Přesně takové chvíle prožívám tento týden téměř nepřetržitě. I když, dobře... pár chvil, které mně povzbudily tady bylo ale to nestačí. Je třeba mít smysl bytí a ten já jaksi postrádám. Představte si, že teď v takový den jako je pátek tady sedím a vlastně po tisíceré zjišťuji že neexistuje nikdo s kým bych sdílel zájmy a pohled na svět a kdo by si zde semnou sedl a užíval si života jako něčeho za co jsme rádi. Ať píšu komu chci, vždycky se mi dostane negativní odpovědi. Už mám i halucinace a vidím jak mi zvoní telefon a volá mi někdo s jménem kdokoliv. Seděl jsem tady a přál si aby se někdo takový zjevil. Stále nic. A tak pomalu odkráčel jsem do kuchyně, do ledničky. Ze který jsem vytáhl pečlivě uschované archívní víno, které má zřejmě neskutečnou hodnotu. Je to ale jen můj odhad a pro mně má možná jen hodnotu duševní. Byť je zcela nevhodná chvíle, já ten špunt vytáhl a pomalu to víno nalil do čistě umyté sklenice na víno. Víno svým chladem zcela orosilo její stěny a řeklo mi dík za svobodu jež jsem mu dal. Pochvíli zašustil i sáček chipsů, který si k tomuto lahodně vypadajícímu vínu zřejmě dám. K tomu jsem si pustil pozitivně naladěnou hudbu, jaká je výtvorem mistra jménem: Parov Stelar. Unáší mně každý tón.. každý lok vína.. káždý chips. Odnáší Moodyho já za hranice všedního škaredého světa. Odnáší mne pryč, tam kde mi je asi líp, neboť necítím smutek, strach ani výčitky svědomí. A říkám si, jak chápu některé existence a jak chápu jejich činy neboť i já pomalu končím jako ony. Zcela ztracen v tomto světě, bez přátel, bez peněz, bez ženy... Na zdraví! Na předsudky! Na díky tomudle vznikle poznámky!
0 comments:
Okomentovat