Chcípni

Je to více než měsíc, co jsem naposledy psal. Chybí mi to. Vážně mi to chybí. Stalo se toho mnoho, procestoval jsem zase kus Evropy a zažil několik dalších příběhů. Ale nemám sílu na to psát. Obzvláště né po tom co jsem se vrátil. Všechno ze mne zmizelo. Veškerá energie. Nálada. Vše. Snažil jsem se to celý zahchránit a teď jsem zjistil, že je to všechno vlastně úplně k ničemu. Stejně jako úplně všechno co dělám. Nic nemá smysl. Všechno je bezúčelný. Nemá to téměř žádný výsledek. Nic. A tohle psaní je taky úplně k hovnu. Jsem jenom ubožák co si píše internetový deníček, ubožák co nemá pořádný přátele, kteří by sami řekli: "Moody, jsi fakt kámoš." Nic. Proč tady jsem? K úplnýmu hovnu.

Z celý cesty jsem vlastně nakonec uvíznul pomalu s buzerantem ve svým zadku, protože jsem věřil že lidi nebudou až takový dementi. A zase jsem se zmýlil. Pouhý oběd a pak bylo jasný o co tomu člověku jde. Všichni jsou v dnešní době zasraní zmrdi, kteří si myslí že ostatní si koupí jako rohlíky ve vietnamský večerce deset minut před zavíračkou. Stalo se z nás zboží, o kterým si někdo (ne)myslí že je (z)boží. Všechno končí stejně smutně. Záruční doba vyprší a koš je to místo kde to končí. Skončíme tam všichni jednou, na smetišti dějin. Všechno je pomíjivé. A já bych už nejraději pominul. Z tohohle světa na furt.

Snížil jsem ze svých hodnot, že jsem zjistil že už se do dnešního světa už vůbec nehodím. Jsem nepoužitelný. Jsem součátska ze systému, která si myslela že je nepostradatelná a že bez ní to nepůjde. Ale vypadla. A systém dále běží. A všichni v něm. Stejně jako dřív. Nic se nezměnilo. Proč by se mělo něco změnit, když by mne někdo jenom tak rozšlápl? Za hranicí sousední země zuří válka. V metru se podřezávaj lidi při tom když děti jezdí do školy. Ve Francii se střílí za obrázky v novinách. Támhle umírají lidé hlady a tady v Evropě zatýkají lidi, kteří "kradou" prošlé jídlo z kontejnerů. Je mi z toho smutno. Je mi smutno z toho co jsem v tomhle světě prozatím udělal. Je mi smutno, že jsem kdy věřil, že to může být lepší. Nemůže. Je to jen a jen horší.

Mezitím, co umírají lidé, my se tady máme dohadovat kvůli několika málu peněz, který jsem kdy neměl. Budem se kvůli tomu mučit. Protože ty peníze někde nejsou. Neměli jste mi je dávat. Je to Vaše riziko. Vy jste dobrovolně, dle svého uvážení udělali něco, za co mne teď chcete trestat. Já nemohl tušit, že to dopadne takhle. Nikdo to nemohl tušit. Ale já to nemám, vy to nemáte. Nikdo to nemá a nikdo to mít nebude. Raději chcípnu, než abych tenhle systém podpořil. Abych Vás nechal Vaši výhru oslavit. Abych se snížil, k úrovni prachu z ulic, který tady na Ostravsku dopadá. Který tady lidé dýchají, proto aby žili.

Nikoho nezajímá, že brečím. Že brečím když tohle píši. Že mám nějaký cit. Že jsem člověk. Protože pro nikoho už nejsem. A nikdy nebudu. Jsem jen...pouhopouhý nic. Jsem prostě (z)boží!