Ano, je to tady. Opět a zase přišlo období, které s dobrými dny neshledává nic společného. Jak by taky mohlo, venku je hnusná zima. Slunce se na obloze objeví zřídka a počasí je nemilosrdné. To vše dokonale podrthuje už tak mizernou náladu, už tak mizernou chuť do života. S každým dnem ulehám pozdě, ulehám s pocitem že další ráno bude jen jedno z těch horších. Nemůžu usnout protože má hlava je uvězněna ve spárech špatných myšlenek. Ráno nemůžu vstát, protože dlouho do noci bdím a přemýšlím o tom jak si udělat život lepší. A každý večer zjištuji že v mých silách už není nic z toho. Tohle vše je nekonečnou smyčkou bezmála měsíce. Nemohu se z tohoto koloběhu dostat. Jak bych také mohl, když to do čeho jsem se pustil nefunguje podle mých představ. Když můj důstojný život vysí na vlásku. A když je venku tak, jako by z nebes padaly hovna! Kdyby to bylo ale jenom o tomdle. Je toho více o mnoho více. S každým ránem přichází i krev z prasklého rtu, který už mne trápí bezmála dva roky. S každým ránem se musím dívat na svůj utrápený obličej, který se jen tak tak dostal z postele. Při cestě do koupelny shledávám se z někým kdo vypadá jak já, ale vůbec to já nejsem. Z bytu odcházím společně s dávkou sprostých slov ve dveřích. Ze vchodu vycházím a pouštím si hudbu na telefonu, který už funguje jen na dobré slovo. Z telefonu, který zdá se býti zcela funkční, ale zdání klame. Po městě se projíždím na kole, které už také jezdí jen tak tak. Projíždím se po městě, které je plné chudých lidí a lidí zklamaných životem. Když jdu nakupovat jídlo, tak jen hledím na to kolik vše stojí. Při placení hledím do peněženky a s vírou v nějaký příjem před Vánoci utrácím poslední peníze za svou obživu. Při cestě do školy si říkám, zda-li vůbec má smysl budovat něco, nebo tedy... alespoň se snažit něco budovat, když brzy příjde ten zvrat. Kdy příjde ta chvíle, kdy u dveří zazvoní někdo s kým se se 100% jistotou pustím do křížku a při nejlepším to skončí jen u slovní potyčky. Která mi stejně ničemu nepomůže a ten člověk za doprovodu policie zabaví snad vše co mi doposud bylo drahé, Když sedím ve škole, nezbývá mi nic jiného než jen poslouchat řeči, samé řeči. Řeči které mi stejně nic nedají. Taky musím stále pohlížet na křívé pohledy učitelů, že v té škole zase vůbec jsem. Odcházet s pocitem promarněného času. V opačném případě, když tam nejdu, tak sedím celý den doma a ničím si oči pohledem na displej, který už nemá ani takovou svítivost jako kdysi a je to jako hledět skoro do černé skřínky. Celý den pouštět ty samé písničky, hrát tu samou hru, číst to samé, mít otevřené ty samé záložky. Všechno je furt uplně stejné.Stále dokola sedím před tím starým notebookem a nervuju se že jeho audio výstup má špatný kontakt a co pár chvil musím hýbat s konektorem od reproduktorů aby se mi dostalo alespoň kvalitního zvuku, když už né obrazu. A pak vlastně večer, když už všichni spí opět zalehnout a doufat co bude další den. I když už podvědomně vím, že ten den bude uplně stejný jako ty předešlé. Že nic nového mne nečeká a že stejně na tom budu uplně stejně jako jsem teď. Jediné co mne vytrhne z tohodle stereotypu posraných dní, je čas kdy nastupuju do vlaku a odjíždím do Prahy. Jen co vlak opustí Ostravu, já se zbavuji dojmu že mám potíže, zbavuji se dojmu že to co je zamnou je můj domov a vydávám se vstříc krásným dnům. Jenže, tohle není nekonečné. Končí to nástupem do vlaku směrem zpátky a všechno na mne pěkně spořádaně i s kufry čeká po příjezdu na Karvinské nádraží. Už když přijíždím k ostravě vidím tu mlhu pod osvětlením podél trati. Cítím ten smrad. A vím, že zanedlouho vystoupím a ten smrad ovládne celé mé tělo. Opět otevřu ty samé dveře a opět se vnořím do toho těla, které by radši tady nebylo. A když píšu tohle, přichází mi pod ruku i myšlenka, opětovné kritiky Vánoc. Jakožto svátku, který u mne postrádá už tradici. Ale, tomu už jsem se věnoval minulý rok. Byla by to škoda času.
" S každým ránem vím, že mi již není pomoci a že jedinou cestou je ONA."
0 comments:
Okomentovat