Zase se pěkně procházím po dně, nejraději bych si koupil chlast a zmizel z tohohle zkurvenýho světa. Nebaví mne život vyvrhele. Celý se to zkurvilo, úplně všechno. Minulý rok. A už to rok trvá. Ty vole a žádný zvrat nepřichází. Což vlastně úplně vyvrací všechny protiargumenty - to se otočí a bude to v pohodě. Víte co, jenom tak si lehnout do trávy a říct si: "Jsem svobodný, můžu koukat do nebe a jenom tak se smát. Nikdo mi v tom nebude bránit. Teda do tý chvíle, než někdo řekne že se tady nesmí ležet. Nebo že na tu trávu se nesmí. Nebo že se tady nesmí smát. Nebo cokoliv jiného stupidního. ZKURVENÝ SYSTÉM!"
Balancuješ na hraně útesu a nevíš kdy spadneš. Nevíš kdy foukne ten osudný vítr. Nevíš jestli to bude vánek a nebo pořádný uragán. Ale víš že tam dole to asi nebude zrovna hezké. A tak jenom koukáš a čekáš kdy to přijde. Den co den se poohlížíš po příležitostech, ale nenastávají. Kdyby nastala, chopil by ses jí? Snad ano. Snad ano a snad by to vydrželo. Ale co když ty na tohle vůbec nemáš? Už... Nemáš sílu na to podílet na tom všem. Na tom svinstvu. Na to zkurveném bečení. Protože je všechno tak okaté, hnusné a škaredé. Chceš zmizet. Někam, kde začneš znova. Od malička. To nejde. A ty to víš. A přesto o tom v hloubi duše sníš.
Vypadni už pryč.... Nevracej se! Dokud neobjevíš stroj času. Nebo tajemství. Poselství.
Bolí tě břicho? Ono to asi není břicho. Je to něco co se opakuje už nějakou dobu. Ty to trpíš. Nemůžeš s tím nikam jít, protože na to nemáš. Nemáš už na nic. Všechen kov vysypal si do měšce tyrana. Takový barter. Troška pocitů sytosti. Vlastnictví. Výměnou za kus kovu. Bezkontaktní transakce - zamítnuta.
Zníš jako létající krabice. Jako letec, bombardér. Wuuiiiii.... boooooom!
A vy všechny, v dáli někde zpíváte píseň nymf. Nikdo ji však neslyší.
Trpím vlastním bytím.
Právě teď.
Řešení?
Sbalit se a zmizet. Osvobodit se. Závazky. Milion závazků. Svázanost. Lana. Provazy. Ostnatý drát.
0 comments:
Okomentovat