Sedím tady tiše ale kdyby proud mých myšlenek a vzpomínek měl vydávat zvuk, tak se dům otřásá v základech. Vzpomínám na to plodné období, které tady bylo celé léto. Kolem mne bylo všeho dostatek, necítil jsem nedostatek ničeho. Nic jsem nepostrádal, vstával jsem s úsměvem a těšil se na každý další prožitý den. I když byl pracovní, věděl jsem že mne po práci čeká zasloužená odměna. A to nemluvím jen o té finanční stránce, ale především o té duševní. Mé tělo se cítilo uspokojené, má duše taktéž. Kdykoliv jsem totiž dostal chuť, ať už na cokoliv vždycky jsem nebyl jen Já. Ale byl někdo, kdo měl pro vše pochopení a tak to fungovalo jako dokonale naprogramovaná hra. Moody, máš chuť pít? Jak je libo, zcela tě chápu a najednou před námi na stole ležel rum z Božkova a dvě sklenice s colou a ledem. Je libo citrón do koly? Tady.... Ah! Tohle místo bylo oázou klidu pro mou duši, jakmile jsem totiž zul boty své, tak jsem byl odnášen na obláčku spokojenosti rovnou do peřin toho nezbedného stvoření. Moody, máš chuť na gurmánský zážitek? Jak je libo, v mžiku jsme rozpalovali oheň na fondue a užívali si sýrového blaha. Moody, máš chuť na nějaký film? Mám a tak z nekonečného seznamu filmů vždycky nějaký zvítězil a bylo o zábavu postaráno. A bylo mi jedno, že film jako takový pro nás znamenal počáteční titulky a titulky na konci. Neexistovala únava, neexistovalo NE. Bylo to jako pít z nekonečné studny. Vteřiny, minuty, hodiny, dny, týdny... ubíhaly a já si tuhle závislost dokonale užíval. Byť jsem zapomínal na vše hodnotné, co bylo tímto v sázce. Ale na druhou stranu člověk nikdy nehledá to, co už má a já s Tebou našel to co jsem neměl a že toho nebylo málo. Po tomdle všem... nastala doba, přesně opačná tomu co jí předcházelo. Období neomezeného strádání, neboť zpátky jsem jel již sám. A né zrovna správným vlakem. Hleděl jsem na to, jak po Tvé tváři tečou slzy zapomění. Bylo mi to hrozně líto a rvalo mi to srdce. Protože Ty, ta malá holka, která se pro mne v některých chvílích mohla roztrhnout si byla to, co mi nejspíše mělo zůstat blízké. I když i ty si měla své mouchy, bylo to vůči mně zasloužené neboť já taky nehrál zcela fair. Kdysi jsem to nedokázal pochopit, ale teď... teď již chápu. Za co. V konečné stanici mne čekal pouze smutek, stesk, deprese a jedna zkurvená minulost. Bylo to jako vracet se po velkolepé bitvě, na zříceninu hradu s očekáváním rudých koberců a plných stolů. Život mi začal býti spíše naobtíž a dny a dny se táhly. A na závěr bych rád podotkl že tento článek zde ležel od 25. Srpna a Já tuším, že TEĎ je ta správná chvíle s ním vyrukovat.
0 comments:
Okomentovat