Deset deka Moody myšlenek 13.

Ta touha. Stejná jako počátkem roku 2014 zcela přebíjela veškeré mé jiné dobrodružné touhy. Praha, znělo mi hlavou. Myšlenky se jenom tak povalovaly po všech komorách v mozku. Stejně tak jako ranní mlha kolem řek. Říkal jsem si, že si to musím zase splnit. Za každou cenu. Všechno zvládnu. Lusknu prsty a bude vše jako dřív. Bude. A pokud nebude, zvládnu to trošku jinak. Nesmím se toho vůbec bát. Protože, kdo se bojí nesmí do lesa, natož do pralesa dnešních dnů. Sbalil jsem si. Sen v hlavě jsem zjasnil, zaostřil a zamířil. Stopem jsem se kodrcal necelých pět hodin, což byl velmi úspěšný pokus. Stálo mne to 25 korun, trošku nervů a jeden hovor na cizí číslo. Každopádně 370 kilometrový svezení předurčilo, že v Praze budu kolem půl čtvrté. Ideální.

Po příjezdu do Prahy jsem si opět koupil jízdenku na MHD, což značilo už velký počátek. Protože byla měsíční. Velkolepě opět prohánět se po kolejích, cestách a v podzemí pražské metropole. Stejně tak jako dřív. Hlad jsem ukojil v nejbližším supermarketu a pomaličku jsem se toulal městem. Hleděl jsem na lidi. Užíval jsem si slunečného dne a zároveň jsem se snažil zajistit si nocleh, což se mi díky kamarádce podařilo. Už jen stačilo dorazit a uvařit jí slibovanou kávu. Bohužel však měla docela napilno kvůli škole a tak jsem se toulal dlouho do noci. Což vlastně bylo i celkem fajn. Bez těžkýho batohu. Opět v pražských ulicích. Boží.

Ten den mi udělala velkou radost, protože mi vlastně dala příležitost opět tvořit. Opět pro Vás psát. Opět s Vámi sdílet radostné i smutné chvíle. I když, dobrá. Zní to moc naivně, vlastně si to píšu sám pro sebe. A to co jsem zameškal od chvíle, kdy můj notebook odešel do věčných lovišť snad nezmizí v zapomnění. Byl by to totiž pořádný kus života. Mezitím vším jsem se sice snažil něco napsat, ale obvykle jsem k tomu neměl dobrý zázemí. Takže poslední tři měsíce vypadají spíše jako bych umřel, nebo něco takovýho. Ne, stále jsem žil. Přežíval. Cestoval. V zimě? Všude! Nedal jsem se zastavit. Snad jsem i jednou málem pošel. Ale takovou radost bych světu neudělal.

Chystám článek o "malý" cestě do sousedního Německa, která se zvrhla v pěti tisícovou projíždku přes půlku západní Evropy. Neskutečné. Každý den mne dopředu tlačila neskutečná touha, neskutečná touha zbořit veškeré konvence o cestování stopem přes zimu. Holandsko. Belgie. Francie. Itálie. Byly to tisíce kilometrů. Dlouhých 17 dní. Nespočet lidí a míst, který se zapsali do mých vzpomínek. Zdálo se, že je to menší zlom v mém životě. Bude o čem číst, bude to sice asi možná nudné, stejně jako každý můj text, ale i přesto to může někoho zajímat. Někdo se v tom může najít. Někoho to může inspirovat. A to chci!

V Praze jsem také zažil velmi výjimečný den. Ráno jsem se vzbudil v posteli. Tramvají jsem se dokodral k E. u který mám schovaný nějaký věci. Koupil jsem po cestě snídani a přivítal se mezi dvěřma s jejíma čičinkama. Zase na mne koukaly tak zvědavě. Složil jsem ke svým věcem nějaký další, dali jsme si snídani a já vyrazil za Tondou pro boty. Sraz byl v depu kolejových vozidel v Libni. Přišel jsem však ze špatný strany, ale místní bezdomovec s chajdou na stráni to vyřešil a pustil mne pěkně přes jeho "zahrádku" až ke kolejím. Mezitím mne poštěkal jeho pes, ale vůbec jsem se ho nebál. I když vlastně hlídal. V depu jsem si prohlédl zázemí, pár mašinek a byl jsem spokojený. Cítil jsem menší napětí, neb jsem se měl sejít s Johy. Už za pár desítek minut.

Na hlavní nádraží jsem jel jako král. Koňské spřežení obsahující 330 koní. Kočár se 135 místy. Hleděl jsem na svou cestu z pohledu, který jenom tak obyčejný člověk nezažije. Na hlavní nádraží jsem dorazil na čas. Slavnostní uvítaní se však nekonalo. Žádný červený koberec. Přesto jsem z vlaku vystupoval jako jediný výjimečný člověk. Zamířil jsem rovnou na místo setkání a to jak je obvyklé k soše na prvním nástupišti. Socha připomínající Wintonovy vlaky. Stála tam Johy. Zahleděná do telefonu. Rychlým objetím a přivítáním, započalo naše celoodpolední a noční dobrodružství. Série maličkostí. Vlaky. Nádražní budovy. Zvuk rozjíždějícího se žabotlamu. Borůvkový pivo. Boží víno. Západ slunce. Vůně vlasů. Cibulka. Trosky v parku. Zvláštní socha. Dlouhý výhledy na Motol. Víno. Noční toulky. Víno. Noční tramvaje. Víno. Letiště. Ranní společná snídaně. Káva. Dvě zombie. Stejně to bylo boží! Až jsem si strádal den poté. Opravdu.

K těmto radostem, patří jako vždy i starosti. Moody trošku nezvládl konec. Skončil jsem opět daleko od místa určení. Trošku s prázdnou kapsou. Ale sbírá síly na výpad, který bude definitivní. Snad. Ale maličkosti a radosti mne drží nad vodou. "Nepotápím se. Mne jen tak nepotopíte! A pokud jo, budete se muset moc snažit a nůž na krk přiložit!" A stejně, plány nám nikdy moc nešly co Moody?

Chcípni

Je to více než měsíc, co jsem naposledy psal. Chybí mi to. Vážně mi to chybí. Stalo se toho mnoho, procestoval jsem zase kus Evropy a zažil několik dalších příběhů. Ale nemám sílu na to psát. Obzvláště né po tom co jsem se vrátil. Všechno ze mne zmizelo. Veškerá energie. Nálada. Vše. Snažil jsem se to celý zahchránit a teď jsem zjistil, že je to všechno vlastně úplně k ničemu. Stejně jako úplně všechno co dělám. Nic nemá smysl. Všechno je bezúčelný. Nemá to téměř žádný výsledek. Nic. A tohle psaní je taky úplně k hovnu. Jsem jenom ubožák co si píše internetový deníček, ubožák co nemá pořádný přátele, kteří by sami řekli: "Moody, jsi fakt kámoš." Nic. Proč tady jsem? K úplnýmu hovnu.

Z celý cesty jsem vlastně nakonec uvíznul pomalu s buzerantem ve svým zadku, protože jsem věřil že lidi nebudou až takový dementi. A zase jsem se zmýlil. Pouhý oběd a pak bylo jasný o co tomu člověku jde. Všichni jsou v dnešní době zasraní zmrdi, kteří si myslí že ostatní si koupí jako rohlíky ve vietnamský večerce deset minut před zavíračkou. Stalo se z nás zboží, o kterým si někdo (ne)myslí že je (z)boží. Všechno končí stejně smutně. Záruční doba vyprší a koš je to místo kde to končí. Skončíme tam všichni jednou, na smetišti dějin. Všechno je pomíjivé. A já bych už nejraději pominul. Z tohohle světa na furt.

Snížil jsem ze svých hodnot, že jsem zjistil že už se do dnešního světa už vůbec nehodím. Jsem nepoužitelný. Jsem součátska ze systému, která si myslela že je nepostradatelná a že bez ní to nepůjde. Ale vypadla. A systém dále běží. A všichni v něm. Stejně jako dřív. Nic se nezměnilo. Proč by se mělo něco změnit, když by mne někdo jenom tak rozšlápl? Za hranicí sousední země zuří válka. V metru se podřezávaj lidi při tom když děti jezdí do školy. Ve Francii se střílí za obrázky v novinách. Támhle umírají lidé hlady a tady v Evropě zatýkají lidi, kteří "kradou" prošlé jídlo z kontejnerů. Je mi z toho smutno. Je mi smutno z toho co jsem v tomhle světě prozatím udělal. Je mi smutno, že jsem kdy věřil, že to může být lepší. Nemůže. Je to jen a jen horší.

Mezitím, co umírají lidé, my se tady máme dohadovat kvůli několika málu peněz, který jsem kdy neměl. Budem se kvůli tomu mučit. Protože ty peníze někde nejsou. Neměli jste mi je dávat. Je to Vaše riziko. Vy jste dobrovolně, dle svého uvážení udělali něco, za co mne teď chcete trestat. Já nemohl tušit, že to dopadne takhle. Nikdo to nemohl tušit. Ale já to nemám, vy to nemáte. Nikdo to nemá a nikdo to mít nebude. Raději chcípnu, než abych tenhle systém podpořil. Abych Vás nechal Vaši výhru oslavit. Abych se snížil, k úrovni prachu z ulic, který tady na Ostravsku dopadá. Který tady lidé dýchají, proto aby žili.

Nikoho nezajímá, že brečím. Že brečím když tohle píši. Že mám nějaký cit. Že jsem člověk. Protože pro nikoho už nejsem. A nikdy nebudu. Jsem jen...pouhopouhý nic. Jsem prostě (z)boží!