pohoda v práci. Každý den aspoň jedna objednávka. V Pátek taky pohodička, dvě objednávky a večerní keškování s hezkou Couchsurferkou, která mne měla hostit v Broumově kam jsem chtěl znova jet za K., ale ta mi to zrušila a Couchsurferka mne chtěla poznat, tak jsem se musel uvolnit z večerní depky a udělat ji tím radost. Zprvu jsem se trošku bál, toho jaká bude. Nakonec však byla hrozně fajn. A byla i celkem hezká a přitažlivá. Ufff... Mám poslední dobou štěstí na takový lidi. I když, možná.. začíná jaro... Moodymu hrabe.

No a nakonec, bych asi mohl zmínit vlastně včerejší večer, kterej se nesl v alkoholovém opojení ve složení obyvatelstva bejvalýho bytu. Jsme se takhle sešli u stolu, Moody zase téměř bez peněz, ale Tonda to vyřešil tak že mi půjčil dvě kila. No, mohli jsme pít. Martin donesl ještě pozdrav z Karlových Varů takže jsme popíjeli becherovku s tonicem. Piva. Hermelín. Ale. Pivo a Párek, nějaká hospoda. Moody zase s někým flirtuje. Tonda se mi směje, že mi to nějak podezřele furt prochází. Žranice v KFC, do Vagonu se nejde protože mne opouštějí! Aaaa! Co teď? Spontánní pozvání od E. na whisky. Ok. Kupuju colu v nonstopu u Vávry a vezu se tam noční tramvají. Bezďačka chce ode mne napít, nic ji však nedávám a říkám že je to stejně sračka. Si nevybereš. Na druhou stranu furt lepší tohle, než nějaký smažky. U E. se doleju whisky, u hudby se občas rozbrečím a tak vůbec ten večer plyne tak nějak zvláštně. Jsem z toho celkem, divnej. Né jako divnej. Ale. Už tam asi nikdy nechci jít. Je to děsivé. Ale na druhou stranu, bylo to potřeba. Ha! No a dnes? Dnes jsem to ze sebe dostal dlouhou 45 km projížďkou po Divoký Šárce a vůbec Praze...Padám na hubu!

Z projížďky na kole, klučina co si užívá mašinek stejně jako já :)
"Hele, mašinka! Můžu jí zamávat?" Vlakvedoucí mává, píšťalky pískají.

Deset deka Moody myšlenek

Jsou dvě věci, které mne v životě dokáží dostat na samotné dno. Ženský, protože to prostě s nimi je těžký, tedy pokud jste rak, zkurvenej romantik a já nevím co ještě. Jinak by to bylo asi fajn, sexu mám poslední dobou celkem dost. Oproti ostatním, že jo. Jsou tady taky lidi kteří suší tlamu protože prostě maj smůlu. No a druhá? To jsou prachy, protože je věčně nemám. Na druhou stranu se v životě dokážu radovat z nekonečného seznamu strašně super věcí. Se super kávy v kavárně v nejméně oblíbeném obchodě s IT věcma. Sluníčka co mi jenom tak svítí na tvář. Obejmutí od někoho, s kým je mi fajn. Nebo prostě jenom tak debilní zpráva ráno od kamarádky, ve který se píše o tom jak budeme okupovat "auto" v Biooko. A to je na tom vlastně strašně super. Ta rozmanitost.

Dost jsem tady zase psal o K. že jo. Dost často jsem jí taky udržoval na mysli a teď mám pocit, že je nejvyšší čas přestat. Protože se v tom tak akorát tak utopím. A na to jí fakt seru. Moc si vážím lidí, co stojí o mou společnost, co si ji dokážou vážit a vůbec vše okolo. Ale všechno má svý meze. Dokážu s lidma jenom tak spát, když prostě vím že to bude jenom o tomhle. Když to bude takové to bezcitné vyšukávání mozků z cizích těl. Dost jsem o tom přemejšlel, protože poslední dobou to prostě šlo. Jenom tak si užít, užívat či prostě jenom tak provádět zvrhlosti a nepropadnout. Ale, právě to mělo mantinely. Do kterých jsem vždycky narazil a odpadl na ten zkurveně studený led. Ve výsledku to ale bylo příjemný. Teď  jsem však bruslil na velmi tenkém ledě a čekal jsem že ho druhá strana utuží jenom proto abych nepadal rovnou do studené vody. Ha! Vidíte, zase naivní Moody. Ale protože o tom psal už po prvním setkání tak jsem z obliga. Takže.....

Úterý bylo strašně super a víte proč? Protože jsem si ho totálně užil. Nemůžu si pomoct, ale prostě od rána mi bylo strašně super. A celým dnem se to tak krásně neslo, nejdříve ráno pěkně objednávečka u pana výpravčího, který prostě nemohl nevzít. Pak jsem letěl na firmu abych dovezl nějaký objednávky a jel jsem za kamarádkou. Ta se mi pěkně ztratila v centru, protože prostě netrefila na tramvajovou zastávku na Muzeu. Nevadí. Tak jsem jí nakonec vyzvednul na I.P. Pavlova a vyrazili jsme ještě zařídit trošku mých povinností. V nedalekém Copy General jsme vytiskli můj denní rozvrh abych náhodou nepřišel o schůzku. A proč? Protože se mi nedávno posral v průběhu pracovního dne telefon ve kterém bylo všechno info o klientech a schůzkách. Jsem pak stál jak ocas na sídlišti a nevěděl co dál. Nakonec jsem přišel jen o jednu schůzku, ale i tak. Mohla to bejt objednávka že jo. Takže rozvrh Máme! Co teď? AlzaCafé!

Po cestě ještě stíháme navštívit socialistickou Normu a pak i Penny Market kde mne V. přemlouvá na víno. Ale já si slíbil že úterý nebudu pít a taky jsem nepil. Koupil jsem si jenom sendvič a vypadli jsme na kafe. Slušnej Moody! Objednal jsem si Cappuccino s extra shotem a V. si vzala Café Latté.
¨
"Ty si s ní normálně flirtoval předemnou!"
"Cože? O tom nic nevím! Co to plácáš!"
"Vždyť jsem tam stála s Tebou. Jsem viděla jak jste se na sebe culili." ¨
"Byla hezká, a tak asi vycítila že si to o ní myslím."
"Ne, flirtovali jste spolu! Jo a s tou baristkou taky! Jsi prostě magor!" Sakra...
"To kafe je boží."
"Já prostě žeru to jak si všechno umíš užít Moody. To ten můj kamarád jeden to je děs, ten akorát furt prudí jak ho nic nebaví a jak je všechno na hovno."

Já si to fakt neuvědomuju sakra! Občas. Dokonce i A. mi to včera potvrdila. Takže jsem jasnej! Ha!
Ten den jsem si říznul pět objednávek a vydělal fůru peněz. Už se těším až mi to zaplatí a já si na tenhle den budu moci vzpomenout, protože to kafe bylo strašně dobrý! A ta baristka taky! Ah!

Zvrhlé SMS s A. ? Tohle jsem nečekal, každopádně je to takové super vzpomínkové protože sex s ní byl strašně super a tak jsme vzpomínali trošku. Jenom trošku. Fakt. Akorát jsem z toho byl děsně nadrženej.
Co víc k tomu? Snad jen to že mne to všechno zase přechází a den začíná suprově. Všechno pomine. :)

Z víkendu do tejdne jsem se jenom tak přelil

"Jak často ti příjde na mysl?" 

"Často, téměř pokaždé když se mi v hlavě vybaví, téměř tak často jako mám potřebu obejmutí." 

"Jo, to znám. To je přesně takový, jako divný." 

"Není, asi se ale uškytá..."

Spontánní víkendové záležitosti jako s Veverkou na opuštěném hřbitově, jako páteční vysedávání v Žižkovské hospodě u Slovanské Lípy a vůbec tak nějak i neděle byla taková strašně nabitá. K. měla narozeniny a já jsem tak strašně chtěl udělat nějakou velkou spontánnost, třeba.. prostě jenom tak přijet na pár hodin a dát jí vše ze sebe. Na pár pouhých hodin. Chtěl jsem jí tak moc vidět, ale moc nám to nevyšlo. Jednoduše proto, protože rodinná oslava. Ale to nevadí, ono se to kompenzovalo aspoň po telefonu. Trošku. Brzy se však utrhnu zase ze řetězu a skončím v tom objetí. Vsaď se Moody. Bude to tak. Zase. Brzy. Večír jsem se vydal pro tašku, kterou jsem v pátek ve stavu opilém nechal o kamaráda, pak už to bylo jenom takový všechno ovíněný a na obláčku plující. Moody se teda řádně zkosil. Na konec tejdne.

"Pojď semnou, já nikam nejdu! Jdeš! Moody! Sakra!" - A stejně to byl sólokapr.

Nějak jsem se do toho pondělí přelil. Nevím jak se mi to povedlo ale nocí dlouhou toulal jsem se, sklenku v ruce jsem stále držel a bylo to zvláštní. Vracet se za světla se sklenicí vína v ruce. Bez vína. Nevyspalej. Zhulenej. Takhle začít tejden? Masný vlasy, smrad z huby. Dospávání spánkového deficitu. Moody, tohle by nešlo! No tohle...! Ještě k tomu je dneska v práci celkem frmol a tak se mi kalendář zaplnil schůzkami natolik, že vůbec nevím jak to udělat aby to všechno bylo v cajku. Na každýho půl hodiny, to bude muset bejt fofr! A to nepočítám přesuny mezi jednotlivci, to bude něco. Každopádně dneska bych aspoň dvě, tři objednávky mohl dát. Blíží se mi konec měsíce a potřebuju aby příští výplata byla rozumná. Abych pak zase mohl chvíli užívat radostí života. Zase bych se mohl chvíli smát.

Opuštěný hřbitov

Opuštěné místo. Vzdálené od civilizace, obklopeno pouze lesem. Od okolního světa normálnosti jej odděluje zděná zeď, dvě kované brány. Jedna velká, značící výjimečnost tohoto místa, druhá zapomenutá naproti velké schovaná v zajetí břečťanu. Člověk chodí okolo, ale neví co ho čeká. Hledá cestu, jak se na to místo dostat ale né jako člověk mrtvý, ale jako člověk živý a zvídavý. Neb absolvovat cestu mrtvého, z nedaleké léčebny chorobomyslných někdy v letech 19. až 20. století bych asi pravděpodobně nechtěl.

Přeskočíme zeď to bude asi nejvhodnější a nejrychlejší způsob jak překročit hranici mezi normální půdou a půdou s takovým určením. Na hranici těchto světů člověk jako by se cítil zmateně. Nerozhodně zdali skočit a ocitnout se tam, nebo se jen vrátit a opatrně a poslušně s úctou k opuštěnému místu nahlížet přes kamenou zeď, která zde evidentně vyrostla později než vůbec toto místo spatřilo světlo světa. Určitě toto místo nebylo ani nějak viditelně ohraničeno. Prostě jenom tak stálo v prostoru. V lese. Přístupné lesní zvěři, náhodným tulákům a truchlícím. Určitě bylo i obýváno. Třeba nějakým hlídačem mrtvých duší. Který se po nocích toulal uličkami mezi neuspořádanými náhrobky a krotil duše, které se vydaly na noční pouť. Určitě zde člověk v noci mohl zahlédnout takové ty neznámé záblesky mysli, pocity úzkosti. Bál jsem se, že něco takového na nás příjde i teď. Stmívalo se pomalu, neb již bylo celkem pozdě. Ale má touha a zvědavost tohle místo poznat byla moc silná. Dopadám z malé zídky na půdu pietní. Míša mi skáče na záda, tak abych jí co nejvíce usnadnil něco proti čemu celkem bojovala. Spatřím první pohozené náhrobky. Jako by se samy přemisťovaly nepozorovaně nocí, jako by byly ztělesněním mrtvých duší, které byly zkroceny a teď je jim propůjčena podoba náhrobku. Nebo snad byl někdo tak neuctivý? Třeba, čas? Vítr? Nebo..?

Ať už to bylo cokoliv, leží tady ve spadaném listí a čekají na to až je pohltí všudypřítomný břečťan, který se jenom tak plazí celým okolím a pohlcuje vše. Vše. Jména na náhrobcích brzy nebudou ani čitelná a tak jedinou vzpomínku v lidech vyvolají snad jen náhodné imaginace a spekulace o tom komu asi nechali pozůstalí vytvořit takový náhrobek. Vkusný. A přitom tak prostý. Data říkají, že zde leží již dlouho. Jací ti lidé asi byli? Jsou to náhrobky bývalých zaměstnanců? A nebo je pomatených duší z dob dřívějších? Na jaké nemoci se asi tak léčili? Umřeli přirozenou smrtí a nebo se doslova zbláznili k smrti? Co když to třeba jenom byli lidé, jež se stali obětí nedokonalé diagnózy? Nebo co když měli jenom nemoc, která byla projevem zmocnění se duše ďáblem? Nebo něčeho jiného..... Leží tady, zamčeni za branou, jako kdysi v ústavu.

V dáli se tyčí trosky nějaké budovy. Je to ta zmíněná stará márnice? Určitě. To už se však Míša v dálce mihotá a mne nějak těžknou víčka. Nechci spát. Je to jenom strašně divný. Přemýšlet tady o lidech, kteří jsou zde schovaní před světem. Ani jejich památka dnes již není přípustná. Proč? Provinili se něčím? Nebo jen u některých přesně sto a dvě léta navrch už není kdo by je oplakal? 

Márnice se vybízí k návštěvě. K prozkoumání. Za okny které už okna připomínají pouze otvory ve zdi se ven doslova tlačí něco zvláštního. Leželi zde, přikryti bílým prostěradlem. Nebo i v rakvi, oblečeni na svou poslední pouť. Určitě se s nimi zde zdržoval i někdo podivínský. Někdo na koho lidé koukali skrz prsty. Někdo, kdo nikoho neměl, protože se věnoval jenom svým mrtvolám. Co když to byl právě ten krotitel? Vchod do podzemí. Možná sklep. Možná místo, kde mrtvoly ležely ladem a čekaly na pohřbení. Možná cokoliv jiného. Kladka na zdi značící manipulaci s něčím. Výtah? Nebo jen zdroj vody? To dnes může být už jen spekulace. Na dně leží starý oranžový hrnec. Dříví. A kladka je ke zdi přitisknutá. A pomalu se jí zmocňuje břečťan.

Uvnitř by člověk čekal snad cokoliv jenom né kufřík plný mobilních telefonů, pohozený tablet s pouzdrem s klávesnicí. Karty s motivem Prahy a mnoho dalších zvláštních věcí. Vypadalo to, jako by tady někdo zcela ztratil vše co měl. Bylo to děsivé. Jako by to byl pozůstatek někoho. Nebo, nějakého ducha, který byl v léčebně kvůli svému "sběratelskému" pomatení. Jeho duch se teď toulá městem a zde si schovává všechny své úlovky. Míša se začíná cítit strašně nervózně, doslova mne tahá pryč. Přehrabuji se ve věcech někoho neznámého, uprostřed rozbořené márnice. Co když si pro ně někdo příjde? Míša se toho bojí. Jde to na ní vidět.

Tak ji poslechnu, pomaličku odcházíme. Za námi mizí stará márnice, která v břečťanu ztrácí pomalu své rysy budovy. Je to zvláštní. Cejtím se nějak, nějak zvláštně z toho všeho tady. Hledám ke všemu důvody, asociace a představuji si jak to tady asi vypadalo v době, kdy tohle místo bylo přístupné. Nebo? Co když je zavřené před světem stále? Od svého počátku? Co když to bylo jen místo, kde byli uloženi lidé o kterých se už nemělo slyšet? Ale, proč ty náhrobky? Proč ta díla? Proč? To přeci není možné. To je blbost.

Už si prohlížím pár posledních hrobů, jeden z nich je propadlý. Nahlížím dovnitř. Procházíme se jenom tak po cestičce, kterou někdo v břečťanu vyšlapal. Připravený kámen ke zdi pro pohodlnější odchod je znamením místo opustit. Ale chci si udělat ještě pár fotek. Ten břečťan. Ta zeď, dokonalá kombinace. Zanedlouho opět natahuji ruku abych pomohl děvčeti na zeď vylézt. Naposledy se ohlížím a s podivným pocitem odcházíme. Mám však pocit, že se zde ještě někdy objevím. Nebyl jsem tady naposledy.

Morální kocoviny

Nemám rád dny do kterých se probudím a mám morální kocovinu. To opravdu ne. To nejde. Je to snad horší ještě než nějaká alkoholová či jakákoliv jiná kocovina. Prostě cítíte uvnitř takový stud nebo jak to celý popsat. Pocítil jsem to pěkně včera ráno. Po tom sebedestruktivním excesu, který jsem jednomu člověku přiblížil jsem se cejtil opravdu hrozně! Obzvláště když jsem věděl že by jí to bylo strašně líto. Že by to prostě jen tak nepobrala. S klidem, jako já. Snažil jsem se to v sobě tlumit. Bylo hezky, svítilo sluníčko a já mohl jen tak sedět na balkóně a přemýšlet. A to jsem taky udělal. Čekal jsem na tu chvíli kdy najde čas a budem si moci zavolat na chvíli. Abych jí mohl povědět jak moc se jí omlouvám.

Pátky jsou vůbec takový divný, obzvláště když člověk neví co bude večer a neví jestli se mu někdo vůbec bude chtít věnovat. Nebude. Bude. Nakonec přišlo aspoň pozvání na nerdské pivo někde na Žižkově. A tak jsem ho přijal.. s tím že po práci, která činila asi tak hoďku mého času tam dorazím. Schůzka to byla pohodová, miluju lidi, kteří po dokončení mého téměř monologu rozhodně řeknou: "beru!". Takhle to má bejt, pak už je to jen otázka několika minut vypsání formalit a je to vyřízený. A tak to má bejt. Žádný zbytečný dlouhý průtahy. Nic. Rychlý prachy, jak já říkám.

Po cestě ze schůzky jsem se chtěl zastavit v nedalekým Albertu kde jsem pracoval. Jenom tak nahlédnout jak ten chaos funguje dále. Jestli funguje. Funguje. Ale nějak v něm byli jiní lidé. Celkově to bylo takový zvláštní. Jako bych to tam téměř neznal. Holt supermarket, tisíce tváří. Platím jednu chlazenou Plzeň a řítím se na Žižkov. Po cestě zvládnu ještě chvíli volat s bráchou. Vybrat prachy a zamířit na Žižkov. U Slovanské Lípy hospoda jest. Docela zajímavej výběr piv. Čekal tam na mne knihovníkocestovatel a jeho dva spolubydlové. Debata se nesla zase tak nějak okolo Moodyho. Moody proč jsi tak ukecanej!

Cesta domů byla ve znamení highfive s různejma lidma. Smáli se. A mne se to líbilo. Jenom tak si s někým na ulici plácnout. Šli jsme ale takovou podivnou cestou, takže několikrát jsem si to odpustil. A jednou jsem byl zcela odmítnut nespotánním párem. Ale to nevadí! Měl jsem v sobě řadu piv a tak mi to bylo vcelku jedno. Byl jsem pozván na hruškovici. Na kompot. Na kozí sýr. No se můžu divit, že mne teď ráno tak bolí břicho a mám z toho pěknou běhavku. Ha! Pak mince rozhodla že pojedu do Vagonu, na chvíli. Ale s K. na telefonu to tak nějak padlo, přestalo se mi úplně chtít a nejraději bych se teleportoval z ulice rovnou k ní do postele. Tak jsem se otočil na patě na národce a přecpanou noční tramvají ve který mne tak strašně bralo spaní vyrazil domů. Slušnej a hodnej hoch! :)

Někde mezi mnou a Tebou

Hranice mezi několika napitími a stavem mezi spokojeností a opilostí, byla absolutně nepříjemná. Nebyla tady poprvé a já na ni zapomněl. Sebedestruktivní depresivní stav. Nenávist k sobě samému. Nesnášenlivost k čemukoliv co jsem kdy udělal a udělám, tedy vlastně už (ne)udělám. Zblblé psaní. Útěk před všemi. Rušení Twitteru. A několika málo lidem řečené sbohem. Vlastně zcela spontánní rozhodnutí zmizet ze života. Hloupé. Smutné. Lidi mne začnou nenávidět. Protože je to taky bolí. Jenom to pomyšlení. Nevážím si ničeho v takovém stavu. Ničeho. Najednou mi to bylo jedno. I když nebylo. Chtěl jsem tak moc někoho poblíž. Nikdo tady však nebyl. Volal jsem K. dlouho. Moc dlouho. Slyšel jsem opět její hlas.

Vypadl jsem z domu s brambůrky v ruce a mířil jsem si to rovnou na nádraží. Chtěl jsem snad skončit pod koly jednoho z vlaků, který dnes už nikoho nesvezou? Které už jenom tak jedou tmou do míst, kde v noci budou spát? Strašnice? To je místo častých nehod tohoto typu. Probouzí se však ve mne empatie k člověku, který se zřejmě po dlouhé celodenní službě lidem už těší až z mašinky výjde a vrátí se domů. Za svou rodinou. Za někým koho má rád. A nebo třeba jenom sám k sobě. Stojím na začátku nástupiště a koukám mu přímo do očí. Dálková světla mne ozařují a K. v telefonu nechápala mého počínání. Já tam jenom stál a hleděl. Mohl to bejt krok tam, krok zpět. A nebo vůbec nikam. Když se blížil k nástupišti, zhasínal ta světla. Jenom tak dojížděl. Aby mohl vzít těch pár lidí jedoucích ty dvě další stanice. Jel pomalu. Téměř nešel slyšet ale když projel, vítr si mi pohrál s vlasy. Odlesky kolejí zmizely pod koly. Já dále stál a hleděl jenom na tu šmouhu, která se kolem mne protáhla jako rozmazaný dětský obrázek.

Na nebi svítil nádherný měsíc. Asi možná proto jsem jen koukal na světla červená jak v dáli mizí. Řekl jsem že je budu následovat. Půjdu za nimi. Pomalým krokem. Opatrně aby se mi nic nestalo. Nemohl bych tady přeci nechat K. a všechny. Je to trapné. Začínám střízlivět. Sedím pod návěstidlem a těším se na hluk, který vydává jedoucí vlak. Vím že brzy pojede. Cokoliv. Děsně se leknu když to návěstidlo mění návěstní znak. Je to nějaká mechanika či co to je. Málem jsem z toho až skočil pod ten projíždějící vlak. Né že bych chtěl. Prostě jsem se neskutečně lekl. Vlak zmizel v dáli. Z hluboka jsem dýchal. Totálně vyděšen. Tak blízko. Uf. Raději bych měl odejít. Brzy přijede další. Lekám se podruhé. Chci s ním odjet a s K. si stále povídám. Ten její hlas mne doslova nechává vystřízlivět do té prazvláštní reality. Kde ona je i není. Kde ona bude i nebude. Kde to bude všechno vlastně strašně zvláštní. A zase jako že je.

Měsíc zářil, koleje se leskly, lampy svítily

Usedám do jednoho z posledních vlaků směr Praha Hlavní nádraží. Ona si tu jízdu užívá semnou. Leží přitom však ve své posteli a povídá mi, jaké to je slyšet někoho takhle, volat z vlaku. Když má vlaky taky ráda. Povídal jsem jí v čem jedu. Vinohradský tunel přerušil mé povídání. Ale pochopila to a znovu mi telefon zvedla... Pobíhal jsem s ní po nádraží. Nedržel jsem ji však při tom za ruku ale, držel jsem jí u telefonu. Poslouchej Kláro, nádražní ruch. Popisování detailů. Lidé se baví. Zřejmě jedou na párty. Smějou se. Chystají se cestovat. Vidím že tam stojí Excelsior. Běžím do schodů. Popisuju jí co vidím. Radím malý rodince, že s tím vlakem do Olomouce opravdu dojedou. Chce slyšet lokomotivu. Stojí tady Banán. Povídám jí o něm. Má otevřený stanoviště a čeká na odjezd. Má pět minut zpoždění. Hledím na ní a čekám až píšťalka odpíská odjezd. Až vlak odjede na dlouhou cestu až do Košic. Teplo z ventilátorů mne doslova obejme, jako by tady stála ona. Mihne se kolem mne něco přes deset vozů a já běžím na šesté nástupiště. "Stojí tady jedna Hydra, poslouchej má nádherný zvuk. Má dokonce jméno, je to Karel. Tyhle mašinky mají jméno." Odjíždí. Musím běžet na svůj vlak. Noční prohlídka nádraží s Moodym. Jednou tě tady provedu.

Jako z Nebela

Po cestě domů mne její hlas neopouští, už je mi mnohem líp. Protože jsem někomu mohl trošku udělat radost. I sobě vlastně. Tyhle chvíle jsou totiž nádherné. I když jsem tam byl vlastně "sám" a nemohl jsem jí tam provést jenom tak, užíval jsem si každého detailu. Kromě její milé společnosti. Dobíhám poslední vlak do Benešova. Svezu se jen kousek. Můžu? Po cestě se pomaličku konverzace plynule mění ve zvrhlou. Dobíhám nějaký noční autobus. Otvírá kvůli mne ještě přední dveře. Díky. Doveze mne na Strašnickou. Pomalu si to kráčím domů a K. je při tom tak roztoužená. Chce abych jí zase vyprávěl jak bych jí celou zničil. Není to jenom jednou... pokračuje to u mne v posteli a já se k tomu přidávám. Né jednou... Dvakrát. Třikrát. Miluju když můžu slyšet jak tomu celá propadne. Ah...... Jdu spát.... Mám tě rád.

Stojí a hledí

"Chtěl jsem se jenom tak nějak vzdálit tomu všemu, ale nějak to nejde. Asi jsem si naložil moc. A nečekal takovou spotřebu paliva. Teď stojím na odpočívadle s nádherným výhledem do krajiny, ale nemohu dál. Vzal bych si z té krajiny kus. Vyfotil bych si jí, abych se na ní mohl podívat někdy později. Nejde to, protože telefon je v kapse, jenom tak ladem leží. Je vybitý. Šťáva došla i jemu. Vydám se cestou prašnou dál a nebo budu na místě stát a čekat až mne někdo zachrání? Může to taky ale trvat věky, tohle je cesta jenom má. Nikdo jiný po ní nejde. Sedadlo spolujezdce je akorát trošku teplé, od nedávného pasažéra. Určitě teď už někde pobíhá v cíli. A nebo taky ne. Třeba je jen o kousek dál a čelí stejným potížím. Kde asi jsi?"

Dlouhé chvíle dlouhých slov a myšlenek. 

Nepřetržitý řetěz myšlenek a názorů.

Boj i příměří. 

Chuť i nechuť.

Vzrušení po telefonních drátech. 

Cigarette duet. 

Nejsem tady.......

Malá ale zvrhlá

Trošku neobvyklé psaní, trošku zvrhlé a sprosté. Možná by to některé mohlo pohoršit. Tak pozor. :)

Plahočím se za tebou čtyři hodiny. Vlakem. Cestou necestou. Celou cestu co za okny ubíhá krajina a střídá se rychlá jízda s pomalou. Myslím na tvé tělo, až jej zase okusím. Doslova po něm prahnu jako tulák v poušti po vodě. Chci jen trošku, ale přitom tak strašně moc. Stačila by chvíle, ale i celé věky. Ztratil bych se v tobě, kdybych chtěl. A zůstal tam někde uvnitř, jako malý vzrušující kazisvět. Z tvého světa stalo by se nekonečné vzrušující dobrodružství. Působil bych ti takový vzrušující muka, že bys nechtěla nic jinýho.

Jenom co uslyším z vlakového rozhlasu stanici konečnou, vře to ve mne úplně maximálně. V kalhotách už cítím jak mi tvrdne, jenom při myšlence na to, že se k tobě zase přitisknu a ucítím tvá prsa na své hrudi. Potěj se mi ruce. A už nedočkavě vyhlížím tvé vzrůstově malé tělo, které je jako zákusek. A náplní je tvá roztomilá dušička, která se uvnitř skrývá. Roztomilá, kreativní, hodná a přitom tak strašně zvrhlá. A právě na tu zvrhlou se teď těším úplně nejvíce. Protože od rána neděláme nic jiného, než si vyměňujeme zvrhlé sms. Stejně tak jako každý večer, kdy ve své posteli sním o tom jak tě v ní mám.  Jak ho mám v tobě.. Jak tě za vlasy tahám. Ah... Teď je to všechno zase tak živé, že tě snad znásilním na nádraží.

Čekáš tam. Stojíš tam. A já z toho vlaku téměř vyletím. Doplachtím k tobě a polibkem tě přivítám. Tisknu se k tobě a užívám si tvého objetí. Myslím že cítíš, že jsem vzrušený. A probouzí to v tobě stejné touhy. Chceš abych tě opět chytil pořádně za zadek a pomaličku ti mezi kalhoty a bříškem prostrčil ruku až do kalhotek. Jako bych ti četl myšlenky a i přes to, že je kolem několik očí upřených naším směrem, pomaličku cítím na svých prstech jak jsi vzrušená. "Pojďme, pojďme ke mne.... Moody..." povíš... Já však chci už tady... ale otáčíš se.. Zatáhám tě za vlasy a hlava má se tvému pravému uchu přiblíží. Chvíli cítíš jenom teplo mého dechu na krku, kolem ouška se plazí až po krku kde pomíjí. Šeptem ti povím: "Chci tě.. tady a teď."

Vlak a upřené oči pomalu odjíždí, nádraží se vyprazdňuje. A já se k tobě přitisknu zezadu. Rukou zašmátrám opět do tvých kalhotek. Užívám si doslova toho jak si vlhká. Miluju když jsi takhle vzrušená. Nenechávám se ničím zastavit. Prsty kroužím a s tebou to dělá opět divy. Cítím jak se ti zrychluje dech. Jak se trošku prohýbáš a zadečkem se schválně otíráš o můj ztopořený penis. Ta tvá prdelka mu doslova činí slast. Do ouška ti šeptám, jak tě hned co příjdem domů svlíknu a rovnou za dveřma tě vášnivě ulíbám. Budeš sténat a stěny starého domu si to budou pamatovat. Budu zas králem tvého vzrušení. Jazykem mrštným budu si užívat tvé chuti, tvého tepla. Budeš mne zas držet za hlavu a nebudeš chtít abych přestal. Pánví budeš jenom přidávat na rozmanitosti mých pohybů až je jenom třas a vlna orgasmu vystřídá. Jenom co polapíš dech, ztížím ti jej. Chci vykouřit. Minule ti to tak krásně šlo. A celou tu dobu co jsme se neviděli mi to činilo v představách hrozná muka. Stále sis semnou hrála.

Klekneš si předemne chytím tě za tvé hnědé vlasy až se ti nehty zaryju do kůže. Jsi tak vášnivá. Užívám si každého tvého doteku. Jazykem kroužíš kolem mého péra. Z tvých hnědých očí doslova čtu: "Udělej se mi do pusinky. Chci vědět jak chutnáš!" stejně tak jako jsi psala v milionech sms. Tak strašně rád bych ti to dopřál, ale chci si ještě užít tvé úzké dírky. Odstrčím tě... Nechceš. Trváš si na svém... Chceš abych se udělal. Ale tím to neskončí maličká. Stejně tě přeperu a tvý ruce přivážu šátky k topení. Teď už mne nepoškrábeš. I když škrábance pálí. Ty teď prosíš, ať tě opíchám. Víš že je to jen hra. Ale přesto tě to tak strašně bere. Každé špatné slovo netýkající se tvé podřízenosti je potrestáno. Ale paradoxně tě tresty baví a tak tvá prdelka už celá rudá jenom vystrčená jest a tvoje jeskyňka plná tvých šťáv na mne kouká. Prosíš... téměř na kolenou. Přistoupím k tobě a zasunu do tebe jenom špičku. Je to blaho, cítít tě takhle. Zasouvám ho co nejhlouběji a užívám si tvého vzdychání. Opět zatínáš nohy a tlačíš mne co nejvíce k sobě. Máš to ráda takhle hluboko. I když tě doslova musím uvnitř drtit, jak jsi maličká. Netrvá to dlouho a tvá úzká dírka drtí mne. Je to vrchol blaha, když se tohle uvnitř děje. Mám pocit že při tom exploduji. Ale chci tě ještě ojet pěkně zepředu. Ruce se ti v jednu chvíli jako by zamotaj v jeden malý uzel. Ležíš tam s nohama roztaženýma. Tvé malé bradavky se tyčí a lákají k zakousnutí. Políbím tě.. "Cítíš jak chutnáš?"

Vyplázneš na mne jazyk a já tě do něj opět kousnu. Ale pak tě stejně zase políbím a chci aby se naše jazyky spletly v jeden nerozmotatelný uzel. Políbím tě na prsou. Pravou rukou jedno pěkně mačkám a s druhým si hraju. Koušu tě mírně do tvých bradavek. Evidentně se ti to strašně líbí...ale opět prosíš ať tě píchám dál. Opět cítím tvé teplo... jak se na mne vyloženě roztékáš, jako bych byl nanuk, který v létě zůstal na sluníčku. Chceš mne doslova rozdrtit. Netrvá to dlouho... a já mnou prochází ten pocit kdy už vím, že už to dlouho nevydržím. Vytáhnu ho z tebe ve chvíli kdy mne chceš doslova zlomit pánevní kostí. Třeseš se... a já si ho nad tvým orgasmem ještě pěkně honím. Jsi tak bezmocná, když se takhle svíjíš a ještě k tomu jsi svázaná. Přistoupím a chci ať mne dokouříš. Sotva se můj žalud dotkne tvých rtů, vystříkám ti všechno do pusinky, zavřeš při tom oči... a já se nad tebou rozplývám stejně tak jako ty předemnou celých pár předešlých chvil. Poslušně všechno spolykáš a doslova si to vychutnáváš. Ještě chvíli hledím na to jak si prsty otíráš zbytky ze rtů a ty ještě olizuješ. "Ah, můj bože!"

"Chutnal jsem ti?"
"Chutnal a moc..." "Ale chci to ještě, ještě, ještě... nepřestávej.... Pokračuj...Prosím Moody! Udělej mi to ještě nejlépe milionkrát, protože po tobě strašně toužím! Jsem tvá!"

Schovej se a nedýchej, příjdu a nebudeš stačit dýchat

Ospalé páteční dopoledne, nehezká vyhlídka smutného večera a nejistá práce. Venku je strašně krásně a já bych tak rád věděl že nikam nemusím, ale potřebuju peníze. Takže bych stejně šel a to odpoledne si tam odbyl. Potkávám se v nádražním ruchu se svým otcem, trvá to však chvíli a smutně mu sděluji, že s ním do Karviné nejedu, protože nemám peníze. Tak se chvíli bavíme a já už vymejšlím, co bude když dnes nebudu muset do práce. Budu zase pít? Budu zase plodit nějaký kraviny tady na blog? Píšu si od rána s K. to tak poslední dobou děláme a celkem mne to drží na vodou. A já se tak okrajově zmíním, že nevím co s časem a že jestli bych nemohl dostat radu. Rada zněla jednoznačně. "Přijeď do tady ke mně ty prevíte!" Zkoušela to už slušně, už jsme se měli sejít dávno. Ale nevyšlo to a teď? Teď na to šla tvrdě a to ve mne nějak něčím pohnulo. Rozhodl jsem se odepsat že ano, že jen mrknu kolik mám peněz a že asi ano. Že ji rád konečně uvidím.

Proplétám se ulicema autobusem a tramvají, volám s ní a přemýšlím jak to všechno udělat? Jet stopem? Nebo vlakem? Nebo letět letadlem jen abych tam byl co nejdříve? Nakonec vymyslíme plán, který zní prostě přijeď v kolik to výjde a já si tě někde vyzvednu. Zajišťuju odvoz přes jizdomat a shodou okolností tam zrovna za rozumný peníz někdo vyráží v půl čtvrtý až téměř tam, kam potřebuji. To je znamení, že mám jet. Začíná to ve mne vřít. Je to tak šílený. Prostě se uprostřed dne sebrat a vyrazit za téměř neznámým děvčetem do téměř dvou set kilometrů vzdálenýho městečka. Ale stejně to udělám. Potvrdím. A vyrážím na cestu. Po dálnici si to drncáme v nějaký Feldě, cesta neutíká a je to takový táhlý. Je to sice z 70% po dálnici ale pak už to jsou samý normální cesty. Byl jsem nějakej unavenej. Začínal jsem se strachovat, co když to zruší a já dojedu do cíle a budu mít pěknou smůlu. A vůbec, jak se dostanu zítra domů? Stopem? V sobotu? Odtamtud? Těžko. Navíc má pršet, připomíná spolujezdec. Sakra. Stres se mnou cloumal.

Do cíle jsem dorazil někdy kolem půl sedmý. Čekal jsem vřelé přivítání na zastávce, ale nekonalo se. Začal jsem se trošku bát o to jak tohle dopadne. Připraven jsem však byl na vše. Nakonec se scházíme kolem sedmý na náměstí onoho městečka. Končím v jejím objetí. Malé, skromné, radostné objetí. Prohlížím si ji v rychlosti. Je přesně taková jakou jsem si ji představoval. Byl jsem z toho moc rád, líbila se mi. Plán zněl jasně, koupíme si nějaký pití. Je přeci pátek a konverzace nám půjde lépe. Vyrážíme do místního obchodu, kde vybíráme docela dlouho nějaký pití. Víno? Tvrdej? Končíme u rumu a koly. Něco na zub v podobě chipsů a můžeme jít platit. "Moody dáš si chips?"

Vydáváme se k ní domů. Bydlí ve starém domě s úplně zvláštní atmosférou. Bylo to zvláštní když jsme do toho domu vstoupili. Cejtil jsem z něho něco neobyčejnýho, což vlastně jen posilovalo můj dojem z ní. Na chodbě stálo kolo, které bylo téměř totožné s mým. Schody vrzaly. Šli jsme do posledního patra. Rychlá prohlídka bytu a vyslovení plánu. Plán byl bezesporu strašně šílený. Šílený v tom, že jsem byl jako tajný milenec. Uschován. Potají. Né však před partnerem nýbrž před rodiči. Bylo to vzrušující. Poslouchat běžný denní rozhovor rodičů za sádrokartonovou stěnou a nemoci se pomalu ani hnout. Čekal jsem na to až usnou. Až K. zamnou příjde a vysvobodí mne dalším objetím z tohoto bytí. Byla mi zima. Přemýšlel jsem. Bál jsem se, že si spolu moc chvil neužijem. Že příjde unavená, že ani nebudem pít, že to bude celý smutný. Nebylo.

Když přišla vymyslela provizorní ležení pro oba. Mohli jsme jenom tak ležet. V objetí. Mohl jsem přivonět k jejím vlasům. Povídali jsme si. A já jsem se s ní cítil strašně dobře. Bylo mi to opravdu moc příjemné. Trvalo to. Její rodiče né a né jít spát a tak se o mne nesmělo vědět. Jenže.. pár doteků. Pár pohlazení. Pár poškrábání a naše nevinné ležení se zvrhlo. Dostal jsem strašnou chuť ji políbit. Trvalo mi to. Bylo to takové, hezké, milé.. rozvážné, snad i troufalé. Nakonec jsme se políbili. Poznávací políbení a pár dalších polibků se v průběhu chvil změnilo ve vášnivé "chci tě a teď tě tu mám". Začal jsem se pomalu oddávat, začal jsem z ní cítit radost, že se tak stalo. Vzrušení. Touhu. Zvědavost. Rodiče odcházejí spát. Jdeme do postele. Vše pokračuje, na pití se zapomnělo. Není třeba otupit smysly, všechno vyplývá tak přirozeně. Což je neobvyklé. Líbí se mi to a nechávám se tou chvíli unést. Dotýkám se celýho jejího těla. Každou část jsem opatrně prozkoumal. Až nakonec užíval jsem pohledu na její nahé tělo, v přítmí. Bože. Vře to ve mne. Souložíme spolu. Nejednou. Je to úžasný. Užívá si to. I přes to, že musíme bejt téměř ticho. O to je to ale víc vzrušující. Ležíme vyčerpaně v objetí, povídáme si... Usínám o mikrospánku, najednou sedí polonahá se svým hudebním nástrojem, hraje v půlce noci potichoučku na cello. Ah. Nepřestávej, i když vlastně jenom zkoušíš.

Snídáme ratatouille, společně z jedný misky. S chlebem. Je to výborné. Náhodné úsměvy ve svitu lampičky. Líbíš se mi. Celou bych si tě nejraději odvezl do Prahy. Věnoval se ti takhle celý dny. Škoda že jsi tady, a já tady. Ah! Pojďme se spolu dál smát. Odcházíme potají z bytu. Nesu boty v ruce. Schody vržou. Dveře za námi ukončují mírný strach z objevení. Opadá vzrušení. Pijem rum na železničním vagónu. Je však velká zima. Pijem stále na jiných místech. Zvrhle se provokujem. Povídáme si a stále se smějem. Děláme naprostý kraviny. Fotíme fotky. Pijem. Oddáváme se zvrhlostem na veřejnosti. Na nádraží. Na zastávce. Všude. Nemám tě dost. A chci tě. Chci tě ještě jednou cítit. Chci slyšet, jak sténáš: "Ach Moody!" Jsem tím teď posedlý. Nezbavím se toho zase jenom tak. Milion polibků. Letmých. Dlouhých. Vášnivých. Hrátky s jídlem. Kraviny. Bublifuk a bublinky. Společný fotky. Kočičky. Tvý hnědý oči. Tvý voňavý vlasy. Vlak ve dvanáct tohle všechno ukončí. Hledím jen na tvůj poslední úsměv předtím než odejdeš z nádraží. Uvidíme se? Já chci.

//edit: Všichni předem víme jak tohle dopadne. Abych si ušetřil psaní o mé naivitě, o tom jak nic nechápu a vůbec všem co tomuhle vždycky následuje. Tak to píši rovnou. Že jsem naivní idiot, kterej by měl být zbaven práva na to užít citů. Protože jestli je sebevražda špatná, tak tyhle mé propadnutí jsou mnohem mnohem horší..... Kdo chce kam.... Chápete? 

Mysl jménem zmatek

Hleděla na mne z balkónu a čekal jsem že promluví. Koukal jsem na ní a ztrácel jsem se v jejích očích. Miloval jsem její oči. Byly tak svůdné. Čekal jsem, neb mi nebylo dovoleno hovořit první.

"Půjdeš nahoru? Přeci tam dole nebudeš stát."

"Copak bych na hoře dělal, když mne zřejmě už nemáš ani chuť vidět či cokoliv jinýho. Po tom všem."

Usmála se a začala si pravou rukou hrát s vlasy.

"Třeba bys mi mohl udělat něco co by se mi mohlo líbit. To bych znovu chtěla."

Chvíli jsem mlčel, trošku zaskočen takovým pozváním.

"Klíče přeci máš, v předsíni si můžeš půjčit papuče." dodala.

Otevřel jsem dveře a pomaličku se dobýval až k jejím dveřím, které už byly otevřené. Opatrně jsem do nich vstoupil a opět zavětřil tu známou vůni. I když jsem zde byl jednou, když by mne sem dovedli kdykoliv jindy, poznal bych to tady. Během chvíle přiběhl její malý pes. Pohladil jsem ho a pomalu jsem se začal svlékat.

"Věděla jsem že příjdeš. Že se tady znovu objevíš a že mi opět ve všem vyhovíš." Prohlásila ode dveří.

Pohleděl jsem opět na ni a nemohl jsem si pomoc, chtělo se mi po ní skočit a rovnou ji znásilnit. Měla na sobě černý tílko, modrou károvanou sukni. Bralo mne to. Měla rozpuštěný vlasy. Ah.

"Jak si to mohla vědět? Co když... Co když tohle je jen náhoda?"

(Jsi v mým snu, ty! Já ale přicházím za tebou. Co to jako je!) 

Odešla do svýho pokoje a já ji pomalu následoval. Poručila mi ať se posadím na postel. Sama si sedla k počítači a začala něco psát. Z dáli jsem viděl jak píše nějakou zprávu. Snažil jsem se přečíst alespoň část, ale nedařilo se mi. Možná jen jedinný jsem zahlídl... "Těším se na tebe, sejdeme se na baru." Pojal jsem pocit, jako bych byl jeden z milionů, který takhle pro své uspokojení zneužívá. Přesto ve mne stále plála ta neutěšitelná touha mít s ní sex. Chtěl jsem ať se mi oddá a v tu chvíli vím, že nikdo jiný tohle nemůže.

"Mlask mlask."  - COŽE? Takhle mlaskal spoluvězeň na Vipassaně, když jsem spal při meditaci. WTF? Budím se ve svém pokojí, hledím opět na tu bílou stěnu a jsem z toho celej vyplašenej. Kde si se tam zase vzala? Proč? Jo já už vím, protože si se včera měla ozvat a nevysrat se. Nebo taky protože to všechno nedávno bylo pěkně trapný a vypadá to všechno takhle a já o tom teď musím přemýšlet jako idiot. Fakt. Že já s lidma vůbec někdy něco měl. Grrr...Sám bych si za tohle už dal pár facek.

Prázdno nikde nic

Venku je sice krásný počasí, sice vstávám vcelku s příjemnou náladou. Ale i přesto mne tam někde trápí pár věcí. Hlavně tedy to jací jsou dneska lidi. Vůbec, když pominu nějaký nevychovance z práce, který si domluvěj schůzku a pak se na ni prostě vyserou. Fajn. Ale, že mne ignoruje dost jinejch lidí okolo, to mne už uvnitř dost pálí. Já prostě nechci, snad ani poznávat jiný lidi jen protože to semnou vždycky dopadne takhle. Oni se vzdálej co to jde a pak mne ignorujou. Nenapíšou. Nic.

Nějak asi téměř dva tejdny zpět se mi na mysl dostala A. a přišla příležitost jí napsat. Napsal jsem. Chtěl sem. Něco uvnitř mi říkalo, že musím. A já to fakt udělal. Jako by mi to všechno hezký kdysi za to stálo. Jako byl to byl ten nikdy nekončící vděk. Nebo, jak to popsat. Vyměnili jsme si pár vět, ale pak zase zmizela. Smazala si mne a je to všechno jako dřív. Asi to mělo bejt takový připomenutí, toho o co jsem přišel, nebo já nevím. Jestli to byl záměr, či cokoliv jinýho. Nevyznám se už v ničem.

Další je taková J. ta semnou v minulým tejdnu chtěla mít řeč. Myslíte že se ozvala? Ne. Opět jako by snad chtěla otevřít tu ránu, která pomalu zasychala. Prostě asi chtěla. Všichni to asi teď budou dělat. Vždycky do mne rýpnou, ale pořádně. Abych se v tom zas utopil. Bodaj do mne jako do býka v aréně. Nerozumím tomu. Přitom to k ničemu nevede. Snad jen k tomu, že je mi z toho na nic. To opravdu chceš?

Pak se tady objevila i nějaká S. někde na lidé.cz ale stejně, stejně je to celý divný. Buď se jí něco stalo a nebo má plnou zadnici mých keců, který věčně na netu produkuju. Kdo by tak poslouchal nějakého idiota Moodyho. Že jo. Pak mne taky docela naštval můj otec, kterej je tady nedaleko na školení ale nebude schopný se vůbec za celý tejden doplahočit do několik desítek km vzdálený Prahy za svým synem. Víte, celkem  bych rád se svým tátou někam šel. Něco mu tady ukázal. Ale mu je to asi ukradený. A raději, řekne...: "To asi nepůjde." Přemejšlím jestli se vůbec někdy zajímá o to jak se mám, kde bydlím a co dělám. Příjde mi, že ne... Že je to asi dávná minulost. Jestli vůbec.

Vstávám ráno brzy, ani nevím proč. Asi protože se chci těšit z dalšího dne, ale nějak mi to nejde. Je to celý nějaký na nic. S každou další hodinou je to pak celý na nic. Kolem třetí se mi chce spát. A kolem čtvrtý už jsem totálně nabručenej. Jako bych na každý den dostal jenom kousíček radosti a tu bych mohl využít jen v tento omezený čas. Chtěl bych se zase radovat celý dny z něčí přítomnosti. Z něčích doteků. Z někoho.

"Chtěl bych ti připravit kávu. Hledět na to jak si ji vychutnáváš. Jak s každým douškem cítíš to teplo, které tě hřeje. Chtěl bych za tebou stát a cítit tvé vlasy. Voní? Voní. Chci opět cítit tvou vůni. Protože mi voníš."

Zvrhlosti času víkendového

Konec tejdne se nesl v takovým docela pohodovým duchu, v pátek jsem po práci odpadl do postele a šel spát snad už někdy kolem desátý. Každopádně jsem věděl, že sobota bude pohodová a doplněná o krásný počasí. A taky že byla. V plánu jsem měl s Okšajem vyrazit na Barrandov na menší urbexovou procházku. Tentokrát to mělo být trošku podrobnější, ale nakonec to bylo podobný mé poslední zdejší návštěvě. Takže jenom pár fotek, pár "vzpomínek". Okšaj donesl pivo a tak jsme tak nějak nasávali po cestě. V tu chvíli se asi probudily ty choutky pít víc až jsem nakonec po několika hovorech nabídl Okšajovi plán na večer. Moc se nejdříve netvářil, ale souhlasil. 

Plán byl jasný, pojedeme na Cibulku na rozhlednu. Pít budeme low cost víno a také Zubrowku z Polska. Samo o sobě to vypadalo jako by nám to mohlo stačit do řádně opitého stavu. Dva litry vína a ta Zubrowka k tomu? Myslím že by to mohlo jít. Na Cibulku jsme se dostali při západu slunce, ale z rozhledny už jsme ho nezvládli shlédnout. Slunce zmizelo za obzorem a my jsme pomalu nad lahví vína hleděli na jeho zbytky na obloze. Ta věž mne celkem uchvátila, chtěl bych v ní žít. Jako Xardas. Sám se sebou. V nádherné věži.Víno a proviant zmizel a já jsem navrhl pokračovat na Strahově. 

Sedli jsme do tramvaje a vyrazili jsme na Strahov. Naposledy jsem tady byl s A. Trošku se mi vybavily ty chvíle tady, hezký. Čekal jsem že mne to celý rozesmutní, ale dávka alkoholu byla vcelku vysoká a asi to bylo málo na to abych se tam zase nějak "hroutil" ze vzpomínek. Načali jsme Zubrowku, pár hovorů (nevím s kým) a pomalu a jistě jsme propadali alkoholu. Už to na nás bylo dosti znát. Menší procházka okolo pískovcových skal, ve kterých jsou vyryty iniciály. Hledal jsem ty své. Našel jsem. Jsou tam. Ale... Příroda si s nimi dost pohrála. 

Seděli jsme ještě na jedné z mých oblíbených vyhlídek, hleděli jsme na rozsvícenou Prahu a užívali alkoholového opojení. Nevím však, jak nás posléze napadlo v tomto stavu sebíhat z Petřína. Ožralí a já s dvěma žralokama na botách. Konečná. Nakonec se k zemi neřítím já, ale Okšaj. Chudák. Ruce od krve, koleno roztřískaný, kalhoty roztržený. No, bilance slušná po takovém pádu. Přemlouvám ho ještě na jedno sedativum v podobě piva, který kupuju v Tescu na Smíchově. Sedáme do 7čky a míříme "domů". Opouští mne pod Nuselákem a já se kodrcám pomalu a jistě také domů. 

Když jsem přišel domů, zlákal jsem spolubydlu na pivo a nějaký to pití. Vytahuje fernet a já se děsím toho co se může stát. Sedíme u něj v pokoji, chlastáme. Hraje hudba. Přemlouvám ho ať jde hrát na kytaru. Ale praskla mu struna, takže mám smůlu. V rámci pokročilejšího opojení navrhuji cestu do Vagonu. To bylo šílený! Kupuji si sms jízdenku, protože mi už asi neplatí OpenCard a vyrážíme noční tramvají na Lazarskou. V průběhu jízdy přeskakujem tak ať můžem dojet přímo na Národní. Ztratil jsem telefon. Kurvadrát! Voláme na něj, nějaká holka to zvedá a prej mi telefon vrátí na Lazarský. Takže jsme si moc nepomohli. Do Vagonu dorazíme ve chvíli když už je párty v plným proudu. Rozsekám se tam na nějaký lavičce. Málem se poleju pivem a nakonec končím někde v davu tančících lidí. Chvíli tam tancuju sám, pak se však přidává nějaká slečna neznámá. Jediný co si pamatuju, jak voněla. Víc téměř nic. 

Spolubydla mne zve na panáky, milion panáků. Kácím se tam. Jsem totálně na šrot. Ale i přes to se ještě nkolikrát snažím v davu tančících najít tu slečnu. Ale není tam. Divný. Tak holt zmizela. Nedá se nic dělat. Jestli budu mít opar, tak kvůli ní. Ještě tam chvíli kalíme, pak se tam hádám s nějakým pseudotramvajákem. Odcházíme někdy nad ránem. Nalitej jak motyka... Zvracím na Lazarské. Noční tramvaj. Vybíhám na Karláku, zvracím znova. Spolubydla stopuje taxík, jedem na Strašnickou. Za večer jsem stihl být tramvajákem, taxikářem, tanečním partnerem, vhodným objektem k náhodnému políbení a já nevím co ještě. Moody, vše co si ráčíte vymyslet. Neděli jsem celou prospal a prokocovinoval. A teď? Teď je tady pondělí. Které mi příjde strašně fajn, protože je krásně a mne je taky docela super. Až na to že se mi chce spát. 

Příběh míst

Místa opuštěná.. Zašlá... Přesto ještě stále dokáží v člověku vyvolat nějaké pocity. Ať už jsou to pocity strachu, úzkosti, nebo vzpomínek, lze si všimnout toho že tato místa žijí i když jsou zřejmě už dávno lidmi pohřbená, zničená, opuštěná. Stačí takové místo navštívit a chvíli mu naslouchat. Ono samo o sobě rádo prozradí, čím bylo. Nemusí jít úplně o staré budovy, či zaniklá místa, jejichž slávu připomínají už jen zničené ploty či staré cedule. Může jít i o místa, která stále fungují a jsou relativně nová. Mohlo se na těchto místech stát něco spojeného s vámi, mohlo to být místo prvního rande, mohlo to bejt místo častého loučení, mohlo to bejt cokoliv na co si na tomto místě vzpomenete.

Dost často se mi tady v Praze stává, že si na různých místech doslova vybavím situace, které se tady odehrály. Vzpomenu si do posledních detailů na to jak jsem se cítil a doslova si tu chvíli buď užiji a nebo se jí nechám doslova zničit. Je to i není to dobře. Ale já popravdě dost rád vzpomínám na situace jež se odehrály, vzpomínám i na lidi, kteří byli přítomni. Vím že bych asi v některých případech moc neměl, protože tím jdu akorát proti sobě. Já vím. Já vím. Neumím to ale zatím moc ovládat.

Poslední dobou jsem takových míst navštívil hned několik, dokonce i možná záměrně. Jak jinak, že ano milý Moody. Pražská nádraží na trati do Kralup či Rakovníka. Dejvické nádraží. Masarykovo. Byl jsem v noci na Dívčích hradech, koukat na to jak se Praha v noci třpytí. V Grébovce. Ve starý ulici kde jsem bydlel. Všechno se mi v tu chvíli tak nějak začalo vybavovat a já nevěděl jak s tím pracovat. Jak se tomu postavit. Nakonec jsem si to vlastně jenom užil na úkor reality.

Jedním z míst, které teď dostalo také svůj příběh je například Depo Hostivař. Né že by bylo něčím tak docela zvláštní, ale bylo to místo odkud jezdí autobus na Čerňák a to bylo klíčové pro někoho z nedávných chvil. Pokaždé když tam jedu, celkem se obávám toho že tam tu osobu potkám. Přitom nechci, i chci. To je to. Nechci protože bych viděl ztělesnění nějakého neúspěchu - "O čem to jako Moody píšeš? Hrabe ti? Jaký úspěch či neúspěch? Tohle bylo jenom kvůli tomu že si byl naivní a měl si očekávání! Základem je nemít očekávání!". Je to kravina já vím. Ale prostě necejtím se tam dobře. Asi tam budu muset přestat jezdit, jenže jak to mám asi udělat když teď musím pracovat asi 200 metrů od toho kde bydlí? To je snad naschvál!

Byl jsem taky koukat na západ slunce z Vítkova. Bylo to krásný i když kolem mne bylo strašně moc zamilovanejch lidí. Já si to užíval sám a s jedinou myšlenkou. "Proč jsem tady nikdy nikoho nevzal?" Tuhle myšlenku zcela zničil kamarád, který mi připomněl že jsem tam někoho vzal a že u toho dokonce byl. Chvíli jsem přemýšlel a pak jsem si vzpomněl! Bylo to když byla Muzejní noc, bylo to když jsme všichni špinaví po Styxu užívali noci. Byla tam A. (takže nakonec vlastně vzal...). Nevím proč jsem si na to na místě nevzpomněl, ale vzpomněl jsem si až poté co mi to bylo připomenuto. Nějaký zašlý šuplíček vzpomínek. Kompromitující materiál. Fotky. Výkupné. Lazarská. Já vím. Už si dokonale vzpomínám.

Poslední zmíněné, asi Barrandovské terasy. Hvězdný prach. Příběhů mnoho. Záletnictví. Gurmánství. Požitkářství. Výhledy. Dům na skále. Prezidentská setkání. Francouzská kuchyně. Určitě to tady vonělo kávou v ranních hodinách. Určitě zde hrála hudba. Vonělo jídlo. Lidé se smáli i plakali. Nic však ve spojení semnou. To všechno odvál čas....

Setkání s dívkou ze snů

Bylo to odpoledne vystřižený jako ze špatnýho filmu o někom kdo se zrovna přistěhoval do milionového města odněkud z chudého kraje a mohl si vybrat jenom takové podivné bydlení v pochybné čtvrti. Jednopokojový byt, dalo by se říct starobylá garsonka s pochybnou koupelnou přes chodbu. Bez tepla, bez teplé vody. Jeden by tomu řekl punkové bydlení. A ono tomu tak taky bylo. Na zdech visela stará vlajka Black Sabath z postele vlála zašlá mexická vlajka s cizojačnými nápisy z nedávné mezinárodní pařby, která se na tomto místě konala. Přes zašlá okna člověk mohl občas nahlédnout do ulice, po které se proháněly nekonečné kolony aut a autobusů. Mezi okny bylo pár divných potravin, které zde byly uchovány jako v provizorní ledničce. Jiná možnost zde nebyla. Skrz špinavou zeď šlo poslouchat zprávy hrající v televizi u sousedů. V kuchyni to vypadalo jako by tady někdo vařil snad před tisíci lety, jestli vůbec.

Seděl jsem tam u z půlky utřeného stolu a hleděl do svého počítače a přemýšlel co s tím. Jak to tady vůbec přežiju a jestli to tady vůbec přežít chci. Už nějakou dobu předtím, jsem si na internetu vystavil inzerát poptávajíc duši, která mi to pomůže zvládnout. Několik se jich ozvalo, ale v ten den to byla jedna jediná, který jsem hned odepsal. Tušil jsem že společnost potřebuji, že potřebuji někoho s kým tohle ustojím. A ona se nabídla v pravou chvíli. Dohodli jsme se na povídání na Skype a to jsme během chvíle realizovali. Já jsem se těšil z něčí společnosti, nemusel jsem myslet na dění okolo ale ono to vždycky stejně nějak přišlo. Přišlo a nezmizelo.

Zdálo se, že jsme se hledali až jsme se našli. Opravdu jsme si padli do noty a já si začal naší konverzace velmi cenit. Docela rychle jsme během nich zjistili že bychom si možná mohli rozumět i z očí do očí a tak během několika rychlých dní padlo pozvání na posezení nad zlatavým mokem. Těšil jsem se na to až se poznáme i osobně a né jen skrz pár písmenek přenesených po internetu. Jednoho dne, dne předcházejícího den kdy jsme tak měli učinit přišla nabídka s pozváním na kávu. Večer. Někdy po osmé. Byl jsem tak nedočkavý a s velkou radostí jsem nabídku přijal. Těšil jsem se mnohem víc a co víc, kolem osmé jsem vyrážel na místo setkání.

Původně jsme měli dohodnut sraz někde v centru asi na Můstku, ale to jsem kvůli tomu že jsem moc nestíhal musel přehodnotit a navrhnout třeba Floru. Návrh byl přijat a já letěl tam. Očekával jsem setkání někde né na povrchu, nicméně nakonec se mělo konat před obchoďákem. Chvíli jsme se hledali až jsme se nakonec i našli. Vyšel jsem po schodech do prvního patra a mířil přímo k ní. V dálce stála malá postava. S hnědými vlasy. Čím blíž jsem byl, tím rychleji mi bušilo srdce. Stres z prvního setkání však během chvíle pominul a já na přivítání objal J. Se svou slabostí pro vzrůstově malý holky jsem byl neskutečně nadšenej. Líbila se mi. Už na první pohled. V tu chvíli jsem si ale neuvědomoval vůbec nic z toho co by tohle mohlo znamenat.

Potřeboval jsem v ten den udělat operaci kulový blesk a to takovou, že převezu věci z bytu alá punkové bydlení do bytu který jsem si domluvil sekundárně. Měla to být rychlá akce, rychlý útěk a trošku jsem k tomu zneužil právě ji. Né naschvál, chtěl jsem ji ukázat to o čem jsme si psali. A také si vzít jeden batoh a druhej vyzvednout až druhý den. Stihli jsme to však všechno v jeden den. Tedy, v ten večer. Nabídla se, že to všechno poberem naráz a že to odvezem ať už se sem nemusím nejlépe nikdy vracet. Což bylo milé. Pobrali jsme veškerou bagáž a vydali jsme se do novýho bytu, kde jsem jenom hodil věci za dveře a mohli jsme vyrazit na zmíněný kafe.

Útočiště nám poskytla nějaká hospůdka s tankovou Plzní. (Kam zmizelo to kafe?) Asi je Vám to jasný. Prostě z něj sešlo a najednou jsme seděli nad točenou Plzní. Seděla naproti mně u stolu pro dva. Pivo krásně pěnilo. A ona voněla. Zkoumal jsem ji pohledem. Koukal jsem na ty před zimou schovávající se pihy, koukal na vlasy který se leskly ve světle hospodském. Pivo pila s chutí, né s odporem. Občas nahlédla do telefonu, což mne mírně znervozňovalo. Bavili jsme se a pivo do nás teklo tempem mírně rychlým. Během chvíle jsme objednávali další a další. Hospodský se jen otáčel mezi hosty a nosil mírně podmíráky. Obvykle celé od pěny. Ale to vůbec nevadilo, hlavním tématem dne byla vlastně ona. V průběhu našich hovorů došlo i na to, že se budu muset kolem devátý zastavit ve starým bytě ve Vršovicích pro matraci. Přislíbila účast.

Bylo mi s ní příjemně, v hospodě bylo teplo a pivo bylo znamenité. Povídali jsme si a já se najednou nebál koukat jí do očí. Byl jsem v nich dočista ztracený. Měly takovou barvu, jakou jsem vždycky miloval. Měl jsem pocit, že spadla z nebe. Že se děje něco zvláštního, takhle po době bezcitné. To bylo takové to rychlé zabouchnutí. Ale také jsem někde uvnitř tušil, že tady se hraje asi jiná liga. Vypadala tak nedostupně. Tak… jako by tady nebyla pro mne. Ale ona byla a chtěla pokračovat v načatém večeru. Snažil jsem se abych jen něco nepodělal. Ale přitom všechno plynulo tak nějak přirozeně. Nic nebylo umělé. Nepřetvařoval jsem se. Nedělal jsem nic co by mne mohlo ukázat v jiném než pravém světle.

Po pár pivech a dlouhé debatě jsme oba přiznali chuť na cigaretu po třetím pivě. Někoho mi připomínala a začal jsem mít trošku divnej pocit. Chtěl jsem ty cigarety sehnat, abychom si mohli dát. Aby třeba to připomínání spočívalo i v něčem jiném než v cigaretách u piva. To už ale bylo hodně troufalé Moody. Piva jsme zaplatili. Teda… ona je zaplatila, já jsem je chtěl dojít zaplatit ale ona nechtěla ať za ní platím. Že nakonec zve ona mne přeci. Tak jsem to pozvání přijal s tím že další runda někde jinde bude na mne. Souhlasila. Opouštěli jsme lokál mírně připiti. Vyrazili jsme směr Vršovice.

V tramvaji jsem si užíval její přítomnosti a občasného závanu její vůně. Házelo to s námi ale stále jsme se usmívali. Bavili jsme se dál, tak nespoutaně. Byl jsem tak spokojenej. Vytrženej z reality. Tedy, vhozenej do té krásné reality kdy si máte s kým co říct. Na Koh-I-nooru jsme vyskočili a usídlili se na chvíli na zastávce při čekání na přípoj. Byla jí zima. Chtěl jsem jí půjčit svou bundu, aby se zahřála. Nakonec jsem ji ale objal a třel jí ruce o záda. V tu chvíli jsem se rozplýval nad vůní vlasů. Byly tak na dosah. Bál jsem se k nim přičichnout ale tak nenápadně jsem to stejně udělal. Byly hebké a strašně voněly. Doslova mi to zamotalo hlavu.

Ve starém bytě jsme vyzvedli mou starou matraci a přidal se k nám na chvíli i můj bejvalý spolubydlící. Nemohl jsem to překousnout, ale bylo to jen na chvíli. Natáčel jsem pro něj video pro ten beer challenge na Facebooku. A tak to vypadalo že si dá pivo jedno dvě a zmizí. Nezmizel. Trošku jsem se necítil když jsme tam seděli tak ve třech. Ona najednou musela svou pozornost směrovat na více stran, tedy na dvě. Byl jsem trošku odstrčený. Ale asi to byl záměr. Dali jsme tam pár piv. Po hodině a něco jsme odcházeli. S matrací, s vidličkou a s bejvalým spolubydlou, kterej nás opustil na konci ulice. Těšil jsem se opět z její společnosti. Dělali jsme kraviny, má matrace lítala ulicí. Letěla ze schodů. Smáli jsme se. Byli jsme doslova opilí.

V tramvaji jsme se smáli na celou tramvaj, dávali jsme jasně najevo jak jsme veselí. Pár opatrnejch dotyků. Zahleděnejch usměvavých pohledů. Pomalé opatrné přiblížení našich rtů. První políbení. Druhé. Třetí. Milionté. Vášnivé. Sladké. Byl jsem blízko těch pih. Dotýkal se těch vláčných rtů. Jeli jsme ke mne domů. Odnést matraci. Poté jsem jí měl odprovodit na autobus. Vyběhli jsme schody s tím že odnesu matraci do pokoje, kde si připravím spaní ať mohu přijít a rovnou ulehnout. Rozložil jsem matraci. Připravil postel. Vášnivě se po mne vrhla. Během chvíle dlouhých polibků byla zcela nahá a já se mohl kochat jejím malým tělíčkem, které zdobily menší prsa. Bylo mi vše najednou tak k dispozici… Nemohl jsem odolat. Mazlili jsme se nějakou chvíli a strašně chtěla mnohem víc než jen mazlení. A já nemohl odolat… Milovali jsme se. Tak vášnivě. Bylo to tak, zvláštní a přitom mi to stále něco připomínalo. Občas se její nehty zaryly do mých zad.  Užíval jsem si toho aktu, užíval jsem si toho že jejím tělem co chvílí proletí blesk orgasmu. Toho že si to vyloženě strašně užívá. Já sice měl problém s tím vyvrcholit, neb moc alkoholu… ale uvnitř jsem byl ukojen až až. Můj pokoj, první noc, křest jak se patří. Chudáci mí spolubydlící. Ještě teď to vidím před očima, v tom mízerném světle, které tady poskytovala svítilna mého telefonu. Svíjela se. Kousala se do rtů. A její vlasy byly po celé posteli.

Celý akt skončil v její náruči s políbením s krátkou debatou nad vážností našeho počínání. Bylo to jako z románu vystřižený, jako by opravdu spadla z nebes aby mne vytrhla z té prázdnoty po tom posledním z posledních. Po tom co jsem se cítil už jako člověk co nikdy nebude opětovat cit, protože už žádný nemá. Protože u někoho zůstal. Vypadalo to tak, nádherně. Nadějně. Silná slova. Velký plány. Bylo to moc brzy, uznávám. Ale to se u zázračných chvílí prostě děje. Cítil jsem, že to je správný a že nikdy nebude lepší chvíle než li teď. A protože všechno krásné asi netrvá věčně a protože jsem naivní, i tohle mohlo rychle skončit. Bylo to vlastně asi jenom takové povyražení, které se s kvantitou zhoršovalo až nakonec zcela zmizelo…. Všechno jednou pomine. Přesto si však milerád vzpomenu.