Zmítá semnou pocit, zvláštní pocit, který už někde v hloubi duše vlastně znám. Nevím proč, ale možná díky němu vidím celý svět uplně jinak. Ale úplně jinak. Chodím na místa, na která jsem chodíval dříve a necítím z nich naprosto nic, asi ze mně stává necita? Dělám činnosti, které jsem do teď dělal s oblibou a najednou v nich nic nenacházím? Neuspokojují mně. Venku je krásně a přesto sedím za zavřeným oknem, zastřenýma žaluziema a s pocitem, že venku panuje nedobré počasí a je zima? Co se to děje. Je to možné tím, že jsem o někoho přišel, což na mne mnohdy dopadalo v období podzimu, zimy. Možná s tímto pocitem mám spojený takový vnímání svého okolí, že si teď mé tělo myslí že ta doba nastala. Ta DOBA! Mluvím o té sérii nepovedených dnů, špatných podvečerních nálad, ranního nechutenství, všeobecné chuti všechno nenávidět a kritizovat. Poznávám v těchto krušných dobách své druhé já. Ano, já o tobě vím Moody! Někdo hodně blízký mi řekl, že jsem osoba dvou tváří. Nechtěl jsem tomu uvěřit... Ale Moody mi řekl, že ano! Že takový jsem! Že přeci nemohu zastírat jeho vyjímečnou osobnost. Jehož osobnost, která dokáže s lidmi dělat divy. Že bez ní by mé pravé já nestálo za nic. Měl jsem takovej pocit, že jsem Moodyho uměl krotit a že naopak uměl krotit on mne. Ale zřejmě jsme něco oba podcenili a teď oba sedíme na palubě rozjetého vlaku jedoucího bůhví kam, bez možnosti zastavení. Ztratili jsme veškeré dostupné možnosti na zvrácení takovéto cesty. A neplácáš tady úplný blbosti? Jenom proto aby si vypadal, že se snažíš něco tvořit? Moody! Lukáši! Vy jste se opravdu zbláznili. Doslova. Raději zmizněte spát, zítra se konečně zase ukážete na veřejnosti. *zhaslo se* Pssst.. počkát, píšem tohle zcela pro radost, pro radost z něčeho co jsme společně dokázali! Jsme jinak ale úplně zdraví.
0 comments:
Okomentovat