Nikdy jsem nad takovým tématem nepřemýšlel. Nikdy né tak, jako bych jím byl já sám. A teď je to tady. Jsem vězněm. Jsem uvězněný ve svém vlastním obézním těle. Slabý. Nemocný. Nic pomalu nezvládám. Dva roky řidiče dodávky jsou pomalu za mnou. A pravidelný příjem, hrozný životní styl a nedostatek pohybu si začíná vybírat svou daň.
Nikdo nemládne, i já stárnu. Cítím se starší tak o sto padesát let. Přestal jsem jezdit na kole. Chodit na hory. Putovat s batohem na zádech. Americký styl života se stal mou denodenní rutinou. Autem do obchodu, autem tam a zpátky, přestal jsem pomalu chodit. To co ujdu pěšky vůbec nestojí za řeč. Je mi z toho zle. Protože si to uvědomuji a mám pocit, že je pozdě. Že už není cesty zpět. I když asi je.....
Jenomže jak se z toho vymanit, když je člověk vězněm. Mám utéct?
Nejenom, že jsem přestal cvičit tělo. Zároveň jsem přestal cvičit svou mysl. Jsem den ode dne hloupější. Jsem ovce. Chodím do práce. Vydělávám na svůj život. Jezdím na dovolenou. Snažím se v tomto systému nějak přežít. A stejně mám pocit, že to tak zcela dobře nejde. Protože mám stále málo. Stále mi nestačí. Stále nemám dost.
Jak totiž může mít člověk dost? Co zapříčiní, že bude mít dost?
Kdy to příjde? Asi nikdy, protože tenhle svět je plný neomezených možností a my ani z daleka nemáme šanci je využít. Naše pozemské životy na to prostě nestačí.
A teď přišla chvíle, kdy můj mozek naprosto vypnul. Všechno jsem zapomněl a nemám dál o čem psát.
Vydrž, Moody!!!!!
0 comments:
Okomentovat