Ohlédnutí za rokem 2012

Tenhle rok začal vcelku špatně, byť začínal po boku milované osoby. Poslední vteřiny roku odbyly a nadešel čas novoročního polibku a tak jsem se vášnivě přisál k přítelkyni a plnil svou novoroční povinnost. Posléze jsem své rty přesunul ke sleničcce ruského šampáňa a oddal se novoročnímu přípitku v duchu její rodiny. Poté jsme se rychle přesunuli na terasu jejich domu a hleděli všichni na ohňostroj. Já samoszřejmě v tričku, však proč by ne... pohodička. :) Hned ráno se mi ale tento nešvar podepsal na zdraví. Přišla na mne nekonečná únava, bolest v krku a horečka. Myslel jsem že chcípnu. A taky že téměř jo. Naštěstí mne Lenka obskakovala a pečlivě se o mně postarala. Smrtka vzala za své a já vše ustál s čajíčkem a ovocem v posteli. Říká se že jak na nový rok tak po celý rok a já jsem se obával že budu neustále nemocen. Naštěstí se tak ale nestalo a já vše přežil.

Další dny si pamatuji jako dny výletové. I když mi mi nebylo zcela nejlépe tak jsme s Leňourem vyrazili za její tetkou do Ústí nad Labem. Konkrétně tedy za Tedííkem! Fotky na 365tce napovídají tomu, že se jednalo o příjemné chvíle, byť byly znepříjemňovány mou nemocí, která se nakonec přenesla i na ni. Šestý den v novém roce a došlo na první katastrofu a tou bylo loučení. Po dlouhých dnech strávených po jejím boku jsem se musel nalodit do vlaku a vyrazit směr potíže, nervy a smradlavá Karviná. S myšlenkou na ni, jsem tento stav musel přežít. Další dny se nesou v duchu depresí a věčné nespokojenosti. Jsem nespokojený se svým životem, nic mne nebaví a škola je pro mne utrpením. Volný čas trávím u svého notebooku a ven chodím jen když musím. Absolutně všechno postrádá smysl, do chvíle než se objeví notifikace že je online uživatel Melomanka a já alespoň nachvíli ušetřím svou duši starostí.

Na začátku roku mne čekalo ještě pár nemilých ale i příjemných událostí. Pamatuji si že jsem díky své absenci musel jít na přezkoušení z jazyka Anglického, ale také si vzpomínám na Lenčin maturitní ples. Kapitola sama o sobě, i když všichni asi tuší jaké to vlastně bylo. Dávám tomu nálepku EPIC a nezapomínám. Můj život plynul dál, střídavě oblačno až zamračeno. Světlé chvilky v Praze mne neustále upevňovaly v tom že to je místo kam patřím a že JEJÍ bok je to právé ořechové. Započal jsem tak kroky, které měly našemu vztahu ulehčit. Ale nejenom nám, ale především mne. Rozhodl jsem se že se přestěhuji do Prahy a začnu zcela nový život.

Nový život.

Nadešel den, stál jsem ve dveřích bytu kde jsem 18 let vyrůstal. V rukách jsem držel cestovní tašky a hleděl na svou mámu. Plakala a v jejích očích byl vidět strach. Strach z neznáma, strach z toho do čeho jde její dítě. Já jí ovšem přesvědčoval, že se cítím býti dospělý a že vše zvládnu. Loučím se letmým polibkem na rty a otáčím se. Otvírám dveře domu a poprvé se nadechnu svobody. Od teď je vše na mých bedrech a na mou odpovědnost. Prvním vlakem odjíždím do Prahy, kde mne čeká místnost ve sklepě. Bez okna. Bez tepla. Bez internetu. Po dvou dnech zjišťuji že je to pro mne mor, že je to pro mne utrpení. Bylo to pro mne vězení. Neměl jsem práci, neměl jsem peníze. Měl jsem hlad a Lenku. Snažila se mi dodat víru, že bude líp. Pomohla mi, nejen ona ale i její rodina. Dostal jsem od nich dost věcí, které mi pomalu ulehčovali život. A to dost. Byla to taková injekce adrenalinu.

Dny plynuly a já zjišťoval že v těchto nehostinných podmínkách se žít nedá. A začal jsem se poohlížet po jiném bydlení. Neboť to co předvedli milí páni Matouškovi bylo zcela trestuhodné. Tohle pronajímat, za tyhle peníze byl jen jeden zkurvenej business. Behěm pár dní jsem vypověděl smlouvu, stálo mne to přes šest tisíc a já, já teď stojím sbalenej před novým bytem. Musím se seznámit se spolubydlícíma. Jednou holčinou, jedním klukem. Paráda... Po pár dnech se dáváme dokupy a jakž takž si rozumíme. Domacnost tak nějak funguje a já jsem vcelku spokojen. Jenom zase nemám peníze. Když v tom se objeví příležitost. Chmatám po ní všemi deseti a zdá se že jsem uspěl. Mám práci. Stává se ze mne minibarista. Začínám brazdít naši zem ve vlacích Českých drah.

Začínám vydělávat pomalu ale jistě peníze, které mne živí. Nemám hlad a dopřávám si pořádné a kvalitní jídlo. Avšak to, co by mělo fungovat ze všeho nejlépe nějak dře. Zjišťuji že čas ztrávený s Lenkou není to co býval. Vídáme se málo, oba nás ovlivňuje její příprava na maturitu a nejen ta. Něco se zadrhlo a já se jednoho dne ocitl venku vedle děvčete jménem Anyf. Začali jsme spolu trávit volný čas. Až se z toho stala "čerstvě" upečená láska. A já tak nějak vlastně zapomínal, na to že jsem byl zapomenut. I když to tak zřejmě nebylo, já se tak cítil. Hold nemůžete zkloubit něco tak složitého jako přípravu na maturitu a ještě k tomu vztah s někým, kdo nemá také času nazbyt. Všechno se porouchalo a to, v co jsem vlastně doposud věřit se pomalu a jistě rozpadalo. Od základu. Já však zachraňoval alespoň sebe, i když to teď zní všechno asi divně ale Anyf mně pomála překousnout tuhle dobu. I když ani jeden z nás, nebyl čistý ani svatý tak jsme to spolu tak nějak táhli dál. Nikdo nevěděl jak, nikdo nevěděl proč. I když možná trošku plácám, někdo věděl víc, někdo míň. Všechno bylo složitější, neboť svědomí tíží a já měl vlastně na "prstě prstýnky dva". Střídal jsem je jak bylo potřeba, byl jsem hrozná kurva. A to už je co říci. Že to přiznám... Psychicky tohle zvládne málokdo a tak jsem se "léčil" alkodýchánky.

Tak nějak v pozadí mezitím došlo k zásadním erroru v rámci mého vzdělávání. Zkoušky jsem projel a byl jsem tak nějak v piči. Bez školy. A tak můj polyvztah, ukončená škola a vidina nejistá budoucnosti dohnala až do takových krajů, že by jste nevěřili co se mi honilo hlavou.

Jak se říká na každého dojde. Došlo na mně, došlo na Lenku, došlo na Anyf. Všechno bylo rozbito a já se válel v hromadě střepů. Všechno bylo v hajzlu. Vracel jsem se do starých kolejí, plných depresí, alkoholu a samoty. Snažil jsem se pracovat denně, neboť jinak bych se tady doma užral. Každá volná hodina doma, mne týrala mou vlastní hloupostí. A když jsem tak jednoho dne, seděl zde a neměl si s kým povídat tak jsem zkontaktoval svou bejvalku jménem Nikol. Samozřejmě jsem to dohrál tam kam jsem chtěl, stála předemnou znovu a nevěděla co očekávat. Rozešla se semnou přes IM a od té doby jsme se neviděli a teď? Teď jsme stali naproti sobě... Všechno se to po krátkém čase zvrhlo. Nechci ani vedět jak to dopadlo. Byť to vím.... Nechci si to připustit. Stalo se, nečekané. Zbylo pár fotografií a vzpomínka na poslední hádku....Moody ty si ale řádný KOKOT.

Mezitím v Berlíně

Tak si sedíme na dálničním mostě. Během chvíle ležím v poutech na zemi. Pobíhá kolem mne asi šest členů Německé policie. Sedím v cele. Pár hodin. NESNAŠÍM NĚMECKO. Za pouhou krávovinu. Moody byl ozbrojen na Německé zákony zřejmě přespříliš. Dál bych to nerozebíral.

Odhodlal jsem se oslovit Anyf, neboť nemám rád když se s někým mé cesty rozejdou a už se nikdy nesejdou. Napsali jsme si pár mailů, vyměnili pár IM, čísla.. a vzniklo z toho pozvání na kafe (cože?!) Sešli jsme se. První pohled na ni a mně popadla ta dávná eufórie. Začlo to klasicky... a skončilo to fantasticky. Den jsme spolu strávili a objevili tu snůžku citů bejvalých. S čistým štítem jsme po pár dnech vyrazili na společnou cestu po které kráčíme do dnes. A tak nějak mi ten rok uběhl. Platil jsem a platil jsem a platil jsem a určitě i platit budu.

Takže shrnutí? Tenhle rok byl hodně náročný, byl pro mne velkou zkouškou a ukázal mi i ty stinné stránky života. Bylo dobře, bylo hrozně. Byl jsem nemocen, byl jsem zdráv. Byl jsem střízliv, byl jsem ožrán. Každopádně užil jsem si jej v každém směru, i když v některých ohledech mé počínání mělo katastrofické dopady. Naučil jsem se býti sám ssebou a také i jisté drzosti. Naučil jsem se že věřit mohu jen tomu co vidím a že né všechno co se třpytí je ze zlata. Snad je aspoň ta země kulatá!

Na závěr poděkuji všem zúčastněným: Lence a její blízké rodině, Tedíkovi (za drápance), Anyfce, Sany (za drápance a kousance), Niky, Tondovi a Martinovi (spolubydlové), Ondrovi (@adlgcz) a v neposlední řadě i Maxovi, který se naposlední chvíli objevil naproti u stolu s pivem v ruce. (Karvinský kámoš).

A teď Vám všem (i těm kteří semnou NEKOMUNIKUJÍ) popřeji všechno nejlepší do roku nového, hlavně štěstí v hledání smyslu života, nebo alespoň manuálu jak jej žít aby bylo všechno kolem v pořádku. Ti co pijí, nechť se na silvestra zlijí ale ať neblijí! A teď? Na zdraví přátelé!

Ps: Celý tendle článek jsem napsal na jeden zátah, stylisticky bude určitě zcela na hovno, bude pln chyb a pohoršení a nedoporučuji jej číst za střízliva. (To jsem měl asi napsat na začátek co?)

Boj s větrnými mlýny

V životě jsem se naučil jednomu neskutečně cennému pravidlu a to se semnou nese dál. Zjistil jsem že není radno věřit nikomu, obvzlášť pokud člověk nevěří ani sobě. Ani svým ideám, ani svým snům ani svému přesvědčení. Bohužel v žijeme v době která je nečestná a lež je kolem nás stejně jako vítr, stejně jako vzduch stejně jako vše co je životu přirozené. Lidé si brání své soukromí, jako to nejcennější co mají. Jenomže, ono to soukromí spočívá uplně v nečem jiném, než v tom že jako soukromí označujete svůj "paralelni" svět, paralelní skutečnosti a nebo cokoliv na co nahlížíte uplně jinak než ve světě, který se snažíte žít veřejně. Občas se mi stane, taková nepříjemnost, která by se dala popsat i jinak, než-li pravými slovy. Zkuste si představit, že procházíte nádherným kostelem. Všude kolem Vás je jeho nádherná výzdoba, zlato, chrámem zní varhany a náboženský zpěv. Máte pocit, že tohle místo je to které se nejvíce podobá pravdě. Jdete po červeném koberci, nasáváte vůni stáří tohoto místa. Až dojdete k oltáři. Otáčíte se a hledíte na cestu zpět. Vše se zdá býti stále stejné, vše stejně krásné a vše tak sympaticky vyhlížející. Řeknete si, co kdybych pohleděl dál. Co kdybych se podíval tam, kde oko veřejnosti jen tak nenahlédne. Odhrnete závěs, který se za oltářem skrývá v temném koutku a poodhalíte vstup do svícemi osvětlené chodby. Ze které se line divná vůně, která svádí k tomu aby jste vstoupili. Jdete dál, až nakonec příjdete do místnosti, která připomíná jatka. Krev. Vnitřnosti a zakrvácený kněz, který na Vás hledí pohledem smrti. Všechno je najednou jinak, všechno není tak pravdomluvné a nic není tak jak se zdálo. Veškeré představy se rozplývají s nožem zabodnutým v hrudníku......

Vzpomínáme: Období neomezených možností

Sedím tady tiše ale kdyby proud mých myšlenek a vzpomínek měl vydávat zvuk, tak se dům otřásá v základech. Vzpomínám na to plodné období, které tady bylo celé léto. Kolem mne bylo všeho dostatek, necítil jsem nedostatek ničeho. Nic jsem nepostrádal, vstával jsem s úsměvem a těšil se na každý další prožitý den. I když byl pracovní, věděl jsem že mne po práci čeká zasloužená odměna. A to nemluvím jen o té finanční stránce, ale především o té duševní. Mé tělo se cítilo uspokojené, má duše taktéž. Kdykoliv jsem totiž dostal chuť, ať už na cokoliv vždycky jsem nebyl jen Já. Ale byl někdo, kdo měl pro vše pochopení a tak to fungovalo jako dokonale naprogramovaná hra. Moody, máš chuť pít? Jak je libo, zcela tě chápu a najednou před námi na stole ležel rum z Božkova a dvě sklenice s colou a ledem. Je libo citrón do koly? Tady.... Ah! Tohle místo bylo oázou klidu pro mou duši, jakmile jsem totiž zul boty své, tak jsem byl odnášen na obláčku spokojenosti rovnou do peřin toho nezbedného stvoření. Moody, máš chuť na gurmánský zážitek? Jak je libo, v mžiku jsme rozpalovali oheň na fondue a užívali si sýrového blaha. Moody, máš chuť na nějaký film? Mám a tak z nekonečného seznamu filmů vždycky nějaký zvítězil a bylo o zábavu postaráno. A bylo mi jedno, že film jako takový pro nás znamenal počáteční titulky a titulky na konci. Neexistovala únava, neexistovalo NE. Bylo to jako pít z nekonečné studny. Vteřiny, minuty, hodiny, dny, týdny... ubíhaly a já si tuhle závislost dokonale užíval. Byť jsem zapomínal na vše hodnotné, co bylo tímto v sázce. Ale na druhou stranu člověk nikdy nehledá to, co už má a já s Tebou našel to co jsem neměl a že toho nebylo málo. Po tomdle všem... nastala doba, přesně opačná tomu co jí předcházelo. Období neomezeného strádání, neboť zpátky jsem jel již sám. A né zrovna správným vlakem. Hleděl jsem na to, jak po Tvé tváři tečou slzy zapomění. Bylo mi to hrozně líto a rvalo mi to srdce. Protože Ty, ta malá holka, která se pro mne v některých chvílích mohla roztrhnout si byla to, co mi nejspíše mělo zůstat blízké. I když i ty si měla své mouchy, bylo to vůči mně zasloužené neboť já taky nehrál zcela fair. Kdysi jsem to nedokázal pochopit, ale teď... teď již chápu. Za co. V konečné stanici mne čekal pouze smutek, stesk, deprese a jedna zkurvená minulost. Bylo to jako vracet se po velkolepé bitvě, na zříceninu hradu s očekáváním rudých koberců a plných stolů. Život mi začal býti spíše naobtíž a dny a dny se táhly. A na závěr bych rád podotkl že tento článek zde ležel od 25. Srpna a Já tuším, že TEĎ je ta správná chvíle s ním vyrukovat. 

 

Jak pomáhá Noiseware?

Před použitím.

Po odfiltrování.

Když se z práce snů stává noční můra

Začalo to v půlce června, Moody byl bez práce a tak si vychutnával kávu ve společnosti zpráv, e-mailů a pracovních nabídek na serverech nabízejících práci. Čas plynul a já se pomalu dostával ke konci seznamu volných pracovních míst, když v tom jsem objevil inzerát, který na první pohled vypadal jako obyčejný. Jeho obyčejnost ale skončila ve chvíli, kdy jsem si přečetl jeho tělo. Stálo tam, že se hledají pracovníci pro obsluhu minibarů ve vlacích. Moodyho dětský sen, pracovat na železnici jakoby ožil a narostl do obrovských rozměrů. Vyžádám si informace! Večer, těsně před půlnocí informace dorazily a jednalo se přesně o to, co jsem myslel že to je. Neváhal jsem ani vteřinu oblékl se a letěl jsem na Pražské hlavní nádraží hledat jejich "základnu". Bohužel jsem jí však nemohl najít a tak jsem zvedl telefon a volal na uvedený telefonní kontakt. Tam jsem byl navigován téměř až do náruče "dispečera". Přihlásil jsem se svým jménem a říkám, že bych si zde měl dohodnout první cvičnou jízdu. Byl jsem zapsán a přidělen mi byl čas 6:51 o dva dny později. Celkem jsem se těšil a narychlo sháněl červenou košili (kterou by samozřejmě do tý doby v mým šatníku hledal jenom blázen). Než se přiblížil onen den, v mé hlavě se rodily předsudky a myšlenky o tom jak to všechno bude probíhat. Nakonec vše bylo mylné a já pod vedením paní Martiny ujížděl své první kilometry v rychlíku směřujícím z Prahy do Luhačovic. Pomaličku jsem vstřebával veškeré informace, sledoval jak se co dělá a především si po dlouhé době užíval cestování vlakem. Zjistil jsem že většinu času člověk prokouká z okna, že tržby jsou takové a takové a že peněz bude tolik a tolik. Trasa to byla příjemná, vlaky také a kolegyně byla také ukecaná. Po příjezdu zpět do Prahy, což bylo v 20:31 jsem šel rovnou domů, vyčerpán ale natěšený na svou první pracovní směnu. Od té chvíle se začal plnit můj sen, chodil jsem po vlaku jako zaměstnanec. Řítil se hodiny krásnou letní krajinou a užíval si "vůně" železnice. Přímo jsem si užíval své svobody. Práce šla od ruky a div bych neřekl že lidé po mně v tom vlaku ty peníze házeli ještě než jsem k nim došel. Denní tržby byly vcelku vysoké a moje denní odměny nad rámec uspokojovaly mé chutě a potřeby. Takdle to trvalo až do konce srpna, kdy přišel pomalý ale o to krutější útlum. Lidé začali být mrzutí, protivní a tržby se stále snižovaly. Dostával jsem blbý směny, jezdil jsem na "lukrativních" trasách a pracoval jsem od brzkých ranních hodin až do večera. Celkem se to ale dalo ještě ustát. Jenomže, poté přišel ten zkrat. Začal jsem jezdit noční. Vcelku Vám povím, že je to o něco lepší než ve dne, neboť máte více prostoru pro svůj odpočinek a nepřeskakujete z vlaku na vlak téměř co 100 km. Což v praxi znamená, klidně ve vlaku jedete 3 hodiny a více. Což na některých denní není ani tak pravdou, natož realitou. Jenomže po finanční stránce, vzhledem k blížící se zimě se to všechno začíná stávat hororem. Ve vlacích začíná být zima, při prostojích mrznete kdesi v nádražních halách, nástupištích a podobně. Tržby jsou tak z 1/5 jako při denních směnách v létě a hlavně, mé tělo se začíná bouřit. Taková směna má mnohdy i 14 hodin a to nemluvím o těch, které mají třeba 18 hodin a další den na ní jedete znova. Což je téměř příklad nastávajícího víkendu. Dnes odjedu v 18:51 (nejhorší trasa jakou lze jet, všude dlouhý prostoje, tržba téměř na nule a vlaky k ničemu) a vrátím se zítra kolem 8 ráno, hned na to vyjedu v 13:51 a vrátím se v 8:30, posléze odjedu v 10:09 a vrátím se kolem 23:00. Sami si spočítejte kolik času zbývá pro spánek, hygienu a stravu. A to ani nemluvím o finanční stránce, protože za ty první dvě směny budu mít tolik peněz, že jejich čtvrtku utratím za svačinu. Dalším neduhem se stává to, že když teď v noci spím, mé tělo si myslí že jsem v práci a tak se budím v noci s tím že jsem usl ve vlaku, že mi ujel vlak, že mne okradli a podobně. Třeba dnes v noci, jsem se takdle zbudil neskutečně mnohokrát a věřte není to nic příjemného, vzbudit se spocenej a ještě k tomu ve schýze. A to je vlastně pointa toho všeho, jak se ze snu stává horor. Neboť věnujete práci času víc než sobě, odsírá to Vaše psychické zdraví a o fyzickém ani nemluvě a "pracujete pomalu za stejné jako člověk na podpoře." 

Revoluce mého bytí

Nastalo období, které nemohu nazvat jinak než revoluce. Kolem mně se vyrojilo mnoho problémů, mnoho situací a mnoho závěrů. Všechny z nich jsou radikální a proto tohle období budu nazývat "krvavou" revolucí. Lidé jež se před tímto období zdáli, jako lidé s pochopením, jako lidé s úctou jsou nyní nepřáteli. A naopak, lidé jež do této doby byli na okraji mého pomyslného společenského žebříčku se pomalu dostávají k jeho vrcholu. "Všechno je zvrácené!" Vykřikl jsem. Samozřejmě tuším, že to není nic dobrého, ale každému dle zásluh přeci. Když proti Vám někdo vytáhne veškeré dostupné zbraně a chce Vás jimi zničit do posledního kousíčku Vašeho už tak zničeného já, nemůže zůstat na špici. A už vůbec ne, ve Vašem okolí, protože kdo chce revolucí přežít, měl by jí vést. A s nepřáteli ji daleko nedotáhnete. Za to, když se budete držet lidí zasvěcených a lidí kteří se Vám rádi podmaní za záruku spokojenosti a jisté opory, tak není nemožno nevyhrát. Boje vřou na všech frontách, na frontách pokrevních, na frontách lásky, na frontách přátel. Pomalu se ukazuje, kde jsou Vaše slabiny a Vaše silné stránky. Přesně tam, kde by jste to nečekali. Teď oba dva zjišťujete, že stojíte bok po boku, v jednom těle a prožíváte neskutečně komplikovanou proměnu všeho okolo Vás. Jisté propojení Vašich osobností se najednou nevylučujete a oba dva, zjišťujete že jeden se stává větším a silnějším. Zkoušíte oba dva bojovat o svou čest, o své místo na tomhle světě, ale jenom jeden má stále navrch...... "Stejně všechno vždycky skončí špatně... " Povzdechnu si a ukončím tenhle pro Vás nesmyslný článek.

"Takdle seděli, na hvězdy hleděli. Kouř z cigaret k nebi vypouštěli a přesto se cítili osamělí." 

Poznámka pod čarou: Ty, jež to čteš, stejně tomuto textu nikdy neporozumíš, neboť já umím psáti tak, abych porozuměl pouze já. 

Já a Já a Pocit

Zmítá semnou pocit, zvláštní pocit, který už někde v hloubi duše vlastně znám. Nevím proč, ale možná díky němu vidím celý svět uplně jinak. Ale úplně jinak. Chodím na místa, na která jsem chodíval dříve a necítím z nich naprosto nic, asi ze mně stává necita? Dělám činnosti, které jsem do teď dělal s oblibou a najednou v nich nic nenacházím? Neuspokojují mně. Venku je krásně a přesto sedím za zavřeným oknem, zastřenýma žaluziema a s pocitem, že venku panuje nedobré počasí a je zima? Co se to děje. Je to možné tím, že jsem o někoho přišel, což na mne mnohdy dopadalo v období podzimu, zimy. Možná s tímto pocitem mám spojený takový vnímání svého okolí, že si teď mé tělo myslí že ta doba nastala. Ta DOBA! Mluvím o té sérii nepovedených dnů, špatných podvečerních nálad, ranního nechutenství, všeobecné chuti všechno nenávidět a kritizovat. Poznávám v těchto krušných dobách své druhé já. Ano, já o tobě vím Moody! Někdo hodně blízký mi řekl, že jsem osoba dvou tváří. Nechtěl jsem tomu uvěřit... Ale Moody mi řekl, že ano! Že takový jsem! Že přeci nemohu zastírat jeho vyjímečnou osobnost. Jehož osobnost, která dokáže s lidmi dělat divy. Že bez ní by mé pravé já nestálo za nic. Měl jsem takovej pocit, že jsem Moodyho uměl krotit a že naopak uměl krotit on mne. Ale zřejmě jsme něco oba podcenili a teď oba sedíme na palubě rozjetého vlaku jedoucího bůhví kam, bez možnosti zastavení. Ztratili jsme veškeré dostupné možnosti na zvrácení takovéto cesty. A neplácáš tady úplný blbosti? Jenom proto aby si vypadal, že se snažíš něco tvořit? Moody! Lukáši! Vy jste se opravdu zbláznili. Doslova. Raději zmizněte spát, zítra se konečně zase ukážete na veřejnosti. *zhaslo se* Pssst.. počkát, píšem tohle zcela pro radost, pro radost z něčeho co jsme společně dokázali! Jsme jinak ale úplně zdraví. 

 

Chvíle kdy není proč být

Přesně takové chvíle prožívám tento týden téměř nepřetržitě. I když, dobře... pár chvil, které mně povzbudily tady bylo ale to nestačí. Je třeba mít smysl bytí a ten já jaksi postrádám. Představte si, že teď v takový den jako je pátek tady sedím a vlastně po tisíceré zjišťuji že neexistuje nikdo s kým bych sdílel zájmy a pohled na svět a kdo by si zde semnou sedl a užíval si života jako něčeho za co jsme rádi. Ať píšu komu chci, vždycky se mi dostane negativní odpovědi. Už mám i halucinace a vidím jak mi zvoní telefon a volá mi někdo s jménem kdokoliv. Seděl jsem tady a přál si aby se někdo takový zjevil. Stále nic. A tak pomalu odkráčel jsem do kuchyně, do ledničky. Ze který jsem vytáhl pečlivě uschované archívní víno, které má zřejmě neskutečnou hodnotu. Je to ale jen můj odhad a pro mně má možná jen hodnotu duševní. Byť je zcela nevhodná chvíle, já ten špunt vytáhl a pomalu to víno nalil do čistě umyté sklenice na víno. Víno svým chladem zcela orosilo její stěny a řeklo mi dík za svobodu jež jsem mu dal. Pochvíli zašustil i sáček chipsů, který si k tomuto lahodně vypadajícímu vínu zřejmě dám. K tomu jsem si pustil pozitivně naladěnou hudbu, jaká je výtvorem mistra jménem: Parov Stelar. Unáší mně každý tón.. každý lok vína.. káždý chips. Odnáší Moodyho já za hranice všedního škaredého světa. Odnáší mne pryč, tam kde mi je asi líp, neboť necítím smutek, strach ani výčitky svědomí. A říkám si, jak chápu některé existence a jak chápu jejich činy neboť i já pomalu končím jako ony. Zcela ztracen v tomto světě, bez přátel, bez peněz, bez ženy... Na zdraví! Na předsudky! Na díky tomudle vznikle poznámky!

Osud si semnou pohrává

Posledních pár tejdnů mám pocit, že se mi hroutí celý můj svět od základů. Od samých základů se bortí vše, co jsem do teď zvládl vybudovat. Nezničí to ale velká nemoc nebo něčí smrt, ale shoda mnoha náhod. Mou duši si podmanilo něco špatného, něco hodně zlého jinak si totiž nedokáži vysvětlit vše co se za posledních pár týdnů stalo. Všechno začlo před pár měsíci kdy jsem se asi nechal nakazit, něčím nevysvětlitelným. Nemohu tady psát detaily, ale každopádně vím že tímdle to všechno začalo. Poté přišlo na jisté nesrovnalosti, jistou podezřívavost a jisté zjištění. Jistý pád na tvrdou zem. Následovalo setkání s revizorem při tak obvykle činnosti, jako je cesta do obchodu. Pokračovalo to dále, měl jsem se vydat na cestu do Berlína. Měl jsem velké plány a na konec byly tak malé a nedokonalé. Skončil jsem v německé cele, skončil jsem na lavici zpytování. Seděl jsem uprostřed tři stěn a přemýšlel nad svým životem. Čtyři hodiny trvaly celou věčnost, nakonec jsem byl propuštěn na svobodu. Věřte že svoboda chutná skvěle. Ale pouze ve svobodné zemi. Následovalo další zklamání a smůla, zkoušky jako by vůbec nebyly pro mne a já jako bych ani neznal své jméno. Něco zcizilo mou identitu, něco mně teď užírá zevnitř. Jedinné co dokáži kontrolovat je proud slz a příjem potravy. Sedím tady teď celý hodiny a nešťastně hledím ve svých myšlenkách na to co bylo. A jaký to bylo... Není nic z toho. A už asi ani nikdy nebude... Moody zdá se že tohle je ta cesta do pekla....:'( Nemohu chodit na jistá místa, neboť tam mně číhají vzpomínky a vidiny. Nemohu dělat nic. Nejraději bych vyměnil svůj mozek za jiný a hrál zas za někoho jiného. Protože Moody zůstal uvězněn uprostřed labyrintu, labyrintu plného příšer.

Ps: Ty jež to čteš a nerozumíš tomu, cítíš se stejně jako já.

Ochutnavka automatizovaneho palubniho rozhlasu CD

rec_16-05-51.wav
Listen on Posterous

Jak jsem dnes umřel.

Ano.. nadpis odpovídá následujícímu obsahu. Opravdu mám pocit, že jsem umřel. Né ani tak fyzicky, ale spíše psychicky. Dnešní snění bylo kruté. Pamatuji si vše jen tak mlhavě, ale pamatuji. Tak jdem na to umírání...: "Stál jsem na zastávce s někým jsem si povídal. Když v tom se na nás začlo valit auto, velké auto. Oba jsme uskočili a skončili na zemi. Nezranění, jenom pár vlasů vytrhanejch od toho jak andělé strážní popadli naše hlavy a hodili s námi. Auto rozstřelené ve zdi. V šoku, co se stalo se zvedám pomalu ze země. Ten kdo tam byl semnou mi říká, v tom autě nikdo určitě není.. tak jsem řekl, kdo by ho asi tak řídil. Jdu se tam podívat, ti lidi budou určitě potřebovat pomoct. Pak už jsem slyšel jenom nechoď tam.. benzín! Stihl jsem se otočit pouze zpět. A přišlo to.... ohlušující rána, kterou doprovázelo ohromné teplo na mých zádech. V tu chvíli jsem viděl jak pomalu letím vstříc silnici. Jak dopadám čelem k cestě... Jak dopadnám s hromadou střepů a kovu. Jak z mé pusy vyteče troška krve. Přišlo nějaké zatmění. A probuzení nastalo ve chvíli kdy se nademnou krčila skupinka lidí v červenožlutém oblečení. S neskutečnou bolestí mne otáčeli na záda. Zaslechl jsem resuscitujem... V tu chvíli se mi zavřely oči a doufal jsem ve vysvobození." O to bylo horší probuzení, ležel jsem opravdu na zádech. Ležel jsem v téměř bílých peřinách. Byla mi neskutečná zima. Bál jsem se pohnout a do opravdového probrání mysli zbývalo pár chvil, pár chvil než jsem si uvědomil že to byl vlastně jenom škaredý sen. 

Jak se můj život za poslední dva týdny mění téměř před očima.

Psal se den 10.4. 2012, bylo něco kolem 9. hodiny ranní a já stál na autobusové zastávce na Dejvické. Zvedl jsem telefon a zavolal jsem majiteli jedné "nemovitosti", která mi měla zajistit odrazový můstek do života v Praze. Domluvil jsem si prohlídku a za pár desítek minut jsem již stál před dveřmi a zvonil na majitele. Šli jsme se na ten "zázrak" tedy podívat. Byla to jedna (ne)obytná místnost o ploše 25 m2, umístěná ve sklepě. Místnost bez oken, s umyvadlem které poskytovalo pouze studenou vodu. Vše nově udělané. Za cenu, za kterou to nabízeli přijatelné. Po chvíli jsem rozhodl a řekl jsem že do toho jdu. V tu chvíli jsem asi udělal pořádnou blbost. Za týden už jsem se tam stěhoval, smlouva o pronájmu byla podepsána, kauce zaplacena a nájem do 30.4. také. Přišlo první zklamání, byla mi tam docela solidní zima. První noc jsem si tedy vůbec neužil a místo toho abych se krásně vyspal do nového dne, jsem tak akorát  mrznul až do rána. Spal jsem ve spacáku a čekal jsem že to bude dostačující - nebylo! Další den, jsem začal zařizovat nezbytné věci k přežití, nějaké to jídlo a v neposlední řadě jsem se rozhodl navštívit strýce. Tak jsem se vydal na druhý konec Prahy, kde jsme to mé popražštění oslavili. Zpátky "domů" jsem se vrátil asi kolem 23.h večerní. Opět do té zimy dole, do toho chladu do toho neútulného prostoru. Pomalu jsem ulehl do postele a došlo na další zklamání. Postel byla absolutně vlhká, studená a spacák taktéž. Říkám si, paráda takže tuto noc se taky asi moc nevyspím a zrovna v noc před prvním nástupem do práce. No nic co nadělám, oblékl jsem se jak nejvíce to šlo a ulehl jsem do "své" postele. Ráno jsem se probudil celkem brzy, rychle jsem se svlékl a hledal jsem své večer odložené oblečení. Nalezl jsem, taktéž studené a vlhké! Panebože! S nechutí jsem to na sebe oblékl a rychle vyletěl z toho "hnízda". První ranní paprsky slunce mne naplňovaly vnitřním teplem a mé oblečení se začlo aklimatizovat. Do práce jsem dorazil včas, dostal jsem úvodní rychlozaškolení, seznámil jsem se s týmem lidí se kterýma budu pracovat a hned jsme byli vysláni na služební cestu. Jak milé, po takové noci. Stáli jsme před sídlem firmy a čekali jsme na služební auta, pro které došli členové ostatních týmů. Avšak přijelo pouze jedno, byl to starší <> Espace. Do toho píčovskýho auta se naskládal tým, mně krajně nesympatických lidí. Byl jsem neskutečně rád, že já na tom jsem omnoho lépe. Pak vyjelo naše škodovácké auto a my se vydali směr Kolín. Lžu. Vydali jsme se směr benzínka za rohem, kde si většina osazenstva dala kafe a půlka osazenstva našeho vozu začla balit brko. Já se zakecal s tím jedním kolegou a tak ten asi hodinový prostoj na benzínce mi vůbec nevadil. Poté jsme se vydali směr Černý Most a vyrazili jsme na hradeckou dálnici. Následovala zastávka u Hummer tvrzi, kde si opět půlka osazenstva došla do Burger Kingu pro sváčů a kde byl spálen již zmíněný joint. Poté jsme vyrazili směr práce. Po příjezdu do Čáslavi jsme konečně vylezli z té popelnice a vydali se po potencionálních klientech. Za necelou hoďku, jsme měli na kontě tři lidi a měli jsme pro dnešek v podstatě hotovo. Následovala cesta domů a můj návrat do nory. Takdle to (ne)fungovalo až do pátku. Kdy se v práci (čti: po cestě za prací) na základě demokratického hlasování rozhodlo že se dnes nebude pracovat. Samozřejmě, né že by mi to vadilo, ale v situaci ve které jsem byl jsem opravdu nutně potřeboval motivaci a jistotu že budu mít vydělané peníze. Tuhle motivaci a jistotu zcela shodil fakt, že uzávěrka pro výplatu je 25. což by pro mně ve výsledku znamenalo pouze dva dny práce a poté čekání až do 16.6. na další výplatu. Tohle byl důvod, proč jsem od tama musel odejít. Opustit relativně pohodové kolegy a práci, která mne víceméně bavila. Na základě tohoto rozhodnutí jsem dospěl i k názoru, že dole v té noře již být nemůžu! A začal jsem přemýšlet jak se od tama vymanit. Došlo na zajímavý nápad, který jsem začal realizovat. Nakonec jsem našel cenově srovnatelné bydlení, která začnu obývat od pondělí. Chtěl bych samozřejmě podoktnout, že kvalitou se zcela vůbec nemůže srovnávat s tím, kde jsem byl doteď. Tendle krok mi ale začal komplikovat jeden ze spolumajitelů toho prostoru ve sklepě a začal mlít cosik o tom, že mi nevrátí kauci. Takže, komplikace je na světě a ve mně se probouzí svině a zmrd, který mu to dá pěkně zežrat. No a jak se mi jinak líbí život pražský? Docela líbí, obzvlášť díky promyšlenému systému dopravní infrastruktury a možností míst, kde člověk může zalézt a vůbec nikoho nezajímá proč tam je....kdo je....apod. A to jsem ani nezačal ještě o škole, to je teprv masakr. Došly mi prozatím tři maily ohledně učiva, které budu muset vstřebat do hlavy a s prominutím? Z té matematiky jsem se doslova posral. Nechtějte vědět, ani o co tam jde. K tomu můj notebook uplně pláče z toho jak je přestárlý, jeho šasi je už značně opotřebená, klávesnice pláče při každém stiknutí klávesy a někdy už ani nejeví známky života a prostě ten znak nenapíše. Když shrnu posledních pár desítek řádků do jedné věty, tak bude znít takto: "Vzhledem k problémům, které komplikují můj nový start se v současné době cítím zcela na hovno." Když jsem ale stál před tím rozhodnutím, vybral jsem si ČERVENOU. Tak teď si to všechno MUSÍM asi prožít na vlastní kůži..... 

Noční můra servisáka

Takdle když jsem si užíval víkendu, dostal jsem mailem objednávku. Tak jsem na ni hned reagoval s tím že ji můžu vyřídit nejdříve v pondělí. Domluvil jsem se s pánem na 18.hodinu. Byl jsem rád že bude zas do čeho píchnout, i když to mělo být takový odhadem jenom 10 minutový navštívení. Do tý doby jsem na to ale nějak zapomněl. Dnes jsem odpoledne nějak usnul a vzbudil se něco před šestou, samozřejmě vlivem rozespalosti jsem si na nic nevzpomněl, udělal jsem si kafe a v pohodičce tady při tónech mé oblíbené hudby konverzoval s mou milou. Když v tom mi zazvonil telefon - upomínka kalendáře!! Nastavil jsem samozřejmě upozornění pouze 10 minut dopředu a tak si samozřejmě dokážete představit co nadcházelo. Vzhledem k tomu že jsem již z 90% provolal svůj měsíční paušál, neodvážil jsem se zavolat a oznámit své zdržení z důvodu "pracovního vytížení". Tak jsem rychle pobral všechny svoje věci a rychlostí blesku se vydal na adresu na který jsem měl v 18.h bejt. Chvíli mi zabralo hledání správnýho vchodu ale nakonec jsem v 18.15 našel a zazvonil na správný zvonek. Po pár patrech mne přivítal starší pán, uvedl mne ke svému počítači a já začal. Chtěl naistalovat drivery zvukovky, takže jsem nejdříve potřeboval ověřit jestli je integrovaná na desce atp. K čemuž používám jeden nejmenovaný SW, který nosím na flashce. Jenže právě v tuto chvíli, jsem si uvědomil že má fleshka po této zimě a radovánkách ve sněhu již dávno dosloužila. Tak jsem si ten soft opět začal hledat na netu a v tom přišla ta morová rána jménem - U:fonův rychlý mobilní internet! Takže ve výsledku jsem stahoval jenom ten SW 20 minut. Po tom co jsem zjistil co tam je za desku jsem stáhl z ofiko stránek 4in1 driver pro tuto desku v domění že bude obsahovat i audio driver (ano, jsem debil že jsem nečetl popis driveru). Po dalších 24 minutách staženo, naistalováno a v mé hlavě uvědoměno, že jsem to zadupal. Následovala trapná výmluva, které méně zdatný uživatel stejně nerozumí. Tak došlo na stahování dalšího, již správného driveru. Stáhl jsem jej z 50% stáhl za necelých 25 minut což při síle signálu U:fonova signálu byl parádní výkon (byl tam signál kolem 30%). Jenže, poté nastal zvrat signál klesl na 0% a konektivita byla ztracena - stahování přerušeno a mé nervy nastartovány. V tu chvíli jsem volal kamarádce z vedlejšího vchodu a požádal ji o pomoc - o pronájem jejího počítače na dobu nezbytnou ke stažení 30 MB souboru. Souhlasila a velice mi pomohla. Stáhl jsem to u ní a na svém ext. disku jsem to přenesl zpět ke klientovi. Tam to naistaloval a po necelé hodině a půl jsem odcházel domů...! Takže asi k parametrům objednávky přidám následující věci: 

• Poskytovatel internetu


• Máte Internet?

Pokud v některé z odpovědí bude něco co se mi nebude zdát, tak tam snad ani nevyjedu.

Můj zvěčněný svět

Pár poslední dní, tak jak jej zachytila čočka mýho telefonu. Nechybí ani pár zajímavostí, jako například polská lokomotiva, která má výkony na území ČR na osobních vlacích do Přerova, nebo jeden z největších železničních železobetonových oblouků v Evropě (Dolní Loučky) a naposled vyjímečné nasazení el. jednotky řady 460 na Os 3043 do Petrovic u Karviné - který obvykle vozí mot. vůz řady 810.

See the full gallery on Posterous

Já a IN karta po resuscitaci aneb. posledních pár dní.

Hned v úvodu Vám povím že za posledních pár dní jsem se hodně pohyboval kolem železnice a docela dost jsem cestoval vlakem. Začlo to znovuobnovením IN50 na mé IN kartě a tak jsem musel někam vyrazit vlakem. Byť nemám zrovna moc peněz jel jsem vlakem za svou milou do Prahy. Abych v Praze ušetřil za MHD tak jsem si ssebou do vlaku vzal i své kolo. První jízdenku jsem koupi na eshopu ČD, kde jsem zároveň i rezervoval místo pro kolo v Ex 146. Vlak přijel na čas a já si své kolo naložil do vozu 370 (BDhmsee448) kde mělo po celou cestu až do Prahy být uschováno v úschově během přepravy - jinou možnost jsem ani neměl. Hned po nástupu jsem s vlakvedoucí vyřešil veškeré jízdní doklady jízdenku+rezervaci pro kolo+doklad o přepravě v úschově během přepravy+IN kartu a poté jsem se vydal o 4 vozy dopředu, kde jsem měl rezervováno místo. Potěšilo mne že se poštěstilo a opět budu sedět ve směru jízdy. Až do Prahy cesta uběhla vcelku rychle a pohodlně. Po příjezdu na hlavní nádraží jsem z vagónu vyskočil jako poslední a hned jsem si šel vyložit kolo. Před kolem jsem ale vyložil jedné mladé mamině kočárek a podržel jí dítě než si dá kočárek dokupy. Pak už přišlo na řadu mé kolo a počátek 14ti kilometrové cesty na okraj Prahy. Těšil jsem se až se Prahou budu prohánět na kole s pocitem ušetřených peněz za metro a bus. Jenže to nadšení mne opadlo, když mi hned na václaváku praskl řetěz. Opět a zase... Bohužel ten co mi jej opravil to docela odflákl a já pak kvůli němu musel kolo tlačit skoro až na Dejvickou, kde jsem si jej za 70 Kč nechal expresně spravit. Pak už jsem se jenom svépomoci dopravil do Únětic. Tam jsem společně se svou milou strávil pěknej víkend. Nevšedností mi byla ochutnávka borůvkového piva v nedaleké hospodě ke které jsme zavítali v rámci "minicyklovýletu". Jinak bylo vše tak jako pokaždý a já se spokojeně odreagoval. V neděli odpoledne jsem se vydal na kole na druhou stranu Prahy, pro svou cestu jsem zvolil cyklostezky A50, A1, A2 a A21. Vcelku pohodlné a pohodové cyklostezky napříč Prahou. Rychlé ale v některých místech zcela "ucpané" bruslaři a pěšími - obzvlášť tedy v okolí stromovky a tróji. V pondělí jsem se vydal osobákem z Praha Modřany zast. na Praha hln. odkud jsem se expresem vydal do Pardubic. Pak jsem si to spěšňákej zamířil do Chrudimi odkud jsem po absolvování důležité schůzky jel stopem až do Tišnova. V Tišnově jsem nakoupil nějaký ten proviant a vydal se na nádraží. Tam jsem si popíjel pivko, když v tom ke mne přišel můj děda, který měl stejnou cestu jako já. Z Tišnova jsem se vydal rychlíkem R681 až do Bohumína (stejná souprava - z Brna vedená jako R837) kde jsem přesedlal do tornáda do Karviné. Jinak v Brně jsem ještě hledal jeden řídící vůz kterej se jmenuje beruška ale našel jsem jen Ferdu. Naštěstí ale, před naším odjezdem přijela i zmíněná beruška ale moc se mi jí nedařilo vyfotit a tak jsem jednoho šotouše v první třídě poprosil zdali mi ji na svým foťáku nevyfotí a fotky nepošle na mail - souhlasil, ale fotky zatím nedošly. Poté jsem po cestě ještě pofotil krásný tornádo v retro nátěru, 380tku v Bohumíně a interiér Bohumínského nádraží. Dnes jsem měl nějakou práci nedaleko karviné a vzhledem k tomu že tam je i pohraniční stanice tak jsem pošotil i pár mašin tam postávajících aby toho tedy nebylo málo. :)

See the full gallery on Posterous

HTC Dream a jeho podivná výdrž.

Již nějakou dobu vlastním prvního androidíka jménem HTC Dream u nás známý spíše jako T-mobile G1. Poslední dobou, ještě před koupí nového telefonu se u něj zjevil prapodivný problém. Jeho baterka začala podivně zlobit. Hlásila 100% nabití a přesto jsem telefon "vybil" během pár chvil. Stačilo vyfotit třeba čtyři fotky a sám od sebe se vypnul, jako by mu došla šťáva. Pak když jsem ho zkoušel zapnout, tak začal nabíhat ale singalizační dioda se hlásila červeně. Baterie se tváří jako vybitá. Tak jsem telefon nechal tak, když v tom ale vidím, že je zaplý a baterie ukazuje 70% nabití. Bylo mi to divné. Tak jsem se si myslel že je špatně "zklalibrovaná" a systém špatně čte její aktuální kapacitu. Proto jsem smazal battery stats, baterku vybil a nabil na 100%, stáhl jsem si nějaký kalibrační nástroj a vygeneroval při plném nabití nový battery stats. Ale, problém je tu furt stejný - telefon se po chvíli zátěže vypne a hlásí se jako vybitý. To by tedy signalizovalo vadnou baterku, ale včera jsem jej zahlédl jak si nespokojeně červeně poblikává. A ejhle? Co to vidím? On tady byl zaplý 4 dny? Je to záhadné. Neví někdo čím by to mohlo být?

Jak probíhá komisionální zkouška?

Zrovna předchozí pololetí bylo takové, rebelské. A tak jsem si zasloužil Nko z jazyka anglického. Samozřejmě vůbec jsem se toho zkoušení neobával, protože jsem věděl, že mé znalosti jsou uplně na jiné úrovni než se na naší škole vyučuje. Jediné co mne zajímalo, jak taková zkouška probíhá a na co se mám připravit. Do Googlu jsem zadával všemožná hesla a nedostal jsem se ani k jednomu kloudnému výsledku. Tak právě tady napíšu, jak jsem si užil svou první komisionální zkoušku. Začlo to tedy Nkem na vysvědčení a oznámením o komisionálním přezkoušení, které má proběhnout 15.2. 2012 v učebně 313 v 11:20. Tak jsem se tedy nějak moc nevzrušoval a čekal na den D. V ten den jsem se vydal na čas do školy a dorazil jsem v 11:10 docela štěstí (obvykle tam chodím pozdě!). Na školní nástěnce jsem objevil rozpisy všech zkoušek, prvním zpestřením bylo teda osazenstvo komise, jeden lepší jak druhý a předseda jeden, kterýmu se přezdívá "krtek". No nic, dalším svinstvem, které mne rozhodilo bylo to, že se tyto zkoušky konají na učebně 309 (proč mám být na 313?!). No nic, šel jsem se postavit na patro, kde sem měl v 11:20 být. Zanedlouho se ve dveřích objevila celá "komise", tedy.. skupinka kantorů v úplně jiné sestavě, než byla uvedena. Tak jsem se dotázal, zda jsem vůbec správně. Odpověď se mi nedostala, spíše mi byla položena otázka: "Kdo jsi ty?". Tak jsem se představil, řekl jsem vše podstatné na což mi bylo odpovězeno asi takdle: "No tebe tady nemám, žádný test pro tebe nemám, tvá vyučující mi jej nedala." tak jsem řekl: "A co s tím mám dělat já?" on mi odpověděl: "Najdi si ji někde, je na obědě, nebo ve svém kabinetě. Ať ti dá test a přijď sem." Stál jsem tam nechápavě a čuměl na zavřené dveře učebny 309! Zanedlouho se přivalila má vyučující, s testy. Tak jí říkám, že mně teďkom za ní poslal předseda komise. A co mi odpověděla? No udělala ze mně debila, že jsem to špatně pochopil, že mi ty testy má dát ona. Takže, jsem asi debil? Zvykl jsem si že učitelé ze svých žáků většinou dělají debily. Nic, vlezl jsem společně s ní do učebny 309 kde jsem se dozvěděl podstatné, že na mně zapomněla že šla na oběd(WTF?!). Chvíli jsem hleděl na ten jejich papírový chaos, kdy ani nevěděli kdo tam má být, proč tam má být a co tam vůbec má dělat. Nakonec jsem dostal posraný test z učebnic angličtiny, který posléze zkontrolovala podle tabulek. Udělila patřičné body a za nesprávné body mi snad půlku těch získaných sebrala. Řekla že mám za tři, ostatní potvrdili a já s nasraným pocitem odcházel pryč. Takže, konečný verdikt je asi takový - je to zbytečná ztráta času, ale za ten získaný čas absencí to stálo. A také, se opět potvrdilo, že celé školství je stále nedokonalý proces vzdělávání - tedy alespoň ta část, kterou jsem já mohl okusit.

Já vlastně ani nemám slov.

Chtěl bych moc psát, chtěl bych tady toho tolik říct. Ale když si na všechno vzpomenu. Napadají mne jen osamocená slova. Půlrok. Melomanka. Nádherně. Tohle jsme den předem, vyfotili společně v vlaku EuroCity, když jsme společně jeli k Melomance domů. Ta fotka uplně vyjadřuje mé nadšení.