Za temné noci a neustávajícího se deště, v jednom dalekém městě. Postával tulák.. Postával a koukal vstříc dešti, vstříc kapkám, vstříc svému smutku, koukal. Studené kapky posledního podzimního deště smývaly ještě teplé slzy z jeho tváří, čistily jeho tvář od pomyslných šrámů, které mu osud připravil. Déšť neustával a v jeho uších zněl jen tón klavíru, houslí a všech podobných vznešených hudebních nastrojů, které doplňoval jen andělský hlas nějaké pěvkyně. Kapek bylo čímdál tím víc, ztrácely se za jeho šatem. V jeho duši, v jeho srdci. Které je jen prázdné ale i přesto stále životu oddané, cítil svou touhu toulat se dál, svou touhu hledat svůj domov. Místo kde bude vítán a kde ho bude hřát láska bližních. I přes problémy, které osud pro něj denodenně chystá je stálem oddán svému životu a neztrácí naději žít, protože ví že země je velká a někde je místo, kde i on bude rovnocenným člověkem.
0 comments:
Okomentovat