Je sobotní ráno, sedím tady u počítače a popíjím za tónů hrající hudby kávu. Ohlížím se na celý týden a říkám si opravdu to muselo bejt takový? Včera mi někdo řekl, že prej poslední dobou se semnou děje něco divnýho. A já to pozoruji také. "Ničím" sám sebe myšlenkama, nárokama, vzpomínkama, který ve mne evokují něco co nechceš. Začalo to přitom tak nevinně. Na cestovatelským večeru v úterý. Tam jsem pozval kamaráda co má podobný pohled na cestování jako já. Dal jsem si tam cider od Pragera (konečně!) ale byl jsem zklamán, asi možná tím jak chutnal. Asi možná tím kolik stál. Asi možná tím, že to byl cider. Přednáška mne taky moc nevzala, nevím proč. Asi tím že byla o Iránu? Nevím. Koukal jsem možná tak po lidech okolo a strašně jsem se těšil až to skončí a já si budu moci odskočit na záchod. Skončilo. O něco pozdějš než jsem čekal. Pak ale nastala otázka - co s načatým večerem? Já vím, je sice úterý a zítra je pracovní den, ale já nechci jít domů a být sám. Nahlodal jsem kámoše k návštěvě další hospody. Bod zvratu. Souhlasil.
Jeli jsme do Nuslí, do Špeluňky ani nevím proč zrovna sem. Asi proto, protože to místo přitahuje divný lidi a pivo tam stojí 18 kč - a to právě chceš. Obzvláště je li tak blbý datum a ty žiješ ze dne na den a nevidíš na zítra. Prorazili jsme si cestu dovnitř. Opět zahuleno. Všechny stoly obsazený. Vzadu usedáme ke stolu s nějakým chlápkem, který vypadá značně unaveně. Ale uvolnil nám místo a najednou sedíme u stolu tři. Vedle sedí nějaký dvě né moc hezký holky a u druhýho stolu tvoří zvláštní kompozici nedopitej turek a rozpitý pivo. Berle opřený o židličku a pár drobných na stole. Říkám si, že to je jako z nějaký knížky. Objednávám si první pivo, připíjíme si a chlápek téměř usíná. Bavíme se jenom dva, do doby než vyslovím slovo alimenty - to se chlápek probudí a započne s námi debatu. Zvláštní debatu, ale evidentně to má v hlavě v pořádku. Kdo by čekal od někoho ve Špeluňce že bude studovat arabštinu a že se bude docela zajímat o různý věci? Ten člověk se mi líbí. Najednou se u nejzapadlejšího stolu v nejzapadlejší hospodě v Praze probírají takový témata, že by byla hodna snad i na vybranou společnost. Ale co když jí jsme zrovna my?
Kafe a rozpitý pivo na sebe dlouho nenechá čekat, pařáty hospodského se sice blíží ale né kvůli tomu, ale kvůli tomu aby na našem lístku zvěčnily další tři piva. Je jich už přesně čtyři a jeden utopenec. Z toalet pro dámy se vyřítí stará paní, usedá k rozpitému pivu a oslovuje chlápka co sedí s námi. Ten vypadá že o rozhovor s ní nestojí, ale paní se nenechá odbýt. Je zvláštní. Taková doslova plná příběhů. Není opilá. Chce si povídat? Co ji sem přivedlo? Má to jen blízko? Je tady levný pivo? Nebo.. ? Je to Eva. Na takových místech přemýšlíte proč ti lidé přišli zrovna sem? Mají tady šachy k zapůjčení, ale evidentně je nikdo tady ještě nehrál. Kromě mne. Chyběly tam figurky. Přesto jsem se však dobře bavil. Příchází, k nám další neznámý. Paní sedí u těch holek, zjišťuji že jsou dost rozměrově obsáhlé. Týpek co přišel, čeří vodu. Otevírá prej Peklo. Někde na Vršovický. Což jsme slyšeli asi tak ještě hodinu po tom co přišel. tak stokrát. Šest piv a myslím že je čas platit. Jedu domů, noční tramvají. Ve středu. Ehm.
Středa, čarodějky. Měly by se upalovat a přesto chodím městem a doufám že nějakou potkám. Ulovím. A učaruji tím, že ji neupálím. Místo toho se však toulám městem sám. Koukám na lidi a hledám alespoň úsměvy, šťastné chvíle či náhodná setkání. Popíjím ledovou kávu ze Starbucks, kterou mi daroval kamarád v podobě kupónu na free kávu. Volám s mámou a jdu do Rígráčů koukat na západ slunce. Je tady nespočet lidí. Sedím jenom tak v trávě a užívám si slunečních paprsků. Ale dlouho to nevydržím. Mou osamělou duši doslova rozcupují přicházející usměvavé páry s vínem v ruce. Já chci taky. Místo toho sedím a jenom hledím na to jak všichni okolo jsou šťastní. Je to jenom boj. Vnitřní boj. Hledím zpátky. Prudce se zvedám a odcházím. Jdu ke klavíru na Mírák a chce se mi tam brečet. Je to dojemné. Tady se pojí světy. Hezká dívka, vkusně oblečená dává doutníček bezdomovci, který zrovna dohrál. Vietnamská babička s dítětem užívá chvíle u klavíru. Paní s ruským přízvukem co prodává párky v rohlíku tu najednou pobíhá v zástěře. Lidé se u klavíru schází jako holubi u kousku žvance. Je to krásné. Klavír mne dostává. Chce se mi tak brečet - ne jen smutkem, ale vlastně i štěstím a krásou této chvíle. Sedím tu sám(!).
Jedu si pro pivo a píšu kámošovi, že chvíle u klavíru ho dostane. Přichází pozvání na trojpivo s jeho spolubydlou. Tak jo, potřebuju společnost. Stačí do mne píchnout a vyroním moře slz. A to nechceš. To je přesně ten stav, kdy se chci zavřít někam a nebýt viděn. Třeba do něčí náruče. Zavřít oči a nebýt. Vracím se za nimi na Mírák, vyzvedávám je na schodech u Ludmily a jdeme směr nějaká hospoda na Slezké. Neznám ji, ale to nevadí. Těším se. Dáváme si asi čtyři, pět piv. Je tam tombola. Zvláštní, trapná. Ale dá se to. Ke konci se i zpívá, cuká mne to k tomu jít si zatančit. Ale nejdu. Kluci nechtějí podpořit můj nápad. Končíme a odcházíme. "Jdeme do Vagonu?" "Co? Fakt? Jdeme..." a tak jsme jeli. Na Národce si dávám nějaký jídlo v KFC a zaplouváme do té nory. Potkávám Blondie2nd. Má fakt hezký vlasy a tak vím čím mne tady minule asi učarovala. Ale nevšímá si mne. Já ji také moc ne, ale chtěl jsem ji aspoň pozdravit. Přeci se to sluší, pozdravit někoho s kým jste prožili skvělou noc. Ne? Parket je plný lidí. Ale nikoho neznám. Několik děvčat se mi tu líbí ale mám takovou náladu, že... no ani se mi moc nechce někoho tady oblbovat. Leda že by měla na čele nápis: "Jsem tady náhodou, dotáhli mne sem kamarádi." Neměla. Žádná. Jsem docela paranoidní, blondie o mne mluví a přitom mne propichují pohledy nějakých jejich známých. Někdo se chce bít. Né semnou, ale s kamarádem. Přestává se mi tu líbit. A chci odejít. Odcházím. Beru si své věci ze šatny a mizím. Neobvykle jako první. Loučíme se s kámošem slovy: "Zítra teda jedem do toho pivovaru - ve dvanáct jedem spěšnákem z Masaryčky...Ok?" "Ok." Domů už mne veze opět noční tramvaj. Přicházím téměř za světla. Uf.....
Vstávám na druhý den a mířím si to na Masaryčku. Odjíždíme na Kladno. Mám zvláštní pocit, protože prostě A. , místa kde jsem s ní byl. Kde jsem se s ní scházel. Pivovar je před jejím domem. Seděli jsme tam. Jednou. Těmi místy jsem chodil takovou dobu. A teď? Jdu tady, vyprahlý. Smutný. A chci vrátit čas. Né proto abych něco neudělal špatně, né proto aby to neskončilo. Ale proto jak jsem se v tý době cítil. Jak všechno mělo smysl a jak jsem se cítil naplněný. Jdeme do Poldovky. Hledáme kešku. Vracíme se zpátky za deště. Nezmoknul jsem tady taky? Tolikrát. Kvůli ní. Jsem z toho dost naměkko. Usínám ve vlaku. Probouzím se v Dejvicích v nádražce. Miluju nádražky. Pozorujete vlaky, lidi a přitom sedíte uvnitř hospody. Tadyta je taky dost specifická. Mám ji rád. Fotím si ji. Fotím vlaky. Koukám na děvče, které sedí samo a píše. Rozpouštíme náš sraz. Jedu za kamarádkou, která už je připravena s vínem. Přijíždí její další kamarádka. Moc hezká zrzka. A tak tam sedíme někdy do rána, pijeme víno, smějeme se kravinám na internetu a k tomu kouříme vodnici. Usínám a budím se ráno v devět. Loučím se s kámoškou a jdu ulicí domů. Jako po lobotomii. Jsem zván na večerní repete, nikam ale nejdu....
Stále hledím na to co bylo, neustále usiluji o něco podobného ale vše je tak daleko? Potřebuju zpátky ten pocit, ty myšlenky, to souznění. Pátrám v moři, v oceánu ale spíše se topím než abych pátral.....
0 comments:
Okomentovat