Podivné snění

Nevím co se to semnou poslední dobou děje, ale mám  až příliš živé sny a objevují se v nich zajímavé věci. Dneska jsem se podílel na výstavbě důlniho komplexu, což by nebylo zas tak zvláštní neb jsem o tom vyprávěl včera večír spolubydlovi, jaká je taková práce na těchto místech. Ale, v mých snech se opět obejvila A. V průběhu celého snění jsem měl takovej strašnej pocit strádání, jako by mi něco tak tuze chybělo. Hleděli jsme spolu  opět na sebe, nezatíženi minulostí. Jako by při pohledu do jejich očí člověk zapomněl pomalu i své jméno. Bavili jsme se spolu o tom co se za celou tu dobu našeho odloučení stalo a jaké má všechno důsledky. Ona seděla naproti mne, na schodech ke mne do postele. A já z ní nemohl spustit oči. Chtěl jsem si opět pohladit její vlasy. Chtěl jsem si k nim přičichnout. Chtěl jsem se k ni přitisknout a cítit jak strašně žhne její tělo. Jako by to pro mne bylo zcela přirozené. Jako bych, po tom netoužil s nikým jiným. Nakonec se stalo, že jsme se opět políbili a ve mne vzplanul neskutečný požár. Protože nikdy mne tak nikdo nevzrušoval a nepřitahoval tak jako ona. Od té chvíle jsem chtěl být jen její loutkou. Když jsem se probudil, neopustily mne některé pocity a já si teď říkám? Proč se mi tohle zase děje. A proč ten čas neletí, tak jako letí vždycky. Proč je to vlastně od našeho posledního shledání pouhé tři měsíce, ale mne to připadá jako věčnost..... A vůbec, proč...Co když v tom zase nejsem sám? Kurvadrát!
Chtěl jsem si tuhle myšlenku udržet co nejdéle, co nejdéle se zase cítit trošku smysluplně. Musel jsem si ji sepsat, musel jsem si ji přečíst. Musel jsem si ji v hlavě přehrát, ještě milionkrát. Já strádám.

Blesk z čistého nebe? Plujem dál!

Dny jdou dále a já se s tím mým životem pomaličku plížím. Za sebou vláčím velikánskej vak plnej průserů. Ale to přeci nevadí., protože jsem vlastně zdravej (teda asi až na tu psychickou stránku). Peníze jsem v rukou nespatřil už pár tejdnů a asi možná ještě nějakou dobu žádný neuvidím. Je to smutné, ale je to tak. Dny které jsem opět nazval jako hunger days se táhly a já už nevěděl co s tím. Ve zprávách na Twitteru mi přistála zpráva, která naznačovala ukončení těchto dnů. Nebo, minimálně přerušení. Dlouho jsem nad tím váhal a snažil jsem se najít způsob, jak takovou pomoc příjmout. Nejsem jeden z těch, kteří by si od lidí jen tak něco brali. Asi jsem tak vychovanej, chtěl jsem to odmítnout s velkým díky. Ale. Mělo to jedno velký ale. Uvědomil jsem si, že vlastně tímto zahodím šanci na alespoň chvíli pocitu blaženosti. Stále jsem přemýšlel, jak jen bych si takovou pomoc mohl zasloužit. Nakonec jsem své přemýšlení srabácky přenechal na chlebodárci. Dohoda padla a o den později jsem se s podivným pocitem vydal za pravděpodobně poslední jízdenku koupenou přes paušal na Vodafone, do nočních ulic města pražského.

Před několika dny, před touhle cestou jsem se zaradoval z toho že už naší čtvrtí opět jezdí tramvaje, docela mi tu chybělo to cinkání, dobíhání na tramvaj a především cokoliv co jezdí po kolejích. A tak jsem byl tak tuze rád, že se budu moci poprvé svézt po zrekonstruované trati. Na tramvaj jsem ještě dobíhal - nevím proč, asi v domnění že jdu na tramvaj pozdě. A že nestihnu přestoupit. Nakonec jsem si uvědomil že sedím v tramvaji, která jela o čtyři minuty dříve než ta má. Nevadí, alespoň budu mít chvíli čas na to si to ještě rozmyslet. Na přestupní bod jsem dorazil o pár vteřin později než odjížděl dřívější autobus směrem k mému cíli. Nevadí, nervozita prostupovala celým mým tělem a začínal jsem se i trošku bát. "Cože? Moody! Co to do tebe vjelo, procestoval si tisíce kilometrů stopem s cizími lidmi, svěřil si jim svůj život a teď se bojíš takový prkotiny? No to si snad děláš srandu..." znělo v mé hlavě. Už se blížil autobus, kterým jsem mimochodem jezdíval ještě nedávno každé ráno do práce. Sedal jsem si na své oblíbené místo a do uší mi zněla hudba. Cesta byla tak nesnesitelně dlouhá. Plná myšlenek. Dohadů. Vnitřních debat. Mírné rozptýlení těchto prvků se odehrálo na Kačerově. Řidič zničehonic začal docela prudce brzdit - víc než je na pražského řidiče MHD zvykem. A jednou zatroubil. Co se to děje? Situaci jsem nepochopil a věnoval se dál poslechu. Pak  už jsem jenom zaslechl kousek konverzace mezi dispečerem a řidičem. "Ale já koukám že už jste za Kačerovem. No to nevadí, já mu zavolám ať jede za Vámi a po cestě zpátky Vás někde vystřídá. Normálně to dojeďte a prodlužte si samozřejmě výkaz..." Tím to považovali oba za vyřízené a řidič se bez jakéhokoliv náznaku emocí řítil dále. Nemocnice Krč. Žádný náznak erekce. (Při cestě do práce jsem se tady s ní téměř každé ráno potkával - zrovna před zastávkou kde jsem měl vystupovat) To je dobré. Asi už jsem na to všechno zapomněl. Naštěstí. Zvoní mi telefon. Chlebodárce jest na místě. Stres asi tak jako když mám potkat někoho nového, ale asi tak dvakrát silnější o to že mi ten někdo nový má rovnou něco darovat.

Vystupuju z autobusu. Rozhlížím se kolem, ale ve tmě na místě shledání nikoho nevidím. Jdu blíž a netrpělivě vyhlížím. Nacházím nakonec až u lavičky. Chlápek, vysokej, jsem moc malej nebo on moc vysokej. Podáváme si ruce a v doprovodu pevného stisku ruky si vyměňujeme svá jména. Od teď mu můžeme říkat V. Vedle něj na lavičce leželo několik tašek, evidentně plných. Trošku zaskočeně jsem se musel zeptat, zda li je to všechno pro mne. Byl jsem ujištěn že ano. Myslím že jsem chvíli neměl asi slov, ale pak jsem jen našel. Šlo o naši dohodu, že to nebude jen tak zadarmo. Chtěl jsem vědět čím se odvděčit. Byl jsem zaskočen podruhé, mé vyprávění nad pivem o mé životní pouti měl být jeden ze způsobů jak se za tohle odvděčit. "Opravdu chtějí lidé slyšet brblat nějakého Moodyho nad pivem o tom jak strašně rebelskej život žije? Asi ano... Jsem výjimečnej." Další možnou protislužbou mělo bejt nějaký obchodování s nepotřebnejma věcma. Abych byl dobrák na revanš jsem nabídl vykonání obou těchto věcí. A přesto mi to příjde málo.

Odebrali jsme se do nedaleké hospody a po zjištění že není uvnitř jediného volného místa jsme si uráčili na baru vyzvednou zlatavý mok a šli jsme se posadit ven na listím zapadané posezení. Mám takovej trošku neblahej pocit, že to pivo chutnalo zvláštně. Byl to Gambáč, desítka ale popravdě chutnala trošku dost divně. Buď mi v puse za tu dobu hladu vymřely všechny chuťové buňky, nebo to byl nějakej shit. Trošku jsem odhadoval jak se na to pivo tváří V. ale nevypadal taky zrovna nadšeně. Nedovolil jsem si to pivo kritizovat, neb jsem na něj byl pozván. A víte, né nadarmo se říká že darovanému koni není radno na zuby hledět. Popíjeli jsme pomalu, příběhy a povídky pomalu plynuly. Snad jsem byl dobrým společníkem. Během naší debaty padlo i pár myšlenek, že bych měl udělat něco, o čem sním docela už delší dobu, ale od nikoho druhého jsem to ještě neslyšel. Taková knížka, to by mohlo bejt žůžo! (Dodatečně mi to pak i posvětila Ef) Ale stále si říkám, opravdu na to mám?

Dopili jsme druhé pivo a oba jsme byli zralí na cestu zpátky. Tak jsem poslušně odnesl zpátky sklo a vydali jsme se k nejbližší zastávce, směr Vršovice. V. pro mne ještě zjistil spoj a já pak už jen za krátkého díky a podání ruky musel běžet k právě přijíždějícímu autobusu. Sedl jsem si na nejbližší možný flek a obklopen taškami jsem ještě asi minutu seděl a čuměl na to jak stojíme stále na té stejné zastávce. Nemusel bych běžet, vědět to dříve! Předemnou seděly dvě nějaké totálně sjeté smažky s dvouma psama. Netvářily se zrovna nadšeně, když viděly že na ně hledím. Trosky. Na Kačerově zmizely a já se mohl už v klidu věnovat pohledu z okna. Dorazil jsem domů a začal jsem zjišťovat co vše mi bylo naděleno. Během chvíle tolik překvapení, jako když malý dítě rozbaluje dárečky u stromku. Mám co jíst! Hlasitě jsem chtěl zakřičet ať si hunger days naserou že už kamarádi nejsme, ale spolubydla vedle spal a tak jsem ho nechtěl svým nadšením příliš rušit! Rovnou jsem si připravil malou večeři a s počítačem jsem se odebral k sobě do pelechu.

Další dny plynuly tak nějak hůř, asi možná díky tomu že jsem se rozloučit s kamarády "hunger days". Cítil jsem se nějak osamoceně, venku bylo střídavě hezky a hnusně. Přesto jsem však toužil s někým bejt. A tak jsem opět zavítal do vod, kde občas lovím dušičky k povídaní. Ale, tentokrát opět nic. Ani náznak. Nic. Opět přicházelo to uvědomění, jak jsem v tomhle městě zase sám. Snažil jsem se chvíli zabavit na StumbleUponu ale pak to stejně všechno přišlo. Mám asi takovej ten syndrom osamělého cestovatele. To je tak když lidé zasvětí svůj život dobrodružství a cestování - pak nemaj čas na to činit si mezi lidmi dobré přátele, kteří tady jsou pro Vás pokaždé, když si zamanete. Počkat. Já ten syndrom mám, ale že bych cestoval? To zas nemůžu říct. Honí se mi právě hlavou myšlenky na to někam zmizet. Nechat za sebou všechno to, co jsem doposud měl - takže nic a vydat se o dům dál. Ale, když... já tu Prahu tak miluju... Neskutečně. Nedokážu si představit svůj život jinde - kromě chatrče někde v lesích na severu. A nebo, dokážu? Ale nedokážu to realizovat? Všechno je možné.

Na závěr bych moc rád poděkoval ještě jednou V. za to že mi tak moc pomohl bez toho aniž by za to lichvářsky chtěl neskutečně velkou protihodnotu. Tentokrát jsem se zase přesvědčil, že svět není plnej jen sobeckejch lidí, ale že se mezi nimi najdou i lidé s troškou empatie a chutí pomoci "bližním".

Hunger days pokračují!

Ty proklaté, hnusné dny pokračují. Ačkoliv je za oknem a v ulicích města barevný podzim, pro mne je už všechno šedé. Chodím ulicemi jako člověk bez duše, nemám sílu. Nebo, nemám sílu na to vůbec tady v tomhle existovat. Zasranej svět. Všechno kolem se mi najednou začíná hnusit. Celej svět se Vám vnucuje, výlohy jsou plné jídla, všechno najednou voní tak nejméně pětkrát více než je obvyklé. Někteří mají všeho až nechutný přebytek a na druhé straně toho všeho jsem já a další. Pomalu zjišťujeme co naše tělo vydrží, jak dlouho vydrží nepřijímat žádné jídlo, jak dlouho to všechno celé snese. Protože, ono to vlastně není jenom o tom zasraném jídle. Ono to je hlavně o tom zkurveném stresu o té nekonečné depce, o tom jak se začínáte cítit méněcenní. V ulicích si mezi těmi všemi lidmi připadáte jako lůza... jako neschopní. Jako něco méně. Přitom za to třeba člověk ani úplně nemůže. Snažil jsem se celou svou situaci vyřešit trošku byrokraticky, nicméně celé tyhle zasrané ouřední věci pracujou tak pomalu, že by se z toho jeden posral. Uronil jsem kvůli tomu už nejednu slzu a bojím se, že tomu v následujících dnech nebude ani jinak. Asi bych měl fakt chcípnout, nebo minimálně přestat být vidět. Jo a co je na tom nejhorší? Že všechny, teda půlka mých dluhů jsou čistě úřední, jsou vlastně téměř za nic, jenom protože existuje nějaký zkurvený zákon a nějakejch sračkách. Připadám si tady fakt už jako kretén! Do píči ze vším! Teď už se nedivím některým lidem co dělaj levárny, k tomu Vás tady donutí ten zkurvenej bídnej život v týhle celý posraný společnosti. Měl jsem už kdysi dávno někam utéct, někam mimo civilizaci, někam kde bych se naučil žít jinak než jako člen posraného konzumu. Nejlépe si postavit nějakou eko chatrč někde v lesích na severu. Pěstoval bych si svoje kytky, choval bych nějaký zvířata. Měl bych malý kamna na dříví, malý rádio na baterky. Zbraň. Mnoho knížek. A byl bych tak nějak SVOBODNÝ nebo alespoň trošku... Jednou za čas bych zmizel, s batohem na zádech. Toulal bych se světem. A třeba, bych pro tenhle svět byl úplně mrtvá neexistující bytost.

Takové malé zamyšlení hladového Moodyho

Už jste se někdy dostali do situace, kdy opravdu máte žaludek prázdný stejně jako peněženku, kdy se za Vámi vláčí částky dluhů a vyhlídky dalších dnů nejsou vůbec příznivé? Napadne Vás v tu chvíli, co vlastně člověk s tímhle může dělat. Existuje možná mnoho možností, možná by člověk mohl jít někam do práce, vždyť přeci supermarkety a různé podobné místa jsou připravené a rádi přijmou lidi, kterým nemusí moc zaplatit. Ale, zkoušel už někdo z Vás nejíst takovou dobu, že je Vám z toho až úplně blbě? Zkuste si takhle vstát i v pět hodin ráno a jít se na hezkejch 12 hodin dívat na stovky lidí, kteří si jídlo pohodlně nakoupí. Smějte se na ně. Celý měsíc. Pak ještě 14 dní čekejte na to, až Vám za Vaši práci zaplatí a až poté se konečně najezte. Ale vězte že toho jídla nebude příliš. Protože za těch hodin v tom blázinci moc peněz nedostanete. Zaplatíte bydlení, nějaký ty dluhy a klidně Vám z toho nic nezbyde. To je ale hezká představa co? Přesně takhle by mohli smýšlet i ti, kteří tak strašně nadávají na lidi, kteří se z nějakých důvodů dostali do sraček jako já. V tu chvíli Vám je celý tenhle zkurvený kapitalistický svět ukradenej a mezi Vaše největší priority je Váš život. Začínáte si pomalu uvědomovat, že je pro Vás důležitější plnej žaludek a duševní pohoda - než vlastně jakýkoliv přehnaný majetek. Zkuste k tomu začít trošku cestovat, třeba stopem. Nic to nestojí, dostanete se téměř všude a ještě k tomu někomu můžete udělat radost. Není ten život úplně o něčem jiném? Než je hnaním se za vzděláním a penězi? Já myslím že je.

Abych dnes a v dalších dnech nechcípnul hlady, čeká mne druhá zkušenost s kontýši. 

Jak jsem si užil Festival světla SIGNAL

Jako jeden z mnoha tisíců návštěvníků tohoto úžasného festivalu, této velkolepé akce, která rozzářila podzimní pražské noci se s Vámi musím podělit o své zážitky. Opravdu jsem moc rád, že jsem se nakonec dokopal k tomu tenhle event navštívit a pořádně si jej užít. Byl jsem docela posilněn alkoholem a o to lepší jsem měl zážitek ze všech těch světýlek a projekcí. Ono hlavně samo o sobě podzimní Praha je úžasná, přidejte k tomu však půl litru slivovice z Moravy, skvělou kreativní akci a dobrou náladu a je to jako vyhrát jackpot! Mé první kroky zamířily na nejbližší atrakci, ke kostelu sv. Ludmily na Náměstí Míru. Khôra – The Macula, toť název této projekce. Měl jsem docela velké očekávání, stál jsem v davu lidí před kostelem a čekal na chvíli kdy se o naše zážitky postará seskupení Macula. Vše začlo a já s otevřenými ústy sledoval to něco, co se tvořilo na stěnách této neogotické budovy. Moody nevěřil svým očím. Měl jsem chvílema pocit jako bych v té slivovici naložil na týden tak tunu lysohlávek. Protože to bylo opravdu, úžasné!

Nechtěl jsem se spokojit pouze s jednou atrakcí a tak naše další kroky mířily rovnou na Staroměstské Náměstí, kde nás čekala další atrakce s názvem HyperCube jejiž autory jsou francouzi Pierre Schneider a François Wunschel. Jejich instalace z počátku nevypadala zrovna původně, ale po tom co se dělo uvnitř jsem svůj názor změnil. Na hranici jejich HyperCube se střetával svět historického centra Prahy a futuristický svět plný bílého světla z mlhy doplněný a zajímavou hudební kulisu. Někteří tuto instalaci označili jako za zbytečnou kravinu, která je stála drahocenný čas, já však byl opět unešen. V HyperCube jsem se najednou ocitl dočista v jiném světě, jako bych se stal součástí jiné reality - asi tak podobně jako se to stává prej na techno párty. Nad náměstím se také nenápadně vznášel zelený paprsek vedoucí z vikýře jednoho z domů až někam na Letnou. Další instalací bylo Potrubí v ulicí Řetězová. Nebýt kuřáků foukajících dým k neznámému zelenému potrubí, jako by v něm nic ani neproudilo ale poté se vše změnilo a v zeleném potrubí, které se zde tvářilo jako vetřelec to ožilo. Na chvíli. Pak už zbýval pouze Karlův hlídač, který svým velký okem jako z pána prstenu hlídal návštěvníky Karlova mostu. 

...pokračování pod rouškou nedělní noci

Chtěl jsem dokoukat další instalace festivalu a tak jsem se rozhodl osedlat a hlavně taky OSVĚTLIT kolo a vyrazil jsem pod rouškou noci na svém kole do pražských ulic. Na nebi svítil krásný měsíc, bylo docela příjemně a šlapalo se mi pohodově. První instalací byl opět kostel sv. Ludmily. Nemohl jsem si to odpustit podruhé. Pak jsem se vydal za potlesku lidí do centra, kde jsem v útrobách jednoho z kostelů hleděl na zajímavý krystal, který vytvářel jakoby velkou lampu. Další navštívenou atrakcí byl osvícený tančící dům. Od tančícího domu jsem se vydal na další video mapping a ten se promítal na Michnův palác. Byl o něco slabší než na Náměstí Míru. Dokonce to bylo ve 3D ale myslím si, že brýlí nebylo ani třeba. Pak jsem letěl hned na nedalekou další projekci. SPAM! Pomocí laseru a projekce jsme na zdi shlédli analýzu alfanumerického kódu Sýkorových struktur (dílo?). Pak už jsem letěl rovnou k obláčku. Obláček na břehu řeky, svítící žárovky a lidi všech věkových kategorií, kteří si s ním hrají. Krása. Krása diamantů a jezírka nedaleko mne sice moc nevzala, ale bylo to vskutku zajímavý. Na programu zbývala už 3D mappingová projekce na autě, alá Volvo V40. Docela ušla. Pak jsem se ještě přemluvil k Tetris párty na budově nové budovy Národního Divadla. Pak už jsem se jen vydal domů. Pomalu jsem projížděl centrem města a ještě jsem si na závěr cesty musel užít ještě jednou ten Mírák a pak, pak už opravdu hurá domů! Díky za skvělou akci!

Dobré ráno, znechucená neděle

Po docela krátké noci, vstal jsem do prosluněného nedělního dne. Jsem však znechucen, nějak. Zdálo se mi o tom, že jsem opět začal chodit do školy a že jsem se hned první den potkal s předsudky a povrchností lidí, kteří mne něco měli naučit. A vězte že tohle Vám dokáže zkazit den. Nebo minimálně jeho začátek. A to jsem si včera večer zrovna říkal, jak by dnešek mohl bejt vlastně super. Kdybych dostal další odpověď na to jedno milé pozvání, které mi bylo doručeno nedávno. Ale nedostal jsem. Z dnešních toulek po parcích plných barevného listí a nasávání síly ze slunečních paprsků nic nebude. Možná nebude nic ani z toho plánovaného výletu na kole, protože mi přijde že venku je docela zima. Na druhou stranu, třeba se to trošku vybere a bude to možný. Co mi však ale dále leží na srdci, je jistá radikální změna chování K. a nebo možná i toho mého. Nějak jsem přestal vůbec chtít její interakci. Přijde mi totiž, že se k sobě vůbec nehodíme. Ani vlastně zdaleka. Snažím se to z hlavy všechno vymámit po ránu, ale má mysl je tak tuze ospalá že to moc dobře nejde. Chtělo by to zase nějaké velké rozptýlení. Dlouhé, na první pohled nikdy nekončící rozptýlení podzimních dnů. Takové na které v posledních dnech vzpomínám. Barevnost podzimu minulého, zamilovanost, pocit spokojenosti. Návštěvy stromovky. Asi něco tuze strádám....

"Whenever I'm alone with you

You make me feel like I am free again 

Whenever I'm alone with you 

You make me feel like I am clean again" 

Co  takhle znovu fotit krásy podzimního parku? Smát se? Žít.

Ohlednutí za nedávnými zážitky

Za tónů hudební soboty, konečně dokopávám se k něčemu co jsem dlouho nečinil. A to k psaní. Srhnout poslední dny, poslední dobrodružství a vůbec tak nějak hodnotu mého aktuálního bytí. Dlouho jsem si nestěžoval že nemám peníze, tak teď bude asi ta pravá chvíle k tomu postěžovat si na to že opět nemám ani korunu. Tedy, dobře, mám korun šest! Začalo tím tedy opět už to na co jsem pár měsíců zvyklý, hladovění. Nebudu mít sílu na nic a budu akorát tak trčet doma u počítače. Ale zpět k těm událostem. Za poslední dobu sem opět nastopoval stovky kilometrů a jsem za to tak moc rád, že si to nedokážete ani představit. Jednou z mých cest byla právě cesta někam za Plzeň, konkrétně do Stoda. Tam jsem jel za slečnou K. měl jsem popravdě vyšší očekávání z této cesty, nakonec jsem však hodnotil jako jedno z těch menších dobrodružství. Dalším stopařským zážitkem bylo právě svezení do Karviné a zpátky, celkově pouze stopem. Po cestě jsem potkal mnoho zajímavejch lidí, jako obvykle že ano. Na stopu se mi moc líbí, protože je to jakože mé přirozené prostředí. Nikdy nevíte kdy se co vysere - úplně stejně jako když sedím doma. Nikdy nevíte, kdy koho kde potkáte, nikdy nevíte jak to dopadne.

Potkal jsem se s novými lidmi, ale i s starými známými. Shledal jsem se po dlouhé době s Ondrou. Byla u mne ostravská kámoška Ef a viděl jsem se s K. A to nemluvím o malém návratu P. Jo a taky máme novou spolubydlící Josefínu! Ondra mi dal kávu a pozval mne na oběd. Ef za mnou vážila cestu z Ostravy. A s K. jsem se poprvé sešel a rovnou i vyspal. Vypadá to jako rutina, ale musím říci že tohle bylo takové docela akční všechno. Propité dny, plné kávy, chlastu a poblouznění. Dokonce jsem měl i cigarety! Měl jsem i slivovici, měl jsem i pár nových piv. U pana Wonga se obrátil svět naruby, za pultem obvykle stojí paní Wongová, potraviny jsou docela dost prošlé obvykle a já už nemám za co chodit nakupovat. Měl jsem svátek a dokonce mi i pár lidí popřálo. Byl jsem vcelku potěšen. No a dneska jsem to celé zážitkové období ještě okořenil dnem otevřených dveří na ministerstvu dopravy, které jsem si spolu s Tondou a jeho kolegou Milanem šel prohlédnout. Po cestě jsme vytvořili oblaka trávového dýmu a tak se to celé neslo v usměvavé náladě. Znáte to. Jo a taky musím zmínit festival Signál - protože ten byl úžasnej. Jeden z nejlepších kulturních zážitků právě tady v praze. Kupodivu tak nějak nezápasím s podzimní depresí, ale to určitě v následujících dnech příjde.

Zajímavá pozvání, zajímavé duše, zajímavá perspektiva, uvidíme jaká bude úroda dalších dní.