Cesta, cestička....životem.

Život je jako jedna dlouhá cesta, která je vlastně zvláštní tím že nevíme kde končí. Hodně lidí věří že na konci této cesty je čeká nebe nebo peklo, někteří věří v znovuzrození, někteří věří jen ve věčné zapomnění. Je to taková cesta plná nástrah a překvapení, které si v určitých chvílích vychutnáváme s někým, protože za většinou problémů stojí člověk. Jeho jednání, jeho činy a nebo jeho okolí. Je sice pravdou že nejde jen o problémy, život nevidím tak černě i když poslední dobou to není zrovna procházka nejpříjemnější. Jsou i pěkné věci na které se nesmí zapomínat, ale i pěkné věci mohou vyustit v problém. Takže ve své podstatě stále tady jsou problémy, protože se vším krásným je spojené snad něco špatného. Za krásné věci se platí a když už nejde o peníze, jde o čas, snahu a trpělivost. Když už jde o lidi, kteří nás na naší cestě doprovází jsou lidé, kteří vydrží a kteří za ten doprovod stojí, ale jsou i tací kteří nevydrží a cestu nezvládají. Ztratit přítele je jako zkrátit si cestu o pár dnů, ba i roků. Ztratit všechny je skoro jako umřít, protože když už okolo není nikdo kdo by nás na té cestě podržel a popohnal nás dál nemá smysl jít dál. Proto lidé odchází na konec cesty rychlejším způsobem, sebevraždou. Mnohdy zjišťují že už není nikdo kdo by je doprovázel, mnohdy je k tomu doženou problémy, mnohdy to jsou jen projevy nesouhlasu ze společností. Je to ale řešení? Vzdát cestu a skočit do neznáma? Když bych vzal v potaz že na konci mé cesty, mně čeká něco  co stojí za to si pro to "dojít" ať už poctivě tak i "nepoctivě", tak bych asi právě teď svou cestu zkrátil. Ale když nevím? A když neví nikdo? Předemnou je stále i po "krácení" mnoho dnů a roků cesty a putování.... přece to nevzdám i když se to teď zdá všechno strašně černé......:(