Vteřina jako hodina....par vteřin do konce.

Ubíhají poslední hodiny tohoto roku a já tu tak sedím a přemýšlím. Prohlížím si fotky v Picase se značkou 2010 a jen vzpomínám na ty všechny události. Jo je zničující koukat na fotky, se kterýma má člověk spojené hodně citové věci. Jo čas od času mé oči zaplní slzy, ale jak rychle příjdou tak rychle jsou pryč-hold není radno na vším věšet hlavu donekonečna. Ale aby to nebylo všechno takové špatné najdou se i fotky, které ve mně vyvolávají radost, jsou to především fotky z cest.  Přemýšlím nad předsevzetím? Ale dodržím jej? A nebude jen spíše takového osudového rázu, že na tyto věci nebudu mít vliv? Možná bude, možná ne.Do toho všeho poslouchám původní americkou hudbu, která ve mně vyvolává takový pocit napětí a tajemna, který obvykle posilním procházkou. Jenže má teď vůbec cenu se někam vydat? Mezi ty hromady slavících lidí, posilněných alkoholem......asi nemá, zůstanu doma a budu zvažovat kdo mi stojí za to abych mu popřal všechno dobré do nového roku.

 

Ďáblova smlouva

Na stole mi leží cenný dokument, smlouva s Ďáblem. Využít všech výhod a podepsat? Nebo nechat být.....

Sea of heartbreak

The lights In the harbor
Don't shine for me
I'm like a lost ship adrift on the sea
Sea of heartbreak
Lost love
and loneliness
Memories of your caress
So divine I wish you were mine
Again my dear
I am on this sea of tears
Sea of heartbreak

How did I lose you
Oh where did I fail
Why did you leave me
Always to sail

Oh what I'd give to sail back to shore
Back to your arms once more

Come to my rescue
Come here to me
Take me and keep me
Away from the sea

Veselé Vánoce

I přes to co jsem o Vánocích psal o pár postů níže, Vám jen přeci popřeju štastné a veselé Vánoce, nebudu je přeci svou myšlenkou kazit i Vám ostatním. Hodujte, radujte se.... Já budu stát opodál.

The Angel of Darkness

Domovina v MSTS

See the full gallery on Posterous

Vánoce toť doba ubohá a mnou zavržená

Pomalu ale jistě se blíží ten den, který všichni nazýváme štědrým dnem, jinak řečeno prostě Vánoce. Den kdy jsou všichni najednou milí, obdarovávají se dárkama, hodujou a smějou se. Ale celé toto období má i svou temnou stránku, jak asi toto období prožívají lidé, kteří jsou sami? Nebo děti které nemají rodiče a nemá je kdo obdarovat. A tak bych mohl pokračovat dále, i přes to že většina z nás sedí doma cpe se a pod vtipně nazdobeným stromkem nachází dárky za nehorázné sumy, tak někteří ten stromek ani nemají, mají hlad a o dárkách si mohou nechat zdát. Mně osobně Vánoce příjdou ubohé, proč bych měl být jenom jednou za rok štědrej? Proč bych se měl jen jednou za rok najíst tak jak skoro celý rok ne? Proč bych měl celý rok dřít pro to abych dárkem za tisíce někoho potěšil, proč?! Vůbec se mi nelíbí jak se lidé předhánějí v tom kdo koupí dražší dárek a už vubec se mi nelíbí ta hodnota když dražší dárek znamená nejspíše větší úctu nebo lásku k obdarované osobě. Nelíbí se mi jak najednou všichni tak tupě čumí když dostanou nějakou maličkost, když oni sami darovali dárky za nespočetně velkou sumu peněz. Popravdě já Vánoce přímo nesnáším, nesnáším ten den kvůli kterého se musím stresovat co komu koupit, čím koho potěšit když nakonec se na mně ušklíbne poděkuje a v hlavě si pomyslí své. Nač ta snaha? Vždyť je to zbytečné, přeci pokud někoho mám rád obdaruji ho kdykoliv v roce né jen o Vánocích, copak se všichni máme rádi jen o Vánocích? Je to hrozné.... Vánoce pro mne měli smysl vě věku cca. 3-12 let, když sem ještě dostával dárečky od Ježíška a dokázal si je plně v rámci svého dětsví užít, ale teď? To už je o ničem. Všechno co jsem výše zmínil se do toho zapletlo, člověk to trošku prokoukl a teď už to pro něj jaksi nemá smysl. Nejraději bych v tuhle přiblblou dobu odjel někam, kde o Vánocích ani nemají ponětí a i přesto žijou a jsou spokojeni. Hodlám ty Vánoce vubec neslavit, jedinou vyjímkou bude jestliže budu mít vlastní potomstvo tak jen kvůli nich, kvuli malým capartům jejichž oči se rozzáří i při sebemenčím dárečku, který si přáli.

 

 

Dětský sen,být strojvedoucím jen...

Čas od času si člověk plní sny, ale největší váhu mají ty dětské. Mým snem bylo stát se strojvedoucím, což se asi pravděpodobně nestane, ale měl jsem již možnost si mašinu "ošahat" a dokonce ji řídit. Měl jsem možnost řídit jak lokomotivu řady 742 tak i motorový vůz řady 810, zážitky na které nezapomenu. Ale sen si plním dále, i když né tak realisticky jak spíše virtuálně. Na mém notebooku samozřejmě nechybí hned dva vlakové simulátory, jedním z nich je Trainz 2004 a druhý Microsoft Train simulator. Na přiložených obrázcích můžete zahlednout, právě zmíněnou lokomotivu řady 742 (reál), také mot. vůz 810 (reál), lokomotiva řady 163-Peršing(Trainz 2004),lokomotiva řady 150-Banán (Trainz 2004) a motorový vůz 853 interiér kabiny strojvedoucího ve vlaku ve stanici Hnojník (Microsoft Train Simulator).

See the full gallery on Posterous

Každoroční Cieszyn

Opět nezklamal jako každý rok, kdy v tuto dobu jezdívám do Těšína. Tento rok jsem si tuto procházku užil obzvlášť, ikdyž né zrovna s dobrýma myšlenkama. Procházel jsem promrzlé uličky historií nabitého města, procházel jsem centrum města a pozoroval lidi. Všichni v předvánočním spěchu, někam spěchali, ani se nepousmáli a s kameným výrazem v tváři procházeli kolem mne. Nakonec jsem svou procházku na hradním vršku a z pozůstatků hradeb zhlížel k sněhu pokrytému nočnímu městu, překrásný pohled to byl jehož sílu ještě umocňovaly tóny klavíru Ludovica Einaudiho.

See the full gallery on Posterous

Kvalita fotek je bohužel už špatná, jelikož jsem je fotil mob. telefonem.

 

Večerní playlist

Radost poslouchat tyto skladby, večer skoro před spaním.

Johny Cash- Sea of heartbreak

Sting- shape of my heart

Einaudi- Nuvole Bianche

The End

Dnes jsem zakončil jednu dost dlouhou éru mého virtualního Já. Předcházelo tomu prosté třídění lidí, z čehož jsem nakonec usoudil že pro mne nemá smysl provozovat Facebook profil. Konečně jsem se osvobodil. Překvapila mně hláška při deaktivaci (viz. obrázek).

 

Facebook will miss you!

Water world

Smrt na konci cesty říká: "Pojď, nebo si přijdu pro tebe"

Temnota lesní

Dlouhá cestička, prašná a temná čekala na vás, vy jste tam stáli a zvažovali zda-li se po ní vydáte. Měsíc svítil, hvězdy svítily myšlenky bláznily. V těle kolovala silná láska, silná jako letní slunce, silná jako stádo divokých koní. Nakonec jste se vydali, vydali do tmy, temnoty nočního lesa. Strach a vzájemná pomoc jen upevňovala vzájemné pouto, vás dvou, vašich pocitů. Nakonec strach přešel a vaše myšlenky a pocity se soustředily jen na váš pohled do očí, na odraz měsíce v nich, na odraz štěstí v nich. Nebylo už času, čekat na zázrak, vaše rty se k sobě blížily rychlostí dopadajícího pírka, které právě spadlo hrdličce ze stromu. A tak jak nakonec pírko na zem dopadlo, vaše rty se spojily a vaše duše splynuly v jednu. Tak jsem tam stáli a stáli, do toho hvězdy padaly a draci umírali.......

"Napiji se čistého vína, jakmile dopiju tento pohár braku"

 

Jazz

Pár dnů zpátky, jsem se tak nějak uchýlil k poslechu této vyjímečné hudby. A do dnešního dne, se jí stále nemohu nabažit a stále mi tu hraje. Opravdu jsem rád, že jsem schopen poslouchat a pochopit hudbu, která se svou popularitou vyjímala v 20.-60. letech minulého století a vznikla v mé tak vysněné USA, konkrétně v New Orleans.

Symfonie deště a smutku

Za temné noci a neustávajícího se deště, v jednom dalekém městě. Postával tulák.. Postával a koukal vstříc dešti, vstříc kapkám, vstříc svému smutku, koukal. Studené kapky posledního podzimního deště smývaly ještě teplé slzy z jeho tváří, čistily jeho tvář od pomyslných šrámů, které mu osud připravil. Déšť neustával a v jeho uších zněl jen tón klavíru, houslí a všech podobných vznešených hudebních nastrojů, které doplňoval jen andělský hlas nějaké pěvkyně. Kapek bylo čímdál tím víc, ztrácely se za jeho šatem. V jeho duši, v jeho srdci. Které je jen prázdné ale i přesto stále životu oddané, cítil svou touhu toulat se dál, svou touhu hledat svůj domov. Místo kde bude vítán a kde ho bude hřát láska bližních. I přes problémy, které osud pro něj denodenně chystá je stálem oddán svému životu a neztrácí naději žít, protože ví že země je velká a někde je místo, kde i on bude rovnocenným člověkem.

Docházet do školy? Jako bojovat o svou čest.

Od doby co jsem bohužel na základě své hlouposti a lenosti byl nucen přejít o level níž a tím pádem se dostal na horší školu, jsem jen svědkem toho jak je české školství stále ještě v dobách byrokracie a totality. Nemám sice zkušenost s totalitním režimem, ale z vyprávění se člověk také lecos dozví. Takovým hlavním příkladem je ředitelka, která má vidinu že její škola (v podstatě jen učiliště s párem oborů s maturitou) je výběrová a snad pomalu nejlepší škola v našem městě. Jakmile toto slyším a rozhlédnu se kolem sebe a tak všeobecně, chci se nekonečně dlouho smát. Dalším takovým byrokratem je zástupkyně, která zneužije vaší jakékoliv chybičky ku svému prospěchu, nelíbí se ti? Vypadni..... Další takovou je naše češtinářka, která už z mého hlediska už nějaký ten pátek nese hodnost diktátora. Protože jakmile nestíháš? Chcípni... Něco se ti nelíbí? Drž hubu.... Je všem možná jasné, že učitel je v některých případech né povolání, ale diagnóza- diktovat-diktovat-buzerovat! Dle mého jsou na tom nejlépe vychovné poradkyně, tedy alespoň díký mých dosavdních zkušeností. S většinou se dá domluvit jako člověk s člověkem. Ale co mně dnes naprosto dostalo? Povrchnost tělocvikáře, který děcko viděl jenom na obrázku. Po jeho rozhodnutí, které následovalo po udájném ulývání se v basketbalu, se rozhodl v tomdle hrozném počasí jít ven..... Kdo by na to ale myslel? Co teď, já v šortkách a tričku s krátkým rukávem mám jít do té zimy a mokra? Nasrat! Potom si tak ještě důležitě oznámí celé třídě, že od teď nám z tělocviku udělá peklo... Poslal by tak svoje děcko? Kterému by předtím udělal rozcvičku takovou že by se pěkně zpotilo a pak ho vyhnal do zimy? Jestli ano, tak jo to teda debil a né učitel. Tady se opět projevuje to, že učitele může dělat pomalu každý....... To se potom člověk cítí jako něco bezceného, když se nad ním každý takový debil povyšuje!

Divte se nebo ne, ale na většině středních škol jsou profesoři. U nás, jen učitelé.....(v rámci oslovení)

A nakonec, myslíte si že člověk co napsal toto může učit IT?:) (myslel jsem že umřu smíchy)

Temně Barevná

Je překrásná noc, nebe je plné hvězd, měsíc svítí a láska v jeho srdci jen kvete. Jeho milá ho doprovází na romantické procházce, v temně barevném parku, plném barevného listí, kterému jako by temnota života ubírala. Avšak tato temnota společně s tisíci světílek na nebi a svitem měsíce, probouzí romantické myšlenky, myšlenky plné polibků, upřených pohledů do očí a nekonečných objetí. Když je zastaví uchvátný pohled na hladinu, která jako by zrdcadlo měsíci a hvězdám sloužila. A tak tam společně stojí a jejich životy plynou v jeden, jako by nic jiného neexistovalo. Jenom oni, jenom jejich láska. On a Ona... 

First Death

Lucky Dog

Touching story of sailor Russell and his loyal dog Wilson who discover on the My Lotto site that their regular Powerball ticket is the big one! This is an epic tale of incredible loyalty at its best.

 

Wokna v okně aneb. virtualizace v Linuxu

Již jsem se zde jednou zmínil o svých nutnostech kdy musím bootovat do Windowsu, teď jsem možná nalezl řešení resp. již dříve o něm věděl, jen dnes jsem se odhodlal ho vyzkoušet. Kupodivu můj hardware s tím problém nemá. Zatím jsem sice zkoušel jen běh dvou OS naráz, ale nebyl žádný problém. Pro virtualizaci jsem použil program VirtualBox OSE. Jako první bod zprovoznění virtualního pc, bylo jeho nastavení a vytvoření obrazu. Pro svá Xp jsem vyčlenil 192 Mb RAM a 5 Gb na disku. Jako bootovací medium jsem zvolil cd/dvd, vybral svou mechaniku a nastartoval virtualní stroj. A započal tradiční instalaci Windows XP.

Průběh instalace byl stejný, jako bych instaloval standartně, tudíž nasledoval výběr disku->jeho formátování->následné kopirování souborů.

Po necelých +- 40 minutách a nastavení jazykového prostředí,času a všeho okolo. Jsem po dlouhé době zaslechl tradiční znělku při bootu Windows XP.

V prvé řadě nasledovala hláška o upravení rozlišení a jeho následné potvrzení. A už na mně vyběhla tradiční krajinka s Lunou. Byl jsem docela překvapen, že možná mám po problému a budu se tak moci rychleji pohybovat mezi Linuxem a Windows, i když né zcela plnohodnotně. V brzké době vyzkouším, jak na tom bude s výkonem např. PS a podobné programy.

Takdle vypadala má druhá zkušenost s virtualizací, kdy v rámci první jsem před cca. 2 léty zkoušel na windows virtualizovat známou Linuxuvou distribuci Backtrack.

 

 

Zpět ve vlnách Ubuntu

Konečně jsem si udělal čas a trošku oživil vzhled pracovního prostředí v Ubuntu. Jelikož dlouhou dobu jsem použival tmavé témata a wallpapery obvykle s obdobným nádechem barev, už to na mně pusobilo depresivně a tak sem začal bootovat do Windowsu. Teď už je tomu konec (kromě občasné práce v Ps a kvůli webovkám). A takdle vypadá výsledek.

Normální člověk by si toho nevšiml, ajťák jo!

To si tak sedím na praxi a koukám koukám a najednou vidím inteláckou nálepku.....:D Na stojanu na vodu, docela vtipné.

Aktuálně: Boot do Linuxu jako procházka na staveniště

Několik měsíců jsem urputně nebootoval jinam než do Linuxu, prostě jsem byl spokojený a měl jsem problém od určitých "windousáckých" problémů. Měl jsem vše "překopané" na míru, jak co se týče vzhledu tak i programů atp. Od určité chvíle ale přibývá počet mnou strávených hodin ve Windowsu. Proč tomu tak najednou je? Zřejmě jsem trošku zlenivěl. V Linuxu mi chybí absence kvalitního grafického editoru od "Adoubí", taktéž mi chybí můj oblíbený wysiwyg editor, který občasně používám pro editaci stránek. A tak nějak mi prostě pochybí taková ta "volnost" a rozmanitost, aplikací. Možná je můj "odpor" zapříčiněný, zvoleným vzhledem který je možná až moc tmavý a působí trošku depresivně. Pomalu se vlastně dostávám k vysvětlení, že boot do Linuxu je pro mne jako procházka na staveniště. Je to tím, že jsem se prostě hrabal v mém již zaběhnutém vzhledu a teď to mám vše tak nedokonale uzpůsobené. Tudíž doufám že si naleznu čas a chuť k tomu, abych si znovu vytvořil svůj vlastní originální a mně vyhovující vzhled a mohl pro své brouzdání na internetu používat Linux.

k IM: Bych si rád postěžoval na Pidgina, v jehož okně konverzací je nějaký nesmyslný limit pro počet zobrazovaných smajlíků, který když překročíte  smajlík se již nezobrazí pomocí grafiky, ale jen pouze jako znaky. Což mi docela vadí.... vzhledem k tomu že konverzace s některými lidmi jsou na smajlíky, bohaté.

Na nových vlnách

Už nějaký ten pátek, žiju trošku jinak než "kdysi". Příjde mi že v hlavě to mám povětšinou srovnané, akorát nejspíše na úkor rozumu. Protože období, které jsem tak nějak "zakončil" včerejším prohřešením proti svému přesvědčení bylo trošku zvhlejší. Od teď bych měl nejdříve uvažovat nad tím co udělám a uvědomit si, že užívat si není VŠE. Postupně se tak ale propracovávám ke svému, lepšímu Já. Sice to bude ještě nějakou chvíli trvat, než zas "dozraju" o něco dál, ale i tak bezpochyb mohu říct že to vede jen k tomu lepšímu. Dokonce v oblasti hudby se nějak za poslední dobu mění můj obzor, né že bych bezvládně zklouznul do moří nesmyslně znějící hudby, bezduchého textu a plagiátorství, ale jen objevuji starší hity z 80´s........:)

Vlak do dálky.... ale jen do Prahy. Spěchá? Nemá kam....

Mlha? nezapomenutelná ranní projížďka

Miluji mlhu a proto jsem se vydal na kratší projížďku. Sice některým z Vás by mohl jít až mráz po zádech při této kombinaci : " projížďka na kole ve 2 stupních celsia" ale ta mlha byla tak lákavá a zima šla stranou:)

See the full gallery on Posterous

Bezstarostné odpoledne na cestách

Nějak sem nechtěl promarnit dnešní odpoledne nicneděláním a sezením u internetu a tak jsem se vydal na projížďku na kole. Ono stačilo jenom vylézt z domu a vydat se kamkoliv a vůbec jsem nemyslel na věci na které obvykle myslím. Sice jen co jsem dorazil domů a na chvíli si tady sedl, opět to samé. Ty samé myšlenky, ty samé starosti. Achjo....

Pár fotek které jsem pořídil během cesty:

See the full gallery on Posterous

John Lennon (1940-1980)

John Winston Ono Lennon, MBE (9. října 1940 Liverpool, Spojené království – 8. prosince 1980 New York, Spojené státy americké) byl britský zpěvák a hudební skladatel, člen hudební skupiny The Beatles. Prosadil se také jako malíř, herec, spisovatel a politický aktivista. Významným způsobem ovlivnil vývoj rockové hudby 20. století.

Biografie

John Lennon neměl lehké dětství, otec (Alfred Lennon, lodní stevard) rodinu opustil velmi brzy po jeho narození, matka (Julia Lennonová) malého Johna svěřila na výchovu své sestře (Mary Elizabeth „Mimi“ Smithové) a tragicky zemřela při přecházení ulice,když mu bylo sedmnáct let. Johna Lennona tato událost poznamenala na celý život. Měl dvě nevlastní sestry. Od sedmi let vymýšlel básničky a kratičké příběhy, které doprovázel vlastními kresbami, byl náruživým čtenářem. V roce 1952 nastoupil John Lennon na gymnázium Quarry Bank, začal hrát na kytaru a později s kamarádem Petem Shottonem založil první skifflovou skupinu The Quarry Men.Historie skupiny The Beatles začala v roce 1957, kdy se na pouti v anglickém Wooltonu John Lennon seznámil s Paulem McCartneym a přivedl ho do své skupiny jako kytaristu. Tímto okamžikem vzniklo nejslavnější hudební spojení všech dob - Lennon/McCartney. Lennon a McCartney pak začali spolupracovat na psaní písní, za první dva roky spolupráce jich napsali kolem jednoho sta.Johna Lennona studium moc nebavilo, a tak přestoupil na uměleckou školu College of Art, kde se seznámil se Stuartem Sutcliffem, kterého přivedl do skupiny, tu posléze přejmenoval na Johnny and the Moondogs, později na The Silver Beetles a v roce 1960 definitivně na The Beatles.23. srpna 1962 se John Lennon oženil se svou spolužačkou z umělecké školy Cynthií Powellovou, 8. dubna 1963 se jim narodil syn John Charles Julian Lennon.V březnu roku 1964 vydal Lennon svou první knihu In His Own Write, takřka přes noc se stala bestsellerem. O rok později vydal další knihu s názvemA Spaniard in the Works.John Lennon byl celý život rebel, 4. března 1966 pronesl při jednom interview poznámku o tom, že Beatles jsou populárnější než Ježíš Kristus, rozpoutala se vlna odporu a rozhlasové stanice v USA bojkotují vysílání hudby Beatles. Rok 1966 byl důležitý i pro jeho osobní život - 9. listopadu potkal svou životní lásku, kontroverzní japonskou umělkyni Yoko Ono. O dva roky později se rozvedl s manželkou Cynthií a 20. března 1969 se na Gibraltaru s Yoko Ono oženil.Rok 1969 byl pro Beatles kritický. John Lennon začínal na nahrávání vodit Yoko Ono, proti čemuž protestoval hlavně Paul McCartney. John Lennon se vrhl na sólové projekty, s Yoko Ono natočil album Unfinished Music No. 1: Two Virgins, na jehož obalu byli oba nazí, proto se gramofonová deska musela prodávat v papírovém sáčku. Lennon a Yoko založili skupinu Plastic Ono Band a začali se politicky angažovat a protestovat proti válkám. Pořádali mírové happeningy, nejznámější - Bed In - se odehrál květnu 1969 v Montrealu. Novomanželé Lennonovi strávili 8 dní v posteli, vzývali mír, pořádali mírové dýchánky a společně s přáteli (mj. Timothy Leary) nahráli dnes již kultovní skladbu Give Peace a Chance.V roce 1970 se Beatles oficiálně rozpadli. O rok později se manželé Lennonovi přestěhovali natrvalo do USA a zabydleli se v domě Dakota House v New Yorku. Lennon vydal album Imagine. Ve Spojených státech měl John Lennon problémy s imigračním úřadem kvůli dřívějšímu přechování drog. V roce 1976 získal Lennon „zelenou kartu“.9. října 1975 přivedla Yoko Ono na svět jediné společné dítě, Seana Ono Taro Lennona. Po narození syna si Lennon dal pauzu a uzavřel se před okolním světem, věnoval se pouze dítěti. V srpnu 1980 začal po šesti letech znovu skládat hudbu a natáčet písně. Z těchto nahrávek vzniknou dvě alba - Double Fantasy (1980) a Milk and Honey (1984).

Diskografie

 Studiová alba

• Unfinished Music No.1: Two Virgins (1968)


• Unfinished Music No.2: Life with the Lions (1969)


• Wedding Album (1969)


• Plastic Ono Band (1970)


• Imagine (1971)


• Sometime In New York City (1972)


• Mind Games (1973)


• Walls and Bridges (1974)


• Rock'n'Roll (1975)


• Double Fantasy (1980)


• Milk and Honey (1984)

Živé nahrávky

• Live Peace in Toronto 1969 (1969) US #10


• Live in New York City (1986) UK #55; US #41

 Kompilace

• Shaved Fish (1975) UK #5; US #12


• The John Lennon Collection (1982) UK #1; US #33


• Menlove Ave. (1986) US #147


• Imagine: John Lennon (1988) UK #64; US #31


• Lennon (1990)


• Lennon Legend: The Very Best of John Lennon (1997) UK #3; US #65


• John Lennon Anthology (1998) UK #64; US #99


• Wonsaponatime (1998) UK #76


• Acoustic (2004) US #31


• Peace, Love & Truth (2005)


• Working Class Hero: The Definitive Lennon (2005) UK #11; US #135

Filmografie

• How I Won the War (Jak jsem vyhrál válku)


• The U.S. vs John Lennon

 

Proč vlastně jsem napsal o Johnym? Je to jednoduché právě dnes by oslavil své 70tiny. Co to má společného semnou? Občas si taky rád poslechnu jeho skladby a s dávkou optimismu mohu říci, že jsou opravdu báječné a podporují mou dobrou náladu:) A na závěr má oblíbená:)

 

Zdroj: wikipedia

Tulákem na půl dne? aneb. dvousetkilometrové toulání

Zrovna včera když byl takový krásný den, jsem dostal strašnou chuť někam vyrazit, někam se podívat. Počasí bylo krásné, svačina téměř udělaná ale jediné co mi v tom svým zpusobem bránilo, byl obsah mé peněženky. Který se nakonec jen pojistně doplnil a já mohl vyrazit. I když jsem myslel že jediným problémem budou finance, mýlil jsem se. Další problém se naskytl hned v případě cíle. A tak jsem vyrazil skoro bez cíle, směrem po obvyklé trase hlavně pryč odsud. Jel jsem samozřejmě stopem a po cestě opět poznával nové lidi a získával nové zkušenosti. Až jsem nakonec dojel do 120 kilometrů vzdáleného Olomouce, po cestě jsem vystřídal jen 3 auta. Což je uplně užasné. Dokonce jsem možná pomohl jednomu řidiči, k nové práci. Nakonec jsem v Olomouci pobyl asi jen 40 minut, kdy jsem seděl na autobusovém nádraží a zkoušel se zkontaktovat s lidma z okolí, které znám. Bohužel bezuspěšně a tak jsem se vydal zase domů. Cesta domů už byla o něco horší, ale za to zábavnější. Svezl jsem se náklaďákem, i když kousíček... svezl jsem se autíčkem, které bych si do budoucna rád pořídil, pomáhal jsem jednomu silničáři s montáží odrazek na svodidla a perfektně si pokecal. Do Ostravy jsem dorazil před sedmou hodinou a protože už byla tma, neriskoval jsem to stopem a sedl na autobus do Karviné. A tak mám za sebou jednu další pozitivní stopařskou zkušenost....:) Sice po příjezdu domů jsem byl trošku smutný z toho pocitu že jsem se musel vrátit a nemohl se toulat dál, což by se mi náramně líbilo. Ale i tohle si jednou svůj čas najde....

I když by se mohlo zdát že pro tento druh článků by měl sloužit spíše můj web, ale obsahově by mi to na článek nevyšlo:) A zas tak zajímavé to není. Nicméně své místo zde na posterousu to své místo najde:)

( pár fotek, které jsem pořídil po cestě. Bohužel poslední z Ostravy už je strašně nekvalitní.)

See the full gallery on Posterous

Jak se z přátel stane vzduch aneb. chemická reakce společnosti

Jo jednou tady pro nás někdo je a jednou jen tak zmízí a už o něm neslýcháme. Minimálně jedna strana je na tom ztrátná. Proč tedy, jeden dokáže odejít a zapomenout na vše, když druhý stále ví a stále vzpomíná. Stačí jen jedna projíždka do míst kde jsem to měl a v podstatě i mám rád..... která jsou s něčím spjatá.....a vybaví se hromada vzpomínek a i když se vše zdálo sebevíc pevné, bylo to přeci jen tak křehké....

"Rána, kterou zasadil přítel, se nehojí. "

Window with water drops......Apocalyptic wiew....

My work!